Rubrika jakože zápisník
Řešení hádanky Kdy
se narodila Bětka?
Alois: „Nevím, kdy se Bětka narodila…“
No to je jasné.
„…ale vím, že Bořek to neví také.“
Kdyby se Bětka narodila 18. nebo 19., bylo by jasné, že to musí být
18. června respektive 19. května. U všech ostatních dní jsou totiž
možnosti dvě (např. 17. června a 17. srpna).
Takže pokud by se narodila v květnu nebo červnu, je tady šance, že by
Bořek mohl datum vědět (tj. kdyby to bylo toho 18. nebo 19.).
Když Alois říká, že to Bořek neví, tak vlastně říká, že se
narodila buď v červenci nebo srpnu.
Bořek: „Nejprve jsem nevěděl, kdy se Bětka narodila…“
To už víme.
Bořek: „…ale nyní to již vím.“
Bořek tedy ví, že se narodila buď v červenci nebo srpnu, a zároveň
i ví přesné datum. Kdyby se narodila 14., vědět by to nemohl, protože by
to mohlo být v obou měsících. Den je tedy 15, 16 nebo 17.
Alois: „V tom případě také vím, kdy se Bětka
narodila.“
Alois i my už víme, že den je 15, 16, nebo 17. Kdyby se narodila
v srpnu, mohlo by to být 15., nebo 17., takže by přesné datum vědět
nemohl. Ale on je ví, takže to muselo být v červenci.
Tedy konkrétně 16. července 1992.
Alois s Bořkem se seznámili s Bětkou a chtěli by vědět, kdy se
narodila. Bětka jim poskytla seznam deseti možných dat:
15. května, 16. května, 19. května
17. června, 18. června
14. července, 16. července
14. srpna, 15. srpna, 17. srpna
Po té řekla Aloisovi měsíc svého narození a Bořkovi den
(číslovku).
Alois: „Nevím, kdy se Bětka narodila, ale vím, že Bořek to neví
také.“ Bořek: „Nejprve jsem nevěděl, kdy se Bětka narodila, ale nyní
to již vím.“ Alois: „V tom případě také vím, kdy se Bětka
narodila.“
Kolik let má školník?
V úterý v noci mě chytla teplota a ráno jsem se probudil s ukrutným
knedlíkem v krku a takovým tím povlakem na jazyku.
Hned mi bylo jasné, že to chce horký čaj a naložit se do vany, což jsem
udělal, nicméně ani po dvou hodinách se to úplně zásadně nezlepšilo a
ten krk mě začal štvát.
Asi to chce nějaký volně prodejný prášek, říkám si, googlím
„povlak na jazyku“ a našeptávač rovnou dodává „a bolest v krku“,
tak to odklikávám a zjišťuji, že mám angínu.
Na tu pomáhá tuším paralen grip, ale nevím jistě, tak googlím
„angína“ a hned první článek mě straší: „Rozhodně navštivte
svého lékaře!“, jenže je mi jasné, že za tímhle serverem stojí
lékařská lobby a těm jde primárně o bodíky.
Angína je přece tak běžná nemoc, že na to bude stačit nějaký
vitamín cé, nenechám se vystrašit prvním článkem na netu. Říkám si: co
by udělal Petr
Ludwig? Ověřil by si fakta. Tak dál googlím angínu a čím dál tím
víc zjišťuju, že pokud fakt nenavštívím lékaře, do dvou let můžou
přijít takové komplikace, že budu rád, když jenom umřu.
Ok, naposledy jsem byl u lékaře před devíti lety v Brně, tam se mi
teď cestovat nechce, asi je na čase sehnat někoho v Praze.
Nojo, ale jak si v záplavě všech těch lékařů vybrat toho
nejšikovnějšího? Ideálně s ordinací blízko bydliště. Jsou vůbec
někde seznamy praktických lékařů? Tak googlím „jak najít praktického
lékaře“ a hned první článek začíná slovy „S tím, že najít
praktického lékaře není tak snadné, má zkušenost i devětatřicetiletý
pan Radek z Prahy. Ten hledal praktického lékaře skoro pět let!“
Cóóžéé? To je jako problém najít lékaře? Pět let? S přechozenou
angínou mi zbývají roky dva!
