Sem se po roce úplně oholil.
Což představuje docela nápor na žiletku a NENÍ NIC HORŠÍHO, než když
se vám v půlce ztupí a doholujete se tupou, proto jsem neponechal nic
náhodě a kromě holící pěny koupil a tři náhradní hlavice.
Zavřel jsem se do místnosti, která slouží zároveň jako sprchový kout
s umyvadlem i jako záchod, pustil z mobilu Baumaxu a začal s holením.
Přesně podle očekávání přestal po pár minutách mít původní břit ten
správný říz, tak jsem ho vycvaknul do koše, abych ho nahradil nově
zakoupeným.
V oné místnosti je i koš, neboť Thajsko je jednou z těch zemí, kde
se použité toaletní papíry nesplachují, ale hází do něj.
Russian style.
Po vybalení nových břitů a zjištění, že firma Gillette neužívá jen
jeden typ hlavice a ty zakoupené jsou zcela nekompatibilní s mým holítkem,
jsem pochopil, že ještě horší, než holit se tupou žiletkou, je holit se
tupou žiletkou, kterou si musíš zpětně vylovit z koše plného hoven.
A jak prožíváte Boží hod vánoční vy?
Jedna z věcí, na které se mě nejvíce ptáte, je kdo vlastně určuje
cenu Bitcoinů a ostatních altcoinů. Pokusím se celý mechanismus vysvětlit,
a hlavně jakou roli v něm hrají tzv. G-notifikace.
Cena všech kryptoměn je centrálně řízena. Také proto je na všech
směnárnách stejná. Rozhodování o pohybu cen si ukážeme na několika
příkladech:
Kdy Bitcoin roste a kdy klesá?
V centrálně kryptoměn:
„Šéfe, podle plánu by měl dnes začít Bitcoin klesat.“
„Ok, ale přišla už G-notifikace?“
„Ještě ne.“
„Tak čekáme na G-notifikaci.“
„Dobrá.“
O pár hodin později:
„Šéfe, G-notifikace už přišla: Grudl nakoupil Bitcoiny.“
„Je to potvrzené?“
„Ano, nákup byl uskutečněn.“
„Výborně, můžeme spustit pokles.“
„S jakou razancí? Prudký propad?“
„Šel spát?“
„Podle našich informací ano.“
„Dobrá, v tom případě stačí mírný táhlý pokles.“
„Jdeme na to.“
Jak fungují tzv. korekce?
„Šéfe, už jsme takřka na $20.000, korekce je nevyhnutelná.“
„Dobrá, spustě ji.“
„Kam až budeme klesat?“
„To se dá těžko předpovídat, uvidíme.“
O dva dny později:
„Šéfe není čas korekci ukončit? Už jsme klesli na $12.000.“
„A prodal už Grudl?“
„Ještě ne…“
„Fíha, z dvaceti na dvanáct a neprodal… Klesáme dál!“
„Ale šéfe!?!“
„Žádné ale. Vraťte se, až přijde G-notifikace.“
O dvě hodiny později:
„Šéfe! Prodal!!!“
„Ufff, ten nám dal zabrat. Takže vážení, ukončujeme korekci. Tentokrát
to byla jízda. Nyní prosím prudký nárůst o $2000, pak jemný náznak
zakolísání a hned zase stoupáme.“
Jak se určuje cena altcoinů?
„Šéfe, podle našich zdrojů Grudl prodal všechny Litecoiny a místo
nich nakoupil Ripple a Ethereum. A vlezl do letadla, takže pár hodin nebude
na signálu.“
„Hmmmm. Tak provedeme operaci „Litecoin během dvou dnů zdvojnásobil
cenu“, vážení. Pomalu to spusťte.“
„Jdeme na to.“
O tři hodiny později:
„Šéfe, tak to vypadá, že po přistání koupil Litecoiny zpět.“
„Ale, ale… Hmmm, tak nic, shoďte cenu na původní, možná trošku pod, a
operaci odložíme na později.“
Ultimátní návod pro všechny, co se chystají začít s Bitcoinem:
NAKUPTE A NIC NEDĚLEJTE!
Nespekulujte.
Netrejdujte.
Neprodávejte.
Neobchodujte.
Kdyby mi tuhle radu dal někdo před 2 měsíci a já ho poslechl
(nevěřím), byl bych teď o 1 BTC bohatší.
Výhoda je, že cena Bitcoinu roste tak rychle, že i když děláte úplně
naprosté píčoviny, jste stále v plusu. V hodně slušným plusu.
Jóóóó ?
Tři měsíce před Spartan Beast, což byl 28 km dlouhý závod v kopcích
pod Ještědem, jsem nasadil tvrdý dvoufázový trénink.
