La Trine

optimalizováno pro širokoúhlé LCD navýšku

Na navigaci | Klávesové zkratky

Několik speaker-friendly rad pro organizátory konferencí

Musím vzdát hold každému, kdo se odhodlá uspořádat konferenci, protože to znamená připravit se na nečekané, plánovat nepředvídatelné a zápasit se vším. Jako zástupce ze světa řečníků mám pro vás pár tipů. Ano, je pravda, že s některými z nás komunikovat je horší než porod a jiní mají ego větší než rozpočet vaší konference, ale na konci dne chceme všichni to samé: spokojené diváky odcházející s úsměvem.

Každý řečník chce vypadat na pódiu jako rocková hvězda, ale to se nedá, když musí bojovat s technikou, ohlížet se za sebe, jaký se promítá slajd, nebo když zapomene klíčový bod své prezentace. Proto zajistěte, aby měli na očích obrazovku se svými poznámkami a náhledem na slajd, který je na řadě. Ne všichni mají svou prezentaci tak zažitou, že by ji přednesli ve spánku.

Technika musí šlapat jako švýcarské hodinky. Klikátko na slajdy musí reagovat na každé stisknutí. Nikdo nechce vidět řečníka v panice, jak se snaží přežít klikací apokalypsu a tancuje smutnou polku „jeden vpřed, dva zpět“ se svou prezentací.

Na podiu se ztrácí pojem o čase. Takže dát prezentujícímu hodiny s odpočtem je základní předpoklad dodržení harmonogramu. Nicméně já přetékám do basketbalu pravidelně i když časomíru mám, takže je k ní potřeba ještě vyhazovač.

PechaKucha nebo Lightning talk jsou řečnickým maratonem. Slajdy se totiž automaticky každých 15 sekund mění, což vyžaduje perfektní timing. Bez časomíry pro každý slide je to jako balancovat na laně s klapkami na očích.

Mikrofon v ruce se může stát speakerovým nejhorším nepřítelem, odhalí každý chvějící se projev nervozity. Což řečníka znervózní ještě víc, přitom by měl být v klidu, ne ve spirále úzkosti. Doporučuji lehké headsety. A když už musíte držet mikrofon v ruce, čokoláda (mrk mrk) před akcí může výborně uklidnit.

Nemluvňata? Rozkošné, ale na konferenci nejsou právě nejlepším publikem. Žádný řečník nechce soutěžit s brekotem o nejlepší sólový výkon. Máme v sobě zakódované, že nás takový zvuk automaticky rozhodí.

Samozřejmě existují různé zábavné akce, kde je naopak účelem potrápit řečníka. Vězte ale, že na standardních konferencích chceme speakerům umožnit plynulou prezentaci bez zbytečných překážek. Držím vám i nám palce, ať se to daří!


Kočka, jed a kvantová nejistota: tajemství Schrödingerovy kočky

Protože ve světě se nic neděje, je tu opět naše malé fyzikální okénko. Tentokrát o Schrödingerově kočce.

Dnes je z ní mem, ale před téměř sto lety šlo o smyšlenou situaci (takzvaný myšlenkový experiment), která měla svou absurditou poukázat na problematiku tehdejšího chápání kvantové mechaniky. Zadání je prosté: do místnosti umístíme kočku, lahvičku s jedovatým plynem a „nespolehlivou rozbušku“, která na 50 % lahvičku rozbije (a tím zabije kočku) a na 50 % selže. Výsledek přirozeně zjistíme až pohledem do místnosti.

Ve světě kvantové fyziky, která popisuje chování základních stavebních jednotek našeho vesmíru, platí, že prvky mikrosvěta mohou existovat ve vícero různých stavech současně. A to do chvíle, než se na ně podíváme. V ten okamžik kouzlo zmizí a uvidíme jen jednu z možností. A pointou je, že kdyby onou rozbuškou v místnosti byla taková částice, a její stav by rozhodoval, zda dojde k detonaci nebo ne, tak schopnost existovat ve více stavech by znamenala, že k výbuchu zároveň došlo i nedošlo, a tudíž i kočka by byla zároveň mrtvá i živá. A to až do chvíle, než se na ni podíváme. Což samozřejmě zní jako nesmysl.

