…i kdyby tam měla profil, což nemá, protože není blázen. HeroHero je
totiž uživatelsky přívětivé jako medvěd grizzly s migrénou.
Představte si, že chcete podpořit svého oblíbeného tvůrce. V podcastu
vás vyzývá: „Běžte na HeroHero, zaplaťte bakšiš a dostanete plné
díly!“ Zní to jednoduše, že? No, to si myslíte jen do chvíle, než
skutečně na HeroHero zavítáte.
Přijdete na homepage (překvapivě na .co, protože .cz je zřejmě pro
losery nebo možná pro ty, kdo chtějí, aby je někdo našel) a web na vás
okamžitě zaútočí sloganem „Vydělávej tím, co tě baví“. Skvělé!
Až na to, že jste přišli někoho SLEDOVAT, ne se stát příští
internetovou senzací. S tím, že byste mohli být pouhý konzument obsahu,
web vůbec nepočítá. Pro vás tam žádné tlačítko není. Je to, jako
kdyby vám v restauraci místo večeře dali vařečku a poslali vás do
kuchyně.
Ale nevzdáváte se. Odhodlaně klikáte na „Začít teď hned“ (protože
kdo by chtěl začít později, že?), vyplníte registrační formulář a
ocitáte se ve světě záhadných ikonek. Žádné popisky, žádné
vysvětlení. Jen řada symbolů, které by mohly znamenat cokoliv od „zde
rostou houbičky“ až po „tímto tlačítkem odstartujete třetí světovou
válku“. Dokonce když na ně najedete myší, tak se neobjeví nápověda.
Takhle nějak si asi připadali lidé, co luštili hieroglify.
Pokud máte štěstí a podaří se vám prokousat na stránku konkrétního
tvůrce (nebo vás tam přivede Google), čeká vás… nic. Doslova. Šedé
plochy kam oko dohlédne. Jako zírat na oblohu v Londýně. V listopadu.
Depresivní a bez jakéhokoli náznaku života. Je to jako kdybyste přišli do
obchodu a našli jen prázdné regály, na kterých sedí smutný prodavač a
šeptá: „Představte si zboží“.
„Mám tu výjimečné autorské rozhovory!“ hlásá Čestmír Strakatý.
„Kde?“ ptáte se, rozhlížejíc se po prázdném digitálním prostoru.
„No, představ si je!“ odpoví nadšeně. Člověk byl skoro připraven
vytáhnout peněženku a zaplatit těch 6€, ale místo toho si uvědomí, že
tyhle šedé plochy jsou metaforou pro jeho život – plný nevyužitého
potenciálu a zklamaných očekávání. Déšť, vůz a pláč.
Chtěl bych podpořit své oblíbené tvůrce, co jsou na HeroHero, opravdu
chtěl. Už představa, že část mých peněz půjde diletantům, kteří
navrhli tuhle digitální noční můru, mě děsí víc než účes Donalda
Trumpa ve větrný den. To je jako platit daň z frustrace. Ale i když
nakrásně někoho podpořit chci, dřív než se doklikám k tomu tlačítku
„Odebírat“, ten web mě nasere tak, že radši prásknu dveřmi. Je to jako
maratonský běh přes minové – teoreticky možné, ale kdo má na
to nervy?
Takže, milí tvůrci na HeroHero, udělejte si prosím profil ještě na
nějaké příčetné platformě, jo?
Nepřestává mě fascinovat, v jaké době žijeme – v éře, kdy si
každý může za večer vytvořit podobný videoklip.
Jde o mé seznámení s generátory videí. Chtěl jsem si je osahat.
Věnoval jsem tomu minimum času a jelo se na první dobrou. „Glitche“ jsou
tedy záměrné a slouží jako dokumentace současného stavu této
technologie.
🔊 Pusťte si se zvukem
Zvířátka jedou na kole po Praze aneb Švihák lázeňský
Je věda nové náboženství?
Není, jednou provždy není!
Věda a víra jsou jako oheň a voda – neslučitelné ve své podstatě.
Zatímco náboženství hlásá „věř a nepochybuj", věda nás vybízí
„pochybuj o všem, hlavně o mně". Může to být protikladnější?
Jsou tací, kteří ve vědu věří. Jenže skutečná věda jejich víru
nepotřebuje, stejně jako gravitace nepotřebuje vaše uznání, aby vás
udržela na zemi. Věda nežádá slepou oddanost, ale kritické myšlení a
ochotu přijmout důkazy.
Víra je ze své podstaty přijetí něčeho, co nelze dokázat a obvykle ani
vyvrátit. Věda naopak stojí na empirických důkazech a vyvratitelných
hypotézách. A hlavně: je připravena revidovat své závěry.
