Musím vzdát hold každému, kdo se odhodlá uspořádat konferenci,
protože to znamená připravit se na nečekané, plánovat nepředvídatelné a
zápasit se vším. Jako zástupce ze světa řečníků mám pro vás pár
tipů. Ano, je pravda, že s některými z nás komunikovat je horší než
porod a jiní mají ego větší než rozpočet vaší konference, ale na konci
dne chceme všichni to samé: spokojené diváky odcházející
s úsměvem.
Každý řečník chce vypadat na pódiu jako rocková hvězda, ale to se
nedá, když musí bojovat s technikou, ohlížet se za sebe, jaký se
promítá slajd, nebo když zapomene klíčový bod své prezentace. Proto
zajistěte, aby měli na očích obrazovku se svými poznámkami a náhledem na
slajd, který je na řadě. Ne všichni mají svou prezentaci tak zažitou, že
by ji přednesli ve spánku.
Technika musí šlapat jako švýcarské hodinky. Klikátko na slajdy musí
reagovat na každé stisknutí. Nikdo nechce vidět řečníka v panice, jak se
snaží přežít klikací apokalypsu a tancuje smutnou polku „jeden vpřed,
dva zpět“ se svou prezentací.
Na podiu se ztrácí pojem o čase. Takže dát prezentujícímu hodiny
s odpočtem je základní předpoklad dodržení harmonogramu. Nicméně já
přetékám do basketbalu pravidelně i když časomíru mám, takže je k ní
potřeba ještě vyhazovač.
PechaKucha nebo Lightning talk jsou řečnickým maratonem. Slajdy se totiž
automaticky každých 15 sekund mění, což vyžaduje perfektní timing. Bez
časomíry pro každý slide je to jako balancovat na laně s klapkami
na očích.
Mikrofon v ruce se může stát speakerovým nejhorším nepřítelem,
odhalí každý chvějící se projev nervozity. Což řečníka znervózní
ještě víc, přitom by měl být v klidu, ne ve spirále úzkosti.
Doporučuji lehké headsety. A když už musíte držet mikrofon v ruce,
čokoláda (mrk mrk) před akcí může výborně uklidnit.
Nemluvňata? Rozkošné, ale na konferenci nejsou právě nejlepším
publikem. Žádný řečník nechce soutěžit s brekotem o nejlepší
sólový výkon. Máme v sobě zakódované, že nás takový zvuk automaticky
rozhodí.
Samozřejmě existují různé zábavné akce, kde je naopak účelem
potrápit řečníka. Vězte ale, že na standardních konferencích chceme
speakerům umožnit plynulou prezentaci bez zbytečných překážek. Držím
vám i nám palce, ať se to daří!
Protože ve světě se nic neděje, je tu opět naše malé fyzikální
okénko. Tentokrát o Schrödingerově kočce.
Dnes je z ní mem, ale před téměř sto lety šlo o smyšlenou situaci
(takzvaný myšlenkový experiment), která měla svou absurditou poukázat na
problematiku tehdejšího chápání kvantové mechaniky. Zadání je prosté:
do místnosti umístíme kočku, lahvičku s jedovatým plynem a
„nespolehlivou rozbušku“, která na 50 % lahvičku rozbije (a tím zabije
kočku) a na 50 % selže. Výsledek přirozeně zjistíme až pohledem do
místnosti.
Ve světě kvantové fyziky, která popisuje chování základních
stavebních jednotek našeho vesmíru, platí, že prvky mikrosvěta mohou
existovat ve vícero různých stavech současně. A to do chvíle, než se na
ně podíváme. V ten okamžik kouzlo zmizí a uvidíme jen jednu
z možností. A pointou je, že kdyby onou rozbuškou v místnosti byla
taková částice, a její stav by rozhodoval, zda dojde k detonaci nebo ne,
tak schopnost existovat ve více stavech by znamenala, že k výbuchu zároveň
došlo i nedošlo, a tudíž i kočka by byla zároveň mrtvá i živá.
