La Trine

píše samočinný generátor textů

Na navigaci | Klávesové zkratky

Rubrika jakože zápisník

Výslovný souhlas se sexem nestačí

O tom, jak feministky umí dojebat úplně každé téma aneb „Když už ani výslovný souhlas se sexem nestačí.“

Včera jsem narazil na epizodu podcastu Vyhonit ďábla. Holky načetly knihy nějakých hodně woke feministek z Oxfordu, kterým se příliš rozhicovala trouba, a pochopily, že konsent k sexu nestačí. Opravdu ne.

Začnu příběhem dvou studentů z University of Massachusetts. Kluk a holka, byli spolu na rande, pak se přesunuli k němu na pokoj, tam se líbali, holka říká, že nechce soulož, kluk na to „ok, v pohodě“, pokračují v líbání a holka mu zajede rukou mezi nohy, rozepne kalhoty a začne mu dávat blowjob. (Bál jsem se, že odsoudí její jednání, neboť si nevyžádala ústní souhlas, ale ne, příběh pokračuje.)

Po chvíli si kouření uvědomila, že je dost zkouřená, opilá, že se necítí v pohodě, řekla to chlapci, a on že ok, tak se dál líbali, a ona si uvědomila, že chce jít pryč, a on laškovně: tak mi dej dvě minuty, ať tě přesvědčím zůstat, ona se zasmála, ale stejně za chvíli chtěla odejít, začala si upravovat šaty, že půjde, on se zeptal jestli si vymění číslo, tak si ho vyměnili a ona šla domů.

O pár týdnů později, zřejmě poté, co si přečetla nějaké chytré knihy oxfordských feministek, si uvědomila, že byla vlastně sexuálně napadena. Tak toho kluka udala na přestupkovou komisi. „Vím, že jsem tam šla a všechno dělala dobrovolně, a že jsem mohla kdykoliv odejít, ale zároveň cítím v kostech, že to, co se mi stalo, nebylo úplně správné. Týpeček by měl být potrestaný.“

Takže studentíka preventivně vyloučili, zakázali mu chodit na kampus, zcela ho odstřihli, dokonce měl zakázáno kontaktovat jiné studenty. Zhroutil se z toho.

Po nějaké době komise věc uzavřela a rozhodla, že obvinění byla falešná a že je nevinný. Nicméně protože v době, co byl exkomunikován, poslal nějaké slečně friend request, byl ze školy vyloučen.

Konec příběhu🤦‍♂️

A teď se dalších 20 minut podcastu holky spravedlivě pohoršují nad tím, do jaké šílené karikatury kulturní revoluce dospěla … ehm ne, naopak, holky mají načteno, takže dalších 20 minut vysvětlují, proč se studentce stala újma, a litují, že v našem právním řádu by ten borec nejspíš trestu unikl.

V holkách příběh hodně zarezonoval. Vzpomněly si na svůj první sex, který byl velmi konsensuální, byly zamilované, u jedné z nich šlo o dvouletý vztah, sex mít rozhodně chtěly, ale zpětně si uvědomují, že ho asi nechtěly mít z těch správných důvodů. Nestačí se totiž ptát „co chci“, ale je třeba se ptát „jestli bych to chtěla, kdybych nežila v patriarchální společnosti.“ A díky mnoha chytrým knihám si teď uvědomují, že byl na ně tehdá vyvíjen tlak. Ne od těch konkrétních mužů, ale tlak společenský, tlak z očekávání, za což ti muži mohou.

Uvědomily si, že konsent zkrátka nestačí.

Ale úžasná zpráva na závěr: holky prohlásily, že nemají v plánu žalovat nebo jakkoliv trestat ony kluky, se kterými první konsensuální sex měly, takže ti si mohou oddechnout. Velkorysost kurva!


Podle průzkumu v USA a Británii nemá za celý rok ani jednou sex 25 % mileniálů. Každý osmý mileniál je ještě v 26 letech panic nebo panna. Takhle příroda uzavírá kulturní války.


Psaní mě/mně: ultimativní návod

Zhruba před měsícem jsem zkusil sabotovat jedno zcela zbytečné pravidlo, a to psaní mě/mně.

V češtině dělám chyby spíš výjimečně, ale mě/mně mě vždycky při psaní nutilo se na milisekundu zamyslet, což je otravné a trhá to kontinuitu myšlenky. Navíc trpím korektorským čtením, takže mě/mně mě nutí se na milisekundu zamyslet i při čtení. A to je fakt pruda.

Samozřejmě rozlišování mě/mně absolutně žádný význam nemá, jako spousta jiných pravidel nejen v češtině. Je to jen intelektuální obdoba tělesných trestů z mládí, které toužíme dopřát i dalším generacím.