Tohle si málokdo uvědomuje. Často slyším: „Vědci dnes tvrdí tohle a
nedávno tvrdili něco jiného!" Říkají to vítězoslavně, jako by vědu
nachytali při podvádění. Ale to je naopak její přednost! Že se vyvíjí a
přizpůsobuje novým poznatkům.
Věda není všemocná. Má své limity a nemůže odpovědět na každou
otázku. Víra, že věda vyřeší vše, není věda – je to scientismus,
nové náboženství. Věda je nejlepší nástroj, který máme k dispozici,
pro pochopení světa kolem nás, i když není dokonalý.
Před dvaceti lety jsme s kamarádem uvízli na týden v obci jménem
Písek. Probíhal tam filmový festival. Vyzvídali jsme od místních, kterou
restauraci nám doporučí, a všichni se překvapivě jednomyslně shodli na
jedné jediné, která je prý best of Písek. Už si nepamatuju její název,
ale hned při vstupu jsme seznali, že tohle nebo nic pro nás zpovykané
Brňáky, a když paní odpověděla kamarádovi, že jediné vegetariánské
jídlo, které mají, je svíčková, kterou mu přinese bez masa, jsme se
otočili a šli do prdele.
A tam jsme narazili na další dvě restaurace: indickou a řeckou. Nejprve
jsme zkusili indickou, zrovna tam seděl Ivan Havel, brácha Václava, dali jsme
se s ním do řeči, která začala váznout v okamžiku, kdy jsme pozřeli
jakousi zelenou omáčku, kterážto nám vyrazila dech, slzy, soplík a tak
dále. Byla to naše první indická v životě a kupodivu tento zážitek
odstartoval naši závislost na této kuchyni.
Ve druhé restauraci, řecké, měli skvělé saláty a hlavně víno. Víno
bylo geniální. Na vině jsem si ujížděl. Poprosil jsem servírku, aby mi
prozradila, jak se ten skvost jmenuje, a ona opsala z lahve:
„Imiglikos”.
Je to dvacet let a ten název si stále pamatuju. Snad stokrát jsem zkoušel
Imiglikos hledat v různých obchodech, ale vždycky jsem měl smůlu.
Imiglikos byl pro mě zlatým jablkem věcné touhy.
Letos jsme vyrazili na jachtu do Řecka. Diskutovali jsme, kolik koupit piv,
kolik prosek, kolik ginu, a ja si uvědomil, ze když budu v Řecku, tak chci
pít jedině užasný Imiglikos!
Hned po příletu do Athén jsem vyrazil do města najit tuto delikatesu.
A protože všechno řeším se svým asistentem, ChatGPT, zeptal jsem se ho,
ať mi o této odrůdě něco řekne.
A on píše: imiglikos, což znamená v řečtině polosladké, je víno,
které má vyšší zbytkový obsah cukru…
1892: Alexander Gleason patentuje Časový diagram – mapu
s pohyblivými rameny
Původní záměr: Zjednodušit výuku časových pásem a zeměpisných
souřadnic
Neočekávaný výsledek: Ikona teorií o ploché Zemi
Když Alexander Gleason v roce 1892 vymyslel svou kruhovou mapu světa,
chtěl zjednodušit výuku zeměpisu, ale omylem vytvořil nejkomplikovanější
Rorschachův test všech dob. „Co vidíte na tomto obrázku?“
„Spiknutí!“
Kdyby tušil, že jeho vynález bude jednou považován za svatý grál
teorie ploché Země, pravděpodobně by ho raději použil jako frisbee a hodil
ho co nejdál do Atlantického oceánu. Vlastně bych strašně rád věděl, za
důkaz čeho budou magoři za 100 let považovat třeba takové plánky IKEA
nábytku?
(Mapu jsem objevil, protože ji magoři předávají Vladimíru Remkovi
v tomto skvělém
videu od Jan Látal se slovy „Neznáte mapu pane! A nechte si vyšetřit
oči, ve vesmíru jste viděl kulový. Teda vlastně plochý.“)
Jedna z opravdu nepříjemných věcí na tom, když náhle zemřete, je,
že nemáte pod kontrolou následnou sbírku na Doniu.
Upřímně, představa, že umřu a ponechám tu milující ženu se dvěma
malými dětmi na krku, je opravdu děsivá. Tedy stihnu-li se před tou
tragickou událostí oženit, zplodit děti a pověsit je ženě na krk. Takže
rozhodně jsem pro sbírku. Ale je potřeba citlivě zvolit cílovou částku.
V tomhle se dost chybuje.