Jednalo se konkrétně o tyto fáze:
- Pohoda, je čas, ale od pondělí fakt začnu trénovat ?
- COŽE, to se běží už za 20 dní?!? ?
Jelikož jsem nakonec Spartana dal, považuji tímto dvoufázový trénink za
velmi úspěšný a napíšu o něm knihu.
V níž fázi 2) rozepíši celkem podrobně, tedy jak jsem si udělal
excelovou tabulku s rozpisem kolik musím každý den naběhat desítek
kilometrů, abych to vůbec dal, jak byla k velkému překvapení tabulka
nepřesná, protože už druhý den se značně odchylovala od naběhané
reality, atd. Naopak s fází 1) se pojí taková ostudná věc, kterou do
knihy dávat nebudu a měl bych si ji nechat pro sebe. Takže vám ji teď
vyklopím.
Totiž, během fáze 1) jsem trošku propadl zmrzlinám. ???
Pokud si myslíte, že zmrzlina je něco, pro co stačí zajít do obchodu a
koupit si to, jste na VELKÉM OMYLU! Takhle to vůbec nefunguje.
Zmrzliny se totiž kupují zásadně jen ve slevách.
Velkoobchodní řetězec disponuje schématem, podle kterého vždy nějaké
zmrzliny dá do slevových akcí a jiné zase ne. Vaším úkolem je toto
schéma rozklíčovat a dorazit do obchodu přesně ve chvíli, kdy
akce začne.
Protože pokud nedorazíte hned, zbudou na pultu jen zcela neatraktivní
příchutě Haagen Dazs či Ben & Jerry's a takové Magnum bývá úplně
vyprodané! ?
Kolikrát se stalo, že přijdu do obchodu, rovnou zamířím k mrazáku,
vidím Ben & Jerry's ve slevě, zaraduji se, leč příchuť Peanut Butter
Cup s čokoládovými kousky je beznadějně rozebraná a na polici se válely
pouze Cookie Dough se sušenkami, které pochopitelně nikdo nechce! Třikrát
jsem to zkontroloval, ale fakt samé sušenky. Se sušenkami běžte do
prdele.
A tehdy jsem začal taktizovat.
Až skončí sleva na Ben & Jerry's, tipuji, že do akce půjde Haagen
Dazs, navíc už dlouho zlevněný nebyl. Jednoznačně nejvyšší kurz mají
příchutě Slaný karamel a Pralines & Cream. Zatím jsou, ale jen co se
odstartuje akce, zmizí jako první.
Rozhlédl jsem se a když se nikdo nedíval, vzal jsem několik kelímků a
důmyslně je v mrazáku ukryl za Gelato Madre, které určitě do slevy
nepůjde. CHA! ?
A měl jsem pravdu! O dva dny později, Haagen za 95 Kč a v polici už
jen borůvková. Já na jistotu sáhl za Gelata, vylovil ukrytý lup a
vítězoslavně si to štrádoval k pokladně. Píp píp a byly moje!
Objevil jsem systém.
Sázením na slevové akce jsem strávil vlastně celou fázi č.
1 tréninku. A úspěchy se dostavily. Měl jsem ty nejlepší zmrzliny
široko daleko, stal jsem se zmrzlinový guru.
A pak jednou takhle prohrabuji Míšu, jestli náhodou nevyrobili novou
příchuť, když tu náhle pod ledňáčky narazím na kelímek Magnum Almond.
Helemese! Někdo si ho tady ukryl.
Narazil jsem na něčí tajné políčko.
Vyplenit ho?
Nebo respektovat cizí předkupní právo?
To bylo těžké dilema… ? My, co si schováváme po mrazácích zmrzliny,
bychom k sobě měli být kolegiální. Ale na druhou stranu, není to
příležitost tomu druhému udělit velkou životní lekci?
Třímal jsem kelímek a pak si uvědomil: „Nad čím vlastně
přemýšlíš? Víš jak je ta věc nezdravá? Jaká je to kalorická bomba?
Vážně bys chtěl svou nečinností ohrozit zdraví toho druhého? Co když je
to dítě?“ Nechtěl. Tak jsem ji šoupl do nákupního košíku.
Proč je zatracovaná jeho metoda přepočítávání hlasů na
mandáty?
Představte si, že ve volbách uspějí tři strany s následujícím
výsledkem:
- 50 % strana A
- 30 % strana B
- 20 % strana C
Pokud máme 200 poslanců, tak ať už mandáty rozpočítáte průměrem
nebo D'Hondtovou metodou, vyjde, že A bude mít 100 křesel, B bude mít
60 a strana C rovných 40.
