La Trine

před použitím zatřepat myší!

Na navigaci | Klávesové zkratky

Rubrika jakože zápisník

Kupujete notebook? Co vám v recenzích zatajili

V prosinci 2022 jsem si vybíral nový notebook. Mým cílem byl lehký model okolo 13", ideální na cestování. Předchozí parťák na dlouhých deset let byl Yoga 2 od Lenova, se kterým jsem byl velmi spokojený (měl totiž velký touchpad a podsvícenou klávesnici, což tenkrát měly skoro jen MacBooky). Při mém lovu jsem narazil na pár pastí, na které byste si měli dát pozor.

Klávesnice

Z naprosto nepochopitelného důvodu se výrobci rozhodli šetřit počtem kláves. Takže si vždycky ověřte, jestli má váš vyhlédnutý notebook podstatné klávesy tam, kde mají být. Zhouba, která se rozmohla jako smrtící virus, je mrzačení šipek. Třeba tohle rozložení nedokážu používat. Často je to ještě doprovázeno tím, že výrobce zruší klávesy jako Page-Up apod. a nahradí je kombinací speciální funkční klávesy Fn+šipka, nebo dokonce Fn+Shift+šipka atd. Děs běs. Jediný, kdo nemrzačí klávesnice, je ThinkPad.

Pokud nevíte jistě, které klávesy skutečně používáte, vyzkoušejte program WhatPulse. Stačí týden sledování a ukáže, jaké klávesy používáte jak často. Já tak překvapivě zjistil, že numerickou klávesnici téměř nepoužívám a rozhodl se raději pro menší notebook. Mimochodem, ASUS měl skvělou vychytávku – numerickou klávesnici si můžete aktivovat na touchpadu.

Odemykání prstem

Notebooky dnes běžně nabízejí možnost odemykání prstem nebo obličejem (tedy obdoba Touch ID a Face ID od Apple). Je to velmi pohodlná věc, pochopitelně. Ale uvědomil jsem si, že kameru na notebooku vždy přelepuji, takže pokud chci tuto funkci využít, musím sáhnout po modelu, který se odemyká otiskem prstu.

Pokud naopak kameru používáte a stejně jako já jste trochu paranoidní, určitě oceníte, že některé notebooky mají zavírací krytku pro kameru.

OLED

A tady se skrývá největší zrada! O tomhle v žádné recenzi nepíšou.

Dnes si můžete koupit za velice rozumné peníze notebook s OLED displejem. Jde o modernější technologii než LCD a najdeme je už od roku 2017 v iPhonech. Nicméně na iPady nebo MacBooky zatím nedorazily. Že by konečně měly notebooky ze světa Windows v něčem náskok? Ano, displeje jsou opravdu fantastické, a pokud navíc notebook umožnuje HDR zobrazení, v podporovaných aplikacích pocítíte kvalitativní skok. Jen pozor na jednu věc. OLED displej nesmí být dotykový!

Všechny dotykové OLED displeje zobrazují rušivý rastr. Je to nesnesitelné.

I jednolité plochy mají viditelný vzorek. Na takovém notebooku je naprosto nemožné třeba připravovat grafické materiály, protože máte neustále pocit, že musíte ve Photoshopu odstraňovat šum, který ale ve skutečnosti na obrázku není. Je to jen chyba displeje. Která je řádově větší než výhody, jenž OLED přináší. (Samozřejmě je to individuální, každý má jiné oči a někteří lidé rastr vůbec nemusí vidět.)

Pokud jste zvyklí na dotykovou obrazovku, nekupujte si OLED. Pokud naopak na notebooku dotyk téměř nepoužíváte, což byl můj případ, dopřejte si OLED s radostí. Problém je v tom, že některé modely se dnes nabízejí jen v dotykové variantě.

Rozlišení a velikost displeje

Zůstaneme ještě u displeje. V dnešní době si neumím představit, že bych šel do displeje s hrubým rozlišením. Oči máme dávno rozmazlené jemnými displeji na mobilech a tabletech, tudíž rozlišení jako třeba 1920 × 1080 působí jako závan počítačového pravěku. Rozlišení musí být větší. Na druhou stranu příliš velké rozlišení představuje velký (a zbytečný) nápor na baterku.

Takže u 14" uhlopříčky volte rozlišení 2880 × 1800, získáte tak podobnou jemnost pixelů, jako na iPadu. Navíc má skvělý poměr stran 16:10, což znamená více místa vertikálně místo rámečku. V případě 16" a více musí být rozlišení ještě vyšší.

