Kdy se stáváte vlastní karikaturou?

Mnohokrát jsem nad tím přemýšlel. Veleslavný režisér natočí film ve svých 80 letech. Jistě, obdivuhodný výkon, ale kdo má na to koukat?

Když umělec zemře dřív, než jeho tělo, a Dunning-Krugerův efekt mu to blaženě zatají, tak se dlouhá řada červených puntíků na ČSFD změní na modré, aby se poté objevilo několik černých, jako předzvěst smrti fyzické.

Není lepší odejít včas, s grácií, a balit na kolonádě babičky?

Pochopitelně se to týká nejen režisérů, nejen umělců, ale úplně všech. Třeba programátorů (ano, mě – dokážu se včas odklidit?). Nebo politiků.

Z médií probleskuje, že se Václav Klaus právě chystá utržit největší ostudu svého života. Zní to až absurdně, aby tak chytrý člověk … oh wait … tak jinak: je vám 72 let, jste ješitní jako chlup v písmenkové polívce a hlavně: posledních 10 let zavření ve slonovinové věži, obklopení jen těmi, které jste si sám vybral, kteří (kromě Livie) nemají koule vám říct „si úplný kretén?“, koukáte na famózní úspěch milovaného soka a necháváte si laskat ego voláním po svém návratu. To z člověka hodně snadno udělá SUPRKOKOTA.

Klausi, kašli na to, voe.

Doplnění: „Vašíku, můžu mluvit? Hele, tos jim řek dobře, ty voe.“