Pojďme realisticky rozkrýt kauzu posledních dní, která
rozvířila mezinárodní síť Internet zejména na brněnsku. Jde o článek
Jak se mstíme na
dětech.
Vzhledem k jeho nesmírné délce nelze předpokládat, že i přes
masivní sdílení by ho někdo dočetl. Takže stručně: Otto Bohuš má
synka, který od 6 let trousí po bytě vzkazy holdující svému otci. Od
nástupu do 3. třídy se něco změní, po vzkazech je náhle veta a Otto
z toho obviňuje školství zapuchlé v dobách Marie Terezie. A volá
po změně.
Protože je to napsané fakt výborně, řada čtenářů, zejména těch co
podobnou transmutaci u svých dětí zažili, bezhlavě souhlasí s každou
slabikou a úplně jim uniká, že vysvětlení bude mnohem prostší.
Začněme tím, že si synkovy vzkazy seřadíme chronologicky:
- TATI MISLÍM SI ŽE JSI NEႱLEPŠÍ TÁTA
- NEJLEPŠÍ V ČESKU MŮJ TÁTA JE SUPER
- TÁTO JSI SUPER
- you are good dad
Mezi 1) a 2) je vidět, jak syn původní vyznamenání geograficky zúžil,
vzkaz 3) relativizuje i to, zda je v regionu vůbec nejlepší a 4) z něj
dělá otce pouze dobrého.
Trend je myslím zcela zjevný a reflektuje, kterak dítě začíná svět
vidět realističtějšíma očima.
Zároveň se stává soucítící bytostí a chápe, že lépe, než otce
urážet vzkazy jako „jsi zcela průměrný otec“, je od jejich psaní
upustit. Že by tohle byl výsledek špatného školství? Nemyslím si.
Nicméně věřím, že s nástupem puberty se zase vzkazy v domácnosti
objeví, máme se jistě na co těšit.
V celé kauze ovšem mohl sehrát roli další zásadní faktor.
Velmi dobře si pamatuji, když do třetí třídy základní školy dorazila
spolužačka Katka Rosenbergová s údajně zaručenou informací, jak se
dělají děti. Co nám tehdy zvěstovala bylo rozhodně tím
nejnechutnějším, s čím jsem se do té doby setkal. I ve srovnání
s mrkvovou omáčkou. Absolutně jsem se zdráhal uvěřit, že by mí rodiče
… strkal … táta mámě … TO NENÍ MOŽNÉ!
Lidi nemůžou být tak strašně nechutní! Ale jiné vysvětlení po ruce
nebylo, červík pochyb zahlodal a já si uvědomil, že než tohle podstoupit,
asi hodně dlouho děti mít nebudu, což skutečně doposud platí.
Pokud má Ottův synek také svou Katku Rosenbergovou ve třídě, nelze se
jeho náhlému ochladnutí vůči ohavným rodičům vůbec divit. A opět si
nalejme čistého vína: není to vina známkování nebo
školních úkolů.
Do třetice, je tu ještě jedna věc, která by měla být zmíněna.
Všechny vzkazy jsou adresovány jediné osobě: otci. Tátovi. Ten je super,
ten je nejlepší. Ale co matka, ptám se?
Víte, jak musí být skličující život v rodině, kde vy jste ta, co se
pěkně usmívá na toho kdo je malinký, ta co pohladí a poví pohádku, ale
SUPER JE TÁTA?!? Tenhle svět není v pořádku.
Roky žít s takto rozdanými kartami vás psychicky zlikviduje.
Takže je možné, že Ottův synek stále spotřebovává kvanta Post-itů,
aby otci zvedl sebevědomí, ale ony se jen ztrácejí, někdo je se slzami
v očích čte a vyhazuje.
Pojďme si spolu v rodinném kruhu promluvit o věcech dřív, než
změníme naše školství. Než dáme učitelům zasloužené platy. Protože
v tomto i v dalších případech je chyba možná někde úplně jinde.
Sobota přesně před týdnem.
„A co když to nevyjde? Neodstraníme raději to počítadlo?“
„Hele teď to musíme hlavně rychle spustit a pak máme 14 dní času
vymýšlet, co dál, když to nevyjde.“
„Ok. Tak to spustíme.“
„Fajn, nahrávám na web a sdílejte.“
Sobota přesně před dvěma týdny.
