V Deníku N na to konečně kápli: Vietnamce urážíme,
když jim říkáme Vietnamci. Jde o takzvaný mikrorasismus.
Filip Titlbach o tom natočil
podcast, kde sám v úvodu přiznává, že byl taky dosud mikrorasista,
že když šel nakoupit k Vietnamcům do večerky, tak řekl (cituji) „Jdu
nakoupit k Vietnamcům do večerky.“ 🤮 Na to přitakává jeho kolegyně
Anita: „Já měla úplně stejnou reflexi. Nikdy jsem si to neuvědomila.“
Ale naštěstí si to předevčírem uvědomili. Uvědomili, omluvili se, ale
přátelé, pro mě jsou to stále sprostí mikrorasisti, prostě jim to
nedokážu odpustit lusknutím prstu. To vyžaduje čas.
Podcast pokračuje dalších osm minut tím, že se nadšeně předhánějí,
kdo zahlásí větší nadávku na cizince: „Skopčáci!“ „Nebo
Žabožrouti!“ „A Čongové!“ 🫸🫷
Pak jim dojde v urážení invence, Filip vyloženě tahá z paty, když
nadhodí „Rakušáci“ (místo Rakušané), Anita ho setře, že jí to zas
tak negativní nepřijde, ale co čekat od známé mikrorasistiky, že, která
navíc, jak sama v podcastu přiznala, kdysi řekla, že „pojede do
Jugošky“. Ale prý to bylo řečeno s humorem. To má být jako omluva
Anito??? Já se teda nezasmál!
Ale zpátky ke zloslovu „Vietnamci“. Anita v závěru podcastu
konstatuje, že když toto slovo budeme používat, nemusí se jako menšina
cítit přijati a komfortně. Že jim tím dáváme najevo despekt. (Teda já
tím slovem despekt najevo nikdy nedával, ale Anita Haas Mejzrová ano.)
„Pojďme se nad tím zamyslet a pojďme to nedělat,“ uzavírá Filip.
A TADY DOCHÁZÍ KE ZVRATU
Téma vytáhl na
Twitter Jan Moláček: „Důležité téma, jsem rád, že jsme ho
otevřeli. Taky to ze zvyku občas říkám, ale je to špatně a už
nebudu.“
A následně přišla zrada z míst, odkud ji nikdo nečekal. Na tvít mu
odpověděl
jistý Kallden: „Jako příslušník vietnamské komunity vám říkám:
táhněte s těmito nesmysly někam. Rákosník, čong, taman – NE,
Vietnamci – V POHODĚ, tak prosté to je. K tomu člověk se selským
rozumem nepotřebuje sociology, woke novináře ani další pseudostudie
o rovnosti…“
Naštěstí Jan Moláček toho debila setřel s grácií: „Váš
názor respektuji, svůj si ponechávám a opravdu s ním nikam
nepotáhnu.“
Je dobře, že tu máme statečné bílé muže a Anitu, kteří Vietnamců
blahosklonně vysvětlí, co jim vadí a co ne, protože ti tak složité věci
pochopit nedokážou.
Moláček dodává:
„Když jim budeme říkat Vietnamci, tak jim de facto upíráme jejich
osobní identitu a degradujeme je na pouhé příslušníky nějaké masy,
která nám nestojí za to, abychom v ní viděli jednotlivé osobnosti.
Přispívá to ke stereotypům a brání rovnosti.“
If you've lived so far under the sweet illusion that you possess
what's known as common sense, allow me to correct that misunderstanding. This
time, I'm set on crushing your mathematical intuition, stomping it into the
ground, scraping it up with a knife, and triumphantly flushing it down a dry
toilet!
You're in for a tricky puzzle, one that might very well have you catching
yourself banging your head against the wall (yes, with your own head!) and
digging your nails into places where hair used to shine just moments before.
It's possible you'll tear up your college degree, burn the pieces, and smear
the ashes across your face in a fit of despair. Be prepared for this and hide
away any lighters and even walls from yourself. Don't end up claiming you hadn't
anticipated this.
Puzzle
Let's dive in:
Task: There's a family. They have two children. One of them is a
daughter.
