Mediální stereotypy novinových titulků

„Podnikatel, který na přechodu zbil seniora k smrti, dostal podmínku.“

Zbil senátora? Ne, seniora… Hmmm, klasika, modré straky, kmotrové. Bože, co je to za svět, ve kterém žijeme???

„Podnikatel, který na přechodu zbil seniora k smrti, bude 11 let za mřížemi.“

Dobře jim tak, hajzlům!!!

„Podnikatel, který na přechodu zbil exekutora k smrti, bude 11 let za mřížemi.“

Zajímavé, že zrovna na přechodu…

„Rom, který na přechodu zbil seniora k smrti, bude 11 let za mřížemi.“

Nejsem rasista, ale <rasistický plk>. (Na serveru Romea druhý den vychází „Otevřený dopis redakci“ obsahující slovní spojení „házet do jednoho pytle“, „slušní Romové,“ a „přilévání motorového oleje do ohně.“)

„Programátor, který na přechodu zbil seniora k smrti, bude 11 let za mřížemi.“

Ehm … ehm … WTF??? Zbil senior-programátora? (Na serveru Zdroják.cz druhý den vychází článek o programování webových aplikací.)

„Programátor počítačových her obsahujících násilí, který na přechodu zbil seniora k smrti, bude 11 let za mřížemi.“

No jasně! Vždycky jsem to tvrdil!

„Programátor, který na přechodu zbil tchyni k smrti, bude 11 let za mřížemi.“

Chudák…

„Žena v přechodu, která na přechodu zbila seniora k smrti, bude 11 let za mřížemi. Senior zranění přechodil.“

LOL

Co si Najbrt tím minimalismem kompenzuje?

V jednom týdnu představena hned dvě minimalistická loga (KVIFF, Česká Delevize) a jindy sebevědomý národ je zmaten, nevěda, co si o nich myslet.

Miluju minimalismus! Nebýt chvilkového poblouznění z grunge stylu, i tento blog zůstal minimalistický. Je nádherné zkoumat, co ještě lze z designu odebrat a věci to prospěje. Všechno mám rád tak jednoduché, jak je to jen možné, ale ne jednodušší.

Jinak je zle, jako v případě loga České delevize. Geniální spojení písmen ČT do tvaru obrazovky bylo zjednodušeno do té míry, že obrazovka i písmeno T jsou fuč a logo hyzdí tvar hýždí. Pro otrlé povahy přikládám pohled na roztažený svěrač a dokonce, olalá, na zadeček se zastrčeným šéfíkem.

Minimalismus je balanc na tenké hraně. Někdy stačí čárka či efekt navíc a je to v ( ) a půvab je fuč. Ovšem narvat do minimalistického loga všechny efekty, které Photoshop nabízí a jsou pár let passé, a tím jej zcela popřít, to se jen tak nevidí. Najbrtům se to v případě loga ČT Sport povedlo. Gratulky.

Ale ať jen nehejtuju, OSTRAVA!!! i plakát filmového festivalu Карловы Вары si mi líbí. Minimalismus totiž umí odlišit.

IT pamětníci si možná vzpomenou, že kdysi vycházely reklamní noviny M-TIME:

Všimněte si, jak se všechny inzeráty snaží jeden druhého překřičet. Když jsem tam dával před 12 lety kamarádovi inzerát, zkusil jsem ho zvýraznit opačným způsobem:

Pamatuju si, že jsem tehdy musel paní vysvětlovat, že skutečně nejde o chybu v PDF a že doopravdy nechci za ty peníze víc písmenek a že fakt budu plýtvat bílou.

Asi po půl roce inzerování jsem otevřel M-TIME a ejhle, každý čtvrtý inzerát vypadal takto. Minimalismus se stal trendem a přestal být sám o sobě zajímavý.

Když už vzpomínám na léta mladické nerozvážnosti, tehdy mým hobby bylo sázení. Sázel jsem příležitostně noviny Břeclavsko.

Každé „mé“ vydání poznáte snadno: na sportovní stránce nenajdete slovo sekunda jinak, než zalomené po první slabice do dvou řádků. Umělecký podpis.