Konektory

Protože notebook používám hlavně na školeních, je pro mě vedle ranní kávy nutností také HDMI konektor. Na dřívějším notebooku jsem měl HDMI-mini, což mě nutilo si všude sebou vozit redukci, takže časem u mě propukly stresy, jestli jsem ji nezapomněl. Bez redukce bych měl velký trabl. Proto si už hlídám, aby notebook měl v sobě všechny potřebné konektory. Je nepochopitelné, jak arogantně se chová ke svým uživatelům Apple, a nutí je pořizovat si sady redukcí k drahému novému hardware. Pár výrobců to po něm opakuje, ale naštěstí je dost těch, kteří konektory nešetří.

180 stupňů

Notebook musí jít rozevřít úplně do plochy. To se mi už mnohokrát osvědčilo při cestování autobusem nebo letadlem. Notebook jednoduše rozevřu, položím spodní hranu na držák na jídlo a displej mám přesně v úrovni očí. A můžu si v klidu pustit film.

AMD vs Intel

Konkurence je základ pokroku. Ve světě procesorů měl Intel dlouho výhradní postavení a inovace se skoro zastavily. V posledních letech ale AMD chytlo dech a začalo Intel drtit. Takže volba procesoru už není tak jednoznačná. Po přečtení mnoha testů a recenzí jsem dospěl k závěru, že při zhruba stejném výkonu má dnes nižší spotřebu AMD. Takže notebook s AMD procesorem déle vydrží na jedno nabití baterie a nehučí větráky.

Windows 11

Ujistěte se, že notebook podporuje Windows 11. Tato verze Windows má totiž docela specifické požadavky na hardware. Zatímco dříve šlo běžně na starší notebooky nainstalovat novější verzi Windows, v případě jedenáctky to tak není. Je potřeba se ujistit, že ji podporuje.

Nový vs repasovaný

Pokud by vaše volba padla na ThinkPad nebo jinou typicky korporátní značku, zkuste se podívat na nabídku repasovaných počítačů. Sice mezi nimi nenajdete nejnovější modely, ale cenový rozdíl je obrovský. Pořídíte je za zlomek původní ceny.

Přeji hodně štěstí při výběru nového notebooku. I když vypadají všechny navenek podobně, ďábel se skrývá v detailech.


Ve válce šipek jsme jako lidstvo prohráli

To se dalo pár chytrých hlav dohromady, bylo tomu ve společnosti HP, a položilo si otázku, která změnila svět počítačů, jak jej známe dnes.

Zeptali se: „K čemu v dnešní uspěchané době, kdy lidé čtou jen titulky, k čemu jsou jim šipky nahoru a dolů nebo klávesy page up a page down?“ A odpověděli si: „K ničemu! Šipky používají jen boomeři. Tedy lidé, co netřídí odpad, nerozlišují dostatek pohlaví, pojďme je kopnout do čéšky nebo tak něco.“

A rozhodli se tyto čtyři nejsporadičtěji používané klávesy spojit a zmenšit jejich velikost na polovinu. Na polovinu velikosti klávesy scroll lock.

Revoluční myšlenku postupně převzali všichni výrobci notebooků. A pokud byla patentovaná, vydělala miliardy dolarů. Na webech se objevovaly děkovné komentáře uživatelů: „Awesome! Vždycky mě sralo, kolik místa šipky zabírají, kolik by se jejich zmenšením ušetřilo deštných pralesů, změnu vítám!“

Vlastně jediný historicky doložený nespokojený zákazník byl nějaký David G., který si koupil takový notebook, vzal si ho na školení a stále místo šipky nahoru mačkal pravý shift, a to v programu PhpStorm, kde double-shift vyvolá velké vyhledávací okno, pročež začal chytat nerva a řval, že to je druhá největší pičovina, která byla v oboru klávesnictví spáchána, a že je nutné obnovit trest smrti.

(Tou první byl trend přidávat na klávesnice tlačítka „sleep“ a „power“ a to přímo pod delete, aby je člověk co nejčastěji trefil omylem, a dělo se tak v nultých letech, kdy ještě uspat a probudit počítač trvalo v řádu minut, takže v té době eviduje Světová zdravotnická organizace nárůst úmrtí na infarkt.)

Čas plynul a svět si začal uvědomovat disproporci mezi velikostí šipek v horizontálním a vertikálním směru. Tuhle diskriminaci nebylo možné přehlížet. A opět se dalo pár chytrých hlav dohromady a rozhodlo se zk…menšit i levou a pravou šipku.

Weby výrobců zaplavily děkovné komentáře uživatelů: „Awesome! Malou šipku mořská želvička mnohem snáze vydechne, zatímco velká by se chudince vzpříčila. Děkujeme!“

Pokud už musíte volit mezi dvěma zly, vězte, že tuto druhou variantu lze používat mnohem lépe než první případ.


Víte, jak AI ovlivní váš život a co s tím?