Vypustit pravidlo z hlavy chvíli trvá, je to zakořeněný zvyk. Ale jde to. A je to NÁDHERNĚ ÚLEVNÉ. Za celou dobu mě dokonce ani nikdo neopravil, takže je dost možné, že to stejně skoro nikdo rozlišovat neumí a že jsem celou dobu psal gramaticky správně jen pro několik málo grammar nacistů. Teď se vydávám cestou denacifikace jazyka.

Je možné, že mi to občas ujede a napíšu „mně“, ale věřím, že časem to z hlavy vypustím úplně.

Doporučuju i vám!


Víme, kdo se probudil s největší povolební kocovinou

Dnes se tolik lidí probudilo se strašlivou povolební kocovinou.

Naprosto nevídané volby! Vítězství na nájezdy a napínavé až do poslední chvíle.

Volby, které z parlamentu vymazaly komunisty. „Je to cynické. Podívejte, letos slaví výročí 100 let od založení strany. To jste jim dal pěkný dárek.“

Volby, které z parlamentu vymazaly ČSSD. Stropnický cihlu do ruky neveme, ale v tomhle je na něj spoleh.

Volby, které z parlamentu vymazaly Šlachtu. Dřív, než tam vklouzl. Přitom stačilo pouhých 17.000 hlasů a všechno mohlo být úplně jinak. Češi v alternativní dimenzi budou číst titulky o povolebním vyjednávání mezi ANO, SPD a Přísahou a my nemusíme.

Volby, které z parlamentu vymazaly Piráty … (exploding head emoji) … no, to si zaslouží víc než jednu větu. Vrátím se k nim na konci.

Volby, které z parlamentu vymazaly dva mandáty Okamurovi … ale zase mu tam přivedly staršího brášku. Tak doufám, že Hayato na to naše zlobidlo dohlédne.

Volby, které z parlamentu vymazaly Flákance a sny o 8milionovém bonusu, protože nedosáhl na hranici 1,5 %. Přitom chybělo pouhých 9000 hlasů. Dopoledne ve volebním štábu listuješ katalogem a vybíráš Ferrari, večer myslíš jen na to, jak protivný je hlas vedle sedící Lipovské a vona furt něco žvatlá. Přeju mu to, protože jde o naše peníze, byť o blbou korunu a show předvedl náramnou, a taky protože jsem zlomyslný.

Volby, které z parlamentu vymazaly Trikoloru. A opět se ziskem těsně pod 3% hranicí, tedy stálým ročním příspěvkem 6 000 000 Kč. Ale o Liboru Vondráčkovi myslím ještě uslyšíme.

Volby, které prohrál Babiš.

… prosím, já si to chci napsat ještě jednou …

Volby, které prohrál Babiš.

… a ještě, prosím, čekal jsem na to osm let …

Volby, které prohrál Babiš. Sice je stále s velkým náskokem nejsilnější stranou, ale dnes šel Mára spinkat bez pusinky. A ve tváři Moniky bylo během projevu číst: „Vy to kňů budete poslouchat půl hodiny, ale já s ním musím žít.“

Volby, kde zcela pohořel Urza, kterýžto nechtěl ani jeden hlas, ale stejně nechal za sebou s přehledem pět stran, které hlasy chtěly. Dostal osminu hlasů co Zelení. Tímto by se dal považovat za největšího poražence voleb, nebýt … víte koho.

Piráti.

Začnu optimisticky: celou polovinu mandátů za Piráty tvoří ženy! Dvě… A pak že to nejde.

Včerejší událost navždy vstoupí do dějin politologie. Nikoho do té doby nenapadlo, že spojení do koalice v sobě skrývá tak fatální past. Vždyť jediní odborníci na kroužkování jsou u nás Jiřina Bohdalová a Ivan Langer.

Příznivcům celý masakr dlouho nedocházel. Marcela a sloupečky např. tvrdili, že PIRSTAN má 15,2 %, což bylo dost pod očekávání, ale už nebyl vidět rozpis na mandáty, podle kterého by se ty procenta rozdělily na Starostové 13,9 % a Piráti 1,23 %. Míň než Flákanec.

Nálada ve volebním štábu musela být jako když si dva přátelé vyrazí na večeři a jednomu přijde esemeska, že právě vyhrál jackpot, a druhému volá policie, že se mu v autě zabili rodiče. Zrovna když mu jeli oznámit výsledky z nemocnice, podle kterých má rakovinu. Do toho přináší číšník prvnímu bratru voňavou kachničku a druhému se omlouvá, že na něj zapomněli. A kuchyně právě zavřela. A ještě mu nějakej čur*k dal čerstvě vydanou knihu na ulož.to. Víte… tohle umí u stolu vykouzlit celkem blbou atmosféru. Pročež Ivan má můj neskonalý respekt, že dokázal po večeři předstoupit před kamery a říct, jak skvěle volby dopadly.

Tak snad i rozchod Ivana s Vítem bude smířlivý. Do budoucí čtyřkoalice zapadají Piráti nejméně a jejich mandáty nepotřebují.


