La Trine

před použitím zatřepat myší!

Na navigaci | Klávesové zkratky

Řídit stát jako blázinec

Celý internet je od rána odborník na duševně nemocné děti a skeptik v otázce, zda mohou zakládat Čapí hnízda a podnikat… No jasně že mohou!

Duševně nemocný je základ zdravé firmy.

Vždycky je fajn mít v týmu nějakého lehkého autistu, nebo jak se dnes říká, programátora. Samozřejmě, musíte mu vytvořit speciální chráněnou dílničku, po stěnách vylepit plakáty s tučňáky (neptejte se proč), zajistit pravidelný přísun pizzy, neurážet je bonusy v podobě multisportek a nepouštět do jídelny, zrovna když tam sedí ženy. Ale prostě funkční IT oddělení je dneska nutnost.

Ideální je získat i jednoho Autistu+. Neboli matematika. Toho poznáte tak, že mu před nohy hodíte krabičku sirek a on řekne číslo. (Pozor: je potřeba sirky vysypat! Když na zem dopadne celá krabička, on řekne: „jedna“ a přitom to vůbec nemusí být Autista+, ale klasický autista light. Na tohle bacha, v tom se často chybuje.)

Autista+ plus nahradí angel investora, obstará vám počáteční kapitál v kasinu a nechce za to nehorázný podíl.

Bipolární porucha je strašná nemoc. Depresivní fáze může být tak sužující, že člověk není schopen ani vylézt z postele, natož něco dělat. Jenže – je tu i fáze manická. V tu chvíli máte ve firmě nejlepšího obchoďáka na světě, který levou zadní domluví kšefty i v oborech, kterým se vůbec nevěnujete, a ještě přitom vyběhá dotační kolečka. Jeho výpadky vyrovná druhý bipolární kolega s inverzní polaritou. Starý známý trik.

Nikdo by si pochopitelně nepřál, aby těmito nemocemi trpěly jeho děti, ale když už mu osud uchystá tohle břímě, skýtá to i drobné výhody. Může založit rodinou firmu. Skvěle šlapající, a přitom nezpůsobilou vypovídat na policii. A v kritických situacích si může zapřísahat na duševní zdraví svých dětí. To se pak přísahá jedna radost.

Nicméně ušetřit se před krimem tím, že pošlu do Krymu své dítě, nechat ho žít ve strachu, to udělá jen zmrd. To je jako fakt.


Flek!

Ačkoliv to zní neuvěřitelně, tak kdysi jsem bydlel v Brně.

Pamatuji si na bydlení v pronájmu u jednoho chlapíka, který měl nově zařízený byt, přes celý obývák se táhl nádherný bílý chlupatý shaggy koberec, a jednou jsem si tak nesl k počítači kafe, to bylo v době, kdy děsně letěly turecké kávy do plnejch hrnků, takovej byl tehdá v Brně trend, a jak jsem to kafe nesl, tak mi ukáplo na koberec a v té bílé chlupaté nádheře se udělala malilinkatá hnědá skvrnka.

Do piči.

Taxem se to hned snažil utřít houbičkou na nádobí, ale vůbec to nešlo, skvrna sice lehce zesvětlela, ale drhnutím se zvětšila na velikost pětikoruny.

Nepomohl ani Jar. Skvrna opět mírně zesvětlala, ale znovu se zvětšila.

Na internetu jsem se dočetl, že mám zkusit sůl. Tak jsem to fest posolil, ale výsledkem bylo, že z původní hnědé se barva změnila na modrou. A zrovna takovej blbej odstín jinak krásné barvy. Samozřejmě se procesem opět drobně zvětšila.

No ať to nenatahuji. Přátelé mi poradili ještě spoustu dalších věcí, čím by se dalo skvrnku odstranit, kupoval jsem na to různé Vanishe a tak, nicméně když asi po čtvrt roce přijel pan domácí, kterého jsme v kuchyni pohostili, a on se zeptal, jestli je v bytě všechno v pořádku, říkám že jo, jasně, akorát teda … (pozdvihl obočí), akorát že se nám udělala taková skvrnka na koberci, načež jsem otevřel dveře a odhalil asi metrový zelenožlutý flek. Zcela dominoval celému obýváku, nedalo se ho přehlédnout, vlastně obývák se dal popsat slovy „FLEK a vpravo v rohu piano“, vůbec nepomohlo, že jsem natáhl prst a chvíli dělal, že mířím, abych mu ho ukázal, protože nám všem bylo jasné, že kdybych ho namířil kamkoliv, flek trefím.

