La Trine

Na navigaci | Klávesové zkratky

Kdo se mstil na dětech?

Pojďme realisticky rozkrýt kauzu posledních dní, která rozvířila mezinárodní síť Internet zejména na brněnsku. Jde o článek Jak se mstíme na dětech.

Vzhledem k jeho nesmírné délce nelze předpokládat, že i přes masivní sdílení by ho někdo dočetl. Takže stručně: Otto Bohuš má synka, který od 6 let trousí po bytě vzkazy holdující svému otci. Od nástupu do 3. třídy se něco změní, po vzkazech je náhle veta a Otto z toho obviňuje školství zapuchlé v dobách Marie Terezie. A volá po změně.

Protože je to napsané fakt výborně, řada čtenářů, zejména těch co podobnou transmutaci u svých dětí zažili, bezhlavě souhlasí s každou slabikou a úplně jim uniká, že vysvětlení bude mnohem prostší.

Začněme tím, že si synkovy vzkazy seřadíme chronologicky:

  1. TATI MISLÍM SI ŽE JSI NEႱLEPŠÍ TÁTA
  2. NEJLEPŠÍ V ČESKU MŮJ TÁTA JE SUPER
  3. TÁTO JSI SUPER
  4. you are good dad

Mezi 1) a 2) je vidět, jak syn původní vyznamenání geograficky zúžil, vzkaz 3) relativizuje i to, zda je v regionu vůbec nejlepší a 4) z něj dělá otce pouze dobrého.

Trend je myslím zcela zjevný a reflektuje, kterak dítě začíná svět vidět realističtějšíma očima.

Zároveň se stává soucítící bytostí a chápe, že lépe, než otce urážet vzkazy jako „jsi zcela průměrný otec“, je od jejich psaní upustit. Že by tohle byl výsledek špatného školství? Nemyslím si.

Nicméně věřím, že s nástupem puberty se zase vzkazy v domácnosti objeví, máme se jistě na co těšit.

V celé kauze ovšem mohl sehrát roli další zásadní faktor.

Velmi dobře si pamatuji, když do třetí třídy základní školy dorazila spolužačka Katka Rosenbergová s údajně zaručenou informací, jak se dělají děti. Co nám tehdy zvěstovala bylo rozhodně tím nejnechutnějším, s čím jsem se do té doby setkal. I ve srovnání s mrkvovou omáčkou. Absolutně jsem se zdráhal uvěřit, že by mí rodiče … strkal … táta mámě … TO NENÍ MOŽNÉ!

Lidi nemůžou být tak strašně nechutní! Ale jiné vysvětlení po ruce nebylo, červík pochyb zahlodal a já si uvědomil, že než tohle podstoupit, asi hodně dlouho děti mít nebudu, což skutečně doposud platí.

Pokud má Ottův synek také svou Katku Rosenbergovou ve třídě, nelze se jeho náhlému ochladnutí vůči ohavným rodičům vůbec divit. A opět si nalejme čistého vína: není to vina známkování nebo školních úkolů.

Do třetice, je tu ještě jedna věc, která by měla být zmíněna. Všechny vzkazy jsou adresovány jediné osobě: otci. Tátovi. Ten je super, ten je nejlepší. Ale co matka, ptám se?

Víte, jak musí být skličující život v rodině, kde vy jste ta, co se pěkně usmívá na toho kdo je malinký, ta co pohladí a poví pohádku, ale SUPER JE TÁTA?!? Tenhle svět není v pořádku.

Roky žít s takto rozdanými kartami vás psychicky zlikviduje.

Takže je možné, že Ottův synek stále spotřebovává kvanta Post-itů, aby otci zvedl sebevědomí, ale ony se jen ztrácejí, někdo je se slzami v očích čte a vyhazuje.

Pojďme si spolu v rodinném kruhu promluvit o věcech dřív, než změníme naše školství. Než dáme učitelům zasloužené platy. Protože v tomto i v dalších případech je chyba možná někde úplně jinde.


3 624 265 Kč

Sobota přesně před týdnem.

„A co když to nevyjde? Neodstraníme raději to počítadlo?“
„Hele teď to musíme hlavně rychle spustit a pak máme 14 dní času vymýšlet, co dál, když to nevyjde.“
„Ok. Tak to spustíme.“
„Fajn, nahrávám na web a sdílejte.“

Sobota přesně před dvěma týdny.