Marika

Před nějakou dobou jsem na sebe vykecal příběh, ze kterého vycházím jako naprostý zoufalec.

Když prohlásím, že jsem stydlivý introvert, odpovědí je vždycky něco jako „Haha, ty? No to určitě.“ Jenže jsem.
„Nejseš! Pamatuju si na naše první setkání a zaujal jsi mě právě svým sebevědomým vystupováním.“
„Protože jsem plachý introvert, co sebevědomé vystupování pouze předstírá,“ vysvětluju, ale stejně narážím na nevěřící pohledy. A tak jsem na podporu svých slov vyzradil tento příběh z roku 1998, kdy jsem byl poprvé na Letní filmové škole v Uherském Hradišti.

LFŠ neboli Filmovka není žádnou školou, jde o regulérní festival, na který mě na konci devadesátek vytáhl spolužák Petr Nožička. Festival mě okamžitě nadchnul a nadával jsem si, že jsem tam nezačal jezdit dřív. Nejprve jsem byl horlivý návštěvník, co obráží projekce od božího rána až do závěrečné půlnoční, pak jsem se jednou opil s debutujícím režisérem a objevil, že festival může mít i jiné dimenze než jen sezení v kině.

Nejvíc mě ale zaujalo, kolik film přitahuje dívek. Na Filmovce byla zjevná přesila děvčat, zejména intelektuálek v batikovaných šatech. A já pochopil, že tohle velké tajemství nesmím nikomu prozradit, nesmím o LFŠ mluvit před muži, aby kouzlo přesily co nejdéle vydrželo.

Jedna z nich, kterou si dodnes pamatuju, byla krásná štíhlá dívka se zrzavými vlasy až do pasu.

No a pointa příběhu je v tom, že já neměl koule ji za celou dobu oslovit. A tehdy festival trval 10 dní.

„Davide, to že jsi neměl koule oslovit jakousi holku v roce, kdy já měla sotva dva roky, nic nedokládá.“
„Počkej, ono to pokračuje…“

Jak říkám, LFŠ mě nadchlo a tudíž jsem tam přijel i za rok. A světe div se, ta krásná zrzka tam byla zase.

„Hezký! A jak se jmenovala?“
„To nevím.“
„Si už nepamatuješ, co?“
„Ne, prostě ani o rok později jsem se neodvážil ji oslovit.“

Uplynulo dalších několik let a s železnou pravidelností jsem každé prázdniny trávil jeden nádherný týden v Uherském Hradišti. Sledoval jsem, jak se město mění. Jak vzkvétá. Vznikaly první útulné kavárny, první restaurace, kde sa už i dalo žrat, zrekonstruovali bazén a postavili tobogán. Město se měnilo, ale jedna věc zůstávala: na každém ročníku Filmovky jsem zahlédl ji. Vlastně ještě něco zůstávalo: moje nesmělost.

Pak jsem několik ročníků vynechal, ale když jsem opět zavítal, byl jsem zvědavý, jestli ji opět uvidím. Ba co zvědavý, on se z toho stal můj vnitřní zahajovací ceremoniál. Teprve když jsem ji zahlédl, ať už kráčet městem, sedět v kině, nebo stát ve frontě na film, teprve tím momentem pro mě opravdu začala Filmovka. Potřeboval jsem vědět, že tam je.

A vždycky tam byla.

Po asi deseti letech…

„Ufff… kolik let ještě tenhle příběh bude trvat? Protože už teď jsi totálně největší loser na planetě.“
„Ale to se snažím celou dobu říct. Nicméně vydrž.“

Uplynulo asi deset let a já poprvé s kamarádem Bleskem navštívil konkurenční filmový festival v Rusku. To byl prosím jiný svět. Kolonáda, léčivé prameny a hlavně nekonečné fronty na lístky. KVIFF mi nikdy nepřirostl k srdci tak, jako jeho slovácký baťůžkářský bratříček, nicméně narazil jsem tam na pár lidí, ze kterých se stali mí blízcí přátelé. A pozor, narazil jsem tam taky na zrzku.

„Tak ona možná byla od filmu! To by vysvětlovalo, žes ji viděl na každém ročníku a na každém festivale.“
„Taky mě to napadlo.“
„A byla?“
„Nevím, protože jsem stále nesebral odvahu ji oslovit.“
„🤦‍♂️“

Roky plynuly. Banda kamarádů, které jsem potkal na svých prvních ročnících LFŠ, se už dávno rozpadla. Založili si rodiny, našli jiné zájmy a ty jiné zájmy jim vysvětlily, že se jim na LFŠ vlastně jezdit nechce. Ale člověk si najde jinou bandu, a pak další, a pak ještě další. Tváře se střídaly, jedna však zůstávala. Na každém ročníku jsem zahlédl ji. Sledoval jsem časosběr jejího života. Pár okamžiků v každém roce. Z dívky vyzrála v ženu.

