Březen 2020, měsíc, kdy se jindy rozpolcený národ český
semkl pevně dohromady. Bylo úžasné pocítit atmosféru pospolitosti a
upřímnou snahu vzájemně si pomáhat ? A vydrželo to několik krásných
týd… no… 10 dní. Osm určitě.
A pak jsme se začali bonzovat, když se třeba nudistka opalovala bez Eviny
roušky, zřezali jsme nějaké důchodce, že nakupovali dopo a nevypadali
staro, policajti zfackovali děvčata a začalo se zdát, že se svět vrací do
starých dobrých kolejí.
Ale teprve tento týden přinesl slůvko, které společnost konečně
rozdělilo. Promořování. Slovo, jenž je malebnou kombinací slov promočit a
vymřít, rozdělilo nejprve ty, kteří mají na starost strategii boje
s koronavirem, aby o to přesvědčivěji následně rozdělilo
celý národ.
A vznikají tu dvě skupiny. Jedna souhlasí s promořováním a vítá,
že se mezi nás dostane virus. Říkejme jim Vítači. Vítači tvrdí, že
virus nepředstavuje zas takové nebezpečí, interpretují optimisticky na
první pohled hrůzné statistiky úmrtnosti, vysvětlují, že nemoc není
o tolik horší nežli chřipka, a umírají na ni především lidé, kteří
stejně měli umřít v plánu. Určitá skupina Vítačů očekává, že
příchod léta zpomalí pandemii. Pro ně se vžil termín Sluníčkáři.
Proti nim stojí druhá skupina, která se cizího viru bojí. Říkejme jí
Xenofobové, využijeme tak již ustálené terminologie. Tito lidé sledují,
co virus způsobuje ve světě, a tvrdě odmítají pustit jej do naší země.
Bojí se, že Covid znásilní naše babičky a zabije dědečky.
V diskusích do začíná vřít. Xenofobové nevěří, že se virus může
začlenit do společnosti, vyzývají Vítače, ať si teda vezmou nějakého
vira domů a promoří se sami. A opět je v hledáčku Švédsko. A opět se
liší výklad jedněch versus druhých, Jestli politiku vítaní zvládají
opravdu dobře, nebo stojí na prahu propasti.
Protože situace je nová, ještě řada tradičních symbolů chybí.
Například Xenofobové dosud nemají hudební těleso, které by přišlo
s ikonickou písní (co třeba song Nešitá o přednostech roušky
z čínské továrny?). Taktéž dochází k pozoruhodnému obratu, kdy
v tomto rozdělení společnosti jsou to právě Xenofobové, kdo
nekompromisně vyžadují nošení roušek a nikábů, zejména třeba ve
školách, zatímco Vítači upozorňují na absurdnost některých nařízení.
To by mohlo nezkušeného člověka zmást, tento zvrat jsme opravdu
nečekali.
Naštěstí spousta dalších obyčejů zůstala zachována nebo se liší
jen mírně. Dnes i tehdy by vás sebrali policajti, pokud byste se proháněli
na veřejnosti s osmatřicítkou. Dřív teda kvůli zbrani, dnes kvůli
teplotě. Taktéž během uprchlické krize si v MHD přátelé čmoudi raději
skrývali obličej, protože by je kvůli barvě kůže mohli napadnout slušní
lidé. I dnes si kvůli barvě kůže ukrývají obličej opálení lyžaři,
protože nikdy neví, na jak velkou dávku slušnosti narazí. Což mi
připomíná, že včera dával v Prostoru X rozhovor Cyril Höschl. Slovy
Vítač, barvou lyžař. Byl tak opálenej, že mu cestou domů musel dát
někdo pěkně na roušku.
Podle všeho, co o koronaviru čtu, se jedná o horší
chřipku. Máme velké štěstí, že svět nezasáhla smrtící epidemie, ale
jen jakési demo, které ukázalo, jak strašně jsme nepřipravení a jak by
nás cokoliv opravdu vážného rozložilo na kousky.
(Vím, že mnoha lidem se u spojení slov „horší chřipka“
otevírá kudla v kapse, za nenošení roušek se udává na policii, to je
vliv paniky, zavřete prosím kudličky a odložte telefony, díky.)
- Ale Davide, v Itálii umírají denně tisíce lidí!
Ano. Věkový průměr umírajících v Itálii je 79.5 roku. (Héj, ten
virus v ČR potřebujeme, u nás je délka života jen 78 let!) Vzpomeňte si
na zprávy o prvních zemřelých v ČR. Byli to těžce nemocní lidé,
kteří zemřeli z úplně jiných důvodů, jen shodou okolností se stihli
nakazit koronavirem. Na jaře tak zemřelo mnoho těžce nemocných, který by
jinak zemřeli na podzim.
Tohle je IDEÁLNÍ pandemie. Protože mladí se o staré mohou (a musí)
postarat, zatímco ekonomika bude nadále fungovat. Naopak Španělská
chřipka, co to tu kosila před sto lety, se nejen nezakecala, ale šla po
lidech v produktivním věku. Což byl průser.
- Ale Davide, mezi mrtvými jsou i mladí lidé! Ničí jim to plíce!
Samozřejmě, i na úplně běžnou chřipku umírají mladí lidé, to se
výjimečně stává. Jako když nekuřák sportovec dostane
infarkt :)
Už mě neruš, chci dojít k tomu hlavnímu.
Co je cílem ČÍSLO JEDNA, tak poskytnout maximální péči právě starým
a nemocným lidem. Ti se nesmí v žádném případě nakazit. Pochopil to
i Babiš, který má největší strach sám o sebe, a zavřel se do
karantény, sera na funkci. Buona sera.
Pokud se totiž nemoc dostane mezi starší či nemocné, bleskově se
zahltí nemocnice. Nejen náš, ale žádný zdravotní systém na světě není
připravený na takový nával. Ani za 400 letech nebude, vzpomeňte si, jaký
je vždycky poprask na ošetřovně, když ve Star Treku útočí na vesmírnou
loď Federace. V žádném případě nechceme, aby nastala situace, kdy se
zdravotní personál musí rozhodovat, komu pomůže a koho nechá zemřít.
A vedle toho musíme postupně, ale co nejrychleji, uvolňovat karanténu
ostatním. Postupně kvůli tomu, aby nedošlo k zahlcení nemocnic, protože
stále tu bude část lidí, kteří budou mít hrozný průběh. Opravdu
hrozný. A co nejrychleji proto, že padá ekonomika. Nejsou to jen umělci,
kteří jsou teď úplně v píči (nenechte se zmást úsměvy, když
vystupují na Mall.tv, je to křeč z hladu), následujeme je tam postupně
všichni. Jistě, majitelé DámeJídlo se teď malinko culí, ale i tak
souhlasně přikyvují, stejně tak kunsthistorici, kteří byli v píči už
předtím a dnes to mohou ostatní školit.
- Ale Davide, nemůžeme přece vyměnit ekonomiku za nebezpečí
nákazy!
Potřebujeme se nákazy zbavit.
Nefunguje to tak, že se koronavirus projde po městě, řekne „Tyjo, tady
chcípl pes, v letáku to vypadalo jinak. Stopnem si kapénku a letíme
pryč“. Viru se zbavíme tehdy, pokud dostatečné procento populace získá
protilátky. Procento se liší od nemoci k nemoci, u těch vysoce
infekčních, jako jsou třeba neštovice, to je až 90 % obyvatel. Nemoc
vymizí, neboť se neumí šířit ve světě imunních.