Píše mi brácha: „Luda ma dceru Ninu, ktere diagnostikovali jednu brutalni nemoc. Da se lecit v Nemecku, ale stoji to mega a ctvrt. A tak chteji zkusit sbirku. Snazim se jim pomoct s webovkama.“ Ta brutální nemoc je spinální svalová atrofie, kdy ti ubývají svaly, včetně těch umožňujících dýchání, až se nakonec udusíš. Teprve před pár měsíci se na to objevil lék. První dávka injekcí stojí přes 22 000 000 Kč. Nina má možnost dostat je zdarma v nemocnici v Německu, nicméně přijmou ji, až složí milion a čtvrt na účet. A je nutné podstoupit léčbu co nejdřív.

Jak ale sehnat 1.25 milionu?

Uvědomuji si, že je to fakt mrtě peněz, srovnám-li to s třeba tím, že za 10 let, co vyvíjím software zdarma, jen za dobrovolné příspěvky, jsem dohromady nezískal ani čtvrtinu toho, co je teď potřeba vybrat za pouhé dva týdny. Ideálně ještě dřív. No ufff.

Můžu jim vůbec nějak pomoci? Teda krom toho, že web nasdílím a pošlu peníze.

Vůbec mě nenapadá jak.

Vykládám tenhle příběh o hodinu později v Lokálu třem kamarádkám, když mi dojde, že jedna z nich je redaktorka v televizi. „Dej mi na rodiče číslo, zkusím zařídit reportáž.“ Pak jdeme do kina, píše mi brácha, že dumají nad doménou. Předčítám ostatním návrhy, moc nadšeně se netváří, když kdosi řekne „A co třeba NadějeProNinu.cz?“ „Jo, to je ono!“

V neděli mi brácha posílá přístupové údaje k serveru a nástřel textu, jestli bych se na to podíval. Nechávám si poslat fotky 9měsíční Niny, že tomu zkusím dát trošku tvar. Absolutně nejsem grafik, neumím namalovat kolečko, doufám asi jen v to, že i slepý divočák občas narazí na žaludy. Za hodinu je hotovo, protože spěchám na trénink. Zaběhat si. Ještě v tramvaji píšu na Fejs, jestli někdo neví, jak se vůbec právně taková sbírka řeší. Příspěvek nezůstal bez povšimnutí a první lidé nabízejí pomoc. To dává naději.

V tu chvíli mi bylo jasné, že jsem až po uši v projektu, kdy se několik amatérů nedotčených marketingem pokusí udělat největší kampaň svých životů. A dají do toho maximum.

(Běhání ten den dopadlo krutě, myslel jsem, že je to můj konec, ale o tom někdy příště. Nebyl jsem schopen ani odpovídat lidem na Fejsu, naštěstí to v soukromých zprávách dělali rodiče.)

V pondělí píšu kamarádce, aby nám pomohla s textem, a přemýšlím, koho dalšího kontaktovat, a dochází mi, že v blízkosti mám vlastně docela dost lidí, kteří mohou pomoci. Dávám si je do zásoby.

Rodičům se podařilo domluvit s nadací Život dětem, která sbírku zastřeší. Což je paráda. Ale kvůli jednání s pojišťovnou spuštění webu odsouváme.

Následující dny stále ladíme web. Sdělení musí být dokonale přesné. Nesmí být žádný prostor pro nejasnosti. Text se rodí v Google dokumentu, takže on-line vidím, jak maminka Niny několik hodin do noci přepisuje dokola jeden odstaveček. „Pojďme už spát, ráno nám to půjde líp,“ říkám. „Ok, za chvíli stejně s malou vstávám.“

Musím říct, že jsem dlouho nezažil tak skvělou spolupráci. Žádné ego. Rozhodovaly jedině silnější argumenty. A to si neumím představit, co museli rodiče v těchto dnech prožívat.

Jednání s pojišťovnou stále nemělo výsledek a už jsme nechtěli dál otálet. Přidali jsme anglickou verzi a rozhodli se web spustit.

