čtení nemůže nahradit kvalitní sex
🎙️ KONEČNĚ po roce slibů jsem spustil podcast o umělé inteligenci pro každého!
✅ krátké díly
✅ zdarma
Napište mi, jak se vám líbí hlas. Prý zní jako profesionální dabér, co si trochu víc přihnul, a čte to ze sešitu v jedné ruce, zatímco druhou hledá bačkory pod postelí.
Reality show Zrádci, která od září běží na TV Prima, je po produkční stránce mimořádně povedený počin – vizuální zpracování je působivé a moderátor Vojta Kotek se své role zhostil skvěle. Zvláštní pochvalu si zaslouží jeho YouTube kanál se zákulisními informacemi a rozhovory s účastníky, který dodává zásadní díl skládačky. Překvapuje mě, že nevznikl pod hlavičkou televize, ale jako soukromá iniciativa.
Jenže navzdory této technické brilanci a celosvětovému úspěchu formátu mě při sledování pronásleduje zvláštní pocit prázdnoty. Hlavní problém vidím v samotném konceptu „zrádců“. Už jejich označení je zavádějící – ve skutečnosti nikoho nezrazují. Jediný rozdíl mezi zrádci a věrnými spočívá v tom, že zrádci mají večerní konkláve, kde vyřadí jednoho hráče. Věrní dělají totéž při společném hlasování. Je to vlastně jen otázka frekvence stejné činnosti.
To vede k zásadnímu dramaturgickému problému – mezi zrádci a věrnými není žádný skutečný charakterový či herní rozdíl. Pro zrádce je tak relativně snadné nevzbudit podezření – stačí se chovat stejně jako ostatní. Věrní nemají k dispozici žádné smysluplné indicie a jejich pátrání se často zvrhává v analýzu malicherností jako jsou divné pohledy či podezřelé poznámky.
Vezměme si pro srovnání třeba společenskou hru Superšpión. V ní se hráči ocitnou v konkrétním prostředí – může jít o vesmírnou stanici, noční klub nebo třeba ponorku. Všichni kromě špióna vědí, kde jsou. A v tom je to vzrušující – špión musí z konverzace ostatních nenápadně zjistit, v jakém prostředí se nachází, aby se neprozradil. Každá jeho odpověď může být tou, která ho prozradí. Každá otázka může být pastí. To vytváří skutečné napětí, které u Zrádců chybí.
Nebo je to jinak? Čím víc se o show dozvídám, tím víc mě překvapuje, jak moc se moje analytické vnímání liší od reality 🤯 Říkal jsem si, že být zrádcem znamená v podstatě jen občas v noci někoho vyřadit. Jenže když poslouchám vyřazené účastníky nebo příběhy z jiných zemí, které vyprávěl v podcastech showrunner Markus Krug, zjišťuju, že někteří zrádci psychicky nezvládali tíhu své role. I v české verzi vidím, jak moc to s účastníky mává.
Ale se mnou jako divákem to nemává. Stále si myslím, že formát trpí zásadními nedostatky v herní mechanice (ano, vím, že je celosvětově megaúspěšný). Nebaví mě ty jejich sportovní aktivity, které působí jako školní tělocvik, a postrádám skutečné napětí z pátrání.
Je zvláštní pozorovat, jak v tomto uzavřeném světě někteří nedokážou přijmout, že jsou postavami ve hře, zatímco jiní své role využívají až cynicky strategicky. Honza Tuna vyčítá věřícímu spoluhráči, že jeho herní taktika jde proti jeho víře – jako by zapomněl, že jsou v gameshow. Na druhé straně spektra stojí moment, když Nikol přísahá na smrt svého dědy (moment, který nepochybně vstoupí do dějin českých reality show podobně jako legendární vladkokřeslo) a ostatní jí bez zaváhání věří. Nikol je bohyně!
Ve skutečnosti jsou Zrádci především fascinujícím sociálním experimentem. Ukazují, jak funguje uzavřená komunita, kde pravidelně dochází k vylučování členů na základě nejasných důkazů. Je to hra o přežití v prostředí, kde důvěra je vzácná a paranoia každodenní společník. A právě tato stránka mě nakonec vtáhla – proto teď pravidelně vyhledávám speciály na YouTube, kde Kotek s Krugem dávají prostor účastníkům, jejich osobním příběhům a prožitkům z hradu. A paradoxně právě tato ‚vedlejší‘ produkce mi nabízí to, co jsem v samotném formátu postrádal – skutečné lidské drama a vhled do psychologie účastníků.
…i kdyby tam měla profil, což nemá, protože není blázen. HeroHero je totiž uživatelsky přívětivé jako medvěd grizzly s migrénou.
Představte si, že chcete podpořit svého oblíbeného tvůrce. V podcastu vás vyzývá: „Běžte na HeroHero, zaplaťte bakšiš a dostanete plné díly!“ Zní to jednoduše, že? No, to si myslíte jen do chvíle, než skutečně na HeroHero zavítáte.
