Smazali mi komentář. To je omezování svobody slova! Cenzura!
Ne, to není omezování svobody slova. Nikdo ti totiž nebrání napsat
komentář jinam, do jiného fóra, na svůj web atd. A když ti nikdo
nebrání, vypadá vážně dost hloupě vykřikovat cosi o omezování
svobody. Zkus být přesnější: „Nemají zájem o můj názor!“
Proč tam teda mají formulář pro posílání komentářů?
Abys jim ho mohl poslat, a pokud jej shledají hodnotným, uveřejní jej.
V každých novinách nebo časopise najdeš adresu redakce, očekáváš
proto, že jakýkoliv názor, který jim pošleš, tak otisknou? To by
očekával leda blázen… jsi snad blázen?
A proč tam nemají napsané pravidla, které
komentáře mažou?
Myslíš tím, proč není pod formulářem napsáno, že příspěvky nesmí
obsahovat vulgarity, urážky, rasové útoky, spam atd.? To skutečně
potřebuješ seznam pravidel slušného chování? Mně osobně se to jeví
spíš ponižující, jako kdyby mi číšník při vstupu do restaurace
oznámil, že nesmím plivat na zem.
Prostě odesílej každý příspěvek s tím, že máš pouze šanci, že
bude zveřejněn. A podle toho jej i formuluj.
Mažou hlavně kritické komentáře!
Kritické komentáře se často píší pod vlivem emocí a výsledek bývá
děs. Na rovinu, od tebe, který tady před chvíli hystericky vyřvával
„pómóc, omezují tu svobodu slova,“ úplně nemám potřebu nějaký
komentář číst a oceňuji, že mě před ním moderátor uchránil.
Ale prostě je to svinstvo. Tohle mě sere.
Pochopitelně, koho by neštvalo, že o jeho názor není zájem. Se stim
smiř, nebo lépe: zkus své názory kultivovat. Aby bylo zajímavé a
přínosné je číst.
Často se mě lidi ptají, jak vznikl název Nette, což je nejlepší nástroj pro
programování webových aplikací, a v takové chvíli si vždycky v duchu
vynadám, že už musím konečně vymyslet nějakou cool historku, abych
nemusel pokaždé improvizovaně vymýšlet, jelikož realita je v tomto
případě poměrně dost nudná, neboť to vzniklo asi před deseti lety,
ležel jsem ve vaně a decentně onanoval a jak má člověk díky internetu a
snadné dostupnosti erotiky úplně zničenou představivost, tak jsem okem
šátral, jestli nenajdu nějaký obrázek, který by mi pomohl, tedy v rámci
značně omezené nabídky, kterou v koupelně máte, ale třeba na vlasovém
spreji občas bývají slušné fotky, úplně nejvíc by potěšilo tělové
mléko s opálenou krasavicí, co si ho roztírá po bříšku, jako
v reklamách od Nivei, avšak kosmetiku kupovala mamka, takže tam žádné
zajímavé motivy nebyly, třeba na sprchovém krému s příchutí mléka a
medu bylo nakreslené mléko a včela, jako trapas, říkal jsem si, kdyby to
byla alespoň včelka Mája, no a vedle stál holící gel Gillette a byl
natočený tak, že bylo vidět jen to llette a ty ll vypadají jako N a tak na
to Nette koukám a říkám si, že je to docela dobré.
Uzrálo to. Hecl jsem se. Myslím to vážně. Napíšu
knihu!
Vím, že jsem nikdy nedal dohromady nic delšího, než SMS (160 znaků)
nebo status na Facebooku (teda pokud nepočítáme Nette Framework). Ale tentokrát jsem fakt
ochotný tomu věnovat třeba i 14 dní práce a román stvořit.
Celý večer křižuji pokoj sem a tam a přemýšlím, o čem by to mělo
být. Musí tam být Hluboký Lidský Příběh, trocha
napětí i kapička toho lidového humoru. Brrrrr. Co třeba příběh
o týpkovi, otec tří dětí, žijí z huby do ruky, a on večer tajně, aby
to děti a žena nevěděli, žere za postelí Nutellu. Najednou dost
nepříjemně narazí, dojde mu, že je na dně, ale nechce se s tím smířit,
tak bojuje lžičkou o poslední zbytky a jak tak strká hlavu do sklenice,
najednou do ní padne. Letí dovnitř (to je jako metafora, k čemu, to
napíší kritici) až se ocitne v Nutellí noře.