Bylo skutečně prokázáno, že částice mají tuto neuvěřitelnou vlastnost. Ale nezaniká pohledem pozorovatele, nýbrž interakcí s okolním světem, při kterém o sobě něco vyzradí – což může být srážka s měřícím přístrojem, nebo i s jinou částicí. Nebo s lahvičkou s jedem. Poté je jasné, zda „rozbuška“ explodovala nebo selhala. A osud kočky je následně jednoznačný.

Zahrnutí pozorovatele do kvantové fyziky vedlo k nesmírnému zájmu různých šarlatánů, bláznů a podvodníků o tuto oblast. Přitahuje je mylná interpretace, že pouhé pozorování může ovlivnit realitu. „Pokud si něco opravdu přejete, kvantová fyzika tvrdí, že se to stane.“ Prdlajs. Lidské vědomí a síla myšlenky má opravdu moc nad hmotou. Ale musí se vykonat prostřednictvím těla 🙂


Kupujete notebook? Co vám v recenzích zatajili

V prosinci 2022 jsem si vybíral nový notebook. Mým cílem byl lehký model okolo 13", ideální na cestování. Předchozí parťák na dlouhých deset let byl Yoga 2 od Lenova, se kterým jsem byl velmi spokojený (měl totiž velký touchpad a podsvícenou klávesnici, což tenkrát měly skoro jen MacBooky). Při mém lovu jsem narazil na pár pastí, na které byste si měli dát pozor.

Klávesnice

Z naprosto nepochopitelného důvodu se výrobci rozhodli šetřit počtem kláves. Takže si vždycky ověřte, jestli má váš vyhlédnutý notebook podstatné klávesy tam, kde mají být. Zhouba, která se rozmohla jako smrtící virus, je mrzačení šipek. Třeba tohle rozložení nedokážu používat. Často je to ještě doprovázeno tím, že výrobce zruší klávesy jako Page-Up apod. a nahradí je kombinací speciální funkční klávesy Fn+šipka, nebo dokonce Fn+Shift+šipka atd. Děs běs. Jediný, kdo nemrzačí klávesnice, je ThinkPad.

Pokud nevíte jistě, které klávesy skutečně používáte, vyzkoušejte program WhatPulse. Stačí týden sledování a ukáže, jaké klávesy používáte jak často. Já tak překvapivě zjistil, že numerickou klávesnici téměř nepoužívám a rozhodl se raději pro menší notebook. Mimochodem, ASUS měl skvělou vychytávku – numerickou klávesnici si můžete aktivovat na touchpadu.

Odemykání prstem

Notebooky dnes běžně nabízejí možnost odemykání prstem nebo obličejem (tedy obdoba Touch ID a Face ID od Apple). Je to velmi pohodlná věc, pochopitelně. Ale uvědomil jsem si, že kameru na notebooku vždy přelepuji, takže pokud chci tuto funkci využít, musím sáhnout po modelu, který se odemyká otiskem prstu.

Pokud naopak kameru používáte a stejně jako já jste trochu paranoidní, určitě oceníte, že některé notebooky mají zavírací krytku pro kameru.

OLED

A tady se skrývá největší zrada! O tomhle v žádné recenzi nepíšou.

Dnes si můžete koupit za velice rozumné peníze notebook s OLED displejem. Jde o modernější technologii než LCD a najdeme je už od roku 2017 v iPhonech. Nicméně na iPady nebo MacBooky zatím nedorazily. Že by konečně měly notebooky ze světa Windows v něčem náskok? Ano, displeje jsou opravdu fantastické, a pokud navíc notebook umožnuje HDR zobrazení, v podporovaných aplikacích pocítíte kvalitativní skok. Jen pozor na jednu věc. OLED displej nesmí být dotykový!