Protilátky získáváme třeba očkováním. Ale ne tak, že nám je
píchnou. Naopak, píchá se nemoc (brrr), v nějaké oslabené formě (brrr
trošku míň). A protilátky si následně vybuduje imunitní systém. Jinak
to současná medicína řešit neumí. Proto bude mimochodem dobré začít
opět flákat mytí rukou, až se to přežene.
Očkování proti koronaviru nemáme, ale jelikož je jeho smrtnost opravdu
velmi nízká, získáme protilátky tak, že se postupně dostatek z nás
nakazí. Budeme pár dní bumbat čajíček, koukat na Netflix a budeme nevrlí
jak prase. Takže u některých nebude patrná změna. (A maličký zlomeček
z nás umře. RIP.)
Nebojme se nákazy! Většinu nás to stejně čeká. Když jsem se doslechl,
že to má někdo v baráku, napadlo mě jít olíznout kliku od vchodových
dveří, ale správa domu ji stihla desinfikovat. Škoda, tímto způsobem kdysi
zachraňovali šamani své kmeny. (Snad není trestné nakazit sám sebe.)
Poslouchat vládu, protože věřím (teda doufám), že zodpovědní lidé
tohle ví. Byť třeba Prymula se svou někdejší snahou rozjet
v královehradecké nemocnici oddělení s čínskou tradiční medicínou je
pro mě nevěrohodná osoba a chvílemi mám pocit, že vymýšlí opatření,
které mají zbavit ČR umírání jako takového. (Fotomontáž z Dařbujána
a Pandrholy, kde Prymula otáčí všem lidem postel, aby už nikdo v ČR
nezemřel. Kvůli nemocem, jenom hlady.)
Ale v žádném případě není důvod k panice. Lidstvo dostalo od
přírody jen přátelský šťouchanec. Věřte mi, že to brzy skončí a
budeme všichni volní, šťastní a tlustí alkoholici ?
Navíc jsou země, které mají díky koronaviru pozitivní bilanci
úmrtnosti. Třeba Salvador, kde se kvůli omezení volného pohybu snížil
počet vražd na historické minimum. Podle prezidenta Nayiba Bukeleho bylo
v březnu v zemi zavražděno jen 65 lidí, ač dříve evidoval tento
středoamerický stát někdy i tisíc vražd měsíčně.
Autor není epidemiolog, nemá žádné vzdělání a měl by dělat
něco užitečnějšího než psát takové
bláboly.
Člověk si musí dávat pozor, co napíše na blog. Když večer
sepíšete plán jako tento, hned v pondělí ráno se může stát, že
s tím přijde náměstek
ministra zdravotnictví. ?
Určitě jste zaznamenali kauzu taxikáře, který vyhodil
z auta na ulici nevidomou paní. Říkal jsem si, že kritiky taxikářů je ve
veřejném prostoru dost – ale naopak jsem dlouho nečetl nic o životě
lidí se zrakovým postižením. A tak mě napadlo se vydat pro nějaké
zajímavosti.
Tento článek napsal Ladislav Zibura na
Facebooku. Připadalo mi škoda, aby zapadl ve vodách sociální sítě,
proto ho se svolením republikuji na blogu. Přeji příjemné čtení a já jdu
zjistit, jestli slovo republikovat vůbec existuje.
V pátek jsem se potkal ve smíchovské kavárně s Nicole Fryčovou a
Jiřím Černým.
„Tak Ladislave, co bys od nás chtěl slyšet?“ zeptal se
mě Jiří.
„Chtěl bych slyšet všechno, u čeho by vám pomohlo, aby to vědělo
víc lidí.“
A tak začal náš tříhodinový rozhovor. Musím říct, že pro mě
představoval ohromně zajímavou výpravu do světa každodenního
dobrodružství, o kterém jsem toho zatím moc neslyšel.
Z rozhovoru jsem vybral ty nejzajímavější a nejdůležitější citace a
rozdělil je do pár tematických okruhů.
Pokud by vám přišlo, že jsou Nicole a Jiří strozí a přísní, pak
vězte, že je to jen vina mého krácení. Můj pocit z nich totiž byl
přesně opačný.
Následující text by vám měl vynahradit tříhodinové povídání
s dvojicí zrakově postižených a zprostředkovat jejich zkušenosti a pohled
na svět.
Dozvíte se třeba, proč je nešťastné označení slepecká hůl, proč
nikdy nikoho nemáte chytat za bílou hůl a proč vás fráze „jejich pohled
na svět“ zarazila docela zbytečně.
Jiří Černý (*1991)
Jiří si dodělává Ph.D. na Právnické fakultě UK a pracuje jako
právník. Do minulého týdne byl poradcem ombudsmanky Anny Šabatové
v rámci monitoringu ochrany práv lidí s postižením v ČR.
Jiří má vrozenou vadu, která se mu v průběhu života několikrát
skokově zhoršila. S orientační holí začal chodit v průběhu studia
Právnické fakulty, kdy – jak sám říká „začal na přechodu
přehlížet lidi i celé tramvaje.“
Nicole Fryčová (*1995)
Nicole studuje magistra na Právnické fakultě UK. Mimo jiné působí jako
předsedkyně Odborné skupiny pro přístupnost veřejné správy a veřejných
služeb při Úřadu Vlády ČR a také jako vedoucí sociálněprávní poradny
v organizaci Revenium.
Nicole je prakticky nevidomá už od narození – podle svých slov je
schopná na krátkou vzdálenost vidět jen siluety postav a číst velmi
zvětšený text (o velikosti jednoho slova na celou PC obrazovku).
Co (ne)vidí?
JIŘÍ: „Zdaleka to není tak, že by všichni zrakově postižení měli
před očima jen ‚tmu‘. Může se ti stát, že někdo s bílou holí
nastoupí do tramvaje, vytáhne noviny a začne je číst. Druhů zrakového
postižení je spousta. Někdo má třeba trubicové vidění – vidí dobře
jen maličký výřez před sebou, jako kdyby ses díval dlouhým brčkem.
V prostoru se orientovat bez hole nedokáže, ale noviny si přečte. Různých
variant vidění při různých vadách je ohromné množství.“
NICOLE: „Já třeba stejně jako Jirka mohu číst z mobilu, když mám
opravdu hodně zvětšená písmena a koukám na něj zblízka – tedy ze
vzdálenosti 2–4 centimetrů.“
JIŘÍ: „Já vidím tak, jako kdybych měl přes oči několikrát
přeložený igelitový sáček. A kromě sáčku mi oraz ruší ještě
rozsáhlé zrnění – jako u rozladěné staré televize. Lidé se mě
často ptají, jestli mi nepomohou brýle nebo operace. Nepomohou.“
NICOLE: „Já mám velmi sníženou zrakovou ostrost v kombinaci
s mnohačetnými výpadky v zorném poli (na velkou část zrakového pole
nevidím vůbec nic). Můžeš si to sám vyzkoušet. Existují mobilní
aplikace, které ti přes foťák telefonu simulují různé druhy postižení.
I když jsou prý docela mírné oproti realitě.“
Aplikace pro Apple: I Have
Low Vision VR, aplikace pro Google: ViaOpta
Simulator.
