Den nevyžádaných konzultací

Když čtu článek, třeba na Lupě, tak ze všeho nejvíc chci:

• ihned po přečtení titulku a perexu kliknout na To se mi líbí, nasdílet jej na sociální sítě a odměnit autora
• poté se nechat zmást prázdným místem a myslet si, že text končí
• kliknout na všechny předchozí díly seriálu
• a teprve poté si článek přečíst

A když jej dočtu, tak si (nejspíš podle titulků?) zaklikám, které komentáře chci zobrazit. Tak jak to lidi prostě dělají.

Nebo spíš nedělají…

Aby byl váš web uživatelsky přívětivý, používejte dvě věci:

• váš web
• selský rozum

Lupa.cz zde slouží jen jako příklad, velmi podobné chyby se dají najít na většině webů včetně mých.

Věta, která vám zachrání newslettery

Rozesíláte newslettery? Pak slyšte důležité poučení z kauzy Seznam vs. MailChimps. Půjde o radu, kterou takřka v žádném desateru správného psaní direct emailů nenajdete.

A zní: Maximálně uživatelům usnadněte odhlašování newsletterů. Ano, o část z nich přijdete. Pokud to však neuděláte, můžete přijít o všechny.

Tím usnadněním myslím to, že do každého emailu vložíte odkaz pro odhlášení, který

• bude dobře viditelný
• po odkliknutí uživatele odhlásí rovnou nebo zobrazí poslední potvrzení
• a bude mít i anglickou variantu s textem unsubscribe

V žádném případě

• odkaz neskrývejte prťavým písmem do patičky
• nechtějte po uživateli jakýkoliv úkon navíc
• nedej bože nějaké přihlašování na váš web

A teď důvod. Řada lidí si nepamatuje, že se k odběru nějakého newsletteru vůbec přihlásila. Jako třeba já. Někde nakoupím, přehlédnu zatržítko a už je ze mě odběratel. Jindy mě zase přestane newsletter zajímat. A chci se odhlásit.

Pokud v emailu bez pátrání uvidím odkaz pro odhlášení, kliknu a je hotovo. Pokud ho však nevidím, nebo se po mně vyžaduje nějaká ukrutně složitá činnost, jako třeba se přihlásit na váš web a cosi tam koumat v nastavení, tak mám po ruce snazší řešení, a tím je tlačítko Nahlásit jako spam.

Klik a je to. Nebo více kliků, než si emailová služba zapamatuje, že tohle je ee.

Nejsem jediný, kdo to tak dělá, spíš nás bude … všichni. Takže je pak otázkou času, kdy vás, nebohého poctivého rozesílače reklamních mailů, začnou plošně blokovat jakožto ohavného spammera. Situace, která se v oboru internetového marketingu označuje termínem průser.

Odhlašování newsletterů nesmí být složitější, než kliknout na tlačítko Spam.

Gmail o tomhle ví a už léta se snaží newslettery místo hození do koše automaticky odhlásit. Funguje to tehdy, pokud email má hlavičku List-Unsubscribe.

Mrd... (pardon) Miluji tě, mé VUT

Pozor, tento článek by vás mohl odradit jít studovat na FIT VUT. Nechcete si raději pustit nějaké pěkné náborové video?

Párkrát do roka mám tu čest přednášet na nějaké vysoké škole, obvykle o Nette Frameworku. Jednou jsem takhle povídal i na své alma mater, Masarykově Univerzitě v Brně, a po skončení mě oslovil jeden kluk, říkejme mu třeba Kuba, shodou okolností se tak i jmenuje, že studuje na FIT VUT a že je mu líto, že u nich na škole nikdo zvenčí přednášet nechodí a že by to chtěl změnit a začít podobné akce pořádat u nich. A jestli bych přišel. Samozřejmě jsem kývl.

Začátkem roku 2011 se mi ozval, že to stále platí, že na tom dělá, ale není to tak snadné vyjednat s vedením. No a ptal se na tipy na další spíkry a pomalu jsme začali domlouvat termín.

O měsíc později mi Kuba volal, že jako všechno v pohodě, že už je to vyjednané, akorát taková drobnost, že se děkanovi nelíbí, že mám na svých stránkách napsané, jak se dopravit na FIT VUT, a že kdybych to odstranil, tak by mi tu přednášku povolil.