Jste unaveni z nekonečné záplavy zpráv o umělé inteligenci, které vás nechávají zmatené a plné otázek? Spouštím web Uměligence, který přináší srozumitelné informace o AI pro začátečníky. Který vám ukáže, jak to s umělou inteligencí skutečně je. Jak může změnit váš život, aniž byste se museli prokousávat zbytečnými odbornými termíny. Žádné přehánění nebo polopravdy, jen praktické informace o světě AI.

Dozvíte se tu odpovědi na podstatné otázky kolem ChatGPT, abyste na ně nemuseli zdlouhavě přicházet sami. Najdete tipy, jak pokládat dotazy. Ale web jde i do hloubky a zjednodušeně vysvětluje, jak tento pokročilý jazykový model funguje uvnitř, nebo jak se liší jednotlivé verze.

ChatGPT není jediné téma. Web odpovídá na to, co jsou to neuronové sítě, jaká přinášejí pozitiva i rizika. Snaží se demaskovat různé rozšířené mýty a pověry. Uměligence je tedy praktický průvodce světem AI bez předsudků.

Web postupně buduju a snažím se každý den přidat jedno nové heslo. Klidně napište komentář, jestli narazíte na nejasnost, nebo vám nějaká otázka chybí. A budu rád, když web doporučíte svým známým.

Aktualizováno: spouštím také podcast Uměligence


7 pravidel pro lepší podnik

Když se teď řeší, jak děsně nám vadí děti, tak bych rád také přihodil dřívko do ohně, a sdělil, že mě mnohem víc vadí dospělí, kteří děti okřikují.

Partička dětí si někde běhá, směje se, nebo úplně tiše se snaží nalezeným zapalovačem podpálit kavárnu, když tu poklidnou atmosféru rozřízne vřískot dospělého: „VENDELÍÍÍÍÍNÉÉÉÉÉÉ, CO TO MÁÁÁÁŠ V RUCÉÉÉÉÉÉ????“

Se leknu jak blázen. No je toto normální?

No ale co teprve řvaní na psy!

S někým si povídáš na ulici, líčíš zajímavou historku, a ten člověk po páté ti do toho zařve „FUUUUUJ!!!!! VENDELÍNE, ZAHOĎ TO! NO NESLYŠELS? *Z*A*H*O*Ď*T*O*“. Ať jde někam! Až on bude něco povídat, taky se u toho otočím na nějakýho psa a začnu řvát jak smyslů zbavenej. A když mě ten pes bude úplně ignorovat, bude to působit i velmi autenticky.

A víte co, pojďme si to říct otevřeně. Na děcka a psy řvou hlavně ženské. Tak už konečně zakažme hysterickým ženským chodit do společnosti. Kdy konečně nějaká kavárna zvedne téma a vydá své sedmero:

  1. Pokud k nám chcete přijít s hysterickou ženskou, zeptejte se obsluhy, kam ji můžete zaparkovat, aby její řvaní co nejméně rušilo.
  2. Naše bistro není na hysterky uzpůsobené. Nemáme tu psychology ani odborníky na vztahy. Na stolech bývají nože. A záchody neslouží pro makeup sex. Naše látkové sedačky už vůbec ne.
  3. Nenechávejte ji dramaticky pobíhat po place, mohla by přijít k úrazu jak ona, tak náš personál, a jistě se shodneme, že to druhé ani jeden nechceme.
  4. Pokud se chcete u nás najíst, měl byste odhadnout, zda tu krávu dokážete alespoň po dobu oběda udržet v klidu. Nepřejeme si, aby svým křikem, teatrálním pláčem a pobíháním rušila ostatní hosty. Víme, že ostatní hosté mají obavy, aby pak nespustila i ta jejich hysterka.
  5. Měla by být schopna se najíst na takové úrovni, jak se v lepším podniku očekává. Vyfotit si jídlo, dobře, ale pětiminutové pózování kolem avokádového toastu k tomu opravdu nepatří.
  6. Může se stát, že situaci neohlídáte. Pak je na místě se za manželku omluvit a rozbité sklenice i „létající talíře“ uhradit.
  7. Není vaše žena hysterka? Nebo je pod vlivem sedativ? Ani vy nejste debil? Výborně, pak jste v našem lepším podniku vítání. Ale jak se někdo z vás splaší, tak vás požádáme, ať jdete do prdele.

Zvláštní je, že třeba v Itálii a vůbec jižních národech tohle nevadí.

Viz pravidla Marthy's Kitchen


Uvaří se žába ve vodě?

Tip na jeden experiment, který se náramně hodí pro zimní měsíce.

Dejte velmi pomalu ohřívat hrnec s vlažnou vodou. A ponořte do něj ruku. Cílem je zjistit, co se stane ve chvíli, kdy voda dosáhne bodu varu. Uvaří se ruka, nebo ji stihnete vytáhnout? Anebo pokud máte možnost, nechte ohřívat celou vanu, do které si lehnete.

