Zhruba před měsícem jsem zkusil sabotovat jedno zcela zbytečné pravidlo,
a to psaní mě/mně.
V češtině dělám chyby spíš výjimečně, ale mě/mně mě vždycky
při psaní nutilo se na milisekundu zamyslet, což je otravné a trhá to
kontinuitu myšlenky. Navíc trpím korektorským čtením, takže mě/mně mě
nutí se na milisekundu zamyslet i při čtení. A to je fakt pruda.
Samozřejmě rozlišování mě/mně absolutně žádný význam nemá, jako
spousta jiných pravidel nejen v češtině. Je to jen intelektuální obdoba
tělesných trestů z mládí, které toužíme dopřát i dalším
generacím.
Vypustit pravidlo z hlavy chvíli trvá, je to zakořeněný zvyk. Ale jde
to. A je to NÁDHERNĚ ÚLEVNÉ. Za celou dobu mě dokonce ani nikdo neopravil,
takže je dost možné, že to stejně skoro nikdo rozlišovat neumí a že jsem
celou dobu psal gramaticky správně jen pro několik málo grammar nacistů.
Teď se vydávám cestou denacifikace jazyka.
Je možné, že mi to občas ujede a napíšu „mně“, ale věřím, že
časem to z hlavy vypustím úplně.
Dnes se tolik lidí probudilo se strašlivou povolební kocovinou.
Naprosto nevídané volby! Vítězství na nájezdy a
napínavé až do poslední chvíle.
Volby, které z parlamentu vymazaly komunisty. „Je to cynické.
Podívejte, letos slaví výročí 100 let od založení strany. To jste jim
dal pěkný dárek.“
Volby, které z parlamentu vymazaly ČSSD. Stropnický cihlu do
ruky neveme, ale v tomhle je na něj spoleh.
Volby, které z parlamentu vymazaly Šlachtu. Dřív, než tam
vklouzl. Přitom stačilo pouhých 17.000 hlasů a všechno mohlo být úplně
jinak. Češi v alternativní dimenzi budou číst titulky o povolebním
vyjednávání mezi ANO, SPD a Přísahou a my nemusíme.
Volby, které z parlamentu vymazaly Piráty … (exploding head
emoji) … no, to si zaslouží víc než jednu větu. Vrátím se k nim
na konci.
Volby, které z parlamentu vymazaly dva mandáty Okamurovi … ale
zase mu tam přivedly staršího brášku. Tak doufám, že Hayato na to naše
zlobidlo dohlédne.
Volby, které z parlamentu vymazaly Flákance a sny o 8milionovém
bonusu, protože nedosáhl na hranici 1,5 %. Přitom chybělo pouhých
9000 hlasů. Dopoledne ve volebním štábu listuješ katalogem a vybíráš
Ferrari, večer myslíš jen na to, jak protivný je hlas vedle sedící
Lipovské a vona furt něco žvatlá. Přeju mu to, protože jde o naše
peníze, byť o blbou korunu a show předvedl náramnou, a taky protože jsem
zlomyslný.
Volby, které z parlamentu vymazaly Trikoloru. A opět se ziskem
těsně pod 3% hranicí, tedy stálým ročním příspěvkem 6 000 000 Kč.
Ale o Liboru Vondráčkovi myslím ještě uslyšíme.
Volby, které prohrál Babiš.
… prosím, já si to chci napsat ještě jednou …
Volby, které prohrál Babiš.
… a ještě, prosím, čekal jsem na to osm let …
Volby, které prohrál Babiš. Sice je stále s velkým náskokem
nejsilnější stranou, ale dnes šel Mára spinkat bez pusinky. A ve tváři
Moniky bylo během projevu číst: „Vy to kňů budete poslouchat půl hodiny,
ale já s ním musím žít.“
Volby, kde zcela pohořel Urza, kterýžto nechtěl ani jeden hlas,
ale stejně nechal za sebou s přehledem pět stran, které hlasy chtěly.
Dostal osminu hlasů co Zelení. Tímto by se dal považovat za největšího
poražence voleb, nebýt … víte koho.
Piráti.
Začnu optimisticky: celou polovinu mandátů za Piráty tvoří
ženy! Dvě… A pak že to nejde.
Včerejší událost navždy vstoupí do dějin politologie. Nikoho do té
doby nenapadlo, že spojení do koalice v sobě skrývá tak fatální past.
Vždyť jediní odborníci na kroužkování jsou u nás Jiřina Bohdalová a
Ivan Langer.
Příznivcům celý masakr dlouho nedocházel. Marcela a sloupečky např.
tvrdili, že PIRSTAN má 15,2 %, což bylo dost pod očekávání, ale už
nebyl vidět rozpis na mandáty, podle kterého by se ty procenta rozdělily na
Starostové 13,9 % a Piráti 1,23 %. Míň než Flákanec.