A přesně na tuhle historku jsem si vzpomněl včera na párty u nás doma, když jsem Veronika podal skleničku s červeným vínem a ona mi ho omylem chrstla do postele. (No, tady je asi na místě vysvětlení, že párty se přesunula do mého pokoje, abychom nerušili při spánku jediného člena domácnosti, který doopravdy pracuje a je užitečný.)

„Já ti to vyčistím!“
„Verčo, kašli na to, zrovna dnes jsem si objednal nové povlečení a prostěradlo, tohle vyhodím do popelnice.“
„Nééé, měl bys flek na matraci, vyčistím to.“

Momentální situace je taková, že přes půlku dvoumetrové matrace je modrozelený flek, v pokoji se brodím vrstvou soli a Verča spekuluje, jaký další prostředek nasadit.

Přesouvám se do kuchyně dopít to víno.


Co je silnější než strach z bolesti?

„Je těžké uvěřit, že strach, abych neurazil, může být silnější než strach z bolesti. Ale víš co? Je.“ Říká na konci filmu Muži, kteří nenávidí ženy novináři Blomkvistovi člověk, který jej pozval k sobě domů na skleničku. Blomkvist totiž přijal, i když věděl, že je to vrah. Leč slušnost mu nedovolila odmítnout.

Absence strachu, že někoho urazím, je geniální předpoklad Tinderrandění. Umožní ihned říci: „Takhle jsem si tě nepředstavoval“ a rovnou odejít. To bych chtěl umět.

Opačný extrém přináší jen žal a výdaje.

Sedím v restauraci a vyhlížím své rande. Teď dorazila jakási opravdu nehezká metráková holka s mastnou pletí a já se zasmál loserovi, za kterým jde, a čekal dál na tu svou. Když se opravdu dlouho a významně rozhlížela po lidech, blýskla mi hlavou děsivá myšlenka a projel jsem její tinder fotky. Doprdele, to JE ona! Obdivuju kumšt jejího fotografa. Sklopil jsem hlavu a doufal, že brzy odejde.

„Jerry? Je tu někde Jerry?“ Volá přes celou restauraci mé jméno. Nejraději bych se rozplynul, ale to se neděje, namísto toho mi slušnost nedovolí dál strkat hlavu do písku a opatrně mávnu rukou. Třeba si nevši… všimla si. Usmála se míří rovnou ke mně. „Ahoj, já jsem Chakrii.“

„Ahoj, rád tě poznávám, ale nezlob se, představoval jsem si tě jinak a nejsi můj typ, tak se zase rozloučíme,“ je přesně to, co jsem měl říct, ale přece neurazím úplně cizího člověka v úplně cizí zemi, se kterým se už nikdy nikde nevidím.

„Posaď se. Dáme si něco na pití?“ Pití je přesně to, co potřebuju. Ok, zaplatím drink, přežiju nezbytný small talk a pak se vymluvím, že už musím jít. Že už něco mám.

Je neuvěřitelné, jak strašně moc mě nebaví kecat s holkou, která se mi nelíbí. Proč jsi tak povrchní, Jerry, ptám se sám sebe místo toho, abych poslouchal její švitoření. Když přijde číšník s otázkou „Ještě dvakrát Margaritu?“ slušnost mi nedovolí říct, že stačilo. Místo toho přikývnu. A myšlenky se pro změnu stočí k výpočtům, kolik mě to bude stát.

„Tři Margarity… Jerry, ty mě úplně opíjíš, dejme si rychle něco k snědku.“ Jídlo ne! V téhle restauraci bude jednak stát majlant a taky zde zkejsnu další hodinu. „Víš já vůbec nemám hlad.“ „Ne? Aha, tak já si dám sama, pane vrchní, můžu vás poprosit o lístek?“

Po jídle.

„Jerry, takže jsi cestovatel. A kde vlastně bydlíš?“
„Tady kousek, v hostelu.“
„Hmmmm, a nepůjdeme k tobě?“

Chce jít ke mně? Panebože, to by mohla třeba chtít i nějaké dotyky nebo se dokonce políbit.

