La Trine

Na navigaci | Klávesové zkratky

Jak se stát dobrodruhem

Žeru pořad Dobrodruh! (Neznáte? Musíte vidět!) Až tak, že jsem se rozhodl mu vzdát poctu natočením rymejku. S výraznými autobiografickými prvky. Toť hrubý náčrt scénáře:

Vypravěčka: Dnes se s Davídkem podíváme až do Brna. (V podkresu hraje monumentální hudba.) Možná jste o tomto místě již mnohé slyšeli, ale vězte, že zatím málokdo ho skutečně navštívil. Davídek by se chtěl vydat i do těch nejodlehlejších čtvrtí, kde žijí lidé, kteří ještě nikdy nespatřili Pražáka.

Florenc, 13.02, hovořím se zoufalým výrazem do kamery: „tady měl stát náš autobus, ale bylo mi řečeno, že před dvěma minutami ujel… vůbec nevím co teď…“

Následuje přesun metrem na Hlavák, stojíme u Billy. „Když jedu na jakoukoliv expedici, tak se vždycky postarám o to, abych měl dost pití. Kupuji proto 4 litry bílého vína. … No, vezmu raději ještě litr. Tak ještě jeden. A ještě dva.“

Vypravěčka: Brňané představují jednu z nejvyvinutějších kultur na Moravě. Mají svůj jazyk i své aktivisty. Ale ne vždy tomu tak bylo, ještě před nedávnou dobou cestovatele sužovaly obavy z kanibalismu.

Skupinka černochů mi táhne bedny s vínem, oblečením, jeden se prohýbá pod plasmou. „To je neuvěřitelný, jaký kraviny sebou táhnou, jen abych měl komfort. Nicméně za chvíli mi jede ÉCé směr Brno, tak se přesunujeme na druhé nástupiště.“

Záběr, jak koukáme na koncová světla odjíždějícího vlaku. „PIČIDO!“ To se za hodinu zopakuje ještě jednou.

Střih. O šest hodin později, vlak se blíží k Brnu. „V tuhle chvíli projíždíme Adamovem, nebezpečnou oblastí před Brnem. Není tady žádný signál, jen dlouhé tunely a klepu se strachy. Už bych chtěl být v Brně, protože po těch hodinách ve vlaku mě pěkně bolí zadek.“

Vlak zastavuje na hlavním nádraží, v podkresu Dobytí ráje od Vangelise. Různě tu posedávají bezďáci. „Přišla mě přivítat celá vesnice,“ usmívám se a rozdávám bezďákům cíga. „Brňané jsou nesmírně milí lidé,“ procítěně sděluji, zatímco jednoho hladím po hlavě, „ale žijí v neuvěřitelně nuzných podmínkách.“

Následuje bezradné hledání vstupu do metra. Nakonec to vzdávám a opatrně vyrážím do města pěšky. „Nyní najdeme místo, kde přenocujeme.“ Vcházím do hotelu Slavia a pokouším se na domorodkyni mluvit hantecem. Vypadá vyplašeně. Střih. Záběr, jak spím na hotelovém pokoji pod moskytiérou.

Druhý den se oddávám bloumání po Brně, truchlím do kamery, jaký mám strach, že setkáním s Brňáky se vlastně spolupodílím na zániku jejich tradičního způsobu života, jelikož mám s sebou spoustu moderních vymožeností, se kterými se dosud nesetkali.

Pak následuje zvrat. Ve dveřích šaliny si přivřu ruku, následuje úprk do nemocnice s podezřením na otevřenou zlomeninu, proraženou plíci a rozdrcenou pánev, výpravu ruším a dlouhé minuty naříkám.

Vypravěčka: Prohlídka i rentgen neprokázaly žádné zranění, ale Davídek se na pobyt v Brně už necítí. Tak snad příště, no…


Udělejme Davídkovi radost

Lidskost a humanita.

