Ochutnávka Jablka

„Nic od Apple bych si v životě nekoupil,“ tvrdil jsem ještě začátkem roku. Pak se odehrála nepříjemná eskapáda s nákupem mobilu, ze které jsem naštěstí vyšel vítězně třímaje iPhone v rukou. (Zvítězil i guru.) Tehdy spousta lidí predikovala, že je jen otázkou času, kdy si koupím od Apple celý počítač. Leč všichni se šeredně mýlili – jsem mohl říci ještě před dvěma týdny. Dnes ale máme v rodině MacMrně, nebo jak stojí v oficiálních materiálech, MacBook Pro 13".

Pokud bych měl odborně zhodnotit jeho technické parametry, řekl bych, že je roztomiloušký úplně ňuňuňu. Ťuťuťu. Bááájo. Bomba voe!

Velkou změnou bylo po dvaceti letech vyměnit operační systém Microsoft Windows za Mac OS X. Obzvláště pro konservativce, jakým se shledávám být. S novým ovládáním se postupně seznamuji, pečlivě si píšu deník, a jakmile dozraje čas, napíšu i podrobný článek. Dnes dovolte pouze malou ochutnávku:

Vstup do světa počítačů Apple je rozhodně zajímavá zkušenost. Má to dokonce sociální aspekt, kdy vás jedni pochválí, že už taky konečně patříte mezi nadlidi, zatímco druzí vás proklejí a označí za přecitlivělé grepovače internetu nebo za zuřivé vymítače bezvěrců. Přitom není potřeba dělat nic víc, než si něco od Apple koupit. No nekup to!

Našel jsem trikolóru

Našel jsem ve sklepě svou trikolóru. Symbol Sametové revoluce, který jsem před 20 lety hrdě nosil do školy. Mladí lidé toho o revoluci nebo životě za komunismu moc neví. Pár slov pro ně.

Na nejdůležitější událost v novodobé historii ČR jsem vzpomínal už dříve. Měl jsem tehdy mimořádné štěstí: v jednom měsíci se mi podařilo navštívit západ, při návratu domů (rodiče jsem marně prosil, ať se nevracíme) viděl pád režimu ve východním Německu (na celnici jsme byli jediný Žigulík, co jel opačným směrem) a nakonec naplno prožil revoluci doma. Prostě zadařilo se :)

Atmosféra, která v revolučních měsících panovala, byla nabitá euforií. Společnost se semkla a mezilidské vztahy byly doslova úžasné. Lidi se měli rádi. Těžko se to dá popsat, k pochopení je potřeba začít jinde.

Jaký byl život za komunismu?

Komunismus byl šedivé vězení, kde jsme žili shrbení ve strachu, obehnáni ostnatým drátem. Myslím to doslovně. Včetně toho drátu.

Nemohli jste nahlas říci, co si myslíte, protože by vás zavřeli, vaši rodinu pronásledovali, vaše děti by se nedostaly na vysokou školu. Život plný ponížení.

V obchodech vůbec nic nebylo, na obyčejný toaletní papír se stály hodinové fronty. Dnes tak samozřejmé potraviny jako banány nebo pomeranče jste sehnali jen několikrát do roka a to ještě díky známostem.

Vláda neváhala střílet do vlastních občanů. Zastřelili vás při pokusu o útěk přes hranice. Samotnou revoluci odstartoval brutální masakr, kdy policejní složky surově zmlátily bezbranné studenty a občany. A za Prahou se chystaly na krvavý zásah ozbrojené Lidové milice.

Dokážete si to vůbec představit? Zní to děsivě, že? Chtěl bych zdůraznit, že ani v nejmenším nepřeháním, ba naopak: Československá republika na tom byla ještě relativně dobře. Když Češi jezdili na dovolenou do komunistického Rumunska, tak z okna auta rozhazovali bonbóny všudypřítomným žebrajícím dětem. Ty je s díky sbíraly z prachu země.

Když si uvědomíte, že právě Sametová revoluce byla momentem, který národ z tohoto děsivého vězení po 40 letech vyvedl ven, třeba i porozumíte, jak velké nadšení to doprovázelo.

(Strana KSČM otevřeně usilující o návrat těchto poměrů dostala v posledních volbách 13 % hlasů)

Vážně bylo tak zle? Ano.

Dnes běžně slýcháme, že za komunismu nebylo všechno jen špatné. Jak to jde dohromady s tím, co jsem popsal výše?

Pokusím se o trošku lacinou analogii. Vtrhne vám do bytu vrah. Před vašimi zraky brutálně umlátí celou rodinu. Nicméně když vcházel do bytu, slušně se zul, aby nenašlapal. Lze proto říci, že na něm nebylo všechno úplně špatné? Odpovězte si sami.

