Rubrika jakože zápisník
Největší prasárnička Windows je, že se automaticky bez ptaní
restartují. Odejdete od počítače s rozdělanou prací, pootevíranými
dokumenty a vrátíte se k čerstvě restartovanému počítači. Pro Mekaře
to musí znít úplně neuvěřitelně, vlastně sám, když to teď píšu, tak
nemůžu uvěřit, že operační systém, který něco takového dělá,
používám. Brrrr!
Dobrá zpráva je, že existuje způsob jak tohle chování vypnout. Ač je
poměrně důkladně skrytý, zde vám ho předkládám.
Aktualizace: níže uvedený postup nefunguje ve Windows 10 Anniversary
Update. Zkouším ještě jiné řešení: smazat (nebo přesunout někam
jinam) soubor
C:\Windows\System32\Tasks\Microsoft\Windows\UpdateOrchestrator\Reboot
a místo něj ve složce vytvořit adresář s názvem Reboot,
což by mělo zabránit Windows ve znovuvytvoření původního souboru.
Máte Windows Home?
Nejprve spusťte Editor registru. Stiskněte tlačítko Start,
napište regedit a spusťte ho.
A najděte ve stromu vlevo klíč
HKEY_LOCAL_MACHINE\SOFTWARE\Policies\Microsoft\Windows\WindowsUpdate\AU.
Pokud neexistuje, vytvořte ho přes Úpravy > Nový > Klíč.
V něm vytvořte novou položku přes Úpravy > Nový > Hodnota DWORD
(32-bit) s názvem NoAutoRebootWithLoggedOnUsers a hodnotou
1.
Máte Windows Pro?
Nejprve spusťte Editor místních zásad skupiny (anglicky
Group Policy Editor). Stiskněte tlačítko Start, napište
gpedit.msc a spusťte ho.
V Editoru vyhledejte Konfigurace počítače > Šablony pro správu
> Součásti systému Windows > Windows Update a odklikněte položku
Zakázat automatické restartování v případě přihlášených
uživatelů. V anglických Windows je to Computer Configuration >
Administrative Templates > Windows Components > Windows Update a
No auto-restart with logged on users.
Zvolte Povoleno (v anglické verzi Enabled) a potvrďte
tlačítkem OK.
A nyní by již měl zavládnout klid a mír.
Měli jsme jednu dobu žlutého Žigulíka.
Auto vyrobené sovětským pracujícím lidem s designem prověřeným po dvě
desetiletí. U nás to moc velká frajeřina nebyla, ale krátce před
revolucí jsme s ním vycestovali
do Západního Německa a pamatuji si, jak na to auto kapitalističtí psi
zírali, jak se za námi otáčeli, jak si nás fotili. Byl to
boží pocit!
Pak se s ním taťka vysekal a měli jsme Ladu
Samaru. Auto vyrobené sovětským pracujícím lidem s děsně moderním
hranatým designem. Jednou s ním naši jeli do Rakouska, stáli zrovna na
červenou na křižovatce, když si taťka ve zpětném zrcátku všiml, že se
na ně obrovskou rychlostí řítí Mercedes. Stačil jen mamce říct:
„rychle se připoutej“, na víc nebyl čas.
Řidič usnul za volantem a ve více než stovce to napálil přímo do
Samary.
Auto úplně našrot, totálka, konec. RIP.
Tedy myslím Mercedes. Na Samaře, co si pamatuji, prasklo zadní levé
světlo.
Samaru ten rok vyhlásili evropským tankem roku pro nižší
střední třídu.
♫ Play a song for me
Apple jack, Apple jack
play a song for me and I'll sing ♫
Se teď hodně diskutuje o tom, že iPhone 7 nemá jack, tedy konektor na
sluchátka, někteří hovoří o nástupu bezdrátových špuntů, ale podle
mého to jsou řeči lidí, kteří sluchátka nepoužívají a
nerozumí tomu.
Já sluchátka používám velmi často.