Ok, zadám do Google Maps „praktický lékař“, jeden je hned za rohem,
podle znamylekar.cz má pět hvězdiček z pěti, volám tam, huhňám bo bolí
krk, jestli phijímahí nové pahienty, prý zrovna jo, že můžu přijít hned
a hlavně si mám vzít kartičku pojišťovny.
EASY! Ten devětatřicetiletý pan Radek musel být asi mentální
retard.
Ještě teda googlím „kde získat kartičku pojištěnce VZP“,
odpověď: na pobočce VZP, vystaví na počkání, hmmm, to mě mohlo napadnout
i bez Googlu…
Plně vybaven všemi kartičkami jsem dorazil do ordinace, sestřičce
zaplatil 30 Kč poplatek, ta mi ho zas vrátila, a jdu rovnou k lékařce.
Ptá se, co mi je. Ha, finta! Nenechám se nachytat a nebudu jí říkat, že
mám angínu, schválně jestli to pozná sama. Teď se pozná
dobrý lékař!
Koukne do krku, sáhne pod čelist, „no ani stěry dělat nemusíme, tohle
je pravá angína jak vyšitá.“ Wow, uznale jsem pokýval hlavou.
„Napíšu vám penicilin, první tři dny je nemoc ještě infekční,“
v hlavně počítám, středa plus tři dny, ok, na sobotní párty už můžu,
„nicméně po celých deset dní, co to budete brát, si dopřejte klid na
lůžku“, chjo, takže párty nee, ale kolik je vlastně středa plus
10 dní, to vychází, že poslední penicilin doberu těsně před startem na
Spartan Race.
Ale o tom myslím paní doktorce raději ani říkat nebudu. Proč ji
zahlcovat tolika informacemi, že.
„U penicilinu je normální, že se objevují průjmy, se to spraví pár
dní po dobrání.“ Ajaj, takže ho musím vysadit nejmíň tak 3 dny před
Spartanem… „Nicméně, je opravdu velmi nutné, abyste to dobral
všechno!“
Kua… cestou domů googlím „nedokončil spartan race, protože se posral
už na prvním kilometru“. Žádné výsledky, budu první. Ještě mrknu do
pravidel, jestli je možné mít plenky včetně náhradních.
Dorazil jsem domů a začal teda jakože stonat, stáhl seroš, konkrétně
Sedmilhářky, a dal je na zátah.
Dnes ráno zvoní kurýr: „vezu vám dvě krabice vína.“ Boží!
Nejlepší RR 2015 z Valtické vinařské školy. Otevřu bednu, koukám na
láhev a googlím „antibiotika a alkohol“. Hned třetí článek říká,
že kombinování vlastně není problém. Vyšel na serveru tyden.cz, což je
prakticky totéž, jako kdyby to vyšlo na blesk.cz. Říkám si: co by udělal
Petr Ludwig? Otevřel by tu flašku.
Víno je fantastické.
Doplněno o den později:
Zrovna jsem si googlil „antibiotika předávkování“…
Totiž, s penicilinem se pojí tajemný rituál, kdy se užívá 1 tableta
po 8 hodinách. Přesně & Pravidelně.
Jsem si říkal fajn, dokrmím vždycky v 0.00, 8:00 a 16:00. A nastavil si
budíky.
V těch 8:00 to probíhá tak, že zařve budík, jsem v nejhlubším
spánku, zamžourám, nějak ho zaplácnu, vytáhnu z krabičky tabletu,
polknu, zapiju a okamžitě spím dál. Nevím nic.
Dnes mi kdosi volal kolem jedenácté, to už jsem byl takový
probranější, takže jsem s překvapením koukal sám na sebe, jak se
podvědomě při zvuku mobilu natahuji po tabletě.
No doprkýnka! V ten moment mi to docvaklo a úplně probralo.
Hned jsem chytl mobil a podíval se na seznam zmeškaných hovorů, abych
měl představu, kolik tablet jsem za dopoledne asi spolykal.
A googlil informace o předávkování.