Všechny dotykové OLED displeje zobrazují rušivý rastr. Je to nesnesitelné.

I jednolité plochy mají viditelný vzorek. Na takovém notebooku je naprosto nemožné třeba připravovat grafické materiály, protože máte neustále pocit, že musíte ve Photoshopu odstraňovat šum, který ale ve skutečnosti na obrázku není. Je to jen chyba displeje. Která je řádově větší než výhody, jenž OLED přináší. (Samozřejmě je to individuální, každý má jiné oči a někteří lidé rastr vůbec nemusí vidět.)

Pokud jste zvyklí na dotykovou obrazovku, nekupujte si OLED. Pokud naopak na notebooku dotyk téměř nepoužíváte, což byl můj případ, dopřejte si OLED s radostí. Problém je v tom, že některé modely se dnes nabízejí jen v dotykové variantě.

Rozlišení a velikost displeje

Zůstaneme ještě u displeje. V dnešní době si neumím představit, že bych šel do displeje s hrubým rozlišením. Oči máme dávno rozmazlené jemnými displeji na mobilech a tabletech, tudíž rozlišení jako třeba 1920 × 1080 působí jako závan počítačového pravěku. Rozlišení musí být větší. Na druhou stranu příliš velké rozlišení představuje velký (a zbytečný) nápor na baterku.

Takže u 14" uhlopříčky volte rozlišení 2880 × 1800, získáte tak podobnou jemnost pixelů, jako na iPadu. Navíc má skvělý poměr stran 16:10, což znamená více místa vertikálně místo rámečku. V případě 16" a více musí být rozlišení ještě vyšší.

Konektory

Protože notebook používám hlavně na školeních, je pro mě vedle ranní kávy nutností také HDMI konektor. Na dřívějším notebooku jsem měl HDMI-mini, což mě nutilo si všude sebou vozit redukci, takže časem u mě propukly stresy, jestli jsem ji nezapomněl. Bez redukce bych měl velký trabl. Proto si už hlídám, aby notebook měl v sobě všechny potřebné konektory. Je nepochopitelné, jak arogantně se chová ke svým uživatelům Apple, a nutí je pořizovat si sady redukcí k drahému novému hardware. Pár výrobců to po něm opakuje, ale naštěstí je dost těch, kteří konektory nešetří.

180 stupňů

Notebook musí jít rozevřít úplně do plochy. To se mi už mnohokrát osvědčilo při cestování autobusem nebo letadlem. Notebook jednoduše rozevřu, položím spodní hranu na držák na jídlo a displej mám přesně v úrovni očí. A můžu si v klidu pustit film.

AMD vs Intel

Konkurence je základ pokroku. Ve světě procesorů měl Intel dlouho výhradní postavení a inovace se skoro zastavily. V posledních letech ale AMD chytlo dech a začalo Intel drtit. Takže volba procesoru už není tak jednoznačná. Po přečtení mnoha testů a recenzí jsem dospěl k závěru, že při zhruba stejném výkonu má dnes nižší spotřebu AMD. Takže notebook s AMD procesorem déle vydrží na jedno nabití baterie a nehučí větráky.

Windows 11

Ujistěte se, že notebook podporuje Windows 11. Tato verze Windows má totiž docela specifické požadavky na hardware. Zatímco dříve šlo běžně na starší notebooky nainstalovat novější verzi Windows, v případě jedenáctky to tak není. Je potřeba se ujistit, že ji podporuje.

Nový vs repasovaný

Pokud by vaše volba padla na ThinkPad nebo jinou typicky korporátní značku, zkuste se podívat na nabídku repasovaných počítačů. Sice mezi nimi nenajdete nejnovější modely, ale cenový rozdíl je obrovský. Pořídíte je za zlomek původní ceny.

