La Trine

lze číst i odspodu

Na navigaci | Klávesové zkratky

Slabozraký odložil svou bílou hůl a začal si číst noviny

Určitě jste zaznamenali kauzu taxikáře, který vyhodil z auta na ulici nevidomou paní. Říkal jsem si, že kritiky taxikářů je ve veřejném prostoru dost – ale naopak jsem dlouho nečetl nic o životě lidí se zrakovým postižením. A tak mě napadlo se vydat pro nějaké zajímavosti.

Tento článek napsal Ladislav Zibura na Facebooku. Připadalo mi škoda, aby zapadl ve vodách sociální sítě, proto ho se svolením republikuji na blogu. Přeji příjemné čtení a já jdu zjistit, jestli slovo republikovat vůbec existuje.

V pátek jsem se potkal ve smíchovské kavárně s Nicole Fryčovou a Jiřím Černým.

„Tak Ladislave, co bys od nás chtěl slyšet?“ zeptal se mě Jiří.

„Chtěl bych slyšet všechno, u čeho by vám pomohlo, aby to vědělo víc lidí.“

A tak začal náš tříhodinový rozhovor. Musím říct, že pro mě představoval ohromně zajímavou výpravu do světa každodenního dobrodružství, o kterém jsem toho zatím moc neslyšel.

Z rozhovoru jsem vybral ty nejzajímavější a nejdůležitější citace a rozdělil je do pár tematických okruhů.

Pokud by vám přišlo, že jsou Nicole a Jiří strozí a přísní, pak vězte, že je to jen vina mého krácení. Můj pocit z nich totiž byl přesně opačný.

Následující text by vám měl vynahradit tříhodinové povídání s dvojicí zrakově postižených a zprostředkovat jejich zkušenosti a pohled na svět.

Dozvíte se třeba, proč je nešťastné označení slepecká hůl, proč nikdy nikoho nemáte chytat za bílou hůl a proč vás fráze „jejich pohled na svět“ zarazila docela zbytečně.

Popisek fotografie pro zrakově postižené: Mladí partneři Nicole a Jiří sedí v kavárně a přátelsky se usmívají, v pozadí je knihovna plná knih.

Jiří Černý (*1991)

Jiří si dodělává Ph.D. na Právnické fakultě UK a pracuje jako právník. Do minulého týdne byl poradcem ombudsmanky Anny Šabatové v rámci monitoringu ochrany práv lidí s postižením v ČR.

Jiří má vrozenou vadu, která se mu v průběhu života několikrát skokově zhoršila. S orientační holí začal chodit v průběhu studia Právnické fakulty, kdy – jak sám říká „začal na přechodu přehlížet lidi i celé tramvaje.“

Nicole Fryčová (*1995)

Nicole studuje magistra na Právnické fakultě UK. Mimo jiné působí jako předsedkyně Odborné skupiny pro přístupnost veřejné správy a veřejných služeb při Úřadu Vlády ČR a také jako vedoucí sociálněprávní poradny v organizaci Revenium.

Nicole je prakticky nevidomá už od narození – podle svých slov je schopná na krátkou vzdálenost vidět jen siluety postav a číst velmi zvětšený text (o velikosti jednoho slova na celou PC obrazovku).

Co (ne)vidí?

JIŘÍ: „Zdaleka to není tak, že by všichni zrakově postižení měli před očima jen ‚tmu‘. Může se ti stát, že někdo s bílou holí nastoupí do tramvaje, vytáhne noviny a začne je číst. Druhů zrakového postižení je spousta. Někdo má třeba trubicové vidění – vidí dobře jen maličký výřez před sebou, jako kdyby ses díval dlouhým brčkem. V prostoru se orientovat bez hole nedokáže, ale noviny si přečte. Různých variant vidění při různých vadách je ohromné množství.“

NICOLE: „Já třeba stejně jako Jirka mohu číst z mobilu, když mám opravdu hodně zvětšená písmena a koukám na něj zblízka – tedy ze vzdálenosti 2–4 centimetrů.“

JIŘÍ: „Já vidím tak, jako kdybych měl přes oči několikrát přeložený igelitový sáček. A kromě sáčku mi oraz ruší ještě rozsáhlé zrnění – jako u rozladěné staré televize. Lidé se mě často ptají, jestli mi nepomohou brýle nebo operace. Nepomohou.“

NICOLE: „Já mám velmi sníženou zrakovou ostrost v kombinaci s mnohačetnými výpadky v zorném poli (na velkou část zrakového pole nevidím vůbec nic). Můžeš si to sám vyzkoušet. Existují mobilní aplikace, které ti přes foťák telefonu simulují různé druhy postižení. I když jsou prý docela mírné oproti realitě.“

Aplikace pro Apple: I Have Low Vision VR, aplikace pro Google: ViaOpta Simulator.

JIŘÍ: „Když vidíš člověka s bílou holí, pravděpodobně má nějaké zbytky zraku, ovšem už se s nimi nedokáže bezpečně pohybovat. Žije u nás přibližně 80 tisíc těžce zrakově postižených lidí. Podle odborné definice se jedná o lidi, kterým zraková vada vážně zasahuje do života, a už ji nejde napravit například brýlemi. Jen několik procent z nich je zcela nevidomých (podle různých statistik asi 900–1500 lidí). Statisticky tak většina lidí s bílou holí nějaké zbytky zraku má. Opravdu ale tu hůl potřebují – je to hůl orientační, nikoli jen hůl pro zcela nevidomé.“

NICOLE: „Lidi, kteří to nevědí, občas reagují pobouřeně. Mně se třeba stalo, že jsem s holí nastoupila do autobusu a vytáhla si telefon. Řidič se mě při výstupu ptal, jestli tedy vidím, nebo nevidím, když můžu koukat do mobilu. Jestli ta hůl není podvod, abych jezdila zadarmo.“

JIŘÍ: „Dokonce existuje i takzvaná signalizační bílá hůl. Ta je skládací a vytahuješ ji jen tehdy, když potřebuješ dát najevo, že jsi slabozraký – třeba na přechodu bez semaforu. Můžeš si s ní pomoci taky při orientaci v prostoru, třeba na schodech bez zábradlí. V praxi ale existuje spousta slabozrakých, kterým by signalizační hůl pomohla, ale raději ji nepoužívají. Bojí se totiž, že by je lidé označili za simulanty. Ze zkušenosti mohu říct, že hůl ve spojení se zbytky zraku přináší spoustu faux pas a nařčení ze simulování. Nikdo z nás přitom nemá důvod ji nosit jen tak – na výhody máme nárok jen na základě průkazky ZTP a ZTP/P.“

NICOLE: „Já znám i lidi, kteří kvůli těmto reakcím na veřejnosti raději začali předstírat, že jsou zcela nevidomí, i když mají zbytky zraku. Nechtěli být terčem těch nepříjemných otázek. Proto by nám moc pomohlo, kdyby lidé věděli, že zdaleka ne každý s bílou holí je zcela nevidomý.“

Slepec nebo nevidomý?