Question: What's the probability that the family has two
daughters?
Assuming that the chances of having a daughter or a son are equal, take a
moment to think before you hastily answer, because I'm telling you now,
“50%” is not correct. Don't read ahead and spoil the fun for yourself!
Puzzle with a twist
If you've solved the previous task, congratulations, but I have a new one
for you, similar but with a slight variation.
Task: There's a family. They have two children. One of them is a
daughter named Kunhuta.
Question: What's the probability that the family has two
daughters?
I'll let you know that the answer to this puzzle is quite different from the
first one. No joke! Think hard, ponder, and strain your brain. The correct
answer will be revealed at the end of the article.
Solution
First, the puzzle without the twist. Given that sons and daughters are
equally likely, the chance of the first child being a girl or a boy is 1:1. The
same goes for the second child, resulting in four equally likely scenarios, each
with a 25% probability:
- Girl + Girl
- Girl + Boy
- Boy + Girl
- Boy + Boy
A graphical representation can help, where each scenario occupies a
corresponding 25% of the area:
Graphical illustration showing the four scenarios, with a black line
surrounding the part of the diagram indicating the family has at least one
daughter, excluding the Boy-Boy scenario. A pink square within this area
represents the Girl-Girl scenario, making up one-third of the relevant area,
indicating a 1 in 3 probability of the family having two daughters.
And now for the twist. Surprisingly, the probability significantly
increases!
How is this possible? Another diagram can help explain. If every woman was
named Kunhuta, the graph wouldn't differ from the previous one, and the solution
would still be 1:3. However, women have various names. Suppose, for instance,
that every sixth woman is named Kunhuta.
Graphical illustration showing the split of the Girl-Boy and Boy-Girl
scenarios into sixths, with a darker area indicating a woman named Kunhuta and a
lighter area indicating otherwise. The Girl-Girl square represents pairs of
women, and since each has a 1 in 6 chance of being named Kunhuta,
it's divided into sixths and then those remaining parts into sixths again. The
chance that at least one of them is Kunhuta then becomes 11:36 (the pink area,
made up of 11 mini squares out of 36).
The diagram shows that the pink area makes up about half of the entire
outlined area. As the frequency of the name Kunhuta decreases in the population,
the marked area will shrink, and the ratio will increasingly (and
asymptotically) approach 1:2. According to the Czech Statistical Office, there
are 4 Kunhutas in the country, making the answer to the question
49.99999076%.
The task doesn't clarify whether both daughters can have the same name (which
is possible for half-siblings). Excluding this possibility would change the
result insignificantly. I intentionally avoid presenting any equations, as
I find it more beneficial to solve the puzzle graphically and intuitively. You
can derive the equations as an exercise.
Musím vzdát hold každému, kdo se odhodlá uspořádat konferenci,
protože to znamená připravit se na nečekané, plánovat nepředvídatelné a
zápasit se vším. Jako zástupce ze světa řečníků mám pro vás pár
tipů. Ano, je pravda, že s některými z nás komunikovat je horší než
porod a jiní mají ego větší než rozpočet vaší konference, ale na konci
dne chceme všichni to samé: spokojené diváky odcházející
s úsměvem.
Každý řečník chce vypadat na pódiu jako rocková hvězda, ale to se
nedá, když musí bojovat s technikou, ohlížet se za sebe, jaký se
promítá slajd, nebo když zapomene klíčový bod své prezentace. Proto
zajistěte, aby měli na očích obrazovku se svými poznámkami a náhledem na
slajd, který je na řadě. Ne všichni mají svou prezentaci tak zažitou, že
by ji přednesli ve spánku.
Technika musí šlapat jako švýcarské hodinky. Klikátko na slajdy musí
reagovat na každé stisknutí. Nikdo nechce vidět řečníka v panice, jak se
snaží přežít klikací apokalypsu a tancuje smutnou polku „jeden vpřed,
dva zpět“ se svou prezentací.
Na podiu se ztrácí pojem o čase. Takže dát prezentujícímu hodiny
s odpočtem je základní předpoklad dodržení harmonogramu. Nicméně já
přetékám do basketbalu pravidelně i když časomíru mám, takže je k ní
potřeba ještě vyhazovač.