A to až do chvíle, než se na ni podíváme. Což samozřejmě zní jako
nesmysl.
Bylo skutečně prokázáno, že částice mají tuto neuvěřitelnou
vlastnost. Ale nezaniká pohledem pozorovatele, nýbrž interakcí s okolním
světem, při kterém o sobě něco vyzradí – což může být srážka
s měřícím přístrojem, nebo i s jinou částicí. Nebo s lahvičkou
s jedem. Poté je jasné, zda „rozbuška“ explodovala nebo selhala. A osud
kočky je následně jednoznačný.
Zahrnutí pozorovatele do kvantové fyziky vedlo k nesmírnému zájmu
různých šarlatánů, bláznů a podvodníků o tuto oblast. Přitahuje je
mylná interpretace, že pouhé pozorování může ovlivnit realitu. „Pokud
si něco opravdu přejete, kvantová fyzika tvrdí, že se to stane.“ Prdlajs.
Lidské vědomí a síla myšlenky má opravdu moc nad hmotou. Ale musí se
vykonat prostřednictvím těla 🙂
V prosinci 2022 jsem si vybíral nový notebook. Mým cílem byl lehký
model okolo 13", ideální na cestování. Předchozí parťák na dlouhých
deset let byl Yoga 2 od Lenova, se kterým jsem byl velmi spokojený (měl
totiž velký touchpad a podsvícenou klávesnici, což tenkrát měly skoro jen
MacBooky). Při mém lovu jsem narazil na pár pastí, na které byste si měli
dát pozor.
Klávesnice
Z naprosto nepochopitelného důvodu se výrobci rozhodli šetřit počtem
kláves. Takže si vždycky ověřte, jestli má váš vyhlédnutý notebook
podstatné klávesy tam, kde mají být. Zhouba, která se rozmohla jako
smrtící virus, je mrzačení
šipek. Třeba tohle rozložení
nedokážu používat. Často je to ještě doprovázeno tím, že výrobce
zruší klávesy jako Page-Up apod. a nahradí je kombinací speciální
funkční klávesy Fn+šipka, nebo dokonce Fn+Shift+šipka atd. Děs běs.
Jediný, kdo nemrzačí klávesnice, je ThinkPad.
Pokud nevíte jistě, které klávesy skutečně používáte, vyzkoušejte
program WhatPulse. Stačí týden sledování a ukáže, jaké klávesy
používáte jak často. Já tak překvapivě zjistil, že numerickou
klávesnici téměř nepoužívám a rozhodl se raději pro menší notebook.
Mimochodem, ASUS měl skvělou vychytávku – numerickou klávesnici si
můžete aktivovat na
touchpadu.
Odemykání prstem
Notebooky dnes běžně nabízejí možnost odemykání prstem nebo
obličejem (tedy obdoba Touch ID a Face ID od Apple). Je to velmi pohodlná
věc, pochopitelně. Ale uvědomil jsem si, že kameru na notebooku vždy
přelepuji, takže pokud chci tuto funkci využít, musím sáhnout po modelu,
který se odemyká otiskem prstu.
Pokud naopak kameru používáte a stejně jako já jste trochu paranoidní,
určitě oceníte, že některé notebooky mají zavírací krytku pro
kameru.
OLED
A tady se skrývá největší zrada! O tomhle v žádné recenzi
nepíšou.
Dnes si můžete koupit za velice rozumné peníze notebook s OLED
displejem. Jde o modernější technologii než LCD a najdeme je už od roku
2017 v iPhonech. Nicméně na iPady nebo MacBooky zatím nedorazily. Že by
konečně měly notebooky ze světa Windows v něčem náskok? Ano, displeje
jsou opravdu fantastické, a pokud navíc notebook umožnuje HDR zobrazení,
v podporovaných aplikacích pocítíte kvalitativní skok. Jen pozor na jednu
věc. OLED displej nesmí být dotykový!