JIŘÍ: „Víš, velmi by nám pomohlo, kdyby se používaly přesné pojmy. Nejde jen o naši přecitlivělost – správná terminologie pomáhá bořit mýty. Správné označení ‚orientační hůl‘ a ‚vodicí pes‘ odkazuje na to, že je užívají také slabozrací, ne jen zcela nevidomí. Právě proto je zavádějící označení ‚slepecká hůl‘ a ‚slepecký pes‘.“

LADISLAV: „A jak je to se slovem slepec?“

JIŘÍ: „Sám se neidentifikuji jako nevidomý, takže teď nemluvím za sebe, ale za své známé i neznámé. Ano, označení slepec jim vadí a zní trochu nepatřičně, ve spisovném projevu až hanlivě. To slovo má spoustu negativních konotací. Často se na sítích i mimo ně setkávám s různými frázemi, ve kterých se slovo ‚slepý‘ nebo ‚slepec‘ používá jako synonymum pro někoho s nedostatkem vzdělání či informací. Myslím, že dřív to tak nebylo. Můžeš se setkat s řadou lidí ze starší generace, kterým označení ‚slepec‘ a ‚slepecká hůl‘ nevadí. Jak už jsem ale zmiňoval, podporuje to ten stereotyp, že nikdo s holí nemá ani zbytky zraku. Proto považuji za šťastnější označení ‚nevidomý‘, ‚slabozraký‘ či ‚zrakově postižený‘.“

NICOLE: „Co naopak nemusíš řešit vůbec, jsou běžné fráze spojené s viděním. Lidi se jim občas vyhýbají, ale není k tomu důvod. Je úplně normální se mě zeptat, jestli jsem ‚viděla nějaký film‘ nebo ‚jaký je můj pohled na věc‘. Lidi bývají zbytečně opatrní, já se nad tím ale ani nepozastavím. Vlastně mě mrzí jenom, když se mi za to někdo začne omlouvat, to je úplně zbytečný.“

Pomoc ve veřejném prostoru

NICOLE: „Základem je komunikace. Nejraději mám, když ke mně někdo přijde, zeptá se, zda potřebuji pomoci, a taky počká na odpověď.“

JIŘÍ: „Zeptat se na rozsah pomoci a hlavně počkat na odpověď, to bych rád vyzdvihnul. Občas tě lidi hned čapnou a někam vlečou, což je trochu nepříjemné. Zrovna včera mi chtěla na Andělu vehementně pomáhat starší paní. Když jsem poděkoval a řekl, že se jí držet nepotřebuji a jen s davem přejdu přes tramvajové koleje, tak mě chytla za kabát a začala táhnout.“ (smích)

NICOLE: „Nicméně to není žádná věda. Když potřebuju pomoci, jenom se tě chytím za loket, který mi nabídneš – někdo slabozraký se ho drží, někdo se přímo zavěsí. Ty pak půjdeš o krok přede mnou. Já díky tobě vím, že každý krok za tebou mohu bezpečně udělat i já. Když zatáčíš, nemusíš to hlásit, cítím to. Dobré je ale hlásit schody – a ideálně i s tím, jestli vedou směrem nahoru nebo dolů, to je celkem velký rozdíl.“

LADISLAV: „A co mám dělat, aby řeč ani chůze nestála?“

NICOLE: „Můžeš jít celkem normálním tempem, občas chodím i rychleji než ostatní. Co se týká konverzace, mám moc ráda, když mě někdo doprovází a říká mi, co je kolem. To je hezký rozhovor.“

LADISLAV: „Jako v Amélii z Montmarteru?“

JIŘÍ: „Tuším, že v tom filmu ji pak Amélie nechala uprostřed silnice, ne? Tak to prosím nedělej nikdy.“ (smích)

LADISLAV: „A co je typická situace, kdy vlastně oceníte nabídku pomoci?“

NICOLE: „Většinou máme naučené cesty, které dobře známe, protože je chodíme pravidelně. Na těch obvykle pomoc nepotřebujeme. Problém ale nastává se vším neobvyklým. Typicky třeba stavba na chodníku, kvůli které je třeba vybočit do silnice. Tam čekám, dokud mi někdo nepomůže. Nebo třeba dočasný přesun zastávky či přestup na výlukový spoj ve vlaku.“

JIŘÍ: „Když jdu někde mezi hodně lidmi, tak se mi uhýbají, což je milé. Jak ale lidi mívají telefon v ruce nebo jen ukročí směrem ke zdi, čas od času se s někým trochu srazím. To se jednoduše stává a není důvod se tím znepokojovat. Prostě se navzájem omluvíme a jdeme dál. Doufám, že z toho někdo nemá nějaké výčitky.“

NICOLE: „To uhýbání ke zdi je asi nejčastější chyba. Lepší je to naopak. Budovy většinou používáme jako vodící linii, takže je lepší se uhnout směrem do prostoru.“

LADISLAV: „Líbilo by se ti, kdyby k tobě někdo přišel, nabídl ti pomoc a požádal tě, ať ho naučíš tě správně vést, protože to nikdy nedělal?“

NICOLE: „Jo, to je vlastně prima nápad, to by mě bavilo. Jen je třeba myslet na to, že každý zrakově postižený je zvyklý chodit trochu jinak, takže to neplatí univerzálně. Stačí komunikovat a vždycky počkat na odpověď. Vždycky jít o krok napřed a nikdy nás nechytat za bílou hůl. To je asi nejčastější chyba. My tou holí potřebujeme zkoumat terén.“

JIŘÍ: „Přesně tak. Dal bych důraz na to, že základ je se domluvit na podobě pomoci – a ta každému zrakově postiženému vyhovuje trochu jinak. „Naučit se správně„ je zavádějící. Už se mi stalo i to, že mi ochotná kolemjdoucí vysvětlovala, jak se jí mám správně chytnout, protože jí to tak někdo naučil.“ (smích)

Blbý kecy

LADISLAV: „Asi v každým oboru lidské činnosti existují nějaký otravný a často opakovaný fráze. Lidi to nemyslí špatně, ale opakují je tak často, až je to nepříjemný. Vím, že nechcete působit nevděčně – ale řekněte to na rovinu. Jaký věty vás štvou nejvíc?“

