tož dobré, semtam aj blbé
Na navigaci | Klávesové zkratky
Ultimátní návod pro všechny, co se chystají začít s Bitcoinem:
Nespekulujte.
Netrejdujte.
Neprodávejte.
Neobchodujte.
Kdyby mi tuhle radu dal někdo před 2 měsíci a já ho poslechl (nevěřím), byl bych teď o 1 BTC bohatší.
Výhoda je, že cena Bitcoinu roste tak rychle, že i když děláte úplně naprosté píčoviny, jste stále v plusu. V hodně slušným plusu. Jóóóó ?
Tři měsíce před Spartan Beast, což byl 28 km dlouhý závod v kopcích pod Ještědem, jsem nasadil tvrdý dvoufázový trénink.
Jednalo se konkrétně o tyto fáze:
Jelikož jsem nakonec Spartana dal, považuji tímto dvoufázový trénink za velmi úspěšný a napíšu o něm knihu.
V níž fázi 2) rozepíši celkem podrobně, tedy jak jsem si udělal excelovou tabulku s rozpisem kolik musím každý den naběhat desítek kilometrů, abych to vůbec dal, jak byla k velkému překvapení tabulka nepřesná, protože už druhý den se značně odchylovala od naběhané reality, atd. Naopak s fází 1) se pojí taková ostudná věc, kterou do knihy dávat nebudu a měl bych si ji nechat pro sebe. Takže vám ji teď vyklopím.
Totiž, během fáze 1) jsem trošku propadl zmrzlinám. ???
Pokud si myslíte, že zmrzlina je něco, pro co stačí zajít do obchodu a koupit si to, jste na VELKÉM OMYLU! Takhle to vůbec nefunguje.
Zmrzliny se totiž kupují zásadně jen ve slevách.
Velkoobchodní řetězec disponuje schématem, podle kterého vždy nějaké zmrzliny dá do slevových akcí a jiné zase ne. Vaším úkolem je toto schéma rozklíčovat a dorazit do obchodu přesně ve chvíli, kdy akce začne.
Protože pokud nedorazíte hned, zbudou na pultu jen zcela neatraktivní příchutě Haagen Dazs či Ben & Jerry's a takové Magnum bývá úplně vyprodané! ?
Kolikrát se stalo, že přijdu do obchodu, rovnou zamířím k mrazáku, vidím Ben & Jerry's ve slevě, zaraduji se, leč příchuť Peanut Butter Cup s čokoládovými kousky je beznadějně rozebraná a na polici se válely pouze Cookie Dough se sušenkami, které pochopitelně nikdo nechce! Třikrát jsem to zkontroloval, ale fakt samé sušenky. Se sušenkami běžte do prdele.
A tehdy jsem začal taktizovat.
Až skončí sleva na Ben & Jerry's, tipuji, že do akce půjde Haagen Dazs, navíc už dlouho zlevněný nebyl. Jednoznačně nejvyšší kurz mají příchutě Slaný karamel a Pralines & Cream. Zatím jsou, ale jen co se odstartuje akce, zmizí jako první.
Rozhlédl jsem se a když se nikdo nedíval, vzal jsem několik kelímků a důmyslně je v mrazáku ukryl za Gelato Madre, které určitě do slevy nepůjde. CHA! ?
A měl jsem pravdu! O dva dny později, Haagen za 95 Kč a v polici už jen borůvková. Já na jistotu sáhl za Gelata, vylovil ukrytý lup a vítězoslavně si to štrádoval k pokladně. Píp píp a byly moje!
Objevil jsem systém.
Sázením na slevové akce jsem strávil vlastně celou fázi č. 1 tréninku. A úspěchy se dostavily. Měl jsem ty nejlepší zmrzliny široko daleko, stal jsem se zmrzlinový guru.
A pak jednou takhle prohrabuji Míšu, jestli náhodou nevyrobili novou příchuť, když tu náhle pod ledňáčky narazím na kelímek Magnum Almond. Helemese! Někdo si ho tady ukryl.
Narazil jsem na něčí tajné políčko.
Vyplenit ho?
Nebo respektovat cizí předkupní právo?
To bylo těžké dilema… ? My, co si schováváme po mrazácích zmrzliny, bychom k sobě měli být kolegiální. Ale na druhou stranu, není to příležitost tomu druhému udělit velkou životní lekci?