Píše mi brácha: „Luda ma dceru Ninu, ktere diagnostikovali jednu
brutalni nemoc. Da se lecit v Nemecku, ale stoji to mega a ctvrt. A tak chteji
zkusit sbirku. Snazim se jim pomoct s webovkama.“ Ta brutální nemoc je
spinální svalová atrofie, kdy ti ubývají svaly, včetně těch
umožňujících dýchání, až se nakonec udusíš. Teprve před pár měsíci
se na to objevil lék. První dávka injekcí stojí přes 22 000 000 Kč.
Nina má možnost dostat je zdarma v nemocnici v Německu, nicméně přijmou
ji, až složí milion a čtvrt na účet. A je nutné podstoupit léčbu co
nejdřív.
Jak ale sehnat 1.25 milionu?
Uvědomuji si, že je to fakt mrtě peněz, srovnám-li to s třeba tím,
že za 10 let, co vyvíjím software zdarma, jen za dobrovolné příspěvky,
jsem dohromady nezískal ani čtvrtinu toho, co je teď potřeba vybrat za
pouhé dva týdny. Ideálně ještě dřív. No ufff.
Můžu jim vůbec nějak pomoci? Teda krom toho, že web nasdílím a pošlu
peníze.
Vůbec mě nenapadá jak.
Vykládám tenhle příběh o hodinu později v Lokálu třem kamarádkám,
když mi dojde, že jedna z nich je redaktorka v televizi. „Dej mi na
rodiče číslo, zkusím zařídit reportáž.“ Pak jdeme do kina, píše mi
brácha, že dumají nad doménou. Předčítám ostatním návrhy, moc
nadšeně se netváří, když kdosi řekne „A co třeba NadějeProNinu.cz?“ „Jo, to
je ono!“
V neděli mi brácha posílá přístupové údaje k serveru a nástřel
textu, jestli bych se na to podíval. Nechávám si poslat fotky 9měsíční
Niny, že tomu zkusím dát trošku tvar. Absolutně nejsem grafik, neumím
namalovat kolečko, doufám asi jen v to, že i slepý divočák občas
narazí na žaludy. Za hodinu je hotovo, protože spěchám na trénink.
Zaběhat si. Ještě v tramvaji píšu na Fejs, jestli někdo neví, jak se
vůbec právně taková sbírka řeší. Příspěvek nezůstal bez povšimnutí
a první lidé nabízejí pomoc. To dává naději.
V tu chvíli mi bylo jasné, že jsem až po uši v projektu, kdy se
několik amatérů nedotčených marketingem pokusí udělat největší kampaň
svých životů. A dají do toho maximum.
(Běhání ten den dopadlo krutě, myslel jsem, že je to můj konec, ale
o tom někdy příště. Nebyl jsem schopen ani odpovídat lidem na Fejsu,
naštěstí to v soukromých zprávách dělali rodiče.)
V pondělí píšu kamarádce, aby nám pomohla s textem, a přemýšlím,
koho dalšího kontaktovat, a dochází mi, že v blízkosti mám vlastně
docela dost lidí, kteří mohou pomoci. Dávám si je do zásoby.
Rodičům se podařilo domluvit s nadací Život dětem, která sbírku
zastřeší. Což je paráda. Ale kvůli jednání s pojišťovnou spuštění
webu odsouváme.
Následující dny stále ladíme web. Sdělení musí být dokonale
přesné. Nesmí být žádný prostor pro nejasnosti. Text se rodí
v Google dokumentu, takže on-line vidím, jak maminka Niny několik hodin do
noci přepisuje dokola jeden odstaveček. „Pojďme už spát, ráno nám to
půjde líp,“ říkám. „Ok, za chvíli stejně s malou vstávám.“
Musím říct, že jsem dlouho nezažil tak skvělou spolupráci. Žádné
ego. Rozhodovaly jedině silnější argumenty. A to si neumím představit, co
museli rodiče v těchto dnech prožívat.
Jednání s pojišťovnou stále nemělo výsledek a už jsme nechtěli dál
otálet. Přidali jsme anglickou verzi a rozhodli se web spustit.
