Den, kdy jsme si poprvé stáhli

Asi vás překvapím: první možnost stáhnout si program do počítače měli Češi a Slováci už v roce 1987. Dokonce bezdrátově.

Provozovatelem první stahovací služby a předchůdcem Rapidshare byla Československá televize. Vysílala pořad, v jehož závěrečných titulcích byl přenášen software pro počítače ZX Spectrum. Hlavní periferií tehdejších 8bitových počítačů byl totiž magnetofon a k načítání a ukládání programů sloužily audiokazety; software se přenášel jako zvuk. V titulcích tedy místo znělky „hrál“ program. Trošku to připomínalo pískání připojujícího se modemu.

Co to bylo za pořad? Pamatuju si jméno muže, který ho uváděl: David Gruber. Ne, že bych měl tak báječnou paměť, ale když se někdo jmenuje David Gruber, tak si to prostě bůhvíproč pamatuju Jeho webovky prozradily, že pořad se jmenoval Kurs rychlého čtení a již v roce 1986 ho natočila ČST Ostrava. Patří jim za to velká poklona, šíření software byl vskutku revoluční počin, navíc v socialistické zemi. A přitom o něm nenajdete na internetu ani zmínku.

Vlastně jednu jsem našel, když hlasatelka uvádí cyklus Počítačová dilemata (opět Gruber & ČST Ostrava, 1986). Poslechněte si ji, zní to vážně kůlově. David Gruber musel být bedna, jeho vize internetu z té doby působí i dnes sympaticky.

Ochutnávka Jablka

„Nic od Apple bych si v životě nekoupil,“ tvrdil jsem ještě začátkem roku. Pak se odehrála nepříjemná eskapáda s nákupem mobilu, ze které jsem naštěstí vyšel vítězně třímaje iPhone v rukou. (Zvítězil i guru.) Tehdy spousta lidí predikovala, že je jen otázkou času, kdy si koupím od Apple celý počítač. Leč všichni se šeredně mýlili – jsem mohl říci ještě před dvěma týdny. Dnes ale máme v rodině MacMrně, nebo jak stojí v oficiálních materiálech, MacBook Pro 13".

Pokud bych měl odborně zhodnotit jeho technické parametry, řekl bych, že je roztomiloušký úplně ňuňuňu. Ťuťuťu. Bááájo. Bomba voe!

Velkou změnou bylo po dvaceti letech vyměnit operační systém Microsoft Windows za Mac OS X. Obzvláště pro konservativce, jakým se shledávám být. S novým ovládáním se postupně seznamuji, pečlivě si píšu deník, a jakmile dozraje čas, napíšu i podrobný článek. Dnes dovolte pouze malou ochutnávku:

Vstup do světa počítačů Apple je rozhodně zajímavá zkušenost. Má to dokonce sociální aspekt, kdy vás jedni pochválí, že už taky konečně patříte mezi nadlidi, zatímco druzí vás proklejí a označí za přecitlivělé grepovače internetu nebo za zuřivé vymítače bezvěrců. Přitom není potřeba dělat nic víc, než si něco od Apple koupit. No nekup to!

Jak mě napálilo HTC a Microsoft

HTC je fajnovej kompl, ale já chtěl aj foun. Tož sem si ho koupil.

Řadu let jsem byl spokojeným majitelem postaršího mobilu. Leckdo by si mohl myslet, že šlo jen o pósu, ale z poserství mě prosím nepodezřívejte. Telefon mi jednoduše vyhovoval. Díky své konstrukci přežil nebezpečné pády, nelákal lapky, takže kde jsem ho zapomněl, tam jsem ho i našel, a kontrastu jeho černobílého displeje se dlouho barevné nemohly vyrovnat. A především: šlo jej úžasně roztočit na stole. Ti, kdo si musí stále s něčím hrát, ví, o čem mluvím 

V posledním roce jsem začal víc cestovat (jojo, popularizace frameworku) a mobil mi přestal dostačovat. Chtěl jsem si ve městě vyhledat spoj, zjistit pomocí GPS polohu, zarezervovat autobus a cestou se zabavit – čtením internetu nebo třeba sledováním seriálů. Tohle všechno dnes už dokáže celá řada telefonů. Takže šlo jen o to si vybrat.

