Proti zvyku ani párem volů

Je etické dělat pokusy na vlastních rodičích? Dovoluje to zákon? Chystám se učinit doznání a nerad bych skončil zavřenej v cele. Bez internetu.

Je slunné léto roku 1995, Evropa tančí macarenu a firma Microsoft s obrovskou pompou uvádí na trh Windows 95. Ačkoliv špičkové Windows mají přijít až o pět let později, právě úspěch pětadevadesátek rozhodne, kdo bude vládnout trhu uživatelských operačních systémů na řadu příštích let.

Windows 95 představovaly pro Microsoft revoluční pokrok. Byl to jejich první 32bitový operační systém. Co to znamená? Že uměl naplno využít tzv. 32bitové procesory (označované jako 386). Pikantní je, že takové procesory existovaly už celých deset let – což v éře počítačů znamená zhruba… věčnost. Každý je měl v počítači a na Windows 95 se těšil o to víc.

Mimochodem, zmíněné procesory 386 byly navrženy skutečně nadčasově, protože další vývoj spočíval jen v jejich tůnění a šroubování otáček na maximum. Všechny Pentia a AMD, to jsou jen pekelně našlapaní bratříčci 386. Až teprve před třemi lety se objevila zásadní inovace – 64bitová architektura.

Vraťme se zpátky do roku 1995. Z rádií vyhrává Scatman John a já instaluji své první Windows 95. Dost možná první v celém městě. Jsem z nich nadšen a pevně rozhodnut jimi vybavit každý počítač ve firmě. Tedy – v otcově firmě.

A byl to právě otec, kdo mé nadšení vůbec nesdílel. Právě naopak. Windows 95 jsou prý divné, pomalé, špatné, nic v nich nefunguje a nemá je rád. Chce zpátky staré Windows 3.1.

Tehdy jsem se poprvé setkal s fenoménem síly zvyku.

Nevím, kdo z vás Windows 3.1 pamatuje – vypadaly asi takto:

Windows 3.1

Nemají žádný spodní panel s tlačítkem Start – programy se spouští přes Program Manager. I plocha funguje jinak. Nelze na ni přetáhnout ikony. Ikona na ploše totiž představuje spuštěný a zminimalizovaný program. Tedy něco jako tlačítka na dnešním spodním panelu. Zkrátka – všechno je úplně naruby. A taťka je na to zvyklý.

Přemýšlel jsem, jak otce na nová Okýnka přeškolit. Vysvětlování jejich výhod bylo zbytečné (jak naivní myslet si, že vím lépe než on, co je pro něj dobré). Metoda „zkus to, zvykneš si“ selhala na celé čáře. Vadila mu spousta nekonkrétních věcí (což je signál, že protivníkem je Zvyk). Teprve když jsem situaci skutečně pochopil, něco mě napadlo.

Vyrobil jsem snímek plochy Windows 3.1, otevřel jej v grafickém editoru a vymazal všechny ikonky:

Pak jsem nainstaloval Windows 95 a vzniklou montáž nastavil jako pozadí plochy. Ikonky aplikací jsem po ní rozložil, hezky do připravených chlívečků. Zbývalo skrýt spodní panel a dílo bylo dokonáno.

Otec o mém podvodu nic netušil a stal se spokojeným uživatelem pětadevadesátek. Všechny nářky a stížnosti na ty debilní Windows 95 vyřešil jeden wallpaper. A já získal důležitou zkušenost.

Zvyk je ocelová košile

Zvyk je jedním z nejsilnějších (de)motivátorů. Snoubí pohodlnost, strach z neznámého, pocit bezpečí. Zvyk ovlivňuje každé naše rozhodnutí a troufám si tvrdit, že čím je člověk starší, tím větší má na něj vliv. Proto mě překvapuje, jak málo bývá pan Zvyk zmiňován, je-li řeč o reklamě a marketingu. O tvorbě úspěšných webových projektů. O prodeji produktů a služeb. Aby vás pak síla zvyku nepřekvapila.

