La Trine

Na navigaci | Klávesové zkratky

Kdy se narodila Bětka? Řešení.

Řešení hádanky Kdy se narodila Bětka?

Alois: „Nevím, kdy se Bětka narodila…“

No to je jasné.

„…ale vím, že Bořek to neví také.“

Kdyby se Bětka narodila 18. nebo 19., bylo by jasné, že to musí být 18. června respektive 19. května. U všech ostatních dní jsou totiž možnosti dvě (např. 17. června a 17. srpna).

Takže pokud by se narodila v květnu nebo červnu, je tady šance, že by Bořek mohl datum vědět (tj. kdyby to bylo toho 18. nebo 19.).

Když Alois říká, že to Bořek neví, tak vlastně říká, že se narodila buď v červenci nebo srpnu.

Bořek: „Nejprve jsem nevěděl, kdy se Bětka narodila…“

To už víme.

Bořek: „…ale nyní to již vím.“

Bořek tedy ví, že se narodila buď v červenci nebo srpnu, a zároveň i ví přesné datum. Kdyby se narodila 14., vědět by to nemohl, protože by to mohlo být v obou měsících. Den je tedy 15, 16 nebo 17.

Alois: „V tom případě také vím, kdy se Bětka narodila.“

Alois i my už víme, že den je 15, 16, nebo 17. Kdyby se narodila v srpnu, mohlo by to být 15., nebo 17., takže by přesné datum vědět nemohl. Ale on je ví, takže to muselo být v červenci.

Tedy konkrétně 16. července 1992.


Kdy se narodila Bětka?

Alois s Bořkem se seznámili s Bětkou a chtěli by vědět, kdy se narodila. Bětka jim poskytla seznam deseti možných dat:

15. května, 16. května, 19. května
17. června, 18. června
14. července, 16. července
14. srpna, 15. srpna, 17. srpna

Po té řekla Aloisovi měsíc svého narození a Bořkovi den (číslovku).

Alois: „Nevím, kdy se Bětka narodila, ale vím, že Bořek to neví také.“ Bořek: „Nejprve jsem nevěděl, kdy se Bětka narodila, ale nyní to již vím.“ Alois: „V tom případě také vím, kdy se Bětka narodila.“

Kolik let má školník?


S čím je možné kombinovat angínu

V úterý v noci mě chytla teplota a ráno jsem se probudil s ukrutným knedlíkem v krku a takovým tím povlakem na jazyku.

Hned mi bylo jasné, že to chce horký čaj a naložit se do vany, což jsem udělal, nicméně ani po dvou hodinách se to úplně zásadně nezlepšilo a ten krk mě začal štvát.

Asi to chce nějaký volně prodejný prášek, říkám si, googlím „povlak na jazyku“ a našeptávač rovnou dodává „a bolest v krku“, tak to odklikávám a zjišťuji, že mám angínu.

Na tu pomáhá tuším paralen grip, ale nevím jistě, tak googlím „angína“ a hned první článek mě straší: „Rozhodně navštivte svého lékaře!“, jenže je mi jasné, že za tímhle serverem stojí lékařská lobby a těm jde primárně o bodíky.

Angína je přece tak běžná nemoc, že na to bude stačit nějaký vitamín cé, nenechám se vystrašit prvním článkem na netu. Říkám si: co by udělal Petr Ludwig? Ověřil by si fakta. Tak dál googlím angínu a čím dál tím víc zjišťuju, že pokud fakt nenavštívím lékaře, do dvou let můžou přijít takové komplikace, že budu rád, když jenom umřu.

Ok, naposledy jsem byl u lékaře před devíti lety v Brně, tam se mi teď cestovat nechce, asi je na čase sehnat někoho v Praze.

Nojo, ale jak si v záplavě všech těch lékařů vybrat toho nejšikovnějšího? Ideálně s ordinací blízko bydliště. Jsou vůbec někde seznamy praktických lékařů? Tak googlím „jak najít praktického lékaře“ a hned první článek začíná slovy „S tím, že najít praktického lékaře není tak snadné, má zkušenost i devětatřicetiletý pan Radek z Prahy. Ten hledal praktického lékaře skoro pět let!“

Cóóžéé? To je jako problém najít lékaře? Pět let? S přechozenou angínou mi zbývají roky dva!