Problém vytváří rozdělování mandátů po krajích. Vzniká tam stejné
zkreslení, jako když hodně moc zmenšíte a pak zase zvětšíte
obrázek.
Nejmenší kraj v ČR disponuje 5 mandáty. Když v něm budu chtít
rozdělit stejný procentuální zisk mezi strany A:B:C, je to trošku problém.
D'Hondtova metoda by hlasy rozdělila v poměru 3:1:1. Zvládli byste
to líp?
Rozdělit je 3:1:1, nebo 3:2:0 – obojí je nefér. V prvním případě
má A trojnásobek mandátů než B, což vůbec neodpovídá získaným
hlasům. Ve druhém případě nezíská mandát strana C, přičemž dosáhla
na téměř polovinu hlasů co A.
No a celorepublikový výsledek je pak součtem všech krajů. Tedy dojde
14× ke zkreslení. Kdyby všechny měly 5 mandátů, bylo by zkreslení
obrovské a strana A může získat 120 křesel nebo i mnohem víc (výsledky
v každém kraji bývají jiné).
Kraje v ČR jsou naštěstí větší, takže zkreslení není až tak
dramatické, ale prostě tam je. A v důsledku nahrává větším
stranám.
Bylo 1. září a já se rozhodl nakoupit své první Bitcoiny. Cena jednoho
z nich v tu dobu atakovala hranici $ 5000.
Přečetl jsem si nějaké základní informace, nainstaloval program Bitcoin
Core, který dříve, než můžete cokoliv kupovat/prodávat, si potřebuje
stáhnout tzv. block chain, který má velikost 150 GB.
Než jsem dokázal uvolnil potřebné místo na disku a všechno to
stáhnout, klesla cena Bitcoinu skoro na polovinu.
Což mi ušetřilo fakt obrovský balík peněz ???
Jelikož s nákupem zatím počkám, tak jsem program smazal, čímž se mi
uvolnilo šíleně místa na disku.
Svůj vstup do světa kryptoměn tedy považuji za mimořádně
úspěšný.
Řešení hádanky Kdy
se narodila Bětka?
Alois: „Nevím, kdy se Bětka narodila…“
No to je jasné.
„…ale vím, že Bořek to neví také.“
Kdyby se Bětka narodila 18. nebo 19., bylo by jasné, že to musí být
18. června respektive 19. května. U všech ostatních dní jsou totiž
možnosti dvě (např. 17. června a 17. srpna).
Takže pokud by se narodila v květnu nebo červnu, je tady šance, že by
Bořek mohl datum vědět (tj. kdyby to bylo toho 18. nebo 19.).
Když Alois říká, že to Bořek neví, tak vlastně říká, že se
narodila buď v červenci nebo srpnu.
Bořek: „Nejprve jsem nevěděl, kdy se Bětka narodila…“
To už víme.
Bořek: „…ale nyní to již vím.“
Bořek tedy ví, že se narodila buď v červenci nebo srpnu, a zároveň
i ví přesné datum. Kdyby se narodila 14., vědět by to nemohl, protože by
to mohlo být v obou měsících. Den je tedy 15, 16 nebo 17.
Alois: „V tom případě také vím, kdy se Bětka
narodila.“
Alois i my už víme, že den je 15, 16, nebo 17. Kdyby se narodila
v srpnu, mohlo by to být 15., nebo 17., takže by přesné datum vědět
nemohl. Ale on je ví, takže to muselo být v červenci.
Tedy konkrétně 16. července 1992.
Alois s Bořkem se seznámili s Bětkou a chtěli by vědět, kdy se
narodila. Bětka jim poskytla seznam deseti možných dat:
15. května, 16. května, 19. května
17. června, 18. června
14. července, 16. července
14. srpna, 15. srpna, 17. srpna
Po té řekla Aloisovi měsíc svého narození a Bořkovi den
(číslovku).
Alois: „Nevím, kdy se Bětka narodila, ale vím, že Bořek to neví
také.“ Bořek: „Nejprve jsem nevěděl, kdy se Bětka narodila, ale nyní
to již vím.“ Alois: „V tom případě také vím, kdy se Bětka
narodila.“
Kolik let má školník?
V úterý v noci mě chytla teplota a ráno jsem se probudil s ukrutným
knedlíkem v krku a takovým tím povlakem na jazyku.
Hned mi bylo jasné, že to chce horký čaj a naložit se do vany, což jsem
udělal, nicméně ani po dvou hodinách se to úplně zásadně nezlepšilo a
ten krk mě začal štvát.