JIŘÍ: „Když vidíš člověka s bílou holí, pravděpodobně má
nějaké zbytky zraku, ovšem už se s nimi nedokáže bezpečně pohybovat.
Žije u nás přibližně 80 tisíc těžce zrakově postižených lidí.
Podle odborné definice se jedná o lidi, kterým zraková vada vážně
zasahuje do života, a už ji nejde napravit například brýlemi. Jen několik
procent z nich je zcela nevidomých (podle různých statistik asi 900–1500
lidí). Statisticky tak většina lidí s bílou holí nějaké zbytky zraku
má. Opravdu ale tu hůl potřebují – je to hůl orientační, nikoli jen
hůl pro zcela nevidomé.“
NICOLE: „Lidi, kteří to nevědí, občas reagují pobouřeně. Mně se
třeba stalo, že jsem s holí nastoupila do autobusu a vytáhla si telefon.
Řidič se mě při výstupu ptal, jestli tedy vidím, nebo nevidím, když
můžu koukat do mobilu. Jestli ta hůl není podvod, abych jezdila
zadarmo.“
JIŘÍ: „Dokonce existuje i takzvaná signalizační bílá hůl. Ta je
skládací a vytahuješ ji jen tehdy, když potřebuješ dát najevo, že jsi
slabozraký – třeba na přechodu bez semaforu. Můžeš si s ní pomoci
taky při orientaci v prostoru, třeba na schodech bez zábradlí. V praxi ale
existuje spousta slabozrakých, kterým by signalizační hůl pomohla, ale
raději ji nepoužívají. Bojí se totiž, že by je lidé označili za
simulanty. Ze zkušenosti mohu říct, že hůl ve spojení se zbytky zraku
přináší spoustu faux pas a nařčení ze simulování. Nikdo z nás přitom
nemá důvod ji nosit jen tak – na výhody máme nárok jen na základě
průkazky ZTP a ZTP/P.“
NICOLE: „Já znám i lidi, kteří kvůli těmto reakcím na veřejnosti
raději začali předstírat, že jsou zcela nevidomí, i když mají zbytky
zraku. Nechtěli být terčem těch nepříjemných otázek. Proto by nám moc
pomohlo, kdyby lidé věděli, že zdaleka ne každý s bílou holí je zcela
nevidomý.“
Slepec nebo nevidomý?
JIŘÍ: „Víš, velmi by nám pomohlo, kdyby se používaly přesné pojmy.
Nejde jen o naši přecitlivělost – správná terminologie pomáhá bořit
mýty. Správné označení ‚orientační hůl‘ a ‚vodicí pes‘ odkazuje
na to, že je užívají také slabozrací, ne jen zcela nevidomí. Právě
proto je zavádějící označení ‚slepecká hůl‘ a
‚slepecký pes‘.“
LADISLAV: „A jak je to se slovem slepec?“
JIŘÍ: „Sám se neidentifikuji jako nevidomý, takže teď nemluvím za
sebe, ale za své známé i neznámé. Ano, označení slepec jim vadí a zní
trochu nepatřičně, ve spisovném projevu až hanlivě. To slovo má spoustu
negativních konotací. Často se na sítích i mimo ně setkávám
s různými frázemi, ve kterých se slovo ‚slepý‘ nebo ‚slepec‘
používá jako synonymum pro někoho s nedostatkem vzdělání či informací.
Myslím, že dřív to tak nebylo. Můžeš se setkat s řadou lidí ze
starší generace, kterým označení ‚slepec‘ a ‚slepecká hůl‘
nevadí. Jak už jsem ale zmiňoval, podporuje to ten stereotyp, že nikdo
s holí nemá ani zbytky zraku. Proto považuji za šťastnější označení
‚nevidomý‘, ‚slabozraký‘ či ‚zrakově postižený‘.“
NICOLE: „Co naopak nemusíš řešit vůbec, jsou běžné fráze spojené
s viděním. Lidi se jim občas vyhýbají, ale není k tomu důvod. Je
úplně normální se mě zeptat, jestli jsem ‚viděla nějaký film‘ nebo
‚jaký je můj pohled na věc‘. Lidi bývají zbytečně opatrní, já se
nad tím ale ani nepozastavím. Vlastně mě mrzí jenom, když se mi za to
někdo začne omlouvat, to je úplně zbytečný.“
Pomoc ve veřejném prostoru
NICOLE: „Základem je komunikace. Nejraději mám, když ke mně někdo
přijde, zeptá se, zda potřebuji pomoci, a taky počká na odpověď.“
JIŘÍ: „Zeptat se na rozsah pomoci a hlavně počkat na odpověď, to bych
rád vyzdvihnul. Občas tě lidi hned čapnou a někam vlečou, což je trochu
nepříjemné. Zrovna včera mi chtěla na Andělu vehementně pomáhat starší
paní. Když jsem poděkoval a řekl, že se jí držet nepotřebuji a jen
s davem přejdu přes tramvajové koleje, tak mě chytla za kabát a začala
táhnout.“ (smích)
NICOLE: „Nicméně to není žádná věda. Když potřebuju pomoci, jenom
se tě chytím za loket, který mi nabídneš – někdo slabozraký se ho
drží, někdo se přímo zavěsí. Ty pak půjdeš o krok přede mnou. Já
díky tobě vím, že každý krok za tebou mohu bezpečně udělat i já.
Když zatáčíš, nemusíš to hlásit, cítím to. Dobré je ale hlásit
schody – a ideálně i s tím, jestli vedou směrem nahoru nebo dolů, to
je celkem velký rozdíl.“
LADISLAV: „A co mám dělat, aby řeč ani chůze nestála?“
NICOLE: „Můžeš jít celkem normálním tempem, občas chodím
i rychleji než ostatní. Co se týká konverzace, mám moc ráda, když mě
někdo doprovází a říká mi, co je kolem. To je hezký rozhovor.“
LADISLAV: „Jako v Amélii z Montmarteru?“
JIŘÍ: „Tuším, že v tom filmu ji pak Amélie nechala uprostřed
silnice, ne? Tak to prosím nedělej nikdy.“ (smích)
LADISLAV: „A co je typická situace, kdy vlastně oceníte nabídku
pomoci?“
NICOLE: „Většinou máme naučené cesty, které dobře známe, protože
je chodíme pravidelně. Na těch obvykle pomoc nepotřebujeme. Problém ale
nastává se vším neobvyklým. Typicky třeba stavba na chodníku, kvůli
které je třeba vybočit do silnice. Tam čekám, dokud mi někdo nepomůže.
Nebo třeba dočasný přesun zastávky či přestup na výlukový spoj ve
vlaku.“
JIŘÍ: „Když jdu někde mezi hodně lidmi, tak se mi uhýbají, což je
milé. Jak ale lidi mívají telefon v ruce nebo jen ukročí směrem ke zdi,
čas od času se s někým trochu srazím. To se jednoduše stává a není
důvod se tím znepokojovat. Prostě se navzájem omluvíme a jdeme dál.
Doufám, že z toho někdo nemá nějaké výčitky.“
NICOLE: „To uhýbání ke zdi je asi nejčastější chyba. Lepší je to
naopak. Budovy většinou používáme jako vodící linii, takže je lepší se
uhnout směrem do prostoru.“
LADISLAV: „Líbilo by se ti, kdyby k tobě někdo přišel, nabídl ti
pomoc a požádal tě, ať ho naučíš tě správně vést, protože to nikdy
nedělal?“
NICOLE: „Jo, to je vlastně prima nápad, to by mě bavilo. Jen je třeba
myslet na to, že každý zrakově postižený je zvyklý chodit trochu jinak,
takže to neplatí univerzálně. Stačí komunikovat a vždycky počkat na
odpověď. Vždycky jít o krok napřed a nikdy nás nechytat za bílou hůl.
