Žeru pořad Dobrodruh! (Neznáte? Musíte
vidět!) Až tak, že jsem se rozhodl mu vzdát poctu natočením rymejku.
S výraznými autobiografickými prvky. Toť hrubý náčrt scénáře:
Vypravěčka: Dnes se s Davídkem podíváme až do Brna. (V podkresu hraje
monumentální hudba.) Možná jste o tomto místě již mnohé slyšeli, ale
vězte, že zatím málokdo ho skutečně navštívil. Davídek by se chtěl
vydat i do těch nejodlehlejších čtvrtí, kde žijí lidé, kteří ještě
nikdy nespatřili Pražáka.
Florenc, 13.02, hovořím se zoufalým výrazem do kamery: „tady měl stát
náš autobus, ale bylo mi řečeno, že před dvěma minutami ujel… vůbec
nevím co teď…“
Následuje přesun metrem na Hlavák, stojíme u Billy. „Když jedu na
jakoukoliv expedici, tak se vždycky postarám o to, abych měl dost pití.
Kupuji proto 4 litry bílého vína. … No, vezmu raději ještě litr. Tak
ještě jeden. A ještě dva.“
Vypravěčka: Brňané představují jednu z nejvyvinutějších kultur na
Moravě. Mají svůj jazyk i své aktivisty. Ale ne vždy tomu tak bylo,
ještě před nedávnou dobou cestovatele sužovaly obavy z kanibalismu.
Skupinka černochů mi táhne bedny s vínem, oblečením, jeden se
prohýbá pod plasmou. „To je neuvěřitelný, jaký kraviny sebou táhnou,
jen abych měl komfort. Nicméně za chvíli mi jede ÉCé směr Brno, tak se
přesunujeme na druhé nástupiště.“
Záběr, jak koukáme na koncová světla odjíždějícího vlaku.
„PIČIDO!“ Inu co, snad se nám podaří stihnout další vlak za
hodinu.
Střih. O šest hodin později, vlak se blíží k Brnu. „V tuhle
chvíli projíždíme Adamovem, nebezpečnou oblastí před Brnem. Není tady
žádný signál, jen dlouhé tunely a klepu se strachy. Už bych chtěl být
v Brně, protože po těch hodinách ve vlaku mě pěkně bolí zadek.“
Vlak zastavuje na hlavním nádraží, v podkresu Dobytí ráje od
Vangelise. Různě tu posedávají bezďáci. „Přišla mě přivítat celá
vesnice,“ usmívám se a rozdávám bezďákům cíga. „Brňané jsou
nesmírně milí lidé,“ procítěně sděluji, zatímco jednoho hladím po
hlavě, „ale žijí v neuvěřitelně nuzných podmínkách.“
Následuje bezradné hledání vstupu do metra. Nakonec to vzdávám a
opatrně vyrážím do města pěšky. „Nyní najdeme místo, kde
přenocujeme.“ Vcházím do hotelu Slavia a pokouším se na domorodkyni
mluvit hantecem. Vypadá vyplašeně. Střih. Záběr, jak spím na hotelovém
pokoji pod moskytiérou.
Druhý den se oddávám bloumání po Brně, truchlím do kamery, jaký mám
strach, že setkáním s Brňáky se vlastně spolupodílím na zániku jejich
tradičního způsobu života, jelikož mám s sebou spoustu moderních
vymožeností, se kterými se dosud nesetkali.
Pak následuje zvrat. Ve dveřích šaliny si přivřu ruku, následuje úprk
do nemocnice s podezřením na otevřenou zlomeninu, proraženou plíci a
rozdrcenou pánev, výpravu ruším a dlouhé minuty naříkám.
Vypravěčka: Prohlídka i rentgen neprokázaly žádné zranění, ale
Davídek se na pobyt v Brně už necítí. Tak snad příště, no…
Lidskost a humanita.
Položme si otázku: čím se vlastně člověk liší od zvířete? Tím,
že je obdařen rozumem? Tím, že má duši? Schopností abstraktně myslet?
Nebo tím, že na procházce neočichává kolemjdoucím prdel? Jen stěží
bychom našli výstižnější slova, než pronesl Aristoteles: „Nunc
facilisis augue iaculis metus.“
Nyní máte možnost projevit svou lidskost.