Třímal jsem kelímek a pak si uvědomil: „Nad čím vlastně přemýšlíš? Víš jak je ta věc nezdravá? Jaká je to kalorická bomba? Vážně bys chtěl svou nečinností ohrozit zdraví toho druhého? Co když je to dítě?“ Nechtěl. Tak jsem ji šoupl do nákupního košíku.
Proč je zatracovaná jeho metoda přepočítávání hlasů na mandáty?
Představte si, že ve volbách uspějí tři strany s následujícím výsledkem:
Pokud máme 200 poslanců, tak ať už mandáty rozpočítáte průměrem nebo D'Hondtovou metodou, vyjde, že A bude mít 100 křesel, B bude mít 60 a strana C rovných 40.
Problém vytváří rozdělování mandátů po krajích. Vzniká tam stejné zkreslení, jako když hodně moc zmenšíte a pak zase zvětšíte obrázek.
Nejmenší kraj v ČR disponuje 5 mandáty. Když v něm budu chtít rozdělit stejný procentuální zisk mezi strany A:B:C, je to trošku problém. D'Hondtova metoda by hlasy rozdělila v poměru 3:1:1. Zvládli byste to líp?
Rozdělit je 3:1:1, nebo 3:2:0 – obojí je nefér. V prvním případě má A trojnásobek mandátů než B, což vůbec neodpovídá získaným hlasům. Ve druhém případě nezíská mandát strana C, přičemž dosáhla na téměř polovinu hlasů co A.
No a celorepublikový výsledek je pak součtem všech krajů. Tedy dojde 14× ke zkreslení. Kdyby všechny měly 5 mandátů, bylo by zkreslení obrovské a strana A může získat 120 křesel nebo i mnohem víc (výsledky v každém kraji bývají jiné).
Kraje v ČR jsou naštěstí větší, takže zkreslení není až tak dramatické, ale prostě tam je. A v důsledku nahrává větším stranám.
Bylo 1. září a já se rozhodl nakoupit své první Bitcoiny. Cena jednoho z nich v tu dobu atakovala hranici $ 5000.
Přečetl jsem si nějaké základní informace, nainstaloval program Bitcoin Core, který dříve, než můžete cokoliv kupovat/prodávat, si potřebuje stáhnout tzv. block chain, který má velikost 150 GB.
Než jsem dokázal uvolnil potřebné místo na disku a všechno to stáhnout, klesla cena Bitcoinu skoro na polovinu.
Což mi ušetřilo fakt obrovský balík peněz ???
Jelikož s nákupem zatím počkám, tak jsem program smazal, čímž se mi uvolnilo šíleně místa na disku.
Svůj vstup do světa kryptoměn tedy považuji za mimořádně úspěšný.
Řešení hádanky Kdy se narodila Bětka?
Alois: „Nevím, kdy se Bětka narodila…“
No to je jasné.
„…ale vím, že Bořek to neví také.“
Kdyby se Bětka narodila 18. nebo 19., bylo by jasné, že to musí být 18. června respektive 19. května. U všech ostatních dní jsou totiž možnosti dvě (např. 17. června a 17. srpna).
Takže pokud by se narodila v květnu nebo červnu, je tady šance, že by Bořek mohl datum vědět (tj. kdyby to bylo toho 18. nebo 19.).
Když Alois říká, že to Bořek neví, tak vlastně říká, že se narodila buď v červenci nebo srpnu.
Bořek: „Nejprve jsem nevěděl, kdy se Bětka narodila…“
To už víme.
Bořek: „…ale nyní to již vím.“
Bořek tedy ví, že se narodila buď v červenci nebo srpnu, a zároveň i ví přesné datum. Kdyby se narodila 14., vědět by to nemohl, protože by to mohlo být v obou měsících. Den je tedy 15, 16 nebo 17.
Alois: „V tom případě také vím, kdy se Bětka narodila.“
Alois i my už víme, že den je 15, 16, nebo 17. Kdyby se narodila v srpnu, mohlo by to být 15., nebo 17., takže by přesné datum vědět nemohl. Ale on je ví, takže to muselo být v červenci.
Tedy konkrétně 16. července 1992.
Alois s Bořkem se seznámili s Bětkou a chtěli by vědět, kdy se narodila. Bětka jim poskytla seznam deseti možných dat:
15. května, 16. května, 19. května
17. června, 18. června
14. července, 16. července
14. srpna, 15. srpna, 17. srpna
Po té řekla Aloisovi měsíc svého narození a Bořkovi den (číslovku).