Opět, jako v mnoha dalších otázkách týkajících se zdraví, poradil
server emimino.cz. Uživatelka niki2 psala, že jednou vzala 2 tablety místo
jedné a skončila na JIPce. Nicméně ostatní uživatelky se shodly na tom,
že předávkování nehrozí. Tak ufff… niki2 na sebe akorát strhává
pozornost, vůbec jejímu odbornému úsudku nebudu věřit.
S roční Lítačkou bezpečně zasunutou v peněžence mám před revizory
pro strach uděláno. Dokonce s nimi frajersky navážu oční kontakt a
vysílám myšlenku: „Zkontroluj mě. Chci to!“
(Nikdy mě pak nekontrolují, takže jde vlastně o návod, jak se jim
vyhýbat, akorát musím popřemýšlet, co sakra dělám špatně při
navazování kontaktu…)
Ale tentokrát to bylo jiné.
Zjevil se v tramvaji, upřel jsem na něj pohled, když mě najednou
přepadl divný pocit, dejavu, on tu nejistotu vycítil a ihned stál
u mě.
„Kontrola jízdenek.“
Pomalu se mi začala vybavovat noc předtím. Jak se nad ránem vracím
domů, vystoupil jsem někde úplně blbě, odkud nic nejelo, potkal jsem
slečnu Báru a hledali jsme něco odkud to jede, ale ještě předtím, než
jsem přijel tam, odkud nic nejelo, tak jsem potkal revizora, a on mi vypsal
růžové lejstro, no počkej, nebyl to celé spíš sen, vždyť máš
Lítačku, proč by ti vypisoval bloček, tak sáhnu do kapsy a co myslíte? Byl
tam. Pokuta. Slovy 1500 Kč a zaškrtnuto „odmítl podepsat“.
Ukazuji papír revizorovi: „Mě už kontrolovat nemusíte, včera to
udělal váš kolega a vidíte, jak to dopadlo. Je zbytečné to dělati znovu,
od včerejška se v mém případě nic nezměnilo, v tom vás mohu
ujistit.“
Ale Lítačku jsem fakt měl, jen asi byla nefunkční, tak mi revizor
pravil, ať s tím papírem zajdu na oddělení pokut do jejich centrály.
A ta jejich centrála, ve které mám svést s úředníkem boj o výši
pokuty, sídlí na adrese Na Bojišti 5. Well played.
Dneska jsem tam byl. Povykládal jsem paní celý příběh, včetně
setkání s Bárou, odevzdal jí růžový papír i Lítačku, ona to chvíli
ověřovala a pak povídá:
„Ta Lítačka vám přišla poštou, že?“ „Přesně tak.“ „No tak
to je jasné.“ „Tak ufff.“ „Ona totiž nechodí kompletní, lidi si to
teda myslí, ale ještě je potřeba do ní nahrát kupony v opencard
validátoru.“ „Aha, to mě nenapadlo.“ „Jo, to je furt,“ usmála se a
já byl rád, že to dopadlo dobře.
Paní pak dodala, že tohle se řeší 50 Kč, oukej říkám, ale že na
tom netrvám, necelou minutku jsme si pak vyjasňovali, že ty peníze mám
zaplatit já jim, že to není kompenzace a vyrazil jsem na metro domů.
Hlavou mi jelo, že hned jak vejdu do vestibulu, MUSÍM SI NAHRÁT TY KUPONY,
ale pak jsem se ňák zamyslel a na kupony si vzpomněl až na Vltavské, když
jsem před sebou spatřil revizora.
tl;dr Měj kupony nahraný, nebo budeš nahraný.
Tři alfasamci v nejlepších letech na nejlepší párty v Praze.