Nálada ve volebním štábu musela být jako když si dva přátelé vyrazí
na večeři a jednomu přijde esemeska, že právě vyhrál jackpot, a druhému
volá policie, že se mu v autě zabili rodiče. Zrovna když mu jeli oznámit
výsledky z nemocnice, podle kterých má rakovinu. Do toho přináší
číšník prvnímu bratru voňavou kachničku a druhému se omlouvá, že na
něj zapomněli. A kuchyně právě zavřela. A ještě mu nějakej
čur*k dal čerstvě vydanou knihu na ulož.to. Víte… tohle umí u stolu
vykouzlit celkem blbou atmosféru. Pročež Ivan má můj neskonalý respekt,
že dokázal po večeři předstoupit před kamery a říct, jak skvěle volby
dopadly.
Tak snad i rozchod Ivana s Vítem bude smířlivý. Do budoucí
čtyřkoalice zapadají Piráti nejméně a jejich mandáty nepotřebují.
Před nějakou dobou jsem na sebe vykecal příběh, ze kterého vycházím
jako naprostý zoufalec.
Když prohlásím, že jsem stydlivý introvert, odpovědí je vždycky něco
jako „Haha, ty? No to určitě.“ Jenže jsem.
„Nejseš! Pamatuju si na naše první setkání a zaujal jsi mě právě svým
sebevědomým vystupováním.“
„Protože jsem plachý introvert, co sebevědomé vystupování pouze
předstírá,“ vysvětluju, ale stejně narážím na nevěřící pohledy.
A tak jsem na podporu svých slov vyzradil tento příběh z roku 1998, kdy
jsem byl poprvé na Letní filmové škole v Uherském Hradišti.
LFŠ neboli Filmovka není žádnou školou, jde o regulérní festival, na
který mě na konci devadesátek vytáhl spolužák Petr Nožička. Festival mě
okamžitě nadchnul a nadával jsem si, že jsem tam nezačal jezdit dřív.
Nejprve jsem byl horlivý návštěvník, co obráží projekce od božího
rána až do závěrečné půlnoční, pak jsem se jednou opil s debutujícím
režisérem a objevil, že festival může mít i jiné dimenze než jen
sezení v kině.
Nejvíc mě ale zaujalo, kolik film přitahuje dívek. Na Filmovce byla
zjevná přesila děvčat, zejména intelektuálek v batikovaných šatech.
A já pochopil, že tohle velké tajemství nesmím nikomu prozradit, nesmím
o LFŠ mluvit před muži, aby kouzlo přesily co nejdéle vydrželo.
Jedna z nich, kterou si dodnes pamatuju, byla krásná štíhlá dívka se
zrzavými vlasy až do pasu.
No a pointa příběhu je v tom, že já neměl koule ji za celou dobu
oslovit. A tehdy festival trval 10 dní.
„Davide, to že jsi neměl koule oslovit jakousi holku v roce, kdy já
měla sotva dva roky, nic nedokládá.“
„Počkej, ono to pokračuje…“
Jak říkám, LFŠ mě nadchlo a tudíž jsem tam přijel i za rok.
A světe div se, ta krásná zrzka tam byla zase.
„Hezký! A jak se jmenovala?“
„To nevím.“
„Si už nepamatuješ, co?“
„Ne, prostě ani o rok později jsem se neodvážil ji oslovit.“
Uplynulo dalších několik let a s železnou pravidelností jsem každé
prázdniny trávil jeden nádherný týden v Uherském Hradišti. Sledoval
jsem, jak se město mění. Jak vzkvétá. Vznikaly první útulné kavárny,
první restaurace, kde sa už i dalo žrat, zrekonstruovali bazén a postavili
tobogán. Město se měnilo, ale jedna věc zůstávala: na každém ročníku
Filmovky jsem zahlédl ji. Vlastně ještě něco zůstávalo: moje
nesmělost.
Pak jsem několik ročníků vynechal, ale když jsem opět zavítal, byl
jsem zvědavý, jestli ji opět uvidím. Ba co zvědavý, on se z toho stal
můj vnitřní zahajovací ceremoniál. Teprve když jsem ji zahlédl, ať už
kráčet městem, sedět v kině, nebo stát ve frontě na film, teprve tím
momentem pro mě opravdu začala Filmovka. Potřeboval jsem vědět, že
tam je.
A vždycky tam byla.
Po asi deseti letech…
„Ufff… kolik let ještě tenhle příběh bude trvat? Protože už teď
jsi totálně největší loser na planetě.“
„Ale to se snažím celou dobu říct. Nicméně vydrž.“
Uplynulo asi deset let a já poprvé s kamarádem Bleskem navštívil
konkurenční filmový festival v Rusku. To byl prosím jiný svět. Kolonáda,
léčivé prameny a hlavně nekonečné fronty na lístky. KVIFF mi nikdy
nepřirostl k srdci tak, jako jeho slovácký baťůžkářský bratříček,
nicméně narazil jsem tam na pár lidí, ze kterých se stali mí blízcí
přátelé. A pozor, narazil jsem tam taky na zrzku.
„Tak ona možná byla od filmu! To by vysvětlovalo, žes ji viděl na
každém ročníku a na každém festivale.“
„Taky mě to napadlo.“
„A byla?“
„Nevím, protože jsem stále nesebral odvahu ji oslovit.“
„?♂️“
Roky plynuly. Banda kamarádů, které jsem potkal na svých prvních
ročnících LFŠ, se už dávno rozpadla. Založili si rodiny, našli jiné
zájmy a ty jiné zájmy jim vysvětlily, že se jim na LFŠ vlastně jezdit
nechce. Ale člověk si najde jinou bandu, a pak další, a pak ještě další.
