Podle všeho, co o koronaviru čtu, se jedná o horší
chřipku. Máme velké štěstí, že svět nezasáhla smrtící epidemie, ale
jen jakési demo, které ukázalo, jak strašně jsme nepřipravení a jak by
nás cokoliv opravdu vážného rozložilo na kousky.
(Vím, že mnoha lidem se u spojení slov „horší chřipka“
otevírá kudla v kapse, za nenošení roušek se udává na policii, to je
vliv paniky, zavřete prosím kudličky a odložte telefony, díky.)
- Ale Davide, v Itálii umírají denně tisíce lidí!
Ano. Věkový průměr umírajících v Itálii je 79.5 roku. (Héj, ten
virus v ČR potřebujeme, u nás je délka života jen 78 let!) Vzpomeňte si
na zprávy o prvních zemřelých v ČR. Byli to těžce nemocní lidé,
kteří zemřeli z úplně jiných důvodů, jen shodou okolností se stihli
nakazit koronavirem. Na jaře tak zemřelo mnoho těžce nemocných, který by
jinak zemřeli na podzim.
Tohle je IDEÁLNÍ pandemie. Protože mladí se o staré mohou (a musí)
postarat, zatímco ekonomika bude nadále fungovat. Naopak Španělská
chřipka, co to tu kosila před sto lety, se nejen nezakecala, ale šla po
lidech v produktivním věku. Což byl průser.
- Ale Davide, mezi mrtvými jsou i mladí lidé! Ničí jim to plíce!
Samozřejmě, i na úplně běžnou chřipku umírají mladí lidé, to se
výjimečně stává. Jako když nekuřák sportovec dostane
infarkt :)
Už mě neruš, chci dojít k tomu hlavnímu.
Co je cílem ČÍSLO JEDNA, tak poskytnout maximální péči právě starým
a nemocným lidem. Ti se nesmí v žádném případě nakazit. Pochopil to
i Babiš, který má největší strach sám o sebe, a zavřel se do
karantény, sera na funkci. Buona sera.
Pokud se totiž nemoc dostane mezi starší či nemocné, bleskově se
zahltí nemocnice. Nejen náš, ale žádný zdravotní systém na světě není
připravený na takový nával. Ani za 400 letech nebude, vzpomeňte si, jaký
je vždycky poprask na ošetřovně, když ve Star Treku útočí na vesmírnou
loď Federace. V žádném případě nechceme, aby nastala situace, kdy se
zdravotní personál musí rozhodovat, komu pomůže a koho nechá zemřít.
A vedle toho musíme postupně, ale co nejrychleji, uvolňovat karanténu
ostatním. Postupně kvůli tomu, aby nedošlo k zahlcení nemocnic, protože
stále tu bude část lidí, kteří budou mít hrozný průběh. Opravdu
hrozný. A co nejrychleji proto, že padá ekonomika. Nejsou to jen umělci,
kteří jsou teď úplně v píči (nenechte se zmást úsměvy, když
vystupují na Mall.tv, je to křeč z hladu), následujeme je tam postupně
všichni. Jistě, majitelé DámeJídlo se teď malinko culí, ale i tak
souhlasně přikyvují, stejně tak kunsthistorici, kteří byli v píči už
předtím a dnes to mohou ostatní školit.
- Ale Davide, nemůžeme přece vyměnit ekonomiku za nebezpečí
nákazy!
Potřebujeme se nákazy zbavit.
Nefunguje to tak, že se koronavirus projde po městě, řekne „Tyjo, tady
chcípl pes, v letáku to vypadalo jinak. Stopnem si kapénku a letíme
pryč“. Viru se zbavíme tehdy, pokud dostatečné procento populace získá
protilátky. Procento se liší od nemoci k nemoci, u těch vysoce
infekčních, jako jsou třeba neštovice, to je až 90 % obyvatel. Nemoc
vymizí, neboť se neumí šířit ve světě imunních.
Protilátky získáváme třeba očkováním. Ale ne tak, že nám je
píchnou. Naopak, píchá se nemoc (brrr), v nějaké oslabené formě (brrr
trošku míň). A protilátky si následně vybuduje imunitní systém. Jinak
to současná medicína řešit neumí. Proto bude mimochodem dobré začít
opět flákat mytí rukou, až se to přežene.
