Bývaly doby, kdy se přiběhl přivítat. Člověk se vrátil v noci, po pár pivech, jako včera, a pes okamžitě vstal a vítal, bez jediné výčitky, že se vracím pozdě a těch piv bylo víc než pár. Včera ale jen hleděl, se zvednutou hlavou a ani nevstal.
A to jsme se tři dny neviděli. Jeli s Leňásek v pátek do jižních Čech na koně. A on se ani nezvedne, nepřijde. Že bych se mu za ty tři dny tak odcizil?
Plácám se do stehna, aby přišel. Nechci na něj volat, ať Leňu nevzbudím. Vytahuji obojek, tak aby ho dobře viděl, že s ním půjdu ven. Nic. Ani se nehnul.
„Tak si naser.“ Taky mám svou hrdost a jdu spát.
Ráno jsme si vzpomněl na Bibu, psa, co měla babička. Zajímalo by mě, jak byla velká, pamatuji si ji jako obrovskou, ale bylo mi pár let. Měl jsem z ní respekt. No a náš pes na mě kašle…
Pípl mi telefon, píše Leňa: „Uz se pomalu balime, jedeme jeste na kone a pak dom.“
Moment…
Vylezu z postele, jdu se podívat do kuchyně. Tam prázdno. Jen ve Falkově pelíšku stojí o zeď opřený velký plyšák.
