La Trine

porucha není na vašem přijímači

Na navigaci | Klávesové zkratky

Krádež šutrů způsobuje krátery na Etně

„Turisté si jako suvenýry odnášejí víc vyvřelin, než kolik jich, jinak velmi aktivní sopka Etna, stíhá vychrlit,“ prohlásil zkroušeně náš italský průvodce a ukázal na takovou jakoby prohlubeň v zemi: „Tohle byl ještě před pár lety kopec, po kterém jste se mohli projít. Dnes tu zeje kráter. A takových kráterů jsou v okolí Etny desítky…“

To je drsné. Pochopitelně jsme se cítili provinile, když jsme si pár šutříků kradli do baťohu.

(Nebo průvodce říkal něco jiného, italsky umím akorát latte caldo, takže za přesnost překladu neručím.)


Google Sites: Scamování nebylo nikdy jednodušší

Jedna z nejhloupějších služeb od Google umožňuje komukoliv umístit vlastní obsah na doménu google.com. Jmenuje se Google Sites. Na pár kliknutí si podvodník vytvoří stránku, kde prodává třeba „nejnovější AI od Google“, a protože leží na webu Google, působí důvěryhodně. Např. https://sites.google.com/grudl.com/wow/

Pak si dá na podvodnou stránku reklamu na Facebook a loví oběti. Facebook scam, pokud z něj má peníze, vůbec neřeší. (Na rozdíl od neustálého banování uživatelů, kteří mu vytvářejí obsah, sám jsem takřka permanentně v omezeném režimu.) Koloběh je uzavřen.


Gym, kávy a já: Příběh zaručeného návratu

Je s podivem, jak snadno umím propadnout nějaké závislosti a jak snadno ji opustit. Doma si dávám klidně pět káv denně, ale když vyrazím někam na cesty, vůbec mě nenapadne si na kávu zajít. To samé platí pro sport. Buď se mu věnuju na plno nebo vůbec.

Chodil jsem pětkrát týdne do fitka. Skvělé bylo, že jsem ho měl několik kilometrů daleko, takže jsem tam chodil pěšky, což bylo ještě lepší fitko než pak fitko. Cestou a během tréninku jsem poslouchal odborné podcasty. Neslo to ovoce a musím říct, že po dvou letech této téměř každodenní intenzivní rutiny jsem byl opravdu hodně nachytřenej.

Nicméně se to také pojilo s jednou problematickou věcí: začal jsem zvedat stále těžší váhy. Což je na jedné straně skvělé, protože to znamená pokrok. Ale současně to klade na tělo vyšší nároky, začal jsem pociťovat syndrom počítačové myši, o kterém jsem do té doby neměl tušení. Při benchpressu se mi hlavou honily myšlenky, co by se stalo, kdyby náhodou ruka selhala. Rozdrtí mi tyč hrudník? Přestávalo to být příjemné.

Existuje jeden cvik, kde máte lavičku, trochu ji zvednete, takže není úplně vodorovná, lehnete si na ni s činkou v každé ruce a ty pak zvedáte nad sebe. Když začínáte a v každé ruce držíte třeba 12kg činku, je to v pohodě. Když ale jejich váha překročí 40 kg, objeví se zásadní problém: jak se k čertu vůbec dostat do výchozí polohy? Zkuste si to jen představit. Tehdy jsem musel dlouze spekulovat, jak na to. A tak dále.

A pak, bylo to v září, jsem prostě přestal do gymu chodit. Bez varování, ze sta na nulu. Zrušil jsem členství a začal pracovat na degradaci kondice. Asi po půl roce jsem si řekl, že bych měl opět začít něco dělat a přes web si zaplatil členství v gymu na Letné. A asi o rok a půl později jsem se rozhodl tam i zajít. (Překvapil jsem slečnu u vstupu otázkou: „Můžu se vás zeptat, jestli sem chodím?“ a ona mi potvrdila, že ano, že mám i tento měsíc zaplacený).

Stačily mi tři (slovy tři!) návštěvy posilovny a jsem na stejných vahách jako před dvěma lety. Je na čase dát si pauzu.


Když slevová karta v Krně nefunguje...