Jednou jsem si vybrečel půlstránkový minimalistický inzerát, ve kterém nebylo krom loga a slov „chce to nápad“ vůbec nic. Přesněji řečeno, byla tam díra:

Díra byla pochopitelně vytištěná, ale udělaná tak, aby skrze ní byla vidět skutečná následující strana:

Dnes už mohu říct, že šlo o skryté poselství, že obec Bulhary je díra.

Linuxáci za hudbu nezaplatí ani náhodou

Na Lupě vyšel rozhovor točící se kolem šíření digitální hudby, což je dráždivé téma, ale nyní ho dráždit nechci. Zastavil bych se u jediné věty:

Ti, kdo používají Linux, nebudou za hudbu platit ani náhodou…

Ano, člověk by mohl k podobnému názoru dospět po přečtení diskusí na Rootu, magazínu o Linuxu, kde běžně narazíte na individua, nesvobodně vnucující své představy o svobodném software všem okolo, včetně samotných autorů software. Hovoří o svobodě, ale ve skutečnosti chtějí jen něco zdarma. (Anglomlžení, pro svobodný a zdarma je stejné slovo.)

Ale to jsou extrémní případy, ze kterých nelze nic vyvozovat. Ani netvrdím, že pán v rozhovoru takto uvažoval. Jaké jsou obvyklejší případy?

Mám kamaráda, co používá Linux a grafické editory Gimp a Inkscape, protože mu vyhovují a jsou zdarma.

Že jsou zdarma, hraje v jeho rozhodnutí roli. Což nutně neznamená, že je škrt, co odmítá za cokoliv platit. Cena přeci hraje roli v každodenním životě nás všech. Nepřipadám si jako škrt, co odmítá platit, protože mi na stole leží dva slevové kupony.

Jeho rozhodnutí upřednostnit software zdarma proto beru jako seriosní, ale stále neodpovídá na otázku, jestli by byl ochoten platit za hudbu. Mohu si jeho postoj přeformulovat tak, že upřednostnil legální a méně dokonalý software zdarma před upirátěným Photoshopem a Illustratorem taky zdarma. A ptám se znovu: byl by ochoten platit za hudbu?

Nemohu odpovědět s určitostí, ale morální předpoklady k tomu rozhodně má.

V čem je nový nový iPad?

Oproti původnímu 2 roky starému iPadu disponuje nový iPad jedinou novinkou: čtyřnásobným rozlišením displeje. Proto se i podobně jmenují. Že se Apple podařilo do vývojového cyklu vklínit ještě mezimodel iPad 2 a prodat ho 40 milionů kusů, je ukázkou geniality jejich marketingu.

Abych byl korektní, nový iPad se oproti starému iPadu liší nejen v rozlišení obrazovky. Nový iPad je také rychlejší, ale to je nutnost a samozřejmost, přinejmenším se musí dorovnat Moorova inflace. Zrychlení je příjemné, nezadýchává se tolik jako první iPad, nicméně stále nestačí na to, abyste si v BuzzPlayeru přehráli video ve vysokém rozlišení 720p. Pro mě bylo důležité zdvojnásobení operační paměti, protože starý iPad byl neskutečné padavče a vytáčel mě tím, jak při přepínání aplikací (nebo jen tabů v prohlížeči) stále vše znovu startoval a načítal.

Velký rozdíl je též v samotném tvaru přístroje, shodným s ne zcela podařeným tvarem iPadu 2. První iPad byl hranatější a velmi podobný současnému iPhone 4. Zatímco v případě telefonu jsem tvar obrečel, u tabletu mi vyhovoval, protože oba přístroje se drží úplně jinak. Bohužel Apple místo iPhonů zaoblil iPady, do podoby jakýchsi obřích iPodů Touch. Řada lidí ke kritice tvaru namítá, že se jim přístroj líbí, ale líbění jde stranou, pokud mu ustupuje použitelnost. Ať už jde o telefon, tablet nebo Keiru Knightley, pokud se nedá za co chytnout a nesedí do ruky, je to zásadní mínus, které líbivá vizáž nenahradí.

iPad má zkosené hrany, v nich jsou hloupě zkosené konektory na sluchátka a kablík, tlačítka nejsou zepředu vůbec vidět a člověk musí ohmatávat strany, než je najde. Pokud iPad držíte zespodu (třeba při čtení ve vaně), malinko víc tlačí do dlaní. Naštěstí, asi kvůli nižší váze, to není v praxi tak zlé, jak jsem se obával.