Všechny dotykové OLED displeje zobrazují rušivý rastr. Je to
nesnesitelné.
I jednolité plochy mají viditelný vzorek. Na takovém notebooku je
naprosto nemožné třeba připravovat grafické materiály, protože máte
neustále pocit, že musíte ve Photoshopu odstraňovat šum, který ale ve
skutečnosti na obrázku není. Je to jen chyba displeje. Která je řádově
větší než výhody, jenž OLED přináší. (Samozřejmě je to
individuální, každý má jiné oči a někteří lidé rastr vůbec nemusí
vidět.)
Pokud jste zvyklí na dotykovou obrazovku, nekupujte si OLED. Pokud naopak na
notebooku dotyk téměř nepoužíváte, což byl můj případ, dopřejte si
OLED s radostí. Problém je v tom, že některé modely se dnes nabízejí
jen v dotykové variantě.
Rozlišení a velikost displeje
Zůstaneme ještě u displeje. V dnešní době si neumím představit, že
bych šel do displeje s hrubým rozlišením. Oči máme dávno rozmazlené
jemnými displeji na mobilech a tabletech, tudíž rozlišení jako třeba
1920 × 1080 působí jako závan počítačového pravěku. Rozlišení musí
být větší. Na druhou stranu příliš velké rozlišení představuje velký
(a zbytečný) nápor na baterku.
Takže u 14" uhlopříčky volte rozlišení 2880 × 1800, získáte tak
podobnou jemnost pixelů, jako na iPadu. Navíc má skvělý poměr stran 16:10,
což znamená více místa vertikálně místo rámečku. V případě 16" a
více musí být rozlišení ještě vyšší.
Konektory
Protože notebook používám hlavně na školeních, je pro mě vedle ranní
kávy nutností také HDMI konektor. Na dřívějším notebooku jsem měl
HDMI-mini, což mě nutilo si všude sebou vozit redukci, takže časem u mě
propukly stresy, jestli jsem ji nezapomněl. Bez redukce bych měl velký trabl.
Proto si už hlídám, aby notebook měl v sobě všechny potřebné konektory.
Je nepochopitelné, jak arogantně se chová ke svým uživatelům Apple, a
nutí je pořizovat si sady redukcí k drahému novému hardware. Pár
výrobců to po něm opakuje, ale naštěstí je dost těch, kteří konektory
nešetří.
180 stupňů
Notebook musí jít rozevřít úplně do plochy. To se mi už mnohokrát
osvědčilo při cestování autobusem nebo letadlem. Notebook jednoduše
rozevřu, položím spodní hranu na držák na jídlo a displej mám přesně
v úrovni očí. A můžu si v klidu pustit film.
AMD vs Intel
Konkurence je základ pokroku. Ve světě procesorů měl Intel dlouho
výhradní postavení a inovace se skoro zastavily. V posledních letech ale
AMD chytlo dech a začalo Intel drtit. Takže volba procesoru už není tak
jednoznačná. Po přečtení mnoha testů a recenzí jsem dospěl k závěru,
že při zhruba stejném výkonu má dnes nižší spotřebu AMD. Takže
notebook s AMD procesorem déle vydrží na jedno nabití baterie a nehučí
větráky.
Windows 11
Ujistěte se, že notebook podporuje Windows 11. Tato verze Windows má
totiž docela specifické požadavky na hardware. Zatímco dříve šlo běžně
na starší notebooky nainstalovat novější verzi Windows, v případě
jedenáctky to tak není. Je potřeba se ujistit, že ji podporuje.
Nový vs repasovaný
Pokud by vaše volba padla na ThinkPad nebo jinou typicky korporátní
značku, zkuste se podívat na nabídku repasovaných počítačů. Sice mezi
nimi nenajdete nejnovější modely, ale cenový rozdíl je obrovský.