Co myslíte, jak to asi tak může dopadnout, co?

Pokud si ruku uvaříte, ok, vyhráli jste a uznale pokývám hlavou. Já si totiž myslím, že ji vytáhnete. Nebo z vany vyskočíte. Spíš je téměř nemožné ruku tam udržet. I když se voda ohřívá pomalu. Ba právě o to hůř. Instinkty, náš plazí mozek, v jednu chvíli přeberou iniciativu a zareagují.

Před uvařením nás zachrání ta nejstarší část mozku, kterou mají třeba i žáby. Mají mozek se stejným základním plánem jako my. Přežít.


Až zase někdo vytáhne příběh o žábě, která nevyskočí z vody, tak se asi neudržím a půjdu ho experimentálně uvařit. Žába není debil! Žába je kamarád. A jídlo.


Technologická vyspělost v roce 2022? Budete překvapeni.

Proč, když v roce 2022 v editoru napíšu „kapela byla skvělá a moc se mi líbila“ a změním „kapela“ na „koncert“, tak musím RUČNĚ jako nějaký pračlověk v T602 měnit koncovky u poloviny slov, byla→byl, skvělá→skvělý, líbila→líbil, navíc můžu některou přehlédnout, to prostě nechápu ?‍♂️

Neumí to ani nejnovější tvrdě placený MS Office. Mimochodem, vzpomenete si vůbec na nějakou inovaci ve Wordu za posledních 15 let?

Neumí to ani Google Docs. Ba co hůř, když mám googlí klávesnici a začnu psát „Auto je kra…“, tak mi napoví „krásná“ a „krásný“, doprdele, hlavně, že jsou programátoři tak neskutečně přeplácení, ale výsledky jejich práce jsou úplně na hovno.

Dyť ti lidé na to musí sami narážet dnes a denně, to fakt za celou dobu nikomu neseplo a neřekl si „hele, tady je obrovský prostor pro zlepšení?“

Z vývoje software jsem opravdu otrávený… třeba teď Microsoft přišel s velkou aktualizací Windows 11 a největší novinkou jsou záložky v průzkumníku. Jenže chybí klávesová nebo myšoidní zkratka pro otevření složky do nového tabu ? To je jako představit prohlížeč se záložkama, ale bez ctrl-click / cmd-click. Přitom to rok testovali!

Mám chuť se nechat zaměstnat u nějakého softwarového giganta a od rána do večera na všechny řvát, že jsou kokoti. A měl bych pravdu. Dělal bych to klidně i zadarmo. A dobře. A od srdce.


Výslovný souhlas se sexem nestačí

O tom, jak feministky umí dojebat úplně každé téma aneb „Když už ani výslovný souhlas se sexem nestačí.“

Včera jsem narazil na epizodu podcastu Vyhonit ďábla. Holky načetly knihy nějakých hodně woke feministek z Oxfordu, kterým se příliš rozhicovala trouba, a pochopily, že konsent k sexu nestačí. Opravdu ne.

Začnu příběhem dvou studentů z University of Massachusetts. Kluk a holka, byli spolu na rande, pak se přesunuli k němu na pokoj, tam se líbali, holka říká, že nechce soulož, kluk na to „ok, v pohodě“, pokračují v líbání a holka mu zajede rukou mezi nohy, rozepne kalhoty a začne mu dávat blowjob. (Bál jsem se, že odsoudí její jednání, neboť si nevyžádala ústní souhlas, ale ne, příběh pokračuje.)

Po chvíli si kouření uvědomila, že je dost zkouřená, opilá, že se necítí v pohodě, řekla to chlapci, a on že ok, tak se dál líbali, a ona si uvědomila, že chce jít pryč, a on laškovně: tak mi dej dvě minuty, ať tě přesvědčím zůstat, ona se zasmála, ale stejně za chvíli chtěla odejít, začala si upravovat šaty, že půjde, on se zeptal jestli si vymění číslo, tak si ho vyměnili a ona šla domů.

O pár týdnů později, zřejmě poté, co si přečetla nějaké chytré knihy oxfordských feministek, si uvědomila, že byla vlastně sexuálně napadena. Tak toho kluka udala na přestupkovou komisi. „Vím, že jsem tam šla a všechno dělala dobrovolně, a že jsem mohla kdykoliv odejít, ale zároveň cítím v kostech, že to, co se mi stalo, nebylo úplně správné. Týpeček by měl být potrestaný.“

Takže studentíka preventivně vyloučili, zakázali mu chodit na kampus, zcela ho odstřihli, dokonce měl zakázáno kontaktovat jiné studenty. Zhroutil se z toho.

Po nějaké době komise věc uzavřela a rozhodla, že obvinění byla falešná a že je nevinný. Nicméně protože v době, co byl exkomunikován, poslal nějaké slečně friend request, byl ze školy vyloučen.