Očkování proti koronaviru nemáme, ale jelikož je jeho smrtnost opravdu
velmi nízká, získáme protilátky tak, že se postupně dostatek z nás
nakazí. Budeme pár dní bumbat čajíček, koukat na Netflix a budeme nevrlí
jak prase. Takže u některých nebude patrná změna. (A maličký zlomeček
z nás umře. RIP.)
Nebojme se nákazy! Většinu nás to stejně čeká. Když jsem se doslechl,
že to má někdo v baráku, napadlo mě jít olíznout kliku od vchodových
dveří, ale správa domu ji stihla desinfikovat. Škoda, tímto způsobem kdysi
zachraňovali šamani své kmeny. (Snad není trestné nakazit sám sebe.)
Poslouchat vládu, protože věřím (teda doufám), že zodpovědní lidé
tohle ví. Byť třeba Prymula se svou někdejší snahou rozjet
v královehradecké nemocnici oddělení s čínskou tradiční medicínou je
pro mě nevěrohodná osoba a chvílemi mám pocit, že vymýšlí opatření,
které mají zbavit ČR umírání jako takového. (Fotomontáž z Dařbujána
a Pandrholy, kde Prymula otáčí všem lidem postel, aby už nikdo v ČR
nezemřel. Kvůli nemocem, jenom hlady.)
Ale v žádném případě není důvod k panice. Lidstvo dostalo od
přírody jen přátelský šťouchanec. Věřte mi, že to brzy skončí a
budeme všichni volní, šťastní a tlustí alkoholici ?
Navíc jsou země, které mají díky koronaviru pozitivní bilanci
úmrtnosti. Třeba Salvador, kde se kvůli omezení volného pohybu snížil
počet vražd na historické minimum. Podle prezidenta Nayiba Bukeleho bylo
v březnu v zemi zavražděno jen 65 lidí, ač dříve evidoval tento
středoamerický stát někdy i tisíc vražd měsíčně.
Autor není epidemiolog, nemá žádné vzdělání a měl by dělat
něco užitečnějšího než psát takové
bláboly.
Člověk si musí dávat pozor, co napíše na blog. Když večer
sepíšete plán jako tento, hned v pondělí ráno se může stát, že
s tím přijde náměstek
ministra zdravotnictví. ?
Určitě jste zaznamenali kauzu taxikáře, který vyhodil
z auta na ulici nevidomou paní. Říkal jsem si, že kritiky taxikářů je ve
veřejném prostoru dost – ale naopak jsem dlouho nečetl nic o životě
lidí se zrakovým postižením. A tak mě napadlo se vydat pro nějaké
zajímavosti.
Tento článek napsal Ladislav Zibura na
Facebooku. Připadalo mi škoda, aby zapadl ve vodách sociální sítě,
proto ho se svolením republikuji na blogu. Přeji příjemné čtení a já jdu
zjistit, jestli slovo republikovat vůbec existuje.
V pátek jsem se potkal ve smíchovské kavárně s Nicole Fryčovou a
Jiřím Černým.
„Tak Ladislave, co bys od nás chtěl slyšet?“ zeptal se
mě Jiří.
„Chtěl bych slyšet všechno, u čeho by vám pomohlo, aby to vědělo
víc lidí.“
A tak začal náš tříhodinový rozhovor. Musím říct, že pro mě
představoval ohromně zajímavou výpravu do světa každodenního
dobrodružství, o kterém jsem toho zatím moc neslyšel.
Z rozhovoru jsem vybral ty nejzajímavější a nejdůležitější citace a
rozdělil je do pár tematických okruhů.
Pokud by vám přišlo, že jsou Nicole a Jiří strozí a přísní, pak
vězte, že je to jen vina mého krácení. Můj pocit z nich totiž byl
přesně opačný.
Následující text by vám měl vynahradit tříhodinové povídání
s dvojicí zrakově postižených a zprostředkovat jejich zkušenosti a pohled
na svět.
Dozvíte se třeba, proč je nešťastné označení slepecká hůl, proč
nikdy nikoho nemáte chytat za bílou hůl a proč vás fráze „jejich pohled
na svět“ zarazila docela zbytečně.
Jiří Černý (*1991)
Jiří si dodělává Ph.D. na Právnické fakultě UK a pracuje jako
právník. Do minulého týdne byl poradcem ombudsmanky Anny Šabatové
v rámci monitoringu ochrany práv lidí s postižením v ČR.