Plán byl, že v sobotu to dá na Fejs maminka Lucka, druhý den otec Luďa, další dny se přidám já, budeme to postupně stupňovat, počítáme s televizní reportáží, pomoc nabídl nejslavnější Youtuber, měl jsem v ruce pár dalších trumfů a říkal si, že za těch 14 dní, kterými jsme sbírku ohraničili, bychom se mohli k požadované částce fakt i dostat.

Sobota 16:00, přesně před týdnem.

Lucka nasdílela stránku na svůj profil. Dívám se na něj za 20 minut a byl tam jeden lajk, jedno sdílení a jeden komentář. To není úplně dobrý… Hodil jsem ještě odkaz na svůj Twitter, který dnes už víceméně nepoužívám, a vyrazil na pivo.

Kolem půl osmé mi píší, že to lidé začínají sdílet, že je to dojemné. V 22:30 dostávám zprávu, že nestíhají lidem odpovídat. Jsou zahlceni emaily a SMS. Zavládla euforie, tak jsem ji trošku krotil, že sdílet neznamená přispět, protože sdílet stojí pouhý klik a dělá to z tebe tak trochu lepšího člověka.

Uvědomil jsem si, že při crowdfundingu je oproti běžným zvyklostem užitečnější se charitou „pochlubit“, že je cennější napsat „poslal jsem tisícovku, pošlete taky“, než samotné sdílení.

Neděle ráno.

Stránka už má mnoho tisíc sdílení.

Koukám na video mého oblíbeného Youtubera a na začátku vyzývá diváky, ať pošlou příspěvek pro Ninu. To byl fofr! Vyplatilo se o tom všude mluvit.

Jelikož o víkendu nefungují bankovní převody, nemáme absolutně představu, kolik se vybralo. Ani odhadem. Vlastně jen doufám v pokojný průběh, protože v pondělí a úterý školím Nette, což znamená věnovat se účastníkům od rána do noci a nic jiného přitom nejde řešit.

Pak přichází informace, že jeden politik poslal Nině na účet 1 000 000 Kč.

Takže neuplynul ani den a cíl byl nejednou na dosah. Nicméně stále možná chybělo čtvrt milionu a já měl obavy, jestli tahle událost neodradí lidi přispívat dál.

Co jsme absolutně netušili, tak že tou dobou jsme měli cílovou pásku dávno za sebou.

Pondělí.

Na školení jsem si vzal notebook a v přestávkách jsme dávali dohromady poděkování pro všechny úžasné lidi, kteří poslali mnohdy neuvěřitelně štědré dary. V úterý, kdy dorazily poslední bankovní převody, už bylo jasno.

Výsledek byl naprosto neuvěřitelný: 3 624 265 Kč!

Možná si říkáte, co s těmi penězi navíc. Svět má rád jednoduché a uzavřené příběhy, holčička přijede do nemocnice, dostane lék a příběh končí happyendem. Ve skutečnosti tímto teprve začíná. Přichází dlouhé léčení, po této hospitalizaci, kde akutně tlačil čas, přijde další a s tím spojení další léčebné výlohy. Proto sbírka zůstává nadále otevřená.

Pro mě to byla nečekaná a úžasná zkušenost. Berte to jako inspiraci, pro případ, že byste museli řešit něco podobného. Jde to i na koleně a hlavně: lidé jsou ochotní pomáhat :-)

PS. dnes mi rodiče napsali, že pojišťovna všechny žádosti zamítla.


Říjen: kam se na něj hrabe září

Říjen 2016: nejlepší měsíc mého života, všechno se obrátilo k lepšímu, jsem nastartovaný jak raketa a těším se, co bude dál!

Faktem je, že jedna z těch mnoha skvělých novinek se mi dost možná přestane zdát skvělá už dnes v 19:07.

Totiž, dnes v 19:00 začínám osmiměsíční trénink na Spartan Race. To je závod, kdy běžíš 15km drsným terénem (zřejmě kolem Bruntálu) a překonáváš překážky, které nejsou náročné ani tak intelektuálně, jako spíš fyzicky, musíš třeba podplavat septik, zkrotit divokého Východňára nebo foukáním roztočit vrtuli helikoptéry.

Ještě pořád mám pocit, že trénink bude zábava. Že to chci! Že v 19:07 se mi nezhroutí svět a nebudu se pokoušet vyskočit z okna tělocvičny s křikem „8 měsíců nedááááááá … bum“.