Tváře se střídaly, jedna však zůstávala. Na každém ročníku jsem
zahlédl ji. Sledoval jsem časosběr jejího života. Pár okamžiků
v každém roce. Z dívky vyzrála v ženu.
Těžko se to vysvětluje, ale já měl pocit, jako bychom se důvěrně
znali. Byť jsme spolu nikdy nepromluvili.
„Takže fakt nikdy? Tys ji dodneška neoslovil? Kolik to je let …“,
ptá se Verča, které jsem tento příběh vyzradil, a zkouší v hlavě
počítat, ale já ji předběhnu: „Letos je to 23 let.“
„A proč se s ní neseznámíš?“
„Protože to už není jen tak. Dvacet tři let je ohromná investice. To je
životní projekt. Mám prostě obavy. Co když mě pošle do háje? Co když se
ukáže, že je úplná kráva?“
„A nebo není. A jezdí tam s někým?“
„Myslím, že je tam vždycky sama.“
„Což je ale docela zvláštní. To totiž vypadá, že celou dobu čeká, kdy
ji konečně oslovíš.“
„Eh … to je blbost.“
„Jsi si jistý?“
„Samozřejmě. Ona neví, že existuju. Protože jinak je to nejvíc tragický
příběh ever.“
„Ale ty víš, že existuje ona. Co když tam příští rok nebude? Bude tě
to mrzet.“
Verča měla samozřejmě pravdu.
A nenechala nic náhodě. Když jsem letos vyrazil na LFŠ, hned mi poslala
zprávu: „Potkal jsi ji?“
„Zrovna sedím na filmu,“ nenápadně v kinosále vyťukávám zprávu.
„Sedí přímo přede mnou o řadu níž“ a připojuji fotku ramene ve
tmě.
„Tak ji po filmu pozvi na pivo.“
Pozvi na pivo… Aha, tak jednoduché to je! Nicméně film skončil,
rozsvítilo se, ale už tam neseděla.
Druhý den ji vidím číst si před kinem Hvězda. Je teď ta správná
chvíle? Čte si proto, že ji to zajímá, nebo zabíjí čas? Četla si
Filmové listy, takže šlo jednoznačně o druhou variantu, ale já si stále
nebyl jistý, jestli tohle je ten správný okamžik. Nerad bych to
uspěchal.
Třetí den byl můj poslední v Hradišťu. Vlak mi jel až večer a
zbývalo mi několik hodin času, tak jsem je šel zabít do parku. Nahlédl
jsem do stanu České televize a všiml si, že u vchodu postává i ona.
Dobrá náhoda. Ale jinak tam byla nuda, tak jsem přešel o kousek dál do
stanu Reflexu, kde probíhal jakýsi rozhovor. A najednou koukám, objevila se
tam taky, natáhla se do trávy, poslouchala a relaxovala.
To už malinko vypadalo jako znamení.
(Bůh tuhle historku vypráví tak, že mi doslova seslal na letištní
dráhu veškerý personál, aby světelnou navigací s velkým mácháním
rukou usilovně gestikuloval, a Grudl na to řekne „to už malinko vypadalo
jako znamení.“)
Tak jsem asi ještě deset minut váhal (ano, ale co je to proti 23 rokům!)
a pak se k ní naklonil a zeptal se, jestli nepůjdeme raději na pivo.
Zamyslela se úplně kratičce a kývla, že jo. Vstala, usmála se, podala mi
ruku a řekla, že se jmenuje Marika.
Zamířili jsme do Johnyho beertrucku s pivními speciály, koupil jsem dvě
piva a posadili jsme se k lavici. Já byl normálně rozrušený z toho, že
se to děje. Co říct? Nebo spíš kde začít? Chtěl jsem vědět, co dělala
posledních 23 let, co jsme spolu nemluvili, a co dělala předtím. Kým
vlastně je? Tak jsme si začali povídat.
Přátelé, byla naprosto skvělá ❤
Jasně, nebyla už mladičká zrzka s vlasy po prdel, ale já ji v ní
stále viděl.
Vzpomínali jsme na první ročníky LFŠ, kdy ještě Honza Rejžek psal
úžasné sloupky do Filmových listů, jež zařízli poté, co se navezl do
Nohavici, který tehdá koncertoval. Vzpomínali jsme na roky hojnosti, když
Filmovku řídil Jiří Králík, který se moc netrápil rozpočtem a pojímal
akci opravdu velkolepě. Večer nám zpívala Suzanne Vega, odpoledne pro
narvané náměstí hrál Laibach (předchůdci Rammstein). Vzpomínal jsme, jak
Hradiště roztančil Kusturica s balkánským ansámblem, jak město dunělo
v latinskoamerických rytmech pod taktovkou Tam Tam Orcherstra. Na setkání
s Terry Gilliamem, Menzelem, Jasným, Jakubiskem, Švankmajerem, Havlem, Herzem
a tak dále, a tak dále.