A taky se dovede vcelku nepříjemně zahřívat. Jen občas.

Ostřejší hrany, stejná výdrž baterky, vyšší teplota… rozpa­čitost zachraňuje úžasný displej Retina, který velmi dobře znají majitelé iPhone 4. Je tak dokonalý, že pouhým okem nepoznáte jednotlivé pixely. Oko si na něj během chvilky zvykne a už se nechce dívat na nic jiného. Tudíž od momentu, co jsem si pořídil čtvrtý iPhone, mě iPad přestával bavit. Retina byl hlavní důvod generační obměny.

Skvělé je, že i aplikace pro iPhone (například Google+) běží na iPadu v retina rozlišení, takže je na ně příjemný pohled.

Že Apple chystá zečtyřnásobení rozlišení displeje, bylo od předloňského uvedení iPhone 4 jasné asi všem. A ačkoliv si s tím dal na čas, je příznačné, že žádný konkurent ho nedokázal o prvenství připravit. Což vypovídá o tom, jak obrovský má Apple náskok a jak nesnadné je ho dohnat. Jediný, kdo je schopen Apple konkurovat, je zase jen Apple. Třeba s MacBookem Air. Retina navíc odstartuje revoluci v displejích pro všechny počítače a tipuji, že se opět počká, až to dokáže Apple u MacBooků, a pak se dopachtí ostatní. Jak si jednou na vysoké rozlišení zvyknete, není návratu.

Jinak je u nového iPadu vše při starém. Stejný iOS 5.1, stejné konektory, fungují staré nabíječky, nepozoroval jsem ani nadměrné přehřívání. Jo, prý je tam nějaký supr dupr foťák, ale nechápu proč. Stejný omyl jako videohovory FaceTime na iPhonech. Jen jednou jsem viděl člověka, co s iPadem natáčel video a vypadal u toho jak magor. Zoufalejší by bylo snad jen přiložit iPad k uchu a volat. Na své si však přijdou šmíráci, protože když před někým držíte iPad, nenapadne jej, že fotíte (vyzkoušeno!).

Jaký zvolit model? Jelikož iPad není zařízení, na kterém by se dalo jakkoliv pracovat, a své místečko má u nás v místnosti, která se vybavuje tzv. bílou keramikou, přišla mi bílá barva příhodná. Pořídil jsem si model bez 3G, protože za rok používání starého iPadu se nikdy nestalo, že bych byl mimo wifi (vždycky ji mám alespoň v kapse nasdílenou iPhonem). U starého modelu mi 16 GB bohatě stačilo a stačilo by, i kdyby se naplnily nereálné scénáře o násobení velikostí všech aplikací kvůli Retině, nicméně mám rád rezervu a pořídil si 32GB variantu. Smart cover jsem odmítl, protože doma překáží a v terénu tablet nechrání. Přenos dat a aplikací do nového přístroje byla hračka. Nejdéle trvalo najít si nový retinový wallpaper.

Prokrastinování je zase o něco příjemnější.

Včerejší večer

Krásný večer. Ponořen do tmy jsem se zaposlouchal do lahodného bublání říčky a sledoval zářící měsíc. Náhle ticho prořízl hluboký mužský hlas. Nerozuměl jsem, co říkal, neboť jsem si doma zapomněl brejle.

Vážně pěkná hloupost – navštívit se svými pěti dioptriemi kino a nevzít si oči je vskutku nejlepší předpoklad nudného večera. A dokonce ani nadprůměrná znalost angličtiny nic nezmůže, když na plátně běží romantický francouzský slaďák. Na druhé straně, ŽTÉM si do češtiny přeložit dokážu a to tvořilo dobrou polovinu dialogů.

Nikdy bych na takovou kravinu nešel, a obzvlášť ne o půl šesté, kdyby mě sem nedotáhla ta ženská, co se teď po mé levici dojímá dějem. Asi před dvěma hodinami mi volala, že v kině dávají skvělou komedii, jenže se dívala na měsíc starej program a tak tu teď sedím a hrozně se těším na FINE.

