Aktuálně.cz vyrypuje do čtenářů

Strašně nerad bych dělal z veselého blogísku La Trine řeku žlučovitosti a fušoval tak Pooh.cz do řemesla, ale tohle je prostě zaznamenáníhodné okurkové twitterstory 

Krásný letní den, majetní Pražané si v poklidu nakupují v Palladiu, nemají vůbec na spěch, vždyť nehoří, když tu náhle hoří. Vzduchotechnika ve stánku Burger Kingu. Mezi zákazníky nejprve zavládne nadšení, hovězí připravované na ohni přímo ve vzduchotechnice je známá delikatesa, leč místo labužírování je vyhlášena evakuace. Probíhá poklidně, jen jedna dáma omdlí v obavách, aby tu modrou sukénku ve slevě, co si nestihla vyzkoušet, neschvátily plameny. Přijíždějí policejní vozy, hasiči a po půl hodině na místo doráží i požárníci. Celou situaci přímo z místa komentuje a fotí zvláštní zpravodajka @diseasezoe:

O požáru poté informují deníky, třeba Aktuálně.cz, které je zajímavé mimo jiné tím, že navzdory názvu a logu nesídlí na doméně aktualne.cz. Na článek upozorní i na svém oficiálním twitteru @Aktualnecz a přidá výzvu:

Až dosud je to jen příběh několika spálených burgerů a třistatisícové škody, který vnesl trošku vzrušení do poklidného života v historickém centru Prahy. Nebyl by důvod o něm vůbec psát. Kdyby se náhle životní cesty obou zmíněných twitteristů, tedy @diseasezoe a @Aktualnecz, kdyby se náhle neproťaly. Na okamžik na scénu vstupuje osoba, která oba protagonisty zmíní v jednom tvítu:

Vím, že si zahrávám s trpělivostí ctěného čtenáře, ale aby bylo možné vylíčit události následující, musíme se nejprve vrátit do dnešního rána. Do okamžiku, kdy si pan X, jehož zaměstnáním je mimo jiné psaní @Aktualnecz, u snídaně přečetl horoskop: „Dnes raději nic nedělejte, nebo ze sebe uděláte před celým národem idiota a zesměšníte zaměstnavatele.“ Pan X se pousmál, dojedl housku, dopil kafé značky Tchibo a vyrazil do práce. Jeho osud se začal naplňovat ve chvíli, kdy ucítil nutkavou potřebu na předchozí tvít zareagovat. Do 140znakového limitu zvládl vtěsnat nejen nepatřičný sarkasmus, ale pohříchu i nick @diseasezoe, jakoby snad odpovídal jí:

V tu chvíli bylo lze zříti ve tváři evakuované @diseasezoe postávající na náměstí Republiky záblesk zmatení, proč jí něco takového Aktuálně.cz vůbec píše, což dala znát stylem osobitým:

Drobná šlamastika, kterou může zamést omluva ze strany @Aktualnecz a vysvětlení, že reakce (byť neomalená) patřila někomu jinému a že si váží toho, že @diseasezoe o tragédii v Palladiu informuje a nasazuje přitom vlastní telefon. Nakonec k tomu přece vyzývali. Když tu náhle nebe rozřízl oslnivý blesk a věštba horoskopu se vyplnila. Pan X zformuloval omluvu způsobem, který nelze nazvat kokotským, protože by to byla urážka všech nás kokotů:

„Takže vy do ná rýpat můžete, ale my do vás ne? “ Je příznačné, že touha udělat ze sebe honem honem blbce bývá tak překotná, až člověk vynechá písmenk!

Tím příběh nekončí. Stále byla možnost věc urovnat, jenže @Aktualnecz se v podobném duchu začalo hádat s dalšími čtenáři, a jestli pana X nevyhodili nebo mu nepadla, hádá se dodnes. Ovšem v jednom má pravdu, člověk by měl věci brát víc s nadhledem. Bez nadhledu se snadno stane, že se takové prkotiny chopí rádobymravokárci a začnou vyzývat k hromadnému unfollow nebo o tom dokonce sepisují články. To víte, okurková sezóna je tady a hurikán Irene kdesi daleko.