To je asi nejčastější chyba. My tou holí potřebujeme zkoumat
terén.“
JIŘÍ: „Přesně tak. Dal bych důraz na to, že základ je se domluvit na
podobě pomoci – a ta každému zrakově postiženému vyhovuje trochu jinak.
„Naučit se správně„ je zavádějící. Už se mi stalo i to, že mi
ochotná kolemjdoucí vysvětlovala, jak se jí mám správně chytnout,
protože jí to tak někdo naučil.“ (smích)
Blbý kecy
LADISLAV: „Asi v každým oboru lidské činnosti existují nějaký
otravný a často opakovaný fráze. Lidi to nemyslí špatně, ale opakují je
tak často, až je to nepříjemný. Vím, že nechcete působit
nevděčně – ale řekněte to na rovinu. Jaký věty vás štvou
nejvíc?“
NICOLE: „Tak ono si zvykneš. Když ti někdo pomáhá, je to jenom milý.
Ale třeba mi není moc příjemný slýchat ‚jak se ti žije v té tmě?‘.
Lidé vůbec nepočítají se skutečností, že mohu ještě něco
vidět.“
JIŘÍ: „Většina z nás totiž v úplné tmě nežije. Ani zcela
nevidomí, kteří přišli o zrak v průběhu života, mimochodem
nepopisují, že by viděli tmu. Prý ‚nevidí nic‘ – podobně jako ty
vnímáš prostor za svou hlavou. Je zajímavé, jak je pro lidi těžké si
představit, že neexistují jen ty dva extrémy ‚vidět normálně‘ a
‚nevidět vůbec‘. Mám nevidomou kamarádku, mimochodem vystudovanou
lékařku, která mi vyprávěla o tom, co se jí přihodilo v době, kdy
ztrácela zrak a už chodila s holí. Když se na ulici na poslední chvíli
vyhnula pánovi, konfrontačním tónem jí řekl: ‚tak buď vidim, nebo
ne‘.“ (smích)
NICOLE: „A navíc nechceš pořád s každým mluvit o svém
postižení. Já mám nejradši, když se se mnou lidi baví úplně normálně
o normálních věcech. Jako kdyby ses bavil s někým ve vlaku.“
NICOLE: „A taky litování vážně nesnáším. Třeba ‚taková
krásná holka a ona je slepá‘.“
JIŘÍ: „To jsou totiž věci, které víme, tak je není třeba opakovat.
Naopak je dobrý na rovinu zasáhnout v situacích, u kterých je zřejmé,
že je nevidím. Třeba když mám flek na kravatě, tak se neurazím, když mi
to někdo řekne. Ideálně tedy decentně a někdo, koho znám – ne třeba
právník protistrany do mikrofonu.„
NICOLE: „Já bych ráda dodala, že občas umí být pěkně protivní taky
lidi se zrakovým postižením. Hlavně se nenechte propříště odradit, když
třeba někoho chcete pustit sednout v MHD, a on vám odsekne. Může se to
samozřejmě stát, každý se se ztrátou zraku vyrovnává jinak. A hlavně,
každý zrakově postižený je osobnost, kterou netvoří ztráta zraku.“
JIŘÍ: „Ano, někdo mohl přijít o zrak náhle. Mohl třeba před půl
rokem řídit auto a dneska potřebuje bílou hůl. Nebo celý život byl
zvyklý v MHD stát, protože se štítil sedadel – a teď mu čtyři lidé
za deset minut sezení nejen nabídli, ale málem rozkázali, ať si sedne.
Chápu, že někdo v podobném rozpoložení může být na lidi nepříjemný.
Tak se hlavně nenechte odradit a nezobecňujte tuhle zkušenost s tím, že
‚už jim místa nabízet nebudete, když je vlastně nepotřebují‘.
Někteří i zcela nevidomí si opravdu sednout nepotřebují. Pak jsou ale
třeba lidé jako já – mám poškozenou sítnici, dělá mi potíž se
držet a otřesy mi mohou vadu zhoršovat. Je to tedy individuální.“
Dopravní prostředky
JIŘÍ: „Ve velkých českých městech fungují systémy, které nám
hlásí čísla linek MHD. Můžeme si je zapnout ovladačem (říká se mu
povelový vysílač), který nosíme v kapse, nebo je integrovaný v holi.
Tyhle systémy ale nefungují u většiny příměstských spojů a nefungují
ani u meziměstských autobusů a vlaků. Ne vždycky jsou navíc hlášení
dobře slyšet. Když se mě jako zrakově postiženého zeptáš, na jakou
tramvaj čekám, a upozorníš mě, když přijede, ocením to. Ještě jedna
věc by tě asi intuitivně nenapadla – je dobré při čekání na zastávce
nestát přímo vedle zrakově postiženého. Díky tomu ho může
přijíždějící řidič vidět a nechat v klidu nastoupit. Problém míváme
především tehdy, když do zastávky přijedou a otevřou dveře dvě tramvaje
zároveň. Hlášení druhé tramvaje totiž vůbec nemusíme slyšet a mohla by
nám ujet.“
NICOLE: „Obecně s dopravou platí, že v čím menším městě jsi,
tím je orientace náročnější. Na nádraží malého města bez rady
ostatních nastoupíš do autobusu jen těžko. Ve velkých městech je zase
pomoc hodně užitečná v případě nějaké nenadálé situace. Třeba když
dlouho nepřijíždí tramvaj, která měla přijet, nebo když se přesunula
zastávka kvůli rekonstrukci a není to zveřejněné online, což se děje
často. Takové informace je pak pro nás na místě těžké získat.“
NICOLE: „Ještě jsem si teď vzpomněla – když někomu s bílou holí
uvolníš místo v tramvaji, tak mu to musíš taky říct. Občas se stane,
že se zvedne několik lidí, ale neuvědomí si, že to nevidíme.“
JIŘÍ: „A ideálně ho tam taky doprovodit – mysli na to, že když
ukazuješ rukou na volné místo, pravděpodobně nevidí ruku, místo nebo
obojí.“
NICOLE: „Máme taky na tom povelovém vysílači tlačítko, které
spouští zvukovou signalizaci na semaforech. Občas to ale nefunguje. Když
vidíš nevidomého na přechodu a není zapnutá zvuková signalizace, patrně
ocení tvoji pomoc. Náročné je to také při dešti a po něm – to je
provoz mnohem hlasitější a signalizace nebývá slyšet.“
Kompenzační pomůcky
JIŘÍ: „S rozvojem technologií přibyla spousta věcí, které nám
usnadňují život. Když si třeba dneska objednám iPad, od rozbalení
z krabice si ho sám mohu nastavit do podoby, kdy je pro mě plně
použitelný. Operační systém defaultně obsahuje zvětšovací a
odečítací program a další asistivní technologie. Říká se tomu
univerzální design výrobků.“
NICOLE: „Slabozrací lidé mohou pro čtení používat taky zvětšovací
digitální lupy a další pomůcky.“
(Jiří mi pouští čtení z iPadu, které má nastavené tak rychle, že
to zní jako zrychlení Šmoulové. Sám jsem schopný rozumět až při
poloviční rychlosti.)