Odborníci obecně doporučují tzv. Baťovské cifry. Deset milionů
působí jako červený hadr, zatímco 9.950.000 Kč spíše pohladí. Ale
pozor, pokud má jedno z dětí nějakou fakt blbou nemoc, můžeme jít
klidně na sto až dvěstě milionů. Je to opravdu jemná práce s pricingem.
Málo se experimentuje se slevami. Přeškrtnutých 10 milionů a pod tím
„dnes jen 4 miliony, nebyl to kdovíjak skvělý člověk“ by mohlo
zafungovat výborně.
Ale nejde jen o částku. Ve hře je spousta dalších faktorů, které jako
nebožtík už těžko podchytíte. Proto je nutné sbírku uskutečnit
zavčasu, dokud žijete. Abyste se dozvěděli, kdo a jak ji vyhejtil. Sepsal
jsem proto text, vygeneroval obrázky a požádal Donio o založení sbírky na
své pozůstalé. Měla by být schválená během několika dní, tak sem potom
pošlu odkaz.
A apeluji na vás, nenechávejte věc vyhnít a uspořádejte co nejdřív
svou sbírku i vy.
Lucie Hrdá je superhrdinkou pro oběti domácího násilí. Létá od soudu
k soudu, zachraňuje oběti a školí soudce. Kdyby existovala olympiáda
v prosazování Istanbulské úmluvy, Hrdá by měla tolik medailí, že by je
musela vozit na dvoukoláku.
Takže s velkým překvapením zírám na článek o soudci Švaňhalovi,
který byl obviněn z týrání své partnerky. A hádejte, kdo ho z toho
vysekal? Ano, Lucie Hrdá! A jak ho hájila? No, klasika – partnerka je
nedůvěryhodná a celé trestní řízení je jen trik, jak získat dítě
do péče.
To je úplně absurdní 🤯
Soudce Romana Švaňhala třikrát stanul před soudem. Dvakrát odešel
s podmíněným trestem za týrání své partnerky. Pak na partnerku podal
trestní oznámení, že to byla ona, kdo ho týrala, jenže policie zjistila,
že si to vymyslel, a za to ho odsoudili do třetice. Přesto Švaňhal
o talár nepřišel a dál soudí.
Jistě, někdo namítne, že advokáti pochopitelně hájí i zločince. Ale
tohle je, jako kdyby veganka najednou otevřela řeznictví. Nebo Greta Thunberg
koupila ropnou plošinu. Hrdá si svého klienta svobodně vybrala. A napomohla
tomu, že Nejvyšší soud vydal judikáty, které pohled na domácí násilí
vrátí o 10 let zpátky. Díky Lucko, musíš být na sebe …
Jméno „Hrdá“ by mohlo být použito jako základ pro novou definici
slova pokrytectví ve slovníku. „Hrdování“ by mohlo znamenat
„agresivně prosazovat něco, a pak dělat pravý opak, když se
to hodí“.
Naše oblíbená molekulární genetička Soňa Peková propadla nebezpečné
sektě AllatRa neboli Tvořivá společnost. Vydala bizarní video, ve kterém
s očima plnýma slz a hlasem třesoucím se emocemi tvrdí, že nastává
velké finále, a co lidstvo teď čeká, bude velkolepé, velké, hutné,
husté, ale je nutné tím projít. „Držte svůj tvar, který máte za
poslední čtyři roky obroušen. Neustupte, sviťte, zařte. Buďte to
nejlepší ze sebe, co dokážete. Vše odpusťte. Dočkali jsme se, jdeme do
finále,“ říká Peková, která definitivně převibrovala kamsi mezi
anděly a mimozemšťany.
A teď přichází ta nejlepší část. Její pomatení vyděsilo i krále
pomatenců Igora Chauna. Ten začal pátrat, co se děje, spojil se se Soňou,
měl s ní půlhodinový telefonát, během kterého ho ujistila, že je
úplně v pořádku, a to video je komplet AI. A já jsem královna
ze Sáby.
To video není AI ani náhodou 🙂 Je to autentická Soňa v celé své
záři, zapadající perfektně do série jejich předchozích výstupů.
Ale zaujalo mě, že pomatenci mají své úrovně pomatení, které si
žárlivě střeží. Nechtějí, aby je někdo předběhl v levelu
šílenství. A když jsou takto přistižení, zapírají a předstírají
pomatence menšího.
Jak moc velkou zpátečku Soňa hodí? Pokusí se o návrat do seriózního
světa tím, že poslední 4 roky svede na AI? Nebo zkusí tvrdit, že se to
všechno zdálo Pamele Ewingové? Ať tak nebo tak, mezi ezoláty bude ještě
veselo.
