La Trine

testováno na lidech

Na navigaci | Klávesové zkratky

Rubrika jakože zápisník

Uvaří se žába ve vodě?

Tip na jeden experiment, který se náramně hodí pro zimní měsíce.

Dejte velmi pomalu ohřívat hrnec s vlažnou vodou. A ponořte do něj ruku. Cílem je zjistit, co se stane ve chvíli, kdy voda dosáhne bodu varu. Uvaří se ruka, nebo ji stihnete vytáhnout? Anebo pokud máte možnost, nechte ohřívat celou vanu, do které si lehnete.

Co myslíte, jak to asi tak může dopadnout, co?

Pokud si ruku uvaříte, ok, vyhráli jste a uznale pokývám hlavou. Já si totiž myslím, že ji vytáhnete. Nebo z vany vyskočíte. Spíš je téměř nemožné ruku tam udržet. I když se voda ohřívá pomalu. Ba právě o to hůř. Instinkty, náš plazí mozek, v jednu chvíli přeberou iniciativu a zareagují.

Před uvařením nás zachrání ta nejstarší část mozku, kterou mají třeba i žáby. Mají mozek se stejným základním plánem jako my. Přežít.


Až zase někdo vytáhne příběh o žábě, která nevyskočí z vody, tak se asi neudržím a půjdu ho experimentálně uvařit. Žába není debil! Žába je kamarád. A jídlo.


Technologická vyspělost v roce 2022? Budete překvapeni.

Proč, když v roce 2022 v editoru napíšu „kapela byla skvělá a moc se mi líbila“ a změním „kapela“ na „koncert“, tak musím RUČNĚ jako nějaký pračlověk v T602 měnit koncovky u poloviny slov, byla→byl, skvělá→skvělý, líbila→líbil, navíc můžu některou přehlédnout, to prostě nechápu ?‍♂️

Neumí to ani nejnovější tvrdě placený MS Office. Mimochodem, vzpomenete si vůbec na nějakou inovaci ve Wordu za posledních 15 let?

Neumí to ani Google Docs. Ba co hůř, když mám googlí klávesnici a začnu psát „Auto je kra…“, tak mi napoví „krásná“ a „krásný“, doprdele, hlavně, že jsou programátoři tak neskutečně přeplácení, ale výsledky jejich práce jsou úplně na hovno.

Dyť ti lidé na to musí sami narážet dnes a denně, to fakt za celou dobu nikomu neseplo a neřekl si „hele, tady je obrovský prostor pro zlepšení?“

Z vývoje software jsem opravdu otrávený… třeba teď Microsoft přišel s velkou aktualizací Windows 11 a největší novinkou jsou záložky v průzkumníku. Jenže chybí klávesová nebo myšoidní zkratka pro otevření složky do nového tabu ? To je jako představit prohlížeč se záložkama, ale bez ctrl-click / cmd-click. Přitom to rok testovali!

Mám chuť se nechat zaměstnat u nějakého softwarového giganta a od rána do večera na všechny řvát, že jsou kokoti. A měl bych pravdu. Dělal bych to klidně i zadarmo. A dobře. A od srdce.


Výslovný souhlas se sexem nestačí

O tom, jak feministky umí dojebat úplně každé téma aneb „Když už ani výslovný souhlas se sexem nestačí.“

Včera jsem narazil na epizodu podcastu Vyhonit ďábla. Holky načetly knihy nějakých hodně woke feministek z Oxfordu, kterým se příliš rozhicovala trouba, a pochopily, že konsent k sexu nestačí. Opravdu ne.

Začnu příběhem dvou studentů z University of Massachusetts. Kluk a holka, byli spolu na rande, pak se přesunuli k němu na pokoj, tam se líbali, holka říká, že nechce soulož, kluk na to „ok, v pohodě“, pokračují v líbání a holka mu zajede rukou mezi nohy, rozepne kalhoty a začne mu dávat blowjob. (Bál jsem se, že odsoudí její jednání, neboť si nevyžádala ústní souhlas, ale ne, příběh pokračuje.)