NICOLE: „Je třeba důležité říct, že ani jeden z nás dvou
nepoužívá Braillovo písmo. Spousta lidí ze staré školy ho vnímá jako
základ – a pro lidi nevidomé od narození je skutečně nenahraditelné,
protože prostřednictvím Brailla se učí třeba pravopis nebo čtou notový
zápis. Já se ale učila psát běžnou latinku – psala jsem za pomoci
větších a silnějších řádků tlustým fixem, na který jsem lépe
viděla. Latinku tedy normálně ovládám. Dneska už ale používám pouze
digitální text, který mi může předčítat notebook nebo mobil s hlasovým
výstupem.“
JIŘÍ: „Existuje taky tzv. braillský řádek – speciální
zařízení, které má spoustu miniaturních hmatových teček. Ty vystupují
podle čteného textu – a automaticky ti převádí psaný text do Braillova
písma, takže ho není třeba tisknout. I zcela nevidomí tak dneska mohou
číst webové stránky. Mimochodem, očekávání, že všichni zrakově
postižení umí Brailla, je skutečně další mylná představa. Ve
skutečnosti ho ovládá a potřebuje jen část z nás. Lidé, kteří
přijdou o zrak až v dospělosti, by se ho stejně kvůli nižší citlivosti
prstů měli problém naučit. Ale díky chytrým telefonům, tabletům a
čtečkám knih to není potřeba.“
Vzdělávání
JIŘÍ: „Co se týká vzdělávání, rád bych zdůraznil, že zrakové
postižení není spojeno s žádnou ztrátou intelektu. Zrakově postižení
běžně studují vysoké školy – jen tomu musí věnovat o něco více
času, protože nemohou číst tak rychle. Čteme buď výrazně zvětšený
text po jednotlivých slovech či slabikách, případně posloucháme strojový
hlas (říká se mu hlasový odečítač). Když se vyloženě neučím věci
nazpaměť a čtu třeba novinové články, obvykle používám hlasový
výstup – je to rychlejší.“
NICOLE: „Když přijde řeč na to, že studuju pražská práva, tak se
mě často lidé ptají, jestli existuje nějaký speciální obor pro
nevidomé. Ne, studuji úplně normální práva, jako ostatní studenti.
Nemáme žádné úlevy.“
JIŘÍ: „Ze zkušenosti bych řekl, že náročnější než učení může
být přijetí kolektivu, zejména na základní škole. Ostatní žáci, ale
i jejich rodiče, třeba velmi špatně nesou, když má ‚nějakej
postiženej‘ lepší známky než oni. Už vůbec neřeší, nakolik se jejich
potomci učení věnovali. Většina lidí je bohužel podvědomě
přesvědčená, že se zrakový handicap žáka musí negativně promítnout do
jeho schopnosti se učit. To je ale jen předsudek. Co vím od sluchově a
tělesně postižených, ti se s podobným předsudkem v takové míře
nesetkávají.“
LADISLAV: „Je přesto nějaký konkrétní předmět pro zrakově
postižené výrazně náročnější?“
JIŘÍ: „Teď se mnou určitě bude hodně lidí nesouhlasit, protože
znají třeba nevidomého překladatele. Obecně bych ale řekl, že je pro nás
těžké se v dospělosti učit cizí jazyk. A spousta vysokých škol
v poslední době požaduje hned dva cizí jazyky jako povinné. To bývá
problém. Z vysokoškolských oborů si vybíráme vesměs takové, které jsou
založené na práci s informacemi v textové podobě – tu nám může
přečíst počítač. Často se jedná třeba práva, historii, politologii,
IT, český jazyk a podobně. Pro zrakově postiženého z bilingvní rodiny je
takovým oborem třeba i překladatelství. Ale učit se druhý cizí jazyk,
když studujete třeba práva nebo podobně časově náročný obor, je
potíž.“
NICOLE: „Ano, s učením jazyků je to složitější. Hodně toho při
mluvení odpozoruješ třeba z gest, ale ta my nevidíme. Od začátku ten
jazyk slyšíme jen tak, jako kdybychom telefonovali. A když zrakově
postižený cestuje, pak si těžko přečte nápisy, nemůže ukazovat, je
odkázaný především na mluvené slovo. Zorientovat se v zahraničí mu tak
trvá déle než lidem bez zrakového postižení. Řada lidí se učí jazyk
sledováním filmů v původním znění s titulky – tuhle možnost ale
většina zrakově postižených nemá. Samozřejmě se cizí jazyk naučit
můžeme, ale je to obtížnější a je potřeba volit jiné učební metody,
které u nás dosud příliš rozšířené nejsou.“
Předsudky
LADISLAV: „Existují nějaké další věci, které si lidé o zrakově
postižených myslí, ale nebývají pravda?“
NICOLE: „Třeba to, že všichni máme výborný sluch a umíme hrát na
klavír. Byly na to výzkumy a sluch se opravdu mírně zostří. Ale není to
nijak výrazný rozdíl. Právě ty stereotypy nevidomého klavíristy nebo
maséra nám komplikují přijetí v jiných profesích. Talent a vzdělání
jednotlivých lidí se jednoduše liší – každý jsme jiný. Zrakově
postižení lidé nejsou žádná konzistentní skupina, je to náhodný
výběr.“
JIŘÍ: „Víš, mně občas připadá, že nás lidé vnímají jako
samostatný živočišný druh. Jako kdybychom všichni byli stejní. Řeknou
mi: ‚já viděla zcela nevidomého v TV sportovat, tak ty určitě můžeš
taky, jenom se vymlouváš.‘ Já pak musím znovu vysvětlovat, že by mi
sport zhoršoval poškození sítnice. Lidé taky automaticky očekávají, že
spoustu věcí neumíme. Třeba psát. To je ale nesmysl. Já třeba píšu
psacím písmem úplně normálně. Nepoužívám to – není pro mě totiž
praktické po sobě text luštit, ale umím to i se zavřenýma očima. Otázka
v bance, jestli se umím podepsat, mě tak vždycky pobaví. Spousta těchhle
představ vychází taky z mylného předpokladu, že jsou všichni zrakově
postižení takto postižení už od narození. Většina zrakových postižení
se ale ve skutečnosti objeví až během života.
NICOLE: „Kromě očekávání, že něco neumíme, nám občas lidi naopak
přisuzují superschopnosti, které nemáme. Myslím, že to vychází
z různých filmů, kde jsou hlavními hrdiny geniální nevidomí hudebníci
nebo sportovci. Já třeba závodně plavala (Nicole reprezentovala ČR na
Paralympijských hrách 2012 v Londýně), ale Jiří naopak většinu sportů
provozovat nemůže. No, a pak spousta zrakově postižených nesportuje třeba
proto, že jsou úplně normálně líní nebo je to nebaví. Že máš
postižený zrak automaticky neznamená, že si to budeš chtít kompenzovat
výjimečností v něčem jiném.“
JIŘÍ: „A pak samozřejmě existuje ten předpoklad, že neděláme
klasická povolání. Třeba když jdu pracovně na soud, kde jsem ještě
nebyl, a justiční stráž se nabídne, že mě nasměruje. Když při
nastalém rozhovoru zjistí, že na soud jdu jako právník za svým klientem,
nastane dlouhá chvíle ticha.“
Kamarádství
LADISLAV: „Děláme doma nedělní obědy pro kamarády, příště vás
pozvu. Co nejhezčího pro vás vlastně můžu při setkání udělat?“
NICOLE: „Že nám nabídneš pomoc, když budeš mít pocit, že bychom ji
mohli potřebovat. A jinak, že se k nám budeš chovat úplně normálně.
