Popis situace docela sedí, byť teda já na demonstrace nechodil, protože jsem bydlel 260 km od Prahy a bylo mi tehdy 12 let. Co mi ale v článku úplně chybí, tak pocit zoufalosti té doby. Život v kleci, ze které není úniku, žádná budoucnost, neustálé šaškování, kdy naprostá většina ví, že to, co dělá, je na hlavu (od prvomájových průvodů po nástěnky), ale je nucena v tom divadle žít.
Je možné, že se o tom nezmiňuješ, protože jsi (jste) to fakt tak necítili. Může být rozdíl v tom, že my bydleli hned vedle hranic s Rakouskem, železná opona doslova kousek za barákem, v televizi víc rakouských kanálů, než našich, tedy permanentní konfrontace pozlátka západu s výdobytky socialismu.
Nebo je taky možné, že jste už ve svých 21 letech byli jako generace zkurvení, smíření s upocenou budoucností, životem svých otců. Což nemyslím zle, někdy ten zlom prostě přicházet musel.
A jestli je to tak, potom mi teprve teď dochází, jaký zázrak se stal 21. listopadu, když všechny vysoké školy vyhlásily stávku. Kdyby k tomu nedošlo (a kdyby se nestalo ani nic dalšího), s převratem by se čekalo asi na mou generaci. My jsme byli dost nasraní a tušili, kdo je Havel.
(Toliko komentář k Františkově článku)