Po chvíli si kouření uvědomila, že je dost zkouřená, opilá, že se necítí v pohodě, řekla to chlapci, a on že ok, tak se dál líbali, a ona si uvědomila, že chce jít pryč, a on laškovně: tak mi dej dvě minuty, ať tě přesvědčím zůstat, ona se zasmála, ale stejně za chvíli chtěla odejít, začala si upravovat šaty, že půjde, on se zeptal jestli si vymění číslo, tak si ho vyměnili a ona šla domů.

O pár týdnů později, zřejmě poté, co si přečetla nějaké chytré knihy oxfordských feministek, si uvědomila, že byla vlastně sexuálně napadena. Tak toho kluka udala na přestupkovou komisi. „Vím, že jsem tam šla a všechno dělala dobrovolně, a že jsem mohla kdykoliv odejít, ale zároveň cítím v kostech, že to, co se mi stalo, nebylo úplně správné. Týpeček by měl být potrestaný.“

Takže studentíka preventivně vyloučili, zakázali mu chodit na kampus, zcela ho odstřihli, dokonce měl zakázáno kontaktovat jiné studenty. Zhroutil se z toho.

Po nějaké době komise věc uzavřela a rozhodla, že obvinění byla falešná a že je nevinný. Nicméně protože v době, co byl exkomunikován, poslal nějaké slečně friend request, byl ze školy vyloučen.

Konec příběhu?‍♂️

A teď se dalších 20 minut podcastu holky spravedlivě pohoršují nad tím, do jaké šílené karikatury kulturní revoluce dospěla … ehm ne, naopak, holky mají načteno, takže dalších 20 minut vysvětlují, proč se studentce stala újma, a litují, že v našem právním řádu by ten borec nejspíš trestu unikl.

V holkách příběh hodně zarezonoval. Vzpomněly si na svůj první sex, který byl velmi konsensuální, byly zamilované, u jedné z nich šlo o dvouletý vztah, sex mít rozhodně chtěly, ale zpětně si uvědomují, že ho asi nechtěly mít z těch správných důvodů. Nestačí se totiž ptát „co chci“, ale je třeba se ptát „jestli bych to chtěla, kdybych nežila v patriarchální společnosti.“ A díky mnoha chytrým knihám si teď uvědomují, že byl na ně tehdá vyvíjen tlak. Ne od těch konkrétních mužů, ale tlak společenský, tlak z očekávání, za což ti muži mohou.

Uvědomily si, že konsent zkrátka nestačí.

Ale úžasná zpráva na závěr: holky prohlásily, že nemají v plánu žalovat nebo jakkoliv trestat ony kluky, se kterými první konsensuální sex měly, takže ti si mohou oddechnout. Velkorysost kurva!


Podle průzkumu v USA a Británii nemá za celý rok ani jednou sex 25 % mileniálů. Každý osmý mileniál je ještě v 26 letech panic nebo panna. Takhle příroda uzavírá kulturní války.


Psaní mě/mně: ultimativní návod

Zhruba před měsícem jsem zkusil sabotovat jedno zcela zbytečné pravidlo, a to psaní mě/mně.

V češtině dělám chyby spíš výjimečně, ale mě/mně mě vždycky při psaní nutilo se na milisekundu zamyslet, což je otravné a trhá to kontinuitu myšlenky. Navíc trpím korektorským čtením, takže mě/mně mě nutí se na milisekundu zamyslet i při čtení. A to je fakt pruda.

Samozřejmě rozlišování mě/mně absolutně žádný význam nemá, jako spousta jiných pravidel nejen v češtině. Je to jen intelektuální obdoba tělesných trestů z mládí, které toužíme dopřát i dalším generacím.

Vypustit pravidlo z hlavy chvíli trvá, je to zakořeněný zvyk. Ale jde to. A je to NÁDHERNĚ ÚLEVNÉ. Za celou dobu mě dokonce ani nikdo neopravil, takže je dost možné, že to stejně skoro nikdo rozlišovat neumí a že jsem celou dobu psal gramaticky správně jen pro několik málo grammar nacistů. Teď se vydávám cestou denacifikace jazyka.