NICOLE: „Tak ono si zvykneš. Když ti někdo pomáhá, je to jenom milý. Ale třeba mi není moc příjemný slýchat ‚jak se ti žije v té tmě?‘. Lidé vůbec nepočítají se skutečností, že mohu ještě něco vidět.“

JIŘÍ: „Většina z nás totiž v úplné tmě nežije. Ani zcela nevidomí, kteří přišli o zrak v průběhu života, mimochodem nepopisují, že by viděli tmu. Prý ‚nevidí nic‘ – podobně jako ty vnímáš prostor za svou hlavou. Je zajímavé, jak je pro lidi těžké si představit, že neexistují jen ty dva extrémy ‚vidět normálně‘ a ‚nevidět vůbec‘. Mám nevidomou kamarádku, mimochodem vystudovanou lékařku, která mi vyprávěla o tom, co se jí přihodilo v době, kdy ztrácela zrak a už chodila s holí. Když se na ulici na poslední chvíli vyhnula pánovi, konfrontačním tónem jí řekl: ‚tak buď vidim, nebo ne‘.“ (smích)

NICOLE: „A navíc nechceš pořád s každým mluvit o svém postižení. Já mám nejradši, když se se mnou lidi baví úplně normálně o normálních věcech. Jako kdyby ses bavil s někým ve vlaku.“

NICOLE: „A taky litování vážně nesnáším. Třeba ‚taková krásná holka a ona je slepá‘.“

JIŘÍ: „To jsou totiž věci, které víme, tak je není třeba opakovat. Naopak je dobrý na rovinu zasáhnout v situacích, u kterých je zřejmé, že je nevidím. Třeba když mám flek na kravatě, tak se neurazím, když mi to někdo řekne. Ideálně tedy decentně a někdo, koho znám – ne třeba právník protistrany do mikrofonu.„

NICOLE: „Já bych ráda dodala, že občas umí být pěkně protivní taky lidi se zrakovým postižením. Hlavně se nenechte propříště odradit, když třeba někoho chcete pustit sednout v MHD, a on vám odsekne. Může se to samozřejmě stát, každý se se ztrátou zraku vyrovnává jinak. A hlavně, každý zrakově postižený je osobnost, kterou netvoří ztráta zraku.“

JIŘÍ: „Ano, někdo mohl přijít o zrak náhle. Mohl třeba před půl rokem řídit auto a dneska potřebuje bílou hůl. Nebo celý život byl zvyklý v MHD stát, protože se štítil sedadel – a teď mu čtyři lidé za deset minut sezení nejen nabídli, ale málem rozkázali, ať si sedne. Chápu, že někdo v podobném rozpoložení může být na lidi nepříjemný. Tak se hlavně nenechte odradit a nezobecňujte tuhle zkušenost s tím, že ‚už jim místa nabízet nebudete, když je vlastně nepotřebují‘. Někteří i zcela nevidomí si opravdu sednout nepotřebují. Pak jsou ale třeba lidé jako já – mám poškozenou sítnici, dělá mi potíž se držet a otřesy mi mohou vadu zhoršovat. Je to tedy individuální.“

Dopravní prostředky

JIŘÍ: „Ve velkých českých městech fungují systémy, které nám hlásí čísla linek MHD. Můžeme si je zapnout ovladačem (říká se mu povelový vysílač), který nosíme v kapse, nebo je integrovaný v holi. Tyhle systémy ale nefungují u většiny příměstských spojů a nefungují ani u meziměstských autobusů a vlaků. Ne vždycky jsou navíc hlášení dobře slyšet. Když se mě jako zrakově postiženého zeptáš, na jakou tramvaj čekám, a upozorníš mě, když přijede, ocením to. Ještě jedna věc by tě asi intuitivně nenapadla – je dobré při čekání na zastávce nestát přímo vedle zrakově postiženého. Díky tomu ho může přijíždějící řidič vidět a nechat v klidu nastoupit. Problém míváme především tehdy, když do zastávky přijedou a otevřou dveře dvě tramvaje zároveň. Hlášení druhé tramvaje totiž vůbec nemusíme slyšet a mohla by nám ujet.“

NICOLE: „Obecně s dopravou platí, že v čím menším městě jsi, tím je orientace náročnější. Na nádraží malého města bez rady ostatních nastoupíš do autobusu jen těžko. Ve velkých městech je zase pomoc hodně užitečná v případě nějaké nenadálé situace. Třeba když dlouho nepřijíždí tramvaj, která měla přijet, nebo když se přesunula zastávka kvůli rekonstrukci a není to zveřejněné online, což se děje často. Takové informace je pak pro nás na místě těžké získat.“

NICOLE: „Ještě jsem si teď vzpomněla – když někomu s bílou holí uvolníš místo v tramvaji, tak mu to musíš taky říct. Občas se stane, že se zvedne několik lidí, ale neuvědomí si, že to nevidíme.“

JIŘÍ: „A ideálně ho tam taky doprovodit – mysli na to, že když ukazuješ rukou na volné místo, pravděpodobně nevidí ruku, místo nebo obojí.“

NICOLE: „Máme taky na tom povelovém vysílači tlačítko, které spouští zvukovou signalizaci na semaforech. Občas to ale nefunguje. Když vidíš nevidomého na přechodu a není zapnutá zvuková signalizace, patrně ocení tvoji pomoc. Náročné je to také při dešti a po něm – to je provoz mnohem hlasitější a signalizace nebývá slyšet.“

Kompenzační pomůcky

JIŘÍ: „S rozvojem technologií přibyla spousta věcí, které nám usnadňují život. Když si třeba dneska objednám iPad, od rozbalení z krabice si ho sám mohu nastavit do podoby, kdy je pro mě plně použitelný. Operační systém defaultně obsahuje zvětšovací a odečítací program a další asistivní technologie. Říká se tomu univerzální design výrobků.“

NICOLE: „Slabozrací lidé mohou pro čtení používat taky zvětšovací digitální lupy a další pomůcky.“

(Jiří mi pouští čtení z iPadu, které má nastavené tak rychle, že to zní jako zrychlení Šmoulové. Sám jsem schopný rozumět až při poloviční rychlosti.)