PechaKucha nebo Lightning talk jsou řečnickým maratonem. Slajdy se totiž
automaticky každých 15 sekund mění, což vyžaduje perfektní timing. Bez
časomíry pro každý slide je to jako balancovat na laně s klapkami
na očích.
Mikrofon v ruce se může stát speakerovým nejhorším nepřítelem,
odhalí každý chvějící se projev nervozity. Což řečníka znervózní
ještě víc, přitom by měl být v klidu, ne ve spirále úzkosti.
Doporučuji lehké headsety. A když už musíte držet mikrofon v ruce,
čokoláda (mrk mrk) před akcí může výborně uklidnit.
Nemluvňata? Rozkošné, ale na konferenci nejsou právě nejlepším
publikem. Žádný řečník nechce soutěžit s brekotem o nejlepší
sólový výkon. Máme v sobě zakódované, že nás takový zvuk automaticky
rozhodí.
Samozřejmě existují různé zábavné akce, kde je naopak účelem
potrápit řečníka. Vězte ale, že na standardních konferencích chceme
speakerům umožnit plynulou prezentaci bez zbytečných překážek. Držím
vám i nám palce, ať se to daří!
Protože ve světě se nic neděje, je tu opět naše malé fyzikální
okénko. Tentokrát o Schrödingerově kočce.
Dnes je z ní mem, ale před téměř sto lety šlo o smyšlenou situaci
(takzvaný myšlenkový experiment), která měla svou absurditou poukázat na
problematiku tehdejšího chápání kvantové mechaniky. Zadání je prosté:
do místnosti umístíme kočku, lahvičku s jedovatým plynem a
„nespolehlivou rozbušku“, která na 50 % lahvičku rozbije (a tím zabije
kočku) a na 50 % selže. Výsledek přirozeně zjistíme až pohledem do
místnosti.
Ve světě kvantové fyziky, která popisuje chování základních
stavebních jednotek našeho vesmíru, platí, že prvky mikrosvěta mohou
existovat ve vícero různých stavech současně. A to do chvíle, než se na
ně podíváme. V ten okamžik kouzlo zmizí a uvidíme jen jednu
z možností. A pointou je, že kdyby onou rozbuškou v místnosti byla
taková částice, a její stav by rozhodoval, zda dojde k detonaci nebo ne,
tak schopnost existovat ve více stavech by znamenala, že k výbuchu zároveň
došlo i nedošlo, a tudíž i kočka by byla zároveň mrtvá i živá.
A to až do chvíle, než se na ni podíváme. Což samozřejmě zní jako
nesmysl.
Bylo skutečně prokázáno, že částice mají tuto neuvěřitelnou
vlastnost. Ale nezaniká pohledem pozorovatele, nýbrž interakcí s okolním
světem, při kterém o sobě něco vyzradí – což může být srážka
s měřícím přístrojem, nebo i s jinou částicí. Nebo s lahvičkou
s jedem. Poté je jasné, zda „rozbuška“ explodovala nebo selhala. A osud
kočky je následně jednoznačný.
Zahrnutí pozorovatele do kvantové fyziky vedlo k nesmírnému zájmu
různých šarlatánů, bláznů a podvodníků o tuto oblast. Přitahuje je
mylná interpretace, že pouhé pozorování může ovlivnit realitu. „Pokud
si něco opravdu přejete, kvantová fyzika tvrdí, že se to stane.“ Prdlajs.
Lidské vědomí a síla myšlenky má opravdu moc nad hmotou. Ale musí se
vykonat prostřednictvím těla 🙂
V prosinci 2022 jsem si vybíral nový notebook. Mým cílem byl lehký
model okolo 13", ideální na cestování. Předchozí parťák na dlouhých
deset let byl Yoga 2 od Lenova, se kterým jsem byl velmi spokojený (měl
totiž velký touchpad a podsvícenou klávesnici, což tenkrát měly skoro jen
MacBooky). Při mém lovu jsem narazil na pár pastí, na které byste si měli
dát pozor.