Jiří má vrozenou vadu, která se mu v průběhu života několikrát
skokově zhoršila. S orientační holí začal chodit v průběhu studia
Právnické fakulty, kdy – jak sám říká „začal na přechodu
přehlížet lidi i celé tramvaje.“
Nicole Fryčová (*1995)
Nicole studuje magistra na Právnické fakultě UK. Mimo jiné působí jako
předsedkyně Odborné skupiny pro přístupnost veřejné správy a veřejných
služeb při Úřadu Vlády ČR a také jako vedoucí sociálněprávní poradny
v organizaci Revenium.
Nicole je prakticky nevidomá už od narození – podle svých slov je
schopná na krátkou vzdálenost vidět jen siluety postav a číst velmi
zvětšený text (o velikosti jednoho slova na celou PC obrazovku).
Co (ne)vidí?
JIŘÍ: „Zdaleka to není tak, že by všichni zrakově postižení měli
před očima jen ‚tmu‘. Může se ti stát, že někdo s bílou holí
nastoupí do tramvaje, vytáhne noviny a začne je číst. Druhů zrakového
postižení je spousta. Někdo má třeba trubicové vidění – vidí dobře
jen maličký výřez před sebou, jako kdyby ses díval dlouhým brčkem.
V prostoru se orientovat bez hole nedokáže, ale noviny si přečte. Různých
variant vidění při různých vadách je ohromné množství.“
NICOLE: „Já třeba stejně jako Jirka mohu číst z mobilu, když mám
opravdu hodně zvětšená písmena a koukám na něj zblízka – tedy ze
vzdálenosti 2–4 centimetrů.“
JIŘÍ: „Já vidím tak, jako kdybych měl přes oči několikrát
přeložený igelitový sáček. A kromě sáčku mi oraz ruší ještě
rozsáhlé zrnění – jako u rozladěné staré televize. Lidé se mě
často ptají, jestli mi nepomohou brýle nebo operace. Nepomohou.“
NICOLE: „Já mám velmi sníženou zrakovou ostrost v kombinaci
s mnohačetnými výpadky v zorném poli (na velkou část zrakového pole
nevidím vůbec nic). Můžeš si to sám vyzkoušet. Existují mobilní
aplikace, které ti přes foťák telefonu simulují různé druhy postižení.
I když jsou prý docela mírné oproti realitě.“
Aplikace pro Apple: I Have
Low Vision VR, aplikace pro Google: ViaOpta
Simulator.
JIŘÍ: „Když vidíš člověka s bílou holí, pravděpodobně má
nějaké zbytky zraku, ovšem už se s nimi nedokáže bezpečně pohybovat.
Žije u nás přibližně 80 tisíc těžce zrakově postižených lidí.
Podle odborné definice se jedná o lidi, kterým zraková vada vážně
zasahuje do života, a už ji nejde napravit například brýlemi. Jen několik
procent z nich je zcela nevidomých (podle různých statistik asi 900–1500
lidí). Statisticky tak většina lidí s bílou holí nějaké zbytky zraku
má. Opravdu ale tu hůl potřebují – je to hůl orientační, nikoli jen
hůl pro zcela nevidomé.“
NICOLE: „Lidi, kteří to nevědí, občas reagují pobouřeně. Mně se
třeba stalo, že jsem s holí nastoupila do autobusu a vytáhla si telefon.
Řidič se mě při výstupu ptal, jestli tedy vidím, nebo nevidím, když
můžu koukat do mobilu. Jestli ta hůl není podvod, abych jezdila
zadarmo.“
JIŘÍ: „Dokonce existuje i takzvaná signalizační bílá hůl. Ta je
skládací a vytahuješ ji jen tehdy, když potřebuješ dát najevo, že jsi
slabozraký – třeba na přechodu bez semaforu. Můžeš si s ní pomoci
taky při orientaci v prostoru, třeba na schodech bez zábradlí. V praxi ale
existuje spousta slabozrakých, kterým by signalizační hůl pomohla, ale
raději ji nepoužívají. Bojí se totiž, že by je lidé označili za
simulanty. Ze zkušenosti mohu říct, že hůl ve spojení se zbytky zraku
přináší spoustu faux pas a nařčení ze simulování. Nikdo z nás přitom
nemá důvod ji nosit jen tak – na výhody máme nárok jen na základě
průkazky ZTP a ZTP/P.“
NICOLE: „Já znám i lidi, kteří kvůli těmto reakcím na veřejnosti
raději začali předstírat, že jsou zcela nevidomí, i když mají zbytky
zraku. Nechtěli být terčem těch nepříjemných otázek. Proto by nám moc
pomohlo, kdyby lidé věděli, že zdaleka ne každý s bílou holí je zcela
nevidomý.“
Slepec nebo nevidomý?