Konečně rozsvítili a zeptal jsem se Makové Panenky, jak se jí to líbilo a tak, a ona mi nadšeně líčila dojmy, což jsem pochopitelně neposlouchal. Pak jsme vyšli před kino a ona hned: „Emi, kam teď půjdeme?“ a „Emi, pojď se někam projít.“ Jo, drobná informace pro vás, co mě neznáte. Jmenuji se Emanuel. Eman. E-MAN. Fakt, nekecám. Já nevím, co jsem komu proved, ale prostě se tak jmenuju. Nejhorší je, že mi dřív všichni říkali prostě a jednoduše Emi, nebo Emíku, což se dá snést, jenže asi před rokem jsem slavil narozeniny a byla tam přítomna moje babička a ta mi vždycky říká Emánku a mě to samozřejmě pěkně sere, jenže od babičky si to člověk nechá. No, a jak to všichni slyšeli, tak mi druhý den ve škole začali říkat Emánku. A Maková Panenka mi jediná říká pořád Emi, proto jsem s ní.

Co se týče její přezdívky, kdysi jsem si myslel, že jí tak říkají v souvislosti se mnou, jako podle toho večerníčku, který jsem od malička nesnášel. Obzvlášť, když je to vysoce hezká holka s dlouhými havraními vlasy. Jenže omyl. Souvisí to prý spíše s její láskou k opiátům. A možná je pravda úplně někde jinde. Třeba to souvisí s tím, že její matka je prázdná makovice a její otec prázdný makovec. Teda, abych to rozved. Když jsem s Makovou Panenkou chodil již delší dobu, přišel okamžik, kdy mě zatoužili poznat její rodičové. I musel jsem jednoho krásného dne navštívit jejich domov a ohřát si nohy u rodinného krbu. Bylo mi zcela jasné, jak Panence záleží na tom, abych se uvedl co nejlépe, jakožto nekuřák, nepiják, panic tělem i duší, chlapec nepolíbený, za ruku nevzatý.

Obzvlášť jsem byl zvědavý na maminku, neboť jak mi sdělil nejlepší kamarád, Panenka prý bude za nějakých dvacet let vypadat úplně stejně. Teda na padesát procent. Na zbývajících padesát procent bude vypadat jako otec, tudíž jsem se těšil obzvlášť i na otce. S ním jsem se setkal už v obýváku. Ležel na gauči téměř nahý, šíleně hubený a plešatý, furt prděl a působil dojmem idiota, kterej umí jenom čumět do televize nebo do ledničky a stěží rozliší mezi obojím. Něco mi řek napřivítanou a začal se chechtat, ale já jsem mu vůbec nerozuměl, a radši jsem se zasmál taky a on se na mě podíval jako na blbce, tak jsem si šel radši sednout do pokoje vedle. Klika, že neslintal. Uklidňoval jsem se tím, že v budoucnu bude Maková Panenka po matce a ne po otci. Jenže pak jsem poznal i matku. Tak tlustýho slona bych si nedokázal představit ani v nejperverznějších snech. Dalo mi práci se neleknout, zvlášť když na mě namířila hvězdné dalekohledy, co nosí na očích, a příjemně se usmála, přičemž odhalila jediný zub. Vypadala jak chodící hvězdárna křížená s otvíračem na konzervy s těžištěm proklatě nízko u pasu.

