Kritikem snadno a rychle

Na Intervalu jsem narazil na komentář Viléma Málka zmiňující tři pravidla konstruktivní diskuze. Byla by škoda, aby zapadla kdesi v útrobách onoho serveru, proto si je dovolím volně ocitovat:

• říkejte „nevím“, pokud neznáte odpověď
• zeptejte se, když něčemu nerozumíte
• každou kritiku doložte citací chyby a návrhem řešení, pokud je znáte

A ještě bych přidal:

• komentujte s chladnou hlavou (hlava vychladne, komentář zůstane žhavý a efekt bimetalového pásku Vás donutí sklopit šíji)
• před odesláním si reakci přečtěte

Jo, a ještě než půjdete o dům dál: Ctrl-P, vytisknout, oříznout, nalepit k monitoru 

Blog, který jsem našel pod stromečkem

Když objevím zajímavý blog, neukládám si hned odkaz. Počkám, až mě na něj vítr zavane podruhé, nebo potřetí. Až si řeknu: „á, tohle odněkud znám.“ Hraji s náhodou v kostky a ono to vychází.

Jsou ale případy, kdy pocit „čehosi známého“ mám už při první návštěvě. Alespoň tak tomu je v případě nového blogu Letinky. Vyklubat se o osm dní později, mohl bych prohlásit, že si jej pisatelka nadělila pod stromeček. A jak charakterizovat její zápisníček? Připadá mi jako „Převážně neškodný, kdyby jej psala žena“. Místo mužského cynismu tu vládne ženský cit a laskavý humor. Prostě parádička.

Onen pocit „známého“ je dán tím, že Letinku znám(e) z komentářů na Převážně neškodném, především však jako vytrvalou oponentku na WELL:DONE. Občas mě přiměla si přečíst komentáře i bez toho, že bych četl samotný článek. V této souvislosti musím upozornit na jednu zoufalou reakci čtenáře WELL:DONE. Rozhořčuje se, jak si mohla Letinka dovolit nekomentovat jistý spot. Je to jen krásná ukázka toho, jak je těžké vytvořit si vlastní názor. Čtenář si zvykl jen přikyvovat, a když najednou není komu, je z toho paf.

p.s. co pěkného jste našli Vy pod stromečkem?

Mé první falešné SMS

Ta zpráva obletěla celou republiku. V televizi z toho udělali senzaci, v novinách a na internetu se o tom dočtete také. Dají se prý falšovat odesilatelé SMS. Přijde vám třeba zpráva od Franty (z jeho čísla i s jeho jménem, jak je máte uložené v adresáři), jenže Franta má už měsíc obě ruce v sádře a fakt nic nenapsal.

Senzace? Nevím. Tímto jsme se „bavili“ před pár lety. A žádná hackerovina v tom nebyla.

Nejspíš každý, kdo kdy použil Oskarovu SMS bránu, si všiml, že může zadat i číslo odesílatele. Tedy jakékoliv číslo. A SMS se pak tváří, že je skutečně od něj. Jistě, Oskarova brána umí odesílat jen do vlastní sítě, ale oním fiktivním odesílatelem může být kdokoliv, třeba Eurotele nebo majitel pevné linky s analogovou ústřednou. Je tu jediná drobná anomálie: Oskar (Vodafone) vkládá na začátek každé SMS text z www. Jenže toho si nikdo nevšimne. Vyzkoušeno. Schválně pošlete někomu SMS a až si ji přečte (a smaže), zeptejte se ho, jestli byla z webu. Nebude vědět.

Jak jsem se zmínil, fingováním SMS jsme se už kdysi „bavili“. V uvozovkách. Nedá se totiž říct, že by se bavili i ti postižení, tak jsme s tím rychle přestali. A vám bych poradil: ani s tím nezačínejte. Pěkně zavřete to okno s bránou, které jste si už stihli otevřít, a běžte se věnovat něčemu užitečnějšímu. Třeba švindlování v kartách 

Varování: doma to nezkoušejte

Ok. Tak jo. Prozradím to.