Potkává tu spoustu hrdinů, zažívá s nimi dobré družstva a hodně
z nich sní. Čelí i různým nástrahám a samozřejmě prochází
proměnou. Až nakonec se potká s králem a královnou říše. Oba jsou
v podobě čokoládových figurek. Velmi nenápadně, aniž by jim na to král
přišel, začne královnu dobývat. Naboří se do ní zespoda a velmi
pečlivě ji zevnitř vylíže, tak, aby alobal stále držel
původní tvar.
A teď doják jak prase: maličká princezna Brownie se nevrací
z procházky, všichni ji hledají, když policie najde její prázdný obal,
král propukne v hysterický nářek. Obejme královnu a zjistí, že z ní
zbyl taky jen prázdný obal. V zoufalství si vystřelí mozek Mozartovou
kuličkou.
Ale abych to zkrátil. Příběh běží dál a dál, nakonec se řezník
s prasátkem smíří a slíbí mu, že jen co ho porazí, pověsí řezničinu
na hřebík. Načež táhne na B3, dává šach mat a prasátko je poraženo.
Viktor si pochutnává na jitrničce, ke které si však objednává pivo,
čímž je s abstinencí konec. Prohrává tak sázku a musí udělat tu
nejstrašnější věc, které se celá vesnice staletí obávala.
No, tak to je píčovina…
Ok, zkusím úplně jiný námět. Co třeba: elitní detektiv. Ostře
řezané rysy, hluboký hlas, nelze přehlédnout jizvy v jeho mužném
obličeji. Od neštovic. Nebo akné, nevím. Večer tajně žere za postelí
Nutellu. Přistihne ho jeho holka. Snaží se to zamaskovat, jako že jen
onanoval. Nenápadně utírá hnědý knír. Náhle mu zazvoní mobil: „Doyle!
Ztratila se princezna Brownie!“
Seru na to.
Mírně zamyšlen jdu do kuchyně udělat si smažák.
Mírně zamyšlen trojobaluji hermadůr.
Mírně zamyšlen beru pánvičku a všímám si, že je na povrchu mastná.
Mírně zamyšlen na ni tedy leji trošku jaru.
Duchem nepřítomen pozoruji, jak se roztéká po celém povrchu.
Mírně zamyšlen koukám na pánev, koukám na pánev, … a říkám si: hmm,
olej se krásně roztekl, tak šup s ní na sporák.
Mírně zamyšlen čekám, až se jar zahřeje na správnou teplotu a dávám
tam sýr.
V tu chvíli se i pes, jindy tak věrně stojící u kuchyňské linky,
s povzdechem odebral do pelíšku.
Před drahně lety jsem si vybral zůstatek a zrušil účet u České
spořitelny.
…
…
…
Uplynula spousta času a přišel mi dopis, že jim dlužím asi
pětilitřík, bo za zrušení účtu byl poplatek, který by mě dostal do
mínusu, čímž pádem kompjůtr účet nezrušil, takže mi každý měsíc
strhávali poplatky za vedení účtu a hlavně penále za nepovolený debet,
až to naskákalo do výše, o které se mě rozhodli informovat.
Tak jsem se spravedlivě rozhněval, že hned v pondělí zajdu na pobočku
a udělám tam pěkný bordel! Přišel jsem, zaplatil těch pět tisíc,
zrušil účet podruhé a při odchodu hodil na zem papírek od žvýkačky.
NESERTE GENTLEMANY!
Hráli jsme s bráchou a přítelkyněmi hru Monopoly (něco
jako Dostihy a sázky). Hráči se snaží kupovat pozemky, na nich stavět a
pak vybírat nájem. A tehdy jsem dostal nesmírně cennou lekci.
Stalo, že Verča přišla o všechny peníze a prohrála. Aby se nenudila,
navrhl brácha, že jí dáme nějakou hotovost ze společné pokladny, ať
může ve hře pokračovat. Jenže Verča najednou hrála jinak. Víc riskovala.
Nešlo totiž o „její“ peníze. Možná podvědomě tušila, že když jí
nepadne kostka a přijde o vše, dostane další peníze z pokladny.
Hru to úplně rozložilo. Po pár kolech jsme to zabalili.
Je velmi zajímavé zažít na vlastní kůži, jak taková zdánlivá
drobnost, tedy dotace, může vaše úsilí zcela zničit.
Pochopil jsem, že s dotacemi je nutné nakládat velmi obezřetně,
protože mohou být nebezpečné.
…pokračování
Vždycky jsem k volbám přistupoval s pocitem, že teď je
situace vážná a jde o každý hlas. Jen aby nevyhrálo zlo. Hlavně
nezmařit hlas tím, že bych jej dal malé straně. Raději i přes výhrady
volit na jistotu. Byla to blbost.
Teď vím, že jsem pomáhal velkým stranám upevňovat monopol moci. Hlas
pro malou stranu totiž není vyhozeným hlasem.