Plán byl, že v sobotu to dá na Fejs maminka Lucka, druhý den otec Luďa,
další dny se přidám já, budeme to postupně stupňovat, počítáme
s televizní reportáží, pomoc nabídl nejslavnější Youtuber, měl jsem
v ruce pár dalších trumfů a říkal si, že za těch 14 dní, kterými
jsme sbírku ohraničili, bychom se mohli k požadované částce fakt
i dostat.
Sobota 16:00, přesně před týdnem.
Lucka nasdílela stránku na svůj profil. Dívám se na něj za 20 minut a
byl tam jeden lajk, jedno sdílení a jeden komentář. To není úplně
dobrý… Hodil jsem ještě odkaz na svůj Twitter, který dnes už víceméně
nepoužívám, a vyrazil na pivo.
Kolem půl osmé mi píší, že to lidé začínají sdílet, že je to
dojemné. V 22:30 dostávám zprávu, že nestíhají lidem odpovídat. Jsou
zahlceni emaily a SMS. Zavládla euforie, tak jsem ji trošku krotil, že
sdílet neznamená přispět, protože sdílet stojí pouhý klik a dělá to
z tebe tak trochu lepšího člověka.
Uvědomil jsem si, že při crowdfundingu je oproti běžným zvyklostem
užitečnější se charitou „pochlubit“, že je cennější napsat
„poslal jsem tisícovku, pošlete taky“, než samotné sdílení.
Neděle ráno.
Stránka už má mnoho tisíc sdílení.
Koukám na video mého oblíbeného Youtubera a na začátku vyzývá
diváky, ať pošlou příspěvek pro Ninu. To byl fofr! Vyplatilo se o tom
všude mluvit.
Jelikož o víkendu nefungují bankovní převody, nemáme absolutně
představu, kolik se vybralo. Ani odhadem. Vlastně jen doufám v pokojný
průběh, protože v pondělí a úterý školím Nette, což znamená věnovat
se účastníkům od rána do noci a nic jiného přitom nejde řešit.
Pak přichází informace, že jeden politik poslal Nině na účet
1 000 000 Kč.
Takže neuplynul ani den a cíl byl nejednou na dosah. Nicméně stále
možná chybělo čtvrt milionu a já měl obavy, jestli tahle událost
neodradí lidi přispívat dál.
Co jsme absolutně netušili, tak že tou dobou jsme měli cílovou pásku
dávno za sebou.
Pondělí.
Na školení jsem si vzal notebook a v přestávkách jsme dávali dohromady
poděkování pro všechny úžasné lidi, kteří poslali mnohdy
neuvěřitelně štědré dary. V úterý, kdy dorazily poslední bankovní
převody, už bylo jasno.
Výsledek byl naprosto neuvěřitelný: 3 624 265 Kč!
Možná si říkáte, co s těmi penězi navíc. Svět má rád jednoduché
a uzavřené příběhy, holčička přijede do nemocnice, dostane lék a
příběh končí happyendem. Ve skutečnosti tímto teprve začíná.
Přichází dlouhé léčení, po této hospitalizaci, kde akutně tlačil čas,
přijde další a s tím spojení další léčebné výlohy. Proto sbírka
zůstává nadále otevřená.
Pro mě to byla nečekaná a úžasná zkušenost. Berte to jako inspiraci,
pro případ, že byste museli řešit něco podobného. Jde to i na koleně a
hlavně: lidé jsou ochotní pomáhat 
PS. dnes mi rodiče napsali, že pojišťovna všechny žádosti
zamítla.
Říjen 2016: nejlepší měsíc mého života, všechno
se obrátilo k lepšímu, jsem nastartovaný jak raketa a těším se, co
bude dál!
Faktem je, že jedna z těch mnoha skvělých novinek se mi dost možná
přestane zdát skvělá už dnes v 19:07.
Totiž, dnes v 19:00 začínám osmiměsíční trénink na Spartan Race. To je závod, kdy běžíš
15km drsným terénem (zřejmě kolem Bruntálu) a překonáváš překážky,
které nejsou náročné ani tak intelektuálně, jako spíš fyzicky, musíš
třeba podplavat septik, zkrotit divokého Východňára nebo foukáním
roztočit vrtuli helikoptéry.
Ještě pořád mám pocit, že trénink bude zábava. Že to chci! Že
v 19:07 se mi nezhroutí svět a nebudu se pokoušet vyskočit z okna
tělocvičny s křikem „8 měsíců nedááááááá … bum“.
