Věděli jste, že Dunningův–Krugerův efekt vůbec neexistuje?

Pojďme si zahrát takovou hru.

Budu si myslet číslo od 1 do 100 a vy budete tipovat které. Vždycky vám ale dobře napovím, například, že se nachází cca v polovině. Tipy pak budou např. 50, 45, 57, 41, 53, atd.

Lze předpokládat, že při takové nápovědě bude někdo hádat víc, někdo míň, ale tipy budou oscilovat kolem myšleného čísla.

Nicméně, když si budu myslet hodně malé číslo, jako příklad berme krajní hodnotu 1, a samozřejmě napovím, že jde o hodně malé číslo, tak všechny tipy (kupříkladu 7, 1, 5, 3, …) budou rovny nebo větší než myšlené číslo.

Zároveň, když si budu myslet 100, budou všechny tipy rovny nebo menší.

Na tom není nic překvapivého. Je to přirozená zákonitost, důsledek zadání hry. Asi by vám připadalo jako blbost z toho vyvodit závěr, že „lidé mají tendenci malá čísla přestřelovat a naopak velká čísla podceňují.“

V případě slavného Dunningův–Krugerůva experimentu šlo o to, že lidé hráli podobnou hru a odhadovali své vlastní schopnosti ve třech oblastech. Bohužel výzkumníci zmíněné přirozené zkreslení interpretovali tak, že „lidé s nízkými schopnostmi mají tendenci se výrazně přeceňovat, naopak lidé s vysokou odborností své dosažené výsledky mírně podceňují.“

Teď už víte, proč je to blbost. Ve skutečnosti tehdy v roce 1999 zjistili, že většina lidí je ve svém sebehodnocení poměrně přesná.

Dunningův–Krugerův efekt, byť neexistující, se stal základem dalších dezinterpretací a výkladů. Třeba, že hloupí lidé si myslí, že jsou chytřejší než experti (DK tvrdí pravý opak). Že naopak chytří lidé jsou skromní. Že Donald Trump/Facebook/whatever je příkladem Dunning-Krugerova efektu, protože hlupák se vyjadřuje ke všemu. To už je jen folklor.

Podrobněji u Tal Yarkoni, McGill nebo na Wikipedii.