Alois: „Nevím, kdy se Bětka narodila, ale vím, že Bořek to neví také.“ Bořek: „Nejprve jsem nevěděl, kdy se Bětka narodila, ale nyní to již vím.“ Alois: „V tom případě také vím, kdy se Bětka narodila.“
Kolik let má školník?
V úterý v noci mě chytla teplota a ráno jsem se probudil s ukrutným knedlíkem v krku a takovým tím povlakem na jazyku.
Hned mi bylo jasné, že to chce horký čaj a naložit se do vany, což jsem udělal, nicméně ani po dvou hodinách se to úplně zásadně nezlepšilo a ten krk mě začal štvát.
Asi to chce nějaký volně prodejný prášek, říkám si, googlím „povlak na jazyku“ a našeptávač rovnou dodává „a bolest v krku“, tak to odklikávám a zjišťuji, že mám angínu.
Na tu pomáhá tuším paralen grip, ale nevím jistě, tak googlím „angína“ a hned první článek mě straší: „Rozhodně navštivte svého lékaře!“, jenže je mi jasné, že za tímhle serverem stojí lékařská lobby a těm jde primárně o bodíky.
Angína je přece tak běžná nemoc, že na to bude stačit nějaký vitamín cé, nenechám se vystrašit prvním článkem na netu. Říkám si: co by udělal Petr Ludwig? Ověřil by si fakta. Tak dál googlím angínu a čím dál tím víc zjišťuju, že pokud fakt nenavštívím lékaře, do dvou let můžou přijít takové komplikace, že budu rád, když jenom umřu.
Ok, naposledy jsem byl u lékaře před devíti lety v Brně, tam se mi teď cestovat nechce, asi je na čase sehnat někoho v Praze.
Nojo, ale jak si v záplavě všech těch lékařů vybrat toho nejšikovnějšího? Ideálně s ordinací blízko bydliště. Jsou vůbec někde seznamy praktických lékařů? Tak googlím „jak najít praktického lékaře“ a hned první článek začíná slovy „S tím, že najít praktického lékaře není tak snadné, má zkušenost i devětatřicetiletý pan Radek z Prahy. Ten hledal praktického lékaře skoro pět let!“
Cóóžéé? To je jako problém najít lékaře? Pět let? S přechozenou angínou mi zbývají roky dva!
Ok, zadám do Google Maps „praktický lékař“, jeden je hned za rohem, podle znamylekar.cz má pět hvězdiček z pěti, volám tam, huhňám bo bolí krk, jestli phijímahí nové pahienty, prý zrovna jo, že můžu přijít hned a hlavně si mám vzít kartičku pojišťovny.
EASY! Ten devětatřicetiletý pan Radek musel být asi mentální retard.
Ještě teda googlím „kde získat kartičku pojištěnce VZP“, odpověď: na pobočce VZP, vystaví na počkání, hmmm, to mě mohlo napadnout i bez Googlu…
Plně vybaven všemi kartičkami jsem dorazil do ordinace, sestřičce zaplatil 30 Kč poplatek, ta mi ho zas vrátila, a jdu rovnou k lékařce.
Ptá se, co mi je. Ha, finta! Nenechám se nachytat a nebudu jí říkat, že mám angínu, schválně jestli to pozná sama. Teď se pozná dobrý lékař!
Koukne do krku, sáhne pod čelist, „no ani stěry dělat nemusíme, tohle je pravá angína jak vyšitá.“ Wow, uznale jsem pokýval hlavou.
„Napíšu vám penicilin, první tři dny je nemoc ještě infekční,“ v hlavně počítám, středa plus tři dny, ok, na sobotní párty už můžu, „nicméně po celých deset dní, co to budete brát, si dopřejte klid na lůžku“, chjo, takže párty nee, ale kolik je vlastně středa plus 10 dní, to vychází, že poslední penicilin doberu těsně před startem na Spartan Race.
Ale o tom myslím paní doktorce raději ani říkat nebudu. Proč ji zahlcovat tolika informacemi, že.
„U penicilinu je normální, že se objevují průjmy, se to spraví pár dní po dobrání.“ Ajaj, takže ho musím vysadit nejmíň tak 3 dny před Spartanem… „Nicméně, je opravdu velmi nutné, abyste to dobral všechno!“
Kua… cestou domů googlím „nedokončil spartan race, protože se posral už na prvním kilometru“. Žádné výsledky, budu první. Ještě mrknu do pravidel, jestli je možné mít plenky včetně náhradních.