Budeš se s námi bavit o úplně normálních věcech, o kterých by ses
bavil s kýmkoli jiným. Úplně normální přijetí – to je nejvíc, co
nám můžeš dát.“
JIŘÍ: „Že nás budeš brát, jací jsme. Budeš nás posuzovat stejně,
jako kohokoli jiného – podle našeho chování, vzdělání a práce. Ne
podle našeho postižení. Jen máme něco, navíc nikoli vlastní vinou, se
zrakem. To nás ale nijak nedefinuje. A taky můžeš na Messengeru psát
s diakritikou. Když mi mobil četl tvoje zprávy, bylo jim blbě rozumět.“
(smích)
NICOLE: „A moc děkujeme za rozhovor. Ani bys nevěřil, jak je těžké
tahle témata dostat mezi lidi. Jednoduše o tom nechtějí číst.“
Pokud jste tak dočetli až sem, pro změnu moc děkuji já vám. Má to
smysl. ❤
Je tu úplně nový podcast. Dva moderátoři za cenu jednoho.
Mluvené slovo zdarma do vašich mobilů. Lze poslouchat při sportu a také
při flákání.
Představuji vám Na vlnách
EKG. Podcast, který by poslouchal Václav Havel, kdyby měl chuť.
Natáčí jej Veronika Dubská a David Grudl.
A co je to vlastně podcast? [podkást] je audio pořad na pokračování,
který můžete poslouchat online a zdarma. Na mobilu při cestách nebo třeba
doma v prohlížeči. Když cvičíte nebo do sebe tlačíte KFC.
První tři díly si můžete pustit i tu:
Vše podstatné pro to,
abyste přežili infarkt ?
Ačkoliv se odborníci i laická veřejnost vzácně shodují v tom, že
smrt infarktem patří mezi ty pohodovější, lidé dávají obvykle přednost
tomu jej buď přežít, nebo ideálně vůbec nedostat. Vítáme vás
u dalšího podcastu z cyklu „Zkusili jsme za vás, aby vy už jste
nemuseli“ a tentokrát si moderátorská dvojice Verča & David
vyzkoušela právě infarkt myokardu. Jaké jsou první dojmy? Jak infarkt
rozpoznat včas? A hlavně jak ho přežít? V tomto díle se dozvíte
naprosto vše.
Jeli jsme za
vás na Ukrajinu, aby vy už jste nemuseli
Navštívili jsme Ukrajinu a zjistili spoustu neobyčejně zajímavých
věcí. Kdo tam žije (Ukrajinci), co se tam pije (vodka) a kolik stojí (skoro
nic). Přinášíme podrobnou reportáž z Černobylu. A v tomto díle také
poprvé přivítáme hosta, který vážil cestu až z Brna.
Fight!
Karlovarský filmový festival versus LFŠ. Co je lepší?
Karlovarský filmový festival VERSUS Letní filmová škola v Uherském
Hradišti. Která akce je lepší? Kde promítají barevnější filmy? Kde to
víc žije v noci? A kde se lépe hledá místo pro příležitostný sex?
Hluboký rozbor obou akcí.
V mobilu si pouštím online přenos demonstrace na Letné. Nemůžu se
zúčastnit, protože jsem zrovna na Ukrajině. S kamarádem Jeffem, který
tu žije.
Zrovna začínají: „Požadujeme demisi premiéra Babiše…“
Jeff se ptá: „To je ten co bere dotace?“
„Jo. Šmejd co ojebává stát.“
„A o kolik miliard dolarů?“
„No, spíš půjde o stovky milionů korun, myslím.“ Jeff kroutí hlavou:
„A kvůli tomu fakt demonstrujete? Ukrajinský prezident Janukovič si jenom
sídlo nechal postavit za 1,5 miliardy dolarů.“
Nojono. Dnes je z toho sídla muzeum korupce, byl jsem se tam podívat, fakt
slušný bejvák.
Minář pokračuje: „Žádáme odvolání Benešové.“
„A to je zas kdo?“
„To je nová ministryně spravedlnosti.“
„A co udělala?“
„Zatím nic, my proti ní demonstrujeme spíš preventivně.“
„???“
Raději přenos vypínám a měním téma. Zapnu jej o chvíli později,
zrovna mluví šéf zemědělců: „Přeji vám krásné léto bez sucha, bez
Zemana a bez Bureše.“
Jeff: „A Bureš je kdo?“
Já: „?“
Vysvětluju Jeffovi, kdo je Bureš. A taky, že tyhle akce prožívám a
vlastně je mi líto, že tam teď nejsem. Že jsem zvažoval koupit si letenku.
Tak ať si z toho nedělá prdel.
Jsme si to vysvětlili a zase pouštím přenos. Zrovna začíná Kovy:
„Chytněte člověka, cizího, který stojí vedle vás, za ruku.“ Moje
i Jeffovo introvertní já právě dostává infarkt: „Tyvole, ještě že
tam nejsem!“ Uff!
Pak přichází Babčáková a mele děsný ezokecy. Jeff chytá nerva:
„Ježíšimarijá co to je za píču, ona už pět minut žvaní o tom, že
bude minuta ticha!!! Koho tam pouštěj řečnit? Evidentně vám
docházej lidi.“
Tohle jsem okecat nedokázal.
Závěrečná řeč Mikuláše Mináře. Děkuje všem návštěvníkům a
prosí, aby nejprve Letnou opustili mimopražští a teprve … „COŽE?“,
přerušuje ho Jeff, „on jim říká, ať se rozejdou??“
„No jasně, už je konec.“
„A to tam nemáte dlažební kostky? Proč jim neřekne, ať rozeberou
chodník?“
„Ehm, a proč by to dělali?“
„A čím asi budou házet po policajtech, až přijedou?“
„Policajti tam byli celou dobu a dohlíželi na pokojný průběh.“
„Panebože, vy vůbec neumíte demonstrovat! A kdy bude vlastně
stávka?“
„UÁ!“
(UA je mimochodem kód Ukrajiny)
Tady by se mohlo zdát, že Jeffa Milion chvilek a jejich systém pokojných
protestů bez výsledku vůbec nepřesvědčil. Ale opak je pravdou. Hudební
blok Svěráka & Uhlíře všechno zachránil. Jejich písničky jsme
následně zpívali nejen cestou z hospody, ale i doma po první i po druhé
flašce vodky.
A Jeff dokonce podepsal petici ❤
A jak se to hraje? Přijdu k vám do kanceláře, všechny vás obejdu a od
každého, počínaje uklízečkami přes sekretářky po management, vyberu
kilo, dvě, někdy i pětikilo.
Dá to dohromady balík peněz. A já k tomu ze svého přihodím třeba
litr. Bude to taková moje investice a budu vypadat jako dobračisko.
No a pak za ten balík něco koupím pro dvě až tři nejsympatičtější
osoby v kanceláři a půjdu domů.