„To nepůjde, je to tam hrozně malé.“
„To by nám nemuselo vadit,“ zamrká.
„A je to proti pravidlům. Na recepci mají cedulku: choďte tu bez bot a zákaz vodění slečen. Fakt to nejde.“
„Jerry, vím poblíž o hotýlku, kde si můžeme vzít útulný pokoj na dvě hodiny. Jen my dva.“

Vážně mi nabízí sex na prvním rande? Po třech Margaritách? Sakra, jak jí mám nějak slušně… Abych jí jako neurazil…

„Jerry, chceš mě?“
„Ano.“

Jak vlastně víš, že se ti tlustý holky nelíbí, když jsi žádnou nezkusil? No? Třeba to bude dobrý. Třeba to bude skvělý! Ale pro jistotu zhasnu.

Pomalu mi rozepíná košili, vášnivě se líbáme, zajede mi rukou do kalhot, což člověku umí změnit myšlenky. Nechávám se unést. Zajíždím rukou do jejích kalhotek.

„Kurva Chakrii, ty jsi ladyboy?!“
„Jistě. Ty máš něco proti transsexuálům?“
„Ne, to nemám, samozřejmě, ale… Neřekl jsi mi to.“
„Myslela jsem, že je to jasné. Broučku, pojď do mě.“
„Hmm, hele, zůstaneme jen u blowjobu, jo?“

Prsa má fakt dobrý. Jak to dělají? Implantáty, nebo hormony? Pokud tohle dokážou hormony, proč se nechávají holky místo toho pořezávat?

O dva týdny později. V pozadí zní svatební pochod od Mendelssohna.

„Jerry, berete si zde přítomnou Chakrii za svou registrovanou partnerku?“

Tyvoe, tyvoe, tyvoe, tohle zašlo příliš daleko. Ale přece jí teď nemůžu přede všemi ponížit.


Tak si to teda shrň, když chceš

Bude v tom všechno. Sex, boj o život i duševní porucha.

Počátek roku 2017 v mém případě sahá přibližně do listopadu 2016 (už to z něj dělá rok mimořádný!), tedy do chvíle, když jsem se přestěhoval z bytu, kde jsem byl svým pánem, ke dvěma slečnám spolubydlícím. Experiment/terapie. Ani na moment jsem toho nezalitoval. A dokonce o tom dal rozhovor do Čilichili.

Nicméně to byl jen počátek.
Rok 2017 divoce předčil má očekávání.

Čím začít? Třeba, že ten línej David z let minulých by nevěřil vlastním očím, kdyby viděl Davida '17 stát na startovní čáře 28km závodu Spartan Race, natož tomu, že proběhl i páskou cílovou. Moc děkuji a vážím si té šance. A letos chci dát maraton.

Hrál jsem poprvé paintball. A jel na vodu. A poprvé se převrhl na loďce. A podruhé. A potřetí. Svištěl si na wakeboardu a udržel se na paddleboardu.

Byl jsem poprvé v Asii, Kataru, Vietnamu, Thajsku, Singapuru. Konečně zase můžu cestovat a užívám si to neskutečně. ✈️

Totiž, abyste rozuměli, nic z toho by nebylo možné, nebýt jedné osoby … vlastně spíš zmizení té osoby … ale o tom až za chvíli.

Zažil jsem, když mi kamarádka před očima spadla ze 4metrové výšky a přerazila si obratel. Zázračně se uzdravila ❤️. Pokud nejde o život, jsou problémy směšné.

Holčičce kamarádů diagnostikovali strašlivou nemoc a nadějí byl jen lék za miliony Kč. Udělali jsme web a lidé ty peníze během pár dní poslali. Díky tomu si mohla před pár dny rozbalit vánoční dárky ?

Viděl jsem poprvé film Kouř ?, sežral tak tunu zmrzlinky a dvě tuny hrášku.

Šlápl jsem na koule své introvertní podstatě a začal chodit do školy improvizace. Nelze se tam zamknout do sebe a přečkat to.

Měl jsem poprvé Tinder-rande. (Jo, TEPRVE, no a co, všichni někdy začínáme. ?)

Měl jsem tři srazy: se základkou (spolužáci byli skvělí), s gymplem (spolužáci byli skvělí) a se srnkou (v rychlosti 80 km/h).

Vlastně čtyři srazy: ještě s důležitou kamarádkou mého života, kterou jsem naposledy viděl před čtvrtstoletím a myslel si, že už ji nikdy nenajdu. Až jednou mi Instagram (který ona nepoužívá) povídá, že ať si ji přidám, když jsme přátelé na Fejsu (nebyli jsme). Zázrak maskovaný za chybu techniky.