Držte mi pěsti!
A taky jsem si říkal, že bych mohl trošku oprášit blog, snad se to
povede.
The biggest bugbear of Windows is that it automatically restarts without
asking. You walk away from your computer with your work spread out, documents
open, and come back to a freshly restarted computer. This must sound completely
unbelievable to a Mac users, in fact, I can't believe I'm using an operating
system that does something like this myself as I write this. Grrrr!
The good news is that there is a way to turn this behavior off. Although it
is fairly thoroughly hidden, I present it to you here.
Delete (or move somewhere else) in the
C: \Windows\System32\Tasks\Microsoft\Windows\UpdateOrchestrator
files Reboot, Reboot_AC, and
Reboot_Battery, which should prevent Windows from rebooting, and
instead create directories named Reboot, Reboot_AC,
and Reboot_Battery in the same folder, which in turn will prevent
them from being recreated.
And now peace and quiet should reign.
(It should work with the latest Windows 10 Home and Pro and
Windows 11).
Největší prasárnička Windows je, že se automaticky bez ptaní
restartují. Odejdete od počítače s rozdělanou prací, pootevíranými
dokumenty a vrátíte se k čerstvě restartovanému počítači. Pro Mekaře
to musí znít úplně neuvěřitelně, vlastně sám, když to teď píšu, tak
nemůžu uvěřit, že operační systém, který něco takového dělá,
používám. Brrrr!
Dobrá zpráva je, že existuje způsob jak tohle chování vypnout. Ač je
poměrně důkladně skrytý, zde vám ho předkládám.
Smažte (nebo přesuňte někam jinam) v adresáři
C:\Windows\System32\Tasks\Microsoft\Windows\UpdateOrchestrator
soubory Reboot, Reboot_AC a
Reboot_Battery, což by mělo zabránit Windows v restartování,
a místo nich v téže složce vytvořte adresáře s názvy
Reboot, Reboot_AC a Reboot_Battery, což
zase zabrání v jejich znovuvytvoření.
A nyní by již měl zavládnout klid a mír.
(Mělo by fungovat s nejnovějšími Windows 10 Home i Pro a
Windows 11).
Měli jsme jednu dobu žlutého Žigulíka.
Auto vyrobené sovětským pracujícím lidem s designem prověřeným po dvě
desetiletí. U nás to moc velká frajeřina nebyla, ale krátce před
revolucí jsme s ním vycestovali
do Západního Německa a pamatuji si, jak na to auto kapitalističtí psi
zírali, jak se za námi otáčeli, jak si nás fotili. Byl to
boží pocit!
Pak se s ním taťka vysekal a měli jsme Ladu
Samaru. Auto vyrobené sovětským pracujícím lidem s děsně moderním
hranatým designem. Jednou s ním naši jeli do Rakouska, stáli zrovna na
červenou na křižovatce, když si taťka ve zpětném zrcátku všiml, že se
na ně obrovskou rychlostí řítí Mercedes. Stačil jen mamce říct:
„rychle se připoutej“, na víc nebyl čas.
Řidič usnul za volantem a ve více než stovce to napálil přímo do
Samary.
Auto úplně našrot, totálka, konec. RIP.
Tedy myslím Mercedes. Na Samaře, co si pamatuji, prasklo zadní levé
světlo.
Samaru ten rok vyhlásili evropským tankem roku pro nižší
střední třídu.
♫ Play a song for me
Apple jack, Apple jack
play a song for me and I'll sing ♫
Se teď hodně diskutuje o tom, že iPhone 7 nemá jack, tedy konektor na
sluchátka, někteří hovoří o nástupu bezdrátových špuntů, ale podle
mého to jsou řeči lidí, kteří sluchátka nepoužívají a
nerozumí tomu.
Já sluchátka používám velmi často.
Vždycky si je rozuzluji, rozmotám a nasadím. A vyrazím ven. Přibližně
v 60 % případů po tom všem takňák zapomenu pustit hudbu. Po nějaké
době, když mě třeba špunty začnou tlačit, si to uvědomím a někdy
i hudbu následně pustím. Ale někdy ne, protože se mi nechce nic vybírat,
řešit a tak.