Držte mi pěsti!

A taky jsem si říkal, že bych mohl trošku oprášit blog, snad se to povede.


Jak se zbavit automatického restartování Windows?

Největší prasárnička Windows je, že se automaticky bez ptaní restartují. Odejdete od počítače s rozdělanou prací, pootevíranými dokumenty a vrátíte se k čerstvě restartovanému počítači. Pro Mekaře to musí znít úplně neuvěřitelně, vlastně sám, když to teď píšu, tak nemůžu uvěřit, že operační systém, který něco takového dělá, používám. Brrrr!

Dobrá zpráva je, že existuje způsob jak tohle chování vypnout. Ač je poměrně důkladně skrytý, zde vám ho předkládám.


Aktualizace: níže uvedený postup nefunguje ve Windows 10 Anniversary Update. Zkouším ještě jiné řešení: smazat (nebo přesunout někam jinam) soubor C:\Windows\System32\Tasks\Microsoft\Windows\UpdateOrchestrator\Reboot a místo něj ve složce vytvořit adresář s názvem Reboot, což by mělo zabránit Windows ve znovuvytvoření původního souboru.


Máte Windows Home?

Nejprve spusťte Editor registru. Stiskněte tlačítko Start, napište regedit a spusťte ho.

A najděte ve stromu vlevo klíč HKEY_LOCAL_MACHINE\SOFTWARE\Policies\Microsoft\Windows\WindowsUpdate\AU. Pokud neexistuje, vytvořte ho přes Úpravy > Nový > Klíč. V něm vytvořte novou položku přes Úpravy > Nový > Hodnota DWORD (32-bit) s názvem NoAutoRebootWithLoggedOnUsers a hodnotou 1.

Máte Windows Pro?

Nejprve spusťte Editor místních zásad skupiny (anglicky Group Policy Editor). Stiskněte tlačítko Start, napište gpedit.msc a spusťte ho.

V Editoru vyhledejte Konfigurace počítače > Šablony pro správu > Součásti systému Windows > Windows Update a odklikněte položku Zakázat automatické restartování v případě přihlášených uživatelů. V anglických Windows je to Computer Configuration > Administrative Templates > Windows Components > Windows Update a No auto-restart with logged on users.

Zvolte Povoleno (v anglické verzi Enabled) a potvrďte tlačítkem OK.

A nyní by již měl zavládnout klid a mír.


Lada. S ní jsi za frajera.

Měli jsme jednu dobu žlutého Žigulíka. Auto vyrobené sovětským pracujícím lidem s designem prověřeným po dvě desetiletí. U nás to moc velká frajeřina nebyla, ale krátce před revolucí jsme s ním vycestovali do Západního Německa a pamatuji si, jak na to auto kapitalističtí psi zírali, jak se za námi otáčeli, jak si nás fotili. Byl to boží pocit!

Pak se s ním taťka vysekal a měli jsme Ladu Samaru. Auto vyrobené sovětským pracujícím lidem s děsně moderním hranatým designem. Jednou s ním naši jeli do Rakouska, stáli zrovna na červenou na křižovatce, když si taťka ve zpětném zrcátku všiml, že se na ně obrovskou rychlostí řítí Mercedes. Stačil jen mamce říct: „rychle se připoutej“, na víc nebyl čas.

Řidič usnul za volantem a ve více než stovce to napálil přímo do Samary.

Auto úplně našrot, totálka, konec. RIP.

Tedy myslím Mercedes. Na Samaře, co si pamatuji, prasklo zadní levé světlo.

Samaru ten rok vyhlásili evropským tankem roku pro nižší střední třídu.


7 důvodů, proč bezdrátová sluchátka a iPhone 7 sucks

♫ Play a song for me Apple jack, Apple jack
play a song for me and I'll sing ♫

Se teď hodně diskutuje o tom, že iPhone 7 nemá jack, tedy konektor na sluchátka, někteří hovoří o nástupu bezdrátových špuntů, ale podle mého to jsou řeči lidí, kteří sluchátka nepoužívají a nerozumí tomu.

Já sluchátka používám velmi často.