Aktuálně.cz vzkazuje svým čtenářům: my si do vás můžeme rýpat a my si do vás budeme rýpat!

Přehmaty ve veřejné komunikaci s klienty či čtenáři jsou nešťastné u malých firem, natož u velkých. Špatně se totiž zametají. Je vrcholem neprofesionality být vůči čtenářům sarkastický. Obzvlášť na radikalizujícím Twitteru.

Nerozumíš anglicky? Vrať se do hrobu.

Přestřelka, která se strhla kolem toho, zda mají být anglické přednášky na WebExpu otitulkovány nebo tlumočeny, svou arogancí značně překvapila.

O co šlo? Za měsíc se uskuteční 4. ročník konference WebExpo, která do Čech přivede i významné zahraniční přednášející. Což je skvělé. Pomalu končí možnost koupit lístky za výhodnější cenu a Pixy na Twitteru připomněl otázku transkripce nebo tlumočení, kterou jsme už loni řešili s hlavním organizátorem Vaškem Stoupou:

Na webu @webexpo chybí zásadní info: zda se opět předpokládá, že úplně všichni umí plynně anglicky, nebo bude letos překlad. #webexpo

Čímž odstartoval regulérní lynč, zapojily se i osoby, od kterých bych to nečekal. Nikdo neřešil, že informace skutečně na webu chybí, nebo jak a zda by šlo věc realizovat, jen se kopalo do člověka, který nahlas řekl (jistě za mnohé), že mluvené angličtině dobře nerozumí. „Bez angličtiny jsi odepsaný!“ Trefně situaci vystihl @mmister: „Pochopil jsem, že pár nadrženejch hřebečků po třech lekcích angličtiny má potřebu machrovat, že rozumí anglicky.“

Vážně by mě zajímalo, kolik potencionálních návštěvníků WebExpa si pouští filmy a seriály v původním znění bez titulků, bez zaváhání všemu perfektně rozumí, a nejen, že titulky nevyužijí, ale ještě musí plivnout na toho, kdo by je uvítal. Lačně skočili po příležitosti si vychutnat svou minutku pseudonadřazenosti. Blbečci…

Sám jsem vyrůstal na anglicky psané odborné literatuře, později začal louskat beletrii. Obvykle je nejtěžší se prokousat přes první kapitoly, než autor vystřílí svou slovní zásobu, neznámá slovíčka si dohledám a pak se do knihy ponořím a jazyk vůbec nevnímám. Je ale rozdíl mezi psanou a mluvenou formou. Před 10 lety jsem na přednášce Niklause Wirtha zjistil, že z jeho slov pochytím pětinu. Niklaus byl vtipný, sál se co chvíli smál, já povětšinou taky, abych nebyl za blbce. Později mi došlo, že to tak dělala většina. Proto bylo publikum tak vděčné. Proto jsme se nikdy nebavili o obsahu přednášky, stačilo vzájemné ujištění, že to „fakt bylo výborný, voe.“

Rozumět mluvené angličtině je značně individuální disciplína, která se dá těžko naučit. Pamatuji si na setkání s emigrantem do USA, který přiznal, že skutečně dobře rozumět mu trvalo 8 let.

Nedávno jsem tu varoval, že pokud se nenaučíte výborně anglicky, tak jste jako startupář odepsaný a nemáte šanci. Startupář je v pozici toho, kdo se snaží prodat svůj produkt. Ve stejné pozici je i WebExpo, nikoliv návštěvník! Absence transkripce nebo tlumočení je v naší zemi s mizernou znalostí angličtiny bariérou a organizátor by měl zvážit, zda se mu finančně nevyplatí ji odstranit (náklady na přepis vs. více prodaných vstupenek). Jednoduchá ekonomická úvaha, nic víc v tom netřeba hledat. Pikantní pak je, že ti, co nejvíc „hájili“ WebExpo, mu poskytli leda medvědí službu: vylíčili konferenci jako elitářskou a poškodili ji, když odradili ajťáky, kteří se necítí být na dostatečné jazykové výši.