Konec příběhu?‍♂️

A teď se dalších 20 minut podcastu holky spravedlivě pohoršují nad tím, do jaké šílené karikatury kulturní revoluce dospěla … ehm ne, naopak, holky mají načteno, takže dalších 20 minut vysvětlují, proč se studentce stala újma, a litují, že v našem právním řádu by ten borec nejspíš trestu unikl.

V holkách příběh hodně zarezonoval. Vzpomněly si na svůj první sex, který byl velmi konsensuální, byly zamilované, u jedné z nich šlo o dvouletý vztah, sex mít rozhodně chtěly, ale zpětně si uvědomují, že ho asi nechtěly mít z těch správných důvodů. Nestačí se totiž ptát „co chci“, ale je třeba se ptát „jestli bych to chtěla, kdybych nežila v patriarchální společnosti.“ A díky mnoha chytrým knihám si teď uvědomují, že byl na ně tehdá vyvíjen tlak. Ne od těch konkrétních mužů, ale tlak společenský, tlak z očekávání, za což ti muži mohou.

Uvědomily si, že konsent zkrátka nestačí.

Ale úžasná zpráva na závěr: holky prohlásily, že nemají v plánu žalovat nebo jakkoliv trestat ony kluky, se kterými první konsensuální sex měly, takže ti si mohou oddechnout. Velkorysost kurva!


Podle průzkumu v USA a Británii nemá za celý rok ani jednou sex 25 % mileniálů. Každý osmý mileniál je ještě v 26 letech panic nebo panna. Takhle příroda uzavírá kulturní války.


Psaní mě/mně: ultimativní návod

Zhruba před měsícem jsem zkusil sabotovat jedno zcela zbytečné pravidlo, a to psaní mě/mně.

V češtině dělám chyby spíš výjimečně, ale mě/mně mě vždycky při psaní nutilo se na milisekundu zamyslet, což je otravné a trhá to kontinuitu myšlenky. Navíc trpím korektorským čtením, takže mě/mně mě nutí se na milisekundu zamyslet i při čtení. A to je fakt pruda.

Samozřejmě rozlišování mě/mně absolutně žádný význam nemá, jako spousta jiných pravidel nejen v češtině. Je to jen intelektuální obdoba tělesných trestů z mládí, které toužíme dopřát i dalším generacím.

Vypustit pravidlo z hlavy chvíli trvá, je to zakořeněný zvyk. Ale jde to. A je to NÁDHERNĚ ÚLEVNÉ. Za celou dobu mě dokonce ani nikdo neopravil, takže je dost možné, že to stejně skoro nikdo rozlišovat neumí a že jsem celou dobu psal gramaticky správně jen pro několik málo grammar nacistů. Teď se vydávám cestou denacifikace jazyka.

Je možné, že mi to občas ujede a napíšu „mně“, ale věřím, že časem to z hlavy vypustím úplně.

Doporučuju i vám!


Víme, kdo se probudil s největší povolební kocovinou

Dnes se tolik lidí probudilo se strašlivou povolební kocovinou.

Naprosto nevídané volby! Vítězství na nájezdy a napínavé až do poslední chvíle.

Volby, které z parlamentu vymazaly komunisty. „Je to cynické. Podívejte, letos slaví výročí 100 let od založení strany. To jste jim dal pěkný dárek.“

Volby, které z parlamentu vymazaly ČSSD. Stropnický cihlu do ruky neveme, ale v tomhle je na něj spoleh.

Volby, které z parlamentu vymazaly Šlachtu. Dřív, než tam vklouzl. Přitom stačilo pouhých 17.000 hlasů a všechno mohlo být úplně jinak. Češi v alternativní dimenzi budou číst titulky o povolebním vyjednávání mezi ANO, SPD a Přísahou a my nemusíme.

Volby, které z parlamentu vymazaly Piráty … (exploding head emoji) … no, to si zaslouží víc než jednu větu. Vrátím se k nim na konci.

Volby, které z parlamentu vymazaly dva mandáty Okamurovi … ale zase mu tam přivedly staršího brášku. Tak doufám, že Hayato na to naše zlobidlo dohlédne.

Volby, které z parlamentu vymazaly Flákance a sny o 8milionovém bonusu, protože nedosáhl na hranici 1,5 %. Přitom chybělo pouhých 9000 hlasů. Dopoledne ve volebním štábu listuješ katalogem a vybíráš Ferrari, večer myslíš jen na to, jak protivný je hlas vedle sedící Lipovské a vona furt něco žvatlá. Přeju mu to, protože jde o naše peníze, byť o blbou korunu a show předvedl náramnou, a taky protože jsem zlomyslný.

Volby, které z parlamentu vymazaly Trikoloru. A opět se ziskem těsně pod 3% hranicí, tedy stálým ročním příspěvkem 6 000 000 Kč. Ale o Liboru Vondráčkovi myslím ještě uslyšíme.