Pořídíte je za zlomek původní ceny.
Přeji hodně štěstí při výběru nového notebooku. I když vypadají
všechny navenek podobně, ďábel se skrývá v detailech.
To se dalo pár chytrých hlav dohromady, bylo tomu ve společnosti HP, a
položilo si otázku, která změnila svět počítačů, jak jej
známe dnes.
Zeptali se: „K čemu v dnešní uspěchané době, kdy lidé čtou jen
titulky, k čemu jsou jim šipky nahoru a dolů nebo klávesy page up a page
down?“ A odpověděli si: „K ničemu! Šipky používají jen boomeři.
Tedy lidé, co netřídí odpad, nerozlišují dostatek pohlaví, pojďme je
kopnout do čéšky nebo tak něco.“
A rozhodli se tyto čtyři nejsporadičtěji používané klávesy spojit a
zmenšit jejich velikost na polovinu. Na polovinu velikosti klávesy
scroll lock.
Revoluční myšlenku postupně převzali všichni výrobci notebooků.
A pokud byla patentovaná, vydělala miliardy dolarů. Na webech se objevovaly
děkovné komentáře uživatelů: „Awesome! Vždycky mě sralo, kolik místa
šipky zabírají, kolik by se jejich zmenšením ušetřilo deštných
pralesů, změnu vítám!“
Vlastně jediný historicky doložený nespokojený zákazník byl nějaký
David G., který si koupil takový notebook, vzal si ho na školení a stále
místo šipky nahoru mačkal pravý shift, a to v programu PhpStorm, kde
double-shift vyvolá velké vyhledávací okno, pročež začal chytat nerva a
řval, že to je druhá největší pičovina, která byla v oboru
klávesnictví spáchána, a že je nutné obnovit trest smrti.
(Tou první byl trend přidávat na klávesnice tlačítka „sleep“ a
„power“ a to přímo pod delete, aby je člověk co nejčastěji trefil
omylem, a dělo se tak v nultých letech, kdy ještě uspat a probudit
počítač trvalo v řádu minut, takže v té době eviduje Světová
zdravotnická organizace nárůst úmrtí na infarkt.)
Čas plynul a svět si začal uvědomovat disproporci mezi velikostí šipek
v horizontálním a vertikálním směru. Tuhle diskriminaci nebylo možné
přehlížet. A opět se dalo pár chytrých hlav dohromady a rozhodlo se
zk…menšit i levou a pravou šipku.
Weby výrobců zaplavily děkovné komentáře uživatelů: „Awesome! Malou
šipku mořská želvička mnohem snáze vydechne, zatímco velká by se
chudince vzpříčila. Děkujeme!“
Pokud už musíte volit mezi dvěma zly, vězte, že tuto druhou variantu lze
používat mnohem lépe než první případ.
Jste unaveni z nekonečné záplavy zpráv o umělé
inteligenci, které vás nechávají zmatené a plné otázek? Spouštím web Uměligence, který přináší
srozumitelné informace o AI pro
začátečníky. Který vám ukáže, jak to s umělou inteligencí skutečně
je. Jak může změnit váš život, aniž byste se museli prokousávat
zbytečnými odbornými termíny. Žádné přehánění nebo polopravdy, jen
praktické informace o světě AI.
Dozvíte se tu odpovědi na podstatné otázky kolem ChatGPT, abyste na ně
nemuseli zdlouhavě přicházet sami. Najdete tipy, jak pokládat dotazy. Ale
web jde i do hloubky a zjednodušeně vysvětluje, jak tento pokročilý
jazykový model funguje uvnitř, nebo jak se liší jednotlivé verze.
ChatGPT není jediné téma. Web
odpovídá na to, co jsou to neuronové sítě, jaká přinášejí pozitiva
i rizika. Snaží se demaskovat různé rozšířené mýty a pověry.