S nikým jiným snad nemám tolik společných zážitků. S nikým jiným
jsem nestrávil tolik společných dovolených.
„Wow! A jste v kontaktu?“
„Jo. Vlastně… sama si mě přidala na Facebook.“
„A jak věděla jméno?“
„Taky mě to na pikosekundu zarazilo, než jsem si uvědomil, že mám na krku
kartičku se jménem.“
„A znala tě?“
„Myslím, že ne. Jo… a ještě si mě vyfotila ?“
„Cože? To je divný, ne?“
„Třeba si nepamatuje lidi. Nebo nevidí ?“
Těch pár hodin, co jsme si povídali, uteklo jako mžik. Říkala, že si
dává maximálně jedno pivo za rok, ale to odpoledne souhlasila
i s dalším.
Jenže pak už jsem musel na vlak. Odcházel jsem na něj
s povznášejícím pocitem. Těšil jsem se, že se mám za rok komu ozvat,
že je v Hradišti někdo jako Marika.
„Škoda jen, že nebylo víc času, měl jsem ji oslovit už včera,“
prolétlo mi hlavou, a hned jsem se musel sám sobě zasmát, jaký jsem vůl,
když se rozhoupávám 23 let a pak lituju jednoho dne.
„Tak to jsi právě složil maturitu z balení děvčat ?“ píše
Verča.
„Ano, dokázal jsem oslovit holku! Mně se teď otevírá svět netušených
možností!“
Včera jsem dlouho do noci programoval a šel spát vyčerpaný, ale stejně
jsem si neodpustil datovou chvilku a otevřel na tabletu Facebook. Prstem
brouzdám tajmlajnou a najedou na mě kouká Marika a u jejích fotek
příspěvek. Začínám ho číst, slova mi nedávají smysl, všímám si, že
ho nepsala ona, ale někdo jiný, jen jsou tam její fotky, a z těch slov se
mi rozklepaly ruce:
Dnes proběhlo poslední rozloučení se ženou, která mě provázela od
dětství. Bude mi velmi chybět. Naše poslední setkání bylo naplněno
radostí a štěstím. Kdo jste ji znal, zapalte, prosím, za ni svíčku a
vzpomínejte na ni s láskou.
Vím, že kdykoliv budu v Hradišti, budu se ohlížet, jestli nesedíš
támhle na trávě, nebo jsi neprošla na protějším chodníku. Už
navždy.
Budu si myslet číslo od 1 do 100 a vy budete tipovat které. Vždycky
vám ale dobře napovím, například, že se nachází cca v polovině. Tipy
pak budou např. 50, 45, 57, 41, 53, atd.
Lze předpokládat, že při takové nápovědě bude někdo hádat víc,
někdo míň, ale tipy budou oscilovat kolem myšleného čísla.
Nicméně, když si budu myslet hodně malé číslo, jako příklad berme
krajní hodnotu 1, a samozřejmě napovím, že jde o hodně malé číslo, tak
všechny tipy (kupříkladu 7, 1, 5, 3, …) budou rovny nebo větší než
myšlené číslo.
Zároveň, když si budu myslet 100, budou všechny tipy rovny
nebo menší.
Na tom není nic překvapivého. Je to přirozená zákonitost, důsledek
zadání hry. Asi by vám připadalo jako blbost z toho vyvodit závěr, že
„lidé mají tendenci malá čísla přestřelovat a naopak velká čísla
podceňují.“
V případě slavného Dunningův–Krugerůva experimentu šlo o to, že
lidé hráli podobnou hru a odhadovali své vlastní schopnosti ve třech
oblastech. Bohužel výzkumníci zmíněné přirozené zkreslení
interpretovali tak, že „lidé s nízkými schopnostmi mají tendenci se
výrazně přeceňovat, naopak lidé s vysokou odborností své dosažené
výsledky mírně podceňují.“
Teď už víte, proč je to blbost. Ve skutečnosti tehdy v roce
1999 zjistili, že většina lidí je ve svém sebehodnocení poměrně
přesná.
Dunningův–Krugerův efekt, byť neexistující, se stal základem
dalších dezinterpretací a výkladů. Třeba, že hloupí lidé si myslí, že
jsou chytřejší než experti (DK tvrdí pravý opak). Že naopak chytří
lidé jsou skromní. Že Donald Trump/Facebook/whatever je příkladem
Dunning-Krugerova efektu, protože hlupák se vyjadřuje ke všemu. To už je
jen folklor.
Ema je z Hodonína. Což je takové rozvojové okresní město vzdálené
asi 20 km od jiného okresního města, od Břeclavi. Ač jsou sobě ještě
blíž než Pardubice s Hradcem Králové, o rivalitě nemůže být řeč. My
Břeclaváci máme k Hodonínu pěkný bratrský vztah, jako měl třeba Tom
Cruise ke svému zaostalému bratrovi v Rainmanovi.
Pravda je, že za komunismu byl Hodonín děsně cool. Měli Tuzex, tank na
náměstí a krytý bazén, kde prodávali skutečnou delikatesu – párek
v rohlíku. Po revoluci tank zmizel, Tuzex zkrachoval a Břeclav si vybudovala
vlastní krytý bazén.