Sofiina volba

Výběr mobilu se ukázal jako větší oříšek, než jsem čekal. V říjnu mi přítelkyně prozradila, že by mi ráda koupila k Vánocům nový telefon, abych si nějaký vybral, leč ani do konce roku jsem to nedokázal. Jakmile jsem se pustil do průzkumu terénu, vyvalila se na mě taková spousta informací, že jsem po pár hodinách odpadnul a další dva týdny nemohl o mobilech ani slyšet.

Vymočovací metodou a na základě rad zkušenějších jsem nakonec výběr zúžil:

• HTC Touch Pro nebo HTC Touch HD (operační systém Windows Mobile)
• HTC Dream aneb T-Mobile G1 (nový systém Android)
• Sony Ericsson nebo Nokia E66, N96 (operační systém Symbian nebo bez)
• iPhone 3G (vlastní operační systém)

Možná si říkáte, proč ve výběru není třeba Sony Ericsson XPERIA X1, Ťamťung OMNIA a mnozí další, jenže já potřeboval výběr zužovat.

Zavrhl jsem i Android, jsem příliš pohodlný na to dělat testera mladého operačního systému. No, přiznávám, že v tom hrála roli i ješitnost, protože tohle bych se styděl někde vytáhnout. Omlouvám se všem spokojeným majitelům telefonu G1, nechtěl jsem vás urazit, jen to tak cítím.

Z ringu vypadl také iPhone. Je fakt, že jsem si s ním v minulosti už párkrát hrál a vždycky mě nadchnul, ale Apple je jiný svět, nevlastním Mac a preferuji Windows. Pokud mohu mít to stejné s Windows Mobile, říkal jsem si, iPhone nemá šanci, navíc oproti modelům od HTC v technickým parametrech dost zaostává, pamatuji na jeho známé nedostatky, jako že v něm nenapíšete SMS, protože nelze vypnout anglickou T9, že nemá multitasking, copy & paste a vůbec arogantní přístup Apple mi není sympatický.

Jdu do HTC Touch Pro

Po přečtení mnoha recenzí se vítězství usmálo na kandidáty od HTC s Microsoft Windows Mobile. Tohle musím zdůraznit: po přečtení mnoha recenzí. Protože dnes už vím, jak jsou recenze zavádějící. Přitom názory lidí, kterých si vážím, byly stran HTC často rozporuplné.

Zbývalo se rozhodnout mezi Touch Pro a Touch HD. Protože kvalita fotoaparátu v mém případě nehrála roli, stála otázka takto: chci hardwarovou klávesnici nebo o palec větší displej? Těžko říct, leda si oba na pár dní vyzkoušet. Což jsem také udělal a jako první si pořídil HTC Touch Pro s hardwarovou vysouvací klávesnicí. Anabáze plná rozčarování a zklamání měla začít.

Windows Mobile – operační systém minulého tisíciletí

„K čemu je u mobilu s dotykovým displejem stylus?“, říkal jsem si, když jsem ho vybaloval. Po zapnutí mě uvítal hezkým rozhraním Touch Flo 3D. Následovaly první doteky, druhé doteky, třetí doteky… nejprve se zdálo, že mě nevnímá, bylo potřeba víc přitlačit, zkusit zmáčknout vícekrát… Často se zadýchal, často jsme se dostali tam, kam nikdo z nás nechtěl.

Rychle jsem zjistil, že rozhraní Touch Flo 3D je jen naleštěnou slupkou nad systémem Windows Mobile. Nad systémem, který absolutně nelze ovládat prstem, který zaspal kdesi v pravěku kapesních počítačů. Těžko ovladatelný, pomalý, neintuitivní, nepoužitelný. Touch Flo 3D vás před ním chrání mnohdy na vzdálenost pouhého jednoho kliku.

Ukážu vám příklad. Vpravo vidíte atraktivní startovací obrazovku mobilu (tedy Touch Flo 3D). Kliknutím na velké hodiny se dostanete do nastavení budíku. To už je ovšem v režii Windows Mobile. Zobrazí se ošklivé rozhraní se spoustou pidiprvků o velikosti 3×3, mm, do kterých se musíte trefit, přičemž hned vedle jsou jiné pidiprvky, kterým se musíte vyhnout. I jako hra by to bylo blbé, ovšem tohle není hra.