Chvíle ticha, asi jsem špatně rozuměl, nechávám si větu zopakovat, …

Zašátral jsem v paměti a uvědomil si, že mám skutečně na jedné stránce popsáno, jak se šalinou dostat z Hlavního nádraží na FIT. Před lety jsem si tam, po otřesných zkušenostech s firmou PC-DIR, pronajal místnost na školení. A vždycky účastníkům připravím podobnou informační stránku, aby věděli, jak se dostat do EDU, IInfa nebo zrovinečka na FIT VUT.

„No a právě tahle stránka děkanovi vadí, tak jestli bys ji mohl odstranit,“ dodal Kuba.

WTF??? Nechápavě jsem hleděl uchem na telefon a přemýšlel, co mu může vadit? Jako že mu tam teď trefí lidi? Nebo je informace „na hlaváku sednete na jedničku a frčíte k Semilasu“ nějaké střežené know-how, které si vedení úzkostlivě hlídá, aby se to neprofláklo konkurentům z Masaryčky?

Tak jsem se Kubovi zdvořile omluvil, že chápu, že s organizací měl spoustu práce, ale že se omlouvám a tu stránku ani náhodou nestáhnu.

V březnu mi přišel email přímo od děkana Jaroslava Zendulky, že Studentská unie by stála o tu přednášku, že vedení fakulty podobné akce podporuje a že jsou rádi, že ji pro naše studenty udělám, ale že si mě prolustroval a narazil na tu ošklivou věc a žádá vysvětlení, proč mám na svém webu uvedeno, jak se dostat na FIT VUT, když, cituji, „Jediným faktem je, že jste tady měl jednou, a to myslím v březnu loňského roku, komerční školení“ a dodává „Považoval bych za korektní, kdybyste se s námi na zveřejnění takové informace dohodl.“

Slušnej matroš. Den jsem přemýšlel, jak odpovědět.

A pak mi došlo, že bych měl být vlastně polichocen. Jednak tím, že si mě googlí samotný děkan, protože mám obavy, že děkanové z normálních škol mají jiné věci na práci a prdí na to, že jim na škole přednáší ňákej Grudl. A že mou ministránku považuje za podobně autoritativní, jako web VUT. Neboť původně na té stránce byl titulek „Jak se k nám dostanete“ a ono to prý mohlo působit dojmem, že FIT VUT je jedno z mých školicích středisek.

Tak jsem mu napsat, že jsem titulek změnil na „Jak se dostat na FIT VUT“, a jestli je to OK, a děkan byl spokojený a problém vyřešený. I SEO se usmálo.

To jsem ovšem ještě netušil, s jak podlým soupeřem mám tu čest!

Přednáška schválena, 5. dubna 2011 jsem dorazil na fakultu a už ve dveřích se potkal s Kubou. Vítal mě, držel přitom nějakou velkou krabici a zavedl mě do sálu. Ten už byl úplně narvaný, vytáhl jsem si notebook, skočil pro pití a Kuba se stále divně uculoval, tak se ptám, o co jde.

Z Kuby vylezlo, že s tou změnou titulku bych to měl děsně jednoduché, tak vedení napadlo, že by se dalo ještě Grudla pumpnout o prachy. Že jako když budu chtít mikrofon nebo projektor, tak vykešuju 900 Kč. A oznámili to těsně před akcí, ať se necuknu. Člověk musí ocenit, s jakou zákeřností to sehráli!

„Ale v klidu,“ říká Kuba, „udělám mezi studenty sbírku“ a teprve v tu chvíli mi došlo, k čemu je ta krabice.

Zahájili jsme přednášku, chopil jsem se zaplaceného mikrofonu a povídal o Nette. Studenti FIT VUT byli skvělé publikum, fakt příjemných 90 minut života. Na závěr si vzal slovo Kuba, položil na katedru krabici a poprosil studenty o dobrovolný příspěvek za audio techniku, a já tam stál jako naprostý čurák, protože to pochopitelně vypadalo, že sbírka je na mě a že ty prašule shrábnu a cestou do Prahy budu v jídelním voze tlačit řízečky.