Vždycky si je rozuzluji, rozmotám a nasadím. A vyrazím ven. Přibližně
v 60 % případů po tom všem takňák zapomenu pustit hudbu. Po nějaké
době, když mě třeba špunty začnou tlačit, si to uvědomím a někdy
i hudbu následně pustím. Ale někdy ne, protože se mi nechce nic vybírat,
řešit a tak.
Zkrátka se sluchátky cestuji opravdu často a semtam i s hudbou.
Díky sluchátkům každý pozná, že mám iPhone, i když ho mám
zastrčený v kapse.
Zároveň však kapsář, a tady sázím trošku na jeho inteligenci, mi ho
nebude krást, protože předpokládá, že poslouchám muziku. Pokud tedy
zrovna v metru nespím.
Sluchátka mi již několikrát zachránila mobil před pádem na chodník,
protože jsou vymyšlená tak, aby součet jejich délky + výška mobilu byl
o 10cm kratší, než je rozdíl mezi nadmořskou výškou mých uší a
chodníku. Což je opravdu geniální.
Svou roli v zachytávání padajícího mobilu hraje i pevný konektor
jack, který jen tak nepovolí a pomáhá a chrání.
Takže chci vás, příznivci iPhonu 7, vidět, až vám s bezdrátovými
špunty v uších vypadne vodotěsný mobil z kapsy na beton. Slzička vám
ukápne a já se budu smát hlasitě ? a zdůrazňovat, že jsem to
říkal ?
Premiér Sobotka se stal obětí hackerů, kteří se nabourali
do jeho e-mailové schránky, převzali jeho Twitterový účet a kdoví co
ještě. Na vině je dost možná Seznam.cz, u kterého měl e-mail zřízený.
Jak je to možné? A hrozí stejné nebezpečí i vám?
Abych to vysvětlil, zkuste si nejprve představit, že si v bance
zakládáte účet a asistent vám říká:
„Teď si prosím zvolte heslo, pomocí kterého budete moci nakládat
s účtem.“
Vymyslíte si těžko uhodnutelné heslo, zadáte jej do počítače a
bankovní asistent pokračuje:
„Výborně. A ještě pro případ, kdyby se vyskytl nějaký problém,
mohu se zeptat na příjmení vaší matky za svobodna?“
„Ale jistě. Pterodaktylová.“
„Ano, děkuji,“ říká asistent, zapisuje do počítače, a protože je
profík, odolá poznámce: „ona bude asi starší ročník, že?“
Od té chvíle se spoléháte na to, že banka dovolí s účtem manipulovat
jen tomu, kdo zná heslo. Ani ve snu by vás nenapadlo, že to dovolí také
tomu, kdo zná rodné příjmení vaší matky.
A Seznam právě tohle
dovoluje!
Během zakládání e-mailu se vás mimoděk zeptá na jakousi „kontrolní
otázku“, což může být právě rodné příjmení matky, ale už nedodá,
že znalost příjmení umožní komukoliv se přihlásit do vaší schránky.
Běžný uživatel to nevytuší.
Seznam tvrdí, že kontrolní otázka slouží k zabezpečení účtu. Opak
je pravdou, kvůli kontrolní otázce ztrácí smysl heslo. Vymýšlení
silného hesla bylo prostě zbytečné. Poskytovalo jen falešný pocit
bezpečí.
Každý bezpečnostní expert vám řekne: „NIKDY na kontrolní otázku
stran rodného příjmení matky NESMÍŠ zadávat rodné příjmení matky,
napiš tam třeba borůvkový koláč, ale jenom proboha ne rodné
příjmení matky!“
Tedy každý bezpečnostní expert poradí pravý opak toho, k čemu
vybízí registrační stránka na Seznamu. A pokud nemáte bezpečnostního
experta po ruce, je velmi pravděpodobné, že se nachytáte, a pokud ne vy, tak
třeba vaše mamka, bude postupovat podle instrukcí a vytvoří si
bezpečností díru, pomocí které se kdokoliv může dostat k jejím
důvěrným zprávám.