„Tady je to fakt boží.“
„Neskutečné! Samé mladé holky. A furt přicházejí další.“
„A co budeme dělat?“
„Jak co budeme dělat?“
„Já byl 13 let v kuse vždycky s někým ve vztahu, já už nevím, jak se
balí holky.“
„Nojo, já byl vlastně taky 13 let ve vztahu a taky už nevím…“
„Bylo by fajn, kdyby třeba ty holky za námi chodily samy, rovnou
s nějakým konkrétním návrhem.“
„Nebo třeba kdyby řekly: ‚Jé, tebe znám z televize.‘“
„Jo, to by byl dobrej start.“
„Jenže se to neděje.“
„Takže co teda budeme dělat? Zkusíme třeba těm blonckám vedle koupit
drink?“
„Opít je, jak jsme do dělávali na střední? Hmmm…“
„Nebo víš co, zeptáme se Michala, to je děvkař.“
„Ok.“
„Michale, hele ty jsi takovej děvkař, poraď nám, jak se balí holky?“
Michal: „Čéče já vůbec nevím, já jsem děvkař jen na Facebooku.“
„Nodoprdele…“
Zvoní telefon: „Vezu vám jídlo a už jsem před domem.“
Automatickým pohybem seberu klíče ze stolku, nazuji trepky a v dosti
županovo-domácím oblečení vycházím před barák. Je hnusně, prší,
chlapík mi předává oběd, poděkuji, protože jsem slušně vychován,
chystám se otevřít domovní dveře, a říkám KURVA, protože jsem vzal
nějaké úplně jiné klíče.
Takže stojím v kuchyňských trepkách v dešti v kose na ulici a
dochází mi, v jak dobré situaci jsem. V těch trepkách jsem prochodil
celou Nikaraguu, takže je lze považovat za mimořádně kvalitní obuv,
v ruce mám tašku s jídlem, a hlavně: mám u sebe mobil. Pouštím
Liftago, že zajedu pro druhé klíče za spolubydlící Markétou do práce,
pár minut refreshuji nabídky řidičů, než se mezi oktávkama konečně
objeví BMW ročník 2016, vůz dostatečně reprezentativní pro tuto situaci.
Než přijede, obědvám a sleduji, jak déšť kreslí do louží.
„Kampak tak nalehko?“ Z řidičovy otázky a výrazu ve tváři usuzuji,
že můj outfit neušel jeho pozornosti. „Do divadla, dávají teď v novém
nastudování Brněnského Burana.“
V tágu jsem nejprve chvíli po podlaze lovil mobil, bo mi vypadl z kapsy
tepláků, a pak si všiml, že mám zadanou platbu hotově, namísto kartou, a
peněženka samozřejmě leží zamčená doma. „Dá se to změnit na
kartu?“ Řidič kroutí hlavou. „Ok, já bych stejně potřeboval hned hodit
zpět, tak si pak jenom odskočím do bytu pro peníze, jo?“ Řidič
souhlasí.
Markéta mi půjčila své klíče, vrátili jsme se domů, já spěchám do
bytu pro peněženku, odemykám, vcházím dovnitř, odkládám klíče na
stolek (!), beru peněženku a pádím zpět.
(Ukázka z připravované brožury „Proč je dobré mít alespoň dvě
spolubydlící.“)
Pojďme realisticky rozkrýt kauzu posledních dní, která
rozvířila mezinárodní síť Internet zejména na brněnsku. Jde o článek
Jak se mstíme na
dětech.
Vzhledem k jeho nesmírné délce nelze předpokládat, že i přes
masivní sdílení by ho někdo dočetl. Takže stručně: Otto Bohuš má
synka, který od 6 let trousí po bytě vzkazy holdující svému otci. Od
nástupu do 3. třídy se něco změní, po vzkazech je náhle veta a Otto
z toho obviňuje školství zapuchlé v dobách Marie Terezie. A volá
po změně.
Protože je to napsané fakt výborně, řada čtenářů, zejména těch co
podobnou transmutaci u svých dětí zažili, bezhlavě souhlasí s každou
slabikou a úplně jim uniká, že vysvětlení bude mnohem prostší.
Začněme tím, že si synkovy vzkazy seřadíme chronologicky:
- TATI MISLÍM SI ŽE JSI NEႱLEPŠÍ TÁTA
- NEJLEPŠÍ V ČESKU MŮJ TÁTA JE SUPER
- TÁTO JSI SUPER
- you are good dad
Mezi 1) a 2) je vidět, jak syn původní vyznamenání geograficky zúžil,
vzkaz 3) relativizuje i to, zda je v regionu vůbec nejlepší a 4) z něj
dělá otce pouze dobrého.
Trend je myslím zcela zjevný a reflektuje, kterak dítě začíná svět
vidět realističtějšíma očima.
