La Trine

Dejte mi hlas!

Na navigaci | Klávesové zkratky

Udělejme Davídkovi radost

Lidskost a humanita.

Položme si otázku: čím se vlastně člověk liší od zvířete? Tím, že je obdařen rozumem? Tím, že má duši? Schopností abstraktně myslet? Nebo tím, že na procházce neočichává kolemjdoucím prdel? Jen stěží bychom našli výstižnější slova, než pronesl Aristoteles: „Nunc facilisis augue iaculis metus.“

Nyní máte možnost projevit svou lidskost.

Davídek

Davídek

Davídek je činorodý, společenský a veselý chlapec. Na první pohled vypadá jako ostatní třicetileté děti. V něčem je ale jiný.

Davídek vždy toužil vydat román. Knihu o mamince s názvem Babička. Má hotových prvních 15 obrázků. Všechny je pečlivě rozstříhal, protože by chtěl vydat hýbací knížku, ne prachsprosté leporelo.

Letos Davídkovi diagnostikovali syndrom karpálního tunelu. A aby toho nebylo málo, nehezky zakopl a v návalu bolesti pronesl slova, za která se dodnes tuze stydí. Což se nepříznivě odrazilo na jeho psychice a na literaturu zanevřel.

A pak… pak se dočetl, že je nominován na cenu Magnesia Litera. Zatajil se mu dech, vzpomněl si, jak jedenkráte Magnésii vypil a strašně se z ní

Statistika je neúprosná

Čísla hovoří jasně. Téměř každý, kdo zabodoval v Magnesii Liteře, vydal knihu. Pošlete Davídkovi hlas. Pro vás je to otázka dvou kliknutí. Pro Davídka je to šance na lepší život. Šance potřást si rukou s panem Kanzelsbergerem, vynálezcem knihtisku.

Pokud někdy chcete v dlaních třímat Davídkovu Babičku, pokud toužíte s ní usínat, dnes máte šanci. Hned teď pošlete hlas.


Je možné, aby se finále Magnesia Litera zúčastnil někdo, kdo přečetl jenom Neználka? Bude součástí promenáda v plavkách? Nosí si účastníci vlastní chlast maskovaný v láhvi Magnésie? Tleskal Jan Tleskač v Kongresu Havlovi? Je 5 velkých písmenek v předchozí větě něco jako rekord?


Když se zázraky dějí nevhod

„Na tu televizi by přijeli zítra, budeš doma?“

Překvapilo mě, jaký to nabralo spád, když si úkol nechat opravit nefunkční televizi LG po 3 letech mého snažení vzala včera na starosti přítelkyně.

„Jo, budu.“

Opraváři mají přijet ukrutně brzy, někdy kolem desáté, takže na ráno jsem si nachystal kaskádu budíků, nicméně z postele mě vytáhla až geniální myšlenka, že televizi přenesu z ložnice do obýváku, abych až přijedou mohl pokračovat ve spánku pokud možno nerušeně.

Jo, ještě jim musím nachystat prodlužku, protože nevím, jestli si vozí vlastní elektřinu, no a abych se ujistil, že fakt dosáhne, zapojil jsem do ní televizi, zkusil ji zapnout, naběhla, tak jsem ji vypnul a odebral se zpět na lože.

Nicméně něco mě zarazilo, nevím přesně co, tak se vracím myšlenkami o pár vteřin zpět a už začínám tušit: televize se zapnula? Jak se mohla zapnout, když tři roky nefunguje?

Říkám si: „ser na to, přece kvůli takové blbosti zase nepolezeš z postele,“ ale prostě mi to nedalo, takový já jsem, tak jsem ji zkusil znovu zapnout a fakt, koukám do očí Doktorce Quinnové.

Jak k onomu zázraku došlo mi bylo naprosto jasné, prostě na co sáhnu, to opravím, ustaraný výraz ve tváři byl spíše kvůli opravářům, neboť jsem si uvědomoval, jak je může taková funkční televize zarmoutit.

Měli dorazit každou chvíli. Přehrával jsem si různé varianty dialogů, jak jim smutnou skutečnost oznámit. Pustit v televizi obrázek panny Marie a volat „Zázrak, stal se zázrak, halelujá!“ Nebo to uhrát na blbce? To by mi mohlo jít, třeba takto:

  • Brejden, jsme tu kvůli tý televizi.
  • Dobré ráno, již na vás čekám, pojďte dál.
  • Tak kdepak ji máte?
  • Tady, v obýváku, zrovna koukám na Ázetkvíz.
  • Aha, a tu co potřebujete opravit je kde?
  • To je ona.
  • No ale… ta funguje, ne?
  • Ano, ano, funguje, zaplať pánbů, jinak bych na Ázetkvíz nekoukal. Dáte si kafé, než se do toho pustíte?
  • A jak máme opravovat televizi když funguje?
  • Mě se neptejte, já se v elektronice vůbec nevyznám. (Tady bych mohl dodat, že jsem z Brna, pokud by jim to stále nedošlo.)
  • No to přece… si z nás děláte srandu? Nejde opravovat televizi, když funguje.
  • Nejde?
  • No samozřejmě, tak snad… !!!
  • Aha. Jenže tohle třeba na webu vůbec nemáte napsané. Ani do telefonu se nikdo nezmínil. Přitom stačilo se zmínit a mohli jsme si všichni ušetřit čas a vy cestu. Ale zase jste bohatší o ponaučení, viďte?