Davídek
Davídek je činorodý, společenský a veselý chlapec. Na první pohled
vypadá jako ostatní třicetileté děti. V něčem je ale jiný.
Davídek vždy toužil vydat román. Knihu o mamince
s názvem Babička. Má hotových prvních 15 obrázků. Všechny je pečlivě
rozstříhal, protože by
chtěl vydat hýbací knížku, ne prachsprosté leporelo.
Letos Davídkovi diagnostikovali syndrom karpálního tunelu. A aby toho
nebylo málo, nehezky zakopl a v návalu bolesti pronesl slova, za která se
dodnes tuze stydí. Což se nepříznivě odrazilo na jeho psychice a na
literaturu zanevřel.
A pak… pak se dočetl, že je nominován na cenu Magnesia Litera.
Zatajil se mu dech, vzpomněl si, jak jedenkráte Magnésii vypil a strašně se
z ní
Statistika je neúprosná
Čísla hovoří jasně. Téměř každý, kdo zabodoval v Magnesii Liteře,
vydal knihu. Pošlete Davídkovi hlas. Pro vás je to otázka dvou kliknutí.
Pro Davídka je to šance na lepší život. Šance potřást si rukou s panem
Kanzelsbergerem, vynálezcem knihtisku.
Pokud někdy chcete v dlaních třímat Davídkovu Babičku, pokud toužíte
s ní usínat, dnes máte šanci. Hned teď pošlete hlas.
Je možné, aby se finále Magnesia Litera zúčastnil někdo, kdo
přečetl jenom Neználka? Bude součástí promenáda v plavkách? Nosí si
účastníci vlastní chlast maskovaný v láhvi Magnésie? Tleskal Jan
Tleskač v Kongresu Havlovi? Je 5 velkých písmenek v předchozí větě
něco jako rekord?
„Na tu televizi by přijeli zítra, budeš doma?“
Překvapilo mě, jaký to nabralo spád, když si úkol nechat opravit
nefunkční televizi LG po 3 letech mého snažení vzala včera na
starosti přítelkyně.
„Jo, budu.“
Opraváři mají přijet ukrutně brzy, někdy kolem desáté, takže na
ráno jsem si nachystal kaskádu budíků, nicméně z postele mě vytáhla až
geniální myšlenka, že televizi přenesu z ložnice do obýváku, abych až
přijedou mohl pokračovat ve spánku pokud možno nerušeně.
Jo, ještě jim musím nachystat prodlužku, protože nevím, jestli si vozí
vlastní elektřinu, no a abych se ujistil, že fakt dosáhne, zapojil jsem do
ní televizi, zkusil ji zapnout, naběhla, tak jsem ji vypnul a odebral se zpět
na lože.
Nicméně něco mě zarazilo, nevím přesně co, tak se vracím myšlenkami
o pár vteřin zpět a už začínám tušit: televize se zapnula? Jak se mohla
zapnout, když tři roky nefunguje?
Říkám si: „ser na to, přece kvůli takové blbosti zase nepolezeš
z postele,“ ale prostě mi to nedalo, takový já jsem, tak jsem ji zkusil
znovu zapnout a fakt, koukám do očí Doktorce Quinnové.
Jak k onomu zázraku došlo mi bylo naprosto jasné, prostě na co sáhnu,
to opravím, ustaraný výraz ve tváři byl spíše kvůli opravářům, neboť
jsem si uvědomoval, jak je může taková funkční televize zarmoutit.
Měli dorazit každou chvíli. Přehrával jsem si různé varianty dialogů,
jak jim smutnou skutečnost oznámit. Pustit v televizi obrázek panny Marie a
volat „Zázrak, stal se zázrak, halelujá!“ Nebo to uhrát na blbce? To by
mi mohlo jít, třeba takto:
- Brejden, jsme tu kvůli tý televizi.
- Dobré ráno, již na vás čekám, pojďte dál.
- Tak kdepak ji máte?
- Tady, v obýváku, zrovna koukám na Ázetkvíz.
- Aha, a tu co potřebujete opravit je kde?
- To je ona.
- No ale… ta funguje, ne?
- Ano, ano, funguje, zaplať pánbů, jinak bych na Ázetkvíz nekoukal. Dáte
si kafé, než se do toho pustíte?