Ok, zadám do Google Maps „praktický lékař“, jeden je hned za rohem, podle znamylekar.cz má pět hvězdiček z pěti, volám tam, huhňám bo bolí krk, jestli phijímahí nové pahienty, prý zrovna jo, že můžu přijít hned a hlavně si mám vzít kartičku pojišťovny.

EASY! Ten devětatřicetiletý pan Radek musel být asi mentální retard.

Ještě teda googlím „kde získat kartičku pojištěnce VZP“, odpověď: na pobočce VZP, vystaví na počkání, hmmm, to mě mohlo napadnout i bez Googlu…

Plně vybaven všemi kartičkami jsem dorazil do ordinace, sestřičce zaplatil 30 Kč poplatek, ta mi ho zas vrátila, a jdu rovnou k lékařce.

Ptá se, co mi je. Ha, finta! Nenechám se nachytat a nebudu jí říkat, že mám angínu, schválně jestli to pozná sama. Teď se pozná dobrý lékař!

Koukne do krku, sáhne pod čelist, „no ani stěry dělat nemusíme, tohle je pravá angína jak vyšitá.“ Wow, uznale jsem pokýval hlavou.

„Napíšu vám penicilin, první tři dny je nemoc ještě infekční,“ v hlavně počítám, středa plus tři dny, ok, na sobotní párty už můžu, „nicméně po celých deset dní, co to budete brát, si dopřejte klid na lůžku“, chjo, takže párty nee, ale kolik je vlastně středa plus 10 dní, to vychází, že poslední penicilin doberu těsně před startem na Spartan Race.

Ale o tom myslím paní doktorce raději ani říkat nebudu. Proč ji zahlcovat tolika informacemi, že.

„U penicilinu je normální, že se objevují průjmy, se to spraví pár dní po dobrání.“ Ajaj, takže ho musím vysadit nejmíň tak 3 dny před Spartanem… „Nicméně, je opravdu velmi nutné, abyste to dobral všechno!“

Kua… cestou domů googlím „nedokončil spartan race, protože se posral už na prvním kilometru“. Žádné výsledky, budu první. Ještě mrknu do pravidel, jestli je možné mít plenky včetně náhradních.

Dorazil jsem domů a začal teda jakože stonat, stáhl seroš, konkrétně Sedmilhářky, a dal je na zátah.

Dnes ráno zvoní kurýr: „vezu vám dvě krabice vína.“ Boží! Nejlepší RR 2015 z Valtické vinařské školy. Otevřu bednu, koukám na láhev a googlím „antibiotika a alkohol“. Hned třetí článek říká, že kombinování vlastně není problém. Vyšel na serveru tyden.cz, což je prakticky totéž, jako kdyby to vyšlo na blesk.cz. Říkám si: co by udělal Petr Ludwig? Otevřel by tu flašku.

Víno je fantastické.


Doplněno o den později:

Zrovna jsem si googlil „antibiotika předávkování“…

Totiž, s penicilinem se pojí tajemný rituál, kdy se užívá 1 tableta po 8 hodinách. Přesně & Pravidelně.

Jsem si říkal fajn, dokrmím vždycky v 0.00, 8:00 a 16:00. A nastavil si budíky.

V těch 8:00 to probíhá tak, že zařve budík, jsem v nejhlubším spánku, zamžourám, nějak ho zaplácnu, vytáhnu z krabičky tabletu, polknu, zapiju a okamžitě spím dál. Nevím nic.

Dnes mi kdosi volal kolem jedenácté, to už jsem byl takový probranější, takže jsem s překvapením koukal sám na sebe, jak se podvědomě při zvuku mobilu natahuji po tabletě.

No doprkýnka! V ten moment mi to docvaklo a úplně probralo.

Hned jsem chytl mobil a podíval se na seznam zmeškaných hovorů, abych měl představu, kolik tablet jsem za dopoledne asi spolykal.

A googlil informace o předávkování.

Opět, jako v mnoha dalších otázkách týkajících se zdraví, poradil server emimino.cz. Uživatelka niki2 psala, že jednou vzala 2 tablety místo jedné a skončila na JIPce. Nicméně ostatní uživatelky se shodly na tom, že předávkování nehrozí. Tak ufff… niki2 na sebe akorát strhává pozornost, vůbec jejímu odbornému úsudku nebudu věřit.