Položme si otázku: čím se vlastně člověk liší od zvířete? Tím, že je obdařen rozumem? Tím, že má duši? Schopností abstraktně myslet? Nebo tím, že na procházce neočichává kolemjdoucím prdel? Jen stěží bychom našli výstižnější slova, než pronesl Aristoteles: „Nunc facilisis augue iaculis metus.“

Nyní máte možnost projevit svou lidskost.

Davídek

Davídek

Davídek je činorodý, společenský a veselý chlapec. Na první pohled vypadá jako ostatní třicetileté děti. V něčem je ale jiný.

Davídek vždy toužil vydat román. Knihu o mamince s názvem Babička. Má hotových prvních 15 obrázků. Všechny je pečlivě rozstříhal, protože by chtěl vydat hýbací knížku, ne prachsprosté leporelo.

Letos Davídkovi diagnostikovali syndrom karpálního tunelu. A aby toho nebylo málo, nehezky zakopl a v návalu bolesti pronesl slova, za která se dodnes tuze stydí. Což se nepříznivě odrazilo na jeho psychice a na literaturu zanevřel.

A pak… pak se dočetl, že je nominován na cenu Magnesia Litera. Zatajil se mu dech, vzpomněl si, jak jedenkráte Magnésii vypil a strašně se z ní

Statistika je neúprosná

Čísla hovoří jasně. Téměř každý, kdo zabodoval v Magnesii Liteře, vydal knihu. Pošlete Davídkovi hlas. Pro vás je to otázka dvou kliknutí. Pro Davídka je to šance na lepší život. Šance potřást si rukou s panem Kanzelsbergerem, vynálezcem knihtisku.

Pokud někdy chcete v dlaních třímat Davídkovu Babičku, pokud toužíte s ní usínat, dnes máte šanci. Hned teď pošlete hlas.


Je možné, aby se finále Magnesia Litera zúčastnil někdo, kdo přečetl jenom Neználka? Bude součástí promenáda v plavkách? Nosí si účastníci vlastní chlast maskovaný v láhvi Magnésie? Tleskal Jan Tleskač v Kongresu Havlovi? Je 5 velkých písmenek v předchozí větě něco jako rekord?


Když se zázraky dějí nevhod

„Na tu televizi by přijeli zítra, budeš doma?“

Překvapilo mě, jaký to nabralo spád, když si úkol nechat opravit nefunkční televizi LG po 3 letech mého snažení vzala včera na starosti přítelkyně.

„Jo, budu.“

Opraváři mají přijet ukrutně brzy, někdy kolem desáté, takže na ráno jsem si nachystal kaskádu budíků, nicméně z postele mě vytáhla až geniální myšlenka, že televizi přenesu z ložnice do obýváku, abych až přijedou mohl pokračovat ve spánku pokud možno nerušeně.

Jo, ještě jim musím nachystat prodlužku, protože nevím, jestli si vozí vlastní elektřinu, no a abych se ujistil, že fakt dosáhne, zapojil jsem do ní televizi, zkusil ji zapnout, naběhla, tak jsem ji vypnul a odebral se zpět na lože.

Nicméně něco mě zarazilo, nevím přesně co, tak se vracím myšlenkami o pár vteřin zpět a už začínám tušit: televize se zapnula? Jak se mohla zapnout, když tři roky nefunguje?

Říkám si: „ser na to, přece kvůli takové blbosti zase nepolezeš z postele,“ ale prostě mi to nedalo, takový já jsem, tak jsem ji zkusil znovu zapnout a fakt, koukám do očí Doktorce Quinnové.

Jak k onomu zázraku došlo mi bylo naprosto jasné, prostě na co sáhnu, to opravím, ustaraný výraz ve tváři byl spíše kvůli opravářům, neboť jsem si uvědomoval, jak je může taková funkční televize zarmoutit.