Od té doby nikdo nikdy v Hodoníně nebyl, protože nebyl důvod.
Až letos.
Až letos se mi ozvaly dvě kamarádky s příběhem o slečně Emě, co je
na vozíku, touží po vzdělaní, leč hodonínské gymnázium není
bezbariérové.
„Cože?“ byl jsem v šoku, „V Hodoníně je střední škola? Myslel
jsem, že všichni pracujete na ropných plantážích a vaší ambicí je
dožít se čtyřiceti.“
Mé oko však zabloudilo na nápis, který mám vytesaný v pracovně: „Ve
21. století by nemělo být upíráno vzdělání žádnému mladému
člověku, ani když je z Hodonína“ a uvědomil si, jak hloupě si je
dobírám. OK, uděláme webík! A požádáme lidi o korunu pro dobrou věc.
(Samozřejmě jsem se předtím ještě ujistil, že břeclavské gymnázium
bezbariérový přístup má, aby snad Hodoňáci neměli něco
dřív. Má.)
Víte, systém je takový, že požádat o dotaci na výtah může škola
AŽ POTÉ, co ji navštěvuje student s postižením. Až poté může
architekt nakreslit plán a zedník dát cihlu k cihle. Což chvíli trvá,
takže první pololetí tráví student na vozíčku venku a výklad poslouchá
oknem. Brzy přichází zima a sníh, což komplikuje především psaní do
sešitu. Dítě je pak mrzuté, že má všechny zápisky rozpité a špatně se
mu z nich učí. Může se to odrazit i na prospěchu.
Mé milé kamarádky s požehnáním ředitele školy se rozhodly hacknout
systém, získat peníze ve veřejné sbírce a s předstihem vybudovat výtah
dřív, než se škola otevře. Respekt!
Rozdíl mezi sbírkou a dotací je v tom, že ačkoliv jde obojí z našich
peněz, u sbírky je dáváte dobrovolně a míří na dobrou věc. Že Ema
nebude mít rozmazané sešity.
Z Polska do Maďarska jsem jel přes Československo
policajti zastavili mé Audi kvůli technické.
Mé Audi se značkou ABT 25–50,
musí teď na generálku do autoservisu.
Jeden či druhý typ rozvodů, co tam má to Audi,
potřebuje z Německa nové součástky.
Jsem doktor a kandidát věd z ČVUT v Praze 2
a ve značkovém servise v Praze 3 mám protekci.
Tenhle špičkový servis opraví krom Audi
BMW, historické motorky, vojenské automobily i britské sporťáky.
Výměnou za dvě alba s Matuškou mi Audi opraví,
když dostanu na ČVUT syna Kelblové.
Kelblová z bytového odboru mistrovi ze servisu,
zařídí do bytu linoleum a teplou vodu.
Linoleum vystavené na Libereckých trzích
musí přivézt skladníkovi řidič náklaďákem.
Všechno dopadne OK za lístky na koncert.
Řidič z RegioJetu má o Leoše Mareše zájem.
Mistr ze servisu známou má na Výstavišti,
její bratr ve špitále dělá sestřičku.
V nemocnici na hajzlu mistr chytil rýmičku
musí na rentgen, vyšetření srdce a mozku.
Spojení servis-vysoká-bytový odbor-
-RegioJet-koncert přerušilo se.
Doktor a kandidát věd z ČVUT dá Audi
se značkou ABT 25–50 do šrotu.
Z Československa do Maďarska doktor z ČVUT
musí chudák autobusem nebo vlakem.
Tak jsem vám to preložil, mileniálové, ať víte o čem
to je.
Když řeknu manifest DOGMA JS, všichni znalci kinematografie zbystří.
Jde o způsob natáčení, kdy film vznikne za 23 minut bez scénáře, bez
jakékoliv plánu a každá scéna se točí na první dobrou. Písmena JS
v názvu manifestu odkazují na průkopníka tohoto stylu Jaromíra Soukupa.
Jeho toporné herectví bylo našim dostižným vzorem.
A právě tak vznikl THE RESPIRÁTOR.
„V preapokalyptickém světě, kde lidstvo vymírá na infekci koronaviru,
má největší cenu respirátor. Koupit ho nelze. Vyrobit také ne. Na černém
trhu platí krutá pravidla. Co jste ochotni pro něj obětovat?“
(oficiální text distributora)
Březen 2020, měsíc, kdy se jindy rozpolcený národ český
semkl pevně dohromady. Bylo úžasné pocítit atmosféru pospolitosti a
upřímnou snahu vzájemně si pomáhat ? A vydrželo to několik krásných
týd… no… 10 dní. Osm určitě.
A pak jsme se začali bonzovat, když se třeba nudistka opalovala bez Eviny
roušky, zřezali jsme nějaké důchodce, že nakupovali dopo a nevypadali
staro, policajti zfackovali děvčata a začalo se zdát, že se svět vrací do
starých dobrých kolejí.