JIŘÍ: „Víš, velmi by nám pomohlo, kdyby se používaly přesné pojmy.
Nejde jen o naši přecitlivělost – správná terminologie pomáhá bořit
mýty. Správné označení ‚orientační hůl‘ a ‚vodicí pes‘ odkazuje
na to, že je užívají také slabozrací, ne jen zcela nevidomí. Právě
proto je zavádějící označení ‚slepecká hůl‘ a
‚slepecký pes‘.“
LADISLAV: „A jak je to se slovem slepec?“
JIŘÍ: „Sám se neidentifikuji jako nevidomý, takže teď nemluvím za
sebe, ale za své známé i neznámé. Ano, označení slepec jim vadí a zní
trochu nepatřičně, ve spisovném projevu až hanlivě. To slovo má spoustu
negativních konotací. Často se na sítích i mimo ně setkávám
s různými frázemi, ve kterých se slovo ‚slepý‘ nebo ‚slepec‘
používá jako synonymum pro někoho s nedostatkem vzdělání či informací.
Myslím, že dřív to tak nebylo. Můžeš se setkat s řadou lidí ze
starší generace, kterým označení ‚slepec‘ a ‚slepecká hůl‘
nevadí. Jak už jsem ale zmiňoval, podporuje to ten stereotyp, že nikdo
s holí nemá ani zbytky zraku. Proto považuji za šťastnější označení
‚nevidomý‘, ‚slabozraký‘ či ‚zrakově postižený‘.“
NICOLE: „Co naopak nemusíš řešit vůbec, jsou běžné fráze spojené
s viděním. Lidi se jim občas vyhýbají, ale není k tomu důvod. Je
úplně normální se mě zeptat, jestli jsem ‚viděla nějaký film‘ nebo
‚jaký je můj pohled na věc‘. Lidi bývají zbytečně opatrní, já se
nad tím ale ani nepozastavím. Vlastně mě mrzí jenom, když se mi za to
někdo začne omlouvat, to je úplně zbytečný.“
Pomoc ve veřejném prostoru
NICOLE: „Základem je komunikace. Nejraději mám, když ke mně někdo
přijde, zeptá se, zda potřebuji pomoci, a taky počká na odpověď.“
JIŘÍ: „Zeptat se na rozsah pomoci a hlavně počkat na odpověď, to bych
rád vyzdvihnul. Občas tě lidi hned čapnou a někam vlečou, což je trochu
nepříjemné. Zrovna včera mi chtěla na Andělu vehementně pomáhat starší
paní. Když jsem poděkoval a řekl, že se jí držet nepotřebuji a jen
s davem přejdu přes tramvajové koleje, tak mě chytla za kabát a začala
táhnout.“ (smích)
NICOLE: „Nicméně to není žádná věda. Když potřebuju pomoci, jenom
se tě chytím za loket, který mi nabídneš – někdo slabozraký se ho
drží, někdo se přímo zavěsí. Ty pak půjdeš o krok přede mnou. Já
díky tobě vím, že každý krok za tebou mohu bezpečně udělat i já.
Když zatáčíš, nemusíš to hlásit, cítím to. Dobré je ale hlásit
schody – a ideálně i s tím, jestli vedou směrem nahoru nebo dolů, to
je celkem velký rozdíl.“
LADISLAV: „A co mám dělat, aby řeč ani chůze nestála?“
NICOLE: „Můžeš jít celkem normálním tempem, občas chodím
i rychleji než ostatní. Co se týká konverzace, mám moc ráda, když mě
někdo doprovází a říká mi, co je kolem. To je hezký rozhovor.“
LADISLAV: „Jako v Amélii z Montmarteru?“
JIŘÍ: „Tuším, že v tom filmu ji pak Amélie nechala uprostřed
silnice, ne? Tak to prosím nedělej nikdy.“ (smích)
LADISLAV: „A co je typická situace, kdy vlastně oceníte nabídku
pomoci?“
NICOLE: „Většinou máme naučené cesty, které dobře známe, protože
je chodíme pravidelně. Na těch obvykle pomoc nepotřebujeme. Problém ale
nastává se vším neobvyklým. Typicky třeba stavba na chodníku, kvůli
které je třeba vybočit do silnice. Tam čekám, dokud mi někdo nepomůže.