Měli dorazit každou chvíli. Přehrával jsem si různé varianty dialogů, jak jim smutnou skutečnost oznámit. Pustit v televizi obrázek panny Marie a volat „Zázrak, stal se zázrak, halelujá!“ Nebo to uhrát na blbce? To by mi mohlo jít, třeba takto:

  • Brejden, jsme tu kvůli tý televizi.
  • Dobré ráno, již na vás čekám, pojďte dál.
  • Tak kdepak ji máte?
  • Tady, v obýváku, zrovna koukám na Ázetkvíz.
  • Aha, a tu co potřebujete opravit je kde?
  • To je ona.
  • No ale… ta funguje, ne?
  • Ano, ano, funguje, zaplať pánbů, jinak bych na Ázetkvíz nekoukal. Dáte si kafé, než se do toho pustíte?
  • A jak máme opravovat televizi když funguje?
  • Mě se neptejte, já se v elektronice vůbec nevyznám. (Tady bych mohl dodat, že jsem z Brna, pokud by jim to stále nedošlo.)
  • No to přece… si z nás děláte srandu? Nejde opravovat televizi, když funguje.
  • Nejde?
  • No samozřejmě, tak snad… !!!
  • Aha. Jenže tohle třeba na webu vůbec nemáte napsané. Ani do telefonu se nikdo nezmínil. Přitom stačilo se zmínit a mohli jsme si všichni ušetřit čas a vy cestu. Ale zase jste bohatší o ponaučení, viďte?

(A já o prachy za opravu.)


Co pojí sérii tajemných vánočních sebevražd?

Za socialismu se o tom nesmělo mluvit.

Dnes si o tom mluvit nikdo netroufá. Někteří postižení rodiče se mimo záznam svěřili, že mají strach vypovídat. Čeho se bojí? Vyhrožuje jim někdo?

Mluvím o případech sebevražd dětí, které se odehrávaly nejčastěji 25. nebo 26. prosince, výjimečně už 24. Všechny tyto hrůzné činy měly něco společného. Děti si jako cestu z tohoto světa zvolili poměrně drastický způsob: nabodli se na šroubováček ze stavebnice MERKUR.

Jako dítě jsem si myslel, že jde o pověry. Včera jsem ale dostal od přítelkyně stavebnici Merkur – hasičské auto. Dnes jsme se je společně s bratrem rozhodli podle 13krokového návodu postavit.

Když jsme se o čtyři hodiny později blížili ke kroku číslo 2, začala být patrná jistá nervozita. Bratr čím dál častěji vydával zvuky připomínající zoufalý smích blázna. Já začal hovořiti velmi vulgárně. U bodu číslo 3 musela již rodina zasáhnout, to když jsem se pokusil vrazit si šroubováček do oka. Bratr využil situace, shodil vánoční stromek a zavřel se na balkoně, že skočí dolů.

Po chvíli dorazila zásahová jednotka. Když se vyjednavač doslech, že jsme stavěli Merkur, zbledl a zavolal zkušenějšího experta. Ten přijel až za hodinu: „moc se omlouvám, prodeje Merkuru stoupají a prostě to nestíháme. O jakou stavebnici šlo?“

„Hasičské auto.“
„Aj,“ policista se zachmuřil.
„Je to vážné?“
„Nebudu vám lhát, není do dobré, ale naštěstí nešlo o Rypadlo, takže je šance je zachránit. Sežeňte mi co nejvíc Lega…“


Umíte správně nakupovat vánoční dárky?

Mým drahým rodinným příslušníkům

Řekněme si to konečně narovinu, všichni už máme všechno! (Teda mluvím za sebe.) Už nám není co kupovat.

Když bloumáme po obchodech a hledáme vánoční dárky, nacházíme leda to, co bychom si koupili sami sobě, a i toho je pomálu.

Pojďme změnit Vánoce! Budeme si kupovat věci jen pro sebe. A neřešme ani to, že bychom se na to nějak skládali, protože ve výsledku se stejně každému investované peníze vrátí.

Ušetříme si spoustu mrzení.

A já s tím začnu už dnes.

Letos jsem si koupil úplně boží notebook a nejnovější iPad. A tím považuji vánoční dárky pro vás za vyřešené.