Svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého.
Neopakujte prosím pořád tuto větu, vždyť je to zjevná pitomost.
Lidi tu větu zbožňují, protože zní moudře a jednoduše. Jenže je v podstatě prázdná.
Především je to kruhová definice: moje svoboda končí tam, kde začíná vaše, ale vaše končí tam, kde začíná moje. Jsme v kruhu a nikam se nedostáváme.
Ještě horší je, že si díky tomu můžu narokovat prakticky cokoliv. Řeknu třeba: „Pustím si v noci hudbu jak hlasitou chci, protože je to moje svoboda. Tvoje svoboda spát bohužel končí tam, kde začíná moje svoboda dělat hluk.“ A protože ta věta neříká, která svoboda je důležitější, můžu si nárokovat cokoliv a ty se musíš přizpůsobit.
V reálném světě se svobody neustále překrývají, ale ta fráze si s tím vůbec neporadí. Kde přesně jedna „končí“ a druhá „začíná“? To je nereálné rozlišovat.
Lepší formulace:
Vaše svoboda končí tam, kde začínáte nepřiměřeně poškozovat druhé na právech.
Teď už můžeme konkrétně diskutovat – jaká újma, jaké riziko, jak závažné, existuje mírnější řešení? Hluk určité úrovně ve tři ráno skutečně ruší spánek, kouř v restauraci skutečně ohrožuje zdraví, dezinformace skutečně manipulují volby, atd.
Ani tahle formulace není dokonalá – stále musí někdo rozhodnout, co je nepřiměřené. Ale alespoň o tom můžeme diskutovat. Místo abstraktních svobod řešíme konkrétní dopady na konkrétní lidi.
A to je sakra rozdíl.