Přijdete na homepage (překvapivě na .co, protože .cz je zřejmě pro losery nebo možná pro ty, kdo chtějí, aby je někdo našel) a web na vás okamžitě zaútočí sloganem „Vydělávej tím, co tě baví“. Skvělé! Až na to, že jste přišli někoho SLEDOVAT, ne se stát příští internetovou senzací. S tím, že byste mohli být pouhý konzument obsahu, web vůbec nepočítá. Pro vás tam žádné tlačítko není. Je to, jako kdyby vám v restauraci místo večeře dali vařečku a poslali vás do kuchyně.
Ale nevzdáváte se. Odhodlaně klikáte na „Začít teď hned“ (protože kdo by chtěl začít později, že?), vyplníte registrační formulář a ocitáte se ve světě záhadných ikonek. Žádné popisky, žádné vysvětlení. Jen řada symbolů, které by mohly znamenat cokoliv od „zde rostou houbičky“ až po „tímto tlačítkem odstartujete třetí světovou válku“. Dokonce když na ně najedete myší, tak se neobjeví nápověda. Takhle nějak si asi připadali lidé, co luštili hieroglify.
Pokud máte štěstí a podaří se vám prokousat na stránku konkrétního tvůrce (nebo vás tam přivede Google), čeká vás… nic. Doslova. Šedé plochy kam oko dohlédne. Jako zírat na oblohu v Londýně. V listopadu. Depresivní a bez jakéhokoli náznaku života. Je to jako kdybyste přišli do obchodu a našli jen prázdné regály, na kterých sedí smutný prodavač a šeptá: „Představte si zboží“.
„Mám tu výjimečné autorské rozhovory!“ hlásá Čestmír Strakatý. „Kde?“ ptáte se, rozhlížejíc se po prázdném digitálním prostoru. „No, představ si je!“ odpoví nadšeně. Člověk byl skoro připraven vytáhnout peněženku a zaplatit těch 6€, ale místo toho si uvědomí, že tyhle šedé plochy jsou metaforou pro jeho život – plný nevyužitého potenciálu a zklamaných očekávání. Déšť, vůz a pláč.
Chtěl bych podpořit své oblíbené tvůrce, co jsou na HeroHero, opravdu chtěl. Už představa, že část mých peněz půjde diletantům, kteří navrhli tuhle digitální noční můru, mě děsí víc než účes Donalda Trumpa ve větrný den. To je jako platit daň z frustrace. Ale i když nakrásně někoho podpořit chci, dřív než se doklikám k tomu tlačítku „Odebírat“, ten web mě nasere tak, že radši prásknu dveřmi. Je to jako maratonský běh přes minové – teoreticky možné, ale kdo má na to nervy?
Takže, milí tvůrci na HeroHero, udělejte si prosím profil ještě na nějaké příčetné platformě, jo?
Nepřestává mě fascinovat, v jaké době žijeme – v éře, kdy si každý může za večer vytvořit podobný videoklip.
Jde o mé seznámení s generátory videí. Chtěl jsem si je osahat. Věnoval jsem tomu minimum času a jelo se na první dobrou. „Glitche“ jsou tedy záměrné a slouží jako dokumentace současného stavu této technologie.
🔊 Pusťte si se zvukem
Zvířátka jedou na kole po Praze aneb Švihák lázeňský
Je věda nové náboženství?
Není, jednou provždy není!
Věda a víra jsou jako oheň a voda – neslučitelné ve své podstatě. Zatímco náboženství hlásá „věř a nepochybuj", věda nás vybízí „pochybuj o všem, hlavně o mně". Může to být protikladnější?
Jsou tací, kteří ve vědu věří. Jenže skutečná věda jejich víru nepotřebuje, stejně jako gravitace nepotřebuje vaše uznání, aby vás udržela na zemi. Věda nežádá slepou oddanost, ale kritické myšlení a ochotu přijmout důkazy.
Víra je ze své podstaty přijetí něčeho, co nelze dokázat a obvykle ani vyvrátit. Věda naopak stojí na empirických důkazech a vyvratitelných hypotézách. A hlavně: je připravena revidovat své závěry.
Tohle si málokdo uvědomuje. Často slyším: „Vědci dnes tvrdí tohle a nedávno tvrdili něco jiného!" Říkají to vítězoslavně, jako by vědu nachytali při podvádění. Ale to je naopak její přednost! Že se vyvíjí a přizpůsobuje novým poznatkům.
Věda není všemocná. Má své limity a nemůže odpovědět na každou otázku. Víra, že věda vyřeší vše, není věda – je to scientismus, nové náboženství. Věda je nejlepší nástroj, který máme k dispozici, pro pochopení světa kolem nás, i když není dokonalý.
Překvapivě a neplánovaně na dva týdny v Athénách 🏛️
První večer mě vyděsilo, o jak nudné místo jde, ale pak jsme našli skvělé čtvrti a restaurace, takže to byla super nezapomenutelná dovolená 🪲
➕
➖
but
Imiglikos.