Je možné, že mi to občas ujede a napíšu „mně“, ale věřím, že časem to z hlavy vypustím úplně.

Doporučuju i vám!


Víme, kdo se probudil s největší povolební kocovinou

Dnes se tolik lidí probudilo se strašlivou povolební kocovinou.

Naprosto nevídané volby! Vítězství na nájezdy a napínavé až do poslední chvíle.

Volby, které z parlamentu vymazaly komunisty. „Je to cynické. Podívejte, letos slaví výročí 100 let od založení strany. To jste jim dal pěkný dárek.“

Volby, které z parlamentu vymazaly ČSSD. Stropnický cihlu do ruky neveme, ale v tomhle je na něj spoleh.

Volby, které z parlamentu vymazaly Šlachtu. Dřív, než tam vklouzl. Přitom stačilo pouhých 17.000 hlasů a všechno mohlo být úplně jinak. Češi v alternativní dimenzi budou číst titulky o povolebním vyjednávání mezi ANO, SPD a Přísahou a my nemusíme.

Volby, které z parlamentu vymazaly Piráty … (exploding head emoji) … no, to si zaslouží víc než jednu větu. Vrátím se k nim na konci.

Volby, které z parlamentu vymazaly dva mandáty Okamurovi … ale zase mu tam přivedly staršího brášku. Tak doufám, že Hayato na to naše zlobidlo dohlédne.

Volby, které z parlamentu vymazaly Flákance a sny o 8milionovém bonusu, protože nedosáhl na hranici 1,5 %. Přitom chybělo pouhých 9000 hlasů. Dopoledne ve volebním štábu listuješ katalogem a vybíráš Ferrari, večer myslíš jen na to, jak protivný je hlas vedle sedící Lipovské a vona furt něco žvatlá. Přeju mu to, protože jde o naše peníze, byť o blbou korunu a show předvedl náramnou, a taky protože jsem zlomyslný.

Volby, které z parlamentu vymazaly Trikoloru. A opět se ziskem těsně pod 3% hranicí, tedy stálým ročním příspěvkem 6 000 000 Kč. Ale o Liboru Vondráčkovi myslím ještě uslyšíme.

Volby, které prohrál Babiš.

… prosím, já si to chci napsat ještě jednou …

Volby, které prohrál Babiš.

… a ještě, prosím, čekal jsem na to osm let …

Volby, které prohrál Babiš. Sice je stále s velkým náskokem nejsilnější stranou, ale dnes šel Mára spinkat bez pusinky. A ve tváři Moniky bylo během projevu číst: „Vy to kňů budete poslouchat půl hodiny, ale já s ním musím žít.“

Volby, kde zcela pohořel Urza, kterýžto nechtěl ani jeden hlas, ale stejně nechal za sebou s přehledem pět stran, které hlasy chtěly. Dostal osminu hlasů co Zelení. Tímto by se dal považovat za největšího poražence voleb, nebýt … víte koho.

Piráti.

Začnu optimisticky: celou polovinu mandátů za Piráty tvoří ženy! Dvě… A pak že to nejde.

Včerejší událost navždy vstoupí do dějin politologie. Nikoho do té doby nenapadlo, že spojení do koalice v sobě skrývá tak fatální past. Vždyť jediní odborníci na kroužkování jsou u nás Jiřina Bohdalová a Ivan Langer.

Příznivcům celý masakr dlouho nedocházel. Marcela a sloupečky např. tvrdili, že PIRSTAN má 15,2 %, což bylo dost pod očekávání, ale už nebyl vidět rozpis na mandáty, podle kterého by se ty procenta rozdělily na Starostové 13,9 % a Piráti 1,23 %. Míň než Flákanec.