Ale nejde jen o zprávy. Jakmile útočník získá přístup k e-mailu, je
velmi snadné získat přístup i k dalším službám, jako je například
Twitter nebo Facebook, které jsou s tímto e-mailem spojené. Prostě na
stránce klikne na tlačítko „zapomněl jsem heslo, pošlete mi nové“ a
nové heslo se doručí na kompromitovaný e-mail, kde už na něj útočník
čeká a ihned převezme vládu nad dalším vaším účtem.
Takže pokud útočník zjistil, jak naznačuje v perexu odkázaný článek
z Lidovek, rodné příjmení matky Bohuslava Sobotky (což ví spousta lidí)
a rok jeho narození (což ví Wikipedie), získal přístup k jeho e-mailu.
A poté mohl snadno získat přístupy k dalším službám.
Hrozí stejné nebezpečí
i vám?
Pokud máte účet u Seznamu nebo jinde, kde se zadávají kontrolní
otázky (například Apple ID atd.), ihned se ujistěte, že odpovědí je
něco, co nikdo jiný nemůže jakkoliv odvodit. Nebo kontrolní otázku
zrušte, je-li to možné. V případě Seznamu postupujte podle tohoto
návodu.
Aktivujte tzv. dvoufázové
ověření. Podporuje ho například Facebook, Twitter, Apple ID
nebo Google a jeho Gmail.
Jestli se hackeři (nebo přesněji crackeři) do e-mailu předsedy vlády
skutečně dostali přes kontrolní otázku, není potvrzené. Ale je dobré
vědět, že tato fatální bezpečnostní díra existuje.
Příklad: Martin Kostolany na první pokus
zjistil ročník a rodné příjmení mé mamky. Naštěstí má jinou
kontrolní otázku, jinak by nabourání se do její schránky byla otázka
pouhých pár desítek vteřin snažení.
Málo se ví, že u Českých drah existuje něco jako
příplatek za to, že s nimi cestujete daleko. Cesta z Prahy do Bratislavy je
o 40 % dražší, než úplně stejná cesta stejným vlakem (ze kterého
nevystoupíte) z Prahy do Brna, z Brna do Břeclavi a z Břeclavi do
Bratislavy.
Takže když mě uvidíte, jak na nádraží zdržuji frontu tím, že si
kupuji extra lístek na každý kilometr trasy, není to proto, že bych byl
magor, naopak udělejte totéž, paní za přepážkou jsou za každé
zpestření rády a mají doma co vyprávět. Stejně tak i v jídelním voze
Českých drah zkuste ušetřit a nechat si pivo rozúčtovat po hltech.
Navíc získáte 4× víc ČD bodů, které pak můžete dát blízkým pod
stromeček a udělat jim skutečně obrovskou radost.
Jak říkával Baťa, člověk se nestane milionářem tím, že bude
využívat množstevních přirážek, to je jasné.
p.s. jde
to ještě levněji
p.p.s. simvás, když budete hledat
spojení na webu ČD a poté i hledat tlačítko „koupit jízdenku“,
abyste si mohli koupit jízdenku, protože proč jinak byste ty spoje
vyhledávali, že, tak vězte, že tam fakt není. Vím, těžko tomu uvěřit,
ale holt taková je doba, no. Musíte začít hledat znovu odsud.
Pojďme si jednou provždy vysvětlit, kdy se dveře
v pražské MHD otevřou automaticky a kdy se musíme natáhnout po
tlačítku.
Je to jednoduché!
Pokud tlačítko ZELENĚ SVÍTÍ a NEBLIKÁ, tak se dveře v tramvaji
automaticky OTEVŘOU a v metru NEOTEVŘOU. Pokud tlačítko ZELENĚ BLIKÁ, tak
se dveře v metru automaticky OTEVŘOU. A nakonec, pokud tlačítko NESVÍTÍ,
tak se dveře v metru automaticky OTEVŘOU a v tramvaji NEOTEVŘOU, ovšem
pokud se jedná o vnější tlačítko tramvaje, tak se možná OTEVŘOU.