Související:

• Jiří Bureš: Síla zvyku
• Dalibor Behún: Síla zvyku jako marketingová veličina
• Martin Malý: Problémy přechodu

Microsoft ClearType vs. Apple Anti-aliasing

Řeč je o metodách vyhlazování písma na obrazovce či LCD monitoru. Je zajímavé srovnat, jak se téhož úkolu zhostili konkurenti Microsoft a Apple. Na toto téma už proběhla řada diskusí, mnohdy končících značně poklesle (viz třeba na serveru Mujmac.cz). Zde se to nestane 

Proč vyhlazovat?

Text na obrazovce je oproti tištěnému děsně kostrbatý. Na vině je rozlišení. Zatímco časopisy se tisknout v rozlišení např. 2400 bodů na palec (DPI), monitor pracuje s 90 DPI. Což je rozdíl jako prase. Nebo kráva. Bod na monitoru však narozdíl od tištěného bodu může mít různou intenzitu. A právě toho se využívá k imitování jemnější kresby:

Vyhlazování, neboli font smoothing či antialiasing

A jak to vlastně funguje?

Pokud obrys písmene vede napříč pixely, tak intenzita jednotlivých pixelů odpovídá poměru zabrané plochy. Příklad: zabírá-li plocha písmene jen polovinu určitého pixelu, bude jeho intenzita 50%. Rozumíte? Tak to je fajn, v praxi je to ještě trošku komplikovanější 

Revoluční subpixel

LCD pod mikroskopem (copyright)

Na LCD panelu se každý pixel skládá ze tří barevných podpixelů (tj. sub-pixel). Jsou umístěny vedle sebe, vždy červený – zelený – modrý. Pokud máte displej s rozlišením 1280×1024, ve skutečnosti je jeho horizontální rozlišení 3× větší, tedy 3840×1024.

No a toho se dá báječně využít!

Opět si představme, že plocha písmene zabírá polovinu určitého pixelu. Nyní se však musíme ještě zeptat, jde-li o polovinu levou či pravou. V případě levé necháme zhasnout pouze levou část pixelu, tedy červený a částečně zelený subpixel. Výsledkem je modrý odstín. V případě pravé poloviny naopak zhasneme pravou stranu pixelu, tedy modrý a částečně zelený subpixel a vzniká červený odstín. Oko tyto barevné odstíny (téměř) nevnímá a vidí jen jemněji prokreslený text.

Z uvedeného je snad jasné, že vyhlazování přes subpixely je určeno výhradně pro LCD panely. Na klasických CRT monitorech naopak působí kontraproduktivně, písmenka po okrajích zřetelně hrají všemi barvami.

Ale pozor: subpixelové vyhlazování logicky zhoršuje obraz i v případě, že natočíte panel na výšku!

Ještě upozornění: vzhledem k jemné práci se subpixely je velmi vhodné mít panel připojený přes DVI kabel.

Jakpak hladí Microsoft?

Microsoft Windows umí vyhlazovat písma již od verze 95, nicméně týká se to pouze písem TrueType a navíc až od velikosti cca 14pt. Tedy například na La Trine se vyhladí pouze titulky článků. O plnohodnotném vyhlazování proto nemůže být řeč.

Windows XP přichází s novinkou, subpixelovým (tedy pouze pro LCD!) vyhlazováním nazvaným ClearType. Microsoft je vůbec první realizátor této metody. Jelikož „standardní“ vyhlazování je nedostatečné, používá ClearType jako náhražku i spousta uživatelů CRT monitorů. Ale je to hrubá záplata na zubatá písma.

Závěr: Microsoft uspokojí pouze uživatele LCD monitorů s Windows XP. Plusem je alespoň to, že ClearType je vynikající.

Poznámka: ClearType je nutné manuálně zapnout v Ovládacích panelech / Zobrazení / Vzhled / Efekty a konfiguruje se tímto nástrojem.

Jakpak hladí Apple?

Apple přišel s vyhlazováním písma v systému Mac OS 9 (rok 1999), ale výsledek byl docela mizerný. Skok dopředu představoval systém Mac OS X. Nyní je možné vybírat ze čtyř úrovní: Standard, Light, Medium a Strong. Pouze Standard je určena pro CRT monitory, ostatní pracují se subpixely.