Klávesnice
Z naprosto nepochopitelného důvodu se výrobci rozhodli šetřit počtem
kláves. Takže si vždycky ověřte, jestli má váš vyhlédnutý notebook
podstatné klávesy tam, kde mají být. Zhouba, která se rozmohla jako
smrtící virus, je mrzačení
šipek. Třeba tohle rozložení
nedokážu používat. Často je to ještě doprovázeno tím, že výrobce
zruší klávesy jako Page-Up apod. a nahradí je kombinací speciální
funkční klávesy Fn+šipka, nebo dokonce Fn+Shift+šipka atd. Děs běs.
Jediný, kdo nemrzačí klávesnice, je ThinkPad.
Pokud nevíte jistě, které klávesy skutečně používáte, vyzkoušejte
program WhatPulse. Stačí týden sledování a ukáže, jaké klávesy
používáte jak často. Já tak překvapivě zjistil, že numerickou
klávesnici téměř nepoužívám a rozhodl se raději pro menší notebook.
Mimochodem, ASUS měl skvělou vychytávku – numerickou klávesnici si
můžete aktivovat na
touchpadu.
Odemykání prstem
Notebooky dnes běžně nabízejí možnost odemykání prstem nebo
obličejem (tedy obdoba Touch ID a Face ID od Apple). Je to velmi pohodlná
věc, pochopitelně. Ale uvědomil jsem si, že kameru na notebooku vždy
přelepuji, takže pokud chci tuto funkci využít, musím sáhnout po modelu,
který se odemyká otiskem prstu.
Pokud naopak kameru používáte a stejně jako já jste trochu paranoidní,
určitě oceníte, že některé notebooky mají zavírací krytku pro
kameru.
OLED
A tady se skrývá největší zrada! O tomhle v žádné recenzi
nepíšou.
Dnes si můžete koupit za velice rozumné peníze notebook s OLED
displejem. Jde o modernější technologii než LCD a najdeme je už od roku
2017 v iPhonech. Nicméně na iPady nebo MacBooky zatím nedorazily. Že by
konečně měly notebooky ze světa Windows v něčem náskok? Ano, displeje
jsou opravdu fantastické, a pokud navíc notebook umožnuje HDR zobrazení,
v podporovaných aplikacích pocítíte kvalitativní skok. Jen pozor na jednu
věc. OLED displej nesmí být dotykový!
Všechny dotykové OLED displeje zobrazují rušivý rastr. Je to
nesnesitelné.
I jednolité plochy mají viditelný vzorek. Na takovém notebooku je
naprosto nemožné třeba připravovat grafické materiály, protože máte
neustále pocit, že musíte ve Photoshopu odstraňovat šum, který ale ve
skutečnosti na obrázku není. Je to jen chyba displeje. Která je řádově
větší než výhody, jenž OLED přináší. (Samozřejmě je to
individuální, každý má jiné oči a někteří lidé rastr vůbec nemusí
vidět.)
Pokud jste zvyklí na dotykovou obrazovku, nekupujte si OLED. Pokud naopak na
notebooku dotyk téměř nepoužíváte, což byl můj případ, dopřejte si
OLED s radostí. Problém je v tom, že některé modely se dnes nabízejí
jen v dotykové variantě.
Rozlišení a velikost displeje
Zůstaneme ještě u displeje. V dnešní době si neumím představit, že
bych šel do displeje s hrubým rozlišením. Oči máme dávno rozmazlené
jemnými displeji na mobilech a tabletech, tudíž rozlišení jako třeba
1920 × 1080 působí jako závan počítačového pravěku. Rozlišení musí
být větší. Na druhou stranu příliš velké rozlišení představuje velký
(a zbytečný) nápor na baterku.
Takže u 14" uhlopříčky volte rozlišení 2880 × 1800, získáte tak
podobnou jemnost pixelů, jako na iPadu. Navíc má skvělý poměr stran 16:10,
což znamená více místa vertikálně místo rámečku. V případě 16" a
více musí být rozlišení ještě vyšší.
