To si tak koukám na Harryho Pottera a během reklam přeblikávám na Novu,
kde běží Česká Miss, show ve které hledají nové přítelkyně
hokejistům a fotbalistům, a najednou co nevidím…
Tady mi dovolte malé intermezzo. Doslova vzato, neviděl jsem
všelicos, jenže otázkou „co nevidím?“ se naopak táži na to, co vidím.
Čeština je mrška. Představte si však, že u někoho zaklepete na dveře,
pootevřete a zeptáte se: „Neruším?“ a on odpoví: „Ba právě
naopak!“. Vstoupíte? Asi bych zaváhal.
…co nevidím? No děvčicu, kterou dobře znám z Břeclavi, nesedí však
v publiku, nýbrž stojí na pódiu a je jednou z finalistek soutěže. Tý
jo, říkám si, je to vážně ona? Fakt jsem nevěděl. Nicméně mám
v paměti událost z mládí, když jsme také koukali na Miss, kde
soutěžila mladičká Monika Žídková, a tehdy strýc z Opavy vykřikl:
„No to je Monika, tu znám, tu jsem držel v náručí,“ načež se jej
teta opakovaně pokusila zavraždit pohledem, neb nic jiného neměla po ruce, a
vůbec ji nezajímalo, že ji v náručí držel coby osmiměsíčního
kojence. Ne, naopak, do konce soutěže vrhala vstříc obrazovce nenávistné
pohledy, což ovšem Monice nezabránilo získat nejen korunku Miss ČR, ale
později i Miss Europe '95. Dodnes jsem přesvědčen o tom, že to vyhrála
tetě naschvál.
Vyzbrojen touto zkušeností jsem raději nic nevykřikoval, pouze suše
konstatoval, že je mi číslo 10 povědomá. (poznámka: výsledek
byl zhruba stejný)
Číslo 10 žije
Zpátky k desítce. Otevřel jsem stránky www.ceskamiss.cz a pokusil se o misce
zjistit něco víc. A tady se dostáváme konečně k tomu PhotoShopu a
zkouřeným grafikům. Totiž, na webu je každá z dívek prezentovaná jen
jednou fotografií, na které si není absolutně podobná, a to
nejen sama sobě, ale příliš nepřipomíná ani živého jedince druhu homo
sapiens. Děvčata vypadají doslova vyblité z podoby. Potkat někde skupinku
žen? s takto vyžehlenými ksichty, asi bych se hodně lekl a okamžitě
tasil pepřový sprej a stříkl si plnou dávku do očí.
Jak se dělá Helena
Extrémně vyumělkované fotografie patří na obaly CD nebo lifestyle
časopisů, aby třeba Vondráčková stále vypadala o 70 let mladší, aby
vůbec bylo možné uveřejnit Balogovou
na titulní stránce a nezpůsobit čtenářům doživotní trauma. Nakonec
o tom už jsem psal. V oblasti showbyznysu je
prostě fikce potřeba víc než sůl, fanoušek by bez potřebné dávky
retuše svou oblíbenou sexyhvězdu totiž ani nepoznal:
Neznáte je? Zkuste myšku…
Jenže na soutěži Miss naopak předpokládám, že holky budou hezké od
přírody a makeup společně s uměleckým fotografem jejich přirozené
půvaby jen podtrhnou. Jenže zatímco Eva
Vašková mi byla na obrazovce povědomá a připomínala mi jistou
dívku z Břeclavi, dodávám, že hezkou, tak u této fotky
jsem silně znejistěl. Todlencto neznám.
Takže jak teda, je to ona nebo ne?
Missí web je na fotky značně skoupý, jediná další je tato.
A zde se už podobá. Bodík pro.
I věk by celkem seděl, tedy další pozitivní indicie.
Možná i křestní jméno, ale tím už si moc jist nejsem.
Chodila s jistým Vaškem, takže se jí říkalo Eva Vaškova. Nebo
to skutečně bylo příjmení?
O Břeclavi ani zmínka. Prý je z Brna.
Je to ona? Nebo ne?