Nebo třeba dočasný přesun zastávky či přestup na výlukový spoj ve
vlaku.“
JIŘÍ: „Když jdu někde mezi hodně lidmi, tak se mi uhýbají, což je
milé. Jak ale lidi mívají telefon v ruce nebo jen ukročí směrem ke zdi,
čas od času se s někým trochu srazím. To se jednoduše stává a není
důvod se tím znepokojovat. Prostě se navzájem omluvíme a jdeme dál.
Doufám, že z toho někdo nemá nějaké výčitky.“
NICOLE: „To uhýbání ke zdi je asi nejčastější chyba. Lepší je to
naopak. Budovy většinou používáme jako vodící linii, takže je lepší se
uhnout směrem do prostoru.“
LADISLAV: „Líbilo by se ti, kdyby k tobě někdo přišel, nabídl ti
pomoc a požádal tě, ať ho naučíš tě správně vést, protože to nikdy
nedělal?“
NICOLE: „Jo, to je vlastně prima nápad, to by mě bavilo. Jen je třeba
myslet na to, že každý zrakově postižený je zvyklý chodit trochu jinak,
takže to neplatí univerzálně. Stačí komunikovat a vždycky počkat na
odpověď. Vždycky jít o krok napřed a nikdy nás nechytat za bílou hůl.
To je asi nejčastější chyba. My tou holí potřebujeme zkoumat
terén.“
JIŘÍ: „Přesně tak. Dal bych důraz na to, že základ je se domluvit na
podobě pomoci – a ta každému zrakově postiženému vyhovuje trochu jinak.
„Naučit se správně„ je zavádějící. Už se mi stalo i to, že mi
ochotná kolemjdoucí vysvětlovala, jak se jí mám správně chytnout,
protože jí to tak někdo naučil.“ (smích)
Blbý kecy
LADISLAV: „Asi v každým oboru lidské činnosti existují nějaký
otravný a často opakovaný fráze. Lidi to nemyslí špatně, ale opakují je
tak často, až je to nepříjemný. Vím, že nechcete působit
nevděčně – ale řekněte to na rovinu. Jaký věty vás štvou
nejvíc?“
NICOLE: „Tak ono si zvykneš. Když ti někdo pomáhá, je to jenom milý.
Ale třeba mi není moc příjemný slýchat ‚jak se ti žije v té tmě?‘.
Lidé vůbec nepočítají se skutečností, že mohu ještě něco
vidět.“
JIŘÍ: „Většina z nás totiž v úplné tmě nežije. Ani zcela
nevidomí, kteří přišli o zrak v průběhu života, mimochodem
nepopisují, že by viděli tmu. Prý ‚nevidí nic‘ – podobně jako ty
vnímáš prostor za svou hlavou. Je zajímavé, jak je pro lidi těžké si
představit, že neexistují jen ty dva extrémy ‚vidět normálně‘ a
‚nevidět vůbec‘. Mám nevidomou kamarádku, mimochodem vystudovanou
lékařku, která mi vyprávěla o tom, co se jí přihodilo v době, kdy
ztrácela zrak a už chodila s holí. Když se na ulici na poslední chvíli
vyhnula pánovi, konfrontačním tónem jí řekl: ‚tak buď vidim, nebo
ne‘.“ (smích)
NICOLE: „A navíc nechceš pořád s každým mluvit o svém
postižení. Já mám nejradši, když se se mnou lidi baví úplně normálně
o normálních věcech. Jako kdyby ses bavil s někým ve vlaku.“
NICOLE: „A taky litování vážně nesnáším. Třeba ‚taková
krásná holka a ona je slepá‘.“
JIŘÍ: „To jsou totiž věci, které víme, tak je není třeba opakovat.