Uměligence je tedy praktický průvodce světem AI bez předsudků.
Web postupně buduju a snažím se každý den přidat jedno nové heslo.
Klidně napište komentář, jestli narazíte na nejasnost, nebo vám nějaká
otázka chybí. A budu rád, když web doporučíte svým známým.
Aktualizováno: spouštím také podcast
Uměligence
Když se teď řeší, jak děsně nám vadí děti, tak bych rád také
přihodil dřívko do ohně, a sdělil, že mě mnohem víc vadí dospělí,
kteří děti okřikují.
Partička dětí si někde běhá, směje se, nebo úplně tiše se snaží
nalezeným zapalovačem podpálit kavárnu, když tu poklidnou atmosféru
rozřízne vřískot dospělého: „VENDELÍÍÍÍÍNÉÉÉÉÉÉ, CO TO
MÁÁÁÁŠ V RUCÉÉÉÉÉÉ????“
Se leknu jak blázen. No je toto normální?
No ale co teprve řvaní na psy!
S někým si povídáš na ulici, líčíš zajímavou historku, a ten
člověk po páté ti do toho zařve „FUUUUUJ!!!!! VENDELÍNE, ZAHOĎ TO! NO
NESLYŠELS? *Z*A*H*O*Ď*T*O*“. Ať jde někam! Až on bude něco povídat,
taky se u toho otočím na nějakýho psa a začnu řvát jak smyslů zbavenej.
A když mě ten pes bude úplně ignorovat, bude to působit i velmi
autenticky.
A víte co, pojďme si to říct otevřeně. Na děcka a psy řvou hlavně
ženské. Tak už konečně zakažme hysterickým ženským chodit do
společnosti. Kdy konečně nějaká kavárna zvedne téma a vydá své
sedmero:
- Pokud k nám chcete přijít s hysterickou ženskou, zeptejte se obsluhy,
kam ji můžete zaparkovat, aby její řvaní co nejméně rušilo.
- Naše bistro není na hysterky uzpůsobené. Nemáme tu psychology ani
odborníky na vztahy. Na stolech bývají nože. A záchody neslouží pro
makeup sex. Naše látkové sedačky už vůbec ne.
- Nenechávejte ji dramaticky pobíhat po place, mohla by přijít k úrazu
jak ona, tak náš personál, a jistě se shodneme, že to druhé ani jeden
nechceme.
- Pokud se chcete u nás najíst, měl byste odhadnout, zda tu krávu
dokážete alespoň po dobu oběda udržet v klidu. Nepřejeme si, aby svým
křikem, teatrálním pláčem a pobíháním rušila ostatní hosty. Víme, že
ostatní hosté mají obavy, aby pak nespustila i ta jejich hysterka.
- Měla by být schopna se najíst na takové úrovni, jak se v lepším
podniku očekává. Vyfotit si jídlo, dobře, ale pětiminutové pózování
kolem avokádového toastu k tomu opravdu nepatří.
- Může se stát, že situaci neohlídáte. Pak je na místě se za manželku
omluvit a rozbité sklenice i „létající talíře“ uhradit.
- Není vaše žena hysterka? Nebo je pod vlivem sedativ? Ani vy nejste debil?
Výborně, pak jste v našem lepším podniku vítání. Ale jak se někdo
z vás splaší, tak vás požádáme, ať jdete do prdele.
Zvláštní je, že třeba v Itálii a vůbec jižních národech tohle
nevadí.
Viz pravidla
Marthy's Kitchen
Tip na jeden experiment, který se náramně hodí pro zimní měsíce.
Dejte velmi pomalu ohřívat hrnec s vlažnou vodou. A ponořte do něj
ruku. Cílem je zjistit, co se stane ve chvíli, kdy voda dosáhne bodu varu.
Uvaří se ruka, nebo ji stihnete vytáhnout? Anebo pokud máte možnost, nechte
ohřívat celou vanu, do které si lehnete.
