Antibiotika, ostny a brodění: Závodní zážitky

Trenér Honza: „Jako vážně – nemáte šanci. 😎“
Honza Soused: „Hej kámo, to nebude vůbec prdel, znám lidi co to běželi. 😟“
Spolubydlící Markétka: „Pamatuj si, není ostuda to vzdát, hlavně ať se tam nezabiješ. 💀“
MUDr. Kateřina Přibylová: „Ty antibiotika musíte dobrat a zachovávat klid na lůžku. 🤒“
Znalec závodu: „Sprint je v pohodě … akorát hlavně nejezděte do Koutů, ty jsou šílené, nejhorší! 🗻“
wannabe přítelkyně: „Jsi trapný, zaběhne to kdekdo, ale nepotřebuje s tím otravovat lidi na sociálních sítích 😒“
bývalá přítelkyně + Ája + Eliška: „Jsi borec, TO DÁŠ! ❤️“

Překvapení závodu: že mezi těmi 2000 účastníky byl týpek bez nohou.

Zádrhel závodu: že jsem vyběhl asi o pět minut později než ostatní. O důvodech třeba příště. (Ale tady to stejně asi nikoho nepřekvapuje.)

Největší challenge: „Kurva, Matte, neběžíme sice na čas, ale toho týpka bez nohou bysme měli předběhnout.“ Což se podařilo asi o půl hodiny později, měli jsme radost jak malí kluci, stálo nás to dost sil, ale bylo to férovými prostředky, žádné podrážení nohou.

Nejpozoruhodnější panorama: závod se konal v malebné přírodě. Plazíme se pod ostnatým drátem zavěšeným proklatě nízko. Osten se zachytí Mattovi o kraťase a pomaluje je stahuje dolů. Pod nimi jsou sportovní legíny, které si bere za úkol další osten. Slečny v azurových tričkách z pardubického týmu plazící se za námi začaly komentovat svůj výhled.

Největší osvěžení: brodit se 2°C řekou, nejprve se snažit moc nenamočit, a pak zjistit, že je tam ostnatý drát, takže stejně musím pod vodu komplet. Až tohle budu MUDr. Přibylové vyprávět na kontrole!

p.s. náš tým #Nikdy není pozdě skončil 32. ze 138.