NICOLE: „Je třeba důležité říct, že ani jeden z nás dvou nepoužívá Braillovo písmo. Spousta lidí ze staré školy ho vnímá jako základ – a pro lidi nevidomé od narození je skutečně nenahraditelné, protože prostřednictvím Brailla se učí třeba pravopis nebo čtou notový zápis. Já se ale učila psát běžnou latinku – psala jsem za pomoci větších a silnějších řádků tlustým fixem, na který jsem lépe viděla. Latinku tedy normálně ovládám. Dneska už ale používám pouze digitální text, který mi může předčítat notebook nebo mobil s hlasovým výstupem.“

JIŘÍ: „Existuje taky tzv. braillský řádek – speciální zařízení, které má spoustu miniaturních hmatových teček. Ty vystupují podle čteného textu – a automaticky ti převádí psaný text do Braillova písma, takže ho není třeba tisknout. I zcela nevidomí tak dneska mohou číst webové stránky. Mimochodem, očekávání, že všichni zrakově postižení umí Brailla, je skutečně další mylná představa. Ve skutečnosti ho ovládá a potřebuje jen část z nás. Lidé, kteří přijdou o zrak až v dospělosti, by se ho stejně kvůli nižší citlivosti prstů měli problém naučit. Ale díky chytrým telefonům, tabletům a čtečkám knih to není potřeba.“

Vzdělávání

JIŘÍ: „Co se týká vzdělávání, rád bych zdůraznil, že zrakové postižení není spojeno s žádnou ztrátou intelektu. Zrakově postižení běžně studují vysoké školy – jen tomu musí věnovat o něco více času, protože nemohou číst tak rychle. Čteme buď výrazně zvětšený text po jednotlivých slovech či slabikách, případně posloucháme strojový hlas (říká se mu hlasový odečítač). Když se vyloženě neučím věci nazpaměť a čtu třeba novinové články, obvykle používám hlasový výstup – je to rychlejší.“

NICOLE: „Když přijde řeč na to, že studuju pražská práva, tak se mě často lidé ptají, jestli existuje nějaký speciální obor pro nevidomé. Ne, studuji úplně normální práva, jako ostatní studenti. Nemáme žádné úlevy.“

JIŘÍ: „Ze zkušenosti bych řekl, že náročnější než učení může být přijetí kolektivu, zejména na základní škole. Ostatní žáci, ale i jejich rodiče, třeba velmi špatně nesou, když má ‚nějakej postiženej‘ lepší známky než oni. Už vůbec neřeší, nakolik se jejich potomci učení věnovali. Většina lidí je bohužel podvědomě přesvědčená, že se zrakový handicap žáka musí negativně promítnout do jeho schopnosti se učit. To je ale jen předsudek. Co vím od sluchově a tělesně postižených, ti se s podobným předsudkem v takové míře nesetkávají.“

LADISLAV: „Je přesto nějaký konkrétní předmět pro zrakově postižené výrazně náročnější?“

JIŘÍ: „Teď se mnou určitě bude hodně lidí nesouhlasit, protože znají třeba nevidomého překladatele. Obecně bych ale řekl, že je pro nás těžké se v dospělosti učit cizí jazyk. A spousta vysokých škol v poslední době požaduje hned dva cizí jazyky jako povinné. To bývá problém. Z vysokoškolských oborů si vybíráme vesměs takové, které jsou založené na práci s informacemi v textové podobě – tu nám může přečíst počítač. Často se jedná třeba práva, historii, politologii, IT, český jazyk a podobně. Pro zrakově postiženého z bilingvní rodiny je takovým oborem třeba i překladatelství. Ale učit se druhý cizí jazyk, když studujete třeba práva nebo podobně časově náročný obor, je potíž.“

NICOLE: „Ano, s učením jazyků je to složitější. Hodně toho při mluvení odpozoruješ třeba z gest, ale ta my nevidíme. Od začátku ten jazyk slyšíme jen tak, jako kdybychom telefonovali. A když zrakově postižený cestuje, pak si těžko přečte nápisy, nemůže ukazovat, je odkázaný především na mluvené slovo. Zorientovat se v zahraničí mu tak trvá déle než lidem bez zrakového postižení. Řada lidí se učí jazyk sledováním filmů v původním znění s titulky – tuhle možnost ale většina zrakově postižených nemá. Samozřejmě se cizí jazyk naučit můžeme, ale je to obtížnější a je potřeba volit jiné učební metody, které u nás dosud příliš rozšířené nejsou.“

Předsudky

LADISLAV: „Existují nějaké další věci, které si lidé o zrakově postižených myslí, ale nebývají pravda?“

NICOLE: „Třeba to, že všichni máme výborný sluch a umíme hrát na klavír. Byly na to výzkumy a sluch se opravdu mírně zostří. Ale není to nijak výrazný rozdíl. Právě ty stereotypy nevidomého klavíristy nebo maséra nám komplikují přijetí v jiných profesích. Talent a vzdělání jednotlivých lidí se jednoduše liší – každý jsme jiný. Zrakově postižení lidé nejsou žádná konzistentní skupina, je to náhodný výběr.“

JIŘÍ: „Víš, mně občas připadá, že nás lidé vnímají jako samostatný živočišný druh. Jako kdybychom všichni byli stejní. Řeknou mi: ‚já viděla zcela nevidomého v TV sportovat, tak ty určitě můžeš taky, jenom se vymlouváš.‘ Já pak musím znovu vysvětlovat, že by mi sport zhoršoval poškození sítnice. Lidé taky automaticky očekávají, že spoustu věcí neumíme. Třeba psát. To je ale nesmysl. Já třeba píšu psacím písmem úplně normálně. Nepoužívám to – není pro mě totiž praktické po sobě text luštit, ale umím to i se zavřenýma očima. Otázka v bance, jestli se umím podepsat, mě tak vždycky pobaví. Spousta těchhle představ vychází taky z mylného předpokladu, že jsou všichni zrakově postižení takto postižení už od narození. Většina zrakových postižení se ale ve skutečnosti objeví až během života.