Co myslíte, jak to asi tak může dopadnout, co?
Pokud si ruku uvaříte, ok, vyhráli jste a uznale pokývám hlavou. Já si
totiž myslím, že ji vytáhnete. Nebo z vany vyskočíte. Spíš je téměř
nemožné ruku tam udržet. I když se voda ohřívá pomalu. Ba právě o to
hůř. Instinkty, náš plazí mozek, v jednu chvíli přeberou iniciativu a
zareagují.
Před uvařením nás zachrání ta nejstarší část mozku, kterou mají
třeba i žáby. Mají mozek se stejným základním plánem jako my.
Přežít.
Až zase někdo vytáhne příběh o žábě, která nevyskočí z vody,
tak se asi neudržím a půjdu ho experimentálně uvařit. Žába není debil!
Žába je kamarád. A jídlo.
Proč, když v roce 2022 v editoru napíšu „kapela byla skvělá a moc
se mi líbila“ a změním „kapela“ na „koncert“, tak musím RUČNĚ
jako nějaký pračlověk v T602 měnit koncovky u poloviny slov, byla→byl,
skvělá→skvělý, líbila→líbil, navíc můžu některou přehlédnout, to
prostě nechápu ?♂️
Neumí to ani nejnovější tvrdě placený MS Office. Mimochodem, vzpomenete
si vůbec na nějakou inovaci ve Wordu za posledních 15 let?
Neumí to ani Google Docs. Ba co hůř, když mám googlí klávesnici a
začnu psát „Auto je kra…“, tak mi napoví „krásná“ a
„krásný“, doprdele, hlavně, že jsou programátoři tak neskutečně
přeplácení, ale výsledky jejich práce jsou úplně na hovno.
Dyť ti lidé na to musí sami narážet dnes a denně, to fakt za celou dobu
nikomu neseplo a neřekl si „hele, tady je obrovský prostor pro
zlepšení?“
Z vývoje software jsem opravdu otrávený… třeba teď Microsoft přišel
s velkou aktualizací Windows 11 a největší novinkou jsou záložky
v průzkumníku. Jenže chybí klávesová nebo myšoidní zkratka pro
otevření složky do nového tabu ? To je jako představit prohlížeč se
záložkama, ale bez ctrl-click / cmd-click. Přitom to rok testovali!
Mám chuť se nechat zaměstnat u nějakého softwarového giganta a od
rána do večera na všechny řvát, že jsou kokoti. A měl bych pravdu.
Dělal bych to klidně i zadarmo. A dobře. A od srdce.
O tom, jak feministky umí dojebat úplně každé téma aneb „Když už
ani výslovný souhlas se sexem nestačí.“
Včera jsem narazil na epizodu podcastu Vyhonit ďábla. Holky
načetly knihy nějakých hodně woke feministek z Oxfordu, kterým se
příliš rozhicovala trouba, a pochopily, že konsent k sexu nestačí.
Opravdu ne.
Začnu příběhem
dvou studentů z University of Massachusetts. Kluk a holka, byli spolu na
rande, pak se přesunuli k němu na pokoj, tam se líbali, holka říká, že
nechce soulož, kluk na to „ok, v pohodě“, pokračují v líbání a
holka mu zajede rukou mezi nohy, rozepne kalhoty a začne mu dávat blowjob.
(Bál jsem se, že odsoudí její jednání, neboť si nevyžádala ústní
souhlas, ale ne, příběh pokračuje.)
Po chvíli si kouření uvědomila, že je dost zkouřená, opilá, že se
necítí v pohodě, řekla to chlapci, a on že ok, tak se dál líbali, a ona
si uvědomila, že chce jít pryč, a on laškovně: tak mi dej dvě minuty, ať
tě přesvědčím zůstat, ona se zasmála, ale stejně za chvíli chtěla
odejít, začala si upravovat šaty, že půjde, on se zeptal jestli si vymění
číslo, tak si ho vyměnili a ona šla domů.