Nálada ve volebním štábu musela být jako když si dva přátelé vyrazí na večeři a jednomu přijde esemeska, že právě vyhrál jackpot, a druhému volá policie, že se mu v autě zabili rodiče. Zrovna když mu jeli oznámit výsledky z nemocnice, podle kterých má rakovinu. Do toho přináší číšník prvnímu bratru voňavou kachničku a druhému se omlouvá, že na něj zapomněli. A kuchyně právě zavřela. A ještě mu nějakej čur*k dal čerstvě vydanou knihu na ulož.to. Víte… tohle umí u stolu vykouzlit celkem blbou atmosféru. Pročež Ivan má můj neskonalý respekt, že dokázal po večeři předstoupit před kamery a říct, jak skvěle volby dopadly.

Tak snad i rozchod Ivana s Vítem bude smířlivý. Do budoucí čtyřkoalice zapadají Piráti nejméně a jejich mandáty nepotřebují.


Marika

Před nějakou dobou jsem na sebe vykecal příběh, ze kterého vycházím jako naprostý zoufalec.

Když prohlásím, že jsem stydlivý introvert, odpovědí je vždycky něco jako „Haha, ty? No to určitě.“ Jenže jsem.
„Nejseš! Pamatuju si na naše první setkání a zaujal jsi mě právě svým sebevědomým vystupováním.“
„Protože jsem plachý introvert, co sebevědomé vystupování pouze předstírá,“ vysvětluju, ale stejně narážím na nevěřící pohledy. A tak jsem na podporu svých slov vyzradil tento příběh z roku 1998, kdy jsem byl poprvé na Letní filmové škole v Uherském Hradišti.

LFŠ neboli Filmovka není žádnou školou, jde o regulérní festival, na který mě na konci devadesátek vytáhl spolužák Petr Nožička. Festival mě okamžitě nadchnul a nadával jsem si, že jsem tam nezačal jezdit dřív. Nejprve jsem byl horlivý návštěvník, co obráží projekce od božího rána až do závěrečné půlnoční, pak jsem se jednou opil s debutujícím režisérem a objevil, že festival může mít i jiné dimenze než jen sezení v kině.

Nejvíc mě ale zaujalo, kolik film přitahuje dívek. Na Filmovce byla zjevná přesila děvčat, zejména intelektuálek v batikovaných šatech. A já pochopil, že tohle velké tajemství nesmím nikomu prozradit, nesmím o LFŠ mluvit před muži, aby kouzlo přesily co nejdéle vydrželo.

Jedna z nich, kterou si dodnes pamatuju, byla krásná štíhlá dívka se zrzavými vlasy až do pasu.

No a pointa příběhu je v tom, že já neměl koule ji za celou dobu oslovit. A tehdy festival trval 10 dní.

„Davide, to že jsi neměl koule oslovit jakousi holku v roce, kdy já měla sotva dva roky, nic nedokládá.“
„Počkej, ono to pokračuje…“

Jak říkám, LFŠ mě nadchlo a tudíž jsem tam přijel i za rok. A světe div se, ta krásná zrzka tam byla zase.

„Hezký! A jak se jmenovala?“
„To nevím.“
„Si už nepamatuješ, co?“
„Ne, prostě ani o rok později jsem se neodvážil ji oslovit.“

Uplynulo dalších několik let a s železnou pravidelností jsem každé prázdniny trávil jeden nádherný týden v Uherském Hradišti. Sledoval jsem, jak se město mění. Jak vzkvétá. Vznikaly první útulné kavárny, první restaurace, kde sa už i dalo žrat, zrekonstruovali bazén a postavili tobogán. Město se měnilo, ale jedna věc zůstávala: na každém ročníku Filmovky jsem zahlédl ji. Vlastně ještě něco zůstávalo: moje nesmělost.

Pak jsem několik ročníků vynechal, ale když jsem opět zavítal, byl jsem zvědavý, jestli ji opět uvidím. Ba co zvědavý, on se z toho stal můj vnitřní zahajovací ceremoniál. Teprve když jsem ji zahlédl, ať už kráčet městem, sedět v kině, nebo stát ve frontě na film, teprve tím momentem pro mě opravdu začala Filmovka. Potřeboval jsem vědět, že tam je.

