Padala Berlínská zeď a my se vraceli ze Západního Německa. Připadal jsem si tam jako Alenka v říši divů. Jenže to nebylo vůbec nic proti tomu, co propuklo o týden později u nás.

Revoluce byla bezpochyby jedním z nejúžasnějších zážitků mého života. Fakt je mi líto všech, co se narodili později – přišli jste o hodně! Třeba to už ani nezažijete 🙂

A mnohem víc je mi líto těch, co se jí nedožili.


Těsně před pádem totality jsme dostali devizový příslib a mohli vycestovat do NSR. Ta 100% konfrontace socialismu a kapitalismu, to byl fascinující zážitek. Na všechno jsem hleděl jako tele na nová vrata. Na všechno! Na posekanou trávu kolem silnic. Na domy, co nebyly šedivé. Na auta. Lidi. Jídlo! Chutnalo neskutečně lépe. A navíc se v obchodech daly koupit třeba banány… Pamatuji si, že Západní Německo mělo dokonce charakteristickou vůni. Tu vůni měly i balíčky, co nám posílala teta Inge Sailer z Lenningenu. A tu vůni už dnes necítím.

Za komanče spatřit jiné auto nežli Škodovku či Žigulík byl zázrak. V Německu byla jiná všechna auta! Fordy, Mercedesy, BMW, nevycházel jsem z úžasu. A Němci – ti žasli taky. Nad naším žlutým Žigulíkem 1500, kterého si stále fotili :)

A pak to prdlo v Berlíně. Zápaďáci nějak poznali, že my jsme z Východu, nevím jak, jestli podle toho Žigulíku nebo podle partiových hadrů, každopádně stačilo zastavit na parkovišti a už nám blahopřáli a obdarovávali nás bonbóny a čokoládou. Něco podobného jsem zažil o půl roku později, když jsem lidem roznášel volební lístky k prvním svobodným volbám.

Otec koupil satelitní přijímač a vyrazili jsme z NSR do ČSSR, byť jsem neustále ukecával rodiče, ať se nevracíme (-„Ale máš tam domov, kamarády,…“ -„Nezajímá!“). Hranice jsme tehdy projížděli v opačném směru než všichni ostatní.


Uplynulo jen pár dnů a revoluce dorazila i k nám. „Už je to tady!“ Během jednoho dne jsme zestárli o deset let. Nosili na pouzdrech trikoloru a poprvé slyšeli Karla Kryla. Najednou jsme mohli říkat nahlas to, co se dřív mohlo jen doma. No a satelitní přijímač? Ten zůstal nevybalený v krabici. Kdo by se na něj díval.

Mezi lidmi zavládla euforie, měli jsme se všichni rádi. Já vím, zní to šíleně. Dodnes se mi to vybaví, když vidím televizní záběry z té doby. Člověkem projede takové vzrušení.

Tehdy mi bylo strašně líto, že jsem nebyl o pár let starší. Že jsem nebyl dospělý. Okamžitě bych odjel do Prahy a snažil se být uprostřed dění. Věk mě štval i v prvních porevolučních letech, když se tu začínalo všechno stavět na nohy a já nemohl ještě podnikat.

Ale co mi léta dodávalo nadšení? Že jsem v dětství zažil zázrak.

Revoluci prostě žeru.


Štve mě, že se zapomnělo, že komunismus je zločinný a vražedný režim. Že je jen otázka času, kdy se estébáci a udavači Filip či jemu podobní dostanou opět do vlády.