Věřím, že vás to bude dlouho bavit, a že budete hrdě nosit odznáček
„čistý příjemce“ na klopě.
Celý internet je od rána odborník na duševně nemocné děti a
skeptik v otázce, zda mohou zakládat Čapí hnízda a podnikat… No jasně
že mohou!
Duševně nemocný je základ zdravé firmy.
Vždycky je fajn mít v týmu nějakého lehkého autistu, nebo jak se dnes
říká, programátora. Samozřejmě, musíte mu vytvořit speciální
chráněnou dílničku, po stěnách vylepit plakáty s tučňáky (neptejte se
proč), zajistit pravidelný přísun pizzy, neurážet je bonusy v podobě
multisportek a nepouštět do jídelny, zrovna když tam sedí ženy. Ale
prostě funkční IT oddělení je dneska nutnost.
Ideální je získat i jednoho Autistu+. Neboli matematika. Toho poznáte
tak, že mu před nohy hodíte krabičku sirek a on řekne číslo. (Pozor: je
potřeba sirky vysypat! Když na zem dopadne celá krabička, on řekne:
„jedna“ a přitom to vůbec nemusí být Autista+, ale klasický autista
light. Na tohle bacha, v tom se často chybuje.)
Autista+ plus nahradí angel investora, obstará vám počáteční kapitál
v kasinu a nechce za to nehorázný podíl.
Bipolární porucha je strašná nemoc. Depresivní fáze může být tak
sužující, že člověk není schopen ani vylézt z postele, natož něco
dělat. Jenže – je tu i fáze manická. V tu chvíli máte ve firmě
nejlepšího obchoďáka na světě, který levou zadní domluví kšefty
i v oborech, kterým se vůbec nevěnujete, a ještě přitom vyběhá
dotační kolečka. Jeho výpadky vyrovná druhý bipolární kolega
s inverzní polaritou. Starý známý trik.
Nikdo by si pochopitelně nepřál, aby těmito nemocemi trpěly jeho děti,
ale když už mu osud uchystá tohle břímě, skýtá to i drobné výhody.
Může založit rodinou firmu. Skvěle šlapající, a přitom nezpůsobilou
vypovídat na policii. A v kritických situacích si může zapřísahat na
duševní zdraví svých dětí. To se pak přísahá jedna radost.
Nicméně ušetřit se před krimem tím, že pošlu do Krymu své dítě,
nechat ho žít ve strachu, to udělá jen zmrd. To je jako fakt.
Ačkoliv to zní neuvěřitelně, tak kdysi jsem bydlel v Brně.
Pamatuji si na bydlení v pronájmu u jednoho chlapíka, který měl nově
zařízený byt, přes celý obývák se táhl nádherný bílý chlupatý
shaggy koberec, a jednou jsem si tak nesl k počítači kafe, to bylo v době,
kdy děsně letěly turecké kávy do plnejch hrnků, takovej byl tehdá
v Brně trend, a jak jsem to kafe nesl, tak mi ukáplo na koberec a v té
bílé chlupaté nádheře se udělala malilinkatá hnědá skvrnka.
Do piči.
Taxem se to hned snažil utřít houbičkou na nádobí, ale vůbec to
nešlo, skvrna sice lehce zesvětlela, ale drhnutím se zvětšila na velikost
pětikoruny.
Nepomohl ani Jar. Skvrna opět mírně zesvětlala, ale znovu se
zvětšila.
Na internetu jsem se dočetl, že mám zkusit sůl. Tak jsem to fest posolil,
ale výsledkem bylo, že z původní hnědé se barva změnila na modrou.
A zrovna takovej blbej odstín jinak krásné barvy. Samozřejmě se procesem
opět drobně zvětšila.
No ať to nenatahuji. Přátelé mi poradili ještě spoustu dalších
věcí, čím by se dalo skvrnku odstranit, kupoval jsem na to různé Vanishe a
tak, nicméně když asi po čtvrt roce přijel pan domácí, kterého jsme
v kuchyni pohostili, a on se zeptal, jestli je v bytě všechno v pořádku,
říkám že jo, jasně, akorát teda … (pozdvihl obočí), akorát že se
nám udělala taková skvrnka na koberci, načež jsem otevřel dveře a odhalil
asi metrový zelenožlutý flek. Zcela dominoval celému obýváku, nedalo se ho
přehlédnout, vlastně obývák se dal popsat slovy „FLEK a vpravo v rohu
piano“, vůbec nepomohlo, že jsem natáhl prst a chvíli dělal, že
mířím, abych mu ho ukázal, protože nám všem bylo jasné, že kdybych ho
namířil kamkoliv, flek trefím.
A přesně na tuhle historku jsem si vzpomněl včera na párty u nás
doma, když jsem Veronika podal skleničku s červeným vínem a ona mi ho
omylem chrstla do postele. (No, tady je asi na místě vysvětlení, že párty
se přesunula do mého pokoje, abychom nerušili při spánku jediného člena
domácnosti, který doopravdy pracuje a je užitečný.)
„Já ti to vyčistím!“
„Verčo, kašli na to, zrovna dnes jsem si objednal nové povlečení a
prostěradlo, tohle vyhodím do popelnice.“
„Nééé, měl bys flek na matraci, vyčistím to.“
Momentální situace je taková, že přes půlku dvoumetrové matrace je
modrozelený flek, v pokoji se brodím vrstvou soli a Verča spekuluje, jaký
další prostředek nasadit.
Přesouvám se do kuchyně dopít to víno.
„Je těžké uvěřit, že strach, abych neurazil, může
být silnější než strach z bolesti. Ale víš co? Je.“ Říká na konci
filmu Muži, kteří nenávidí ženy novináři Blomkvistovi člověk,
který jej pozval k sobě domů na skleničku. Blomkvist totiž přijal,
i když věděl, že je to vrah. Leč slušnost mu nedovolila odmítnout.
Absence strachu, že někoho urazím, je geniální předpoklad
Tinderrandění. Umožní ihned říci: „Takhle jsem si tě nepředstavoval“
a rovnou odejít. To bych chtěl umět.
Opačný extrém přináší jen žal a výdaje.
Sedím v restauraci a vyhlížím své rande. Teď dorazila jakási opravdu
nehezká metráková holka s mastnou pletí a já se zasmál loserovi, za
kterým jde, a čekal dál na tu svou. Když se opravdu dlouho a významně
rozhlížela po lidech, blýskla mi hlavou děsivá myšlenka a projel jsem
její tinder fotky. Doprdele, to JE ona! Obdivuju kumšt jejího fotografa.
Sklopil jsem hlavu a doufal, že brzy odejde.
„Jerry? Je tu někde Jerry?“ Volá přes celou restauraci mé jméno.
Nejraději bych se rozplynul, ale to se neděje, namísto toho mi slušnost
nedovolí dál strkat hlavu do písku a opatrně mávnu rukou. Třeba si
nevši… všimla si. Usmála se míří rovnou ke mně. „Ahoj, já jsem
Chakrii.“
„Ahoj, rád tě poznávám, ale nezlob se, představoval jsem si tě jinak
a nejsi můj typ, tak se zase rozloučíme,“ je přesně to, co jsem měl
říct, ale přece neurazím úplně cizího člověka v úplně cizí zemi, se
kterým se už nikdy nikde nevidím.
„Posaď se. Dáme si něco na pití?“ Pití je přesně to, co
potřebuju. Ok, zaplatím drink, přežiju nezbytný small talk a pak se
vymluvím, že už musím jít. Že už něco mám.