Vždycky si je rozuzluji, rozmotám a nasadím. A vyrazím ven. Přibližně v 60 % případů po tom všem takňák zapomenu pustit hudbu. Po nějaké době, když mě třeba špunty začnou tlačit, si to uvědomím a někdy i hudbu následně pustím. Ale někdy ne, protože se mi nechce nic vybírat, řešit a tak.

Zkrátka se sluchátky cestuji opravdu často a semtam i s hudbou.

Díky sluchátkům každý pozná, že mám iPhone, i když ho mám zastrčený v kapse.

Zároveň však kapsář, a tady sázím trošku na jeho inteligenci, mi ho nebude krást, protože předpokládá, že poslouchám muziku. Pokud tedy zrovna v metru nespím.

Sluchátka mi již několikrát zachránila mobil před pádem na chodník, protože jsou vymyšlená tak, aby součet jejich délky + výška mobilu byl o 10cm kratší, než je rozdíl mezi nadmořskou výškou mých uší a chodníku. Což je opravdu geniální.

Svou roli v zachytávání padajícího mobilu hraje i pevný konektor jack, který jen tak nepovolí a pomáhá a chrání.

Takže chci vás, příznivci iPhonu 7, vidět, až vám s bezdrátovými špunty v uších vypadne vodotěsný mobil z kapsy na beton. Slzička vám ukápne a já se budu smát hlasitě 😂 a zdůrazňovat, že jsem to říkal 😌


Zavinil Seznam.cz, že hackli Sobotku? Hrozí to i vám?

Premiér Sobotka se stal obětí hackerů, kteří se nabourali do jeho e-mailové schránky, převzali jeho Twitterový účet a kdoví co ještě. Na vině je dost možná Seznam.cz, u kterého měl e-mail zřízený. Jak je to možné? A hrozí stejné nebezpečí i vám?

Abych to vysvětlil, zkuste si nejprve představit, že si v bance zakládáte účet a asistent vám říká:

„Teď si prosím zvolte heslo, pomocí kterého budete moci nakládat s účtem.“

Vymyslíte si těžko uhodnutelné heslo, zadáte jej do počítače a bankovní asistent pokračuje:

„Výborně. A ještě pro případ, kdyby se vyskytl nějaký problém, mohu se zeptat na příjmení vaší matky za svobodna?“

„Ale jistě. Pterodaktylová.“

„Ano, děkuji,“ říká asistent, zapisuje do počítače, a protože je profík, odolá poznámce: „ona bude asi starší ročník, že?“

Od té chvíle se spoléháte na to, že banka dovolí s účtem manipulovat jen tomu, kdo zná heslo. Ani ve snu by vás nenapadlo, že to dovolí také tomu, kdo zná rodné příjmení vaší matky.

A Seznam právě tohle dovoluje!

Během zakládání e-mailu se vás mimoděk zeptá na jakousi „kontrolní otázku“, což může být právě rodné příjmení matky, ale už nedodá, že znalost příjmení umožní komukoliv se přihlásit do vaší schránky. Běžný uživatel to nevytuší.

Seznam tvrdí, že kontrolní otázka slouží k zabezpečení účtu. Opak je pravdou, kvůli kontrolní otázce ztrácí smysl heslo. Vymýšlení silného hesla bylo prostě zbytečné. Poskytovalo jen falešný pocit bezpečí.

Každý bezpečnostní expert vám řekne: „NIKDY na kontrolní otázku stran rodného příjmení matky NESMÍŠ zadávat rodné příjmení matky, napiš tam třeba borůvkový koláč, ale jenom proboha ne rodné příjmení matky!“

Tedy každý bezpečnostní expert poradí pravý opak toho, k čemu vybízí registrační stránka na Seznamu. A pokud nemáte bezpečnostního experta po ruce, je velmi pravděpodobné, že se nachytáte, a pokud ne vy, tak třeba vaše mamka, bude postupovat podle instrukcí a vytvoří si bezpečností díru, pomocí které se kdokoliv může dostat k jejím důvěrným zprávám.

Ale nejde jen o zprávy. Jakmile útočník získá přístup k e-mailu, je velmi snadné získat přístup i k dalším službám, jako je například Twitter nebo Facebook, které jsou s tímto e-mailem spojené. Prostě na stránce klikne na tlačítko „zapomněl jsem heslo, pošlete mi nové“ a nové heslo se doručí na kompromitovaný e-mail, kde už na něj útočník čeká a ihned převezme vládu nad dalším vaším účtem.