Mám první kérku. A zároveň jsem poprvé někoho pokéroval.

Trollinkal jsem předávání státních vyznamenání na Pražském hradě ?. A dopřál všem hostům možnost si se mnou udělat selfie. Byla to jízda! Na předávání Českých slavíků jsem se divil, že umělci to neumí roztočit ani zdaleka tak, jako politici.

Byl jsem poprvé na Psytrance festivalu. A Utuberingu! A spoustě božích koncertů.

Vydělal jsem miliony na Bitcoinu ?. (Proč jste mi o něm neřekli dřív?)

Ale hlavně ze svého života konečně někoho odstřihl. Po dvou temných letech vysvitlo slunce a já se mohl konečně nadechnout. Na životě s někým, kdo má nejspíš duševní poruchu, je nejhorší to, jak na to pomalu, nevěřícně a bolestivě přicházíte. Zcela vás to paralyzuje. A za blázna považujete sebe. Jsem vděčný, že jsem z toho vyvázl dobře, neboť kamaráda podobná situace dohnala až do psychiatrické léčebny.

Když na to tak koukám, není tu vůbec žádný pracovní úspěch… No, mohl bych nadhodit, že jsem měl rekord v počtu školení Nette za měsíc. Ale spíš myslím, že rok 2017 byl rokem duševní pohody, a o to lépe se mi bude v tom letošním pracovat?

(A kde je ten sex? To si nechám na příště.)


Co je tupějšího než tupá žiletka?

Sem se po roce úplně oholil.

Což představuje docela nápor na žiletku a NENÍ NIC HORŠÍHO, než když se vám v půlce ztupí a doholujete se tupou, proto jsem neponechal nic náhodě a kromě holící pěny koupil a tři náhradní hlavice.

Zavřel jsem se do místnosti, která slouží zároveň jako sprchový kout s umyvadlem i jako záchod, pustil z mobilu Baumaxu a začal s holením. Přesně podle očekávání přestal po pár minutách mít původní břit ten správný říz, tak jsem ho vycvaknul do koše, abych ho nahradil nově zakoupeným.

V oné místnosti je i koš, neboť Thajsko je jednou z těch zemí, kde se použité toaletní papíry nesplachují, ale hází do něj. Russian style.

Po vybalení nových břitů a zjištění, že firma Gillette neužívá jen jeden typ hlavice a ty zakoupené jsou zcela nekompatibilní s mým holítkem, jsem pochopil, že ještě horší, než holit se tupou žiletkou, je holit se tupou žiletkou, kterou si musíš zpětně vylovit z koše plného hoven.

A jak prožíváte Boží hod vánoční vy?


Kdo určuje cenu Bitcoinu?

Jedna z věcí, na které se mě nejvíce ptáte, je kdo vlastně určuje cenu Bitcoinů a ostatních altcoinů. Pokusím se celý mechanismus vysvětlit, a hlavně jakou roli v něm hrají tzv. G-notifikace.

Cena všech kryptoměn je centrálně řízena. Také proto je na všech směnárnách stejná. Rozhodování o pohybu cen si ukážeme na několika příkladech:

Kdy Bitcoin roste a kdy klesá?

V centrálně kryptoměn:

„Šéfe, podle plánu by měl dnes začít Bitcoin klesat.“
„Ok, ale přišla už G-notifikace?“
„Ještě ne.“
„Tak čekáme na G-notifikaci.“
„Dobrá.“

O pár hodin později:

„Šéfe, G-notifikace už přišla: Grudl nakoupil Bitcoiny.“
„Je to potvrzené?“
„Ano, nákup byl uskutečněn.“
„Výborně, můžeme spustit pokles.“
„S jakou razancí? Prudký propad?“
„Šel spát?“
„Podle našich informací ano.“
„Dobrá, v tom případě stačí mírný táhlý pokles.“
„Jdeme na to.“

Jak fungují tzv. korekce?