Je neuvěřitelné, jak strašně moc mě nebaví kecat s holkou, která se
mi nelíbí. Proč jsi tak povrchní, Jerry, ptám se sám sebe místo toho,
abych poslouchal její švitoření. Když přijde číšník s otázkou
„Ještě dvakrát Margaritu?“ slušnost mi nedovolí říct, že stačilo.
Místo toho přikývnu. A myšlenky se pro změnu stočí k výpočtům, kolik
mě to bude stát.
„Tři Margarity… Jerry, ty mě úplně opíjíš, dejme si rychle něco
k snědku.“ Jídlo ne! V téhle restauraci bude jednak stát majlant a taky
zde zkejsnu další hodinu. „Víš já vůbec nemám hlad.“ „Ne? Aha, tak
já si dám sama, pane vrchní, můžu vás poprosit o lístek?“
Po jídle.
„Jerry, takže jsi cestovatel. A kde vlastně bydlíš?“
„Tady kousek, v hostelu.“
„Hmmmm, a nepůjdeme k tobě?“
Chce jít ke mně? Panebože, to by mohla třeba chtít i nějaké dotyky
nebo se dokonce políbit.
„To nepůjde, je to tam hrozně malé.“
„To by nám nemuselo vadit,“ zamrká.
„A je to proti pravidlům. Na recepci mají cedulku: choďte tu bez bot a
zákaz vodění slečen. Fakt to nejde.“
„Jerry, vím poblíž o hotýlku, kde si můžeme vzít útulný pokoj na
dvě hodiny. Jen my dva.“
Vážně mi nabízí sex na prvním rande? Po třech Margaritách? Sakra, jak
jí mám nějak slušně… Abych jí jako neurazil…
„Jerry, chceš mě?“
„Ano.“
Jak vlastně víš, že se ti tlustý holky nelíbí, když jsi žádnou
nezkusil? No? Třeba to bude dobrý. Třeba to bude skvělý! Ale pro jistotu
zhasnu.
Pomalu mi rozepíná košili, vášnivě se líbáme, zajede mi rukou do
kalhot, což člověku umí změnit myšlenky. Nechávám se unést. Zajíždím
rukou do jejích kalhotek.
„Kurva Chakrii, ty jsi ladyboy?!“
„Jistě. Ty máš něco proti transsexuálům?“
„Ne, to nemám, samozřejmě, ale… Neřekl jsi mi to.“
„Myslela jsem, že je to jasné. Broučku, pojď do mě.“
„Hmm, hele, zůstaneme jen u blowjobu, jo?“
Prsa má fakt dobrý. Jak to dělají? Implantáty, nebo hormony? Pokud tohle
dokážou hormony, proč se nechávají holky místo toho pořezávat?
O dva týdny později. V pozadí zní svatební pochod od Mendelssohna.
„Jerry, berete si zde přítomnou Chakrii za svou registrovanou
partnerku?“
Tyvoe, tyvoe, tyvoe, tohle zašlo příliš daleko. Ale přece jí teď
nemůžu přede všemi ponížit.
Bude v tom všechno. Sex, boj o život i duševní
porucha.
Počátek roku 2017 v mém případě sahá přibližně do listopadu 2016
(už to z něj dělá rok mimořádný!), tedy do chvíle, když jsem se
přestěhoval z bytu, kde jsem byl svým pánem, ke dvěma slečnám
spolubydlícím. Experiment/terapie. Ani na moment jsem toho nezalitoval.
A dokonce o tom dal rozhovor
do Čilichili.
Nicméně to byl jen počátek.
Rok 2017 divoce předčil má očekávání.
Čím začít? Třeba, že ten línej David z let minulých by nevěřil
vlastním očím, kdyby viděl Davida '17 stát na startovní čáře 28km
závodu Spartan Race,
natož tomu, že proběhl i páskou cílovou. Moc děkuji a vážím si té
šance. A letos chci dát maraton.
Hrál jsem poprvé paintball. A jel na vodu. A poprvé se převrhl na
loďce. A podruhé. A potřetí. Svištěl si na wakeboardu a udržel se na
paddleboardu.
Byl jsem poprvé v Asii, Kataru, Vietnamu, Thajsku, Singapuru. Konečně
zase můžu cestovat a užívám si to neskutečně. ✈️
Totiž, abyste rozuměli, nic z toho by nebylo možné, nebýt jedné osoby
… vlastně spíš zmizení té osoby … ale o tom až za chvíli.
Zažil jsem, když mi kamarádka před očima spadla ze 4metrové výšky a
přerazila si obratel. Zázračně se uzdravila ❤️. Pokud nejde o život,
jsou problémy směšné.
Holčičce kamarádů diagnostikovali strašlivou nemoc a nadějí byl jen
lék za miliony Kč. Udělali jsme
web a lidé ty peníze během pár dní poslali. Díky tomu si mohla před
pár dny rozbalit vánoční dárky ?
Viděl jsem poprvé film Kouř ?, sežral tak tunu
zmrzlinky a dvě tuny hrášku.
Šlápl jsem na koule své introvertní podstatě a začal chodit do školy
improvizace. Nelze se tam zamknout do sebe a přečkat to.
Měl jsem poprvé Tinder-rande. (Jo, TEPRVE, no a co, všichni někdy
začínáme. ?)
Měl jsem tři srazy: se základkou (spolužáci byli skvělí), s gymplem
(spolužáci byli skvělí) a se srnkou (v rychlosti 80 km/h).
Vlastně čtyři srazy: ještě s důležitou kamarádkou mého života,
kterou jsem naposledy viděl před čtvrtstoletím a myslel si, že už ji nikdy
nenajdu. Až jednou mi Instagram (který ona nepoužívá) povídá, že ať si
ji přidám, když jsme přátelé na Fejsu (nebyli jsme). Zázrak maskovaný za
chybu techniky.
Mám první kérku. A zároveň jsem poprvé někoho pokéroval.
Trollinkal jsem předávání státních vyznamenání na Pražském hradě
?. A dopřál všem hostům možnost si se mnou udělat selfie. Byla to jízda!
Na předávání Českých slavíků jsem se divil, že umělci to neumí
roztočit ani zdaleka tak, jako politici.
Byl jsem poprvé na Psytrance festivalu. A Utuberingu! A spoustě božích
koncertů.
Vydělal jsem miliony na Bitcoinu ?. (Proč jste mi o něm
neřekli dřív?)
Ale hlavně ze svého života konečně někoho odstřihl. Po dvou temných
letech vysvitlo slunce a já se mohl konečně nadechnout. Na životě
s někým, kdo má nejspíš duševní poruchu, je nejhorší to, jak na to
pomalu, nevěřícně a bolestivě přicházíte. Zcela vás to paralyzuje.
A za blázna považujete sebe. Jsem vděčný, že jsem z toho vyvázl dobře,
neboť kamaráda podobná situace dohnala až do psychiatrické léčebny.
Když na to tak koukám, není tu vůbec žádný pracovní úspěch… No,
mohl bych nadhodit, že jsem měl rekord v počtu školení Nette za měsíc.
Ale spíš myslím, že rok 2017 byl rokem duševní pohody, a o to lépe se
mi bude v tom letošním pracovat?
(A kde je ten sex? To si nechám na příště.)
