Až si tohle přečtete, nebudete tomu věřit. Budete se zdráhat tomu uvěřit i potom, co si to ověříte na Wikipedii.

Portugalsko je moje milovaná země. Portské, pastéis de nata a hol… no, holky zrovna ne, ale to portské je boží. Tahle země má taky neskutečný talent na průsery. V roce 1755 si Lisabon zkusil tři biblické katastrofy v jednom dni. Po takovém výkonu by si člověk řekl, že takový národ je už na všechno připravený.

Jenže dějiny jsou rafinované. O necelá dvě století později si Portugalsko nadělilo katastrofu číslo dvě, a tentokrát bez pomoci tektonických desek. Hlavní rekvizitou bylo skládací lehátko na zahradě.

Mnich, který dostal stát

Ta katastrofa se jmenovala António de Oliveira Salazar. Nejdéle vládnoucí evropský diktátor dvacátého století. (Ano, i západní Evropa měla diktátory, dva vedle sebe, kteří si mávali přes hranici.) Za jeho vlády se vystřídali čtyři papežové. V roce 1932 se stal premiérem a zůstal jím šestatřicet let. To je dvakrát víc Orbán než Orbán.

Salazar byl profesor ekonomie. Což je detail, který se vám bude hodit, až budete vysvětlovat, proč svěřovat stát do rukou ekonomů nemusí být vždy úplně dobrý nápad.

Byl asketa. Nepil, nekouřil, nikdy se neoženil, žil ve skromném domě se svou hospodyní a dvěma adoptovanými dcerami. Na rozdíl od většiny diktátorů, kteří si obvykle kupují diamantová záchodová prkýnka 🚽, se Salazar choval jako neobyčejně nudný úředník, který má jediný koníček.

Tím koníčkem bylo udržovat celou zemi v chudobě.

Ne jako vedlejší efekt. Jako životní cíl.

Věřil totiž, že chudoba je pro Portugalce dobrá. Buduje charakter. Učí pokoře. A hlavně, chudí lidé nemají čas stávkovat, protože jsou zaneprázdnění tím, že nemají co jíst.

Tomuto ekonomickému programu se říkalo Estado Novo, Nový stát. Portugalci se z něj vzpamatovávají dodnes. U nás o jeho zavedení usilují diktátoři-čekatelé z hnutí Nerůst.

A pak přišlo lehátko

Salazarův denní režim snesl srovnání s klášterním řádem: brzký oběd, jednoduchá strava, žádný alkohol, žádné ženy, žádné radovánky. Nic, co by vás mohlo nečekaně zabít.

A pak přišla sobota 3. srpna 1968.

Bylo mu devětasedmdesát a pobýval v letním sídle v São João do Estoril. V devět ráno usedl na zahradní lehátko, aby se nechal oholit.

Lehátko pod ním ruplo.

Hlavou narazil na kamennou dlažbu a ztratil vědomí.

Postdiktátorská hygiena

Zhruba měsíc po pádu se Salazarův stav dramaticky zhoršil. Chirurgové mu z mozku odstranili sraženinu, načež přišla rozsáhlá mrtvice. Diktátor upadl do kómatu a lékaři se jednohlasně shodli, že už se neprobere.

Portugalsko se tedy pustilo do běžné postdiktátorské hygieny. Prezident Américo Tomás oficiálně zbavil Salazara funkce, novým premiérem se stal loajální profesor práv Marcelo Caetano. Režim pokračoval dál, jen o kousek vlažněji. V novinách vycházely Caetanovy projevy. Státní aparát přecvakl na nového kapitána. Život šel dál.

Jediný, kdo o ničem nevěděl, byl sám Salazar. Ležel v nemocnici a tiše dohasínal.

Jenže.

Jenže diktátor Salazar otevřel oči

Salazar se probral.

A neprobral se napůl. Ožil jak svého času Zeman: mluvil, četl, přemýšlel, domáhal se novin a pudinku.

To byl okamžik, kdy se portugalské vládě zastavil dech.

Starý problém s diktátorem v kómatu byl totiž pohodinda. Člověk v kómatu je v podstatě velmi drahá pokojová rostlina 🪴. Nový problém s probuzeným diktátorem, kterému před třemi týdny sebrali zemi, byl ovšem úplně jiného kalibru.

Nejjednodušší by bývalo mu říct: „Pane Salazare, vzhledem k vašemu zdravotnímu stavu jsme vás museli odvolat. Vedení převzal Caetano, dělá to slušně, odpočívejte v pokoji.“

Jenže. Salazar právě přežil operaci mozku a mrtvici. Byl zesláblý, nerudný, formálně ale stále nejmocnějším mužem v zemi a nikomu se moc nechtělo riskovat, jestli mu druhá špatná zpráva nenadělá druhou mrtvici.

Sáhli tedy po jiném řešení.

Že mu to prostě neřeknou.

Paralelní Portugalsko

A teď přichází ta nejneuvěřitelnější část celého příběhu.

Salazara přestěhovali zpět do jeho oficiální lisabonské rezidence. Tam za ním pravidelně docházeli ministři a předstírali u něj zasedání kabinetu. Debatovali, přikyvovali, nechávali ho podepisovat dokumenty, které potom cestou ze dveří končily v koši.

Salazar vládl. 👑

Svému pokoji.

Posílali mu i noviny. Přirozeně ne takové, jaké se skutečně tiskly. Pro Salazara vznikala jeho vlastní edice, ze které byl vygumován nový premiér Caetano, jeho projevy, fotografie i samotné jméno. Představte si tu logistiku. Každé ráno vytisknout zvláštní noviny pro jediného čtenáře. Hlídat, aby se do rádia neproplížil Caetanův hlas. Hlídat, aby se žádná návštěva neprořekla. Hlídat, aby Salazar z okna nezahlédl plakát s nesprávným premiérem.

Tohle divadlo trvalo téměř dva roky. Slovy: DVA ROKY! 🎭

Salazar mezitím dělal přesně to, co dělá každý správný státník ve stáří. Sepisoval projevy (které nikdy nezazněly). Podepisoval zákony (které nikdy neplatily). Přijímal hosty (kteří z audience odcházeli s pocitem herce v ochotnickém představení).

Korigoval rozpočty, které se jen předstíraly. Promýšlel reformy, které se nikam nedostaly. Posílal pozdravy Frankovi do sousedního Španělska a Caetanův kabinet trnul, jestli mu Franco neodpoví něčím, co by vystavěnou kulisu rozbilo.

Ale nestalo se. Kulisa držela.

Pád Estado Novo a konec bez rozloučení

Zemřel 27. července 1970. Do posledního dechu byl přesvědčený, že vládne Portugalsku.

V roce 1974 přišla Karafiátová revoluce, Salazarův režim padl, vojáci si dali do hlavní pušek karafiáty a Portugalsko konečně objevilo, že dvacáté století opravdu existuje.

Nejdéle vládnoucího evropského diktátora dvacátého století nesvrhla revoluce. Nesvrhly ho tajné služby. Nesvrhli ho Američané ani Sověti.

Svrhlo ho skládací lehátko. 🪑

A když bylo po všem, portugalská vláda zjistila, že nejtěžší na celé věci není diktátora odstranit. Nejtěžší je mu to říct.