Z průzkumů veřejného mínění často vyplývá, že předlistopadovou dobu vzývá velká část obyvatel. Komunistická strana má silnou voličskou základnu. Jak je tohle možné? Příčin je hned několik:

1. Lidé mají selektivní paměť. Mozek má tendenci zlé zapomínat a dobu si idealizovat.
2. Příklon k minulosti je rebelie, projev nesouhlasu se současnou politikou. Nutno dodat, že nesmírně hloupý a nebezpečný.
3. Ve „vězení“ komunismu se lidé nemohli rozhodovat; tedy ani nemuseli. Ve svobodné společnosti se naopak rozhodovat musí a nesou za to zodpovědnost. Pro jednodušší lidi je snazší život ve vězení, kde za ně rozhodují jiní.
4. Mladí lidé nejsou informovaní a neví, co to komunismus byl a je. Žít v té době znamenalo ohnout hřbet a dělat věci, na které nelze být hrdý. Rodiče proto raději o revoluci se svými dětmi nemluví, aby nemuseli čelit nepříjemným otázkám.

Dalo by se toho jistě najít více.

Dnes sice nežijeme v lehké době, ale je třeba si uvědomit, že i ty nejhorší věci, které se dnes stávají, nejsou ničím proti životu za komunismu. Máme totiž možnost se nepravostem bránit, tehdy jste nesměli dělat nic.

Právě komunisté se pokoušejí propagovat klišé, že samotná myšlenka komunismu je dobrá, jen provedení bylo špatné. Zamyslete se, co dobrého může být na myšlence, která vždy vedla k režimu popsanému výše a připravila o život 100 milionů obětí? Ta myšlenka je zrůdná, sama o sobě.

Může se komunismus vrátit?

Bezpochyby.

Lidé naivně věří, že totalita se nemůže zopakovat. Přitom v dějinách můžeme nastokrát číst, jak před příchodem tyranií nikdo nevěřil, k čemu se schyluje: „To se nemůže stát, dnes už je jiná doba, lidé to nedovolí.“ Hořký smajlík.

Češi si bůhvíproč myslí, že naše záležitosti vyřeší svět. To je nesmysl. Zeptám se naopak: řešíme my nějak bezpráví v Čečensku nebo Bělorusku? Je nám to jedno. Takže i svou svobodu si musíme uchránit sami, a když o ni přijdeme, nikdo zvenčí nám nepomůže a nevrátí nám ji.

Proč s takovou vážností na La Trine? Výročí k žertování moc nevybízí. Během revoluce se nepodařilo postavit stranu KSČ mimo zákon a dnes už k tomu chybí vůle. Její volební preference v součtu s preferencemi strany, která se ke spolupráci s ní veřejně hlásí, jsou takové, že nebýt odkladu voleb, už dnes jsme mohli slavit výročí revoluce s KSČM ve vládě. Paradoxně.

Svoboda a demokracie není samozřejmostí. Neukolébejme se v bláhové naději, že zlé časy se nevrátí. Diktatura může nabývat nové formy, například ruský Putinismus. Měli bychom být zneklidnění, ale nejsme. A to mě zneklidňuje.

Slovácké mecheche: přijďte!

Kulturní události jako je Letní filmová škola magicky přitahují ony podivné existence, kterým říkáme intelektuálky. V batikovaném tričku posedávají v parku a se zaujetím studují program, váhajíce, zda dát přednost čtyřhodinovému íránskému filmu znázorňujícímu uměleckou metaforou generační konflikt na vesnici před severokorejským dílem natočeným nehybnou černobílou kamerou. Potkávám je, když se vracím na ubytovnu spát a ony spěchají na první projekci. Patří prostě ke koloritu LFŠ.

Pokud ovšem intelektuálku rozříznete a smícháte s feministkou a vnikne vám z toho Kristýna Ciprová a vy ji posadíte do redakce Filmových listů, otrávíte tím všechny návštěvníky Letní filmové školy. Pokud se to navíc přihodí během nejslabšího ročníku, jakým byl ten loňský, můžete počítat s tím, že další rok už nepřijedou.

Než se dostanu k tomu mecheche, musím ještě vysvětlit: loňská Filmovka byla prvním ročníkem pod novým vedením, poté co vyhodili Jiřího Králíka. Seškrtaný rozpočet, organizační chyby způsobené snad nezkušeností, nezajímavý program, úděsné filmové listy (viz archiv), kde se bez výjimky používají spojení „novináři a novinářky“, „účastníci a účastnice“, „hosté a hostky“, na vše se nahlíží queerskou perspektivou (doporučuju přečíst článek na straně 5 v PDF) nebo tam najdete recenze jako z Mateřídoušky (PDF, opět strana 5) a kde jediným světlem v tunelu byla jedna stránka psaná pod záštitou Tomáše Baldýnského.

Letos jsme s kamarády proto neřešili jak jet na Filmovku, ale zda tam vůbec jet. Nikomu se nechtělo. Ani mně. Než jsem si řekl: „Filmovka bude taková, jakou si ji uděláme sami!“ V kulisách Letní filmové školy uspořádáme vlastní akci.