Algoritmus, který používá Apple, je složitější, než algoritmus použitý v ClearType. Oba vyhlazují text v horizontálním směru pomocí sub-pixelů, Apple navíc vyhlazuje i vertikálně klasickou cestou. A v tom je kámen úrazu. Malé písmo se tím rozmaže. Viz dotažnice znaků „T“ a „F“ na screenshotu výše, nebo horní obrázek na conBlogu. Dost mi vadí i rozdílná tloušťka levých hran u stejných písmen, třeba „b“ a „f“ (ve spojeních „best for“).

Doplnění: právě ona rozdílná tloušťka je zcela objektivní vada, kterou nelze bagatelizovat na „věc zvyku“. Typograf pláče.

Faktem je, že každá další verze Mac OS X přichází s lepším algoritmem, ale dokonalosti se stále jen blíží. John Kheit na serveru Mac Observer spekuloval, že by to mohlo být zapříčiněno patentem na ClearType.

Závěr: Apple uspokojí každého, ale měl by hodně přehodnotit použité algoritmy.

Rozmazáno i za střízliva

Text je velmi specifický vizuální útvar. Horizontály se chovají diametrálně jinak než vertikály. U malého písma je vertikální rozmazání skutečně nepříjemné. Jako uživatel PC se s tím běžně setkávám u PDF dokumentů. Písmo ztrácí ostrost.

Nebo zkuste experiment ve PhotoShopu. Zvětšete si dokument na 500 %, vytvořte černý nápis „FTZS“ a zkoušejte plynule měnit jeho velikost. Při způsobu vyhlazování Crisp, Strong nebo Smooth bude písmo kompletně vyhlazeno – jako to dělá Apple. Naopak způsob Sharp zachová dotažnice vždy zcela ostré, tedy bez anti-aliasingu. A tak hladí Microsoft.

Doplnění: Clear Type je nepoužiteľný, tvrdí Jozef Mak.

Nenávidím Windows XP

A nenávidím je odjakživa.

Psal se rok 1999, když se Microsoftu podařil dosud bezprecedentní kousek. Vydal Windows 2000, svůj první „pořádný“ operační systém. A tím zatnul tipec vtipům o jejich nestabilitě.

Microsoft byl terčem takových posměšků od dob Windows 3.0. Tehdy i několikrát denně vyskočilo okénko UAE: Unrecoverable Application Error, uživatel taky zařval UÁÉ! a rozdělaná práce byla v háji. To stejné v tmavě modrém přinesly Windows 95 a jejich slavný Blue Screen of Death. „Padají Windows, něco si přej,“ žertovalo se zcela oprávněně, nicméně současníci, jako například Mac OS System 7 nebo první Linuxy, na tom nebyly o moc lépe.

Proto jsem jako tele na nová vrata zíral na Windows 2000, které mohly běžet třeba půl roku bez restartu (do té doby scifi), ale především nepadaly. Blue Screen vyvolal jedině vadný ovladač, a pokud si člověk do počítače nestrkal kdejakou šílenost, už se s ním nesetkal.

Windows 2000 jsou synonymem stability. Bohužel nikoliv bezpečnosti.

Na co šáhli, to pokazili

Bezpečnost se tedy očekávala od Windows XP. Marně. Pravým smyslem verze XP je totálně vytočit své uživatele. XP znamená eXPerience, v češtině „zakusit“.

Windows XP = Windows 2000 + ClearType + Terminal Server + promyšlené nasírací funkce

Windows XP obsahují celou řadu drobných nasíracích funkcí, jako třeba otravné okénko vyskakující vždy po vložení CD. Vlastně hned po spuštění se vás pokusí vytočit tímto:

Jakožto typické nasírací okénko je nutné ho odkliknout a po dalším restartu se objeví znovu.

Windows XP řvou, že nemám antivirus. Proč bych ho měl? Za posledních deset let jsem chytil virus pouze jednou, a to proto, že k nakažení stačilo připojit Windows do sítě. Stalo se tak po čerstvé instalaci OS, dřív, než jsem stihl nainstalovat firewall.