Naopak je dobrý na rovinu zasáhnout v situacích, u kterých je zřejmé,
že je nevidím. Třeba když mám flek na kravatě, tak se neurazím, když mi
to někdo řekne. Ideálně tedy decentně a někdo, koho znám – ne třeba
právník protistrany do mikrofonu.„
NICOLE: „Já bych ráda dodala, že občas umí být pěkně protivní taky
lidi se zrakovým postižením. Hlavně se nenechte propříště odradit, když
třeba někoho chcete pustit sednout v MHD, a on vám odsekne. Může se to
samozřejmě stát, každý se se ztrátou zraku vyrovnává jinak. A hlavně,
každý zrakově postižený je osobnost, kterou netvoří ztráta zraku.“
JIŘÍ: „Ano, někdo mohl přijít o zrak náhle. Mohl třeba před půl
rokem řídit auto a dneska potřebuje bílou hůl. Nebo celý život byl
zvyklý v MHD stát, protože se štítil sedadel – a teď mu čtyři lidé
za deset minut sezení nejen nabídli, ale málem rozkázali, ať si sedne.
Chápu, že někdo v podobném rozpoložení může být na lidi nepříjemný.
Tak se hlavně nenechte odradit a nezobecňujte tuhle zkušenost s tím, že
‚už jim místa nabízet nebudete, když je vlastně nepotřebují‘.
Někteří i zcela nevidomí si opravdu sednout nepotřebují. Pak jsou ale
třeba lidé jako já – mám poškozenou sítnici, dělá mi potíž se
držet a otřesy mi mohou vadu zhoršovat. Je to tedy individuální.“
Dopravní prostředky
JIŘÍ: „Ve velkých českých městech fungují systémy, které nám
hlásí čísla linek MHD. Můžeme si je zapnout ovladačem (říká se mu
povelový vysílač), který nosíme v kapse, nebo je integrovaný v holi.
Tyhle systémy ale nefungují u většiny příměstských spojů a nefungují
ani u meziměstských autobusů a vlaků. Ne vždycky jsou navíc hlášení
dobře slyšet. Když se mě jako zrakově postiženého zeptáš, na jakou
tramvaj čekám, a upozorníš mě, když přijede, ocením to. Ještě jedna
věc by tě asi intuitivně nenapadla – je dobré při čekání na zastávce
nestát přímo vedle zrakově postiženého. Díky tomu ho může
přijíždějící řidič vidět a nechat v klidu nastoupit. Problém míváme
především tehdy, když do zastávky přijedou a otevřou dveře dvě tramvaje
zároveň. Hlášení druhé tramvaje totiž vůbec nemusíme slyšet a mohla by
nám ujet.“
NICOLE: „Obecně s dopravou platí, že v čím menším městě jsi,
tím je orientace náročnější. Na nádraží malého města bez rady
ostatních nastoupíš do autobusu jen těžko. Ve velkých městech je zase
pomoc hodně užitečná v případě nějaké nenadálé situace. Třeba když
dlouho nepřijíždí tramvaj, která měla přijet, nebo když se přesunula
zastávka kvůli rekonstrukci a není to zveřejněné online, což se děje
často. Takové informace je pak pro nás na místě těžké získat.“
NICOLE: „Ještě jsem si teď vzpomněla – když někomu s bílou holí
uvolníš místo v tramvaji, tak mu to musíš taky říct. Občas se stane,
že se zvedne několik lidí, ale neuvědomí si, že to nevidíme.“
JIŘÍ: „A ideálně ho tam taky doprovodit – mysli na to, že když
ukazuješ rukou na volné místo, pravděpodobně nevidí ruku, místo nebo
obojí.“
NICOLE: „Máme taky na tom povelovém vysílači tlačítko, které
spouští zvukovou signalizaci na semaforech. Občas to ale nefunguje. Když
vidíš nevidomého na přechodu a není zapnutá zvuková signalizace, patrně
ocení tvoji pomoc. Náročné je to také při dešti a po něm – to je
provoz mnohem hlasitější a signalizace nebývá slyšet.“
Kompenzační pomůcky
JIŘÍ: „S rozvojem technologií přibyla spousta věcí, které nám
usnadňují život. Když si třeba dneska objednám iPad, od rozbalení
z krabice si ho sám mohu nastavit do podoby, kdy je pro mě plně
použitelný. Operační systém defaultně obsahuje zvětšovací a
odečítací program a další asistivní technologie. Říká se tomu
univerzální design výrobků.“
NICOLE: „Slabozrací lidé mohou pro čtení používat taky zvětšovací
digitální lupy a další pomůcky.“
(Jiří mi pouští čtení z iPadu, které má nastavené tak rychle, že
to zní jako zrychlení Šmoulové. Sám jsem schopný rozumět až při
poloviční rychlosti.)