A vždycky tam byla.

Po asi deseti letech…

„Ufff… kolik let ještě tenhle příběh bude trvat? Protože už teď jsi totálně největší loser na planetě.“
„Ale to se snažím celou dobu říct. Nicméně vydrž.“

Uplynulo asi deset let a já poprvé s kamarádem Bleskem navštívil konkurenční filmový festival v Rusku. To byl prosím jiný svět. Kolonáda, léčivé prameny a hlavně nekonečné fronty na lístky. KVIFF mi nikdy nepřirostl k srdci tak, jako jeho slovácký baťůžkářský bratříček, nicméně narazil jsem tam na pár lidí, ze kterých se stali mí blízcí přátelé. A pozor, narazil jsem tam taky na zrzku.

„Tak ona možná byla od filmu! To by vysvětlovalo, žes ji viděl na každém ročníku a na každém festivale.“
„Taky mě to napadlo.“
„A byla?“
„Nevím, protože jsem stále nesebral odvahu ji oslovit.“
„?‍♂️“

Roky plynuly. Banda kamarádů, které jsem potkal na svých prvních ročnících LFŠ, se už dávno rozpadla. Založili si rodiny, našli jiné zájmy a ty jiné zájmy jim vysvětlily, že se jim na LFŠ vlastně jezdit nechce. Ale člověk si najde jinou bandu, a pak další, a pak ještě další. Tváře se střídaly, jedna však zůstávala. Na každém ročníku jsem zahlédl ji. Sledoval jsem časosběr jejího života. Pár okamžiků v každém roce. Z dívky vyzrála v ženu.

Těžko se to vysvětluje, ale já měl pocit, jako bychom se důvěrně znali. Byť jsme spolu nikdy nepromluvili.

„Takže fakt nikdy? Tys ji dodneška neoslovil? Kolik to je let …“, ptá se Verča, které jsem tento příběh vyzradil, a zkouší v hlavě počítat, ale já ji předběhnu: „Letos je to 23 let.“
„A proč se s ní neseznámíš?“
„Protože to už není jen tak. Dvacet tři let je ohromná investice. To je životní projekt. Mám prostě obavy. Co když mě pošle do háje? Co když se ukáže, že je úplná kráva?“
„A nebo není. A jezdí tam s někým?“
„Myslím, že je tam vždycky sama.“
„Což je ale docela zvláštní. To totiž vypadá, že celou dobu čeká, kdy ji konečně oslovíš.“
„Eh … to je blbost.“
„Jsi si jistý?“
„Samozřejmě. Ona neví, že existuju. Protože jinak je to nejvíc tragický příběh ever.“
„Ale ty víš, že existuje ona. Co když tam příští rok nebude? Bude tě to mrzet.“

Verča měla samozřejmě pravdu.

A nenechala nic náhodě. Když jsem letos vyrazil na LFŠ, hned mi poslala zprávu: „Potkal jsi ji?“
„Zrovna sedím na filmu,“ nenápadně v kinosále vyťukávám zprávu. „Sedí přímo přede mnou o řadu níž“ a připojuji fotku ramene ve tmě.
„Tak ji po filmu pozvi na pivo.“

Pozvi na pivo… Aha, tak jednoduché to je! Nicméně film skončil, rozsvítilo se, ale už tam neseděla.

Druhý den ji vidím číst si před kinem Hvězda. Je teď ta správná chvíle? Čte si proto, že ji to zajímá, nebo zabíjí čas? Četla si Filmové listy, takže šlo jednoznačně o druhou variantu, ale já si stále nebyl jistý, jestli tohle je ten správný okamžik. Nerad bych to uspěchal.

Třetí den byl můj poslední v Hradišťu. Vlak mi jel až večer a zbývalo mi několik hodin času, tak jsem je šel zabít do parku. Nahlédl jsem do stanu České televize a všiml si, že u vchodu postává i ona. Dobrá náhoda. Ale jinak tam byla nuda, tak jsem přešel o kousek dál do stanu Reflexu, kde probíhal jakýsi rozhovor. A najednou koukám, objevila se tam taky, natáhla se do trávy, poslouchala a relaxovala.