Je! Přítel na telefonu mě ubezpečil, že jo. Od té chvíle jsem jí
držel palce, samozřejmě proto, abych pak mohl dělat machry, že znám
Českou Miss 🙂 Tož takový já jsem.
Dobrá, dobrá, přiznávám, opičím se. Ale mám k tomu dost dobrý
důvod. Včera jsem byl na Ostatkách či jak se té brutální vesnické
pařbě říká, a ještě teď nejsem schopen napsat ani řádku kvalitního
objektového kódu. Vždycky mi z toho vyleze buď kód neobjektový, nebo
nekvalitní.
Ale především nejsem schopen řešit kvízy. Na Žirafčina čísla se mi
dařilo leda tak nevěřícně zírat, mozek se na víc nezmohl. Chudáček.
Dokonce při psaní předchozí věty se mě snažil přesvědčit, že
korektní tvar je „Žiravčina“. No, a teď nevím…
Lépe než kvízy řešit mi jde je vymýšlet a hlavně zadávat. Tak tu pro
vás jeden mám:
1
11
21
1211
111221
312211
....
Doplňte řadu o další řádek. Dokážete to?
Bylo
to fajné, bylo to pěkné. Tak zase někdy!
Tento článek je dost smutný. Teď, v čase vánočním, ho raději
ani nečtěte.
Přítelkyně byla o víkendu pařit v klubu Caribic (v Brně, pasáž
Typos na Běhounské) a v placené šatně si uschovala kabelku. Jaké pak bylo
překvapení, když ji vrátili kompletně vykradenou. Nový mobil fuč,
peněženka fuč, bankovní karty fuč, a veškeré doklady taktéž fuč.
Oznámila to ochrance, přišel majitel klubu a zachoval se jako pravý
džentlmen. Řval na ni, že je lhářka a nakonec ji fyzicky napadl.
Samozřejmě na něm budeme vyrovnání škody tvrdě vymáhat, a to všemi
zákonnými prostředky.
Doplněno: Občanský zákoník, §
433 stanovuje, že za škodu na věcech odložených na místě k tomu
určeném odpovídá provozovatel a nemůže se odpovědnosti zbavit
jednostranným prohlášením, jakým je třeba cedulka „Za odložené věci
neručíme.“
Mobilní milášek
Ovšem abych se dostal k tomu vyprodanému mobilu. Přítelkyni jsem dal svůj Siemens ME45, a
to celkem bez boje, protože jsem měl v plánu si obratem ve městě pořídit
nový. Ano, opět Siemens ME45.
To se má tak. Vždycky, když ztratím, rozbiju, ukradne se mi, zkrátka
když přijdu o svůj mobil, tak vyrazím vstříc brněnským bazarům a
koupím si další Siemens ME45. O což jsem se pokusil i včera, ale vrátil
se s nepořízenou. Nikde už ho nemají!
Ach jo. Já věděl, že ten okamžik jednou přijít musí. Pořád jsem si
říkal, že je ještě času dost. Že nemá smysl kupovat ME45 do zásoby.
Hromadit je ve skříni na horší časy. No, a teď je pozdě.
Co včil? Přejít na nějaký lepší model? Takové pokusy tu už byly, ale
vždycky to skončilo návratem k ME45. Vyříkali jsme si to a odpustili si.
A najednou se není ke komu vrátit ☹
Najednou jsem sám
Smutně jsem bloumal ElectroWorldem a prohlížel si moderní telefony,
barevné i fotící, ale žádný nebyl jako on. Krásné Ťamťungy,
blýskavé Nokie, Sony i Erikovy synové, a já stále myslel jen na něj. Na
ME45. Co si bez něj počnu?
Vzpomínal jsem na společné chvíle. Když mi vrněl v kapse a já ho
nezvedal a nechával vrnět dál. Někdo by si mohl říct, že jsem poser,
maje dnes takový mobil, ale to by se šeredně mýlil.
Siemensi ME45, vrať se!
p.s. když jsem se letos setkal s Martinem Koptou, nemohl jsem si
nevšimnout, že máme něco společného. On používal tuším C35.