A tak jsem se stal prvním a zároveň i definitivně posledním spíkrem, Kuba prohlásil, že se na podobné akce může z vysoka, a když jsme potom šli na pivo, tak se stále omlouval, ostatní študáci dávali k lepšímu historky dokladující, že tohle je od vedení úplně normální, a litovali, že na FIT VUT šli studovat.

Mně ta eskapáda především ohromně pobavila a chtěl jsem o tom hned napsat článek, ale došlo mi, že bych tím Kubovi děsně zavařil, tak jsem mu řekl: „Kámo, blognu to, až dostuduješ.“

A pak mi jednoho dne přišla SMS: „Už můžeš.“

Držet hubu, sem tam špitnout

Jeden z nejhorších rysů, který Češi pěstují ve svých dětech, je neupozorňovat na sebe a nikam se necpat. Považují to za skromnost.

Zasadí v nich semínko celoživotní frustrace. Děti vyrostou a zjistí, že nejhezčí holky na střední měli kluci, co se nestyděli je oslovit. V práci povýšili služebně mladšího, který se nebál si o postup říct. Konkurenční firma je řádově úspěšnější než jejich, protože dělá svým produktům reklamu. Jak to, že se neprosazuje „skromnost“?

Píšu „skromnost“ v uvozovkách, protože nejde o skromnost, ale o absenci zdravé sebedůvěry.

Neupozorňujeme na sebe. Stydíme se promluvit. Přednášející bývají zaskočeni, že když přijde chvíle na otázky, zavládne ticho. Nikam se necpeme a bedlivě střežíme, jestli se toho nedopouští jiný. Jakmile někdo pochválí své dílo, považujeme to za nafoukanost a pokusíme se mu snížit sebevědomí.

Ukázkovým důsledkem je prezidentská kandidátka Táňa Fischerová, která ve volbách dala hlas protikandidátovi. Myslela si, že je to tak správné, že tak přeci jedná skromný či velkorysý člověk.

Ne, tak jedná nešťastník.

Špatné slajdy zabijí i dobrou prezentaci

Je skutečně vhodné sdělit přednášejícímu před plnou aulou, že jeho slajdy stály za houby?

Zpátky z ostravského Barcampu 2012. Jaký byl? Bylo to skvělé, od sympatických mamin v bufetu, co rády jezdí do Prahy na muzikály a chladily nám šáňo, po perfektní výkon jak kuchaře v Poseidonu, tak i všech přednášejících, počítaje v to i Brblův workshop o žonglování. A když jsem si říkal, že už tu chybí pouze Slovenky, přesunuli jsme se na afterparty, kde za barem byly Slovenky rovnu dvě! Následně jsme s Brunette vytvořili sehrané fotbálkové duo a nesčetněkrát vyhráli, i přes to, že při mých fotbálkových schopnostech není vždy zcela zřejmé, za kterou stranu hraji.

V neděli jsme v restauraci Panorama poobědvali cosi v čemsi, asi půl hodiny pařili na písničku Xylofon a popíjeli ostravskou specialitu kafé se sprajtem. A pak RegioJetem domů. A pak se Sandrou do Dish.cz. A pak už fakt domů.

Více o Barcampu u Jana Kvasničky a teď zpátky k tématu. Pár lidí mě zprcalo, že jsem na konci přednášky Martina Bobka „Jak správně přednášet a nebát se posluchačů“ prohlásil, že jeho slajdy byly fail. Myslím, že to mělo zaznít, právě proto, že šlo o přednášku o přednášení. Ale měl bych to vysvětlit.

Nejstrašnější slajd měl Pavel Ungr, musel jsem si ho jít vyfotit. Pavle, co to je totok? Nebo ne? (Foto Jakub Kotzot)

Když slajdy ruší

Martin Bobek je interesantní člověk, z introvertního PHP programátora se vypracoval na prezidenta řečnického klubu Toastmaster. Je mi to blízké, protože jsem taky introvert (byť tomu mnozí nevěří) a taky píšu v PHP (byť to mnozí nechápou) a taky občas někde přednáším (byť amatérsky). A taky jsem míval podobné slajdy.