Konektory
Protože notebook používám hlavně na školeních, je pro mě vedle ranní
kávy nutností také HDMI konektor. Na dřívějším notebooku jsem měl
HDMI-mini, což mě nutilo si všude sebou vozit redukci, takže časem u mě
propukly stresy, jestli jsem ji nezapomněl. Bez redukce bych měl velký trabl.
Proto si už hlídám, aby notebook měl v sobě všechny potřebné konektory.
Je nepochopitelné, jak arogantně se chová ke svým uživatelům Apple, a
nutí je pořizovat si sady redukcí k drahému novému hardware. Pár
výrobců to po něm opakuje, ale naštěstí je dost těch, kteří konektory
nešetří.
180 stupňů
Notebook musí jít rozevřít úplně do plochy. To se mi už mnohokrát
osvědčilo při cestování autobusem nebo letadlem. Notebook jednoduše
rozevřu, položím spodní hranu na držák na jídlo a displej mám přesně
v úrovni očí. A můžu si v klidu pustit film.
AMD vs Intel
Konkurence je základ pokroku. Ve světě procesorů měl Intel dlouho
výhradní postavení a inovace se skoro zastavily. V posledních letech ale
AMD chytlo dech a začalo Intel drtit. Takže volba procesoru už není tak
jednoznačná. Po přečtení mnoha testů a recenzí jsem dospěl k závěru,
že při zhruba stejném výkonu má dnes nižší spotřebu AMD. Takže
notebook s AMD procesorem déle vydrží na jedno nabití baterie a nehučí
větráky.
Windows 11
Ujistěte se, že notebook podporuje Windows 11. Tato verze Windows má
totiž docela specifické požadavky na hardware. Zatímco dříve šlo běžně
na starší notebooky nainstalovat novější verzi Windows, v případě
jedenáctky to tak není. Je potřeba se ujistit, že ji podporuje.
Nový vs repasovaný
Pokud by vaše volba padla na ThinkPad nebo jinou typicky korporátní
značku, zkuste se podívat na nabídku repasovaných počítačů. Sice mezi
nimi nenajdete nejnovější modely, ale cenový rozdíl je obrovský.
Pořídíte je za zlomek původní ceny.
Přeji hodně štěstí při výběru nového notebooku. I když vypadají
všechny navenek podobně, ďábel se skrývá v detailech.
To se dalo pár chytrých hlav dohromady, bylo tomu ve společnosti HP, a
položilo si otázku, která změnila svět počítačů, jak jej
známe dnes.
Zeptali se: „K čemu v dnešní uspěchané době, kdy lidé čtou jen
titulky, k čemu jsou jim šipky nahoru a dolů nebo klávesy page up a page
down?“ A odpověděli si: „K ničemu! Šipky používají jen boomeři.
Tedy lidé, co netřídí odpad, nerozlišují dostatek pohlaví, pojďme je
kopnout do čéšky nebo tak něco.“
A rozhodli se tyto čtyři nejsporadičtěji používané klávesy spojit a
zmenšit jejich velikost na polovinu. Na polovinu velikosti klávesy
scroll lock.
Revoluční myšlenku postupně převzali všichni výrobci notebooků.
A pokud byla patentovaná, vydělala miliardy dolarů. Na webech se objevovaly
děkovné komentáře uživatelů: „Awesome! Vždycky mě sralo, kolik místa
šipky zabírají, kolik by se jejich zmenšením ušetřilo deštných
pralesů, změnu vítám!“
Vlastně jediný historicky doložený nespokojený zákazník byl nějaký
David G., který si koupil takový notebook, vzal si ho na školení a stále
místo šipky nahoru mačkal pravý shift, a to v programu PhpStorm, kde
double-shift vyvolá velké vyhledávací okno, pročež začal chytat nerva a
řval, že to je druhá největší pičovina, která byla v oboru
klávesnictví spáchána, a že je nutné obnovit trest smrti.
(Tou první byl trend přidávat na klávesnice tlačítka „sleep“ a
„power“ a to přímo pod delete, aby je člověk co nejčastěji trefil
omylem, a dělo se tak v nultých letech, kdy ještě uspat a probudit
počítač trvalo v řádu minut, takže v té době eviduje Světová
zdravotnická organizace nárůst úmrtí na infarkt.)