Asi před třemi lety mě zmíněný způsob znásilnění Oskarovy brány napadl. Abych to vyzkoušel, poslal jsem spolubydlícímu SMS. Tvářící se, že pochází z mobilu jeho přítelkyně a informující ho, že ho v neděli viděla v Olympii líbat se s jinou. Což skutečně ten proutník provedl – ale věděl jsem to jen já. Pípla SMS, on ji přečetl, zbledl, ale než stačil zavolat zpět a pokusit se vše vysvětlit, trik jsem mu prozradil. Uchvátilo ho to. A také si zhluboka oddechl. Ten den vůbec nešel do práce, seděl u počítače a hrál si na boha.

Díky jeho hře prožil jiný kamarád velmi vzrušující den. Zavolala mu bývalá přítelkyně, že už na něj hodinu čeká v restauraci.

• A proč tam čekáš?
• Přece jsi mi psal esemesku, že mě zveš na oběd a chceš se usmířit.

Tak to jsem blázen, vrtalo mu hlavou, asi jsem byl opilý… Následoval další telefonát:

• Čau! Tak to je super. Jo, kolik těch holek vlastně bude?
• Holek? Kde?

a další:

• Ty jsi fakt vůl, takovýto věci nemůžeš psát do SMS!
• Jaký věci?
• Tak se mi to líbí, vidím, že rychle chápeš.
• ???

A nakonec, celý zmatený, dostal v půl osmé večer od svého šéfa výpověď. Esemeskou.

Doma to nezkoušejte!

Jeroným plní plán

Pomalu se blíží termín. Deadline. A Jeronýma čeká ještě hodně práce. A aby mu to lépe šlo, otevře si Vltavu a vyhlédne nějaké pěkné CD. Ejhle, kapela Weebleet právě vydala nový kousek. Tak si spustí Direct Connect a zkouší album hledat. Je sedm hodin večer a Weebleeti se úspěšně stahují. Jeronýma čeká ještě hodně práce, ale nemůže se odtrhnout od pohledu na blikající teploměry v DC++. Vydrží, než se stáhne první písnička, aby si ji hned mohl poslechnout.

V chatu se kdosi zmínil, že už je k dispozici film Show Racks. Ten Jeronýma příliš nezajímá, nicméně mu vnukl dobrý nápad. Zamíří na stránky Cinemy a podle hodnocení vybírá jiný filmeček, který by si stáhnul.

Jsou tři hodiny ráno. Jeroným úspěšně zaplnil frontu v Direct Connectu a teď se o ni stará jako o tamagotchi. Když nějaký stream umírá, už mu vyhledává alternativy. Teší se, až si to všechno stáhne, poslechne a shlédne. Ale nebude to tak brzy, má totiž do konce týdne pěkné fofry.

Jeroným vstává až odpoledne, šel spát hodně pozdě. Ještě než se umyje, zkontroluje, co se mu v DC++ stáhlo. Zatím nic moc, čekal od toho víc. Jeroným hledá alternativy a sleduje teploměry.

Je večer a Jeroným si uvědomil, jak neúprosně se blíží ten termín. Štve ho, že promarnil čas. Pustí se do práce, ale počítač běží nějak líně. Bude s tím muset něco udělat, možná stáhnout nové drivery, možná uklidit na disku.

Tma, noc, zářící obrazovka. Na ní defragmentace disku, přesouvají se megabajty tam a sem. Má to takovou zvláštní magii. Jako kdyby počítač hrál tetris. Jeroným od toho nemůže odtrhnout oči a sleduje defragmentaci až do konce.

Když se na druhý den Jeroným probudí, zkontroluje, co všechno se mu stáhlo. Jeden filmeček už je doma, jenže kvalita nic moc. Hledá jinou verzi. Chvíli to trvá a tak není divu, že Jeronýmovi zatím vyhládne. Skočí si na smažený sýr s tatarkou. Možná hermelín.

Hned po návratu musí Jeroným zkontrolovat, co se během oběda stáhlo. Pak si přečte e-maily. Někdo mu přeposlal obrázky, jeden byl asi hodně vtipný, protože se Jeroným hlasitě zasmál.

Další den Jeroným vstává brzy. Blíží se mu termín a musí zamakat. Navíc promarnil pár dní a trápí ho to. Dnes však Jeroným objeví blogy. Mezi nimi i La Trine. Napíše komentáře k několika článkům a pak se chodí dívat, jestli někdo reagoval.