- A jak máme opravovat televizi když funguje?
- Mě se neptejte, já se v elektronice vůbec nevyznám. (Tady bych mohl
dodat, že jsem z Brna, pokud by jim to stále nedošlo.)
- No to přece… si z nás děláte srandu? Nejde opravovat televizi, když
funguje.
- Nejde?
- No samozřejmě, tak snad… !!!
- Aha. Jenže tohle třeba na webu vůbec nemáte napsané. Ani do telefonu se
nikdo nezmínil. Přitom stačilo se zmínit a mohli jsme si všichni ušetřit
čas a vy cestu. Ale zase jste bohatší o ponaučení, viďte?
(A já o prachy za opravu.)
Za socialismu se o tom nesmělo mluvit.
Dnes si o tom mluvit nikdo netroufá. Někteří postižení rodiče se mimo
záznam svěřili, že mají strach vypovídat. Čeho se bojí? Vyhrožuje
jim někdo?
Mluvím o případech sebevražd dětí, které se odehrávaly nejčastěji
25. nebo 26. prosince, výjimečně už 24. Všechny tyto hrůzné činy
měly něco společného. Děti si jako cestu z tohoto světa zvolili poměrně
drastický způsob: nabodli se na šroubováček ze stavebnice MERKUR.
Jako dítě jsem si myslel, že jde o pověry. Včera jsem ale dostal od
přítelkyně stavebnici Merkur –
hasičské auto. Dnes jsme se je společně s bratrem rozhodli podle
13krokového návodu postavit.
Když jsme se o čtyři hodiny později blížili ke kroku číslo 2,
začala být patrná jistá nervozita. Bratr čím dál častěji vydával zvuky
připomínající zoufalý smích blázna. Já začal hovořiti velmi
vulgárně. U bodu číslo 3 musela již rodina zasáhnout, to když jsem se
pokusil vrazit si šroubováček do oka. Bratr využil situace, shodil
vánoční stromek a zavřel se na balkoně, že skočí dolů.
Po chvíli dorazila zásahová jednotka. Když se vyjednavač doslech, že
jsme stavěli Merkur, zbledl a zavolal zkušenějšího experta. Ten přijel až
za hodinu: „moc se omlouvám, prodeje Merkuru stoupají a prostě to
nestíháme. O jakou stavebnici šlo?“
„Hasičské auto.“
„Aj,“ policista se zachmuřil.
„Je to vážné?“
„Nebudu vám lhát, není do dobré, ale naštěstí nešlo o Rypadlo, takže
je šance je zachránit. Sežeňte mi co nejvíc Lega…“
Mým drahým rodinným příslušníkům
Řekněme si to konečně narovinu, všichni už máme všechno! (Teda
mluvím za sebe.) Už nám není co kupovat.
Když bloumáme po obchodech a hledáme vánoční dárky, nacházíme leda
to, co bychom si koupili sami sobě, a i toho je pomálu.
Pojďme změnit Vánoce! Budeme si kupovat věci jen pro sebe. A neřešme
ani to, že bychom se na to nějak skládali, protože ve výsledku se stejně
každému investované peníze vrátí.
Ušetříme si spoustu mrzení.
A já s tím začnu už dnes.
Letos jsem si koupil úplně boží notebook a nejnovější iPad. A tím
považuji vánoční dárky pro vás za vyřešené.
Jako Ježíšek nesl svůj kříž, tak i já se včera ze Zličína
plahočil s obřím vánočním stromečkem stromem. Bo se mi
nechtělo čekat, než přijede brácha s autem (stejně jako Ježíšovi).
Trnová kšiltovka zařezaná do hlavy, neskutečná tíha na bedrech, zmučen,
trýzněn, krví a potem zborcen, vlekl jsem se na metro.
Najednou se ke mně někdo blíží. To bude Veronika, statečná žena,
která mi nabídne šátek na utření tváře, říkal jsem si, ale ona se
místo toho ptá, kde je tady IKEA.
Stáli jsem kousek od nepřehlédnutelného svítícího nápisu IKEA.