Takže pokud útočník zjistil, jak naznačuje v perexu odkázaný článek z Lidovek, rodné příjmení matky Bohuslava Sobotky (což ví spousta lidí) a rok jeho narození (což ví Wikipedie), získal přístup k jeho e-mailu. A poté mohl snadno získat přístupy k dalším službám.

Hrozí stejné nebezpečí i vám?

Pokud máte účet u Seznamu nebo jinde, kde se zadávají kontrolní otázky (například Apple ID atd.), ihned se ujistěte, že odpovědí je něco, co nikdo jiný nemůže jakkoliv odvodit. Nebo kontrolní otázku zrušte, je-li to možné. V případě Seznamu postupujte podle tohoto návodu.

Aktivujte tzv. dvoufázové ověření. Podporuje ho například Facebook, Twitter, Apple ID nebo Google a jeho Gmail.

Jestli se hackeři (nebo přesněji crackeři) do e-mailu předsedy vlády skutečně dostali přes kontrolní otázku, není potvrzené. Ale je dobré vědět, že tato fatální bezpečnostní díra existuje.


Příklad: Martin Kostolany na první pokus zjistil ročník a rodné příjmení mé mamky. Naštěstí má jinou kontrolní otázku, jinak by nabourání se do její schránky byla otázka pouhých pár desítek vteřin snažení.


Jak cestovat vlakem o 40 % levněji?

Málo se ví, že u Českých drah existuje něco jako příplatek za to, že s nimi cestujete daleko. Cesta z Prahy do Bratislavy je o 40 % dražší, než úplně stejná cesta stejným vlakem (ze kterého nevystoupíte) z Prahy do Brna, z Brna do Břeclavi a z Břeclavi do Bratislavy.

Takže když mě uvidíte, jak na nádraží zdržuji frontu tím, že si kupuji extra lístek na každý kilometr trasy, není to proto, že bych byl magor, naopak udělejte totéž, paní za přepážkou jsou za každé zpestření rády a mají doma co vyprávět. Stejně tak i v jídelním voze Českých drah zkuste ušetřit a nechat si pivo rozúčtovat po hltech.

Navíc získáte 4× víc ČD bodů, které pak můžete dát blízkým pod stromeček a udělat jim skutečně obrovskou radost.

Jak říkával Baťa, člověk se nestane milionářem tím, že bude využívat množstevních přirážek, to je jasné.

p.s. jde to ještě levněji

p.p.s. simvás, když budete hledat spojení na webu ČD a poté i hledat tlačítko „koupit jízdenku“, abyste si mohli koupit jízdenku, protože proč jinak byste ty spoje vyhledávali, že, tak vězte, že tam fakt není. Vím, těžko tomu uvěřit, ale holt taková je doba, no. Musíte začít hledat znovu odsud.


Trik, jak vyzrát na dveře v MHD

Pojďme si jednou provždy vysvětlit, kdy se dveře v pražské MHD otevřou automaticky a kdy se musíme natáhnout po tlačítku.

Je to jednoduché!

Pokud tlačítko ZELENĚ SVÍTÍ a NEBLIKÁ, tak se dveře v tramvaji automaticky OTEVŘOU a v metru NEOTEVŘOU. Pokud tlačítko ZELENĚ BLIKÁ, tak se dveře v metru automaticky OTEVŘOU. A nakonec, pokud tlačítko NESVÍTÍ, tak se dveře v metru automaticky OTEVŘOU a v tramvaji NEOTEVŘOU, ovšem pokud se jedná o vnější tlačítko tramvaje, tak se možná OTEVŘOU.

Takže shrnuto, pokud chcete, aby se dveře otevřely, tak:

  • pokud tlačítko SVÍTÍ a NEBLIKÁ, zmáčkněte jej (v metru, v tramvaji nemusíte)
  • pokud tlačítko NESVÍTÍ, zmáčkněte jej (v tramvaji, v metru nemusíte)

Pokud nechcete dumat nad tím, jak to funguje v metru nebo tramvaji, použijte toto zjednodušené schéma:

  • pokud SVÍTÍ a NEBLIKÁ, zmáčkněte jej
  • pokud NESVÍTÍ, zmáčkněte jej

Tím se nám nabízí možnost schéma ještě více zjednodušit na:

  • zmáčkněte tlačítko

No a tohle si už věřím zapamatujete. Říkal jsem, že je to jednoduché.