To už malinko vypadalo jako znamení.

(Bůh tuhle historku vypráví tak, že mi doslova seslal na letištní dráhu veškerý personál, aby světelnou navigací s velkým mácháním rukou usilovně gestikuloval, a Grudl na to řekne „to už malinko vypadalo jako znamení.“)

Tak jsem asi ještě deset minut váhal (ano, ale co je to proti 23 rokům!) a pak se k ní naklonil a zeptal se, jestli nepůjdeme raději na pivo. Zamyslela se úplně kratičce a kývla, že jo. Vstala, usmála se, podala mi ruku a řekla, že se jmenuje Marika.

Zamířili jsme do Johnyho beertrucku s pivními speciály, koupil jsem dvě piva a posadili jsme se k lavici. Já byl normálně rozrušený z toho, že se to děje. Co říct? Nebo spíš kde začít? Chtěl jsem vědět, co dělala posledních 23 let, co jsme spolu nemluvili, a co dělala předtím. Kým vlastně je? Tak jsme si začali povídat.

Přátelé, byla naprosto skvělá ❤

Jasně, nebyla už mladičká zrzka s vlasy po prdel, ale já ji v ní stále viděl.

Vzpomínali jsme na první ročníky LFŠ, kdy ještě Honza Rejžek psal úžasné sloupky do Filmových listů, jež zařízli poté, co se navezl do Nohavici, který tehdá koncertoval. Vzpomínali jsme na roky hojnosti, když Filmovku řídil Jiří Králík, který se moc netrápil rozpočtem a pojímal akci opravdu velkolepě. Večer nám zpívala Suzanne Vega, odpoledne pro narvané náměstí hrál Laibach (předchůdci Rammstein). Vzpomínal jsme, jak Hradiště roztančil Kusturica s balkánským ansámblem, jak město dunělo v latinskoamerických rytmech pod taktovkou Tam Tam Orcherstra. Na setkání s Terry Gilliamem, Menzelem, Jasným, Jakubiskem, Švankmajerem, Havlem, Herzem a tak dále, a tak dále.

S nikým jiným snad nemám tolik společných zážitků. S nikým jiným jsem nestrávil tolik společných dovolených.

„Wow! A jste v kontaktu?“
„Jo. Vlastně… sama si mě přidala na Facebook.“
„A jak věděla jméno?“
„Taky mě to na pikosekundu zarazilo, než jsem si uvědomil, že mám na krku kartičku se jménem.“
„A znala tě?“
„Myslím, že ne. Jo… a ještě si mě vyfotila ?“
„Cože? To je divný, ne?“
„Třeba si nepamatuje lidi. Nebo nevidí ?“

Těch pár hodin, co jsme si povídali, uteklo jako mžik. Říkala, že si dává maximálně jedno pivo za rok, ale to odpoledne souhlasila i s dalším.

Jenže pak už jsem musel na vlak. Odcházel jsem na něj s povznášejícím pocitem. Těšil jsem se, že se mám za rok komu ozvat, že je v Hradišti někdo jako Marika.

„Škoda jen, že nebylo víc času, měl jsem ji oslovit už včera,“ prolétlo mi hlavou, a hned jsem se musel sám sobě zasmát, jaký jsem vůl, když se rozhoupávám 23 let a pak lituju jednoho dne.

„Tak to jsi právě složil maturitu z balení děvčat ?“ píše Verča.
„Ano, dokázal jsem oslovit holku! Mně se teď otevírá svět netušených možností!“


Včera jsem dlouho do noci programoval a šel spát vyčerpaný, ale stejně jsem si neodpustil datovou chvilku a otevřel na tabletu Facebook. Prstem brouzdám tajmlajnou a najedou na mě kouká Marika a u jejích fotek příspěvek. Začínám ho číst, slova mi nedávají smysl, všímám si, že ho nepsala ona, ale někdo jiný, jen jsou tam její fotky, a z těch slov se mi rozklepaly ruce:

Dnes proběhlo poslední rozloučení se ženou, která mě provázela od dětství. Bude mi velmi chybět. Naše poslední setkání bylo naplněno radostí a štěstím. Kdo jste ji znal, zapalte, prosím, za ni svíčku a vzpomínejte na ni s láskou.