Zabýváme se tvorbou internetových aplikací a kvalitních webových
prezentaci. Také vám zajistíme webhosting. My, František Vonásek.
Mykání je v módě. Člověk aby pohledal jednotlivce, který své služby
nabízí skutečně jako jednotlivec. A nikoliv jako „my“, jako naše
veličenstvo, naše blahorodí.
Nebo dokonce jako „naše společnost“. Což už zavání schizofrenií.
Jak to asi vypadá, když takový jedinec v pátek večer vyrazí do
společnosti? Sedí sám doma a luxusně se spolu baví? 
Proč si tolik lidí na svých prezentacích myká? Včetně mě?
(tedy když jsem ještě služby nabízel)
Okurky od profesora Róna
Dlouhých 40 let komunismu dokázalo krutě pošlapat lidskou důstojnost.
Zatímco naše babičky chodily k Dürovi pro maso, protože to byl
vyhlášený řezník, další generace mířily leda do Jednoty a Pramene.
Jméno najednou nic neznamenalo. Předtím se kupovaly boty od Bati, a nic
nevadilo, že sám pan Baťa za ševcovské kopyto neusedá. Pak se kupovaly
boty značky Svit. Svit měsíčku svit.
Komunismus všem Dürům a Baťům zatnul tipec.
Po revoluci měla přijít renesance živnostníků. „Pojďme podnikat za
sebe, na své jméno,“ takové bylo motto prvních podnikatelů. Dlouho jim to
nevydrželo, protože je smetli podnikavci, kteří v tom uměli lépe chodit,
kteří věděli, co vše skrývá magické označení „společnost
s ručením omezeným“ a že krach může být velmi výnosným. Prostě
raný kapitalismus v Čechách.
Kompany Mega Giga
Po prvních živnostnících následovala éra, kdy kdejakej Pepík byl
general director v nějaké Advanced Millenium Company. A jeho brácha general
president. Bohužel, lidi těmto nálepkám začali věřit a Pepík general
director měl všude otevřené dveře, zatímco Pepík Vonásek měl smůlu.
Pěkným příkladem bezbřehé důvěry v honosný název jsou nechvalně
proslulé fondy Viktora Koženého nazvané Harvard Capital &
Consulting.
Tady taky vidím příčinu, proč dodnes málokdo má odvahu říct: „To
jsem já a takto dělám weby. Takto programuju.“ Proč se všechno balí do
mykajících frází. Ono „my“ budí zdání, že je nás víc, že to
zvládneme lépe. Ale jak to pak skoulet, když nás klient osloví? A chce se
s námi všemi sejít?
Jsme sehraná jedinec
Vykašlete se na mykání. Tedy, po právní stránce vystupujte raději jako
s.r.o., ale v oboru si budujte kult osobnosti. V oblasti webdesignu a reklamy
to přestává být neobvyklé. Kdekdo chce web od Pavla Kouta nebo Pixyho,
optimalizaci od Marka Prokopa, a je šumafuk, pod jakou hlavičkou zrovna
vystupují.
A zdaleka se to netýká jen této branže. Zubaře, veterináře a
právníky si dnes vybíráme podle jména, na doporučení. Hledáme
šikovného zedníka, „ale hlavně ať to není firma, jo?“ Na jednotlivce
se čím dál tím více slyší.
Padala Berlínská zeď a my se vraceli ze Západního
Německa. Připadal jsem si tam jako Alenka v říši divů. Jenže to nebylo
vůbec nic proti tomu, co propuklo o týden později u nás.
Revoluce byla
bezpochyby jedním z nejúžasnějších zážitků mého života. Fakt je mi
líto všech, co se narodili později – přišli jste o hodně! Třeba to
už ani nezažijete
A mnohem víc je mi líto těch, co se jí nedožili.
