Kdo se mstil na dětech?

Pojďme realisticky rozkrýt kauzu posledních dní, která rozvířila mezinárodní síť Internet zejména na brněnsku. Jde o článek Jak se mstíme na dětech.

Vzhledem k jeho nesmírné délce nelze předpokládat, že i přes masivní sdílení by ho někdo dočetl. Takže stručně: Otto Bohuš má synka, který od 6 let trousí po bytě vzkazy holdující svému otci. Od nástupu do 3. třídy se něco změní, po vzkazech je náhle veta a Otto z toho obviňuje školství zapuchlé v dobách Marie Terezie. A volá po změně.

Protože je to napsané fakt výborně, řada čtenářů, zejména těch co podobnou transmutaci u svých dětí zažili, bezhlavě souhlasí s každou slabikou a úplně jim uniká, že vysvětlení bude mnohem prostší.

Začněme tím, že si synkovy vzkazy seřadíme chronologicky:

1. TATI MISLÍM SI ŽE JSI NEႱLEPŠÍ TÁTA
2. NEJLEPŠÍ V ČESKU MŮJ TÁTA JE SUPER
3. TÁTO JSI SUPER
4. you are good dad

Mezi 1) a 2) je vidět, jak syn původní vyznamenání geograficky zúžil, vzkaz 3) relativizuje i to, zda je v regionu vůbec nejlepší a 4) z něj dělá otce pouze dobrého.

Trend je myslím zcela zjevný a reflektuje, kterak dítě začíná svět vidět realističtějšíma očima.

Zároveň se stává soucítící bytostí a chápe, že lépe, než otce urážet vzkazy jako „jsi zcela průměrný otec“, je od jejich psaní upustit. Že by tohle byl výsledek špatného školství? Nemyslím si.

Nicméně věřím, že s nástupem puberty se zase vzkazy v domácnosti objeví, máme se jistě na co těšit.

V celé kauze ovšem mohl sehrát roli další zásadní faktor.

Velmi dobře si pamatuji, když do třetí třídy základní školy dorazila spolužačka Katka Rosenbergová s údajně zaručenou informací, jak se dělají děti. Co nám tehdy zvěstovala bylo rozhodně tím nejnechutnějším, s čím jsem se do té doby setkal. I ve srovnání s mrkvovou omáčkou. Absolutně jsem se zdráhal uvěřit, že by mí rodiče … strkal … táta mámě … TO NENÍ MOŽNÉ!

Lidi nemůžou být tak strašně nechutní! Ale jiné vysvětlení po ruce nebylo, červík pochyb zahlodal a já si uvědomil, že než tohle podstoupit, asi hodně dlouho děti mít nebudu, což skutečně doposud platí.

Pokud má Ottův synek také svou Katku Rosenbergovou ve třídě, nelze se jeho náhlému ochladnutí vůči ohavným rodičům vůbec divit. A opět si nalejme čistého vína: není to vina známkování nebo školních úkolů.

Do třetice, je tu ještě jedna věc, která by měla být zmíněna. Všechny vzkazy jsou adresovány jediné osobě: otci. Tátovi. Ten je super, ten je nejlepší. Ale co matka, ptám se?

Víte, jak musí být skličující život v rodině, kde vy jste ta, co se pěkně usmívá na toho kdo je malinký, ta co pohladí a poví pohádku, ale SUPER JE TÁTA?!? Tenhle svět není v pořádku.

Roky žít s takto rozdanými kartami vás psychicky zlikviduje.

Takže je možné, že Ottův synek stále spotřebovává kvanta Post-itů, aby otci zvedl sebevědomí, ale ony se jen ztrácejí, někdo je se slzami v očích čte a vyhazuje.

Pojďme si spolu v rodinném kruhu promluvit o věcech dřív, než změníme naše školství. Než dáme učitelům zasloužené platy. Protože v tomto i v dalších případech je chyba možná někde úplně jinde.