NICOLE: „Kromě očekávání, že něco neumíme, nám občas lidi naopak přisuzují superschopnosti, které nemáme. Myslím, že to vychází z různých filmů, kde jsou hlavními hrdiny geniální nevidomí hudebníci nebo sportovci. Já třeba závodně plavala (Nicole reprezentovala ČR na Paralympijských hrách 2012 v Londýně), ale Jiří naopak většinu sportů provozovat nemůže. No, a pak spousta zrakově postižených nesportuje třeba proto, že jsou úplně normálně líní nebo je to nebaví. Že máš postižený zrak automaticky neznamená, že si to budeš chtít kompenzovat výjimečností v něčem jiném.“

JIŘÍ: „A pak samozřejmě existuje ten předpoklad, že neděláme klasická povolání. Třeba když jdu pracovně na soud, kde jsem ještě nebyl, a justiční stráž se nabídne, že mě nasměruje. Když při nastalém rozhovoru zjistí, že na soud jdu jako právník za svým klientem, nastane dlouhá chvíle ticha.“

Kamarádství

LADISLAV: „Děláme doma nedělní obědy pro kamarády, příště vás pozvu. Co nejhezčího pro vás vlastně můžu při setkání udělat?“

NICOLE: „Že nám nabídneš pomoc, když budeš mít pocit, že bychom ji mohli potřebovat. A jinak, že se k nám budeš chovat úplně normálně. Budeš se s námi bavit o úplně normálních věcech, o kterých by ses bavil s kýmkoli jiným. Úplně normální přijetí – to je nejvíc, co nám můžeš dát.“

JIŘÍ: „Že nás budeš brát, jací jsme. Budeš nás posuzovat stejně, jako kohokoli jiného – podle našeho chování, vzdělání a práce. Ne podle našeho postižení. Jen máme něco, navíc nikoli vlastní vinou, se zrakem. To nás ale nijak nedefinuje. A taky můžeš na Messengeru psát s diakritikou. Když mi mobil četl tvoje zprávy, bylo jim blbě rozumět.“ (smích)

NICOLE: „A moc děkujeme za rozhovor. Ani bys nevěřil, jak je těžké tahle témata dostat mezi lidi. Jednoduše o tom nechtějí číst.“

Pokud jste tak dočetli až sem, pro změnu moc děkuji já vám. Má to smysl. ❤


Jak se svézt Na vlnách EKG?

Je tu úplně nový podcast. Dva moderátoři za cenu jednoho. Mluvené slovo zdarma do vašich mobilů. Lze poslouchat při sportu a také při flákání.

Představuji vám Na vlnách EKG. Podcast, který by poslouchal Václav Havel, kdyby měl chuť. Natáčí jej Veronika Dubská a David Grudl.

A co je to vlastně podcast? [podkást] je audio pořad na pokračování, který můžete poslouchat online a zdarma. Na mobilu při cestách nebo třeba doma v prohlížeči. Když cvičíte nebo do sebe tlačíte KFC.

První tři díly si můžete pustit i tu:

Vše podstatné pro to, abyste přežili infarkt ?

Ačkoliv se odborníci i laická veřejnost vzácně shodují v tom, že smrt infarktem patří mezi ty pohodovější, lidé dávají obvykle přednost tomu jej buď přežít, nebo ideálně vůbec nedostat. Vítáme vás u dalšího podcastu z cyklu „Zkusili jsme za vás, aby vy už jste nemuseli“ a tentokrát si moderátorská dvojice Verča & David vyzkoušela právě infarkt myokardu. Jaké jsou první dojmy? Jak infarkt rozpoznat včas? A hlavně jak ho přežít? V tomto díle se dozvíte naprosto vše.

Jeli jsme za vás na Ukrajinu, aby vy už jste nemuseli

Navštívili jsme Ukrajinu a zjistili spoustu neobyčejně zajímavých věcí. Kdo tam žije (Ukrajinci), co se tam pije (vodka) a kolik stojí (skoro nic). Přinášíme podrobnou reportáž z Černobylu. A v tomto díle také poprvé přivítáme hosta, který vážil cestu až z Brna.

Fight! Karlovarský filmový festival versus LFŠ. Co je lepší?

Karlovarský filmový festival VERSUS Letní filmová škola v Uherském Hradišti. Která akce je lepší? Kde promítají barevnější filmy? Kde to víc žije v noci? A kde se lépe hledá místo pro příležitostný sex? Hluboký rozbor obou akcí.


Milion chvilek: čelí palbě zahraniční kritiky!

V mobilu si pouštím online přenos demonstrace na Letné. Nemůžu se zúčastnit, protože jsem zrovna na Ukrajině. S kamarádem Jeffem, který tu žije.

Zrovna začínají: „Požadujeme demisi premiéra Babiše…“

Jeff se ptá: „To je ten co bere dotace?“
„Jo. Šmejd co ojebává stát.“
„A o kolik miliard dolarů?“
„No, spíš půjde o stovky milionů korun, myslím.“ Jeff kroutí hlavou: „A kvůli tomu fakt demonstrujete? Ukrajinský prezident Janukovič si jenom sídlo nechal postavit za 1,5 miliardy dolarů.“

Nojono. Dnes je z toho sídla muzeum korupce, byl jsem se tam podívat, fakt slušný bejvák.

Minář pokračuje: „Žádáme odvolání Benešové.“
„A to je zas kdo?“
„To je nová ministryně spravedlnosti.“
„A co udělala?“
„Zatím nic, my proti ní demonstrujeme spíš preventivně.“
„???“

Raději přenos vypínám a měním téma. Zapnu jej o chvíli později, zrovna mluví šéf zemědělců: „Přeji vám krásné léto bez sucha, bez Zemana a bez Bureše.“

Jeff: „A Bureš je kdo?“
Já: „?“

Vysvětluju Jeffovi, kdo je Bureš. A taky, že tyhle akce prožívám a vlastně je mi líto, že tam teď nejsem. Že jsem zvažoval koupit si letenku. Tak ať si z toho nedělá prdel.

Jsme si to vysvětlili a zase pouštím přenos. Zrovna začíná Kovy: „Chytněte člověka, cizího, který stojí vedle vás, za ruku.“ Moje i Jeffovo introvertní já právě dostává infarkt: „Tyvole, ještě že tam nejsem!“ Uff!

Pak přichází Babčáková a mele děsný ezokecy. Jeff chytá nerva: „Ježíšimarijá co to je za píču, ona už pět minut žvaní o tom, že bude minuta ticha!!! Koho tam pouštěj řečnit? Evidentně vám docházej lidi.“

Tohle jsem okecat nedokázal.

Závěrečná řeč Mikuláše Mináře. Děkuje všem návštěvníkům a prosí, aby nejprve Letnou opustili mimopražští a teprve … „COŽE?“, přerušuje ho Jeff, „on jim říká, ať se rozejdou??“
„No jasně, už je konec.“
„A to tam nemáte dlažební kostky? Proč jim neřekne, ať rozeberou chodník?“
„Ehm, a proč by to dělali?“
„A čím asi budou házet po policajtech, až přijedou?“
„Policajti tam byli celou dobu a dohlíželi na pokojný průběh.“
„Panebože, vy vůbec neumíte demonstrovat! A kdy bude vlastně stávka?“
„UÁ!“

(UA je mimochodem kód Ukrajiny)

Tady by se mohlo zdát, že Jeffa Milion chvilek a jejich systém pokojných protestů bez výsledku vůbec nepřesvědčil. Ale opak je pravdou. Hudební blok Svěráka & Uhlíře všechno zachránil. Jejich písničky jsme následně zpívali nejen cestou z hospody, ale i doma po první i po druhé flašce vodky.