Potkat dvakrát revizora znamená potíže míti

S roční Lítačkou bezpečně zasunutou v peněžence mám před revizory pro strach uděláno. Dokonce s nimi frajersky navážu oční kontakt a vysílám myšlenku: „Zkontroluj mě. Chci to!“

(Nikdy mě pak nekontrolují, takže jde vlastně o návod, jak se jim vyhýbat, akorát musím popřemýšlet, co sakra dělám špatně při navazování kontaktu…)

Ale tentokrát to bylo jiné.

Zjevil se v tramvaji, upřel jsem na něj pohled, když mě najednou přepadl divný pocit, dejavu, on tu nejistotu vycítil a ihned stál u mě.

„Kontrola jízdenek.“

Pomalu se mi začala vybavovat noc předtím. Jak se nad ránem vracím domů, vystoupil jsem někde úplně blbě, odkud nic nejelo, potkal jsem slečnu Báru a hledali jsme něco odkud to jede, ale ještě předtím, než jsem přijel tam, odkud nic nejelo, tak jsem potkal revizora, a on mi vypsal růžové lejstro, no počkej, nebyl to celé spíš sen, vždyť máš Lítačku, proč by ti vypisoval bloček, tak sáhnu do kapsy a co myslíte? Byl tam. Pokuta. Slovy 1500 Kč a zaškrtnuto „odmítl podepsat“.

Ukazuji papír revizorovi: „Mě už kontrolovat nemusíte, včera to udělal váš kolega a vidíte, jak to dopadlo. Je zbytečné to dělati znovu, od včerejška se v mém případě nic nezměnilo, v tom vás mohu ujistit.“

Ale Lítačku jsem fakt měl, jen asi byla nefunkční, tak mi revizor pravil, ať s tím papírem zajdu na oddělení pokut do jejich centrály.

A ta jejich centrála, ve které mám svést s úředníkem boj o výši pokuty, sídlí na adrese Na Bojišti 5. Well played.

Dneska jsem tam byl. Povykládal jsem paní celý příběh, včetně setkání s Bárou, odevzdal jí růžový papír i Lítačku, ona to chvíli ověřovala a pak povídá:

„Ta Lítačka vám přišla poštou, že?“ „Přesně tak.“ „No tak to je jasné.“ „Tak ufff.“ „Ona totiž nechodí kompletní, lidi si to teda myslí, ale ještě je potřeba do ní nahrát kupony v opencard validátoru.“ „Aha, to mě nenapadlo.“ „Jo, to je furt,“ usmála se a já byl rád, že to dopadlo dobře.

Paní pak dodala, že tohle se řeší 50 Kč, oukej říkám, ale že na tom netrvám, necelou minutku jsme si pak vyjasňovali, že ty peníze mám zaplatit já jim, že to není kompenzace a vyrazil jsem na metro domů.

Hlavou mi jelo, že hned jak vejdu do vestibulu, MUSÍM SI NAHRÁT TY KUPONY, ale pak jsem se ňák zamyslel a na kupony si vzpomněl až na Vltavské, když jsem před sebou spatřil revizora.

tl;dr Měj kupony nahraný, nebo budeš nahraný.


Tipy a triky jak balit holky v Praze

Tři alfasamci v nejlepších letech na nejlepší párty v Praze.

„Tady je to fakt boží.“
„Neskutečné! Samé mladé holky. A furt přicházejí další.“
„A co budeme dělat?“
„Jak co budeme dělat?“
„Já byl 13 let v kuse vždycky s někým ve vztahu, já už nevím, jak se balí holky.“
„Nojo, já byl vlastně taky 13 let ve vztahu a taky už nevím…“
„Bylo by fajn, kdyby třeba ty holky za námi chodily samy, rovnou s nějakým konkrétním návrhem.“
„Nebo třeba kdyby řekly: ‚Jé, tebe znám z televize.‘“
„Jo, to by byl dobrej start.“
„Jenže se to neděje.“
„Takže co teda budeme dělat? Zkusíme třeba těm blonckám vedle koupit drink?“
„Opít je, jak jsme do dělávali na střední? Hmmm…“
„Nebo víš co, zeptáme se Michala, to je děvkař.“
„Ok.“
„Michale, hele ty jsi takovej děvkař, poraď nám, jak se balí holky?“
Michal: „Čéče já vůbec nevím, já jsem děvkař jen na Facebooku.“
„Nodoprdele…“


Proč je dobré mít alespoň dvě

Zvoní telefon: „Vezu vám jídlo a už jsem před domem.“

Automatickým pohybem seberu klíče ze stolku, nazuji trepky a v dosti županovo-domácím oblečení vycházím před barák. Je hnusně, prší, chlapík mi předává oběd, poděkuji, protože jsem slušně vychován, chystám se otevřít domovní dveře, a říkám KURVA, protože jsem vzal nějaké úplně jiné klíče.