O pár týdnů později, zřejmě poté, co si přečetla nějaké chytré
knihy oxfordských feministek, si uvědomila, že byla vlastně sexuálně
napadena. Tak toho kluka udala na přestupkovou komisi. „Vím, že jsem tam
šla a všechno dělala dobrovolně, a že jsem mohla kdykoliv odejít, ale
zároveň cítím v kostech, že to, co se mi stalo, nebylo úplně správné.
Týpeček by měl být potrestaný.“
Takže studentíka preventivně vyloučili, zakázali mu chodit na kampus,
zcela ho odstřihli, dokonce měl zakázáno kontaktovat jiné studenty.
Zhroutil se z toho.
Po nějaké době komise věc uzavřela a rozhodla, že obvinění byla
falešná a že je nevinný. Nicméně protože v době, co byl exkomunikován,
poslal nějaké slečně friend request, byl ze školy vyloučen.
Konec příběhu?♂️
A teď se dalších 20 minut podcastu holky spravedlivě pohoršují nad
tím, do jaké šílené karikatury kulturní revoluce dospěla … ehm ne,
naopak, holky mají načteno, takže dalších 20 minut vysvětlují, proč se
studentce stala újma, a litují, že v našem právním řádu by ten borec
nejspíš trestu unikl.
V holkách příběh hodně zarezonoval. Vzpomněly si na svůj první sex,
který byl velmi konsensuální, byly zamilované, u jedné z nich šlo
o dvouletý vztah, sex mít rozhodně chtěly, ale zpětně si uvědomují, že
ho asi nechtěly mít z těch správných důvodů. Nestačí se totiž ptát
„co chci“, ale je třeba se ptát „jestli bych to chtěla, kdybych nežila
v patriarchální společnosti.“ A díky mnoha chytrým knihám si teď
uvědomují, že byl na ně tehdá vyvíjen tlak. Ne od těch konkrétních
mužů, ale tlak společenský, tlak z očekávání, za což ti
muži mohou.
Uvědomily si, že konsent zkrátka nestačí.
Ale úžasná zpráva na závěr: holky prohlásily, že nemají v plánu
žalovat nebo jakkoliv trestat ony kluky, se kterými první konsensuální sex
měly, takže ti si mohou oddechnout. Velkorysost kurva!
Podle průzkumu v USA a Británii nemá za celý rok ani jednou sex 25 %
mileniálů. Každý osmý mileniál je ještě v 26 letech panic nebo panna.
Takhle příroda uzavírá kulturní války.
Zhruba před měsícem jsem zkusil sabotovat jedno zcela zbytečné pravidlo,
a to psaní mě/mně.
V češtině dělám chyby spíš výjimečně, ale mě/mně mě vždycky
při psaní nutilo se na milisekundu zamyslet, což je otravné a trhá to
kontinuitu myšlenky. Navíc trpím korektorským čtením, takže mě/mně mě
nutí se na milisekundu zamyslet i při čtení. A to je fakt pruda.
Samozřejmě rozlišování mě/mně absolutně žádný význam nemá, jako
spousta jiných pravidel nejen v češtině. Je to jen intelektuální obdoba
tělesných trestů z mládí, které toužíme dopřát i dalším
generacím.
Vypustit pravidlo z hlavy chvíli trvá, je to zakořeněný zvyk. Ale jde
to. A je to NÁDHERNĚ ÚLEVNÉ. Za celou dobu mě dokonce ani nikdo neopravil,
takže je dost možné, že to stejně skoro nikdo rozlišovat neumí a že jsem
celou dobu psal gramaticky správně jen pro několik málo grammar nacistů.
Teď se vydávám cestou denacifikace jazyka.
Je možné, že mi to občas ujede a napíšu „mně“, ale věřím, že
časem to z hlavy vypustím úplně.
Doporučuju i vám!
