Za devatero horami a devatero lesy žil dřevorubec se svou ženou a dvěma dětmi, Jeníčkem a Mařenkou. Žili spolu v domečku na kraji vesnice, kousek od lesa, kde pracoval. Jednoho rána, když se chystal jít kácet stromy, řekl dětem: „Pojďte se mnou, v lese roste spousta jahod a malin. Natrháte si jich co sníte a když donesete domů, maminka Vám upeče koláč.“ To víte, děti měly radost, popadly hrníčky, zamávaly mamince a vyrazily na cestu.

Začínal krásný den. Sluníčko se odráželo v kapkách rosy a travička mezi stromy se nádherně třpytila. Zpěv ptáků v korunách stromů doprovázel tatínka, Jeníčka a Mařenku cestou lesní pěšinou. Náhle se před nimi rozevřela stráň obsypaná jahodami. Děti si trhaly jednu za druhou a tatínek jim řekl: „Zůstaňte tady. Já půjdu kácet stromy a za chvíli se pro Vás vrátím.“ A vypravil se s nářadím hlouběji do lesa.

„Jeníčku, podívej, co je tady jahod a malin. To není na jeden, ale na sto hrníčků!“ Za chvilku měli oba nádoby vrchovatě plné, sami už nemohli víc sníst a tak se rozhodli najít tatínka. Cestou se zapovídali a kroky je zavedly až do míst, kde nikdy předtím nebyli. Stromy tu byly větší a sluneční svit temnější. „Asi jsme zabloudili,“ strachovala se Mařenka. „Už neslyším ani rány tatínkovi sekery.“

„Neboj se,“ uklidňoval ji Jeníček, „najdeme cestu zpět, za chvíli jsme doma.“

Mařenka měla pravdu. Skutečně se ztratili. Navíc začalo zapadat slunce a před nimi se dloužily stíny. Netrvalo dlouho a skrze husté stromy jim cestu osvětloval jen měsíc. Zahoukala sova.

„Jeníčku, já se bojím. Co budeme dělat?“

„Neboj se,“ chlácholil ji Jeníček, ale taky mu nebylo do zpěvu. „Vylezu na strom a porozhlédnu se, jestli neuvidím světýlko.“ Vyšplhal se na vysoký dub a po chvíli volal dolů: „Mařenko, vidím světýlko. Určitě je z našeho domečku. Půjdeme tím směrem.“ Prodírali se větvemi stromů, zvuky lesa jim naháněly strach ale pokračovali v cestě dál a dál. Najednou se před nimi vynořila chaloupka. Kouzelná chaloupka. Byla celá z perníku. A uvnitř se svítilo.

„Jeníčku, co to je za zvláštní domeček? Kdo tam může bydlet?“

„To nevím, Mařenko, ale na perníček mám chuť. Utrhneme si?“

Oba se opatrně přiblížili k chaloupce, k místu, kde došáhli na perníkovou střechu. Jeníček kousek ulomil a ochutnal – byla vynikající. Hned podal také Mařence. Jenže jejich počínání slyšel i kdosi uvnitř chaloupky!

Byla to velmi stará osoba. Kdysi, když byla ještě mladá, žila ve vesnici, ale lidé ji tam neměli rádi. Pekla sice to nejlepší cukroví, obzvláště perníky, jenže byla tuze ošklivá. Vesničanům byla pro smích. Nejvíc jí mrzelo, že i malé děti si na ni ukazovaly. Klid našla až zde, uprostřed lesa, daleko od všech lidí. Věnovala se své největší zálibě – pečení cukroví. Mnoho sil ji stálo splnění svého snu, vyrobit si perníkovou chaloupku. A teď má dojem, jako by jí někdo loupal její perníček. Vyšla se podívat ven.

Dveře vrzly a vystoupila z nich stará žena. Podívala se na střechu a uviděla Jeníčka s Mařenkou. Světlo ze dveří ozářilo její hrůznou tvář. Děti se šíleně lekly, myslely si, že vidí čarodějnici.

„Kdo mi tu krade perníček!“ vykřikla babice. „Okamžitě slezte dolů!“

„My jsme měli velký hlad,“ vymlouval se Jeníček.

„Řekla jsem dolů!“ trvala na svém ošklivá baba.

„Tak vy mi tu kradete perníček… No počkejte, ona vás přejde chuť. Pojďte za mnou.“ Děti strachem ani nedutaly a poslušně šly. Stařena je zavřela do chlívku a jala se přemýšlet, jak je vytrestá. Kradly její majetek a ničily dům. Malé děti a už kradou. Jsou zlé, jako děti, kvůli kterým se kdysi odstěhovala z vesnice… Musí je postrašit, aby sem už nikdy nepřišly, aby jí daly konečně pokoj.


„Jeníčku, já se bojím.“

„Spi Mařenko, do rána to tu vydržíme, pak nás určitě pustí.“ Vůbec si neuvědomili, že provedli něco nepěkného, že se mají omluvit.

Noc byla krutá. Dětem byla zima a strach jim nedovolil usnout. Byly rády, když konečně vysvitlo sluníčko a začal nový den.

„Tady máte perníček, vy zloději.“ Baba se naklonila do chlívku a podala Mařence a Jeníčkovi velký kus perníku. Děti nejprve znejistěly, ale měly tak velký hlad, že mu neodolaly. Jen co polkly poslední sousto, dostaly další kus. Stařena zaskřehotala: „Vykrmím si Vás, upeču a sním.“

„Panenkomarjá, vždyť jsme Vám nic neudělali. Pusťte nás!“ prosili ji, ale marně. Žena otevřela vrátka od chlívku a pobídla je, aby s ní šli do chaloupky. Tam už byla připravená rozehřátá pec a lopata.

„Chlapečku, sedni si na lopatu.“ Děti se třásly strachy. Plán stařeně vycházel: ještě chvilku je postraším a pak je pustím, myslela si žena. Jeníček poslušně sedl na lopatu. Napadla ho spásná myšlenka. Nahnul se na stranu a upadl. „Sedni si pořádně!“ okřikla ho. Jeníček se znovu pokusil posadit na lopatu, ale dopadlo to stejně.

„Nevím, jak se mám posadit. Ukažte nám, jak se to dělá.“

Vy jste ale nešikové, myslela si stařena, podala Jeníčkovi lopatu a posadila se na ni. „Takhle se to dělá, vy neme…“ – už to nedopověděla. Dítě prudce škublo lopatou dovnitř žhavé pece a baba tam zahučela. Malý chlapec právě zabil člověka. Toho, který jej přistihl při krádeži.

Radostně se podíval na Mařenku. Ta si teprve uvědomovala, co se vlastně stalo. „Jsme zachráněni! Rychle, pojďme domů!“

Děti vyběhly z chaloupky, utrhly si na cestu ještě kus perníku a utíkaly směrem odkud včera přišly. Běžely dlouho, ale plní radosti. Pak začal být les řidší a sluneční svit jasnější. Uslyšely zpěv ptáčků a pak i zvuk tátovy sekery. Věděly, že našly cestu domů.

Byl nádherný a jasný den. Zrály jahody a maliny, travička se zelenala.