Přeji hodně štěstí při výběru nového notebooku. I když vypadají všechny navenek podobně, ďábel se skrývá v detailech.


Ve válce šipek jsme jako lidstvo prohráli

To se dalo pár chytrých hlav dohromady, bylo tomu ve společnosti HP, a položilo si otázku, která změnila svět počítačů, jak jej známe dnes.

Zeptali se: „K čemu v dnešní uspěchané době, kdy lidé čtou jen titulky, k čemu jsou jim šipky nahoru a dolů nebo klávesy page up a page down?“ A odpověděli si: „K ničemu! Šipky používají jen boomeři. Tedy lidé, co netřídí odpad, nerozlišují dostatek pohlaví, pojďme je kopnout do čéšky nebo tak něco.“

A rozhodli se tyto čtyři nejsporadičtěji používané klávesy spojit a zmenšit jejich velikost na polovinu. Na polovinu velikosti klávesy scroll lock.

Revoluční myšlenku postupně převzali všichni výrobci notebooků. A pokud byla patentovaná, vydělala miliardy dolarů. Na webech se objevovaly děkovné komentáře uživatelů: „Awesome! Vždycky mě sralo, kolik místa šipky zabírají, kolik by se jejich zmenšením ušetřilo deštných pralesů, změnu vítám!“

Vlastně jediný historicky doložený nespokojený zákazník byl nějaký David G., který si koupil takový notebook, vzal si ho na školení a stále místo šipky nahoru mačkal pravý shift, a to v programu PhpStorm, kde double-shift vyvolá velké vyhledávací okno, pročež začal chytat nerva a řval, že to je druhá největší pičovina, která byla v oboru klávesnictví spáchána, a že je nutné obnovit trest smrti.

(Tou první byl trend přidávat na klávesnice tlačítka „sleep“ a „power“ a to přímo pod delete, aby je člověk co nejčastěji trefil omylem, a dělo se tak v nultých letech, kdy ještě uspat a probudit počítač trvalo v řádu minut, takže v té době eviduje Světová zdravotnická organizace nárůst úmrtí na infarkt.)

Čas plynul a svět si začal uvědomovat disproporci mezi velikostí šipek v horizontálním a vertikálním směru. Tuhle diskriminaci nebylo možné přehlížet. A opět se dalo pár chytrých hlav dohromady a rozhodlo se zk…menšit i levou a pravou šipku.

Weby výrobců zaplavily děkovné komentáře uživatelů: „Awesome! Malou šipku mořská želvička mnohem snáze vydechne, zatímco velká by se chudince vzpříčila. Děkujeme!“

Pokud už musíte volit mezi dvěma zly, vězte, že tuto druhou variantu lze používat mnohem lépe než první případ.


Víte, jak AI ovlivní váš život a co s tím?

Jste unaveni z nekonečné záplavy zpráv o umělé inteligenci, které vás nechávají zmatené a plné otázek? Spouštím web Uměligence, který přináší srozumitelné informace o AI pro začátečníky. Který vám ukáže, jak to s umělou inteligencí skutečně je. Jak může změnit váš život, aniž byste se museli prokousávat zbytečnými odbornými termíny. Žádné přehánění nebo polopravdy, jen praktické informace o světě AI.

Dozvíte se tu odpovědi na podstatné otázky kolem ChatGPT, abyste na ně nemuseli zdlouhavě přicházet sami. Najdete tipy, jak pokládat dotazy. Ale web jde i do hloubky a zjednodušeně vysvětluje, jak tento pokročilý jazykový model funguje uvnitř, nebo jak se liší jednotlivé verze.

ChatGPT není jediné téma. Web odpovídá na to, co jsou to neuronové sítě, jaká přinášejí pozitiva i rizika. Snaží se demaskovat různé rozšířené mýty a pověry. Uměligence je tedy praktický průvodce světem AI bez předsudků.