Asi to chce nějaký volně prodejný prášek, říkám si, googlím
„povlak na jazyku“ a našeptávač rovnou dodává „a bolest v krku“,
tak to odklikávám a zjišťuji, že mám angínu.
Na tu pomáhá tuším paralen grip, ale nevím jistě, tak googlím
„angína“ a hned první článek mě straší: „Rozhodně navštivte
svého lékaře!“, jenže je mi jasné, že za tímhle serverem stojí
lékařská lobby a těm jde primárně o bodíky.
Angína je přece tak běžná nemoc, že na to bude stačit nějaký
vitamín cé, nenechám se vystrašit prvním článkem na netu. Říkám si: co
by udělal Petr
Ludwig? Ověřil by si fakta. Tak dál googlím angínu a čím dál tím
víc zjišťuju, že pokud fakt nenavštívím lékaře, do dvou let můžou
přijít takové komplikace, že budu rád, když jenom umřu.
Ok, naposledy jsem byl u lékaře před devíti lety v Brně, tam se mi
teď cestovat nechce, asi je na čase sehnat někoho v Praze.
Nojo, ale jak si v záplavě všech těch lékařů vybrat toho
nejšikovnějšího? Ideálně s ordinací blízko bydliště. Jsou vůbec
někde seznamy praktických lékařů? Tak googlím „jak najít praktického
lékaře“ a hned první článek začíná slovy „S tím, že najít
praktického lékaře není tak snadné, má zkušenost i devětatřicetiletý
pan Radek z Prahy. Ten hledal praktického lékaře skoro pět let!“
Cóóžéé? To je jako problém najít lékaře? Pět let? S přechozenou
angínou mi zbývají roky dva!
Ok, zadám do Google Maps „praktický lékař“, jeden je hned za rohem,
podle znamylekar.cz má pět hvězdiček z pěti, volám tam, huhňám bo bolí
krk, jestli phijímahí nové pahienty, prý zrovna jo, že můžu přijít hned
a hlavně si mám vzít kartičku pojišťovny.
EASY! Ten devětatřicetiletý pan Radek musel být asi mentální
retard.
Ještě teda googlím „kde získat kartičku pojištěnce VZP“,
odpověď: na pobočce VZP, vystaví na počkání, hmmm, to mě mohlo napadnout
i bez Googlu…
Plně vybaven všemi kartičkami jsem dorazil do ordinace, sestřičce
zaplatil 30 Kč poplatek, ta mi ho zas vrátila, a jdu rovnou k lékařce.
Ptá se, co mi je. Ha, finta! Nenechám se nachytat a nebudu jí říkat, že
mám angínu, schválně jestli to pozná sama. Teď se pozná
dobrý lékař!
Koukne do krku, sáhne pod čelist, „no ani stěry dělat nemusíme, tohle
je pravá angína jak vyšitá.“ Wow, uznale jsem pokýval hlavou.
„Napíšu vám penicilin, první tři dny je nemoc ještě infekční,“
v hlavně počítám, středa plus tři dny, ok, na sobotní párty už můžu,
„nicméně po celých deset dní, co to budete brát, si dopřejte klid na
lůžku“, chjo, takže párty nee, ale kolik je vlastně středa plus
10 dní, to vychází, že poslední penicilin doberu těsně před startem na
Spartan Race.
Ale o tom myslím paní doktorce raději ani říkat nebudu. Proč ji
zahlcovat tolika informacemi, že.
„U penicilinu je normální, že se objevují průjmy, se to spraví pár
dní po dobrání.“ Ajaj, takže ho musím vysadit nejmíň tak 3 dny před
Spartanem… „Nicméně, je opravdu velmi nutné, abyste to dobral
všechno!“
Kua… cestou domů googlím „nedokončil spartan race, protože se posral
už na prvním kilometru“. Žádné výsledky, budu první. Ještě mrknu do
pravidel, jestli je možné mít plenky včetně náhradních.
Dorazil jsem domů a začal teda jakože stonat, stáhl seroš, konkrétně
Sedmilhářky, a dal je na zátah.
Dnes ráno zvoní kurýr: „vezu vám dvě krabice vína.“ Boží!
Nejlepší RR 2015 z Valtické vinařské školy. Otevřu bednu, koukám na
láhev a googlím „antibiotika a alkohol“. Hned třetí článek říká,
že kombinování vlastně není problém. Vyšel na serveru tyden.cz, což je
prakticky totéž, jako kdyby to vyšlo na blesk.cz. Říkám si: co by udělal
Petr Ludwig? Otevřel by tu flašku.
Víno je fantastické.