Zelenou a červenou barvou jsem na obrázku označil prvky, do kterých se buď musíte trefit, nebo které musíte minout. To stejné platí pro počáteční písmenka dnů nebo zaškrtávátko vlevo. Pro správný požitek si ale nejprve stránku zmenšete: šířka displeje je 4,3 cm. A pak zkuste k obrázku přiložit svůj prst. Posmějete se.

Zkoušel jsem také HTC Touch HD, který má sice výrazně větší displej, jenže na šířku je delší o pouhých 6 mm! Takže prvky nemají 3 mm ale 3,5 mm, což je prašť jak uhoď. Tehdy jsem pochopil, že mobil se bez stylusu vůbec ovládat nedá (a ve vibrujícím autobuse ani se stylusem). Docela šok u „dotykového telefonu“. Docela šok u tzv. „iPhone killera“. Proč jsem se tohle sakra v žádné recenzi nedočetl?!

Pro zajímavost přikládám ještě obrázek, jak má budík řešený iPhone. Ty dvě rozhraní se k sobě mají jako Windows Vista a Windows 3.0 z roku 1990.

Co mě ale dorazilo. Budík zapípá jen krátce, ne příliš hlasitě a hlavně – po druhém pokusu to vzdá. „Když se pánečkovi nechce vstávat, tak ho přece nebudu rušit.“

Hackování

Protože Windows Mobile je těžký průšvih, snaží se šikovní programátoři kolem fóra XDA-Developers vytvářet náhrady za jednotlivé aplikace. Nový budík, novou kalkulačku, nové kontakty, prostě nové úplně všechno. Jenže i když si nahrajete vymazlený budík G-Alarm, po kliknutí na hodiny v úvodní stránce Touch Flo 3D se dostanete na budík původní. Což se dá řešit cracknutím exe souboru, ale… Ale! Kvůli tomu jsem si telefon vážně nekupoval!

Ne, nechci crackovat exe soubory, setkávat se s Fatal Errory, nahrávat patche, restartovat telefon a dělat všechny takové ty věci, které by mi možná frčely v pubertě. Za patnáct tisíc chci hotový telefon.

Nejvíc mě štvalo, že tohle se člověk v žádné recenzi nedočte. Proč autoři jen hýří superlativy a pro samé slintání nad parametry si nevšimnou, že je to nepoužitelnej šunt? Odpověď je snadná: protože jim přístoj skutečně vyhovuje. Vnímají ho jako kapesní počítač, ne telefon. Používají Windows Mobile řadu let a marná sláva, verze 6.1 je skutečně nejlepší a nové modely od HTC jsou pro ně ty nejnadupanější mašiny. Chybí mi recenzent formátu Martina Maniše, který by napsal: „Poněkud drahý spouštěč pro TomTom“. Nebo alespoň přidat varování: „recenzent je geek, odtržen od reality již od roku 2004.“ Pomohlo by.

HTC Touch HD

Verze HD se liší od Pro jen v tom, že má větší (zejména vyšší) displej, lepší foťák a chybí mu hardwarová klávesnice. A je taky o dost hezčí. Softwarově jde o totožný telefon, takže všechny výtky platí i pro něj. Vlastně ještě bych mohl jednu přihodit: má na spodní straně 4 hardwarová tlačítka a je oříšek ho vytáhnout z kapsy tak, abyste žádné nezmáčkli – a třeba nechtěně nepřijali hovor.

Absence hardwarové klávesnice by nemusela vadit (telefon má mouchy a některé věci s hardwarovou klávesnicí ani udělat nelze, např. editovat záložky v Opeře – což je ale asi chyba Opery). Říkám nemusela, protože softwarová klávesnice je opět nedotažená.

Pamatoval jsem si, že když jsem zkoušel psát na iPhone, nedělalo mi to žádné potíže. Na HTC je to porod. Proč?