Už bych ji potřeboval obnovit!

Tuhle kartičku jsem dostal před deseti lety od přátel z Krna. Měli s ní tehdy velké plány, že na ni dokonce snad budou různé slevy a možná i drinky zdarma v ikonických krněnských barech. Opencard hadra.

Takže když jsem v roce 2013 přijel do Krna, zkoušel jsem, jak jsou s plánem daleko, a předkládal ji na různých místech. Všude se tvářili, že něco takového vidí poprvé, a začal jsem propadat mírné skepsi. Kolem jedenácté večer jsme s partou vyrazili do Livingstone. Procházelo se úzkými dveřmi, kterými šlo vstupovat po jednom, za nimi stáli vyhazovači/prodejci vstupenek. Při placení vstupného 30 Kč jsem vytáhl na bouchače kartu Krňana, zeptal se, zda je na ni sleva, a ten se normálně nasral: „di s tou kartou doprdele, na to nikde žádné slevy nésů,“ a procedil ke kolegovi, že esli ještě někdo vytáhne kartu, dostane po čuni.

Tak jsem se otočil, vykoukl na frontu za dveřmi a říkám: „děcka, připravte si kartičky, tady něco dostanete.“


Děti si nově hrají na slepou bábu

Dnešní korektní děti:

„Děcka, pojďte si hrát na člověka v pokročilejším věku se statusem ženy přiděleným při narození, který má zrakové postižení!“
„Jé, a jak se to hraje?“
„Vybere se jeden z nás, kterému se zavážou oči a zatočíme ho dokola. My ostatní pak vydáváme různé zvuky a on nás musí chytit. Když někoho chytí, tak se chycený stane člověkem v pokročilejším věku se statusem ženy přiděleným při narození, který má zrakové postižení.“


AI apokalypsa: Čeká nás vážně vyhynutí lidstva?

Umělá inteligence může vést k zániku lidstva, varovali vedoucí představitelé technologického sektoru v prohlášení, které podepsaly desítky akademiků, expertů a podnikatelů. Prohlášení je nebývale minimalistické, celé jeho znění představuje jediná věta:

„Zmírnění rizika vyhynutí kvůli AI by mělo být globální prioritou vedle dalších celospolečenských rizik, jako jsou pandemie a jaderná válka.“ (https://www.safe.ai/…t-on-ai-risk)

Jeho komprimovaná forma má tu výhodu, že se díky ní snáze dosáhne konsenzu. I mě se to líbí a mám k tomu jen tři drobné výhrady:

  1. Neuváděl bych příklady dalších celospolečenských rizik. Někdo se může ozvat, proč tam není klima, jiný může zmínku o jaderné válce chápat jako naskakování na ruskou propagandu. Pandemii bych nezmiňoval vůbec, to je nešťastná epizoda, kde jsme jako lidstvo moc neobstáli. Kdyby koronavirus uměl mluvit, rád bych se ho zeptal, jestli si vůbec všiml, že jsme s ním bojovali.
  2. „Vyhynutí“ je zbytečně silné slovo. Vyhynutí čeho? Lidí? V žádném katastrofickém filmu lidé nevyhynou, vždycky někdo přežije. Být takto konkrétní je zbytečné, zůstal bych obecně u „rizik“
  3. Je opravdu nutné tam zmiňovat AI? Nebude pak takové prohlášení vnímáno jako surfování na vlně kolem umělé inteligence? Neotevře to opět Pandořinu skříňku nekonečných debat, co to vlastně inteligence je a jak ji definovat? Dejme to pryč.

„Zmírnění rizika by mělo být globální prioritou vedle dalších celospolečenských rizik.“

Pod tohle se už můžu podepsat.


Kupujete notebook? Co vám v recenzích zatajili

V prosinci 2022 jsem si vybíral nový notebook. Mým cílem byl lehký model okolo 13", ideální na cestování. Předchozí parťák na dlouhých deset let byl Yoga 2 od Lenova, se kterým jsem byl velmi spokojený (měl totiž velký touchpad a podsvícenou klávesnici, což tenkrát měly skoro jen MacBooky). Při mém lovu jsem narazil na pár pastí, na které byste si měli dát pozor.