Zkrátka se sluchátky cestuji opravdu často a semtam i s hudbou.
Díky sluchátkům každý pozná, že mám iPhone, i když ho mám
zastrčený v kapse.
Zároveň však kapsář, a tady sázím trošku na jeho inteligenci, mi ho
nebude krást, protože předpokládá, že poslouchám muziku. Pokud tedy
zrovna v metru nespím.
Sluchátka mi již několikrát zachránila mobil před pádem na chodník,
protože jsou vymyšlená tak, aby součet jejich délky + výška mobilu byl
o 10cm kratší, než je rozdíl mezi nadmořskou výškou mých uší a
chodníku. Což je opravdu geniální.
Svou roli v zachytávání padajícího mobilu hraje i pevný konektor
jack, který jen tak nepovolí a pomáhá a chrání.
Takže chci vás, příznivci iPhonu 7, vidět, až vám s bezdrátovými
špunty v uších vypadne vodotěsný mobil z kapsy na beton. Slzička vám
ukápne a já se budu smát hlasitě a zdůrazňovat, že jsem to říkal!
Premiér Sobotka se stal obětí hackerů, kteří se nabourali
do jeho e-mailové schránky, převzali jeho Twitterový účet a kdoví co
ještě. Na vině je dost možná Seznam.cz, u kterého měl e-mail zřízený.
Jak je to možné? A hrozí stejné nebezpečí i vám?
Abych to vysvětlil, zkuste si nejprve představit, že si v bance
zakládáte účet a asistent vám říká:
„Teď si prosím zvolte heslo, pomocí kterého budete moci nakládat
s účtem.“
Vymyslíte si těžko uhodnutelné heslo, zadáte jej do počítače a
bankovní asistent pokračuje:
„Výborně. A ještě pro případ, kdyby se vyskytl nějaký problém,
mohu se zeptat na příjmení vaší matky za svobodna?“
„Ale jistě. Pterodaktylová.“
„Ano, děkuji,“ říká asistent, zapisuje do počítače, a protože je
profík, odolá poznámce: „ona bude asi starší ročník, že?“
Od té chvíle se spoléháte na to, že banka dovolí s účtem manipulovat
jen tomu, kdo zná heslo. Ani ve snu by vás nenapadlo, že to dovolí také
tomu, kdo zná rodné příjmení vaší matky.
A Seznam právě tohle
dovoluje!
Během zakládání e-mailu se vás mimoděk zeptá na jakousi „kontrolní
otázku“, což může být právě rodné příjmení matky, ale už nedodá,
že znalost příjmení umožní komukoliv se přihlásit do vaší schránky.
Běžný uživatel to nevytuší.
Seznam tvrdí, že kontrolní otázka slouží k zabezpečení účtu. Opak
je pravdou, kvůli kontrolní otázce ztrácí smysl heslo. Vymýšlení
silného hesla bylo prostě zbytečné. Poskytovalo jen falešný pocit
bezpečí.
Každý bezpečnostní expert vám řekne: „NIKDY na kontrolní otázku
stran rodného příjmení matky NESMÍŠ zadávat rodné příjmení matky,
napiš tam třeba borůvkový koláč, ale jenom proboha ne rodné
příjmení matky!“
Tedy každý bezpečnostní expert poradí pravý opak toho, k čemu
vybízí registrační stránka na Seznamu. A pokud nemáte bezpečnostního
experta po ruce, je velmi pravděpodobné, že se nachytáte, a pokud ne vy, tak
třeba vaše mamka, bude postupovat podle instrukcí a vytvoří si
bezpečností díru, pomocí které se kdokoliv může dostat k jejím
důvěrným zprávám.
Ale nejde jen o zprávy. Jakmile útočník získá přístup k e-mailu, je
velmi snadné získat přístup i k dalším službám, jako je například
Twitter nebo Facebook, které jsou s tímto e-mailem spojené. Prostě na
stránce klikne na tlačítko „zapomněl jsem heslo, pošlete mi nové“ a
nové heslo se doručí na kompromitovaný e-mail, kde už na něj útočník
čeká a ihned převezme vládu nad dalším vaším účtem.
Takže pokud útočník zjistil, jak naznačuje v perexu odkázaný článek
z Lidovek, rodné příjmení matky Bohuslava Sobotky (což ví spousta lidí)
a rok jeho narození (což ví Wikipedie), získal přístup k jeho e-mailu.