Těsně před pádem totality jsme dostali devizový příslib a mohli
vycestovat do NSR. Ta 100% konfrontace socialismu a kapitalismu, to byl
fascinující zážitek. Na všechno jsem hleděl jako tele na nová vrata. Na
všechno! Na posekanou trávu kolem silnic. Na domy, co nebyly šedivé. Na
auta. Lidi. Jídlo! Chutnalo neskutečně lépe. A navíc se v obchodech daly
koupit třeba banány… Pamatuji si, že Západní Německo mělo dokonce
charakteristickou vůni. Tu vůni měly i balíčky, co nám posílala teta
Inge Sailer z Lenningenu. A tu vůni
už dnes necítím.
Za komanče spatřit jiné auto nežli Škodovku či Žigulík byl zázrak.
V Německu byla jiná všechna auta! Fordy, Mercedesy, BMW, nevycházel jsem
z úžasu. A Němci – ti žasli taky. Nad naším žlutým Žigulíkem
1500, kterého si stále fotili :)
A pak to prdlo v Berlíně. Zápaďáci nějak poznali, že my
jsme z Východu, nevím jak, jestli podle toho Žigulíku nebo podle
partiových hadrů, každopádně stačilo zastavit na parkovišti a už nám
blahopřáli a obdarovávali nás bonbóny a čokoládou. Něco podobného jsem
zažil o půl roku později, když jsem lidem roznášel volební lístky
k prvním svobodným volbám.
Otec koupil satelitní přijímač a vyrazili jsme z NSR do ČSSR, byť jsem
neustále ukecával rodiče, ať se nevracíme (-„Ale máš tam domov,
kamarády,…“ -„Nezajímá!“). Hranice jsme tehdy projížděli
v opačném směru než všichni ostatní.
Uplynulo jen pár dnů a revoluce dorazila i k nám. „Už je to tady!“
Během jednoho dne jsme zestárli o deset let. Nosili na pouzdrech trikoloru a
poprvé slyšeli Karla Kryla. Najednou jsme mohli říkat nahlas to, co se
dřív mohlo jen doma.
No a satelitní přijímač? Ten zůstal nevybalený v krabici. Kdo by se na
něj díval.
Mezi lidmi zavládla euforie, měli jsme se všichni rádi. Já vím, zní to
šíleně. Dodnes se mi to vybaví, když vidím televizní záběry z té
doby. Člověkem projede takové vzrušení.
Tehdy mi bylo strašně líto, že jsem nebyl o pár let starší. Že jsem
nebyl dospělý. Okamžitě bych odjel do Prahy a snažil se být uprostřed
dění. Věk mě štval i v prvních porevolučních letech, když se tu
začínalo všechno stavět na nohy a já nemohl ještě podnikat.
Ale co mi léta dodávalo nadšení? Že jsem v dětství zažil
zázrak.
Revoluci prostě žeru.
Štve mě, že se zapomnělo, že komunismus je zločinný a vražedný
režim. Že je jen otázka času, kdy se estébáci a udavači Filip či jemu
podobní dostanou opět do vlády.
Během psaní tohoto spotu nebylo spáleno žádné jídlo. Tedy…
jen mírně.
Když jsem se před deseti lety přestěhoval do brněnského předměstí,
coby čerstvý student své první nedokončené vysoké školy, objevil jsem
v novém domově kuchyňský spotřebič, jenž mi měl změnit život.
Byl to zapékač. Na
jeho malý roštík se vmístily právě dva podélně rozkrojené rohlíky.
Namazal jsem je máslem, vylepšil něčím ostrým (chilli, harisa, pepř,
eventuálně směs chilli, harisy a pepře). Poté obložil kolečky salámu a
přikryl plátky sýru. Zařízení zastrčil do zásuvky a za minutu si
labužnicky vychutnával královský pokrm.
Tohle jídlo mně dodnes nepřestalo chutnat, a to jsem v životě míval
řadu období, kdy jsem nejedl vůbec nic jiného.
Minutka relativity
Jak jsem se zmínil, proces zapékání trvá minutu. Což je náramně
špatně.
Minuta je totiž příliš dlouhý čas na to, abych nic nedělal a čuměl
na rohlíky. Obzvlášť, je-li člověk hyperaktivní a ve vedlejším pokoji
čeká dobře nabootovaný počítač připojený k internetu.