Takže shrnuto, pokud chcete, aby se dveře otevřely, tak:
- pokud tlačítko SVÍTÍ a NEBLIKÁ, zmáčkněte jej (v metru, v tramvaji
nemusíte)
- pokud tlačítko NESVÍTÍ, zmáčkněte jej (v tramvaji, v metru
nemusíte)
Pokud nechcete dumat nad tím, jak to funguje v metru nebo tramvaji,
použijte toto zjednodušené schéma:
- pokud SVÍTÍ a NEBLIKÁ, zmáčkněte jej
- pokud NESVÍTÍ, zmáčkněte jej
Tím se nám nabízí možnost schéma ještě více zjednodušit na:
No a tohle si už věřím zapamatujete. Říkal jsem, že je to
jednoduché.
Upozornění: mačkání tlačítka na
samolepce nemá na otevření dveří vůbec žádný vliv!
Žeru pořad Dobrodruh! (Neznáte? Musíte
vidět!) Až tak, že jsem se rozhodl mu vzdát poctu natočením rymejku.
S výraznými autobiografickými prvky. Toť hrubý náčrt scénáře:
Vypravěčka: Dnes se s Davídkem podíváme až do Brna. (V podkresu hraje
monumentální hudba.) Možná jste o tomto místě již mnohé slyšeli, ale
vězte, že zatím málokdo ho skutečně navštívil. Davídek by se chtěl
vydat i do těch nejodlehlejších čtvrtí, kde žijí lidé, kteří ještě
nikdy nespatřili Pražáka.
Florenc, 13.02, hovořím se zoufalým výrazem do kamery: „tady měl stát
náš autobus, ale bylo mi řečeno, že před dvěma minutami ujel… vůbec
nevím co teď…“
Následuje přesun metrem na Hlavák, stojíme u Billy. „Když jedu na
jakoukoliv expedici, tak se vždycky postarám o to, abych měl dost pití.
Kupuji proto 4 litry bílého vína. … No, vezmu raději ještě litr. Tak
ještě jeden. A ještě dva.“
Vypravěčka: Brňané představují jednu z nejvyvinutějších kultur na
Moravě. Mají svůj jazyk i své aktivisty. Ale ne vždy tomu tak bylo,
ještě před nedávnou dobou cestovatele sužovaly obavy z kanibalismu.
Skupinka černochů mi táhne bedny s vínem, oblečením, jeden se
prohýbá pod plasmou. „To je neuvěřitelný, jaký kraviny sebou táhnou,
jen abych měl komfort. Nicméně za chvíli mi jede ÉCé směr Brno, tak se
přesunujeme na druhé nástupiště.“
Záběr, jak koukáme na koncová světla odjíždějícího vlaku.
„PIČIDO!“ Inu co, snad se nám podaří stihnout další vlak za
hodinu.
Střih. O šest hodin později, vlak se blíží k Brnu. „V tuhle
chvíli projíždíme Adamovem, nebezpečnou oblastí před Brnem. Není tady
žádný signál, jen dlouhé tunely a klepu se strachy. Už bych chtěl být
v Brně, protože po těch hodinách ve vlaku mě pěkně bolí zadek.“
Vlak zastavuje na hlavním nádraží, v podkresu Dobytí ráje od
Vangelise. Různě tu posedávají bezďáci. „Přišla mě přivítat celá
vesnice,“ usmívám se a rozdávám bezďákům cíga. „Brňané jsou
nesmírně milí lidé,“ procítěně sděluji, zatímco jednoho hladím po
hlavě, „ale žijí v neuvěřitelně nuzných podmínkách.“
Následuje bezradné hledání vstupu do metra. Nakonec to vzdávám a
opatrně vyrážím do města pěšky. „Nyní najdeme místo, kde
přenocujeme.“ Vcházím do hotelu Slavia a pokouším se na domorodkyni
mluvit hantecem. Vypadá vyplašeně. Střih. Záběr, jak spím na hotelovém
pokoji pod moskytiérou.