Ale teprve tento týden přinesl slůvko, které společnost konečně
rozdělilo. Promořování. Slovo, jenž je malebnou kombinací slov promočit a
vymřít, rozdělilo nejprve ty, kteří mají na starost strategii boje
s koronavirem, aby o to přesvědčivěji následně rozdělilo
celý národ.
A vznikají tu dvě skupiny. Jedna souhlasí s promořováním a vítá,
že se mezi nás dostane virus. Říkejme jim Vítači. Vítači tvrdí, že
virus nepředstavuje zas takové nebezpečí, interpretují optimisticky na
první pohled hrůzné statistiky úmrtnosti, vysvětlují, že nemoc není
o tolik horší nežli chřipka, a umírají na ni především lidé, kteří
stejně měli umřít v plánu. Určitá skupina Vítačů očekává, že
příchod léta zpomalí pandemii. Pro ně se vžil termín Sluníčkáři.
Proti nim stojí druhá skupina, která se cizího viru bojí. Říkejme jí
Xenofobové, využijeme tak již ustálené terminologie. Tito lidé sledují,
co virus způsobuje ve světě, a tvrdě odmítají pustit jej do naší země.
Bojí se, že Covid znásilní naše babičky a zabije dědečky.
V diskusích do začíná vřít. Xenofobové nevěří, že se virus může
začlenit do společnosti, vyzývají Vítače, ať si teda vezmou nějakého
vira domů a promoří se sami. A opět je v hledáčku Švédsko. A opět se
liší výklad jedněch versus druhých, Jestli politiku vítaní zvládají
opravdu dobře, nebo stojí na prahu propasti.
Protože situace je nová, ještě řada tradičních symbolů chybí.
Například Xenofobové dosud nemají hudební těleso, které by přišlo
s ikonickou písní (co třeba song Nešitá o přednostech roušky
z čínské továrny?). Taktéž dochází k pozoruhodnému obratu, kdy
v tomto rozdělení společnosti jsou to právě Xenofobové, kdo
nekompromisně vyžadují nošení roušek a nikábů, zejména třeba ve
školách, zatímco Vítači upozorňují na absurdnost některých nařízení.
To by mohlo nezkušeného člověka zmást, tento zvrat jsme opravdu
nečekali.
Naštěstí spousta dalších obyčejů zůstala zachována nebo se liší
jen mírně. Dnes i tehdy by vás sebrali policajti, pokud byste se proháněli
na veřejnosti s osmatřicítkou. Dřív teda kvůli zbrani, dnes kvůli
teplotě. Taktéž během uprchlické krize si v MHD přátelé čmoudi raději
skrývali obličej, protože by je kvůli barvě kůže mohli napadnout slušní
lidé. I dnes si kvůli barvě kůže ukrývají obličej opálení lyžaři,
protože nikdy neví, na jak velkou dávku slušnosti narazí. Což mi
připomíná, že včera dával v Prostoru X rozhovor Cyril Höschl. Slovy
Vítač, barvou lyžař. Byl tak opálenej, že mu cestou domů musel dát
někdo pěkně na roušku.
Podle všeho, co o koronaviru čtu, se jedná o horší
chřipku. Máme velké štěstí, že svět nezasáhla smrtící epidemie, ale
jen jakési demo, které ukázalo, jak strašně jsme nepřipravení a jak by
nás cokoliv opravdu vážného rozložilo na kousky.
(Vím, že mnoha lidem se u spojení slov „horší chřipka“
otevírá kudla v kapse, za nenošení roušek se udává na policii, to je
vliv paniky, zavřete prosím kudličky a odložte telefony, díky.)
Ale Davide, v Itálii umírají denně tisíce lidí!
Ano. Věkový průměr umírajících v Itálii je 79.5 roku. (Héj, ten
virus v ČR potřebujeme, u nás je délka života jen 78 let!) Vzpomeňte si
na zprávy o prvních zemřelých v ČR. Byli to těžce nemocní lidé,
kteří zemřeli z úplně jiných důvodů, jen shodou okolností se stihli
nakazit koronavirem. Na jaře tak zemřelo mnoho těžce nemocných, který by
jinak zemřeli na podzim.
Tohle je IDEÁLNÍ pandemie. Protože mladí se o staré mohou (a musí)
postarat, zatímco ekonomika bude nadále fungovat. Naopak Španělská
chřipka, co to tu kosila před sto lety, se nejen nezakecala, ale šla po
lidech v produktivním věku. Což byl průser.
Ale Davide, mezi mrtvými jsou i mladí lidé! Ničí jim to plíce!
Samozřejmě, i na úplně běžnou chřipku umírají mladí lidé, to se
výjimečně stává. Jako když nekuřák sportovec dostane
infarkt :)
Ale Davide…
Už mě neruš, chci dojít k tomu hlavnímu.
Co je cílem ČÍSLO JEDNA, tak poskytnout maximální péči právě starým
a nemocným lidem. Ti se nesmí v žádném případě nakazit. Pochopil to
i Babiš, který má největší strach sám o sebe, a zavřel se do
karantény, sera na funkci. Buona sera.
