La Trine

Na navigaci | Klávesové zkratky

Když se zázraky dějí nevhod

„Na tu televizi by přijeli zítra, budeš doma?“

Překvapilo mě, jaký to nabralo spád, když si úkol nechat opravit nefunkční televizi LG po 3 letech mého snažení vzala včera na starosti přítelkyně.

„Jo, budu.“

Opraváři mají přijet ukrutně brzy, někdy kolem desáté, takže na ráno jsem si nachystal kaskádu budíků, nicméně z postele mě vytáhla až geniální myšlenka, že televizi přenesu z ložnice do obýváku, abych až přijedou mohl pokračovat ve spánku pokud možno nerušeně.

Jo, ještě jim musím nachystat prodlužku, protože nevím, jestli si vozí vlastní elektřinu, no a abych se ujistil, že fakt dosáhne, zapojil jsem do ní televizi, zkusil ji zapnout, naběhla, tak jsem ji vypnul a odebral se zpět na lože.

Nicméně něco mě zarazilo, nevím přesně co, tak se vracím myšlenkami o pár vteřin zpět a už začínám tušit: televize se zapnula? Jak se mohla zapnout, když tři roky nefunguje?

Říkám si: „ser na to, přece kvůli takové blbosti zase nepolezeš z postele,“ ale prostě mi to nedalo, takový já jsem, tak jsem ji zkusil znovu zapnout a fakt, koukám do očí Doktorce Quinnové.

Jak k onomu zázraku došlo mi bylo naprosto jasné, prostě na co sáhnu, to opravím, ustaraný výraz ve tváři byl spíše kvůli opravářům, neboť jsem si uvědomoval, jak je může taková funkční televize zarmoutit.

Měli dorazit každou chvíli. Přehrával jsem si různé varianty dialogů, jak jim smutnou skutečnost oznámit. Pustit v televizi obrázek panny Marie a volat „Zázrak, stal se zázrak, halelujá!“ Nebo to uhrát na blbce? To by mi mohlo jít, třeba takto:

  • Brejden, jsme tu kvůli tý televizi.
  • Dobré ráno, již na vás čekám, pojďte dál.
  • Tak kdepak ji máte?
  • Tady, v obýváku, zrovna koukám na Ázetkvíz.
  • Aha, a tu co potřebujete opravit je kde?
  • To je ona.
  • No ale… ta funguje, ne?
  • Ano, ano, funguje, zaplať pánbů, jinak bych na Ázetkvíz nekoukal. Dáte si kafé, než se do toho pustíte?
  • A jak máme opravovat televizi když funguje?
  • Mě se neptejte, já se v elektronice vůbec nevyznám. (Tady bych mohl dodat, že jsem z Brna, pokud by jim to stále nedošlo.)
  • No to přece… si z nás děláte srandu? Nejde opravovat televizi, když funguje.
  • Nejde?
  • No samozřejmě, tak snad… !!!
  • Aha. Jenže tohle třeba na webu vůbec nemáte napsané. Ani do telefonu se nikdo nezmínil. Přitom stačilo se zmínit a mohli jsme si všichni ušetřit čas a vy cestu. Ale zase jste bohatší o ponaučení, viďte?

(A já o prachy za opravu.)


Co pojí sérii tajemných vánočních sebevražd?

Za socialismu se o tom nesmělo mluvit.

Dnes si o tom mluvit nikdo netroufá. Někteří postižení rodiče se mimo záznam svěřili, že mají strach vypovídat. Čeho se bojí? Vyhrožuje jim někdo?

Mluvím o případech sebevražd dětí, které se odehrávaly nejčastěji 25. nebo 26. prosince, výjimečně už 24. Všechny tyto hrůzné činy měly něco společného. Děti si jako cestu z tohoto světa zvolili poměrně drastický způsob: nabodli se na šroubováček ze stavebnice MERKUR.