Těžko se to vysvětluje, ale já měl pocit, jako bychom se důvěrně znali. Byť jsme spolu nikdy nepromluvili.

„Takže fakt nikdy? Tys ji dodneška neoslovil? Kolik to je let …“, ptá se Verča, které jsem tento příběh vyzradil, a zkouší v hlavě počítat, ale já ji předběhnu: „Letos je to 23 let.“
„A proč se s ní neseznámíš?“
„Protože to už není jen tak. Dvacet tři let je ohromná investice. To je životní projekt. Mám prostě obavy. Co když mě pošle do háje? Co když se ukáže, že je úplná kráva?“
„A nebo není. A jezdí tam s někým?“
„Myslím, že je tam vždycky sama.“
„Což je ale docela zvláštní. To totiž vypadá, že celou dobu čeká, kdy ji konečně oslovíš.“
„Eh … to je blbost.“
„Jsi si jistý?“
„Samozřejmě. Ona neví, že existuju. Protože jinak je to nejvíc tragický příběh ever.“
„Ale ty víš, že existuje ona. Co když tam příští rok nebude? Bude tě to mrzet.“

Verča měla samozřejmě pravdu.

A nenechala nic náhodě. Když jsem letos vyrazil na LFŠ, hned mi poslala zprávu: „Potkal jsi ji?“
„Zrovna sedím na filmu,“ nenápadně v kinosále vyťukávám zprávu. „Sedí přímo přede mnou o řadu níž“ a připojuji fotku ramene ve tmě.
„Tak ji po filmu pozvi na pivo.“

Pozvi na pivo… Aha, tak jednoduché to je! Nicméně film skončil, rozsvítilo se, ale už tam neseděla.

Druhý den ji vidím číst si před kinem Hvězda. Je teď ta správná chvíle? Čte si proto, že ji to zajímá, nebo zabíjí čas? Četla si Filmové listy, takže šlo jednoznačně o druhou variantu, ale já si stále nebyl jistý, jestli tohle je ten správný okamžik. Nerad bych to uspěchal.

Třetí den byl můj poslední v Hradišťu. Vlak mi jel až večer a zbývalo mi několik hodin času, tak jsem je šel zabít do parku. Nahlédl jsem do stanu České televize a všiml si, že u vchodu postává i ona. Dobrá náhoda. Ale jinak tam byla nuda, tak jsem přešel o kousek dál do stanu Reflexu, kde probíhal jakýsi rozhovor. A najednou koukám, objevila se tam taky, natáhla se do trávy, poslouchala a relaxovala.

To už malinko vypadalo jako znamení.

(Bůh tuhle historku vypráví tak, že mi doslova seslal na letištní dráhu veškerý personál, aby světelnou navigací s velkým mácháním rukou usilovně gestikuloval, a Grudl na to řekne „to už malinko vypadalo jako znamení.“)

Tak jsem asi ještě deset minut váhal (ano, ale co je to proti 23 rokům!) a pak se k ní naklonil a zeptal se, jestli nepůjdeme raději na pivo. Zamyslela se úplně kratičce a kývla, že jo. Vstala, usmála se, podala mi ruku a řekla, že se jmenuje Marika.

Zamířili jsme do Johnyho beertrucku s pivními speciály, koupil jsem dvě piva a posadili jsme se k lavici. Já byl normálně rozrušený z toho, že se to děje. Co říct? Nebo spíš kde začít? Chtěl jsem vědět, co dělala posledních 23 let, co jsme spolu nemluvili, a co dělala předtím. Kým vlastně je? Tak jsme si začali povídat.

Přátelé, byla naprosto skvělá ❤

Jasně, nebyla už mladičká zrzka s vlasy po prdel, ale já ji v ní stále viděl.

Vzpomínali jsme na první ročníky LFŠ, kdy ještě Honza Rejžek psal úžasné sloupky do Filmových listů, jež zařízli poté, co se navezl do Nohavici, který tehdá koncertoval. Vzpomínali jsme na roky hojnosti, když Filmovku řídil Jiří Králík, který se moc netrápil rozpočtem a pojímal akci opravdu velkolepě. Večer nám zpívala Suzanne Vega, odpoledne pro narvané náměstí hrál Laibach (předchůdci Rammstein). Vzpomínal jsme, jak Hradiště roztančil Kusturica s balkánským ansámblem, jak město dunělo v latinskoamerických rytmech pod taktovkou Tam Tam Orcherstra. Na setkání s Terry Gilliamem, Menzelem, Jasným, Jakubiskem, Švankmajerem, Havlem, Herzem a tak dále, a tak dále.

S nikým jiným snad nemám tolik společných zážitků. S nikým jiným jsem nestrávil tolik společných dovolených.