Pokud se totiž nemoc dostane mezi starší či nemocné, bleskově se
zahltí nemocnice. Nejen náš, ale žádný zdravotní systém na světě není
připravený na takový nával. Ani za 400 letech nebude, vzpomeňte si, jaký
je vždycky poprask na ošetřovně, když ve Star Treku útočí na vesmírnou
loď Federace. V žádném případě nechceme, aby nastala situace, kdy se
zdravotní personál musí rozhodovat, komu pomůže a koho nechá zemřít.
A vedle toho musíme postupně, ale co nejrychleji, uvolňovat karanténu
ostatním. Postupně kvůli tomu, aby nedošlo k zahlcení nemocnic, protože
stále tu bude část lidí, kteří budou mít hrozný průběh. Opravdu
hrozný. A co nejrychleji proto, že padá ekonomika. Nejsou to jen umělci,
kteří jsou teď úplně v píči (nenechte se zmást úsměvy, když
vystupují na Mall.tv, je to křeč z hladu), následujeme je tam postupně
všichni. Jistě, majitelé DámeJídlo se teď malinko culí, ale i tak
souhlasně přikyvují, stejně tak kunsthistorici, kteří byli v píči už
předtím a dnes to mohou ostatní školit.
Ale Davide, nemůžeme přece vyměnit ekonomiku za nebezpečí
nákazy!
Potřebujeme se nákazy zbavit.
Nefunguje to tak, že se koronavirus projde po městě, řekne „Tyjo, tady
chcípl pes, v letáku to vypadalo jinak. Stopnem si kapénku a letíme
pryč“. Viru se zbavíme tehdy, pokud dostatečné procento populace získá
protilátky. Procento se liší od nemoci k nemoci, u těch vysoce
infekčních, jako jsou třeba neštovice, to je až 90 % obyvatel. Nemoc
vymizí, neboť se neumí šířit ve světě imunních.
Protilátky získáváme třeba očkováním. Ale ne tak, že nám je
píchnou. Naopak, píchá se nemoc (brrr), v nějaké oslabené formě (brrr
trošku míň). A protilátky si následně vybuduje imunitní systém. Jinak
to současná medicína řešit neumí. Proto bude mimochodem dobré začít
opět flákat mytí rukou, až se to přežene.
Očkování proti koronaviru nemáme, ale jelikož je jeho smrtnost opravdu
velmi nízká, získáme protilátky tak, že se postupně dostatek z nás
nakazí. Budeme pár dní bumbat čajíček, koukat na Netflix a budeme nevrlí
jak prase. Takže u některých nebude patrná změna. (A maličký zlomeček
z nás umře. RIP.)
Nebojme se nákazy! Většinu nás to stejně čeká. Když jsem se doslechl,
že to má někdo v baráku, napadlo mě jít olíznout kliku od vchodových
dveří, ale správa domu ji stihla desinfikovat. Škoda, tímto způsobem kdysi
zachraňovali šamani své kmeny. (Snad není trestné nakazit sám sebe.)
Co teda navrhuješ dělat?
Poslouchat vládu, protože věřím (teda doufám), že zodpovědní lidé
tohle ví. Byť třeba Prymula se svou někdejší snahou rozjet
v královehradecké nemocnici oddělení s čínskou tradiční medicínou je
pro mě nevěrohodná osoba a chvílemi mám pocit, že vymýšlí opatření,
které mají zbavit ČR umírání jako takového. (Fotomontáž z Dařbujána
a Pandrholy, kde Prymula otáčí všem lidem postel, aby už nikdo v ČR
nezemřel. Kvůli nemocem, jenom hlady.)
Ale v žádném případě není důvod k panice. Lidstvo dostalo od
přírody jen přátelský šťouchanec. Věřte mi, že to brzy skončí a
budeme všichni volní, šťastní a tlustí alkoholici ?
Navíc jsou země, které mají díky koronaviru pozitivní bilanci
úmrtnosti. Třeba Salvador, kde se kvůli omezení volného pohybu snížil
počet vražd na historické minimum. Podle prezidenta Nayiba Bukeleho bylo
v březnu v zemi zavražděno jen 65 lidí, ač dříve evidoval tento
středoamerický stát někdy i tisíc vražd měsíčně.
Autor není epidemiolog, nemá žádné vzdělání a měl by dělat
něco užitečnějšího než psát takové
bláboly.
Člověk si musí dávat pozor, co napíše na blog. Když večer
sepíšete plán jako tento, hned v pondělí ráno se může stát, že
s tím přijde náměstek
ministra zdravotnictví. ?
Určitě jste zaznamenali kauzu taxikáře, který vyhodil
z auta na ulici nevidomou paní. Říkal jsem si, že kritiky taxikářů je ve
veřejném prostoru dost – ale naopak jsem dlouho nečetl nic o životě
lidí se zrakovým postižením. A tak mě napadlo se vydat pro nějaké
zajímavosti.
Tento článek napsal Ladislav Zibura na
Facebooku. Připadalo mi škoda, aby zapadl ve vodách sociální sítě,
proto ho se svolením republikuji na blogu. Přeji příjemné čtení a já jdu
zjistit, jestli slovo republikovat vůbec existuje.
V pátek jsem se potkal ve smíchovské kavárně s Nicole Fryčovou a
Jiřím Černým.