A že nemám zapnuté automatické aktualizace? Běžte se vycpat! Všem je doporučuji vypnout, protože jinak vás trefí šlak.

Windows XP škodí zdraví

Automatické aktualizace ve Windows XP jsou příčinou každého pátého infarktu.

Po samoinstalaci záplat se Windows optají, nechci-li počítač hnedle restartovat. Děkuji, odpovím, o to rozhodně nemám zájem, a kliknu na Restartovat později. Windows 2000 to pochopí. Windows XP ne. Naopak aktivují vyspělé nasírací mechanismy a za pár minut se zeptají znovu. A pak znovu. A znovu. A zase. A opět. A ještě jednou. A pak zase. Dáte si toust? Nechcete toust? Co takhle toust? Nedáš si toust?

Co zeptají – oni mi dávají ultimátum! Pokud během pěti minut nestihnu kliknout na Restartovat později, tak se Windows restartují sami. Odskočím si na záchod a po návratu mě vítá čistý desktop. Rozdělaná práce sbohem. Otevřená okna v Exploreru – sbohem. Pouze v pravém spodním rožku nezbytná bublina: „Počítač může být ohrožen.“ V čemž má pravdu. Mám totiž sto chutí rozmlátit klávesnici o monitor.

Nejčastější příčinou násilí na počítačích jsou Windows XP.

Jenže. To ještě není to nejhorší.

Pokud nejste přihlášen jako administrátor, Windows XP vydírací okénko mírně vylepší. Vypadá pak takto:

Takže když zrovna stahujete přes drahý dial-up obrovský soubor a máte doma 98 %, čeká vás několik minut nefalšovaného napětí. Stihne to? Nestihne?

Docela by zajímalo, jestli tvůrci Automatických aktualizací v noci spí klidně. A jestli dostávají sprosté a výhružné e-maily. Tedy i od někoho jiného, než ode mě.

Nenávidím Windows XP.

poznámka: velmi zdatní uživatelé si samozřejmě chování Windows dovedou přizpůsobit. Třeba pomocí programu nLite. Ale 99,9 % běžných uživatelů to nezvládne. Pro jejich nervy jsou balzámem Windows 2000.

Jak neustále (ne)vymýšlet originální hesla

Co mělo nejzásadnější vliv na současnou podobu Internetu? Ne, není to CSS. Není to ani W3C. Jsou to webové formuláře.

Asi nejčastějším zástupcem rodiny formulářů jen ten s titulkem Zaregistrujte se. Zároveň umí být i účinnou bariérou. Snad chápete, jak odrazující vliv má na mě věta: „Zvolte si uživatelské jméno – minimálně 4 znaky.“ Proč právě čtyři? Proč ne třeba třicet sedm? Nechme to být, volba uživatelského jména není tématem článku. Tím je totiž volba hesla.

Univerzální nebo originální heslo?

Vymyslet univerzální heslo, které by akceptovalo 99 % webových aplikací, není problém. Zkušenost říká, že takové heslo musí mít 8 alfanumerických znaků, různou velikost písmenek a musí se v něm vyskytovat číslice, ne však na první pozici.

Kdyby byl svět ideální, tak by heslo po zadání do formuláře putovalo šifrovaným kanálem https k serveru, kde by se uložil jeho otisk. Jenže svět zdaleka ideální není a hesla bývají na serverech nezabezpečená. Vidí je provozovatel aplikace, vidí je správce hostingu. A také hacker, který se do serveru právě naboural.

Tedy – používat všude stejné heslo je hloupost! To se pak nemůžete divit, když vám někdo „zkontroluje“ poštu nebo vybere bankovní účet. Na druhou stranu, vymyslet a hlavně pamatovat si hromadu odlišných hesel, to je úkol vpravdě nadlidský. Nejen pro nás sklerotiky.