Web postupně buduju a snažím se každý den přidat jedno nové heslo. Klidně napište komentář, jestli narazíte na nejasnost, nebo vám nějaká otázka chybí. A budu rád, když web doporučíte svým známým.

Aktualizováno: spouštím také podcast Uměligence


7 pravidel pro lepší podnik

Když se teď řeší, jak děsně nám vadí děti, tak bych rád také přihodil dřívko do ohně, a sdělil, že mě mnohem víc vadí dospělí, kteří děti okřikují.

Partička dětí si někde běhá, směje se, nebo úplně tiše se snaží nalezeným zapalovačem podpálit kavárnu, když tu poklidnou atmosféru rozřízne vřískot dospělého: „VENDELÍÍÍÍÍNÉÉÉÉÉÉ, CO TO MÁÁÁÁŠ V RUCÉÉÉÉÉÉ????“

Se leknu jak blázen. No je toto normální?

No ale co teprve řvaní na psy!

S někým si povídáš na ulici, líčíš zajímavou historku, a ten člověk po páté ti do toho zařve „FUUUUUJ!!!!! VENDELÍNE, ZAHOĎ TO! NO NESLYŠELS? *Z*A*H*O*Ď*T*O*“. Ať jde někam! Až on bude něco povídat, taky se u toho otočím na nějakýho psa a začnu řvát jak smyslů zbavenej. A když mě ten pes bude úplně ignorovat, bude to působit i velmi autenticky.

A víte co, pojďme si to říct otevřeně. Na děcka a psy řvou hlavně ženské. Tak už konečně zakažme hysterickým ženským chodit do společnosti. Kdy konečně nějaká kavárna zvedne téma a vydá své sedmero:

  1. Pokud k nám chcete přijít s hysterickou ženskou, zeptejte se obsluhy, kam ji můžete zaparkovat, aby její řvaní co nejméně rušilo.
  2. Naše bistro není na hysterky uzpůsobené. Nemáme tu psychology ani odborníky na vztahy. Na stolech bývají nože. A záchody neslouží pro makeup sex. Naše látkové sedačky už vůbec ne.
  3. Nenechávejte ji dramaticky pobíhat po place, mohla by přijít k úrazu jak ona, tak náš personál, a jistě se shodneme, že to druhé ani jeden nechceme.
  4. Pokud se chcete u nás najíst, měl byste odhadnout, zda tu krávu dokážete alespoň po dobu oběda udržet v klidu. Nepřejeme si, aby svým křikem, teatrálním pláčem a pobíháním rušila ostatní hosty. Víme, že ostatní hosté mají obavy, aby pak nespustila i ta jejich hysterka.
  5. Měla by být schopna se najíst na takové úrovni, jak se v lepším podniku očekává. Vyfotit si jídlo, dobře, ale pětiminutové pózování kolem avokádového toastu k tomu opravdu nepatří.
  6. Může se stát, že situaci neohlídáte. Pak je na místě se za manželku omluvit a rozbité sklenice i „létající talíře“ uhradit.
  7. Není vaše žena hysterka? Nebo je pod vlivem sedativ? Ani vy nejste debil? Výborně, pak jste v našem lepším podniku vítání. Ale jak se někdo z vás splaší, tak vás požádáme, ať jdete do prdele.

Zvláštní je, že třeba v Itálii a vůbec jižních národech tohle nevadí.

Viz pravidla Marthy's Kitchen


Uvaří se žába ve vodě?

Tip na jeden experiment, který se náramně hodí pro zimní měsíce.

Dejte velmi pomalu ohřívat hrnec s vlažnou vodou. A ponořte do něj ruku. Cílem je zjistit, co se stane ve chvíli, kdy voda dosáhne bodu varu. Uvaří se ruka, nebo ji stihnete vytáhnout? Anebo pokud máte možnost, nechte ohřívat celou vanu, do které si lehnete.