Říkám si, co by asi tak udělal Ježíš, kdyby se k němu během
křížové cesty prodrala slečna a zeptala se ho: „Pozdravpánbů, hele
nejsu z Jeruzaléma a hledám Golgotu, jak tam ukřižovávaj lidi, nevíte,
kde to je?“
„Ženo,“ odvětil by Ježíš, „zrovna tam mám namířeno, můžete se
přidat.“
„Fákt? Tak to je boží! Hele a můžem trošku zrychlit? Nevím jak vy, ale
mám na večer ještě ňáký plány.“
Jenže já Ježíš nejsem, naopak mi bylo hned jasné, že mě ta slečna
regulérně trollí.
Přemýšlel jsem, co jí odpovědět, ale být se stromem na zádech vtipný
je sakra těžké, tak jsem jí alespoň poslal (mrk mrk) přesně na opačnou
stranu od loga IKEA. Na čtyřproudovou silnici. „Chvíli … po … ní …
půjdete,“ sotva jsem popadal dech, „a … támhle … ji …
přeběhnete.“
„Jé děkuji,“ pravila dívka, otočila se a skutečně se s kamarádkou
vydala na Rozvadovskou spojku.
Pěkné Vánoce všem dobrým lidem!
Škoda, že se toho nedožil Honza.
Ale postupně. Ihned po příchodu na vánoční večírek C&B mi Petr
svěřil úkol: „Vybíráme víno na Ples v Opeře, ochutnej tady těch pět
bílých, pět červených, tři šumivé, na kartičku zaškrtni, které ti
nejvíc chutnalo, podepiš se a hoď to do osudí, bude slosování a trojice
šťastlivců vyhraje valník vítězného vína.“
S kamarádkou Eni jsme pochopili, že osud Plesu v Opeře závisí na
našem chlastání, a protože jsme zvyklí dřít, hned jsme si vykasali
rukávy a že se vrhnem na vína, leč Petr ještě dodal: „Támhle vzadu je
výborný tataráček, támhle vlevo je pán, který tehdá vymyslel, že umřel
Jan Rejžek, a tam vpravo je pán, který o tom napsal na Novinky článek Hudební
kritik Rejžek se brání fámám, že umřel.
Inu, to bude asi ta pražská lumpenkavárna, pomyslil jsem si, a Eni,
protože je slušně vychované děvče (tedy, ehm, do páté hodiny ráno byla,
ale to je zase jiný příběh), ihned věděla, co se patří, vzala losovací
kartičku, podepsala ji Jan Rejžek – in memoriam, já zaškrtal
vína, které by měl Honza jistě rád a hodil ji do slosování.
A nyní příběh pokračuje ve formě filmové montáže, kde si naléváme
sklenice, degustujeme, ovoňáváme, zaškrtáváme, opět naléváme, do toho
prostřihy, kterak diskutujeme s Markétou Lukáškovou & Nikolou, což je
muž, o tom, jak nenahraditelnou osobou pro nás byl Rejžek a nyní nájezd na
detail obličeje, kterak koukám.
Koukám, že se začíná losovat, ale můj lístek vůbec není ve
slosování, on je naopak spíše třímán v ruce, proto rychle na něj píšu
DAVÍᗡƎK (jako font jsem tentokráte zvolil rozverný Drunk Sans) a na
poslední chvíli jej hážu do osudí. Losování se ujímá pan Martin
Janoušek, kterýžto, jak mi bylo pošeptáno, je šéf Komory veřejných
zakázek a expert na takzvané losovačky. Hlouček kolem něj napětím ani
nedýchá, všichni uvažují, kam ten valník doma umístí.
Famfáry, prvním vylosovaným je … tradá … Davídek!!! Prodírám se
davem, potřásám si rukou s panem šéfem C&B, vyseknu děkovačku,
kterou jsem měl původně připravenou na
Oscara, klaním se a usmívám. Juchů!
A nyní losujeme výherce roční zásoby Meyer-Fonné Pinot blanc, kterým
je … tradá … Jan Rejžek in memoriam! Potlesk už je o něco
vlažnější, děkovnou řeč jsem zkrátil a při pohledu do přejících
tváří lidí kolem si uvědomil, že by mi nevadilo, kdyby třetím vítězem
byl pro změnu někdo jiný, jelikož červené stejně nemám rád.