Zároveň se stává soucítící bytostí a chápe, že lépe, než otce
urážet vzkazy jako „jsi zcela průměrný otec“, je od jejich psaní
upustit. Že by tohle byl výsledek špatného školství? Nemyslím si.
Nicméně věřím, že s nástupem puberty se zase vzkazy v domácnosti
objeví, máme se jistě na co těšit.
V celé kauze ovšem mohl sehrát roli další zásadní faktor.
Velmi dobře si pamatuji, když do třetí třídy základní školy dorazila
spolužačka Katka Rosenbergová s údajně zaručenou informací, jak se
dělají děti. Co nám tehdy zvěstovala bylo rozhodně tím
nejnechutnějším, s čím jsem se do té doby setkal. I ve srovnání
s mrkvovou omáčkou. Absolutně jsem se zdráhal uvěřit, že by mí rodiče
… strkal … táta mámě … TO NENÍ MOŽNÉ!
Lidi nemůžou být tak strašně nechutní! Ale jiné vysvětlení po ruce
nebylo, červík pochyb zahlodal a já si uvědomil, že než tohle podstoupit,
asi hodně dlouho děti mít nebudu, což skutečně doposud platí.
Pokud má Ottův synek také svou Katku Rosenbergovou ve třídě, nelze se
jeho náhlému ochladnutí vůči ohavným rodičům vůbec divit. A opět si
nalejme čistého vína: není to vina známkování nebo
školních úkolů.
Do třetice, je tu ještě jedna věc, která by měla být zmíněna.
Všechny vzkazy jsou adresovány jediné osobě: otci. Tátovi. Ten je super,
ten je nejlepší. Ale co matka, ptám se?
Víte, jak musí být skličující život v rodině, kde vy jste ta, co se
pěkně usmívá na toho kdo je malinký, ta co pohladí a poví pohádku, ale
SUPER JE TÁTA?!? Tenhle svět není v pořádku.
Roky žít s takto rozdanými kartami vás psychicky zlikviduje.
Takže je možné, že Ottův synek stále spotřebovává kvanta Post-itů,
aby otci zvedl sebevědomí, ale ony se jen ztrácejí, někdo je se slzami
v očích čte a vyhazuje.
Pojďme si spolu v rodinném kruhu promluvit o věcech dřív, než
změníme naše školství. Než dáme učitelům zasloužené platy. Protože
v tomto i v dalších případech je chyba možná někde úplně jinde.
Sobota přesně před týdnem.
„A co když to nevyjde? Neodstraníme raději to počítadlo?“
„Hele teď to musíme hlavně rychle spustit a pak máme 14 dní času
vymýšlet, co dál, když to nevyjde.“
„Ok. Tak to spustíme.“
„Fajn, nahrávám na web a sdílejte.“
Sobota přesně před dvěma týdny.
Píše mi brácha: „Luda ma dceru Ninu, ktere diagnostikovali jednu
brutalni nemoc. Da se lecit v Nemecku, ale stoji to mega a ctvrt. A tak chteji
zkusit sbirku. Snazim se jim pomoct s webovkama.“ Ta brutální nemoc je
spinální svalová atrofie, kdy ti ubývají svaly, včetně těch
umožňujících dýchání, až se nakonec udusíš. Teprve před pár měsíci
se na to objevil lék. První dávka injekcí stojí přes 22 000 000 Kč.
Nina má možnost dostat je zdarma v nemocnici v Německu, nicméně přijmou
ji, až složí milion a čtvrt na účet. A je nutné podstoupit léčbu co
nejdřív.
Jak ale sehnat 1.25 milionu?
Uvědomuji si, že je to fakt mrtě peněz, srovnám-li to s třeba tím,
že za 10 let, co vyvíjím software zdarma, jen za dobrovolné příspěvky,
jsem dohromady nezískal ani čtvrtinu toho, co je teď potřeba vybrat za
pouhé dva týdny. Ideálně ještě dřív. No ufff.
Můžu jim vůbec nějak pomoci? Teda krom toho, že web nasdílím a pošlu
peníze.
Vůbec mě nenapadá jak.