Před dvaceti lety jsme s kamarádem uvízli na týden v obci jménem Písek. Probíhal tam filmový festival. Vyzvídali jsme od místních, kterou restauraci nám doporučí, a všichni se překvapivě jednomyslně shodli na jedné jediné, která je prý best of Písek. Už si nepamatuju její název, ale hned při vstupu jsme seznali, že tohle nebo nic pro nás zpovykané Brňáky, a když paní odpověděla kamarádovi, že jediné vegetariánské jídlo, které mají, je svíčková, kterou mu přinese bez masa, jsme se otočili a šli do prdele.
A tam jsme narazili na další dvě restaurace: indickou a řeckou. Nejprve jsme zkusili indickou, zrovna tam seděl Ivan Havel, brácha Václava, dali jsme se s ním do řeči, která začala váznout v okamžiku, kdy jsme pozřeli jakousi zelenou omáčku, kterážto nám vyrazila dech, slzy, soplík a tak dále. Byla to naše první indická v životě a kupodivu tento zážitek odstartoval naši závislost na této kuchyni.
Ve druhé restauraci, řecké, měli skvělé saláty a hlavně víno. Víno bylo geniální. Na vině jsem si ujížděl. Poprosil jsem servírku, aby mi prozradila, jak se ten skvost jmenuje, a ona opsala z lahve: „Imiglikos”.
Je to dvacet let a ten název si stále pamatuju. Snad stokrát jsem zkoušel Imiglikos hledat v různých obchodech, ale vždycky jsem měl smůlu.
Imiglikos byl pro mě zlatým jablkem věcné touhy.
Letos jsme vyrazili na jachtu do Řecka. Diskutovali jsme, kolik koupit piv, kolik prosek, kolik ginu, a ja si uvědomil, ze když budu v Řecku, tak chci pít jedině užasný Imiglikos!
Hned po příletu do Athén jsem vyrazil do města najit tuto delikatesu. A protože všechno řeším se svým asistentem, ChatGPT, zeptal jsem se ho, ať mi o této odrůdě něco řekne.
A on píše: imiglikos, což znamená v řečtině polosladké, je víno, které má vyšší zbytkový obsah cukru…
Udělal jsem si účet na Threads. V podstatě všechny příspěvky, které tam mám:
Threads po Tinderu převzal roli seznamky, nebo jsem jen v blbý bublině?
Když Alexander Gleason v roce 1892 vymyslel svou kruhovou mapu světa, chtěl zjednodušit výuku zeměpisu, ale omylem vytvořil nejkomplikovanější Rorschachův test všech dob. „Co vidíte na tomto obrázku?“ „Spiknutí!“
Kdyby tušil, že jeho vynález bude jednou považován za svatý grál teorie ploché Země, pravděpodobně by ho raději použil jako frisbee a hodil ho co nejdál do Atlantického oceánu. Vlastně bych strašně rád věděl, za důkaz čeho budou magoři za 100 let považovat třeba takové plánky IKEA nábytku?
(Mapu jsem objevil, protože ji magoři předávají Vladimíru Remkovi v tomto skvělém videu od Jan Látal se slovy „Neznáte mapu pane! A nechte si vyšetřit oči, ve vesmíru jste viděl kulový. Teda vlastně plochý.“)
Jedna z opravdu nepříjemných věcí na tom, když náhle zemřete, je, že nemáte pod kontrolou následnou sbírku na Doniu.
Upřímně, představa, že umřu a ponechám tu milující ženu se dvěma malými dětmi na krku, je opravdu děsivá. Tedy stihnu-li se před tou tragickou událostí oženit, zplodit děti a pověsit je ženě na krk. Takže rozhodně jsem pro sbírku. Ale je potřeba citlivě zvolit cílovou částku. V tomhle se dost chybuje.
Odborníci obecně doporučují tzv. Baťovské cifry. Deset milionů působí jako červený hadr, zatímco 9.950.000 Kč spíše pohladí. Ale pozor, pokud má jedno z dětí nějakou fakt blbou nemoc, můžeme jít klidně na sto až dvěstě milionů. Je to opravdu jemná práce s pricingem. Málo se experimentuje se slevami. Přeškrtnutých 10 milionů a pod tím „dnes jen 4 miliony, nebyl to kdovíjak skvělý člověk“ by mohlo zafungovat výborně.
Ale nejde jen o částku. Ve hře je spousta dalších faktorů, které jako nebožtík už těžko podchytíte. Proto je nutné sbírku uskutečnit zavčasu, dokud žijete. Abyste se dozvěděli, kdo a jak ji vyhejtil. Sepsal jsem proto text, vygeneroval obrázky a požádal Donio o založení sbírky na své pozůstalé. Měla by být schválená během několika dní, tak sem potom pošlu odkaz.
A apeluji na vás, nenechávejte věc vyhnít a uspořádejte co nejdřív svou sbírku i vy.