„Wow! A jste v kontaktu?“
„Jo. Vlastně… sama si mě přidala na Facebook.“
„A jak věděla jméno?“
„Taky mě to na pikosekundu zarazilo, než jsem si uvědomil, že mám na krku kartičku se jménem.“
„A znala tě?“
„Myslím, že ne. Jo… a ještě si mě vyfotila 🙂“
„Cože? To je divný, ne?“
„Třeba si nepamatuje lidi. Nebo nevidí 🙂“

Těch pár hodin, co jsme si povídali, uteklo jako mžik. Říkala, že si dává maximálně jedno pivo za rok, ale to odpoledne souhlasila i s dalším.

Jenže pak už jsem musel na vlak. Odcházel jsem na něj s povznášejícím pocitem. Těšil jsem se, že se mám za rok komu ozvat, že je v Hradišti někdo jako Marika.

„Škoda jen, že nebylo víc času, měl jsem ji oslovit už včera,“ prolétlo mi hlavou, a hned jsem se musel sám sobě zasmát, jaký jsem vůl, když se rozhoupávám 23 let a pak lituju jednoho dne.

„Tak to jsi právě složil maturitu z balení děvčat 🙂“ píše Verča.
„Ano, dokázal jsem oslovit holku! Mně se teď otevírá svět netušených možností!“


Včera jsem dlouho do noci programoval a šel spát vyčerpaný, ale stejně jsem si neodpustil datovou chvilku a otevřel na tabletu Facebook. Prstem brouzdám tajmlajnou a najedou na mě kouká Marika a u jejích fotek příspěvek. Začínám ho číst, slova mi nedávají smysl, všímám si, že ho nepsala ona, ale někdo jiný, jen jsou tam její fotky, a z těch slov se mi rozklepaly ruce:

Dnes proběhlo poslední rozloučení se ženou, která mě provázela od dětství. Bude mi velmi chybět. Naše poslední setkání bylo naplněno radostí a štěstím. Kdo jste ji znal, zapalte, prosím, za ni svíčku a vzpomínejte na ni s láskou.

Vím, že kdykoliv budu v Hradišti, budu se ohlížet, jestli nesedíš támhle na trávě, nebo jsi neprošla na protějším chodníku. Už navždy.


Věděli jste, že Dunningův–Krugerův efekt vůbec neexistuje?

Pojďme si zahrát takovou hru.

Budu si myslet číslo od 1 do 100 a vy budete tipovat které. Vždycky vám ale dobře napovím, například, že se nachází cca v polovině. Tipy pak budou např. 50, 45, 57, 41, 53, atd.

Lze předpokládat, že při takové nápovědě bude někdo hádat víc, někdo míň, ale tipy budou oscilovat kolem myšleného čísla.

Nicméně, když si budu myslet hodně malé číslo, jako příklad berme krajní hodnotu 1, a samozřejmě napovím, že jde o hodně malé číslo, tak všechny tipy (kupříkladu 7, 1, 5, 3, …) budou rovny nebo větší než myšlené číslo.

Zároveň, když si budu myslet 100, budou všechny tipy rovny nebo menší.

Na tom není nic překvapivého. Je to přirozená zákonitost, důsledek zadání hry. Asi by vám připadalo jako blbost z toho vyvodit závěr, že „lidé mají tendenci malá čísla přestřelovat a naopak velká čísla podceňují.“

V případě slavného Dunningův–Krugerůva experimentu šlo o to, že lidé hráli podobnou hru a odhadovali své vlastní schopnosti ve třech oblastech. Bohužel výzkumníci zmíněné přirozené zkreslení interpretovali tak, že „lidé s nízkými schopnostmi mají tendenci se výrazně přeceňovat, naopak lidé s vysokou odborností své dosažené výsledky mírně podceňují.“

Teď už víte, proč je to blbost. Ve skutečnosti tehdy v roce 1999 zjistili, že většina lidí je ve svém sebehodnocení poměrně přesná.

Dunningův–Krugerův efekt, byť neexistující, se stal základem dalších dezinterpretací a výkladů. Třeba, že hloupí lidé si myslí, že jsou chytřejší než experti (DK tvrdí pravý opak). Že naopak chytří lidé jsou skromní. Že Donald Trump/Facebook/whatever je příkladem Dunning-Krugerova efektu, protože hlupák se vyjadřuje ke všemu. To už je jen folklor.

Podrobněji u Tal Yarkoni, McGill nebo na Wikipedii.


Pusťte Emu k maturitě!

Přemýšlíte, co si dnes pustit? Mám pro vás tip. Pusťte Emu k maturitě!

Ema je z Hodonína. Což je takové rozvojové okresní město vzdálené asi 20 km od jiného okresního města, od Břeclavi. Ač jsou sobě ještě blíž než Pardubice s Hradcem Králové, o rivalitě nemůže být řeč. My Břeclaváci máme k Hodonínu pěkný bratrský vztah, jako měl třeba Tom Cruise ke svému zaostalému bratrovi v Rainmanovi.

Pravda je, že za komunismu byl Hodonín děsně cool. Měli Tuzex, tank na náměstí a krytý bazén, kde prodávali skutečnou delikatesu – párek v rohlíku. Po revoluci tank zmizel, Tuzex zkrachoval a Břeclav si vybudovala vlastní krytý bazén.