Volby, které prohrál Babiš.

… prosím, já si to chci napsat ještě jednou …

Volby, které prohrál Babiš.

… a ještě, prosím, čekal jsem na to osm let …

Volby, které prohrál Babiš. Sice je stále s velkým náskokem nejsilnější stranou, ale dnes šel Mára spinkat bez pusinky. A ve tváři Moniky bylo během projevu číst: „Vy to kňů budete poslouchat půl hodiny, ale já s ním musím žít.“

Volby, kde zcela pohořel Urza, kterýžto nechtěl ani jeden hlas, ale stejně nechal za sebou s přehledem pět stran, které hlasy chtěly. Dostal osminu hlasů co Zelení. Tímto by se dal považovat za největšího poražence voleb, nebýt … víte koho.

Piráti.

Začnu optimisticky: celou polovinu mandátů za Piráty tvoří ženy! Dvě… A pak že to nejde.

Včerejší událost navždy vstoupí do dějin politologie. Nikoho do té doby nenapadlo, že spojení do koalice v sobě skrývá tak fatální past. Vždyť jediní odborníci na kroužkování jsou u nás Jiřina Bohdalová a Ivan Langer.

Příznivcům celý masakr dlouho nedocházel. Marcela a sloupečky např. tvrdili, že PIRSTAN má 15,2 %, což bylo dost pod očekávání, ale už nebyl vidět rozpis na mandáty, podle kterého by se ty procenta rozdělily na Starostové 13,9 % a Piráti 1,23 %. Míň než Flákanec.

Nálada ve volebním štábu musela být jako když si dva přátelé vyrazí na večeři a jednomu přijde esemeska, že právě vyhrál jackpot, a druhému volá policie, že se mu v autě zabili rodiče. Zrovna když mu jeli oznámit výsledky z nemocnice, podle kterých má rakovinu. Do toho přináší číšník prvnímu bratru voňavou kachničku a druhému se omlouvá, že na něj zapomněli. A kuchyně právě zavřela. A ještě mu nějakej čur*k dal čerstvě vydanou knihu na ulož.to. Víte… tohle umí u stolu vykouzlit celkem blbou atmosféru. Pročež Ivan má můj neskonalý respekt, že dokázal po večeři předstoupit před kamery a říct, jak skvěle volby dopadly.

Tak snad i rozchod Ivana s Vítem bude smířlivý. Do budoucí čtyřkoalice zapadají Piráti nejméně a jejich mandáty nepotřebují.


Marika

Před nějakou dobou jsem na sebe vykecal příběh, ze kterého vycházím jako naprostý zoufalec.

Když prohlásím, že jsem stydlivý introvert, odpovědí je vždycky něco jako „Haha, ty? No to určitě.“ Jenže jsem.
„Nejseš! Pamatuju si na naše první setkání a zaujal jsi mě právě svým sebevědomým vystupováním.“
„Protože jsem plachý introvert, co sebevědomé vystupování pouze předstírá,“ vysvětluju, ale stejně narážím na nevěřící pohledy. A tak jsem na podporu svých slov vyzradil tento příběh z roku 1998, kdy jsem byl poprvé na Letní filmové škole v Uherském Hradišti.

LFŠ neboli Filmovka není žádnou školou, jde o regulérní festival, na který mě na konci devadesátek vytáhl spolužák Petr Nožička. Festival mě okamžitě nadchnul a nadával jsem si, že jsem tam nezačal jezdit dřív. Nejprve jsem byl horlivý návštěvník, co obráží projekce od božího rána až do závěrečné půlnoční, pak jsem se jednou opil s debutujícím režisérem a objevil, že festival může mít i jiné dimenze než jen sezení v kině.

Nejvíc mě ale zaujalo, kolik film přitahuje dívek. Na Filmovce byla zjevná přesila děvčat, zejména intelektuálek v batikovaných šatech. A já pochopil, že tohle velké tajemství nesmím nikomu prozradit, nesmím o LFŠ mluvit před muži, aby kouzlo přesily co nejdéle vydrželo.

Jedna z nich, kterou si dodnes pamatuju, byla krásná štíhlá dívka se zrzavými vlasy až do pasu.

No a pointa příběhu je v tom, že já neměl koule ji za celou dobu oslovit. A tehdy festival trval 10 dní.

„Davide, to že jsi neměl koule oslovit jakousi holku v roce, kdy já měla sotva dva roky, nic nedokládá.“
„Počkej, ono to pokračuje…“

Jak říkám, LFŠ mě nadchlo a tudíž jsem tam přijel i za rok. A světe div se, ta krásná zrzka tam byla zase.