Aby malá strana překročila 5% hranici a dostala se do parlamentu, je
nejprve nutné přestat taktizovat a prostě jí ten hlas dát. Byť si
nemyslím, že by se to „té mé“ letos povedlo, stejně jí hlas
dám. Proč?
Pokud získá 4 %, nebude to vyhozený hlas. Strana totiž nedostává
prostor v médiích, v průzkumech ji skrývají do sloupečku „ostatní“
a velké konkurenční strany na ni hledí skrze prsty. Kdyby však překročila
4 %, rázem by se z ní stal někdo, s kým je třeba počítat.
Pokud získá 3 %, stále to není vyhozený hlas. Strana dosáhne na
státní příspěvek na činnost, což jsou nemalé peníze, které ji pomohou
lépe se propagovat.
Pokud získá 2 %, ani to není vyhozený hlas. Stranu tvoří lidé,
kteří do ní investují svůj čas. Potřebují vědět, že jejich snaha má
smysl. Že mají příznivce. A že to nemají zabalit. Podpořím je svým
lajkem.
A nakonec, je příjemné volit někoho, koho skutečně volit chci,
namísto menšího zla se skřípěním zubů.
Příběh se odehrává v osmdesátých letech v Československu.
Normalizace pryč, do revoluce daleko, veksláci, estébáci, šedivá hnusná
republika, lidi shrbení. Hlavní hrdinou je týpek, lehce perzekuovaný
režimem, ale nic mimořádného. Někde sežene (nebo si vyrobí, ještě
nevím) hafo zbraní. A vyrazí vystřílet komanče.
Nejprve oddělá předsedu národního výboru, hodně efektně, bouchačku
bude držet pootočenou o 90° a dá u toho skvělou hlášku. Pak sejme
tajemníka, krev cákne na kameru a následně pročistí celej barák, načež
si zapálí buď cígo, nebo doutník, nebo to párátko, co má celou dobu
v koutku úst.
Pak jede do Prahy. A tam začne teprve to pravé maso. Na nastoupené čety
milicionářů nešetří plamenometem ani božími hláškami. Postupně se
dostane až do budovy Federálního shromáždění, tam zrovna všichni
tleskají nějakému plešatému soudruhovi, tak je pokropí sapíkem. Epická
scéna, krve jak z komunistů, za chvíli všichni mrtví. Už chce odejít,
když si všimne, v rohu je ještě nekdo živej, je to Jakeš, řekne mu
„zase sám jak kůl v plotě“ a vychutná si ho srpem a kladivem.
No a teď jde na Husáka. Ten už na něj čeká a jakmile vejde do
Vladislavského sálu, otočí se v křesle a koukne na něj přes své
popelníky, těma děsivě vyzvětšovanýma očima: „Čakal som vás.“
Nastane takový ten dramatický monolog hlavního padoucha, kde vysvětluje své
pohnutky, ale neříká to spatra, nýbrž to čte jako novoroční projev,
vždycky dvě slova na A4, a při každém otočení listu si nasliní prst a
udělá to zvuk, jako když si náš pes líže koule, a najednou sáhne a už
žádnej další nemá a náš hrdina nabije RPG a zamíří a řekne „Gusta
la vista, bejby“ a rozstříkne prezidenta po půlce sálu.
Všichni lidi se radují v ulicích, titulky a konec.
Mnohokrát jsem nad tím přemýšlel. Veleslavný režisér
natočí film ve svých 80 letech. Jistě, obdivuhodný výkon, ale kdo má na
to koukat?
Když umělec zemře dřív, než jeho tělo, a Dunning-Krugerův
efekt mu to blaženě zatají, tak se dlouhá řada červených puntíků na
ČSFD změní na
modré, aby se poté objevilo několik černých, jako předzvěst smrti
fyzické.
Není lepší odejít včas, s grácií, a balit na kolonádě babičky?
Pochopitelně se to týká nejen režisérů, nejen umělců, ale úplně
všech. Třeba programátorů (ano, mě – dokážu se včas odklidit?). Nebo
politiků.
Z médií probleskuje, že se Václav Klaus právě chystá utržit největší
ostudu svého života. Zní to až absurdně, aby tak chytrý člověk …
oh wait … tak jinak: je vám 72 let, jste ješitní jako chlup
v písmenkové polívce a hlavně: posledních 10 let zavření ve
slonovinové věži, obklopení jen těmi, které jste si sám vybral, kteří
(kromě Livie) nemají koule vám říct „si úplný kretén?“, koukáte na
famózní úspěch milovaného soka a necháváte si laskat ego voláním po
svém návratu. To z člověka hodně snadno udělá SUPRKOKOTA.