A Jeff dokonce podepsal petici ❤


Pojďme si zahrát na ČISTÉHO PŘÍJEMCE

A jak se to hraje? Přijdu k vám do kanceláře, všechny vás obejdu a od každého, počínaje uklízečkami přes sekretářky po management, vyberu kilo, dvě, někdy i pětikilo.

Dá to dohromady balík peněz. A já k tomu ze svého přihodím třeba litr. Bude to taková moje investice a budu vypadat jako dobračisko.

No a pak za ten balík něco koupím pro dvě až tři nejsympatičtější osoby v kanceláři a půjdu domů.

Věřím, že vás to bude dlouho bavit, a že budete hrdě nosit odznáček „čistý příjemce“ na klopě.


Řídit stát jako blázinec

Celý internet je od rána odborník na duševně nemocné děti a skeptik v otázce, zda mohou zakládat Čapí hnízda a podnikat… No jasně že mohou!

Duševně nemocný je základ zdravé firmy.

Vždycky je fajn mít v týmu nějakého lehkého autistu, nebo jak se dnes říká, programátora. Samozřejmě, musíte mu vytvořit speciální chráněnou dílničku, po stěnách vylepit plakáty s tučňáky (neptejte se proč), zajistit pravidelný přísun pizzy, neurážet je bonusy v podobě multisportek a nepouštět do jídelny, zrovna když tam sedí ženy. Ale prostě funkční IT oddělení je dneska nutnost.

Ideální je získat i jednoho Autistu+. Neboli matematika. Toho poznáte tak, že mu před nohy hodíte krabičku sirek a on řekne číslo. (Pozor: je potřeba sirky vysypat! Když na zem dopadne celá krabička, on řekne: „jedna“ a přitom to vůbec nemusí být Autista+, ale klasický autista light. Na tohle bacha, v tom se často chybuje.)

Autista+ plus nahradí angel investora, obstará vám počáteční kapitál v kasinu a nechce za to nehorázný podíl.

Bipolární porucha je strašná nemoc. Depresivní fáze může být tak sužující, že člověk není schopen ani vylézt z postele, natož něco dělat. Jenže – je tu i fáze manická. V tu chvíli máte ve firmě nejlepšího obchoďáka na světě, který levou zadní domluví kšefty i v oborech, kterým se vůbec nevěnujete, a ještě přitom vyběhá dotační kolečka. Jeho výpadky vyrovná druhý bipolární kolega s inverzní polaritou. Starý známý trik.

Nikdo by si pochopitelně nepřál, aby těmito nemocemi trpěly jeho děti, ale když už mu osud uchystá tohle břímě, skýtá to i drobné výhody. Může založit rodinou firmu. Skvěle šlapající, a přitom nezpůsobilou vypovídat na policii. A v kritických situacích si může zapřísahat na duševní zdraví svých dětí. To se pak přísahá jedna radost.

Nicméně ušetřit se před krimem tím, že pošlu do Krymu své dítě, nechat ho žít ve strachu, to udělá jen zmrd. To je jako fakt.


Flek!

Ačkoliv to zní neuvěřitelně, tak kdysi jsem bydlel v Brně.

Pamatuji si na bydlení v pronájmu u jednoho chlapíka, který měl nově zařízený byt, přes celý obývák se táhl nádherný bílý chlupatý shaggy koberec, a jednou jsem si tak nesl k počítači kafe, to bylo v době, kdy děsně letěly turecké kávy do plnejch hrnků, takovej byl tehdá v Brně trend, a jak jsem to kafe nesl, tak mi ukáplo na koberec a v té bílé chlupaté nádheře se udělala malilinkatá hnědá skvrnka.

Do piči.

Taxem se to hned snažil utřít houbičkou na nádobí, ale vůbec to nešlo, skvrna sice lehce zesvětlela, ale drhnutím se zvětšila na velikost pětikoruny.

Nepomohl ani Jar. Skvrna opět mírně zesvětlala, ale znovu se zvětšila.

Na internetu jsem se dočetl, že mám zkusit sůl. Tak jsem to fest posolil, ale výsledkem bylo, že z původní hnědé se barva změnila na modrou. A zrovna takovej blbej odstín jinak krásné barvy. Samozřejmě se procesem opět drobně zvětšila.

No ať to nenatahuji. Přátelé mi poradili ještě spoustu dalších věcí, čím by se dalo skvrnku odstranit, kupoval jsem na to různé Vanishe a tak, nicméně když asi po čtvrt roce přijel pan domácí, kterého jsme v kuchyni pohostili, a on se zeptal, jestli je v bytě všechno v pořádku, říkám že jo, jasně, akorát teda … (pozdvihl obočí), akorát že se nám udělala taková skvrnka na koberci, načež jsem otevřel dveře a odhalil asi metrový zelenožlutý flek. Zcela dominoval celému obýváku, nedalo se ho přehlédnout, vlastně obývák se dal popsat slovy „FLEK a vpravo v rohu piano“, vůbec nepomohlo, že jsem natáhl prst a chvíli dělal, že mířím, abych mu ho ukázal, protože nám všem bylo jasné, že kdybych ho namířil kamkoliv, flek trefím.

A přesně na tuhle historku jsem si vzpomněl včera na párty u nás doma, když jsem Veronika podal skleničku s červeným vínem a ona mi ho omylem chrstla do postele. (No, tady je asi na místě vysvětlení, že párty se přesunula do mého pokoje, abychom nerušili při spánku jediného člena domácnosti, který doopravdy pracuje a je užitečný.)

„Já ti to vyčistím!“
„Verčo, kašli na to, zrovna dnes jsem si objednal nové povlečení a prostěradlo, tohle vyhodím do popelnice.“
„Nééé, měl bys flek na matraci, vyčistím to.“

Momentální situace je taková, že přes půlku dvoumetrové matrace je modrozelený flek, v pokoji se brodím vrstvou soli a Verča spekuluje, jaký další prostředek nasadit.

Přesouvám se do kuchyně dopít to víno.


Co je silnější než strach z bolesti?