Takže stojím v kuchyňských trepkách v dešti v kose na ulici a dochází mi, v jak dobré situaci jsem. V těch trepkách jsem prochodil celou Nikaraguu, takže je lze považovat za mimořádně kvalitní obuv, v ruce mám tašku s jídlem, a hlavně: mám u sebe mobil. Pouštím Liftago, že zajedu pro druhé klíče za spolubydlící Markétou do práce, pár minut refreshuji nabídky řidičů, než se mezi oktávkama konečně objeví BMW ročník 2016, vůz dostatečně reprezentativní pro tuto situaci. Než přijede, obědvám a sleduji, jak déšť kreslí do louží.

„Kampak tak nalehko?“ Z řidičovy otázky a výrazu ve tváři usuzuji, že můj outfit neušel jeho pozornosti. „Do divadla, dávají teď v novém nastudování Brněnského Burana.“

V tágu jsem nejprve chvíli po podlaze lovil mobil, bo mi vypadl z kapsy tepláků, a pak si všiml, že mám zadanou platbu hotově, namísto kartou, a peněženka samozřejmě leží zamčená doma. „Dá se to změnit na kartu?“ Řidič kroutí hlavou. „Ok, já bych stejně potřeboval hned hodit zpět, tak si pak jenom odskočím do bytu pro peníze, jo?“ Řidič souhlasí.

Markéta mi půjčila své klíče, vrátili jsme se domů, já spěchám do bytu pro peněženku, odemykám, vcházím dovnitř, odkládám klíče na stolek (!), beru peněženku a pádím zpět.

(Ukázka z připravované brožury „Proč je dobré mít alespoň dvě spolubydlící.“)


Kdo se mstil na dětech?

Pojďme realisticky rozkrýt kauzu posledních dní, která rozvířila mezinárodní síť Internet zejména na brněnsku. Jde o článek Jak se mstíme na dětech.

Vzhledem k jeho nesmírné délce nelze předpokládat, že i přes masivní sdílení by ho někdo dočetl. Takže stručně: Otto Bohuš má synka, který od 6 let trousí po bytě vzkazy holdující svému otci. Od nástupu do 3. třídy se něco změní, po vzkazech je náhle veta a Otto z toho obviňuje školství zapuchlé v dobách Marie Terezie. A volá po změně.

Protože je to napsané fakt výborně, řada čtenářů, zejména těch co podobnou transmutaci u svých dětí zažili, bezhlavě souhlasí s každou slabikou a úplně jim uniká, že vysvětlení bude mnohem prostší.

Začněme tím, že si synkovy vzkazy seřadíme chronologicky:

  1. TATI MISLÍM SI ŽE JSI NEႱLEPŠÍ TÁTA
  2. NEJLEPŠÍ V ČESKU MŮJ TÁTA JE SUPER
  3. TÁTO JSI SUPER
  4. you are good dad

Mezi 1) a 2) je vidět, jak syn původní vyznamenání geograficky zúžil, vzkaz 3) relativizuje i to, zda je v regionu vůbec nejlepší a 4) z něj dělá otce pouze dobrého.

Trend je myslím zcela zjevný a reflektuje, kterak dítě začíná svět vidět realističtějšíma očima.

Zároveň se stává soucítící bytostí a chápe, že lépe, než otce urážet vzkazy jako „jsi zcela průměrný otec“, je od jejich psaní upustit. Že by tohle byl výsledek špatného školství? Nemyslím si.

Nicméně věřím, že s nástupem puberty se zase vzkazy v domácnosti objeví, máme se jistě na co těšit.

V celé kauze ovšem mohl sehrát roli další zásadní faktor.