V tu chvíli mělo přijít zastání od organizátorů WebExpa. Vyslechnout si názor, doplnit informaci na web a hlavně ujistit, že WebExpo je akce pro všechny, kteří se každodenně noří do vývoje webů, nikoliv jen pro elitu, která by se tam poplácávala po ramenou (to nejsou má slova). Místo toho WebExpo návštěvníkem pohrdlo, přililo olej do ohně a na stránkách POOH došlo dokonce na nářky. Do prkýnka, kde je letos kuchař, co si po nocích hraje s JavaScriptem?

---

Na WebExpo rozhodně jdu a moc se těším. Anglické přednášky vcelku zvládám, a kdybych náhodou nerozuměl, bude tam hromada zajímavých témat v češtině. Držel bych palce Vaškovi i v případě, že by přišel s odvážným rozhodnutím češtinu zcela odstřihnout a udělat WebExpo doopravdy mezinárodní. Nicméně tuto kauzu beru jako exemplární ukázku, jak dosrat komunikaci s klienty.

(O tématu psal i Lukáš Churý, Cody a Martin Malý. Příklad ukázkové komunikace najdete třeba u Cuketky. Zda porozumíte angličtině si můžete vyzkoušet na videích z loňského WebExpa.)

Dějiny píšou vítězové

Historie není spravedlivá; vítězům odpouští vše, na poražených nenechá niť suchou. Aniž bychom si to uvědomovali, vnímáme dějiny dvojí optikou.

Už od starověku. Alexandr Veliký je považován za největšího a nejúspěšnějšího vojevůdce v celé historii lidstva. Drží si statut vítěze, díky tomu na něj pohlížíme s úctou a nevnímáme ohromné množství civilních obětí, jeho brutalitu, s jakou srovnával města se zemí nebo dokonce ničil celé říše. Zkrátka to tak nějak patřilo k jeho práci.

Ale ať nechodíme daleko do minulosti, vezměme si druhou světovou válku. Po jejím skončení byly válečné zločiny potrestány v norimberském a tokijském procesu. Nutno dodat: válečné zločiny poražené strany. Činy Spojenců, tedy vítězů, nebyly souzeny nikdy. Ať už šlo o vybombardování Drážďan, atomové útoky na Hirošimu a Nagasaki nebo vyvraždění polských důstojníků v Katyni.

Vnímáme německé vojáky a příslušníky SS jako monstra, neváhající kdykoliv s úšklebkem zastřelit civilistu. Zneškodnit takového esesáka představuje hrdinský čin, aniž by se hlavou mihlo, jestli třeba nedělal jen svou práci a neměl rodinu. Hrdinství Gabčíka a Kubiše, úspěšných atentátníků na Heydricha, nijak nesnižuje fakt, že hodili granát i na řidiče. Byť jen dělal svou práci a možná měl rodinu. Patřil k poraženým.

Poválečná samostatnost Československa neměla dlouhého trvání. Komunistický puč, nastolení totalitního režimu, zřízení táborů na nucené práce v uranových dolech, likvidace politickým odpůrců a inteligence. Vykonstruované procesy, popravy, znárodnění majetku. Studená válka mezi bývalými Spojenci, schylovalo se k válce skutečné. V této nepředstavitelné době, srovnatelné s předchozí válečnou, vznikla skupinka odbojářů odhodlaná proti zlu bojovat se zbraní v ruce.

Dnes máme to úžasné štěstí, že žijeme v jednom z nejsvobodnějších období naší historie. Jenže jsme nevyhlásili vítěze a poraženého minulé éry. Byť se to zdá nepochopitelné, „poražený“ si stále drží značnou popularitu a je částečně i vítězem. Chybí skutečný vítěz, který by bral vše. A veřejnost rozděluje názor, zda byli odbojáři hrdinové či vrazi.