Jenže minuta je taktéž dost na to, abych zcela zapomněl, že si něco
zapékám. Naštěstí, zapékač je vybaven dálkovou aromatickou signalizací,
takže člověk brzy ucítí a později si i vzpomene.
V instantním zapomínaní jsem skutečně evropská špička, to
bych mohl předvádět na prknech Národního divadla. Zrovna minulý týden
jsem si dal ohřívat smetanovou omáčku a odskočil si napsat jednu SMS.
S kastrůlkem si pak dlouho nemohl poradit ani Real.
Životní zvraty
Zapečené rohlíky se staly mým osudovým jídlem. Vyrůstal jsem s nimi.
Ale zas tak moc jsem nevyrostl.
A oni vyrůstaly se mnou. Byv ještě chudý student, obkládal jsem je
pouze malými plátky sýru. Pak se mnou rohlíky zažívaly první
podnikatelské úspěchy. Eidam nahradily kvalitnější sýry. Některé až
bylo hřích zapékat. Ale já zapékal…
Firma šlapala. „Salámem“ mi byla pravá čabajka. A krájel jsem si
čím dál tím tlustější kolečka. Jenže nic netrvá věčně. Přišly
první neúspěchy, první neplatiči. Rohlíky si nemohly nevšimnout
ztenčujících se koleček. Z čabajky zpět na Vysočinu. A pak kolikrát
nebylo ani na Eidam.
Jednou jsi dole, jednou nahoře.
Pozitivní rasismus nebo tzv. pseudohumanismus docela často pramení
z vnitřního strachu, abychom sami nebyli rasisté.
To je tak. Každý moderní člověk ví, že rasismus je špatný. A tedy
nechce zavdat domněnce, že sám je rasistou. Ví, že rasisté soudí lidi
podle barvy pleti, namísto toho, aby je posuzovali individuálně.
Jenže pak se vás někdo zeptá, jestli by vám vadilo, kdyby se do
sousedství nastěhovala cikánská rodina, vy znejistíte a opatrně odpovíte,
že by vám to jako nevadilo, že jo, protože nejste henti rasisti, a že
nesoudíte podle barvy kůže. Jenže uvnitř cítíte, že to není pravda. Že
takové sousedy nechcete. Mnozí lidé z toho důvodu ani raději
neodpoví.
A čím má jedinec větší nejistotu ze sebe samého, tím hlasitěji
proti „rasismu“ bojuje.
Zdravý rozum není rasismus
(upozornění: následující odstavec může u pseudohumanistů vyvolat
silné pocity rozhořčení)
Člověk disponuje vyšším stupněm nervové soustavy, která mu umožňuje
využívat předešlé zkušenosti. Pokud se mám rozhodnout, jestli zítra budu v autobuse sedět vedle Roma nebo
bílého, tedy nic víc o nich nevím, zvolím si druhou možnost.
Protože je spojena s menším rizikem, že dotyčný bude zapáchat. Což mi
neuvěřitelně vadí.
Pokud bych naopak prohlásil, že je mi to jedno, neboť nejsem rasista, tak
to znamená, že buď, nedisponuji takovou zkušeností, nebo jí
disponuji a:
- mám vážnou poruchu vyšší nerovové soustavy
- jsem zmaten a chovám se pokrytecky
- jsem pseudohumanista
Své rozhodnutí jsem vyvodil ze zkušeností a ačkoliv jsem usuzoval podle
příslušnosti k etniku, není na tom lautr nic rasistického! Rasismem by
bylo prohlašovat, že cikáni smrdí. A rasista je ten, kdo takovému
hloupému předsudku skutečně věří. Tedy v okamžiku, kdy do autobusu
vstoupí, nepřehodnotí své rozhodnutí podle konkrétní situace a bude
setrvávat na předsudku.
Tohle není drobná nuance, tohle je rozdíl jako kráva. Rozdíl mezi
zdravě uvažujícím člověkem, hloupým rasistou a jakožehumanistou.