NICOLE: „Je třeba důležité říct, že ani jeden z nás dvou
nepoužívá Braillovo písmo. Spousta lidí ze staré školy ho vnímá jako
základ – a pro lidi nevidomé od narození je skutečně nenahraditelné,
protože prostřednictvím Brailla se učí třeba pravopis nebo čtou notový
zápis. Já se ale učila psát běžnou latinku – psala jsem za pomoci
větších a silnějších řádků tlustým fixem, na který jsem lépe
viděla. Latinku tedy normálně ovládám. Dneska už ale používám pouze
digitální text, který mi může předčítat notebook nebo mobil s hlasovým
výstupem.“
JIŘÍ: „Existuje taky tzv. braillský řádek – speciální
zařízení, které má spoustu miniaturních hmatových teček. Ty vystupují
podle čteného textu – a automaticky ti převádí psaný text do Braillova
písma, takže ho není třeba tisknout. I zcela nevidomí tak dneska mohou
číst webové stránky. Mimochodem, očekávání, že všichni zrakově
postižení umí Brailla, je skutečně další mylná představa. Ve
skutečnosti ho ovládá a potřebuje jen část z nás. Lidé, kteří
přijdou o zrak až v dospělosti, by se ho stejně kvůli nižší citlivosti
prstů měli problém naučit. Ale díky chytrým telefonům, tabletům a
čtečkám knih to není potřeba.“
Vzdělávání
JIŘÍ: „Co se týká vzdělávání, rád bych zdůraznil, že zrakové
postižení není spojeno s žádnou ztrátou intelektu. Zrakově postižení
běžně studují vysoké školy – jen tomu musí věnovat o něco více
času, protože nemohou číst tak rychle. Čteme buď výrazně zvětšený
text po jednotlivých slovech či slabikách, případně posloucháme strojový
hlas (říká se mu hlasový odečítač). Když se vyloženě neučím věci
nazpaměť a čtu třeba novinové články, obvykle používám hlasový
výstup – je to rychlejší.“
NICOLE: „Když přijde řeč na to, že studuju pražská práva, tak se
mě často lidé ptají, jestli existuje nějaký speciální obor pro
nevidomé. Ne, studuji úplně normální práva, jako ostatní studenti.
Nemáme žádné úlevy.“
JIŘÍ: „Ze zkušenosti bych řekl, že náročnější než učení může
být přijetí kolektivu, zejména na základní škole. Ostatní žáci, ale
i jejich rodiče, třeba velmi špatně nesou, když má ‚nějakej
postiženej‘ lepší známky než oni. Už vůbec neřeší, nakolik se jejich
potomci učení věnovali. Většina lidí je bohužel podvědomě
přesvědčená, že se zrakový handicap žáka musí negativně promítnout do
jeho schopnosti se učit. To je ale jen předsudek. Co vím od sluchově a
tělesně postižených, ti se s podobným předsudkem v takové míře
nesetkávají.“
LADISLAV: „Je přesto nějaký konkrétní předmět pro zrakově
postižené výrazně náročnější?“
JIŘÍ: „Teď se mnou určitě bude hodně lidí nesouhlasit, protože
znají třeba nevidomého překladatele. Obecně bych ale řekl, že je pro nás
těžké se v dospělosti učit cizí jazyk. A spousta vysokých škol
v poslední době požaduje hned dva cizí jazyky jako povinné. To bývá
problém. Z vysokoškolských oborů si vybíráme vesměs takové, které jsou
založené na práci s informacemi v textové podobě – tu nám může
přečíst počítač. Často se jedná třeba práva, historii, politologii,
IT, český jazyk a podobně. Pro zrakově postiženého z bilingvní rodiny je
takovým oborem třeba i překladatelství. Ale učit se druhý cizí jazyk,
když studujete třeba práva nebo podobně časově náročný obor, je
potíž.“
NICOLE: „Ano, s učením jazyků je to složitější. Hodně toho při
mluvení odpozoruješ třeba z gest, ale ta my nevidíme. Od začátku ten
jazyk slyšíme jen tak, jako kdybychom telefonovali. A když zrakově
postižený cestuje, pak si těžko přečte nápisy, nemůže ukazovat, je
odkázaný především na mluvené slovo. Zorientovat se v zahraničí mu tak