Od té doby nikdo nikdy v Hodoníně nebyl, protože nebyl důvod.

Až letos.

Až letos se mi ozvaly dvě kamarádky s příběhem o slečně Emě, co je na vozíku, touží po vzdělaní, leč hodonínské gymnázium není bezbariérové.

„Cože?“ byl jsem v šoku, „V Hodoníně je střední škola? Myslel jsem, že všichni pracujete na ropných plantážích a vaší ambicí je dožít se čtyřiceti.“

Mé oko však zabloudilo na nápis, který mám vytesaný v pracovně: „Ve 21. století by nemělo být upíráno vzdělání žádnému mladému člověku, ani když je z Hodonína“ a uvědomil si, jak hloupě si je dobírám. OK, uděláme webík! A požádáme lidi o korunu pro dobrou věc. (Samozřejmě jsem se předtím ještě ujistil, že břeclavské gymnázium bezbariérový přístup má, aby snad Hodoňáci neměli něco dřív. Má.)

Víte, systém je takový, že požádat o dotaci na výtah může škola AŽ POTÉ, co ji navštěvuje student s postižením. Až poté může architekt nakreslit plán a zedník dát cihlu k cihle. Což chvíli trvá, takže první pololetí tráví student na vozíčku venku a výklad poslouchá oknem. Brzy přichází zima a sníh, což komplikuje především psaní do sešitu. Dítě je pak mrzuté, že má všechny zápisky rozpité a špatně se mu z nich učí. Může se to odrazit i na prospěchu.

Mé milé kamarádky s požehnáním ředitele školy se rozhodly hacknout systém, získat peníze ve veřejné sbírce a s předstihem vybudovat výtah dřív, než se škola otevře. Respekt!

Rozdíl mezi sbírkou a dotací je v tom, že ačkoliv jde obojí z našich peněz, u sbírky je dáváte dobrovolně a míří na dobrou věc. Že Ema nebude mít rozmazané sešity.

Prosím přispějte!


Přeložené Zkratky Ivana Mládka

Z Polska do Maďarska jsem jel přes Československo
policajti zastavili mé Audi kvůli technické.
Mé Audi se značkou ABT 25–50,
musí teď na generálku do autoservisu.

Jeden či druhý typ rozvodů, co tam má to Audi,
potřebuje z Německa nové součástky.
Jsem doktor a kandidát věd z ČVUT v Praze 2
a ve značkovém servise v Praze 3 mám protekci.

Tenhle špičkový servis opraví krom Audi
BMW, historické motorky, vojenské automobily i britské sporťáky.
Výměnou za dvě alba s Matuškou mi Audi opraví,
když dostanu na ČVUT syna Kelblové.

Kelblová z bytového odboru mistrovi ze servisu,
zařídí do bytu linoleum a teplou vodu.
Linoleum vystavené na Libereckých trzích
musí přivézt skladníkovi řidič náklaďákem.

Všechno dopadne OK za lístky na koncert.
Řidič z RegioJetu má o Leoše Mareše zájem.
Mistr ze servisu známou má na Výstavišti,
její bratr ve špitále dělá sestřičku.

V nemocnici na hajzlu mistr chytil rýmičku
musí na rentgen, vyšetření srdce a mozku.
Spojení servis-vysoká-bytový odbor-
-RegioJet-koncert přerušilo se.

Doktor a kandidát věd z ČVUT dá Audi
se značkou ABT 25–50 do šrotu.
Z Československa do Maďarska doktor z ČVUT
musí chudák autobusem nebo vlakem.

Tak jsem vám to preložil, mileniálové, ať víte o čem to je.


THE RESPIRÁTOR: Šmelina za časů koronaviru

Když řeknu manifest DOGMA JS, všichni znalci kinematografie zbystří.

Jde o způsob natáčení, kdy film vznikne za 23 minut bez scénáře, bez jakékoliv plánu a každá scéna se točí na první dobrou. Písmena JS v názvu manifestu odkazují na průkopníka tohoto stylu Jaromíra Soukupa. Jeho toporné herectví bylo našim dostižným vzorem.

A právě tak vznikl THE RESPIRÁTOR.

„V preapokalyptickém světě, kde lidstvo vymírá na infekci koronaviru, má největší cenu respirátor. Koupit ho nelze. Vyrobit také ne. Na černém trhu platí krutá pravidla. Co jste ochotni pro něj obětovat?“ (oficiální text distributora)


Co spojuje muslimy a koronavirus? Víc než byste čekali!

Březen 2020, měsíc, kdy se jindy rozpolcený národ český semkl pevně dohromady. Bylo úžasné pocítit atmosféru pospolitosti a upřímnou snahu vzájemně si pomáhat ? A vydrželo to několik krásných týd… no… 10 dní. Osm určitě.