Doplněno o den později:
Zrovna jsem si googlil „antibiotika předávkování“…
Totiž, s penicilinem se pojí tajemný rituál, kdy se užívá 1 tableta
po 8 hodinách. Přesně & Pravidelně.
Jsem si říkal fajn, dokrmím vždycky v 0.00, 8:00 a 16:00. A nastavil si
budíky.
V těch 8:00 to probíhá tak, že zařve budík, jsem v nejhlubším
spánku, zamžourám, nějak ho zaplácnu, vytáhnu z krabičky tabletu,
polknu, zapiju a okamžitě spím dál. Nevím nic.
Dnes mi kdosi volal kolem jedenácté, to už jsem byl takový
probranější, takže jsem s překvapením koukal sám na sebe, jak se
podvědomě při zvuku mobilu natahuji po tabletě.
No doprkýnka! V ten moment mi to docvaklo a úplně probralo.
Hned jsem chytl mobil a podíval se na seznam zmeškaných hovorů, abych
měl představu, kolik tablet jsem za dopoledne asi spolykal.
A googlil informace o předávkování.
Opět, jako v mnoha dalších otázkách týkajících se zdraví, poradil
server emimino.cz. Uživatelka niki2 psala, že jednou vzala 2 tablety místo
jedné a skončila na JIPce. Nicméně ostatní uživatelky se shodly na tom,
že předávkování nehrozí. Tak ufff… niki2 na sebe akorát strhává
pozornost, vůbec jejímu odbornému úsudku nebudu věřit.
S roční Lítačkou bezpečně zasunutou v peněžence mám před revizory
pro strach uděláno. Dokonce s nimi frajersky navážu oční kontakt a
vysílám myšlenku: „Zkontroluj mě. Chci to!“
(Nikdy mě pak nekontrolují, takže jde vlastně o návod, jak se jim
vyhýbat, akorát musím popřemýšlet, co sakra dělám špatně při
navazování kontaktu…)
Ale tentokrát to bylo jiné.
Zjevil se v tramvaji, upřel jsem na něj pohled, když mě najednou
přepadl divný pocit, dejavu, on tu nejistotu vycítil a ihned stál
u mě.
„Kontrola jízdenek.“
Pomalu se mi začala vybavovat noc předtím. Jak se nad ránem vracím
domů, vystoupil jsem někde úplně blbě, odkud nic nejelo, potkal jsem
slečnu Báru a hledali jsme něco odkud to jede, ale ještě předtím, než
jsem přijel tam, odkud nic nejelo, tak jsem potkal revizora, a on mi vypsal
růžové lejstro, no počkej, nebyl to celé spíš sen, vždyť máš
Lítačku, proč by ti vypisoval bloček, tak sáhnu do kapsy a co myslíte? Byl
tam. Pokuta. Slovy 1500 Kč a zaškrtnuto „odmítl podepsat“.
Ukazuji papír revizorovi: „Mě už kontrolovat nemusíte, včera to
udělal váš kolega a vidíte, jak to dopadlo. Je zbytečné to dělati znovu,
od včerejška se v mém případě nic nezměnilo, v tom vás mohu
ujistit.“
Ale Lítačku jsem fakt měl, jen asi byla nefunkční, tak mi revizor
pravil, ať s tím papírem zajdu na oddělení pokut do jejich centrály.
A ta jejich centrála, ve které mám svést s úředníkem boj o výši
pokuty, sídlí na adrese Na Bojišti 5. Well played.
Dneska jsem tam byl. Povykládal jsem paní celý příběh, včetně
setkání s Bárou, odevzdal jí růžový papír i Lítačku, ona to chvíli
ověřovala a pak povídá:
„Ta Lítačka vám přišla poštou, že?“ „Přesně tak.“ „No tak
to je jasné.“ „Tak ufff.“ „Ona totiž nechodí kompletní, lidi si to
teda myslí, ale ještě je potřeba do ní nahrát kupony v opencard
validátoru.“ „Aha, to mě nenapadlo.“ „Jo, to je furt,“ usmála se a
já byl rád, že to dopadlo dobře.
Paní pak dodala, že tohle se řeší 50 Kč, oukej říkám, ale že na
tom netrvám, necelou minutku jsme si pak vyjasňovali, že ty peníze mám
zaplatit já jim, že to není kompenzace a vyrazil jsem na metro domů.
Hlavou mi jelo, že hned jak vejdu do vestibulu, MUSÍM SI NAHRÁT TY KUPONY,
ale pak jsem se ňák zamyslel a na kupony si vzpomněl až na Vltavské, když
jsem před sebou spatřil revizora.
tl;dr Měj kupony nahraný, nebo budeš nahraný.