Kam nemůže paměť, tam zkusím fintu

Před dvěma lety jsem hledal způsob, jak na hesla šikovně vyzrát, a řešení se ukázalo být docela prosté: vezmu své oblíbené heslo (dostatečně dlouhé) a doménu serveru, kam se registruji (např. amazon.com) a z těchto dvou údajů „vypočítám“ nové heslo, splňující zmíněné univerzální požadavky. V řeči programátorů jde zhruba o toto: substr(md5(master_password + domain), 0, 8).

Podstatné je, že z vypočítaného hesla nelze zpětně odvodit vstupní „oblíbené“ heslo, a tedy ani hesla pro jiné servery.

Cestu od myšlenky k realizaci mi parádně zkrátili pánové programátoři, kteří tentýž nápad uskutečnili přede mnou Za nejpropracovanější považuji Password Generator od Chrise Zarate. Vyzkoušejte si ho!

Zvolíte si své hlavní heslo (políčko Master password) a zadáte doménu (Site name). A pak už stačí jen stisknout tlačítko „Generate“. Je to bezpečné, výpočet se provádí přímo v prohlížeči a vůbec žádná data se nikam neodesílají. Jde o jakýsi mobilní generátor, dostupný odkudkoliv z internetu.

Ale to ještě není vše. Můžete si vygenerovat favelet, který bude sám vyplňovat registrační a přihlašovací formuláře. Hlavní heslo přitom bude zapsáno v bookmarku a nebude se posílat do internetu. Už to prostě nemůže být pohodlnější.

poznámka: sám používám mírně modifikovanou verzi (genpass.js). Liší se ve způsobu detekce domény a převedení binární MD5 na text.

Nikon a příliš tmavé fotky

Pokud shodou okolností nejste (ne)šťastným majitelem digitální zrcadlovky Nikon, můžete článek klidně přeskočit až do míst, kde sídlí otázka Líbil se vám článek? a kliknout si na Ne. 

Tak, zatímco se nemajitelé vyřádí na tlačítku Ne, my majitelé si povíme něco moc důležitého o našich jednookých miláčcích.

Několik digitálních zrcadlovek mi už rukama prošlo, takže když jsem se loni rozhodoval, s čím dalším fotit, Nikon D70 byla jasná volba (dnes už by to byla nová D200). Jenže narazil jsem na velmi nepříjemný problém – Nikon dělá velmi tmavé fotografie.

V žádném případě nešlo o subjektivní dojem. Dokazují to tyto „typické histogramy“. Jistě, byl by to dostatečný důvod na reklamaci, jenže kamarád se potýkal s úplně stejným problémem u Nikona D100. Tedy nejde o vadu kusu, ale o „vlastnost“ celé rodiny zrcadlovek.

Navíc nikdo nebyl schopen poradit, dokonce v žádné recenzi jsem o podexponování nenašel ani zmínku. Přitom problém nelze přehlédnout.

Řešení

Samozřejmě je tu možnost fotit s korekcí expozice +0.5 EV. Jenže to, co získáme v tmavých odstínech, ztratíme ve světlých. Takže z bláta do louže. Navíc bych očekával, že fotoaparát této úrovně se musí bez takové berličky obejít.

Plnohodnotné řešení se skrývá pod pojmem uživatelské tonální křivky. Jde vlastně o klasickou funkci Curves běžně používanou v grafických editorech, s tím podstatným rozdílem, že její aplikace se provádí přímo ve fotoaparátu a na ostrých RAW datech. Tedy nedojde ke ztrátě informace.

S hledáním toho nejvhodnějšího průběhu křivky si pohrál jistý Alex Mabini. Na jeho stránkách se nejen dozvíte veškeré podrobnosti k tématu, ale především si můžete stáhnout odladěnou křivku a podle návodu ji nahrát do svého Nikona (kdykoliv se dá z menu fotoaparátu vypnout či zapnout).

S uživatelskou křivkou se foťák chová dočista jinak, prostě mi dělá radost Nakonec, srovnejte tyto fotografie:

To je jinší kafe, že?

Z jiného soudku: pokud vám Nikon začne vkládat před název obrázku podtržítko (např. _DSC002.JPG), mohlo by vás zajímat vysvětlení.