A pak jsme se začali bonzovat, když se třeba nudistka opalovala bez Eviny roušky, zřezali jsme nějaké důchodce, že nakupovali dopo a nevypadali staro, policajti zfackovali děvčata a začalo se zdát, že se svět vrací do starých dobrých kolejí.

Ale teprve tento týden přinesl slůvko, které společnost konečně rozdělilo. Promořování. Slovo, jenž je malebnou kombinací slov promočit a vymřít, rozdělilo nejprve ty, kteří mají na starost strategii boje s koronavirem, aby o to přesvědčivěji následně rozdělilo celý národ.

A vznikají tu dvě skupiny. Jedna souhlasí s promořováním a vítá, že se mezi nás dostane virus. Říkejme jim Vítači. Vítači tvrdí, že virus nepředstavuje zas takové nebezpečí, interpretují optimisticky na první pohled hrůzné statistiky úmrtnosti, vysvětlují, že nemoc není o tolik horší nežli chřipka, a umírají na ni především lidé, kteří stejně měli umřít v plánu. Určitá skupina Vítačů očekává, že příchod léta zpomalí pandemii. Pro ně se vžil termín Sluníčkáři.

Proti nim stojí druhá skupina, která se cizího viru bojí. Říkejme jí Xenofobové, využijeme tak již ustálené terminologie. Tito lidé sledují, co virus způsobuje ve světě, a tvrdě odmítají pustit jej do naší země. Bojí se, že Covid znásilní naše babičky a zabije dědečky.

V diskusích do začíná vřít. Xenofobové nevěří, že se virus může začlenit do společnosti, vyzývají Vítače, ať si teda vezmou nějakého vira domů a promoří se sami. A opět je v hledáčku Švédsko. A opět se liší výklad jedněch versus druhých, Jestli politiku vítaní zvládají opravdu dobře, nebo stojí na prahu propasti.

Protože situace je nová, ještě řada tradičních symbolů chybí. Například Xenofobové dosud nemají hudební těleso, které by přišlo s ikonickou písní (co třeba song Nešitá o přednostech roušky z čínské továrny?). Taktéž dochází k pozoruhodnému obratu, kdy v tomto rozdělení společnosti jsou to právě Xenofobové, kdo nekompromisně vyžadují nošení roušek a nikábů, zejména třeba ve školách, zatímco Vítači upozorňují na absurdnost některých nařízení. To by mohlo nezkušeného člověka zmást, tento zvrat jsme opravdu nečekali.

Naštěstí spousta dalších obyčejů zůstala zachována nebo se liší jen mírně. Dnes i tehdy by vás sebrali policajti, pokud byste se proháněli na veřejnosti s osmatřicítkou. Dřív teda kvůli zbrani, dnes kvůli teplotě. Taktéž během uprchlické krize si v MHD přátelé čmoudi raději skrývali obličej, protože by je kvůli barvě kůže mohli napadnout slušní lidé. I dnes si kvůli barvě kůže ukrývají obličej opálení lyžaři, protože nikdy neví, na jak velkou dávku slušnosti narazí. Což mi připomíná, že včera dával v Prostoru X rozhovor Cyril Höschl. Slovy Vítač, barvou lyžař. Byl tak opálenej, že mu cestou domů musel dát někdo pěkně na roušku.


Koronavirus se prošel po městě. Neuvěříte, co se stalo.

Podle všeho, co o koronaviru čtu, se jedná o horší chřipku. Máme velké štěstí, že svět nezasáhla smrtící epidemie, ale jen jakési demo, které ukázalo, jak strašně jsme nepřipravení a jak by nás cokoliv opravdu vážného rozložilo na kousky.

(Vím, že mnoha lidem se u spojení slov „horší chřipka“ otevírá kudla v kapse, za nenošení roušek se udává na policii, to je vliv paniky, zavřete prosím kudličky a odložte telefony, díky.)

  • Ale Davide, v Itálii umírají denně tisíce lidí!

Ano. Věkový průměr umírajících v Itálii je 79.5 roku. (Héj, ten virus v ČR potřebujeme, u nás je délka života jen 78 let!) Vzpomeňte si na zprávy o prvních zemřelých v ČR. Byli to těžce nemocní lidé, kteří zemřeli z úplně jiných důvodů, jen shodou okolností se stihli nakazit koronavirem. Na jaře tak zemřelo mnoho těžce nemocných, který by jinak zemřeli na podzim.

Tohle je IDEÁLNÍ pandemie. Protože mladí se o staré mohou (a musí) postarat, zatímco ekonomika bude nadále fungovat. Naopak Španělská chřipka, co to tu kosila před sto lety, se nejen nezakecala, ale šla po lidech v produktivním věku. Což byl průser.

  • Ale Davide, mezi mrtvými jsou i mladí lidé! Ničí jim to plíce!