„Šéfe, už jsme takřka na $20.000, korekce je nevyhnutelná.“
„Dobrá, spustě ji.“
„Kam až budeme klesat?“
„To se dá těžko předpovídat, uvidíme.“

O dva dny později:

„Šéfe není čas korekci ukončit? Už jsme klesli na $12.000.“
„A prodal už Grudl?“
„Ještě ne…“
„Fíha, z dvaceti na dvanáct a neprodal… Klesáme dál!“
„Ale šéfe!?!“
„Žádné ale. Vraťte se, až přijde G-notifikace.“

O dvě hodiny později:

„Šéfe! Prodal!!!“
„Ufff, ten nám dal zabrat. Takže vážení, ukončujeme korekci. Tentokrát to byla jízda. Nyní prosím prudký nárůst o $2000, pak jemný náznak zakolísání a hned zase stoupáme.“

Jak se určuje cena altcoinů?

„Šéfe, podle našich zdrojů Grudl prodal všechny Litecoiny a místo nich nakoupil Ripple a Ethereum. A vlezl do letadla, takže pár hodin nebude na signálu.“
„Hmmmm. Tak provedeme operaci „Litecoin během dvou dnů zdvojnásobil cenu“, vážení. Pomalu to spusťte.“
„Jdeme na to.“

O tři hodiny později:

„Šéfe, tak to vypadá, že po přistání koupil Litecoiny zpět.“
„Ale, ale… Hmmm, tak nic, shoďte cenu na původní, možná trošku pod, a operaci odložíme na později.“


Ultimátní návod jak začít s Bitcoinem

Ultimátní návod pro všechny, co se chystají začít s Bitcoinem:

NAKUPTE A NIC NEDĚLEJTE!

Nespekulujte.
Netrejdujte.
Neprodávejte.
Neobchodujte.

Kdyby mi tuhle radu dal někdo před 2 měsíci a já ho poslechl (nevěřím), byl bych teď o 1 BTC bohatší.

Výhoda je, že cena Bitcoinu roste tak rychle, že i když děláte úplně naprosté píčoviny, jste stále v plusu. V hodně slušným plusu. Jóóóó ?


Jak jsem vyzrál na slevy v BILLE

Tři měsíce před Spartan Beast, což byl 28 km dlouhý závod v kopcích pod Ještědem, jsem nasadil tvrdý dvoufázový trénink.

Jednalo se konkrétně o tyto fáze:

  1. Pohoda, je čas, ale od pondělí fakt začnu trénovat ?
  2. COŽE, to se běží už za 20 dní?!? ?

Jelikož jsem nakonec Spartana dal, považuji tímto dvoufázový trénink za velmi úspěšný a napíšu o něm knihu.

V níž fázi 2) rozepíši celkem podrobně, tedy jak jsem si udělal excelovou tabulku s rozpisem kolik musím každý den naběhat desítek kilometrů, abych to vůbec dal, jak byla k velkému překvapení tabulka nepřesná, protože už druhý den se značně odchylovala od naběhané reality, atd. Naopak s fází 1) se pojí taková ostudná věc, kterou do knihy dávat nebudu a měl bych si ji nechat pro sebe. Takže vám ji teď vyklopím.

Totiž, během fáze 1) jsem trošku propadl zmrzlinám. ???

Pokud si myslíte, že zmrzlina je něco, pro co stačí zajít do obchodu a koupit si to, jste na VELKÉM OMYLU! Takhle to vůbec nefunguje.

Zmrzliny se totiž kupují zásadně jen ve slevách.

Velkoobchodní řetězec disponuje schématem, podle kterého vždy nějaké zmrzliny dá do slevových akcí a jiné zase ne. Vaším úkolem je toto schéma rozklíčovat a dorazit do obchodu přesně ve chvíli, kdy akce začne.

Protože pokud nedorazíte hned, zbudou na pultu jen zcela neatraktivní příchutě Haagen Dazs či Ben & Jerry's a takové Magnum bývá úplně vyprodané! ?

Kolikrát se stalo, že přijdu do obchodu, rovnou zamířím k mrazáku, vidím Ben & Jerry's ve slevě, zaraduji se, leč příchuť Peanut Butter Cup s čokoládovými kousky je beznadějně rozebraná a na polici se válely pouze Cookie Dough se sušenkami, které pochopitelně nikdo nechce! Třikrát jsem to zkontroloval, ale fakt samé sušenky. Se sušenkami běžte do prdele.

A tehdy jsem začal taktizovat.