Třetím vylosovaným byl pán, který je organizátorem Plesu v Opeře.
Jeho děkovná řeč byla věcná a stručná: „Hele já jsem se do osudí
fakt neházel, to asi přítelkyně…“, hlouček se rozešel a já musel
uznat, že šéf Komory veřejných zakázek je fakt frajer.
Protože bylo jasné, že večírek již dosáhl svého vrcholu, přesunuli
jsme se do podniku Zlý Časy, kde bylo již po zavíračce, už tam stál jen
číšník, který pronesl něco jako „kvůli tak milým lidem, jako jste vy,
samozřejmě ještě roztočím pípu a naleji vám“ a činil tak po
následující dvě hodiny, poté následoval přesun na Újezd, kde jsme si
s Eni zamávali, ona nasadila lyže a vyrazila na sjezdovku a já šel
zabít draka.
velmi rád bych Vám udělal nové webové stránky. Takové to na internetu.
Jak je to na počítači.
Dělal jsem už webové stránky Vašemu předchůdci Václavu Klausovi www.klaus.cz, tedy krom té hnusné grafiky, tu
dělal někdo jiný, takže nemějte obavy. A web jsem dělal zadarmo,
z čisté lásky k prezidentovi, jak mimochodem zmiňuje
i čestné prohlášení. Na té formulaci jsem tehdy asi malinko trval,
došlo mi to, když jsem se dostal k fragmentu
emailové komunikace mezi Miroslavou Němcovou a Ladislavem Jaklem.
Web fungoval vždy naprosto spolehlivě, s jedním jediným výpadkem, bylo
to dne 1. ledna 2013, když Václav Klaus ohlásil amnestii, aniž by se
poradil se svým webmasterem. Ach ti prezidenti…
Rád bych nyní udělal nový web pro Vás, pane prezidente. Zároveň bych
Vás chtěl ujistit, že příští rok přijdu na předávání státních
vyznamenáních v obleku a nebude žádná ostuda, jako se Sedláčkem.
Děkuji a že zdravím Kačenku
David Grudl
Zlí jazykové tvrdí, že tento článek vůbec není o tom,
proč na českých akcích vystupují striptérky, ale o neschopnosti spolu
komunikovat na sociálních sítích. To je ale bordel.
Jeanne se ptá, proč na českých akcích vystupují pole
tanečnice/striptérky. Pikantní na tom je, že Jeanne, která aktivně
vystupuje za rovnost žen a mužů a odbourávání zlých stereotypů, jen
samotným položením otázky urazila
pole tanečnice, tady i některé naše společné známé. Pole dance je dnes
populární sport a napsat „pole tanečnice lomeno striptérka“ je faul do
vlastních řad.
Ano, na hradeckém Barcampu byla
závěrečná zábavná přednáška s názvem „Programátor ve stripbaru“,
kde speaker pozval na pódium striptérku (přednášku jsem bohužel zmeškal a
nevím, jestli to byla opravdová striptérka nebo jeho kamarádka v roli).
Rozhodně ale jde o ojedinělý případ a žádný trend, jak píše
Jeanne.
Pokud si odmyslím tu část „lomeno striptérka“, tak ano, pole dancing
skutečně trendy je, je čím dál tím více tanečních studií, čím dál
tím víc tanečnic a logicky tedy i nabídek vystoupení. Ženy začínají
s tímto sportem zcela dobrovolně. Ze začátku jsou pole-na, ale snaží se
stát pole-star a chtějí uspět na soutěžích, chtějí vystupovat a slyšet
potlesk od diváků.
Pokud to považujete za „weird trend“, nejlepší bude to jít vysvětlit
lidem do tanečního studia, kde trend vzniká.
Nebyl tam ani Honza, takže o striptérce dále nediskutuje.
Tohle si zaslouží více rozebrat.
- Češi mají výhodu v jazykové bariéře. Když se u nás řekne, že
někdo tančí u tyče, první asociace bude asi taky zakouřený bar a možná
i striptérka. Oproti tomu „pole dance“ zní hodně jinak, ne každý ví,
že „pole“ znamená „tyč“, takže ke směšování nedochází.