Upozornění: mačkání tlačítka na samolepce nemá na otevření dveří vůbec žádný vliv!


Jak se stát dobrodruhem

Žeru pořad Dobrodruh! (Neznáte? Musíte vidět!) Až tak, že jsem se rozhodl mu vzdát poctu natočením rymejku. S výraznými autobiografickými prvky. Toť hrubý náčrt scénáře:

Vypravěčka: Dnes se s Davídkem podíváme až do Brna. (V podkresu hraje monumentální hudba.) Možná jste o tomto místě již mnohé slyšeli, ale vězte, že zatím málokdo ho skutečně navštívil. Davídek by se chtěl vydat i do těch nejodlehlejších čtvrtí, kde žijí lidé, kteří ještě nikdy nespatřili Pražáka.

Florenc, 13.02, hovořím se zoufalým výrazem do kamery: „tady měl stát náš autobus, ale bylo mi řečeno, že před dvěma minutami ujel… vůbec nevím co teď…“

Následuje přesun metrem na Hlavák, stojíme u Billy. „Když jedu na jakoukoliv expedici, tak se vždycky postarám o to, abych měl dost pití. Kupuji proto 4 litry bílého vína. … No, vezmu raději ještě litr. Tak ještě jeden. A ještě dva.“

Vypravěčka: Brňané představují jednu z nejvyvinutějších kultur na Moravě. Mají svůj jazyk i své aktivisty. Ale ne vždy tomu tak bylo, ještě před nedávnou dobou cestovatele sužovaly obavy z kanibalismu.

Skupinka černochů mi táhne bedny s vínem, oblečením, jeden se prohýbá pod plasmou. „To je neuvěřitelný, jaký kraviny sebou táhnou, jen abych měl komfort. Nicméně za chvíli mi jede ÉCé směr Brno, tak se přesunujeme na druhé nástupiště.“

Záběr, jak koukáme na koncová světla odjíždějícího vlaku. „PIČIDO!“ Inu co, snad se nám podaří stihnout další vlak za hodinu.

Střih. O šest hodin později, vlak se blíží k Brnu. „V tuhle chvíli projíždíme Adamovem, nebezpečnou oblastí před Brnem. Není tady žádný signál, jen dlouhé tunely a klepu se strachy. Už bych chtěl být v Brně, protože po těch hodinách ve vlaku mě pěkně bolí zadek.“

Vlak zastavuje na hlavním nádraží, v podkresu Dobytí ráje od Vangelise. Různě tu posedávají bezďáci. „Přišla mě přivítat celá vesnice,“ usmívám se a rozdávám bezďákům cíga. „Brňané jsou nesmírně milí lidé,“ procítěně sděluji, zatímco jednoho hladím po hlavě, „ale žijí v neuvěřitelně nuzných podmínkách.“

Následuje bezradné hledání vstupu do metra. Nakonec to vzdávám a opatrně vyrážím do města pěšky. „Nyní najdeme místo, kde přenocujeme.“ Vcházím do hotelu Slavia a pokouším se na domorodkyni mluvit hantecem. Vypadá vyplašeně. Střih. Záběr, jak spím na hotelovém pokoji pod moskytiérou.

Druhý den se oddávám bloumání po Brně, truchlím do kamery, jaký mám strach, že setkáním s Brňáky se vlastně spolupodílím na zániku jejich tradičního způsobu života, jelikož mám s sebou spoustu moderních vymožeností, se kterými se dosud nesetkali.

Pak následuje zvrat. Ve dveřích šaliny si přivřu ruku, následuje úprk do nemocnice s podezřením na otevřenou zlomeninu, proraženou plíci a rozdrcenou pánev, výpravu ruším a dlouhé minuty naříkám.

Vypravěčka: Prohlídka i rentgen neprokázaly žádné zranění, ale Davídek se na pobyt v Brně už necítí. Tak snad příště, no…