Vím, že kdykoliv budu v Hradišti, budu se ohlížet, jestli nesedíš támhle na trávě, nebo jsi neprošla na protějším chodníku. Už navždy.


Věděli jste, že Dunningův–Krugerův efekt vůbec neexistuje?

Pojďme si zahrát takovou hru.

Budu si myslet číslo od 1 do 100 a vy budete tipovat které. Vždycky vám ale dobře napovím, například, že se nachází cca v polovině. Tipy pak budou např. 50, 45, 57, 41, 53, atd.

Lze předpokládat, že při takové nápovědě bude někdo hádat víc, někdo míň, ale tipy budou oscilovat kolem myšleného čísla.

Nicméně, když si budu myslet hodně malé číslo, jako příklad berme krajní hodnotu 1, a samozřejmě napovím, že jde o hodně malé číslo, tak všechny tipy (kupříkladu 7, 1, 5, 3, …) budou rovny nebo větší než myšlené číslo.

Zároveň, když si budu myslet 100, budou všechny tipy rovny nebo menší.

Na tom není nic překvapivého. Je to přirozená zákonitost, důsledek zadání hry. Asi by vám připadalo jako blbost z toho vyvodit závěr, že „lidé mají tendenci malá čísla přestřelovat a naopak velká čísla podceňují.“

V případě slavného Dunningův–Krugerůva experimentu šlo o to, že lidé hráli podobnou hru a odhadovali své vlastní schopnosti ve třech oblastech. Bohužel výzkumníci zmíněné přirozené zkreslení interpretovali tak, že „lidé s nízkými schopnostmi mají tendenci se výrazně přeceňovat, naopak lidé s vysokou odborností své dosažené výsledky mírně podceňují.“

Teď už víte, proč je to blbost. Ve skutečnosti tehdy v roce 1999 zjistili, že většina lidí je ve svém sebehodnocení poměrně přesná.

Dunningův–Krugerův efekt, byť neexistující, se stal základem dalších dezinterpretací a výkladů. Třeba, že hloupí lidé si myslí, že jsou chytřejší než experti (DK tvrdí pravý opak). Že naopak chytří lidé jsou skromní. Že Donald Trump/Facebook/whatever je příkladem Dunning-Krugerova efektu, protože hlupák se vyjadřuje ke všemu. To už je jen folklor.

Podrobněji u Tal Yarkoni, McGill nebo na Wikipedii.


Pusťte Emu k maturitě!

Přemýšlíte, co si dnes pustit? Mám pro vás tip. Pusťte Emu k maturitě!

Ema je z Hodonína. Což je takové rozvojové okresní město vzdálené asi 20 km od jiného okresního města, od Břeclavi. Ač jsou sobě ještě blíž než Pardubice s Hradcem Králové, o rivalitě nemůže být řeč. My Břeclaváci máme k Hodonínu pěkný bratrský vztah, jako měl třeba Tom Cruise ke svému zaostalému bratrovi v Rainmanovi.

Pravda je, že za komunismu byl Hodonín děsně cool. Měli Tuzex, tank na náměstí a krytý bazén, kde prodávali skutečnou delikatesu – párek v rohlíku. Po revoluci tank zmizel, Tuzex zkrachoval a Břeclav si vybudovala vlastní krytý bazén.

Od té doby nikdo nikdy v Hodoníně nebyl, protože nebyl důvod.

Až letos.

Až letos se mi ozvaly dvě kamarádky s příběhem o slečně Emě, co je na vozíku, touží po vzdělaní, leč hodonínské gymnázium není bezbariérové.