Velmi dobře si pamatuji, když do třetí třídy základní školy dorazila spolužačka Katka Rosenbergová s údajně zaručenou informací, jak se dělají děti. Co nám tehdy zvěstovala bylo rozhodně tím nejnechutnějším, s čím jsem se do té doby setkal. I ve srovnání s mrkvovou omáčkou. Absolutně jsem se zdráhal uvěřit, že by mí rodiče … strkal … táta mámě … TO NENÍ MOŽNÉ!

Lidi nemůžou být tak strašně nechutní! Ale jiné vysvětlení po ruce nebylo, červík pochyb zahlodal a já si uvědomil, že než tohle podstoupit, asi hodně dlouho děti mít nebudu, což skutečně doposud platí.

Pokud má Ottův synek také svou Katku Rosenbergovou ve třídě, nelze se jeho náhlému ochladnutí vůči ohavným rodičům vůbec divit. A opět si nalejme čistého vína: není to vina známkování nebo školních úkolů.

Do třetice, je tu ještě jedna věc, která by měla být zmíněna. Všechny vzkazy jsou adresovány jediné osobě: otci. Tátovi. Ten je super, ten je nejlepší. Ale co matka, ptám se?

Víte, jak musí být skličující život v rodině, kde vy jste ta, co se pěkně usmívá na toho kdo je malinký, ta co pohladí a poví pohádku, ale SUPER JE TÁTA?!? Tenhle svět není v pořádku.

Roky žít s takto rozdanými kartami vás psychicky zlikviduje.

Takže je možné, že Ottův synek stále spotřebovává kvanta Post-itů, aby otci zvedl sebevědomí, ale ony se jen ztrácejí, někdo je se slzami v očích čte a vyhazuje.

Pojďme si spolu v rodinném kruhu promluvit o věcech dřív, než změníme naše školství. Než dáme učitelům zasloužené platy. Protože v tomto i v dalších případech je chyba možná někde úplně jinde.


3 624 265 Kč

Sobota přesně před týdnem.

„A co když to nevyjde? Neodstraníme raději to počítadlo?“
„Hele teď to musíme hlavně rychle spustit a pak máme 14 dní času vymýšlet, co dál, když to nevyjde.“
„Ok. Tak to spustíme.“
„Fajn, nahrávám na web a sdílejte.“

Sobota přesně před dvěma týdny.

Píše mi brácha: „Luda ma dceru Ninu, ktere diagnostikovali jednu brutalni nemoc. Da se lecit v Nemecku, ale stoji to mega a ctvrt. A tak chteji zkusit sbirku. Snazim se jim pomoct s webovkama.“ Ta brutální nemoc je spinální svalová atrofie, kdy ti ubývají svaly, včetně těch umožňujících dýchání, až se nakonec udusíš. Teprve před pár měsíci se na to objevil lék. První dávka injekcí stojí přes 22 000 000 Kč. Nina má možnost dostat je zdarma v nemocnici v Německu, nicméně přijmou ji, až složí milion a čtvrt na účet. A je nutné podstoupit léčbu co nejdřív.

Jak ale sehnat 1.25 milionu?

Uvědomuji si, že je to fakt mrtě peněz, srovnám-li to s třeba tím, že za 10 let, co vyvíjím software zdarma, jen za dobrovolné příspěvky, jsem dohromady nezískal ani čtvrtinu toho, co je teď potřeba vybrat za pouhé dva týdny. Ideálně ještě dřív. No ufff.

Můžu jim vůbec nějak pomoci? Teda krom toho, že web nasdílím a pošlu peníze.

Vůbec mě nenapadá jak.

Vykládám tenhle příběh o hodinu později v Lokálu třem kamarádkám, když mi dojde, že jedna z nich je redaktorka v televizi. „Dej mi na rodiče číslo, zkusím zařídit reportáž.“ Pak jdeme do kina, píše mi brácha, že dumají nad doménou. Předčítám ostatním návrhy, moc nadšeně se netváří, když kdosi řekne „A co třeba NadějeProNinu.cz?“ „Jo, to je ono!“

V neděli mi brácha posílá přístupové údaje k serveru a nástřel textu, jestli bych se na to podíval. Nechávám si poslat fotky 9měsíční Niny, že tomu zkusím dát trošku tvar. Absolutně nejsem grafik, neumím namalovat kolečko, doufám asi jen v to, že i slepý divočák občas narazí na žaludy. Za hodinu je hotovo, protože spěchám na trénink. Zaběhat si. Ještě v tramvaji píšu na Fejs, jestli někdo neví, jak se vůbec právně taková sbírka řeší. Příspěvek nezůstal bez povšimnutí a první lidé nabízejí pomoc. To dává naději.