Dorazil jsem domů a začal teda jakože stonat, stáhl seroš, konkrétně Sedmilhářky, a dal je na zátah.
Dnes ráno zvoní kurýr: „vezu vám dvě krabice vína.“ Boží! Nejlepší RR 2015 z Valtické vinařské školy. Otevřu bednu, koukám na láhev a googlím „antibiotika a alkohol“. Hned třetí článek říká, že kombinování vlastně není problém. Vyšel na serveru tyden.cz, což je prakticky totéž, jako kdyby to vyšlo na blesk.cz. Říkám si: co by udělal Petr Ludwig? Otevřel by tu flašku.
Víno je fantastické.
Doplněno o den později:
Zrovna jsem si googlil „antibiotika předávkování“…
Totiž, s penicilinem se pojí tajemný rituál, kdy se užívá 1 tableta po 8 hodinách. Přesně & Pravidelně.
Jsem si říkal fajn, dokrmím vždycky v 0.00, 8:00 a 16:00. A nastavil si budíky.
V těch 8:00 to probíhá tak, že zařve budík, jsem v nejhlubším spánku, zamžourám, nějak ho zaplácnu, vytáhnu z krabičky tabletu, polknu, zapiju a okamžitě spím dál. Nevím nic.
Dnes mi kdosi volal kolem jedenácté, to už jsem byl takový probranější, takže jsem s překvapením koukal sám na sebe, jak se podvědomě při zvuku mobilu natahuji po tabletě.
No doprkýnka! V ten moment mi to docvaklo a úplně probralo.
Hned jsem chytl mobil a podíval se na seznam zmeškaných hovorů, abych měl představu, kolik tablet jsem za dopoledne asi spolykal.
A googlil informace o předávkování.
Opět, jako v mnoha dalších otázkách týkajících se zdraví, poradil server emimino.cz. Uživatelka niki2 psala, že jednou vzala 2 tablety místo jedné a skončila na JIPce. Nicméně ostatní uživatelky se shodly na tom, že předávkování nehrozí. Tak ufff… niki2 na sebe akorát strhává pozornost, vůbec jejímu odbornému úsudku nebudu věřit.
S roční Lítačkou bezpečně zasunutou v peněžence mám před revizory pro strach uděláno. Dokonce s nimi frajersky navážu oční kontakt a vysílám myšlenku: „Zkontroluj mě. Chci to!“
(Nikdy mě pak nekontrolují, takže jde vlastně o návod, jak se jim vyhýbat, akorát musím popřemýšlet, co sakra dělám špatně při navazování kontaktu…)
Ale tentokrát to bylo jiné.
Zjevil se v tramvaji, upřel jsem na něj pohled, když mě najednou přepadl divný pocit, dejavu, on tu nejistotu vycítil a ihned stál u mě.
„Kontrola jízdenek.“
Pomalu se mi začala vybavovat noc předtím. Jak se nad ránem vracím domů, vystoupil jsem někde úplně blbě, odkud nic nejelo, potkal jsem slečnu Báru a hledali jsme něco odkud to jede, ale ještě předtím, než jsem přijel tam, odkud nic nejelo, tak jsem potkal revizora, a on mi vypsal růžové lejstro, no počkej, nebyl to celé spíš sen, vždyť máš Lítačku, proč by ti vypisoval bloček, tak sáhnu do kapsy a co myslíte? Byl tam. Pokuta. Slovy 1500 Kč a zaškrtnuto „odmítl podepsat“.
Ukazuji papír revizorovi: „Mě už kontrolovat nemusíte, včera to udělal váš kolega a vidíte, jak to dopadlo. Je zbytečné to dělati znovu, od včerejška se v mém případě nic nezměnilo, v tom vás mohu ujistit.“
Ale Lítačku jsem fakt měl, jen asi byla nefunkční, tak mi revizor pravil, ať s tím papírem zajdu na oddělení pokut do jejich centrály.
A ta jejich centrála, ve které mám svést s úředníkem boj o výši pokuty, sídlí na adrese Na Bojišti 5. Well played.