„Cože?“ byl jsem v šoku, „V Hodoníně je střední škola? Myslel jsem, že všichni pracujete na ropných plantážích a vaší ambicí je dožít se čtyřiceti.“

Mé oko však zabloudilo na nápis, který mám vytesaný v pracovně: „Ve 21. století by nemělo být upíráno vzdělání žádnému mladému člověku, ani když je z Hodonína“ a uvědomil si, jak hloupě si je dobírám. OK, uděláme webík! A požádáme lidi o korunu pro dobrou věc. (Samozřejmě jsem se předtím ještě ujistil, že břeclavské gymnázium bezbariérový přístup má, aby snad Hodoňáci neměli něco dřív. Má.)

Víte, systém je takový, že požádat o dotaci na výtah může škola AŽ POTÉ, co ji navštěvuje student s postižením. Až poté může architekt nakreslit plán a zedník dát cihlu k cihle. Což chvíli trvá, takže první pololetí tráví student na vozíčku venku a výklad poslouchá oknem. Brzy přichází zima a sníh, což komplikuje především psaní do sešitu. Dítě je pak mrzuté, že má všechny zápisky rozpité a špatně se mu z nich učí. Může se to odrazit i na prospěchu.

Mé milé kamarádky s požehnáním ředitele školy se rozhodly hacknout systém, získat peníze ve veřejné sbírce a s předstihem vybudovat výtah dřív, než se škola otevře. Respekt!

Rozdíl mezi sbírkou a dotací je v tom, že ačkoliv jde obojí z našich peněz, u sbírky je dáváte dobrovolně a míří na dobrou věc. Že Ema nebude mít rozmazané sešity.

Prosím přispějte!


Přeložené Zkratky Ivana Mládka

Z Polska do Maďarska jsem jel přes Československo
policajti zastavili mé Audi kvůli technické.
Mé Audi se značkou ABT 25–50,
musí teď na generálku do autoservisu.

Jeden či druhý typ rozvodů, co tam má to Audi,
potřebuje z Německa nové součástky.
Jsem doktor a kandidát věd z ČVUT v Praze 2
a ve značkovém servise v Praze 3 mám protekci.

Tenhle špičkový servis opraví krom Audi
BMW, historické motorky, vojenské automobily i britské sporťáky.
Výměnou za dvě alba s Matuškou mi Audi opraví,
když dostanu na ČVUT syna Kelblové.

Kelblová z bytového odboru mistrovi ze servisu,
zařídí do bytu linoleum a teplou vodu.
Linoleum vystavené na Libereckých trzích
musí přivézt skladníkovi řidič náklaďákem.

Všechno dopadne OK za lístky na koncert.
Řidič z RegioJetu má o Leoše Mareše zájem.
Mistr ze servisu známou má na Výstavišti,
její bratr ve špitále dělá sestřičku.

V nemocnici na hajzlu mistr chytil rýmičku
musí na rentgen, vyšetření srdce a mozku.
Spojení servis-vysoká-bytový odbor-
-RegioJet-koncert přerušilo se.

Doktor a kandidát věd z ČVUT dá Audi
se značkou ABT 25–50 do šrotu.
Z Československa do Maďarska doktor z ČVUT
musí chudák autobusem nebo vlakem.

Tak jsem vám to preložil, mileniálové, ať víte o čem to je.


THE RESPIRÁTOR: Šmelina za časů koronaviru

Když řeknu manifest DOGMA JS, všichni znalci kinematografie zbystří.

Jde o způsob natáčení, kdy film vznikne za 23 minut bez scénáře, bez jakékoliv plánu a každá scéna se točí na první dobrou. Písmena JS v názvu manifestu odkazují na průkopníka tohoto stylu Jaromíra Soukupa. Jeho toporné herectví bylo našim dostižným vzorem.

A právě tak vznikl THE RESPIRÁTOR.

„V preapokalyptickém světě, kde lidstvo vymírá na infekci koronaviru, má největší cenu respirátor. Koupit ho nelze. Vyrobit také ne. Na černém trhu platí krutá pravidla. Co jste ochotni pro něj obětovat?“ (oficiální text distributora)