Martin měl zajímavou přednáškou doprovázenou klasickou powerpointovou prezentaci a držel se doporučení, kolik odrážek by mělo být maximálně na stránce. Jenže už v tomhle vidím problém. Primární otázka totiž nezní, kolik odrážek má být na stránce, ale zda jsou vůbec potřeba.

A Martin je podle mého nejen nepotřeboval, naopak mu rušily prezentaci. Povídal totiž zajímavě a jediné momenty, kdy ztrácel kontakt s publikem, byly ty, když přepínal na další slajd. Tyhle hluché chvilky dávají šanci lákadlu, které má každý posluchač po ruce: mobil. Co si tak čeknout Twitter?

Část posluchačů přitom slajd vůbec nečte, vždyť tam jsou jen nicneříkající dvouslovné odrážky. Pro ně jsou slajdy zbytečné. Část posluchačů, a to je ještě horší, slajdy čte a mění se tedy z posluchačů na čtenáře. Přestávají vás vnímat. A až dočtou, budou mimo obraz, což je opět příležitost mrknout na internet. Navíc dopředu vědí, o čem se dál bude povídat.

Dáte si takovou práci se slajdy a ony vám odvádějí pozornost!

• Pokud promítáte slajdy, kde je text, který mají lidé přečíst (ukázky z knihy, tvíty), dejte jim na to čas.
• Pokud naopak chcete být poslouchán, dejte na slajd minimum textu.
• Pokud promítáte slajdy s hodně textem a chcete být zároveň poslouchán, rozhodněte se, co doopravdy chcete.

Nádhernou ukázkou, jak špatné slajdy zcela pohřbí výkon, nedávno poskytlo iHNED.cz a jejich Prezidentský Powerpoint. Doporučuji zhlédnout, tam je špatně úplně všechno, od myšlenky, přes moderátory (ve 27 minutě ráčkující Šídlo praví „Napchavo je Pchedátoch, nalevo Techminátoch, upchostched Achnold Schwachzeneggech a Kachel Schwachzenbechg.“), až po naprosto zoufalé výkony kandidátů, kteří svádějí nerovný boj s prezentací. Jedinou světlou výjimkou je Miloš Zeman na konci, který si připraví pouze dva slajdy a prohlásí: „Nedostávám se do rizika prokázání technické impotence, jak se stalo u některých mých protikandidátů. Nebudu ani současně mluvit a vy totéž současně číst. To by mělo smysl pouze tehdy, jestliže v publiku je nezanedbatelné procento neslyšících a nebo analfabetů.“ Palec nahoru!

Jak vypadají dobré slajdy?

Předně: slajdy nemusíte mít vůbec. Dvoudenní školení Nette Framework mám bez jediného slajdu. Jsou totiž pouze doprovodem prezentace, nikoliv nosnou kostrou. Taky si ze mě dělávají srandu, že když někde přednáším, chystám si slajdy na poslední chvíli. Je to tak, podstatné ovšem je, že nad prezentací přemýšlím měsíc dopředu, a slajdy jsou jen dokreslením už hotového obsahu a koncepce.

Nenechte slajdy vám kazit prezentaci, využijte naopak jejich předností:

• Slajdy jsou skvělé, abyste nemuseli popisovat to, co lze zobrazit.
• Slajdy jsou skvělé pro zdůraznění ústřední myšlenky (kterou pak lze třeba vyfotit; btw, rozjuchaná přednáška Roberta Němce o tom, jak několikrát zkrachoval, byla vůbec výborná).
• Slajdy jsou skvělé místo pro decentní promo (na prvním i posledním slajdu kontakt na vás a nechat jej svítit co nejdéle).
• Slajdy se dají použít pro navození nálady. (V tomhle je přebornice Olga Biernátová. Ale pozor: jen tenká hranice dělí zajímavé použití obrázků od přehlídky fotobankového klišé nebo jakoževtipných obrázků, které spolehlivě vaši přednášku pohřbí.)

Slajdy naopak nejsou místem pro osnovu prezentace. Tu si vytiskněte jen pro sebe. A až budete mít po potlesku, nezapomeňte na Slideshare nahrát tu správnou verzi.