Dějiny píšou vítězové. Kdo je ale má psát, pokud vítěz není?

Jak si užít Vary?

Karlovarská vřídla zřel jsem naposledy jako dítě útlého pasu. Letos jsem se konečně rozhoupal navštívit onen slavný Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary (nebo též KVIFF), abych si ověřil, že jde o snobárnu pro celebrity, odkud rád po pár dnech vypadnu. Leč…

…leč setrval jsem nadšeně až do konce a vracel se s hromadou skvělých zážitků. Znamená to snad, že jsem snob? Snobní prsten zatím nenosím, jen se ukázalo, že jde o zatraceně příjemnou akci.

Nechci líčit zážitky z posledního ročníku, toho už se výborně zhostili jiní (Katka Svobodová, Jakub Vaněk, Tomáš Žáček, Miloš Čermák a další), raději bych dal dohromady pár doporučení, jak si i vy můžete užít příští KVIFF.

S kým na festival jet?

Otázka vskutku klíčová! Jste-li introvert milující stříbrné plátno, vychutnáte si KVIFF i sám a vrátíte se se skórem 35 zhlédnutých snímků. Jenže člověk je tvor společenský a rád by se přinejmenším podělil o dojmy z filmů („režisér je dočista magor, že?“). Pokud nepatříte mezi rozené extroverty, ani nejste macho, je dobré si společnost sebou do Varů přivést. To znamená vyrazit s partou. Ideálně alespoň ve trojici, dvojice může být ve výsledku pro oba krapet omezující (vrátím se k tomu později u vstupenek).

Import přátel je jedna věc, daleko zajímavější je se seznámit s někým novým na místě. Tomu můžete vyjít vstříc třeba tak, že se ubytujte na základní škole (dělám to tak vždycky). Namísto hotelové izolace zažijete tu správnou atmosféru zevnitř. Spánek na parketách je zdravý, navíc jde o nejlevnější bydlení a zpravidla nejblíž k centru dění.

Na letošním KVIFF se ale jako vůbec nejlepší družičky ukázaly sociální sítě. Vlastně nevím o jiném festivalu, kam by jelo tolik lidí, které virtuálně znám z Twitteru. Chcete-li za rok podstoupit příjemnou devirtualizaci, doporučuji sledovat hashtag #KVpijatika.

Doprovodné akce a noční život

Sledujte program, sledujte plakáty doprovodných akcí, čtěte Festivalový deník a twitter. Během soboty se dalo stihnout i několik koncertů atraktivních kapel. S Festival Pasem je vlezné obvykle zdarma. Pro mě osobně je ještě cennější navštívit besedu s tvůrci, muziku si nechávám až na nightlife. Ten slušně šlape třeba v Aeroflotu, ehm, Aeroportu.

Vary Karla jsou sami o sobě krásné lázeňské město. Dá se posedět v parku na trávě nebo v čajovně na trávě. Můžete vyrazit do turisticky zajímavých míst v okolí, mně třeba doporučili výlet na Loket, ovšem lenost zase zvítězila.

Jídlo a pití

Hotel Thermal, připomínající ohořelou vesmírnou loď co dopadla doprostřed Varů, je obklopen řadou stánků s drunkfoodem. Vyhněte se jim. Dobré restaurace se letos snažil zmapovat mistr Cuketka, mým osobní killer tipem je ovšem mistrem opomenutá restaurace Venezia přímo naproti Mothershipu. Tak tam hlavně moc nechoďte, ať příště nejsou fronty.

Praha má tu nádhernou vlastnost, že vnímání cen jídla z gruntu mění. Díky tomu mi připadaly Vary cenově v poho. Třeba hned první den jsme objevili příjemnou (až domáckou) hospůdku s Plzní za 29 Kč. Kdo z vás to má? A jak mi poradila jistá zkušená mladá slečna: „snaž se do konce festivalu nevystřízlivět, vím, co říkám“. Poslechl jsem 

No, a kdyby došly prašule, můžete cucat vřídla. Každopádně doporučuju pak v kině sedávat poblíž východu.