Čas plynul a svět si začal uvědomovat disproporci mezi velikostí šipek
v horizontálním a vertikálním směru. Tuhle diskriminaci nebylo možné
přehlížet. A opět se dalo pár chytrých hlav dohromady a rozhodlo se
zk…menšit i levou a pravou šipku.
Weby výrobců zaplavily děkovné komentáře uživatelů: „Awesome! Malou
šipku mořská želvička mnohem snáze vydechne, zatímco velká by se
chudince vzpříčila. Děkujeme!“
Pokud už musíte volit mezi dvěma zly, vězte, že tuto druhou variantu lze
používat mnohem lépe než první případ.
Jste unaveni z nekonečné záplavy zpráv o umělé
inteligenci, které vás nechávají zmatené a plné otázek? Spouštím web Uměligence, který přináší
srozumitelné informace o AI pro
začátečníky. Který vám ukáže, jak to s umělou inteligencí skutečně
je. Jak může změnit váš život, aniž byste se museli prokousávat
zbytečnými odbornými termíny. Žádné přehánění nebo polopravdy, jen
praktické informace o světě AI.
Dozvíte se tu odpovědi na podstatné otázky kolem ChatGPT, abyste na ně
nemuseli zdlouhavě přicházet sami. Najdete tipy, jak pokládat dotazy. Ale
web jde i do hloubky a zjednodušeně vysvětluje, jak tento pokročilý
jazykový model funguje uvnitř, nebo jak se liší jednotlivé verze.
ChatGPT není jediné téma. Web
odpovídá na to, co jsou to neuronové sítě, jaká přinášejí pozitiva
i rizika. Snaží se demaskovat různé rozšířené mýty a pověry.
Uměligence je tedy praktický průvodce světem AI bez předsudků.
Web postupně buduju a snažím se každý den přidat jedno nové heslo.
Klidně napište komentář, jestli narazíte na nejasnost, nebo vám nějaká
otázka chybí. A budu rád, když web doporučíte svým známým.
Aktualizováno: spouštím také podcast
Uměligence
Když se teď řeší, jak děsně nám vadí děti, tak bych rád také
přihodil dřívko do ohně, a sdělil, že mě mnohem víc vadí dospělí,
kteří děti okřikují.
Partička dětí si někde běhá, směje se, nebo úplně tiše se snaží
nalezeným zapalovačem podpálit kavárnu, když tu poklidnou atmosféru
rozřízne vřískot dospělého: „VENDELÍÍÍÍÍNÉÉÉÉÉÉ, CO TO
MÁÁÁÁŠ V RUCÉÉÉÉÉÉ????“
Se leknu jak blázen. No je toto normální?
No ale co teprve řvaní na psy!
S někým si povídáš na ulici, líčíš zajímavou historku, a ten
člověk po páté ti do toho zařve „FUUUUUJ!!!!! VENDELÍNE, ZAHOĎ TO! NO
NESLYŠELS? *Z*A*H*O*Ď*T*O*“. Ať jde někam! Až on bude něco povídat,
taky se u toho otočím na nějakýho psa a začnu řvát jak smyslů zbavenej.
A když mě ten pes bude úplně ignorovat, bude to působit i velmi
autenticky.
A víte co, pojďme si to říct otevřeně. Na děcka a psy řvou hlavně
ženské. Tak už konečně zakažme hysterickým ženským chodit do
společnosti. Kdy konečně nějaká kavárna zvedne téma a vydá své
sedmero:
- Pokud k nám chcete přijít s hysterickou ženskou, zeptejte se obsluhy,
kam ji můžete zaparkovat, aby její řvaní co nejméně rušilo.
- Naše bistro není na hysterky uzpůsobené. Nemáme tu psychology ani
odborníky na vztahy. Na stolech bývají nože. A záchody neslouží pro
makeup sex. Naše látkové sedačky už vůbec ne.
- Nenechávejte ji dramaticky pobíhat po place, mohla by přijít k úrazu
jak ona, tak náš personál, a jistě se shodneme, že to druhé ani jeden
nechceme.