„Hezký! A jak se jmenovala?“
„To nevím.“
„Si už nepamatuješ, co?“
„Ne, prostě ani o rok později jsem se neodvážil ji oslovit.“

Uplynulo dalších několik let a s železnou pravidelností jsem každé prázdniny trávil jeden nádherný týden v Uherském Hradišti. Sledoval jsem, jak se město mění. Jak vzkvétá. Vznikaly první útulné kavárny, první restaurace, kde sa už i dalo žrat, zrekonstruovali bazén a postavili tobogán. Město se měnilo, ale jedna věc zůstávala: na každém ročníku Filmovky jsem zahlédl ji. Vlastně ještě něco zůstávalo: moje nesmělost.

Pak jsem několik ročníků vynechal, ale když jsem opět zavítal, byl jsem zvědavý, jestli ji opět uvidím. Ba co zvědavý, on se z toho stal můj vnitřní zahajovací ceremoniál. Teprve když jsem ji zahlédl, ať už kráčet městem, sedět v kině, nebo stát ve frontě na film, teprve tím momentem pro mě opravdu začala Filmovka. Potřeboval jsem vědět, že tam je.

A vždycky tam byla.

Po asi deseti letech…

„Ufff… kolik let ještě tenhle příběh bude trvat? Protože už teď jsi totálně největší loser na planetě.“
„Ale to se snažím celou dobu říct. Nicméně vydrž.“

Uplynulo asi deset let a já poprvé s kamarádem Bleskem navštívil konkurenční filmový festival v Rusku. To byl prosím jiný svět. Kolonáda, léčivé prameny a hlavně nekonečné fronty na lístky. KVIFF mi nikdy nepřirostl k srdci tak, jako jeho slovácký baťůžkářský bratříček, nicméně narazil jsem tam na pár lidí, ze kterých se stali mí blízcí přátelé. A pozor, narazil jsem tam taky na zrzku.

„Tak ona možná byla od filmu! To by vysvětlovalo, žes ji viděl na každém ročníku a na každém festivale.“
„Taky mě to napadlo.“
„A byla?“
„Nevím, protože jsem stále nesebral odvahu ji oslovit.“
„?‍♂️“

Roky plynuly. Banda kamarádů, které jsem potkal na svých prvních ročnících LFŠ, se už dávno rozpadla. Založili si rodiny, našli jiné zájmy a ty jiné zájmy jim vysvětlily, že se jim na LFŠ vlastně jezdit nechce. Ale člověk si najde jinou bandu, a pak další, a pak ještě další. Tváře se střídaly, jedna však zůstávala. Na každém ročníku jsem zahlédl ji. Sledoval jsem časosběr jejího života. Pár okamžiků v každém roce. Z dívky vyzrála v ženu.

Těžko se to vysvětluje, ale já měl pocit, jako bychom se důvěrně znali. Byť jsme spolu nikdy nepromluvili.

„Takže fakt nikdy? Tys ji dodneška neoslovil? Kolik to je let …“, ptá se Verča, které jsem tento příběh vyzradil, a zkouší v hlavě počítat, ale já ji předběhnu: „Letos je to 23 let.“
„A proč se s ní neseznámíš?“
„Protože to už není jen tak. Dvacet tři let je ohromná investice. To je životní projekt. Mám prostě obavy. Co když mě pošle do háje? Co když se ukáže, že je úplná kráva?“
„A nebo není. A jezdí tam s někým?“
„Myslím, že je tam vždycky sama.“
„Což je ale docela zvláštní. To totiž vypadá, že celou dobu čeká, kdy ji konečně oslovíš.“
„Eh … to je blbost.“
„Jsi si jistý?“
„Samozřejmě. Ona neví, že existuju. Protože jinak je to nejvíc tragický příběh ever.“
„Ale ty víš, že existuje ona. Co když tam příští rok nebude? Bude tě to mrzet.“

Verča měla samozřejmě pravdu.

A nenechala nic náhodě. Když jsem letos vyrazil na LFŠ, hned mi poslala zprávu: „Potkal jsi ji?“
„Zrovna sedím na filmu,“ nenápadně v kinosále vyťukávám zprávu. „Sedí přímo přede mnou o řadu níž“ a připojuji fotku ramene ve tmě.
„Tak ji po filmu pozvi na pivo.“

Pozvi na pivo… Aha, tak jednoduché to je! Nicméně film skončil, rozsvítilo se, ale už tam neseděla.

Druhý den ji vidím číst si před kinem Hvězda. Je teď ta správná chvíle? Čte si proto, že ji to zajímá, nebo zabíjí čas? Četla si Filmové listy, takže šlo jednoznačně o druhou variantu, ale já si stále nebyl jistý, jestli tohle je ten správný okamžik. Nerad bych to uspěchal.