- Že na něco mají Američani jiný pohled, není argument. Například
Československo legalizovalo homosexuální styk v roce 1962, USA až v roce 2003. Tedy před ne tak
dávnou dobou by se někdo mohl na internetu ptát, proč v Čechách na
akcích mluví homosexuálové, když pro spoustu Američanů jde o delikventy.
Říkejme tomu kulturní rozdíly a vzájemně je respektujme. To znamená, že
na akci pro Američany nebudeme tlačit vystoupení pole dance, ale také, že
Američan nebude dělat poprask, když na české akci pole dance uvidí.
V každém případě stereotyp „pole dancer = striptérka“ je třeba
rozbít, ne jej posilovat. Je to stejně hloupé, jako macho kecy, že žena
patří za sporák.
Tady bych rád upozornil, že dosud o „tech events“ nebyla řeč, Jeanne
se ptala na „Czech events“. Honza Král si téma upravil tak, aby vyhovovalo
jeho argumentu.
Nejde jen o rockové koncerty. Na afterparty po skvělém Shopcampu byl třeba kouzelník, bowling,
kulečník. Je to tím, že na technické akce chodí úplně normální lidé,
kteří se baví stejně, jako lidé, co chodí na farmaceutické nebo na
knihovnické akce. Takže suitable-argument je značně vratký.
Pokud je s technickými konferencemi neslučitelný jakýkoliv body
building, je vhodné, aby byl pořadatelem třeba Mirek
Uďan? Asi jsem měl být v jeho přítomnosti pohoršen… Ale přiznám
se, že tvítu moc nerozumím, pokud jsem si jej vyložil špatně,
Honzo sorry.
V téhle fázi už nelze dost dobře v diskusi (alespoň ne na Twitteru)
pokračovat. Jednak posilovat zlý stereotyp definitivním hozením striptérek
a pole tanečnic do jednoho pytle, aby byly jako celek neakceptovatelné, a
postavit je proti hudbě, která 99 % lidem vyhovuje (nikoliv, každý
poslouchá jinou hudbu a část lidí si na afterpárty ráda povídá, takže
preferují ticho), není konstruktivní argumentace.
Z takové diskuse bych vystoupil.
Dohoda o ukončení diskuse, super, nejlepší řešení v dané chvíli.
Byť se vyvíjela jakžtakž konstruktivně, dokud do ní Honza Král
nevstoupil.
V těchto diskusích nikdy nesmí chybět Karel Minařík. Ač velmi
inteligentní člověk, tak je to diskutér, který každého, kdo
má jiný názor nebo používá jiný software, od počátku dehonestuje.
Nenamáhá se přijít s jakýmkoliv argument, rovnou vrazí kudlu. (Navíc
přidal do twítu i mě, nezúčastněného, což byl důvod napsat tento
článek.)
A Karmi ještě jednou:
Připomínám, že téma (mírně) změnil Honza Král. Naopak Honza Tichý
napsal, že ke striptérce na hradeckém Barcampu nemá co říct, neboť tam
nebyl. A Karel Minařík na něj v prvním tvítu zaútočí a ve druhém se
ptá, proč se sere do debaty a mění téma?
Právě kvůli demagogům jako je Karmi se nelze o podobných tématech
normálně bavit. Ani tady si netroufnu povolit komentáře, takže mě prosím
poplivejte na Twitteru nebo na svém blogu.
Chtěl jsem probrat nepochopení, na které my, co jsme na volné noze,
občas narážíme.
Přítelkyně teď byla týden doma, protože chytla angínu a do toho se jí
ještě přidaly ňáký homeopatika, a všimla si při té příležitosti, jak
vlastně trávím dny. A říkala mi: „Skvělé, takže zatímco já ráno
vstanu, jedu do práce, tak ty se probudíš a co uděláš, čteš
si iPad.“
Říkám jí: „Tak moment. Ty jdeš do práce, čekáš na bus, pak
5 minut jedeš, pak čekáš na metro, jedeš další čtvrt hodiny, a během
toho si čteš knížku nebo mobil. To je úplně to stejné, co dělám já.
Prostě ber to tak, že TAKY dojíždím.“
„Navíc,“ podotknul jsem, „máme-li někoho litovat, tak mě, protože
na rozdíl od tebe každé ráno dojíždím čtyři hodiny!“
Lidi prostě nepochopí, no.