Podívejte se na tyto obrázky. Na iPhone vám při stisknutí znak vyskočí nad prstem a vy máte skvělou vizuální kontrolu, jestli jste se nepřeklepli – pokud ano, stačí prstem popojet na správné tlačítko. Na Windows Mobile vyskakuje znak pod prstem (no fakt, nekecám, tak blbej je to systém!). Navíc krajní tlačítka jsou nalepená až k okraji, takže je obvykle buď nezmáčknete (jste moc vně), nebo zmáčknete tlačítko sousední (jste moc uvnitř).

Jaký koupit mobil?

Společnost HTC, vědoma si tragičnosti Windows Mobile, usilovně vylepšuje Touch Flo 3D a odvádí výbornou práci. Tipoval bych, že ho časem od ní Microsoft koupí. Ale to všechno je otázkou budoucnosti, kdežto já potřeboval špičkový telefon hned.

Navíc mi začaly vadit další věci. Přes své úžasné parametry jsou telefony HTC velice líné (výrobce si je toho vědom a chce ještě letos nahradit Qualcomm procesory za nVidia). Společně se slabším vyhodnocováním dotykového ovládání to vede k celé řadě překliků, třeba v Opeře, když pak člověk rychle kliká na „zpět“, telefon ho ignoruje, poté líně překreslí obrazovku, v místě kde bylo „zpět“ je náhle něco jiného a člověk jen bezmocně sleduje, jak se to „něco jiného“ několikrát odklikává.

Stojíte pět minut uprostřed náměstí s nataženou rukou a mobilem v dlaních, leč GPS se odmítá chytnout. Kolemjdoucí vám začínají házet k nohám mince. Ti, co mají s Windows Mobile zkušenost, hodí i papírové ;)

Tyhle věci sumárně vedou k tomu, že jste nasranej dřív, než mobil vůbec vezmete do ruky. Že raději SMS nenapíšete, že raději nezavoláte. Já byl už tak vytočenej, že jsem jednou po návratu z hospody na truc twitnul:

Za pár dní se mi ozvali lidé, co by do výměny šli. Znejistěl jsem. Vážně chci iPhone? Rozumím Windows, na HTC si můžu pustit Total Commander, nainstalovat a možná i naprogramovat cokoliv. Nebude to z bláta do louže? Nezvyknu si nakonec na HTC?

Pár dní na to měl Marek Prokop školení v Brně, zašli jsme s ním na pivko a dorazil i Pavel Kout se svým iPhonem. Půjčil jsem si ho, všechno si důkladně vyzkoušel a resumé by jasné: „Chci ho! Ale bude se mi stýskat po navigaci TomTom.“

Společně s bráchou jsme si oba pořidili jablečný zázrak.

Na iPhone je vidět, že ho dělali mistři použitelnosti s přebujelým citem pro intuitivní ovládání. Navzdory technickým parametrům je značně rychlejší než HTC. Je krásnej. Naopak výhodou HTC Touch Pro bylo dvojnásobné rozlišení displeje, které na iPhone chybí. Neříkám, že citelně, protože iPhone ho z velké míry supluje antialiasingem. Také současný firmware už netrpí nemožností vypnout T9 a podporu copy & paste jsem si dohrál. Těším se na firmware verze 3.

Samozřejmě není zdaleka všechno dokonalé. Ale to je na mnohem delší povídání.

To be continued

Výzva „Vytiskněte se“

Lidé web nečtou, ale prohlíží. Pokud si chci pozorně přečíst článek, musím si jej vytisknout. Ať už jde o odborný text nebo lehké čtivo. Na obrazovce prostě pozornost neudržím. Jen text přenesený na papír si mohu vychutnat, třeba v posteli, ve vaně, na záchodě, cestou vlakem či autobusem, tramvají aj šalinó. A po přečtení papír zahodím.

Jenže blogéři házejí tiskárnám klacky pod stojany.