- Pokud se chcete u nás najíst, měl byste odhadnout, zda tu krávu
dokážete alespoň po dobu oběda udržet v klidu. Nepřejeme si, aby svým
křikem, teatrálním pláčem a pobíháním rušila ostatní hosty. Víme, že
ostatní hosté mají obavy, aby pak nespustila i ta jejich hysterka.
- Měla by být schopna se najíst na takové úrovni, jak se v lepším
podniku očekává. Vyfotit si jídlo, dobře, ale pětiminutové pózování
kolem avokádového toastu k tomu opravdu nepatří.
- Může se stát, že situaci neohlídáte. Pak je na místě se za manželku
omluvit a rozbité sklenice i „létající talíře“ uhradit.
- Není vaše žena hysterka? Nebo je pod vlivem sedativ? Ani vy nejste debil?
Výborně, pak jste v našem lepším podniku vítání. Ale jak se někdo
z vás splaší, tak vás požádáme, ať jdete do prdele.
Zvláštní je, že třeba v Itálii a vůbec jižních národech tohle
nevadí.
Viz pravidla
Marthy's Kitchen
Tip na jeden experiment, který se náramně hodí pro zimní měsíce.
Dejte velmi pomalu ohřívat hrnec s vlažnou vodou. A ponořte do něj
ruku. Cílem je zjistit, co se stane ve chvíli, kdy voda dosáhne bodu varu.
Uvaří se ruka, nebo ji stihnete vytáhnout? Anebo pokud máte možnost, nechte
ohřívat celou vanu, do které si lehnete.
Co myslíte, jak to asi tak může dopadnout, co?
Pokud si ruku uvaříte, ok, vyhráli jste a uznale pokývám hlavou. Já si
totiž myslím, že ji vytáhnete. Nebo z vany vyskočíte. Spíš je téměř
nemožné ruku tam udržet. I když se voda ohřívá pomalu. Ba právě o to
hůř. Instinkty, náš plazí mozek, v jednu chvíli přeberou iniciativu a
zareagují.
Před uvařením nás zachrání ta nejstarší část mozku, kterou mají
třeba i žáby. Mají mozek se stejným základním plánem jako my.
Přežít.
Až zase někdo vytáhne příběh o žábě, která nevyskočí z vody,
tak se asi neudržím a půjdu ho experimentálně uvařit. Žába není debil!
Žába je kamarád. A jídlo.
Proč, když v roce 2022 v editoru napíšu „kapela byla skvělá a moc
se mi líbila“ a změním „kapela“ na „koncert“, tak musím RUČNĚ
jako nějaký pračlověk v T602 měnit koncovky u poloviny slov, byla→byl,
skvělá→skvělý, líbila→líbil, navíc můžu některou přehlédnout, to
prostě nechápu ?♂️
Neumí to ani nejnovější tvrdě placený MS Office. Mimochodem, vzpomenete
si vůbec na nějakou inovaci ve Wordu za posledních 15 let?
Neumí to ani Google Docs. Ba co hůř, když mám googlí klávesnici a
začnu psát „Auto je kra…“, tak mi napoví „krásná“ a
„krásný“, doprdele, hlavně, že jsou programátoři tak neskutečně
přeplácení, ale výsledky jejich práce jsou úplně na hovno.
Dyť ti lidé na to musí sami narážet dnes a denně, to fakt za celou dobu
nikomu neseplo a neřekl si „hele, tady je obrovský prostor pro
zlepšení?“
Z vývoje software jsem opravdu otrávený… třeba teď Microsoft přišel
s velkou aktualizací Windows 11 a největší novinkou jsou záložky
v průzkumníku. Jenže chybí klávesová nebo myšoidní zkratka pro
otevření složky do nového tabu ? To je jako představit prohlížeč se
záložkama, ale bez ctrl-click / cmd-click. Přitom to rok testovali!
Mám chuť se nechat zaměstnat u nějakého softwarového giganta a od
rána do večera na všechny řvát, že jsou kokoti. A měl bych pravdu.
Dělal bych to klidně i zadarmo. A dobře. A od srdce.