Vykládám tenhle příběh o hodinu později v Lokálu třem kamarádkám,
když mi dojde, že jedna z nich je redaktorka v televizi. „Dej mi na
rodiče číslo, zkusím zařídit reportáž.“ Pak jdeme do kina, píše mi
brácha, že dumají nad doménou. Předčítám ostatním návrhy, moc
nadšeně se netváří, když kdosi řekne „A co třeba NadějeProNinu.cz?“ „Jo, to
je ono!“
V neděli mi brácha posílá přístupové údaje k serveru a nástřel
textu, jestli bych se na to podíval. Nechávám si poslat fotky 9měsíční
Niny, že tomu zkusím dát trošku tvar. Absolutně nejsem grafik, neumím
namalovat kolečko, doufám asi jen v to, že i slepý divočák občas
narazí na žaludy. Za hodinu je hotovo, protože spěchám na trénink.
Zaběhat si. Ještě v tramvaji píšu na Fejs, jestli někdo neví, jak se
vůbec právně taková sbírka řeší. Příspěvek nezůstal bez povšimnutí
a první lidé nabízejí pomoc. To dává naději.
V tu chvíli mi bylo jasné, že jsem až po uši v projektu, kdy se
několik amatérů nedotčených marketingem pokusí udělat největší kampaň
svých životů. A dají do toho maximum.
(Běhání ten den dopadlo krutě, myslel jsem, že je to můj konec, ale
o tom někdy příště. Nebyl jsem schopen ani odpovídat lidem na Fejsu,
naštěstí to v soukromých zprávách dělali rodiče.)
V pondělí píšu kamarádce, aby nám pomohla s textem, a přemýšlím,
koho dalšího kontaktovat, a dochází mi, že v blízkosti mám vlastně
docela dost lidí, kteří mohou pomoci. Dávám si je do zásoby.
Rodičům se podařilo domluvit s nadací Život dětem, která sbírku
zastřeší. Což je paráda. Ale kvůli jednání s pojišťovnou spuštění
webu odsouváme.
Následující dny stále ladíme web. Sdělení musí být dokonale
přesné. Nesmí být žádný prostor pro nejasnosti. Text se rodí
v Google dokumentu, takže on-line vidím, jak maminka Niny několik hodin do
noci přepisuje dokola jeden odstaveček. „Pojďme už spát, ráno nám to
půjde líp,“ říkám. „Ok, za chvíli stejně s malou vstávám.“
Musím říct, že jsem dlouho nezažil tak skvělou spolupráci. Žádné
ego. Rozhodovaly jedině silnější argumenty. A to si neumím představit, co
museli rodiče v těchto dnech prožívat.
Jednání s pojišťovnou stále nemělo výsledek a už jsme nechtěli dál
otálet. Přidali jsme anglickou verzi a rozhodli se web spustit.
Plán byl, že v sobotu to dá na Fejs maminka Lucka, druhý den otec Luďa,
další dny se přidám já, budeme to postupně stupňovat, počítáme
s televizní reportáží, pomoc nabídl nejslavnější Youtuber, měl jsem
v ruce pár dalších trumfů a říkal si, že za těch 14 dní, kterými
jsme sbírku ohraničili, bychom se mohli k požadované částce fakt
i dostat.
Sobota 16:00, přesně před týdnem.
Lucka nasdílela stránku na svůj profil. Dívám se na něj za 20 minut a
byl tam jeden lajk, jedno sdílení a jeden komentář. To není úplně
dobrý… Hodil jsem ještě odkaz na svůj Twitter, který dnes už víceméně
nepoužívám, a vyrazil na pivo.
Kolem půl osmé mi píší, že to lidé začínají sdílet, že je to
dojemné. V 22:30 dostávám zprávu, že nestíhají lidem odpovídat. Jsou
zahlceni emaily a SMS. Zavládla euforie, tak jsem ji trošku krotil, že
sdílet neznamená přispět, protože sdílet stojí pouhý klik a dělá to
z tebe tak trochu lepšího člověka.
Uvědomil jsem si, že při crowdfundingu je oproti běžným zvyklostem
užitečnější se charitou „pochlubit“, že je cennější napsat
„poslal jsem tisícovku, pošlete taky“, než samotné sdílení.
Neděle ráno.