Co myslíte, jak to asi tak může dopadnout, co?

Pokud si ruku uvaříte, ok, vyhráli jste a uznale pokývám hlavou. Já si totiž myslím, že ji vytáhnete. Nebo z vany vyskočíte. Spíš je téměř nemožné ruku tam udržet. I když se voda ohřívá pomalu. Ba právě o to hůř. Instinkty, náš plazí mozek, v jednu chvíli přeberou iniciativu a zareagují.

Před uvařením nás zachrání ta nejstarší část mozku, kterou mají třeba i žáby. Mají mozek se stejným základním plánem jako my. Přežít.


Až zase někdo vytáhne příběh o žábě, která nevyskočí z vody, tak se asi neudržím a půjdu ho experimentálně uvařit. Žába není debil! Žába je kamarád. A jídlo.


Technologická vyspělost v roce 2022? Budete překvapeni.

Proč, když v roce 2022 v editoru napíšu „kapela byla skvělá a moc se mi líbila“ a změním „kapela“ na „koncert“, tak musím RUČNĚ jako nějaký pračlověk v T602 měnit koncovky u poloviny slov, byla→byl, skvělá→skvělý, líbila→líbil, navíc můžu některou přehlédnout, to prostě nechápu ?‍♂️

Neumí to ani nejnovější tvrdě placený MS Office. Mimochodem, vzpomenete si vůbec na nějakou inovaci ve Wordu za posledních 15 let?

Neumí to ani Google Docs. Ba co hůř, když mám googlí klávesnici a začnu psát „Auto je kra…“, tak mi napoví „krásná“ a „krásný“, doprdele, hlavně, že jsou programátoři tak neskutečně přeplácení, ale výsledky jejich práce jsou úplně na hovno.

Dyť ti lidé na to musí sami narážet dnes a denně, to fakt za celou dobu nikomu neseplo a neřekl si „hele, tady je obrovský prostor pro zlepšení?“

Z vývoje software jsem opravdu otrávený… třeba teď Microsoft přišel s velkou aktualizací Windows 11 a největší novinkou jsou záložky v průzkumníku. Jenže chybí klávesová nebo myšoidní zkratka pro otevření složky do nového tabu ? To je jako představit prohlížeč se záložkama, ale bez ctrl-click / cmd-click. Přitom to rok testovali!

Mám chuť se nechat zaměstnat u nějakého softwarového giganta a od rána do večera na všechny řvát, že jsou kokoti. A měl bych pravdu. Dělal bych to klidně i zadarmo. A dobře. A od srdce.


Výslovný souhlas se sexem nestačí

O tom, jak feministky umí dojebat úplně každé téma aneb „Když už ani výslovný souhlas se sexem nestačí.“

Včera jsem narazil na epizodu podcastu Vyhonit ďábla. Holky načetly knihy nějakých hodně woke feministek z Oxfordu, kterým se příliš rozhicovala trouba, a pochopily, že konsent k sexu nestačí. Opravdu ne.

Začnu příběhem dvou studentů z University of Massachusetts. Kluk a holka, byli spolu na rande, pak se přesunuli k němu na pokoj, tam se líbali, holka říká, že nechce soulož, kluk na to „ok, v pohodě“, pokračují v líbání a holka mu zajede rukou mezi nohy, rozepne kalhoty a začne mu dávat blowjob. (Bál jsem se, že odsoudí její jednání, neboť si nevyžádala ústní souhlas, ale ne, příběh pokračuje.)

Po chvíli si kouření uvědomila, že je dost zkouřená, opilá, že se necítí v pohodě, řekla to chlapci, a on že ok, tak se dál líbali, a ona si uvědomila, že chce jít pryč, a on laškovně: tak mi dej dvě minuty, ať tě přesvědčím zůstat, ona se zasmála, ale stejně za chvíli chtěla odejít, začala si upravovat šaty, že půjde, on se zeptal jestli si vymění číslo, tak si ho vyměnili a ona šla domů.