Klausi, kašli na to, voe.
Doplnění: „Vašíku, můžu mluvit? Hele, tos jim řek dobře,
ty voe.“
Zatímco googlit sám sebe patří mezi natolik lehké formy
samohany, že se nad nimi usmívá i Papež František, hledat se
v diplomkách a bakalářkách je kalibr mnohem těžší a je mi až
žinantní přiznat, kolik hodin jsem včera, po objevení webu Theses.cz, této činnosti věnoval.
Jako takhle: stále žiju v pocitu, že věci, které dělám, používá
hrstka lidí. Takže potěšilo, když mi kdysi Martin Štěpař poslal svoji
bakalářku, která pojednává mimo jiné o Nette
Frameworku. TYVOLÉ, BAKALÁŘKA O NETTE, WOW! (Mimochodem na Theses
není.) Pak se mi doneslo, že snad existuje o Nette i jedna diplomka…
No a včera jsem objevil zmíněný Theses a ten jich vypsal
185!. Od pouhých zmínek kdesi v textu až po práce věnované
čistě Nette.
Vzpomněl jsem si na nejlepšího kamaráda ze střední Jeffa, se kterým
jsme měli už v útlém věku poměrně jasno ve svých životních plánech,
a klidně vám je prozradím. Vlastně to nebyly pouhé plány, šlo o ucelené
strategie, které jsme cílevědomě den za dnem realizovali.
- Chodit tvrdě makat do posilovny. Totiž, děcka, tehdy existovala
povinná vojenská služba a náš plán vznikl proto, abychom na vojně
v klientském vztahu šikanovaný – šikanující byli pokud možno spíš
ti šikanující. Alternativně jsme zvažovali, že bychom mohli být
i takoví ti tvrdí kluci, co se zastanou slabšího a žádnou šikanu
nestrpí, ale to je fuk, podstatné bylo, že jsme skutečně pár let, 5 dní
v týdnu, do posilky chodili a pak najednou … pak najednou jsme dostali oba
modrou knížku. Fail :-/
- Vydělat těžké peníze tím, že založíme náboženství. Ze
studijních důvodů jsme tehdy vymetali všechny břeclavské církve, co jich
bylo. Později na vysoké jsme si mlčky přiznali, že nemáme ty správné
nátury na církev či jiné formy multi-level-marketingu a oba jsme zkejsli
u mnohem trapnější formy získávání peněz, u svobodného
podnikání. Chjo…
- Balit nejhezčí holky. Tak to už si přesně nepamatuji, v čem
plán spočíval, a jestli se nám vůbec povedl, pojďme raději dál.
- Nasrat mladé, až budeme staří. A to tím, že se staneme slavní
a ti hajzlíci se o nás budou muset učit.
Tehdy nás vůbec nenapadlo, že existuje daleko zlomyslnější počin, a to
udělat něco, co se budou nejen učit, ale o čem budou rovnou psát diplomky.
A včera jsem právě ke svému nemalému nadšení zjistil, že si čtvrtý
bod mohu pomaličku odfajfknout. S myšlenkou, kolika studentům jsem otrávil
kus života, který strávili nudným psaním vysokoškolské práce o Nette,
zatímco já nedouk kalil, jsem si nalil sklenici vína a vrhl se do čtení, co
ti smradi sesmolili. Našel jsem hromadu úchyláren i fakt luxusních
egomasáží.
Třeba Porovnání Nette a
Zend Frameworku od Petra Olišara je text, kde přikyvuju do každého taktu
jako na rockovém koncertě:
Nelze usuzovat, že Nette framework je téměř dokonalý – to jistě
není. Prostor pro zlepšení tu je vždy. Podařilo se mi však prokázat, že
pro aplikace malého až středního rozsahu je Nette lepším frameworkem než
Zend. Je o necelých 44% rychlejší, bezpečnější a lépe se učí. … Na
otázku, který framework zvolit, bych ve zvolených verzích odpověděl
jednoznačně: Nette.
Boží je Libor Pečinka s Aplikačním rámcem pro
PHP v češtině (PDF). Liborovi se celkem zalíbila Nette-way, ale už ne
ten podivný jazyk anglický. Z ukázek jeho kódu by měl Ing. Rudolf
Pecinovský, CSc. mohutný orgasmus:
$aplikace = Prostredi::vratAplikaci();
$smerovani = $aplikace->vratSmerovani();
Pak jsem zkusil v egotripu zajít ještě dál a hledat rovnou sebe,
šak co, (základem je mít divné příjmení,
díky tati!) a když jsem narazil na diplomku o tom, jak se Šmehlíkem
prudíme Vodafone, zatančil jsem kozáčka a odebral se spát.