Tisknutelný web aby člověk pohledal. Nebudu tu trousit odkazy na odstrašující případy, protože odstrašující jsou skoro všechny stránky. A ty co nejsou odstrašující, tak jsou alespoň nedokonalé. Dá se to přitom pochopit – jedinou stránku, kterou si blogér nikdy nevytiskne, je ta jeho vlastní. A tak mnohdy ani netuší, jak úspěšně se všem pokusům o tisk brání. Vyzývám proto všechny:

Udělejme web tisknutelnější

Stránka by měla na dobře patrném místě obsahovat odkaz na tisk, nejlépe s popiskem „Vytisknout stránku“ a piktogramem tiskárny. Jestli vytvoříte speciální tiskovou verzi stránky nebo použijete tiskový CSS styl, záleží na vás, tady se preference laických a zdatných uživatelů rozcházejí. Jejich cíl je však stejný – dostat z tiskárny dobře čitelnou a zformátovanou verzi vašeho literárního skvostu. To znamená:

• vyhoďte vše, co na stránce být nemusí: postranní panel nebo patička je mi ve vaně platná jak plešatýmu hřeben
• v hlavičce však ponechte název stránky: když článků tisknu víc, ať vím, odkud jsou
• odstraňte grafiku a reklamy: barva do tiskárny stojí těžký love, víme?
• nechte text plynout po celé šířce stránky: nechci tisknout úzkou nudli na 10 stránek, šetřím papírem
• myslím vážně po CELÉ šířce: nevíte, jak je má A4 široká, tisknu často se zmenšením na 70 %
• písmo musí být černé: tmavé písmo není při nižší kvalitě tisku čitelné, jen 100% černé je 100% ostré (nezapomeňte černě nastylovat i kotvy)

A to nejdůležitější nakonec:

• stránku si sami vytiskněte: z pouhého náhledu před tiskem totiž řadu nedostatků neodhalíte. Vážně!

Tisknutelný neboli print-friendy web vám zajistí mnohem větší přízeň čtenářů. Jistý blogér píše zajímavé dlouhé články, které bych si rád přečetl třeba na oné místnosti, ale než jeho vzpurnou stránku zkrotím do tisknutelné podoby, je hento už v zatáčce a čas se neúprosně krátí. Označit, Ctrl-C … sevřené půlky a přešlapování, než nastartuje Word … uff … ne, tentokrát to opět nestihnu. Blogéra proto nečtu.

Šiřte prosím myšlenku print-friendly webů. Chraňte naše lesy. A vytiskněte se!

Moc divná čísla kolem Blog.cz

Předevčírem byla oznámena jedna z největších akvizicí v historii českého Internetu. Nova koupila Jyxo za cca 200 mil Kč. Součástí prodeje je i blogovací technologie s webem Blog.cz. Odhaduje se, že velkou roli v transakci sehrála obrovská návštěvnost blog.cz a statisíce registrovaných blogů. Jak poznamenala Lupa, Nova tak rázem obsadila třetí místo v návštěvnosti na českém internetu.

Poměrně nevýrazná služba

Službu blog.cz jsem si vyzkoušel v roce 2006. Technické provedení odpovídalo okolnostem vzniku – Jyxo mělo doménu a tak se na ni rozhodlo „něco“ umístit. I přes (tehdejší) nevalnou kvalitu a poruchovost aplikace se Jyxu dařilo na poli marketingu a blogovací systém licencovalo dalším klientům (například Internet Info).

Schopnost prodat produkt ale nevysvětluje fenomenální úspěch služby mezi prostými uživateli. Uvědomme si, že hovoříme o pátém nejnavštěvovanějším českém webu! Podle tiskové zprávy „Blog.cz dotáhl v počtu uživatelů portál Centrum.“ Nejen v návštěvnosti trhá rekordy. Počet registrovaných blogů je 760.000, z toho polovina aktivních (čísla za říjen 2007, zdroj). To už mi začalo vrtat hlavou a podíval jsem se mu na zoubek. A narazil jsem na věci více než podivné…

Podle žebříčku blogů se na Blog.cz každou minutou založí i několik nových blogů. Srovnejme s podobně cílenou službou Lidé.cz, kterou provozuje (a propaguje) Seznam – zde vzniká cca 10 blogů za den. Lidé.cz mají na kontě cca 23.000 deníčků. Další konkurent Bloguje.cz, kterého shledávám v povědomí lidí jako mnohem známějšího, jich spravuje asi 6000. Blog.cz jen za tento měsíc vykazuje 50.000 nových deníčků. Vážně oba své konkurenty rozmetal během tří týdnů? Rozdává se snad za registraci čokoláda? Řekněte mi kde, hned tam běžím.