Samozřejmě, i na úplně běžnou chřipku umírají mladí lidé, to se výjimečně stává. Jako když nekuřák sportovec dostane infarkt :)

  • Ale Davide…

Už mě neruš, chci dojít k tomu hlavnímu.

Co je cílem ČÍSLO JEDNA, tak poskytnout maximální péči právě starým a nemocným lidem. Ti se nesmí v žádném případě nakazit. Pochopil to i Babiš, který má největší strach sám o sebe, a zavřel se do karantény, sera na funkci. Buona sera.

Pokud se totiž nemoc dostane mezi starší či nemocné, bleskově se zahltí nemocnice. Nejen náš, ale žádný zdravotní systém na světě není připravený na takový nával. Ani za 400 letech nebude, vzpomeňte si, jaký je vždycky poprask na ošetřovně, když ve Star Treku útočí na vesmírnou loď Federace. V žádném případě nechceme, aby nastala situace, kdy se zdravotní personál musí rozhodovat, komu pomůže a koho nechá zemřít.

A vedle toho musíme postupně, ale co nejrychleji, uvolňovat karanténu ostatním. Postupně kvůli tomu, aby nedošlo k zahlcení nemocnic, protože stále tu bude část lidí, kteří budou mít hrozný průběh. Opravdu hrozný. A co nejrychleji proto, že padá ekonomika. Nejsou to jen umělci, kteří jsou teď úplně v píči (nenechte se zmást úsměvy, když vystupují na Mall.tv, je to křeč z hladu), následujeme je tam postupně všichni. Jistě, majitelé DámeJídlo se teď malinko culí, ale i tak souhlasně přikyvují, stejně tak kunsthistorici, kteří byli v píči už předtím a dnes to mohou ostatní školit.

  • Ale Davide, nemůžeme přece vyměnit ekonomiku za nebezpečí nákazy!

Potřebujeme se nákazy zbavit.

Nefunguje to tak, že se koronavirus projde po městě, řekne „Tyjo, tady chcípl pes, v letáku to vypadalo jinak. Stopnem si kapénku a letíme pryč“. Viru se zbavíme tehdy, pokud dostatečné procento populace získá protilátky. Procento se liší od nemoci k nemoci, u těch vysoce infekčních, jako jsou třeba neštovice, to je až 90 % obyvatel. Nemoc vymizí, neboť se neumí šířit ve světě imunních.

Protilátky získáváme třeba očkováním. Ale ne tak, že nám je píchnou. Naopak, píchá se nemoc (brrr), v nějaké oslabené formě (brrr trošku míň). A protilátky si následně vybuduje imunitní systém. Jinak to současná medicína řešit neumí. Proto bude mimochodem dobré začít opět flákat mytí rukou, až se to přežene.

Očkování proti koronaviru nemáme, ale jelikož je jeho smrtnost opravdu velmi nízká, získáme protilátky tak, že se postupně dostatek z nás nakazí. Budeme pár dní bumbat čajíček, koukat na Netflix a budeme nevrlí jak prase. Takže u některých nebude patrná změna. (A maličký zlomeček z nás umře. RIP.)

Nebojme se nákazy! Většinu nás to stejně čeká. Když jsem se doslechl, že to má někdo v baráku, napadlo mě jít olíznout kliku od vchodových dveří, ale správa domu ji stihla desinfikovat. Škoda, tímto způsobem kdysi zachraňovali šamani své kmeny. (Snad není trestné nakazit sám sebe.)

  • Co teda navrhuješ dělat?

Poslouchat vládu, protože věřím (teda doufám), že zodpovědní lidé tohle ví. Byť třeba Prymula se svou někdejší snahou rozjet v královehradecké nemocnici oddělení s čínskou tradiční medicínou je pro mě nevěrohodná osoba a chvílemi mám pocit, že vymýšlí opatření, které mají zbavit ČR umírání jako takového. (Fotomontáž z Dařbujána a Pandrholy, kde Prymula otáčí všem lidem postel, aby už nikdo v ČR nezemřel. Kvůli nemocem, jenom hlady.)

Ale v žádném případě není důvod k panice. Lidstvo dostalo od přírody jen přátelský šťouchanec. Věřte mi, že to brzy skončí a budeme všichni volní, šťastní a tlustí alkoholici ?

Navíc jsou země, které mají díky koronaviru pozitivní bilanci úmrtnosti. Třeba Salvador, kde se kvůli omezení volného pohybu snížil počet vražd na historické minimum. Podle prezidenta Nayiba Bukeleho bylo v březnu v zemi zavražděno jen 65 lidí, ač dříve evidoval tento středoamerický stát někdy i tisíc vražd měsíčně.


Autor není epidemiolog, nemá žádné vzdělání a měl by dělat něco užitečnějšího než psát takové bláboly.


Člověk si musí dávat pozor, co napíše na blog. Když večer sepíšete plán jako tento, hned v pondělí ráno se může stát, že s tím přijde náměstek ministra zdravotnictví. ?