V tu chvíli mi bylo jasné, že jsem až po uši v projektu, kdy se několik amatérů nedotčených marketingem pokusí udělat největší kampaň svých životů. A dají do toho maximum.

(Běhání ten den dopadlo krutě, myslel jsem, že je to můj konec, ale o tom někdy příště. Nebyl jsem schopen ani odpovídat lidem na Fejsu, naštěstí to v soukromých zprávách dělali rodiče.)

V pondělí píšu kamarádce, aby nám pomohla s textem, a přemýšlím, koho dalšího kontaktovat, a dochází mi, že v blízkosti mám vlastně docela dost lidí, kteří mohou pomoci. Dávám si je do zásoby.

Rodičům se podařilo domluvit s nadací Život dětem, která sbírku zastřeší. Což je paráda. Ale kvůli jednání s pojišťovnou spuštění webu odsouváme.

Následující dny stále ladíme web. Sdělení musí být dokonale přesné. Nesmí být žádný prostor pro nejasnosti. Text se rodí v Google dokumentu, takže on-line vidím, jak maminka Niny několik hodin do noci přepisuje dokola jeden odstaveček. „Pojďme už spát, ráno nám to půjde líp,“ říkám. „Ok, za chvíli stejně s malou vstávám.“

Musím říct, že jsem dlouho nezažil tak skvělou spolupráci. Žádné ego. Rozhodovaly jedině silnější argumenty. A to si neumím představit, co museli rodiče v těchto dnech prožívat.

Jednání s pojišťovnou stále nemělo výsledek a už jsme nechtěli dál otálet. Přidali jsme anglickou verzi a rozhodli se web spustit.

Plán byl, že v sobotu to dá na Fejs maminka Lucka, druhý den otec Luďa, další dny se přidám já, budeme to postupně stupňovat, počítáme s televizní reportáží, pomoc nabídl nejslavnější Youtuber, měl jsem v ruce pár dalších trumfů a říkal si, že za těch 14 dní, kterými jsme sbírku ohraničili, bychom se mohli k požadované částce fakt i dostat.

Sobota 16:00, přesně před týdnem.

Lucka nasdílela stránku na svůj profil. Dívám se na něj za 20 minut a byl tam jeden lajk, jedno sdílení a jeden komentář. To není úplně dobrý… Hodil jsem ještě odkaz na svůj Twitter, který dnes už víceméně nepoužívám, a vyrazil na pivo.

Kolem půl osmé mi píší, že to lidé začínají sdílet, že je to dojemné. V 22:30 dostávám zprávu, že nestíhají lidem odpovídat. Jsou zahlceni emaily a SMS. Zavládla euforie, tak jsem ji trošku krotil, že sdílet neznamená přispět, protože sdílet stojí pouhý klik a dělá to z tebe tak trochu lepšího člověka.

Uvědomil jsem si, že při crowdfundingu je oproti běžným zvyklostem užitečnější se charitou „pochlubit“, že je cennější napsat „poslal jsem tisícovku, pošlete taky“, než samotné sdílení.

Neděle ráno.

Stránka už má mnoho tisíc sdílení.

Koukám na video mého oblíbeného Youtubera a na začátku vyzývá diváky, ať pošlou příspěvek pro Ninu. To byl fofr! Vyplatilo se o tom všude mluvit.

Jelikož o víkendu nefungují bankovní převody, nemáme absolutně představu, kolik se vybralo. Ani odhadem. Vlastně jen doufám v pokojný průběh, protože v pondělí a úterý školím Nette, což znamená věnovat se účastníkům od rána do noci a nic jiného přitom nejde řešit.

Pak přichází informace, že jeden politik poslal Nině na účet 1 000 000 Kč.

Takže neuplynul ani den a cíl byl nejednou na dosah. Nicméně stále možná chybělo čtvrt milionu a já měl obavy, jestli tahle událost neodradí lidi přispívat dál.

Co jsme absolutně netušili, tak že tou dobou jsme měli cílovou pásku dávno za sebou.

Pondělí.