Množství registrovaných blogů můžeme dát ještě do jedné souvislosti. Svým obsahem odpovídají věkové skupině 10–16 let. Ta čítá v České republice asi 750 tisíc lidí (údaje ČSÚ z prosince 2007). Skutečně si už každý chlapec a dívka založil deníček na blog.cz?

Žebříček následně prozradil něco šokujícího.

Všichni máme „Můj blog“

Dne 19. 5. 2008 si během dvou a půl hodiny zaregistrovalo 1300 uživatelů blog (což mě už nepřekvapuje) a všichni mu dali název „Můj blog“ (viz žebříček):

Ne, „Můj blog“ není přednastavená hodnota v registračním formuláři. Každý z těchto „mých blogů“ má jinou webovou adresu, jak vidíte na obrázku vpravo. Že by byl stejný název jen náhoda? Vypadá to totiž tak, jako by registrace vygeneroval automat. Michal Illich, šéf Jyxa, mi dnes psal, že žádné strojové generování nezaznamenali. Rád bych mu věřil, jenže… Podívejte se na ty webové adresy ještě jednou. Všimli jste si? Jsou registrovány v abecedním pořadí…

Teď ale přijde něco velmi znepokojivého: ty deníčky skutečně žíjí a mají různorodý obsah (viz třeba Můj blog #1, Můj blog #2 nebo Můj blog #3).

(Aktualizace: dvě hodiny po vydání článku dochází k zametání stop a ruší se odkazované blogy. Zde nabízím lokální kopie: Můj blog #1, Můj blog #2 nebo Můj blog #3)

Co to znamená? Buď jde skutečně o náhodu a v podvečer 19. 5. 2008 si tisícovka dětí založila deníček nazvaný „Můj blog“ a disciplinovaně je registrovaly podle abecedy, nebo máme tu čest s poměrně sofistikovaným generátorem „blogů“. Který si navíc tak dobře rozumí s webovým rozhraním, že přes něj umí dokonce vkládat obrázky.

Takhle hloupé děti nejsou

Stačí letmé prohlédnutí záhadných deníčků, abyste si všimli, že jsou k nerozeznání od většiny jiných na blog.cz (tj. hodně fotek, žádné komentáře). Vkrádá se otázka, pokud někdo tak důmyslný generátor vytvořil, kolik blogů skutečně vygeneroval? A hlavně – proč by to dělal?

Vzpomněl jsem si na Pixyho fejeton O statistikách přístupů, auditu návštěvnosti a novém audi. Že by někdo chtěl poškodit Jyxo tím, že mu vyžene statistiky do přehnaných hodnot? A Jyxo si toho nevšimlo? V souvislosti s akvizicí by mohla otázka znít spíš tak, jestli někdo nechtěl tímto způsobem poškodit investora.

Při analýze žebříčku narážím na další záhady. Blog s webovou adresou kattynkaa.blog.cz byl zaregistrován 23. 5. 2008 v 10:54 a zároveň 25. 5. 2008 v 17:44. Jak to vůbec může někdo zvenčí provést? Nebo v rozmezí hodin či dnů se registrují „živé“ blogy lišící se často jen číslovkou na konci (http://zivocich2.blog.cz/ a o dvě hodiny starší http://zivocich21.blog.cz/). Obsah mi připadá divný i na blogííísky – takhle hloupé děti nejsou.

Že by jen náhoda?

Můžeme věřit číslům kolem blog.cz? Dá se věřit NetMonitoru, že je v naší republice 2,5 milionu reálných lidí, kteří každý měsíc čtou roboticky generovaný obsah? A co na něm čtou celých 55 minut? Nebo tady něco setsakramentsky smrdí?

---

Doplněno: v diskusi pod článek se podařilo nejen potvrdit doměnku, že blog.cz obsahuje strojově generované blogy, ale dokonce vypátrat osobu zodpovědnou za deníčky nazvané „Můj blog“ a vygenerované 19. května. Otázkou zůstává, kolik procent z celkového počtu blogů mají na svědomí další a další automaty. Podle souvislostí naznačených v tomto článku odhaduji, že značné.