A teď naopak
Musím se přiznat, že mám velmi rád world music, mimo jiné cikánskou
hudbu. Pokud bych si v onom autobuse měl vybrat, jestli mi do sluchátek
pustí (blíže neurčenou) cikánskou kapelu či „bílou“ skupinu, volil
bych první variantu. Bezpochyby.
Pokud bych se však přiklonil k cikánské muzice jen proto, abych
demonstroval svou rasovou snášenlivost, platily by na mě ty tři předchozí
body (tedy idiot, pokrytec nebo Kateř… ehm… pseudohumanista).
Chce to čistou hlavu
Rasismus je tedy záležitostí předsudků, a nijak nejde do křížku
s přirozeným zdravým úsudkem. Pitomcem je pak ten, kdo zdravý rozum
potlačuje, aby byl hyperkorektní. Když míjíme skupinku Romů, je normální
„držet si peněženky“, neboť máme špatnou zkušenost.
Doplnění: takové překrucování a podsouvání jiného významu,
s jakým jsem se setkal v následujících komentářích, to jsem dlouho
nezažil. Než budete komentovat, raději si článek dvakrát přečtěte a
snažte se jít po smyslu. Děkuji
Naše společnost ještě není natolik vyzrálá, aby se mohla ztotožnit
s činy
starosty Jiřího Čunka. Naopak, za korektní se považuje distancovat se.
Mezi postojem společnosti a postojem jednotlivce přitom zeje propast.
Zatímco na veřejnosti podobné konání hlasitě odsuzujeme, v tajném
hlasování vyjádří vsetínští občané Čunkovi podporu a vynesou ho do
pozice jasného vítěze senátních voleb. Ona propast se nazývá
pokrytectví. A nelze ji překlenout vůlí.
To by se
za Čunka musela postavit naprostá většina oslovených osobností. Aby de
facto vytvořili novou společenskou normu. Avšak bude-li jich málo, skončí
společně s ním na dně této hladové propasti. Jenže on každý raději
pokrytecky kolegu odsoudí pod rouškou pseudohumanity, než aby se nedejbože
nestal sám odsouzeným.
Nic na tom nemění ani fakt, že dnes už dobře víme, kam až může
pozitivní rasismus zajít.
Takže alespoň za sebe: na základě informací dostupných z médií
prohlašuji Jiřímu Čunkovi plnou podporu.
Tuhle jsem si
vychutnal pěkný článek na Root.cz a půlka komentářů pod ním řešila,
proč je psaný slovensky. Popravdě, dokud jsem komentáře neotevřel, vůbec
jsem si absence mateřštiny nevšiml. Proč to jiným vadí?
Asi tak. Mně stačí vzpomenout na návštěvy u bratránka v Opavě.
V televizi běží Poláci, já nerozumím ani větu, natož odstavec, a
opavská část rodiny nerozumí, čemu můžu nerozumět. I když, nemusíme
ani za hranice . Slezský vtip „o přípitku“ (opri pitku o strum), tož
ten taky ňák negómu.
Jestli mladá generace rozumí slovenštině tak, jako já polštině, tak ji
chápu. Je to tím, že na českých televizních kanálech na jazyk našich
sousedů nenarazíte. Naopak na slovenských sem tam i vysílají ve
sloveštině 🙂
Slovenština a inteligence
Teď nemám na mysli výkřiky např. Aleše Slabého, Jiřího Třasáka (aka
Trashman), naprostých kreténů a inteligenčně retardovaných. Jde mi
o opak.
Začal jsem na sobě pozorovat, že slovensky psaným komentářům
přikládám vyšší inteligenční náboj. Nekamenujte mě, nemůžu za to,
prostě to tak je. Samozřejmě jsem pátral po příčinách a možná je to
tím, že všichni Slováci, které osobně znám, tak jsou skutečné debny. A mozek, to je
sfiňa, on si to propojí, on si to hned asociuje. A vůbec ho nezajímá, že
to není reprezentativní vzorek!
Borec na konec: o jazykové rozpolcenosti se taky pěkně rozepsali
autoři systému Bloguje.cz.