Klávesnice

Z naprosto nepochopitelného důvodu se výrobci rozhodli šetřit počtem kláves. Takže si vždycky ověřte, jestli má váš vyhlédnutý notebook podstatné klávesy tam, kde mají být. Zhouba, která se rozmohla jako smrtící virus, je mrzačení šipek. Třeba tohle rozložení nedokážu používat. Často je to ještě doprovázeno tím, že výrobce zruší klávesy jako Page-Up apod. a nahradí je kombinací speciální funkční klávesy Fn+šipka, nebo dokonce Fn+Shift+šipka atd. Děs běs. Jediný, kdo nemrzačí klávesnice, je ThinkPad.

Pokud nevíte jistě, které klávesy skutečně používáte, vyzkoušejte program WhatPulse. Stačí týden sledování a ukáže, jaké klávesy používáte jak často. Já tak překvapivě zjistil, že numerickou klávesnici téměř nepoužívám a rozhodl se raději pro menší notebook. Mimochodem, ASUS má skvělou vychytávku – numerickou klávesnici si můžete aktivovat na touchpadu.

Odemykání prstem

Notebooky dnes běžně nabízejí možnost odemykání prstem nebo obličejem (tedy obdoba Touch ID a Face ID od Apple). Je to velmi pohodlná věc, pochopitelně. Ale uvědomil jsem si, že kameru na notebooku vždy přelepuji, takže pokud chci tuto funkci využít, musím sáhnout po modelu, který se odemyká otiskem prstu.

Pokud naopak kameru používáte a stejně jako já jste trochu paranoidní, určitě oceníte, že některé notebooky mají zavírací krytku pro kameru.

OLED

A tady se skrývá největší zrada! O tomhle v žádné recenzi nepíšou.

Dnes si můžete koupit za velice rozumné peníze notebook s OLED displejem. Jde o modernější technologii než LCD a najdeme je už od roku 2017 v iPhonech. Nicméně na iPady nebo MacBooky zatím nedorazily. Že by konečně měly notebooky ze světa Windows v něčem náskok? Ano, displeje jsou opravdu fantastické, a pokud navíc notebook umožnuje HDR zobrazení, v podporovaných aplikacích pocítíte kvalitativní skok. Jen pozor na jednu věc. OLED displej nesmí být dotykový!

Všechny dotykové OLED displeje zobrazují rušivý rastr. Je to nesnesitelné.

I jednolité plochy mají viditelný vzorek. Na takovém notebooku je naprosto nemožné třeba připravovat grafické materiály, protože máte neustále pocit, že musíte ve Photoshopu odstraňovat šum, který ale ve skutečnosti na obrázku není. Je to jen chyba displeje. Která je řádově větší než výhody, jenž OLED přináší. (Samozřejmě je to individuální, každý má jiné oči a někteří lidé rastr vůbec nemusí vidět.)

Pokud jste zvyklí na dotykovou obrazovku, nekupujte si OLED. Pokud naopak na notebooku dotyk téměř nepoužíváte, což byl můj případ, dopřejte si OLED s radostí. Problém je v tom, že některé modely se dnes nabízejí jen v dotykové variantě.

Rozlišení a velikost displeje

Zůstaneme ještě u displeje. V dnešní době si neumím představit, že bych šel do displeje s hrubým rozlišením. Oči máme dávno rozmazlené jemnými displeji na mobilech a tabletech, tudíž rozlišení jako třeba 1920 × 1080 působí jako závan počítačového pravěku. Rozlišení musí být větší. Na druhou stranu příliš velké rozlišení představuje velký (a zbytečný) nápor na baterku.

Takže u 14" uhlopříčky volte rozlišení 2880 × 1800, získáte tak podobnou jemnost pixelů, jako na iPadu. Ideální poměr stran je 16:10, což znamená více místa vertikálně místo rámečku. V případě 16" a více musí být rozlišení ještě vyšší.