Až skončí sleva na Ben & Jerry's, tipuji, že do akce půjde Haagen Dazs, navíc už dlouho zlevněný nebyl. Jednoznačně nejvyšší kurz mají příchutě Slaný karamel a Pralines & Cream. Zatím jsou, ale jen co se odstartuje akce, zmizí jako první.

Rozhlédl jsem se a když se nikdo nedíval, vzal jsem několik kelímků a důmyslně je v mrazáku ukryl za Gelato Madre, které určitě do slevy nepůjde. CHA! ?

A měl jsem pravdu! O dva dny později, Haagen za 95 Kč a v polici už jen borůvková. Já na jistotu sáhl za Gelata, vylovil ukrytý lup a vítězoslavně si to štrádoval k pokladně. Píp píp a byly moje!

Objevil jsem systém.

Sázením na slevové akce jsem strávil vlastně celou fázi č. 1 tréninku. A úspěchy se dostavily. Měl jsem ty nejlepší zmrzliny široko daleko, stal jsem se zmrzlinový guru.

A pak jednou takhle prohrabuji Míšu, jestli náhodou nevyrobili novou příchuť, když tu náhle pod ledňáčky narazím na kelímek Magnum Almond. Helemese! Někdo si ho tady ukryl.

Narazil jsem na něčí tajné políčko.

Vyplenit ho?

Nebo respektovat cizí předkupní právo?

To bylo těžké dilema… ? My, co si schováváme po mrazácích zmrzliny, bychom k sobě měli být kolegiální. Ale na druhou stranu, není to příležitost tomu druhému udělit velkou životní lekci?

Třímal jsem kelímek a pak si uvědomil: „Nad čím vlastně přemýšlíš? Víš jak je ta věc nezdravá? Jaká je to kalorická bomba? Vážně bys chtěl svou nečinností ohrozit zdraví toho druhého? Co když je to dítě?“ Nechtěl. Tak jsem ji šoupl do nákupního košíku.


Victor D'Hondt nemůže za vaše posraný životy

Proč je zatracovaná jeho metoda přepočítávání hlasů na mandáty?

Představte si, že ve volbách uspějí tři strany s následujícím výsledkem:

  • 50 % strana A
  • 30 % strana B
  • 20 % strana C

Pokud máme 200 poslanců, tak ať už mandáty rozpočítáte průměrem nebo D'Hondtovou metodou, vyjde, že A bude mít 100 křesel, B bude mít 60 a strana C rovných 40.

Problém vytváří rozdělování mandátů po krajích. Vzniká tam stejné zkreslení, jako když hodně moc zmenšíte a pak zase zvětšíte obrázek.

Nejmenší kraj v ČR disponuje 5 mandáty. Když v něm budu chtít rozdělit stejný procentuální zisk mezi strany A:B:C, je to trošku problém. D'Hondtova metoda by hlasy rozdělila v poměru 3:1:1. Zvládli byste to líp?

Rozdělit je 3:1:1, nebo 3:2:0 – obojí je nefér. V prvním případě má A trojnásobek mandátů než B, což vůbec neodpovídá získaným hlasům. Ve druhém případě nezíská mandát strana C, přičemž dosáhla na téměř polovinu hlasů co A.

No a celorepublikový výsledek je pak součtem všech krajů. Tedy dojde 14× ke zkreslení. Kdyby všechny měly 5 mandátů, bylo by zkreslení obrovské a strana A může získat 120 křesel nebo i mnohem víc (výsledky v každém kraji bývají jiné).

Kraje v ČR jsou naštěstí větší, takže zkreslení není až tak dramatické, ale prostě tam je. A v důsledku nahrává větším stranám.


Investoval jsem do Bitcoinu. Jak to dopadlo?

Bylo 1. září a já se rozhodl nakoupit své první Bitcoiny. Cena jednoho z nich v tu dobu atakovala hranici $ 5000.

Přečetl jsem si nějaké základní informace, nainstaloval program Bitcoin Core, který dříve, než můžete cokoliv kupovat/prodávat, si potřebuje stáhnout tzv. block chain, který má velikost 150 GB.

Než jsem dokázal uvolnil potřebné místo na disku a všechno to stáhnout, klesla cena Bitcoinu skoro na polovinu.

Což mi ušetřilo fakt obrovský balík peněz ???

Jelikož s nákupem zatím počkám, tak jsem program smazal, čímž se mi uvolnilo šíleně místa na disku.

Svůj vstup do světa kryptoměn tedy považuji za mimořádně úspěšný.