(A já o prachy za opravu.)


Co pojí sérii tajemných vánočních sebevražd?

Za socialismu se o tom nesmělo mluvit.

Dnes si o tom mluvit nikdo netroufá. Někteří postižení rodiče se mimo záznam svěřili, že mají strach vypovídat. Čeho se bojí? Vyhrožuje jim někdo?

Mluvím o případech sebevražd dětí, které se odehrávaly nejčastěji 25. nebo 26. prosince, výjimečně už 24. Všechny tyto hrůzné činy měly něco společného. Děti si jako cestu z tohoto světa zvolili poměrně drastický způsob: nabodli se na šroubováček ze stavebnice MERKUR.

Jako dítě jsem si myslel, že jde o pověry. Včera jsem ale dostal od přítelkyně stavebnici Merkur – hasičské auto. Dnes jsme se je společně s bratrem rozhodli podle 13krokového návodu postavit.

Když jsme se o čtyři hodiny později blížili ke kroku číslo 2, začala být patrná jistá nervozita. Bratr čím dál častěji vydával zvuky připomínající zoufalý smích blázna. Já začal hovořiti velmi vulgárně. U bodu číslo 3 musela již rodina zasáhnout, to když jsem se pokusil vrazit si šroubováček do oka. Bratr využil situace, shodil vánoční stromek a zavřel se na balkoně, že skočí dolů.

Po chvíli dorazila zásahová jednotka. Když se vyjednavač doslech, že jsme stavěli Merkur, zbledl a zavolal zkušenějšího experta. Ten přijel až za hodinu: „moc se omlouvám, prodeje Merkuru stoupají a prostě to nestíháme. O jakou stavebnici šlo?“

„Hasičské auto.“
„Aj,“ policista se zachmuřil.
„Je to vážné?“
„Nebudu vám lhát, není do dobré, ale naštěstí nešlo o Rypadlo, takže je šance je zachránit. Sežeňte mi co nejvíc Lega…“


Umíte správně nakupovat vánoční dárky?

Mým drahým rodinným příslušníkům

Řekněme si to konečně narovinu, všichni už máme všechno! (Teda mluvím za sebe.) Už nám není co kupovat.

Když bloumáme po obchodech a hledáme vánoční dárky, nacházíme leda to, co bychom si koupili sami sobě, a i toho je pomálu.

Pojďme změnit Vánoce! Budeme si kupovat věci jen pro sebe. A neřešme ani to, že bychom se na to nějak skládali, protože ve výsledku se stejně každému investované peníze vrátí.

Ušetříme si spoustu mrzení.

A já s tím začnu už dnes.

Letos jsem si koupil úplně boží notebook a nejnovější iPad. A tím považuji vánoční dárky pro vás za vyřešené.


Jak se trollí Ježíšek

Jako Ježíšek nesl svůj kříž, tak i já se včera ze Zličína plahočil s obřím vánočním stromečkem stromem. Bo se mi nechtělo čekat, než přijede brácha s autem (stejně jako Ježíšovi). Trnová kšiltovka zařezaná do hlavy, neskutečná tíha na bedrech, zmučen, trýzněn, krví a potem zborcen, vlekl jsem se na metro.

Najednou se ke mně někdo blíží. To bude Veronika, statečná žena, která mi nabídne šátek na utření tváře, říkal jsem si, ale ona se místo toho ptá, kde je tady IKEA.

Stáli jsem kousek od nepřehlédnutelného svítícího nápisu IKEA.

Říkám si, co by asi tak udělal Ježíš, kdyby se k němu během křížové cesty prodrala slečna a zeptala se ho: „Pozdravpánbů, hele nejsu z Jeruzaléma a hledám Golgotu, jak tam ukřižovávaj lidi, nevíte, kde to je?“

„Ženo,“ odvětil by Ježíš, „zrovna tam mám namířeno, můžete se přidat.“
„Fákt? Tak to je boží! Hele a můžem trošku zrychlit? Nevím jak vy, ale mám na večer ještě ňáký plány.“

Jenže já Ježíš nejsem, naopak mi bylo hned jasné, že mě ta slečna regulérně trollí.

Přemýšlel jsem, co jí odpovědět, ale být se stromem na zádech vtipný je sakra těžké, tak jsem jí alespoň poslal (mrk mrk) přesně na opačnou stranu od loga IKEA. Na čtyřproudovou silnici. „Chvíli … po … ní … půjdete,“ sotva jsem popadal dech, „a … támhle … ji … přeběhnete.“

„Jé děkuji,“ pravila dívka, otočila se a skutečně se s kamarádkou vydala na Rozvadovskou spojku.

Pěkné Vánoce všem dobrým lidem!