Maková Panenka si nejspíš všimla mého zděšení, proto mi pošeptala, že její maminka byla dříve velmi krásná a teprve po druhém děcku tak přibrala. Fajn, pomyslel jsem si, tahle informace můžeme mít cenu zlata. Jestli jednou skončím s Panenkou, budu se muset v množství potomků krotit na celkový počet jeden, v opačném případě uzavřu smlouvu se zoologickou na pronájem manželky. A zatímco jsem dumal, maminka neváhala a běhala sem a tam a nosila pořád nějaké chlebíčky a zákusky a jednohubky a dortíčky a pudingy a já nevím co ještě, prostě skvělá hostitelka, jenže já už nemohl, ale ona se jen tak odmítnout nenechala. A ty chlebíčky měla se dvěma různými pomazánkami, jedna byla vyloženě hnusná a smradlavá a ta druhá vyloženě dobrá, a tak jsem se dávil těma dobrýma a ona hned: „A syrečkové nám nechutnají, mladý muži, nechutnají?“ A já na to, že chutnají, ale že to nechci míchat a ta křehká dívka Panenka se zachovala vyloženě chlapsky a zachránila situaci tím, že ty odporné do jednoho zkrmila. Když jsem viděl, jak to v ní mizí, měl jsem strach, aby mi nepřibrala. Naštěstí zůstala pořád stejně krásná, nožky jako laň – tím samozřejmě nemyslím, že by je měla tenké a chlupaté. A odvedle nám do toho prděl idiot tatínek, no prostě balada. Pak se rozletěly dveře, to ze školy došel mladší a jediný bratr Makové Panenky, a protože donesl nějaké blbé známky, proměnila se maminka hostitelka v macechu saň a započala ho brutálně rubat a řvala něco jako: „Podívej se, jak já dřu a ty se flákáš!“ a „Tak to né hošánku!“ a tak dále, prostě nevím, jestli se chtěla nějak předemnou vyšvihnout, ale rubala toho nebohého hajzla úplně za všechno, snad ho zdupla i za vraždu Kennedyho, no jediné, co tomu dítěti nevyčetla, byť by mohla, bylo: „Podívej se, ty spratku, jak jsem kvůli tobě teď tlustá.“ Abych pravdu řekl, s odstupem času hodnotím jako blbost, že jsem právě tuto myšlenku onoho večera prohlásil nahlas, nicméně otec to jediný pochopil jako fór a začal se řehtat a nekecám – řehtal se hned dvěma tělními otvory naráz.

Tak jsme radši s Makovou Panenkou rychle vypadli a ona mi řekla, že si maminka o mně myslí, že jsem blbec, a tatínek si to myslí taky. A já ji řek, že z toho nemám vůbec špatný pocit a chtěl jsem jít domů jenže ona, stejně jako každé jiná holka, se chtěla na rozloučenou políbit a já, stejně jako každý jiný kluk, nechápu, co ženské na tom líbání vidí, ale jako čerstvý blbec jsem se rozhodl jí vyhovět a nechal ji přisát. Jenže co čert chtěl, ona chutnala tou šíleně odpornou pomazánkou, a já měl pocit, že líbám syreček a přitom se mi ještě navíc svévolně vizualizovala její objemná matka, zkrátka jsem se toho snažil nechat. Domů jsem nakonec přecejenom odcházel s nepříjemným pocitem. V ústech.

Trošku jsem odbočil. Takže zpět, Panenka se mě po kině ptala kam pudem, a mě se absolutně nechtělo jít domů, a tak jsem ji nechal rozhodnout: „Póď, projdeme se po hrázi.“ No fajn, vyrazili jsme a Panenka mi cestou povídala o svých plánech, já jsem poslouchal šplouchání ryb a myslel na to, jaké to je být rybou a když tu – kde se vzala tu se vzala, zjevila se nám lavička, a jako že se posadíme. Možná, kdyby ten večer svítil měsíc nebo alespoň hvězdy, nemuselo se to stát. Jenže nesvítil vůbec nikdo a já jsem náhle směrem k Panence pocítil něco velmi silného, něco, čemu se nedalo odolat a musel jsem se k ní otočit a říct jí to. „Panenko, stoupla sis asi do hovna.“ A taky že jo. Nožka jí zajela do obrovského lejna, které tam zanechal buď velikánský pes nebo její matka, a ačkoliv se ho pokusila utřít o trávu, smrdělo furt. Tak jsme šli zpět do města, rovnou na zastávku. Za chvilku přijela tramvaj a rozloučili jsme se a Panenka nastoupila, zkazila aroma uvnitř vozu, píp píp, zavřely se dveře a ona odjížděla vstříc otylé mamince a tatínkovi s pohonem na stlačený plyn. A jako vždy mi poslala ten zvláštní pohled, který říkal, že se možná vidíme naposled.

Omluvte prosím infantilnost, psal to středoškolák. A dokonce to vychází z reality, jen s tím rozdílem, že matka oné černovlásky byla ve skutečnost děsně atraktivní ženská.