Na školení jsem si vzal notebook a v přestávkách jsme dávali dohromady poděkování pro všechny úžasné lidi, kteří poslali mnohdy neuvěřitelně štědré dary. V úterý, kdy dorazily poslední bankovní převody, už bylo jasno.

Výsledek byl naprosto neuvěřitelný: 3 624 265 Kč!

Možná si říkáte, co s těmi penězi navíc. Svět má rád jednoduché a uzavřené příběhy, holčička přijede do nemocnice, dostane lék a příběh končí happyendem. Ve skutečnosti tímto teprve začíná. Přichází dlouhé léčení, po této hospitalizaci, kde akutně tlačil čas, přijde další a s tím spojení další léčebné výlohy. Proto sbírka zůstává nadále otevřená.

Pro mě to byla nečekaná a úžasná zkušenost. Berte to jako inspiraci, pro případ, že byste museli řešit něco podobného. Jde to i na koleně a hlavně: lidé jsou ochotní pomáhat :-)

PS. dnes mi rodiče napsali, že pojišťovna všechny žádosti zamítla.


Říjen: kam se na něj hrabe září

Říjen 2016: nejlepší měsíc mého života, všechno se obrátilo k lepšímu, jsem nastartovaný jak raketa a těším se, co bude dál!

Faktem je, že jedna z těch mnoha skvělých novinek se mi dost možná přestane zdát skvělá už dnes v 19:07.

Totiž, dnes v 19:00 začínám osmiměsíční trénink na Spartan Race. To je závod, kdy běžíš 15km drsným terénem (zřejmě kolem Bruntálu) a překonáváš překážky, které nejsou náročné ani tak intelektuálně, jako spíš fyzicky, musíš třeba podplavat septik, zkrotit divokého Východňára nebo foukáním roztočit vrtuli helikoptéry.

Ještě pořád mám pocit, že trénink bude zábava. Že to chci! Že v 19:07 se mi nezhroutí svět a nebudu se pokoušet vyskočit z okna tělocvičny s křikem „8 měsíců nedááááááá … bum“.

Držte mi pěsti!

A taky jsem si říkal, že bych mohl trošku oprášit blog, snad se to povede.


Jak se zbavit automatického restartování Windows?

Největší prasárnička Windows je, že se automaticky bez ptaní restartují. Odejdete od počítače s rozdělanou prací, pootevíranými dokumenty a vrátíte se k čerstvě restartovanému počítači. Pro Mekaře to musí znít úplně neuvěřitelně, vlastně sám, když to teď píšu, tak nemůžu uvěřit, že operační systém, který něco takového dělá, používám. Brrrr!

Dobrá zpráva je, že existuje způsob jak tohle chování vypnout. Ač je poměrně důkladně skrytý, zde vám ho předkládám.


Aktualizace: níže uvedený postup nefunguje ve Windows 10 Anniversary Update. Zkouším ještě jiné řešení: smazat (nebo přesunout někam jinam) soubor C:\Windows\System32\Tasks\Microsoft\Windows\UpdateOrchestrator\Reboot a místo něj ve složce vytvořit adresář s názvem Reboot, což by mělo zabránit Windows ve znovuvytvoření původního souboru.


Máte Windows Home?

Nejprve spusťte Editor registru. Stiskněte tlačítko Start, napište regedit a spusťte ho.

A najděte ve stromu vlevo klíč HKEY_LOCAL_MACHINE\SOFTWARE\Policies\Microsoft\Windows\WindowsUpdate\AU. Pokud neexistuje, vytvořte ho přes Úpravy > Nový > Klíč. V něm vytvořte novou položku přes Úpravy > Nový > Hodnota DWORD (32-bit) s názvem NoAutoRebootWithLoggedOnUsers a hodnotou 1.

Máte Windows Pro?

Nejprve spusťte Editor místních zásad skupiny (anglicky Group Policy Editor). Stiskněte tlačítko Start, napište gpedit.msc a spusťte ho.

V Editoru vyhledejte Konfigurace počítače > Šablony pro správu > Součásti systému Windows > Windows Update a odklikněte položku Zakázat automatické restartování v případě přihlášených uživatelů. V anglických Windows je to Computer Configuration > Administrative Templates > Windows Components > Windows Update a No auto-restart with logged on users.

Zvolte Povoleno (v anglické verzi Enabled) a potvrďte tlačítkem OK.

A nyní by již měl zavládnout klid a mír.