O pár týdnů později, zřejmě poté, co si přečetla nějaké chytré knihy oxfordských feministek, si uvědomila, že byla vlastně sexuálně napadena. Tak toho kluka udala na přestupkovou komisi. „Vím, že jsem tam šla a všechno dělala dobrovolně, a že jsem mohla kdykoliv odejít, ale zároveň cítím v kostech, že to, co se mi stalo, nebylo úplně správné. Týpeček by měl být potrestaný.“

Takže studentíka preventivně vyloučili, zakázali mu chodit na kampus, zcela ho odstřihli, dokonce měl zakázáno kontaktovat jiné studenty. Zhroutil se z toho.

Po nějaké době komise věc uzavřela a rozhodla, že obvinění byla falešná a že je nevinný. Nicméně protože v době, co byl exkomunikován, poslal nějaké slečně friend request, byl ze školy vyloučen.

Konec příběhu?‍♂️

A teď se dalších 20 minut podcastu holky spravedlivě pohoršují nad tím, do jaké šílené karikatury kulturní revoluce dospěla … ehm ne, naopak, holky mají načteno, takže dalších 20 minut vysvětlují, proč se studentce stala újma, a litují, že v našem právním řádu by ten borec nejspíš trestu unikl.

V holkách příběh hodně zarezonoval. Vzpomněly si na svůj první sex, který byl velmi konsensuální, byly zamilované, u jedné z nich šlo o dvouletý vztah, sex mít rozhodně chtěly, ale zpětně si uvědomují, že ho asi nechtěly mít z těch správných důvodů. Nestačí se totiž ptát „co chci“, ale je třeba se ptát „jestli bych to chtěla, kdybych nežila v patriarchální společnosti.“ A díky mnoha chytrým knihám si teď uvědomují, že byl na ně tehdá vyvíjen tlak. Ne od těch konkrétních mužů, ale tlak společenský, tlak z očekávání, za což ti muži mohou.

Uvědomily si, že konsent zkrátka nestačí.

Ale úžasná zpráva na závěr: holky prohlásily, že nemají v plánu žalovat nebo jakkoliv trestat ony kluky, se kterými první konsensuální sex měly, takže ti si mohou oddechnout. Velkorysost kurva!


Podle průzkumu v USA a Británii nemá za celý rok ani jednou sex 25 % mileniálů. Každý osmý mileniál je ještě v 26 letech panic nebo panna. Takhle příroda uzavírá kulturní války.


Psaní mě/mně: ultimativní návod

Zhruba před měsícem jsem zkusil sabotovat jedno zcela zbytečné pravidlo, a to psaní mě/mně.

V češtině dělám chyby spíš výjimečně, ale mě/mně mě vždycky při psaní nutilo se na milisekundu zamyslet, což je otravné a trhá to kontinuitu myšlenky. Navíc trpím korektorským čtením, takže mě/mně mě nutí se na milisekundu zamyslet i při čtení. A to je fakt pruda.

Samozřejmě rozlišování mě/mně absolutně žádný význam nemá, jako spousta jiných pravidel nejen v češtině. Je to jen intelektuální obdoba tělesných trestů z mládí, které toužíme dopřát i dalším generacím.

Vypustit pravidlo z hlavy chvíli trvá, je to zakořeněný zvyk. Ale jde to. A je to NÁDHERNĚ ÚLEVNÉ. Za celou dobu mě dokonce ani nikdo neopravil, takže je dost možné, že to stejně skoro nikdo rozlišovat neumí a že jsem celou dobu psal gramaticky správně jen pro několik málo grammar nacistů. Teď se vydávám cestou denacifikace jazyka.

Je možné, že mi to občas ujede a napíšu „mně“, ale věřím, že časem to z hlavy vypustím úplně.

Doporučuju i vám!