Jako dítě jsem si myslel, že jde o pověry. Včera jsem ale dostal od přítelkyně stavebnici Merkur – hasičské auto. Dnes jsme se je společně s bratrem rozhodli podle 13krokového návodu postavit.

Když jsme se o čtyři hodiny později blížili ke kroku číslo 2, začala být patrná jistá nervozita. Bratr čím dál častěji vydával zvuky připomínající zoufalý smích blázna. Já začal hovořiti velmi vulgárně. U bodu číslo 3 musela již rodina zasáhnout, to když jsem se pokusil vrazit si šroubováček do oka. Bratr využil situace, shodil vánoční stromek a zavřel se na balkoně, že skočí dolů.

Po chvíli dorazila zásahová jednotka. Když se vyjednavač doslech, že jsme stavěli Merkur, zbledl a zavolal zkušenějšího experta. Ten přijel až za hodinu: „moc se omlouvám, prodeje Merkuru stoupají a prostě to nestíháme. O jakou stavebnici šlo?“

„Hasičské auto.“
„Aj,“ policista se zachmuřil.
„Je to vážné?“
„Nebudu vám lhát, není do dobré, ale naštěstí nešlo o Rypadlo, takže je šance je zachránit. Sežeňte mi co nejvíc Lega…“


Umíte správně nakupovat vánoční dárky?

Mým drahým rodinným příslušníkům

Řekněme si to konečně narovinu, všichni už máme všechno! (Teda mluvím za sebe.) Už nám není co kupovat.

Když bloumáme po obchodech a hledáme vánoční dárky, nacházíme leda to, co bychom si koupili sami sobě, a i toho je pomálu.

Pojďme změnit Vánoce! Budeme si kupovat věci jen pro sebe. A neřešme ani to, že bychom se na to nějak skládali, protože ve výsledku se stejně každému investované peníze vrátí.

Ušetříme si spoustu mrzení.

A já s tím začnu už dnes.

Letos jsem si koupil úplně boží notebook a nejnovější iPad. A tím považuji vánoční dárky pro vás za vyřešené.


Jak se trollí Ježíšek

Jako Ježíšek nesl svůj kříž, tak i já se včera ze Zličína plahočil s obřím vánočním stromečkem stromem. Bo se mi nechtělo čekat, než přijede brácha s autem (stejně jako Ježíšovi). Trnová kšiltovka zařezaná do hlavy, neskutečná tíha na bedrech, zmučen, trýzněn, krví a potem zborcen, vlekl jsem se na metro.

Najednou se ke mně někdo blíží. To bude Veronika, statečná žena, která mi nabídne šátek na utření tváře, říkal jsem si, ale ona se místo toho ptá, kde je tady IKEA.

Stáli jsem kousek od nepřehlédnutelného svítícího nápisu IKEA.

Říkám si, co by asi tak udělal Ježíš, kdyby se k němu během křížové cesty prodrala slečna a zeptala se ho: „Pozdravpánbů, hele nejsu z Jeruzaléma a hledám Golgotu, jak tam ukřižovávaj lidi, nevíte, kde to je?“

„Ženo,“ odvětil by Ježíš, „zrovna tam mám namířeno, můžete se přidat.“
„Fákt? Tak to je boží! Hele a můžem trošku zrychlit? Nevím jak vy, ale mám na večer ještě ňáký plány.“

Jenže já Ježíš nejsem, naopak mi bylo hned jasné, že mě ta slečna regulérně trollí.

Přemýšlel jsem, co jí odpovědět, ale být se stromem na zádech vtipný je sakra těžké, tak jsem jí alespoň poslal (mrk mrk) přesně na opačnou stranu od loga IKEA. Na čtyřproudovou silnici. „Chvíli … po … ní … půjdete,“ sotva jsem popadal dech, „a … támhle … ji … přeběhnete.“

„Jé děkuji,“ pravila dívka, otočila se a skutečně se s kamarádkou vydala na Rozvadovskou spojku.