Dneska jsem tam byl. Povykládal jsem paní celý příběh, včetně setkání s Bárou, odevzdal jí růžový papír i Lítačku, ona to chvíli ověřovala a pak povídá:
„Ta Lítačka vám přišla poštou, že?“ „Přesně tak.“ „No tak to je jasné.“ „Tak ufff.“ „Ona totiž nechodí kompletní, lidi si to teda myslí, ale ještě je potřeba do ní nahrát kupony v opencard validátoru.“ „Aha, to mě nenapadlo.“ „Jo, to je furt,“ usmála se a já byl rád, že to dopadlo dobře.
Paní pak dodala, že tohle se řeší 50 Kč, oukej říkám, ale že na tom netrvám, necelou minutku jsme si pak vyjasňovali, že ty peníze mám zaplatit já jim, že to není kompenzace a vyrazil jsem na metro domů.
Hlavou mi jelo, že hned jak vejdu do vestibulu, MUSÍM SI NAHRÁT TY KUPONY, ale pak jsem se ňák zamyslel a na kupony si vzpomněl až na Vltavské, když jsem před sebou spatřil revizora.
tl;dr Měj kupony nahraný, nebo budeš nahraný.
Tři alfasamci v nejlepších letech na nejlepší párty v Praze.
„Tady je to fakt boží.“
„Neskutečné! Samé mladé holky. A furt přicházejí další.“
„A co budeme dělat?“
„Jak co budeme dělat?“
„Já byl 13 let v kuse vždycky s někým ve vztahu, já už nevím, jak se
balí holky.“
„Nojo, já byl vlastně taky 13 let ve vztahu a taky už nevím…“
„Bylo by fajn, kdyby třeba ty holky za námi chodily samy, rovnou
s nějakým konkrétním návrhem.“
„Nebo třeba kdyby řekly: ‚Jé, tebe znám z televize.‘“
„Jo, to by byl dobrej start.“
„Jenže se to neděje.“
„Takže co teda budeme dělat? Zkusíme třeba těm blonckám vedle koupit
drink?“
„Opít je, jak jsme do dělávali na střední? Hmmm…“
„Nebo víš co, zeptáme se Michala, to je děvkař.“
„Ok.“
„Michale, hele ty jsi takovej děvkař, poraď nám, jak se balí
holky?“
Michal: „Čéče já vůbec nevím, já jsem děvkař jen na Facebooku.“
„Nodoprdele…“
Zvoní telefon: „Vezu vám jídlo a už jsem před domem.“
Automatickým pohybem seberu klíče ze stolku, nazuji trepky a v dosti županovo-domácím oblečení vycházím před barák. Je hnusně, prší, chlapík mi předává oběd, poděkuji, protože jsem slušně vychován, chystám se otevřít domovní dveře, a říkám KURVA, protože jsem vzal nějaké úplně jiné klíče.
Takže stojím v kuchyňských trepkách v dešti v kose na ulici a dochází mi, v jak dobré situaci jsem. V těch trepkách jsem prochodil celou Nikaraguu, takže je lze považovat za mimořádně kvalitní obuv, v ruce mám tašku s jídlem, a hlavně: mám u sebe mobil. Pouštím Liftago, že zajedu pro druhé klíče za spolubydlící Markétou do práce, pár minut refreshuji nabídky řidičů, než se mezi oktávkama konečně objeví BMW ročník 2016, vůz dostatečně reprezentativní pro tuto situaci. Než přijede, obědvám a sleduji, jak déšť kreslí do louží.
„Kampak tak nalehko?“ Z řidičovy otázky a výrazu ve tváři usuzuji, že můj outfit neušel jeho pozornosti. „Do divadla, dávají teď v novém nastudování Brněnského Burana.“
V tágu jsem nejprve chvíli po podlaze lovil mobil, bo mi vypadl z kapsy tepláků, a pak si všiml, že mám zadanou platbu hotově, namísto kartou, a peněženka samozřejmě leží zamčená doma. „Dá se to změnit na kartu?“ Řidič kroutí hlavou. „Ok, já bych stejně potřeboval hned hodit zpět, tak si pak jenom odskočím do bytu pro peníze, jo?“ Řidič souhlasí.
Markéta mi půjčila své klíče, vrátili jsme se domů, já spěchám do bytu pro peněženku, odemykám, vcházím dovnitř, odkládám klíče na stolek (!), beru peněženku a pádím zpět.
(Ukázka z připravované brožury „Proč je dobré mít alespoň dvě spolubydlící.“)
