Jak se kupují počítače

Plně vyvážená sestava

Značková, plně vyvážená sestava s oblíbeným procesorem, nekompromisní výkon a nejnovější technologie, to vše za skvělou cenu.

Asi každý, kdo se někdy motal kolem prodeje hardware ví, jak se taková sestava vyvažuje. „Hele, dej tam ty motherboardy 865CX, máme toho plnej sklad, no jo, blbnou, ale když vypneš v BIOSu všechny fíčůrky, zvedneš trošku napětí na procák, tak to nepadá.“

Vzpomněl jsem, jak jeden kamarád, perfekcionista, budoval počítačovou hernu. Jeli jsme tenkrát v autě a ukazoval mi sestavy budoucích počítačů, které mu navrhl dodavatel. Upřímně, moc se mi to nelíbilo. Hry v té době byly hodně citlivé na kvalitní hardware a svůj názor jsem jemně naznačil. Což jsem snad ani neměl dělat, ihned otočil vůz a namířil si to k onomu dodavateli. Chtěl nás konfrontovat a poslechnout si výměnu názorů.

Seznámil jsem se s majitelem firmy, chlapík pětatřicet let, v kanceláři ještě sedělo u počítačů asi deset chlapců. Nevím, jestli tam všichni pracovali, nebo se jen přišli podívat. Každopádně když kolega vysvětlil účel návštěvy, všichni se seběhli, studovali konfigurace a vydatně sekundovali oponujícímu majiteli. Předháněli se v blahořečení použitých komponent, vysvětlovali, jak je všechno skvělé. Na mě to byla přesila jak parní lokomotiva a skutečně jsem neměl chuť se hádat o tom, zda je lepší AMD nebo Intel, tahle deska nebo jiná, Coca Cola nebo Pepsi.

Diskusi jsem zbaběle ukončil, odkýval jejich argumenty a už jsme byli na odchodu, když mě něco napadlo. Zeptal jsem se jednoho z mladíků, který tak obhajoval AMD, jakou má doma mašinu. Pochlubil se mi. Že si našetřil na čistokrevné Pentium III. S nějakou větší keší či co. Další se hned vytáhnul s optickou myší Logitech (ačkoliv ještě před pár minutami nedal dopustit na Genius, pro počítač v herně prý nej-lep-ší volba). Pak se diskuze stočila na videokarty, mezi kluky panovala určitá neshoda, ale kupodivu nikdo doma neměl ten model nVidie, který v sestavě tak protežovali.

Kamarád byl spokojen. Jednomu z kluků řekl, že chce némlich tu stejnou mašinu, jakou má doma on. A od té doby ani jinak hardware nekupuje.

Paradox Jackson

A já porád, proč se pozastavují nad tím, že o osudu Michaela Jacksona rozhodne bílá porota, a teď jsem si vzpomněl, že on je vlastně černoch. Tak to jo.

Nova šokuje, ale nenápadně

Když mi pondělní ráno zpestřila snímkem Truman Show, byl jsem příjemně překvapen. Přeci jen, v 9.30 bych na tele-tele-novele-TV něco takového nečekal. Dobře utajený film týdne, říkal jsem si.

A ejhle! Zítra ráno o půl desáté vytahuje další eso z rukávu: Galaxy Quest. Jako by se snažila říct: „Sorry za ten Titanic“ 

Blogeři, kolik času?

Stále čelím podezření, že jsem Jeroným. Že veškerý čas, který bych mohl věnovat něčemu užitečnějšímu, zabíjím blogováním.

Musím se ohradit. Práce má přednost a psaní článků považuji za relaxaci. Vznikají tehdy, když se sejde chuť a inspirace, a samotnému psaní věnuji asi půl hodinky. No jistě, dal by se ten čas využít i jinak, ale tím bych chuť a inspiraci nezahnal.

Zajímalo by mě – drazí blogeři, dokážete odhadnout, kolik času věnujete svému koníčku? A připadá Vám to hodně, málo nebo přiměřeně?

Pokud bych chtěl prstem ukázat na skutečné zabijáky času, tak to jsou instantní messengery a pasivní blogování. ICQ a Messenger údajně člověka připraví až o 80% času, no spíš bych odhadl že to bude něco kolem stovky. Také proto tento software používám velmi výjimečně a obezřetně.

Do jaké výšky sahá žebřík?

U zdi stojí bedna, metr vysoká, metr široká. Dotýká se jí desetimetrový žebřík, opřený o zeď. Otázka zní velmi prostě – do jaké výšky žebřík sahá?

Hádej, hádači!