Třetí den byl můj poslední v Hradišťu. Vlak mi jel až večer a zbývalo mi několik hodin času, tak jsem je šel zabít do parku. Nahlédl jsem do stanu České televize a všiml si, že u vchodu postává i ona. Dobrá náhoda. Ale jinak tam byla nuda, tak jsem přešel o kousek dál do stanu Reflexu, kde probíhal jakýsi rozhovor. A najednou koukám, objevila se tam taky, natáhla se do trávy, poslouchala a relaxovala.

To už malinko vypadalo jako znamení.

(Bůh tuhle historku vypráví tak, že mi doslova seslal na letištní dráhu veškerý personál, aby světelnou navigací s velkým mácháním rukou usilovně gestikuloval, a Grudl na to řekne „to už malinko vypadalo jako znamení.“)

Tak jsem asi ještě deset minut váhal (ano, ale co je to proti 23 rokům!) a pak se k ní naklonil a zeptal se, jestli nepůjdeme raději na pivo. Zamyslela se úplně kratičce a kývla, že jo. Vstala, usmála se, podala mi ruku a řekla, že se jmenuje Marika.

Zamířili jsme do Johnyho beertrucku s pivními speciály, koupil jsem dvě piva a posadili jsme se k lavici. Já byl normálně rozrušený z toho, že se to děje. Co říct? Nebo spíš kde začít? Chtěl jsem vědět, co dělala posledních 23 let, co jsme spolu nemluvili, a co dělala předtím. Kým vlastně je? Tak jsme si začali povídat.

Přátelé, byla naprosto skvělá ❤

Jasně, nebyla už mladičká zrzka s vlasy po prdel, ale já ji v ní stále viděl.

Vzpomínali jsme na první ročníky LFŠ, kdy ještě Honza Rejžek psal úžasné sloupky do Filmových listů, jež zařízli poté, co se navezl do Nohavici, který tehdá koncertoval. Vzpomínali jsme na roky hojnosti, když Filmovku řídil Jiří Králík, který se moc netrápil rozpočtem a pojímal akci opravdu velkolepě. Večer nám zpívala Suzanne Vega, odpoledne pro narvané náměstí hrál Laibach (předchůdci Rammstein). Vzpomínal jsme, jak Hradiště roztančil Kusturica s balkánským ansámblem, jak město dunělo v latinskoamerických rytmech pod taktovkou Tam Tam Orcherstra. Na setkání s Terry Gilliamem, Menzelem, Jasným, Jakubiskem, Švankmajerem, Havlem, Herzem a tak dále, a tak dále.

S nikým jiným snad nemám tolik společných zážitků. S nikým jiným jsem nestrávil tolik společných dovolených.

„Wow! A jste v kontaktu?“
„Jo. Vlastně… sama si mě přidala na Facebook.“
„A jak věděla jméno?“
„Taky mě to na pikosekundu zarazilo, než jsem si uvědomil, že mám na krku kartičku se jménem.“
„A znala tě?“
„Myslím, že ne. Jo… a ještě si mě vyfotila ?“
„Cože? To je divný, ne?“
„Třeba si nepamatuje lidi. Nebo nevidí ?“

Těch pár hodin, co jsme si povídali, uteklo jako mžik. Říkala, že si dává maximálně jedno pivo za rok, ale to odpoledne souhlasila i s dalším.

Jenže pak už jsem musel na vlak. Odcházel jsem na něj s povznášejícím pocitem. Těšil jsem se, že se mám za rok komu ozvat, že je v Hradišti někdo jako Marika.

„Škoda jen, že nebylo víc času, měl jsem ji oslovit už včera,“ prolétlo mi hlavou, a hned jsem se musel sám sobě zasmát, jaký jsem vůl, když se rozhoupávám 23 let a pak lituju jednoho dne.

„Tak to jsi právě složil maturitu z balení děvčat ?“ píše Verča.
„Ano, dokázal jsem oslovit holku! Mně se teď otevírá svět netušených možností!“


Včera jsem dlouho do noci programoval a šel spát vyčerpaný, ale stejně jsem si neodpustil datovou chvilku a otevřel na tabletu Facebook. Prstem brouzdám tajmlajnou a najedou na mě kouká Marika a u jejích fotek příspěvek. Začínám ho číst, slova mi nedávají smysl, všímám si, že ho nepsala ona, ale někdo jiný, jen jsou tam její fotky, a z těch slov se mi rozklepaly ruce:

Dnes proběhlo poslední rozloučení se ženou, která mě provázela od dětství. Bude mi velmi chybět. Naše poslední setkání bylo naplněno radostí a štěstím. Kdo jste ji znal, zapalte, prosím, za ni svíčku a vzpomínejte na ni s láskou.

Vím, že kdykoliv budu v Hradišti, budu se ohlížet, jestli nesedíš támhle na trávě, nebo jsi neprošla na protějším chodníku. Už navždy.