Konektory

Protože notebook používám hlavně na školeních, je pro mě vedle ranní kávy nutností také HDMI konektor. Na dřívějším notebooku jsem měl HDMI-mini, což mě nutilo si všude sebou vozit redukci, takže časem jsem si vypěstoval obsedantně kompulzivní poruchu z neustálého kontrolování, jestli ji mám. Bez redukce bych měl velký trabl. Proto si už hlídám, aby notebook měl v sobě všechny potřebné konektory. Je nepochopitelné, jak arogantně se chová ke svým uživatelům Apple, a nutí je pořizovat si sady redukcí k drahému novému hardware. Pár výrobců to po něm opakuje, ale naštěstí je dost těch, kteří konektory nešetří.

180 stupňů

Notebook musí jít rozevřít úplně do plochy. To se mi už mnohokrát osvědčilo při cestování autobusem nebo letadlem. Notebook jednoduše rozevřu, položím spodní hranu na držák na jídlo a displej mám přesně v úrovni očí. A můžu si v klidu pustit film.

AMD vs Intel

Konkurence je základ pokroku. Ve světě procesorů Intel dlouho neměl konkurenci a inovace se skoro zastavily. V posledních letech ale AMD chytlo dech a začalo Intel drtit. Takže volba procesoru už není tak jednoznačná. Po přečtení mnoha testů a recenzí jsem dospěl k závěru, že při zhruba stejném výkonu má dnes nižší spotřebu AMD. Takže notebook s AMD procesorem déle vydrží na jedno nabití baterie a nehučí větráky.

Windows 11

Ujistěte se, že notebook podporuje Windows 11. Tato verze Windows má totiž docela specifické požadavky na hardware. Zatímco dříve šlo běžně na starší notebooky nainstalovat novější verzi Windows, v případě jedenáctky to tak není. Je potřeba se ujistit, že ji podporuje.

Nový vs repasovaný

Pokud by vaše volba padla na ThinkPad nebo jinou typicky korporátní značku, zkuste se podívat na nabídku repasovaných počítačů. Sice mezi nimi nenajdete nejnovější modely, ale cenový rozdíl je obrovský. Pořídíte je za zlomek původní ceny.

Přeji hodně štěstí při výběru nového notebooku. I když vypadají všechny navenek podobně, ďábel se skrývá v detailech.


Facebookové drama: Odhalujeme tajemství vztahových expertů

Když lidé na Facebooku vystaví veřejnému pohledu své špinavé prádélko, odhalí fragmenty křehkých vztahů, a k tomu jako včeličky na květ přiletí stovky cizích neinformovaných lidiček snášejíce své názory, rady či odsudky, vytvářejí společně fascinující strukturovaný hrozen, útvar, který by měl být chráněn UNESCO.

Již není mnoho důvodů mít Facebook. Buďme rádi za každý takový.


Aktivismus LGBTQ+: Jsou aktivisté sami sobě nepřáteli?

Kryštof Stupka, aktivista za práva LGBTQ+ lidí, v podcastovém rozhovoru nazvaném „Miluju penis, dělám nejlepší blowjoby a bojuju za sociální spravedlnost“ řekl tato znepokojivá slova: „Nenávist ve společnosti proti queer lidem vzrůstá. Podle Národního ústavu duševního zdraví řeklo 52 % z dotázaných queer lidi, že se často setkávají s nenávistí a averzí ze strany veřejnosti. Což je jako mindblowing. V roce 2012 to byla půlka co dnes.“

Já už si s tím hlavu lámu od včerejška. Čím to může být? Není třeba čistě teoreticky možné, že ti aktivisté dělají něco nesprávně?


Na křtu knihy: Ondřej versus Taťána!

Před mnoha lety pozvala Michelle Losekoot na křest své knihy Bez Jablka jako kmotry Taťánu Kuchařovou a Ondřeje Brzobohatého. Tehdy čerstvě sezdaný pár. Akce to byla skvělá, zdravé jádro se pak přesunulo do jednoho letenského nonstopu, tehdy totiž takové podniky ještě existovaly, a samozřejmě se na přetřes dostala i dvojice kmotrů. Pamatuju si, že jsme se všichni celkem jednomyslně shodli, že bychom zfleku opíchali Ondřeje, zatímco Taťánu nee. A to i přes to, že se jmenuje po naší nejlepší bonboniéře. Taková tehdy byla doba, děcka.