Druhý den se oddávám bloumání po Brně, truchlím do kamery, jaký mám
strach, že setkáním s Brňáky se vlastně spolupodílím na zániku jejich
tradičního způsobu života, jelikož mám s sebou spoustu moderních
vymožeností, se kterými se dosud nesetkali.
Pak následuje zvrat. Ve dveřích šaliny si přivřu ruku, následuje úprk
do nemocnice s podezřením na otevřenou zlomeninu, proraženou plíci a
rozdrcenou pánev, výpravu ruším a dlouhé minuty naříkám.
Vypravěčka: Prohlídka i rentgen neprokázaly žádné zranění, ale
Davídek se na pobyt v Brně už necítí. Tak snad příště, no…
Lidskost a humanita.
Položme si otázku: čím se vlastně člověk liší od zvířete? Tím,
že je obdařen rozumem? Tím, že má duši? Schopností abstraktně myslet?
Nebo tím, že na procházce neočichává kolemjdoucím prdel? Jen stěží
bychom našli výstižnější slova, než pronesl Aristoteles: „Nunc
facilisis augue iaculis metus.“
Nyní máte možnost projevit svou lidskost.
Davídek
Davídek je činorodý, společenský a veselý chlapec. Na první pohled
vypadá jako ostatní třicetileté děti. V něčem je ale jiný.
Davídek vždy toužil vydat román. Knihu o mamince
s názvem Babička. Má hotových prvních 15 obrázků. Všechny je pečlivě
rozstříhal, protože by
chtěl vydat hýbací knížku, ne prachsprosté leporelo.
Letos Davídkovi diagnostikovali syndrom karpálního tunelu. A aby toho
nebylo málo, nehezky zakopl a v návalu bolesti pronesl slova, za která se
dodnes tuze stydí. Což se nepříznivě odrazilo na jeho psychice a na
literaturu zanevřel.
A pak… pak se dočetl, že je nominován na cenu
Magnesia Litera. Zatajil se mu dech, vzpomněl si, jak jedenkráte Magnésii
vypil a strašně se z ní
Statistika je neúprosná
Čísla hovoří jasně. Téměř každý, kdo zabodoval v Magnesii Liteře,
vydal knihu. Pošlete Davídkovi hlas. Pro vás je to otázka dvou kliknutí.
Pro Davídka je to šance na lepší život. Šance potřást si rukou s panem
Kanzelsbergerem, vynálezcem knihtisku.
Pokud někdy chcete v dlaních třímat Davídkovu Babičku, pokud toužíte
s ní usínat, dnes máte šanci. Hned teď pošlete
hlas.
Je možné, aby se finále Magnesia Litera zúčastnil někdo, kdo
přečetl jenom Neználka? Bude součástí promenáda v plavkách? Nosí si
účastníci vlastní chlast maskovaný v láhvi Magnésie? Tleskal Jan
Tleskač v Kongresu Havlovi? Je 5 velkých písmenek v předchozí větě
něco jako rekord?
„Na tu televizi by přijeli zítra, budeš doma?“
Překvapilo mě, jaký to nabralo spád, když si úkol nechat opravit
nefunkční televizi LG po 3 letech mého snažení vzala včera na
starosti přítelkyně.
„Jo, budu.“
Opraváři mají přijet ukrutně brzy, někdy kolem desáté, takže na
ráno jsem si nachystal kaskádu budíků, nicméně z postele mě vytáhla až
geniální myšlenka, že televizi přenesu z ložnice do obýváku, abych až
přijedou mohl pokračovat ve spánku pokud možno nerušeně.
Jo, ještě jim musím nachystat prodlužku, protože nevím, jestli si vozí
vlastní elektřinu, no a abych se ujistil, že fakt dosáhne, zapojil jsem do
ní televizi, zkusil ji zapnout, naběhla, tak jsem ji vypnul a odebral se zpět
na lože.
Nicméně něco mě zarazilo, nevím přesně co, tak se vracím myšlenkami
o pár vteřin zpět a už začínám tušit: televize se zapnula? Jak se mohla
zapnout, když tři roky nefunguje?