Pěkné Vánoce všem dobrým lidem!


Kdo stojí za losovarskou karlovačkou?

Škoda, že se toho nedožil Honza.

Ale postupně. Ihned po příchodu na vánoční večírek C&B mi Petr svěřil úkol: „Vybíráme víno na Ples v Opeře, ochutnej tady těch pět bílých, pět červených, tři šumivé, na kartičku zaškrtni, které ti nejvíc chutnalo, podepiš se a hoď to do osudí, bude slosování a trojice šťastlivců vyhraje valník vítězného vína.“

S kamarádkou Eni jsme pochopili, že osud Plesu v Opeře závisí na našem chlastání, a protože jsme zvyklí dřít, hned jsme si vykasali rukávy a že se vrhnem na vína, leč Petr ještě dodal: „Támhle vzadu je výborný tataráček, támhle vlevo je pán, který tehdá vymyslel, že umřel Jan Rejžek, a tam vpravo je pán, který o tom napsal na Novinky článek Hudební kritik Rejžek se brání fámám, že umřel.

Inu, to bude asi ta pražská lumpenkavárna, pomyslil jsem si, a Eni, protože je slušně vychované děvče (tedy, ehm, do páté hodiny ráno byla, ale to je zase jiný příběh), ihned věděla, co se patří, vzala losovací kartičku, podepsala ji Jan Rejžek – in memoriam, já zaškrtal vína, které by měl Honza jistě rád a hodil ji do slosování.

A nyní příběh pokračuje ve formě filmové montáže, kde si naléváme sklenice, degustujeme, ovoňáváme, zaškrtáváme, opět naléváme, do toho prostřihy, kterak diskutujeme s Markétou Lukáškovou & Nikolou, což je muž, o tom, jak nenahraditelnou osobou pro nás byl Rejžek a nyní nájezd na detail obličeje, kterak koukám.

Koukám, že se začíná losovat, ale můj lístek vůbec není ve slosování, on je naopak spíše třímán v ruce, proto rychle na něj píšu DAVÍᗡƎK (jako font jsem tentokráte zvolil rozverný Drunk Sans) a na poslední chvíli jej hážu do osudí. Losování se ujímá pan Martin Janoušek, kterýžto, jak mi bylo pošeptáno, je šéf Komory veřejných zakázek a expert na takzvané losovačky. Hlouček kolem něj napětím ani nedýchá, všichni uvažují, kam ten valník doma umístí.

Famfáry, prvním vylosovaným je … tradá … Davídek!!! Prodírám se davem, potřásám si rukou s panem šéfem C&B, vyseknu děkovačku, kterou jsem měl původně připravenou na Oscara, klaním se a usmívám. Juchů!

A nyní losujeme výherce roční zásoby Meyer-Fonné Pinot blanc, kterým je … tradá … Jan Rejžek in memoriam! Potlesk už je o něco vlažnější, děkovnou řeč jsem zkrátil a při pohledu do přejících tváří lidí kolem si uvědomil, že by mi nevadilo, kdyby třetím vítězem byl pro změnu někdo jiný, jelikož červené stejně nemám rád.

Třetím vylosovaným byl pán, který je organizátorem Plesu v Opeře. Jeho děkovná řeč byla věcná a stručná: „Hele já jsem se do osudí fakt neházel, to asi přítelkyně…“, hlouček se rozešel a já musel uznat, že šéf Komory veřejných zakázek je fakt frajer.

Protože bylo jasné, že večírek již dosáhl svého vrcholu, přesunuli jsme se do podniku Zlý Časy, kde bylo již po zavíračce, už tam stál jen číšník, který pronesl něco jako „kvůli tak milým lidem, jako jste vy, samozřejmě ještě roztočím pípu a naleji vám“ a činil tak po následující dvě hodiny, poté následoval přesun na Újezd, kde jsme si s Eni zamávali, ona nasadila lyže a vyrazila na sjezdovku a já šel zabít draka.