Filmy

Á, kino, filmy, málem jsem zapomněl!

Když jsem před 13 lety poprvé navštívil LFŠ, absolvoval jsem snad úplně všechny filmy (krom dne poté, co jsem se opil s celebritou). S každým dalším rokem jsem filmům dával menší prostor, a tudíž jsem ani na KVIFF nejel s potřebou vidět toho hodně. Nicméně právě filmy jsou asi nejužším místem celé akce. Musíte se na ně probojovat, musíte pochopit systém. Zažil jsem dost návštěvníků rozčarovaných z dlouhých front nebo ze zjištění, že Festival Pass přístup na film vůbec nezajišťuje.

V podstatě máte tyto možnosti:

• koupit si vstupenku, nejlépe už ráno před šestou do fronty, případně „last minute“
• čekat ve frontě, jestli vás pustí i bez vstupenky (úspěšnost cca 30 %)
• vstupenku dostat

Mnohokrát se stane, že někdo zavolá „mám lístek na Touhu zabít“ a pokud se rychle ozvete, můžete svou touhu ukojit. Tedy touhu vidět ten film. Pokud jste ale na KVIFF v párečku, pro jeden lístek se neozvete se, že jo. Proto doporučuji spíš trojky, viz foto.

Když se návštěvníci snažili, dostali se na většinu filmů, já se nesnažil vůbec a dostal se na třetinu. Ve srovnání s LFŠ, kde bývá problém dostat se především na filmy nové, to vychází obdobně, protože na KVIFF jsou nové vlastně všechny, navíc se promítají 2–3×. Nové pochopitelně neznamená dobré, třeba mně se nejvíc líbil tento film. V soutěžních snímcích zpravidla o honičky nouze není, ale automobilové vážně nečekejte.

What happens in KV stays in KV

Tak za rok v Karlos Varos!

Zapomněl jsem něco důležitého zmínit nebo odkázat? Dejte v komentářích vědět, článek budu rád postupně doplňovat.

2 věci, které raději nezkoušejte

Dvě praktické rady pro dlouhý a spokojený život.

Nemyjte okna

Než se rozhodnete umýt okna, podívejte se do kalendáře, zdali můžete oželet akce, které máte v následujících týdnech v plánu. Je totiž docela možné, že se vám plány změní.

Povídal mi na Poslední sobotě klučina, říkejme mu třeba Mitch, jak se před měsícem pustil do mytí oken, když jej vyrušilo hlasité bušení na dveře. Nechal mytí mytím a šel návštěvě otevřít. Za dveřmi ho překvapilo policejní komando, hned ho popadli a jeden z nich povídá: „To jsme rádi, že jste si to rozmyslel, teď hlavně klid…“ Mitch stále nechápal, která bije a co že si to měl rozmyslet.

„Je dobře, že jste neskočil, teď už bude všechno v pořádku,“ chlácholil ho zástupce zákona. „Neskočil? Eh, já jsem jen myl okna.“ „Jistě, okna, ano, půjdete s námi a popovídáme si o tom.“

A šoupli ho na psychinu. Po třech týdnech se vítězoslavně vrátil domů, s lejstrem, že je normální. Přísahám, že jsem si to nevymyslel!

Nechte to ležet

Nevymyslel jsem si ani druhý příběh, který je o fous smutnější, neboť připravil protagonistu nikoliv o tři týdny života, alebrž o všechny týdny života. Pokud nechcete prodělat podobnou zkušenost, dobře vám radím: až někdy v lese zahlédnete ležet na zemi batoh, nedotýkejte se ho. Věci pak mohou nabrat rychlý spád a média vás s gustem odsoudí, ublíží příbuzenstvu a rády si připlivnou i bývalé ministryně nespravedlnosti. To vám pak přestanou jít fóry přes pysky a o pár měsíců později se přistihnete, jak si utahujete dlouhou kravatu, co vám navlík' soudce lynč.