Do Uherského Hradiště, kde se ve dnech od 24. července do 2. srpna 2009 LFŠ koná, jsme přesunuli poslední Poslední sobotu (25. 7.), dorazí tedy spousta lidí se zájmem o web, internet nebo programování. Napsal jsem několika internetovým celebritám, kterým se to zalíbilo, a snad se ukážou taky. První víkend by se tak mohl proměnit ve výbornou akci v dobré společnosti. Odvážnější jedinci mohou zakoupit akreditaci a zajít na film. Či dokonce zůstat do konce LFŠ.

Takže jaký je plán? V sobotu cca kolem 15.00 si dáme někde spicha (místo upřesním), popijeme, pokecáme, zavzpomínáme na tabulkový layout a pomluvíme ty, co nepřijeli. Tudíž doporučuju raději přijet 

Po čem ženy touží

Je pár dní tomu, co jsem cestoval autobusem MHD, a vedle mě u okna seděla taková nenápadná černovláska. Hlavu sklopenou, tipoval bych ji někde mezi 15 – 18 lety. Působila plaše, možná stydlivě, asi jako i já v jejím věku. Cestou jsem byl zabrán do čtení a nevšímal jsem si jí. Pak, po několika minutách jízdy, trošku pohnula hlavou. Podívala se směrem ke mně, asi se snažila osmělit a pak docela tiše, ale přesto srozumitelně, špitla: „Chtěla bych vylízat.“

Tak jsem vstal, nechal ji vylézt, dívka vystoupila a autobus se rozjel. Taková blbost, ale stejně, řeknu vám, byl to zážitek…

Vás, ženy, poslouchám tak rád

„Jéžiš, tak si představ, kdo k nám dnes přišel do ordinace.“ Z matčiny tváře čtu, že budu hóódně překvapenej. Nicméně jsem plně ponořen do programování a nelze se tak rychle odpoutat od rozplétaných myšlenek. Ale snažím se.

„To bylo ještě tak. Dívám se do objednaných pacientů a bylo tam jméno Trčka. Ale nic, prostě, nevěděla jsem kdo to je.“

Tak už se věnuju plně matce. (Kecám. Ale na 90 % určitě jo. Fajn, 80 %.)

„A tak kolem jedenácté, nebo spíš dvanácté, protože kolem jedenácté si doktorka odběhla pro svačinu, že bude za deset minut zpátky a vrátila se asi za půl hodiny, no určitě to bylo půl hodiny, protože jsem se ještě dívala na mobil, že tam byla děsná fronta, protože tam kopou vodovod a všichni dělnici zrovna šli taky na svačinu. No prostě kolem dvanácté se otevřou dveře a já říkám…“ nadechuje se před pointou, „… teda ještě tak,“ vydechne, „znáš paní Gajdošovou z Břeclavi, že.“

Pletou se mi Gajdošová a Gajdová, mám na tyto matčiny kamarádky mnemotechnickou pomůcku, ta s delším příjmením je delší. Kývnu.

„No ta mladší. Byla tady asi před měsícem.“

„Jo, vím.“

„No a ona kdysi pracovala v Břeclavi u nějakého pana … jak on se jmenoval … no to je jedno. A tam dělal nějaký pan Kaděra. A ten, je to tak dva roky zpátky, umřel. I když to bude víc… Protože to bylo když Kája slavila padesátiny a to je šest let zpátky.“

BREAK POINT. Soustředěnost zvolna mává šátečkem a než se úplně odvrátí, dává poslední šanci přijít s rozuzlením té zábavné historky. Myšlenky se stáčejí zpět k programování. S jakou lehkostí jsem ochoten si nechat ujít historku o tom, že do ordinace přišel někdo, koho neznám!

„Totiž, to bylo, to ti musím ještě říct. Takže. Jak jsem minulý měsíc byla v Břeclavi, víš? Maruška slavila narozeniny, tak Kája říkala, že do baráku se teď nastěhovala nějaká nová rodina, tam jak dřív bydleli Vohrnovi. Víš jak bydleli Vohrnovi?“

Zanoření do historky dosáhlo úrovně tři. Před očima mi přeskakují kulisy jako v Němém Bobši. A já, podvědomě, projevuji jeden ze svých největších talentů. Podle otce jsem jej zdědil po prastrýci, který byl schopen sedět s tetou v kuchyni, velmi soustředěně ji poslouchat a přitakávat, někde ve vedlejším pokoji hrálo tiše rádio a když se ho pak někdo zeptal, o čem se s tetou bavili, on neměl ani páru, zato zprávy v rádiu si vyslechl nerušeně celé.

Následujících několik málo minut řeším zapeklitý programátorský oříšek. Jo! Mám nápad, vím co s tím.

„…a vy teď bydlíte v Brně? On že jo, že čekají příští měsíc bejby. No tak to je gól, říkám, hned jak přijdu domů to musím říct Davidovi!“

Usměju se, otočím k počítači a nápad naprogramuju. Zlatá Vogonská poezie.