Termín se blíží.

Český slavík a Bílá namrtvo

Dovolte pár postřehů z předávání Českého slavíka – ale začnu trošku neobvykle. Vážným nebezpečím přenosu se ukázaly být dlouhé reklamy. Během nich divák mohl přepnout na Manéž Bolka Polívky a pak se mu nechtělo vracet zpět. V manéži jakýsi chlapík předváděl jízdu –autobusem– trolejbusem z Otrokovic do Zlína tak skvěle, že jsem umíral smíchy. Ale moment! Tohle je přece článek o Českém slavíkovi! Ok, přepínám zpět na Mareše. Jako posluchač ranní show na Evropě 2 jsem byl na jeho moderování zvědav. Navíc to loňské (neviděl jsem) vzbudilo velmi rozporuplné reakce. A jak se mi teda líbilo? No, nic úžasného, ale neměl jsem z toho pocit trapnosti. Lehce infantilní vtipy říznuté černým humorem servíroval tempem svižným, takže jsem se nenudil. A když jo, na jedničce byl ten Bolek.

Asi špatně vidím!

Vážně by mě nenapadlo, že o slečně, jejíž jméno zvedalo návštěvnost, bych ještě někdy psal. Když jsem ji zahlédl na předávání cen, myslel jsem si, že se mi to jen zdá. Ale kdepak! Dokonce seděla na nejčestnějším VIP místě, hned u Karla Gotta. Musel jsem se pohledem na logo stanice ujistit, že skutečně sleduji Novu.

Upřímně, byl jsem díky tomu naprosto zhnusen hned v úvodu večera. Naštěstí Ester Ládová pak zmizela a za Gottem bylo vidět po zbytek přenosu volné místo. Tak nevím, uvědomil si nevhodnost situace někdo z produkce a slečnu, co byla mladá a potřebovala peníze, odporoučel pryč? Nebo ji vyhnala Marešova narážka?

Vítězové a poražení

Skupinou roku se stali (jak jinak) Kabáti, já bych volil Divokýho Billa. Ještě dnes mě bolí nohy a zrazují hlasivky jako následek jejich čtvrtečního koncertu v Brně. Tolik energie, co vkládají do vystoupení, to se jen tak nevidí. Jo, tuhle kapelu čeká ještě hodně zajímavá budoucnost. Ale to jsem zase někde jinde, zpět na Novu. Český slavík je zajímavý v tom, že vždycky uhodnu, kdo z nominovaných vyhraje a v jakém pořadí. Ale to není nic složitého. Proto mě velmi překvapilo ocenění Anety Langerové. A nutno říct, že příjemně, té slečně to ze srdce přeji! Ve své řeči poděkovala tatínkovi, že jí dovolil na předávání jít. Helena Vondráčková totiž tolik štěstí neměla. Kohosi se optala se, jestli může, jenže jí neodpověděl, takže zůstala doma, u plotny.

Aneta Langerová a skokan Richard Krajčo byli jediní, kdo zazpíval naživo. Ostatní namrtvo. A tím také perfektně podtrhli trapnost jejich playbackového snažení. Richard, ač čerstvě po oslavě 10 let skupiny Kryštof, písničku vysypal z rukávu bez jediného zaváhání. Aneta potřebovala trošku rozjezd, ale na to má vzhledem k věku právo. Přesto je mi stokrát milejší jedno Anetino živé zakolísání, než celebrita otvírající hubu při dokonale čistý zpěvu z pásky. Lucie Bílá otvírání ještě okořenila pozoruhodnými křečemi v obličeji a rytmickým vyvalováním očí.

Líbil se mi Landův komentář, že jeho umístění v anketě Český slavík (skončil druhý) poukazuje na cosi špatného v hudebním průmyslu, líbila se mi sebeironie Karla Gotta, který se označil za Zombie. Oddechl jsem si, že nevyhráli ti, kteří svou první desku vydali teprve před pár dny. Těšil jsem se na Ruslanu, kterou jsem při pobytu na Ukrajině rád poslouchal.

Takže asi tak.