Říkám si: „ser na to, přece kvůli takové blbosti zase nepolezeš
z postele,“ ale prostě mi to nedalo, takový já jsem, tak jsem ji zkusil
znovu zapnout a fakt, koukám do očí Doktorce Quinnové.
Jak k onomu zázraku došlo mi bylo naprosto jasné, prostě na co sáhnu,
to opravím, ustaraný výraz ve tváři byl spíše kvůli opravářům, neboť
jsem si uvědomoval, jak je může taková funkční televize zarmoutit.
Měli dorazit každou chvíli. Přehrával jsem si různé varianty dialogů,
jak jim smutnou skutečnost oznámit. Pustit v televizi obrázek panny Marie a
volat „Zázrak, stal se zázrak, halelujá!“ Nebo to uhrát na blbce? To by
mi mohlo jít, třeba takto:
- Brejden, jsme tu kvůli tý televizi.
- Dobré ráno, již na vás čekám, pojďte dál.
- Tak kdepak ji máte?
- Tady, v obýváku, zrovna koukám na Ázetkvíz.
- Aha, a tu co potřebujete opravit je kde?
- To je ona.
- No ale… ta funguje, ne?
- Ano, ano, funguje, zaplať pánbů, jinak bych na Ázetkvíz nekoukal. Dáte
si kafé, než se do toho pustíte?
- A jak máme opravovat televizi když funguje?
- Mě se neptejte, já se v elektronice vůbec nevyznám. (Tady bych mohl
dodat, že jsem z Brna, pokud by jim to stále nedošlo.)
- No to přece… si z nás děláte srandu? Nejde opravovat televizi, když
funguje.
- Nejde?
- No samozřejmě, tak snad… !!!
- Aha. Jenže tohle třeba na webu vůbec nemáte napsané. Ani do telefonu se
nikdo nezmínil. Přitom stačilo se zmínit a mohli jsme si všichni ušetřit
čas a vy cestu. Ale zase jste bohatší o ponaučení, viďte?
(A já o prachy za opravu.)
Za socialismu se o tom nesmělo mluvit.
Dnes si o tom mluvit nikdo netroufá. Někteří postižení rodiče se mimo
záznam svěřili, že mají strach vypovídat. Čeho se bojí? Vyhrožuje
jim někdo?
Mluvím o případech sebevražd dětí, které se odehrávaly nejčastěji
25. nebo 26. prosince, výjimečně už 24. Všechny tyto hrůzné činy
měly něco společného. Děti si jako cestu z tohoto světa zvolili poměrně
drastický způsob: nabodli se na šroubováček ze stavebnice MERKUR.
Jako dítě jsem si myslel, že jde o pověry. Včera jsem ale dostal od
přítelkyně stavebnici Merkur –
hasičské auto. Dnes jsme se je společně s bratrem rozhodli podle
13krokového návodu postavit.
Když jsme se o čtyři hodiny později blížili ke kroku číslo 2,
začala být patrná jistá nervozita. Bratr čím dál častěji vydával zvuky
připomínající zoufalý smích blázna. Já začal hovořiti velmi
vulgárně. U bodu číslo 3 musela již rodina zasáhnout, to když jsem se
pokusil vrazit si šroubováček do oka. Bratr využil situace, shodil
vánoční stromek a zavřel se na balkoně, že skočí dolů.
Po chvíli dorazila zásahová jednotka. Když se vyjednavač doslech, že
jsme stavěli Merkur, zbledl a zavolal zkušenějšího experta. Ten přijel až
za hodinu: „moc se omlouvám, prodeje Merkuru stoupají a prostě to
nestíháme. O jakou stavebnici šlo?“
„Hasičské auto.“
„Aj,“ policista se zachmuřil.
„Je to vážné?“
„Nebudu vám lhát, není do dobré, ale naštěstí nešlo o Rypadlo, takže
je šance je zachránit. Sežeňte mi co nejvíc Lega…“