Stránka už má mnoho tisíc sdílení.
Koukám na video mého oblíbeného Youtubera a na začátku vyzývá
diváky, ať pošlou příspěvek pro Ninu. To byl fofr! Vyplatilo se o tom
všude mluvit.
Jelikož o víkendu nefungují bankovní převody, nemáme absolutně
představu, kolik se vybralo. Ani odhadem. Vlastně jen doufám v pokojný
průběh, protože v pondělí a úterý školím Nette, což znamená věnovat
se účastníkům od rána do noci a nic jiného přitom nejde řešit.
Pak přichází informace, že jeden politik poslal Nině na účet
1 000 000 Kč.
Takže neuplynul ani den a cíl byl nejednou na dosah. Nicméně stále
možná chybělo čtvrt milionu a já měl obavy, jestli tahle událost
neodradí lidi přispívat dál.
Co jsme absolutně netušili, tak že tou dobou jsme měli cílovou pásku
dávno za sebou.
Pondělí.
Na školení jsem si vzal notebook a v přestávkách jsme dávali dohromady
poděkování pro všechny úžasné lidi, kteří poslali mnohdy
neuvěřitelně štědré dary. V úterý, kdy dorazily poslední bankovní
převody, už bylo jasno.
Výsledek byl naprosto neuvěřitelný: 3 624 265 Kč!
Možná si říkáte, co s těmi penězi navíc. Svět má rád jednoduché
a uzavřené příběhy, holčička přijede do nemocnice, dostane lék a
příběh končí happyendem. Ve skutečnosti tímto teprve začíná.
Přichází dlouhé léčení, po této hospitalizaci, kde akutně tlačil čas,
přijde další a s tím spojení další léčebné výlohy. Proto sbírka
zůstává nadále otevřená.
Pro mě to byla nečekaná a úžasná zkušenost. Berte to jako inspiraci,
pro případ, že byste museli řešit něco podobného. Jde to i na koleně a
hlavně: lidé jsou ochotní pomáhat 
PS. dnes mi rodiče napsali, že pojišťovna všechny žádosti
zamítla.
Říjen 2016: nejlepší měsíc mého života, všechno
se obrátilo k lepšímu, jsem nastartovaný jak raketa a těším se, co
bude dál!
Faktem je, že jedna z těch mnoha skvělých novinek se mi dost možná
přestane zdát skvělá už dnes v 19:07.
Totiž, dnes v 19:00 začínám osmiměsíční trénink na Spartan Race. To je závod, kdy běžíš
15km drsným terénem (zřejmě kolem Bruntálu) a překonáváš překážky,
které nejsou náročné ani tak intelektuálně, jako spíš fyzicky, musíš
třeba podplavat septik, zkrotit divokého Východňára nebo foukáním
roztočit vrtuli helikoptéry.
Ještě pořád mám pocit, že trénink bude zábava. Že to chci! Že
v 19:07 se mi nezhroutí svět a nebudu se pokoušet vyskočit z okna
tělocvičny s křikem „8 měsíců nedááááááá … bum“.
Držte mi pěsti!
A taky jsem si říkal, že bych mohl trošku oprášit blog, snad se to
povede.
Největší prasárnička Windows je, že se automaticky bez ptaní
restartují. Odejdete od počítače s rozdělanou prací, pootevíranými
dokumenty a vrátíte se k čerstvě restartovanému počítači. Pro Mekaře
to musí znít úplně neuvěřitelně, vlastně sám, když to teď píšu, tak
nemůžu uvěřit, že operační systém, který něco takového dělá,
používám. Brrrr!
Dobrá zpráva je, že existuje způsob jak tohle chování vypnout. Ač je
poměrně důkladně skrytý, zde vám ho předkládám.
Smažte (nebo přesuňte někam jinam) soubor
C:\Windows\System32\Tasks\Microsoft\Windows\UpdateOrchestrator\Reboot,
což by mělo zabránit Windows v restartování, a místo něj v téže
složce vytvořte adresář s názvem Reboot, což zase zabrání
v jeho znovuvytvoření.
A nyní by již měl zavládnout klid a mír.
(Mělo by fungovat s nejnovějšími Windows 10 Home i Pro).