A poté mohl snadno získat přístupy k dalším službám.
Hrozí stejné nebezpečí
i vám?
Pokud máte účet u Seznamu nebo jinde, kde se zadávají kontrolní
otázky (například Apple ID atd.), ihned se ujistěte, že odpovědí je
něco, co nikdo jiný nemůže jakkoliv odvodit. Nebo kontrolní otázku
zrušte, je-li to možné. V případě Seznamu postupujte podle tohoto
návodu.
Aktivujte tzv. dvoufázové
ověření. Podporuje ho například Facebook, Twitter, Apple ID
nebo Google a jeho Gmail.
Jestli se hackeři (nebo přesněji crackeři) do e-mailu předsedy vlády
skutečně dostali přes kontrolní otázku, není potvrzené. Ale je dobré
vědět, že tato fatální bezpečnostní díra existuje.
Příklad: Martin Kostolany na první pokus
zjistil ročník a rodné příjmení mé mamky. Naštěstí má jinou
kontrolní otázku, jinak by nabourání se do její schránky byla otázka
pouhých pár desítek vteřin snažení.
Málo se ví, že u Českých drah existuje něco jako
příplatek za to, že s nimi cestujete daleko. Cesta z Prahy do Bratislavy je
o 40 % dražší, než úplně stejná cesta stejným vlakem (ze kterého
nevystoupíte) z Prahy do Brna, z Brna do Břeclavi a z Břeclavi do
Bratislavy.
Takže když mě uvidíte, jak na nádraží zdržuji frontu tím, že si
kupuji extra lístek na každý kilometr trasy, není to proto, že bych byl
magor, naopak udělejte totéž, paní za přepážkou jsou za každé
zpestření rády a mají doma co vyprávět. Stejně tak i v jídelním voze
Českých drah zkuste ušetřit a nechat si pivo rozúčtovat po hltech.
Navíc získáte 4× víc ČD bodů, které pak můžete dát blízkým pod
stromeček a udělat jim skutečně obrovskou radost.
Jak říkával Baťa, člověk se nestane milionářem tím, že bude
využívat množstevních přirážek, to je jasné.
p.s. jde
to ještě levněji
p.p.s. simvás, když budete hledat
spojení na webu ČD a poté i hledat tlačítko „koupit jízdenku“,
abyste si mohli koupit jízdenku, protože proč jinak byste ty spoje
vyhledávali, že, tak vězte, že tam fakt není. Vím, těžko tomu uvěřit,
ale holt taková je doba, no. Musíte začít hledat znovu odsud.
Pojďme si jednou provždy vysvětlit, kdy se dveře
v pražské MHD otevřou automaticky a kdy se musíme natáhnout po
tlačítku.
Je to jednoduché!
Pokud tlačítko ZELENĚ SVÍTÍ a NEBLIKÁ, tak se dveře v tramvaji
automaticky OTEVŘOU a v metru NEOTEVŘOU. Pokud tlačítko ZELENĚ BLIKÁ, tak
se dveře v metru automaticky OTEVŘOU. A nakonec, pokud tlačítko NESVÍTÍ,
tak se dveře v metru automaticky OTEVŘOU a v tramvaji NEOTEVŘOU, ovšem
pokud se jedná o vnější tlačítko tramvaje, tak se možná OTEVŘOU.
Takže shrnuto, pokud chcete, aby se dveře otevřely, tak:
- pokud tlačítko SVÍTÍ a NEBLIKÁ, zmáčkněte jej (v metru, v tramvaji
nemusíte)
- pokud tlačítko NESVÍTÍ, zmáčkněte jej (v tramvaji, v metru
nemusíte)
Pokud nechcete dumat nad tím, jak to funguje v metru nebo tramvaji,
použijte toto zjednodušené schéma:
- pokud SVÍTÍ a NEBLIKÁ, zmáčkněte jej
- pokud NESVÍTÍ, zmáčkněte jej
Tím se nám nabízí možnost schéma ještě více zjednodušit na:
No a tohle si už věřím zapamatujete. Říkal jsem, že je to
jednoduché.
Upozornění: mačkání tlačítka na
samolepce nemá na otevření dveří vůbec žádný vliv!