„Je těžké uvěřit, že strach, abych neurazil, může být silnější než strach z bolesti. Ale víš co? Je.“ Říká na konci filmu Muži, kteří nenávidí ženy novináři Blomkvistovi člověk, který jej pozval k sobě domů na skleničku. Blomkvist totiž přijal, i když věděl, že je to vrah. Leč slušnost mu nedovolila odmítnout.

Absence strachu, že někoho urazím, je geniální předpoklad Tinderrandění. Umožní ihned říci: „Takhle jsem si tě nepředstavoval“ a rovnou odejít. To bych chtěl umět.

Opačný extrém přináší jen žal a výdaje.

Sedím v restauraci a vyhlížím své rande. Teď dorazila jakási opravdu nehezká metráková holka s mastnou pletí a já se zasmál loserovi, za kterým jde, a čekal dál na tu svou. Když se opravdu dlouho a významně rozhlížela po lidech, blýskla mi hlavou děsivá myšlenka a projel jsem její tinder fotky. Doprdele, to JE ona! Obdivuju kumšt jejího fotografa. Sklopil jsem hlavu a doufal, že brzy odejde.

„Jerry? Je tu někde Jerry?“ Volá přes celou restauraci mé jméno. Nejraději bych se rozplynul, ale to se neděje, namísto toho mi slušnost nedovolí dál strkat hlavu do písku a opatrně mávnu rukou. Třeba si nevši… všimla si. Usmála se míří rovnou ke mně. „Ahoj, já jsem Chakrii.“

„Ahoj, rád tě poznávám, ale nezlob se, představoval jsem si tě jinak a nejsi můj typ, tak se zase rozloučíme,“ je přesně to, co jsem měl říct, ale přece neurazím úplně cizího člověka v úplně cizí zemi, se kterým se už nikdy nikde nevidím.

„Posaď se. Dáme si něco na pití?“ Pití je přesně to, co potřebuju. Ok, zaplatím drink, přežiju nezbytný small talk a pak se vymluvím, že už musím jít. Že už něco mám.

Je neuvěřitelné, jak strašně moc mě nebaví kecat s holkou, která se mi nelíbí. Proč jsi tak povrchní, Jerry, ptám se sám sebe místo toho, abych poslouchal její švitoření. Když přijde číšník s otázkou „Ještě dvakrát Margaritu?“ slušnost mi nedovolí říct, že stačilo. Místo toho přikývnu. A myšlenky se pro změnu stočí k výpočtům, kolik mě to bude stát.

„Tři Margarity… Jerry, ty mě úplně opíjíš, dejme si rychle něco k snědku.“ Jídlo ne! V téhle restauraci bude jednak stát majlant a taky zde zkejsnu další hodinu. „Víš já vůbec nemám hlad.“ „Ne? Aha, tak já si dám sama, pane vrchní, můžu vás poprosit o lístek?“

Po jídle.

„Jerry, takže jsi cestovatel. A kde vlastně bydlíš?“
„Tady kousek, v hostelu.“
„Hmmmm, a nepůjdeme k tobě?“

Chce jít ke mně? Panebože, to by mohla třeba chtít i nějaké dotyky nebo se dokonce políbit.

„To nepůjde, je to tam hrozně malé.“
„To by nám nemuselo vadit,“ zamrká.
„A je to proti pravidlům. Na recepci mají cedulku: choďte tu bez bot a zákaz vodění slečen. Fakt to nejde.“
„Jerry, vím poblíž o hotýlku, kde si můžeme vzít útulný pokoj na dvě hodiny. Jen my dva.“

Vážně mi nabízí sex na prvním rande? Po třech Margaritách? Sakra, jak jí mám nějak slušně… Abych jí jako neurazil…

„Jerry, chceš mě?“
„Ano.“

Jak vlastně víš, že se ti tlustý holky nelíbí, když jsi žádnou nezkusil? No? Třeba to bude dobrý. Třeba to bude skvělý! Ale pro jistotu zhasnu.

Pomalu mi rozepíná košili, vášnivě se líbáme, zajede mi rukou do kalhot, což člověku umí změnit myšlenky. Nechávám se unést. Zajíždím rukou do jejích kalhotek.

„Kurva Chakrii, ty jsi ladyboy?!“
„Jistě. Ty máš něco proti transsexuálům?“
„Ne, to nemám, samozřejmě, ale… Neřekl jsi mi to.“
„Myslela jsem, že je to jasné. Broučku, pojď do mě.“
„Hmm, hele, zůstaneme jen u blowjobu, jo?“

Prsa má fakt dobrý. Jak to dělají? Implantáty, nebo hormony? Pokud tohle dokážou hormony, proč se nechávají holky místo toho pořezávat?

O dva týdny později. V pozadí zní svatební pochod od Mendelssohna.

„Jerry, berete si zde přítomnou Chakrii za svou registrovanou partnerku?“

Tyvoe, tyvoe, tyvoe, tohle zašlo příliš daleko. Ale přece jí teď nemůžu přede všemi ponížit.


Tak si to teda shrň, když chceš

Bude v tom všechno. Sex, boj o život i duševní porucha.

Počátek roku 2017 v mém případě sahá přibližně do listopadu 2016 (už to z něj dělá rok mimořádný!), tedy do chvíle, když jsem se přestěhoval z bytu, kde jsem byl svým pánem, ke dvěma slečnám spolubydlícím. Experiment/terapie. Ani na moment jsem toho nezalitoval. A dokonce o tom dal rozhovor do Čilichili.

Nicméně to byl jen počátek.
Rok 2017 divoce předčil má očekávání.

Čím začít? Třeba, že ten línej David z let minulých by nevěřil vlastním očím, kdyby viděl Davida '17 stát na startovní čáře 28km závodu Spartan Race, natož tomu, že proběhl i páskou cílovou. Moc děkuji a vážím si té šance. A letos chci dát maraton.

Hrál jsem poprvé paintball. A jel na vodu. A poprvé se převrhl na loďce. A podruhé. A potřetí. Svištěl si na wakeboardu a udržel se na paddleboardu.

Byl jsem poprvé v Asii, Kataru, Vietnamu, Thajsku, Singapuru. Konečně zase můžu cestovat a užívám si to neskutečně. ✈️

Totiž, abyste rozuměli, nic z toho by nebylo možné, nebýt jedné osoby … vlastně spíš zmizení té osoby … ale o tom až za chvíli.

Zažil jsem, když mi kamarádka před očima spadla ze 4metrové výšky a přerazila si obratel. Zázračně se uzdravila ❤️. Pokud nejde o život, jsou problémy směšné.