trvá déle než lidem bez zrakového postižení. Řada lidí se učí jazyk
sledováním filmů v původním znění s titulky – tuhle možnost ale
většina zrakově postižených nemá. Samozřejmě se cizí jazyk naučit
můžeme, ale je to obtížnější a je potřeba volit jiné učební metody,
které u nás dosud příliš rozšířené nejsou.“
Předsudky
LADISLAV: „Existují nějaké další věci, které si lidé o zrakově
postižených myslí, ale nebývají pravda?“
NICOLE: „Třeba to, že všichni máme výborný sluch a umíme hrát na
klavír. Byly na to výzkumy a sluch se opravdu mírně zostří. Ale není to
nijak výrazný rozdíl. Právě ty stereotypy nevidomého klavíristy nebo
maséra nám komplikují přijetí v jiných profesích. Talent a vzdělání
jednotlivých lidí se jednoduše liší – každý jsme jiný. Zrakově
postižení lidé nejsou žádná konzistentní skupina, je to náhodný
výběr.“
JIŘÍ: „Víš, mně občas připadá, že nás lidé vnímají jako
samostatný živočišný druh. Jako kdybychom všichni byli stejní. Řeknou
mi: ‚já viděla zcela nevidomého v TV sportovat, tak ty určitě můžeš
taky, jenom se vymlouváš.‘ Já pak musím znovu vysvětlovat, že by mi
sport zhoršoval poškození sítnice. Lidé taky automaticky očekávají, že
spoustu věcí neumíme. Třeba psát. To je ale nesmysl. Já třeba píšu
psacím písmem úplně normálně. Nepoužívám to – není pro mě totiž
praktické po sobě text luštit, ale umím to i se zavřenýma očima. Otázka
v bance, jestli se umím podepsat, mě tak vždycky pobaví. Spousta těchhle
představ vychází taky z mylného předpokladu, že jsou všichni zrakově
postižení takto postižení už od narození. Většina zrakových postižení
se ale ve skutečnosti objeví až během života.
NICOLE: „Kromě očekávání, že něco neumíme, nám občas lidi naopak
přisuzují superschopnosti, které nemáme. Myslím, že to vychází
z různých filmů, kde jsou hlavními hrdiny geniální nevidomí hudebníci
nebo sportovci. Já třeba závodně plavala (Nicole reprezentovala ČR na
Paralympijských hrách 2012 v Londýně), ale Jiří naopak většinu sportů
provozovat nemůže. No, a pak spousta zrakově postižených nesportuje třeba
proto, že jsou úplně normálně líní nebo je to nebaví. Že máš
postižený zrak automaticky neznamená, že si to budeš chtít kompenzovat
výjimečností v něčem jiném.“
JIŘÍ: „A pak samozřejmě existuje ten předpoklad, že neděláme
klasická povolání. Třeba když jdu pracovně na soud, kde jsem ještě
nebyl, a justiční stráž se nabídne, že mě nasměruje. Když při
nastalém rozhovoru zjistí, že na soud jdu jako právník za svým klientem,
nastane dlouhá chvíle ticha.“
Kamarádství
LADISLAV: „Děláme doma nedělní obědy pro kamarády, příště vás
pozvu. Co nejhezčího pro vás vlastně můžu při setkání udělat?“
NICOLE: „Že nám nabídneš pomoc, když budeš mít pocit, že bychom ji
mohli potřebovat. A jinak, že se k nám budeš chovat úplně normálně.
Budeš se s námi bavit o úplně normálních věcech, o kterých by ses
bavil s kýmkoli jiným. Úplně normální přijetí – to je nejvíc, co
nám můžeš dát.“
JIŘÍ: „Že nás budeš brát, jací jsme. Budeš nás posuzovat stejně,
jako kohokoli jiného – podle našeho chování, vzdělání a práce. Ne
podle našeho postižení. Jen máme něco, navíc nikoli vlastní vinou, se
zrakem. To nás ale nijak nedefinuje. A taky můžeš na Messengeru psát
s diakritikou. Když mi mobil četl tvoje zprávy, bylo jim blbě rozumět.“
(smích)
NICOLE: „A moc děkujeme za rozhovor. Ani bys nevěřil, jak je těžké
tahle témata dostat mezi lidi. Jednoduše o tom nechtějí číst.“
Pokud jste tak dočetli až sem, pro změnu moc děkuji já vám. Má to
smysl. ❤