Holčičce kamarádů diagnostikovali strašlivou nemoc a nadějí byl jen lék za miliony Kč. Udělali jsme web a lidé ty peníze během pár dní poslali. Díky tomu si mohla před pár dny rozbalit vánoční dárky ?

Viděl jsem poprvé film Kouř ?, sežral tak tunu zmrzlinky a dvě tuny hrášku.

Šlápl jsem na koule své introvertní podstatě a začal chodit do školy improvizace. Nelze se tam zamknout do sebe a přečkat to.

Měl jsem poprvé Tinder-rande. (Jo, TEPRVE, no a co, všichni někdy začínáme. ?)

Měl jsem tři srazy: se základkou (spolužáci byli skvělí), s gymplem (spolužáci byli skvělí) a se srnkou (v rychlosti 80 km/h).

Vlastně čtyři srazy: ještě s důležitou kamarádkou mého života, kterou jsem naposledy viděl před čtvrtstoletím a myslel si, že už ji nikdy nenajdu. Až jednou mi Instagram (který ona nepoužívá) povídá, že ať si ji přidám, když jsme přátelé na Fejsu (nebyli jsme). Zázrak maskovaný za chybu techniky.

Mám první kérku. A zároveň jsem poprvé někoho pokéroval.

Trollinkal jsem předávání státních vyznamenání na Pražském hradě ?. A dopřál všem hostům možnost si se mnou udělat selfie. Byla to jízda! Na předávání Českých slavíků jsem se divil, že umělci to neumí roztočit ani zdaleka tak, jako politici.

Byl jsem poprvé na Psytrance festivalu. A Utuberingu! A spoustě božích koncertů.

Vydělal jsem miliony na Bitcoinu ?. (Proč jste mi o něm neřekli dřív?)

Ale hlavně ze svého života konečně někoho odstřihl. Po dvou temných letech vysvitlo slunce a já se mohl konečně nadechnout. Na životě s někým, kdo má nejspíš duševní poruchu, je nejhorší to, jak na to pomalu, nevěřícně a bolestivě přicházíte. Zcela vás to paralyzuje. A za blázna považujete sebe. Jsem vděčný, že jsem z toho vyvázl dobře, neboť kamaráda podobná situace dohnala až do psychiatrické léčebny.

Když na to tak koukám, není tu vůbec žádný pracovní úspěch… No, mohl bych nadhodit, že jsem měl rekord v počtu školení Nette za měsíc. Ale spíš myslím, že rok 2017 byl rokem duševní pohody, a o to lépe se mi bude v tom letošním pracovat?

(A kde je ten sex? To si nechám na příště.)


Co je tupějšího než tupá žiletka?

Sem se po roce úplně oholil.

Což představuje docela nápor na žiletku a NENÍ NIC HORŠÍHO, než když se vám v půlce ztupí a doholujete se tupou, proto jsem neponechal nic náhodě a kromě holící pěny koupil a tři náhradní hlavice.

Zavřel jsem se do místnosti, která slouží zároveň jako sprchový kout s umyvadlem i jako záchod, pustil z mobilu Baumaxu a začal s holením. Přesně podle očekávání přestal po pár minutách mít původní břit ten správný říz, tak jsem ho vycvaknul do koše, abych ho nahradil nově zakoupeným.

V oné místnosti je i koš, neboť Thajsko je jednou z těch zemí, kde se použité toaletní papíry nesplachují, ale hází do něj. Russian style.

Po vybalení nových břitů a zjištění, že firma Gillette neužívá jen jeden typ hlavice a ty zakoupené jsou zcela nekompatibilní s mým holítkem, jsem pochopil, že ještě horší, než holit se tupou žiletkou, je holit se tupou žiletkou, kterou si musíš zpětně vylovit z koše plného hoven.

A jak prožíváte Boží hod vánoční vy?


Kdo určuje cenu Bitcoinu?

Jedna z věcí, na které se mě nejvíce ptáte, je kdo vlastně určuje cenu Bitcoinů a ostatních altcoinů. Pokusím se celý mechanismus vysvětlit, a hlavně jakou roli v něm hrají tzv. G-notifikace.

Cena všech kryptoměn je centrálně řízena. Také proto je na všech směnárnách stejná. Rozhodování o pohybu cen si ukážeme na několika příkladech:

Kdy Bitcoin roste a kdy klesá?

V centrálně kryptoměn:

„Šéfe, podle plánu by měl dnes začít Bitcoin klesat.“
„Ok, ale přišla už G-notifikace?“
„Ještě ne.“
„Tak čekáme na G-notifikaci.“
„Dobrá.“

O pár hodin později:

„Šéfe, G-notifikace už přišla: Grudl nakoupil Bitcoiny.“
„Je to potvrzené?“
„Ano, nákup byl uskutečněn.“
„Výborně, můžeme spustit pokles.“
„S jakou razancí? Prudký propad?“
„Šel spát?“
„Podle našich informací ano.“
„Dobrá, v tom případě stačí mírný táhlý pokles.“
„Jdeme na to.“

Jak fungují tzv. korekce?

„Šéfe, už jsme takřka na $20.000, korekce je nevyhnutelná.“
„Dobrá, spustě ji.“
„Kam až budeme klesat?“
„To se dá těžko předpovídat, uvidíme.“

O dva dny později:

„Šéfe není čas korekci ukončit? Už jsme klesli na $12.000.“
„A prodal už Grudl?“
„Ještě ne…“
„Fíha, z dvaceti na dvanáct a neprodal… Klesáme dál!“
„Ale šéfe!?!“
„Žádné ale. Vraťte se, až přijde G-notifikace.“

O dvě hodiny později:

„Šéfe! Prodal!!!“
„Ufff, ten nám dal zabrat. Takže vážení, ukončujeme korekci. Tentokrát to byla jízda. Nyní prosím prudký nárůst o $2000, pak jemný náznak zakolísání a hned zase stoupáme.“

Jak se určuje cena altcoinů?

„Šéfe, podle našich zdrojů Grudl prodal všechny Litecoiny a místo nich nakoupil Ripple a Ethereum. A vlezl do letadla, takže pár hodin nebude na signálu.“
„Hmmmm. Tak provedeme operaci „Litecoin během dvou dnů zdvojnásobil cenu“, vážení. Pomalu to spusťte.“
„Jdeme na to.“

O tři hodiny později:

„Šéfe, tak to vypadá, že po přistání koupil Litecoiny zpět.“
„Ale, ale… Hmmm, tak nic, shoďte cenu na původní, možná trošku pod, a operaci odložíme na později.“