„Tak Ladislave, co bys od nás chtěl slyšet?“ zeptal se
mě Jiří.
„Chtěl bych slyšet všechno, u čeho by vám pomohlo, aby to vědělo
víc lidí.“
A tak začal náš tříhodinový rozhovor. Musím říct, že pro mě
představoval ohromně zajímavou výpravu do světa každodenního
dobrodružství, o kterém jsem toho zatím moc neslyšel.
Z rozhovoru jsem vybral ty nejzajímavější a nejdůležitější citace a
rozdělil je do pár tematických okruhů.
Pokud by vám přišlo, že jsou Nicole a Jiří strozí a přísní, pak
vězte, že je to jen vina mého krácení. Můj pocit z nich totiž byl
přesně opačný.
Následující text by vám měl vynahradit tříhodinové povídání
s dvojicí zrakově postižených a zprostředkovat jejich zkušenosti a pohled
na svět.
Dozvíte se třeba, proč je nešťastné označení slepecká hůl, proč
nikdy nikoho nemáte chytat za bílou hůl a proč vás fráze „jejich pohled
na svět“ zarazila docela zbytečně.
Popisek fotografie pro zrakově postižené: Mladí partneři Nicole a Jiří
sedí v kavárně a přátelsky se usmívají, v pozadí je knihovna
plná knih.
Jiří Černý (*1991)
Jiří si dodělává Ph.D. na Právnické fakultě UK a pracuje jako
právník. Do minulého týdne byl poradcem ombudsmanky Anny Šabatové
v rámci monitoringu ochrany práv lidí s postižením v ČR.
Jiří má vrozenou vadu, která se mu v průběhu života několikrát
skokově zhoršila. S orientační holí začal chodit v průběhu studia
Právnické fakulty, kdy – jak sám říká „začal na přechodu
přehlížet lidi i celé tramvaje.“
Nicole Fryčová (*1995)
Nicole studuje magistra na Právnické fakultě UK. Mimo jiné působí jako
předsedkyně Odborné skupiny pro přístupnost veřejné správy a veřejných
služeb při Úřadu Vlády ČR a také jako vedoucí sociálněprávní poradny
v organizaci Revenium.
Nicole je prakticky nevidomá už od narození – podle svých slov je
schopná na krátkou vzdálenost vidět jen siluety postav a číst velmi
zvětšený text (o velikosti jednoho slova na celou PC obrazovku).
Co (ne)vidí?
JIŘÍ: „Zdaleka to není tak, že by všichni zrakově postižení měli
před očima jen ‚tmu‘. Může se ti stát, že někdo s bílou holí
nastoupí do tramvaje, vytáhne noviny a začne je číst. Druhů zrakového
postižení je spousta. Někdo má třeba trubicové vidění – vidí dobře
jen maličký výřez před sebou, jako kdyby ses díval dlouhým brčkem.
V prostoru se orientovat bez hole nedokáže, ale noviny si přečte. Různých
variant vidění při různých vadách je ohromné množství.“
NICOLE: „Já třeba stejně jako Jirka mohu číst z mobilu, když mám
opravdu hodně zvětšená písmena a koukám na něj zblízka – tedy ze
vzdálenosti 2–4 centimetrů.“
JIŘÍ: „Já vidím tak, jako kdybych měl přes oči několikrát
přeložený igelitový sáček. A kromě sáčku mi oraz ruší ještě
rozsáhlé zrnění – jako u rozladěné staré televize. Lidé se mě
často ptají, jestli mi nepomohou brýle nebo operace. Nepomohou.“
NICOLE: „Já mám velmi sníženou zrakovou ostrost v kombinaci
s mnohačetnými výpadky v zorném poli (na velkou část zrakového pole
nevidím vůbec nic). Můžeš si to sám vyzkoušet. Existují mobilní
aplikace, které ti přes foťák telefonu simulují různé druhy postižení.
I když jsou prý docela mírné oproti realitě.“
JIŘÍ: „Když vidíš člověka s bílou holí, pravděpodobně má
nějaké zbytky zraku, ovšem už se s nimi nedokáže bezpečně pohybovat.
Žije u nás přibližně 80 tisíc těžce zrakově postižených lidí.
Podle odborné definice se jedná o lidi, kterým zraková vada vážně
zasahuje do života, a už ji nejde napravit například brýlemi. Jen několik
procent z nich je zcela nevidomých (podle různých statistik asi 900–1500
lidí). Statisticky tak většina lidí s bílou holí nějaké zbytky zraku
má. Opravdu ale tu hůl potřebují – je to hůl orientační, nikoli jen
hůl pro zcela nevidomé.“
NICOLE: „Lidi, kteří to nevědí, občas reagují pobouřeně. Mně se
třeba stalo, že jsem s holí nastoupila do autobusu a vytáhla si telefon.
Řidič se mě při výstupu ptal, jestli tedy vidím, nebo nevidím, když
můžu koukat do mobilu. Jestli ta hůl není podvod, abych jezdila
zadarmo.“
JIŘÍ: „Dokonce existuje i takzvaná signalizační bílá hůl. Ta je
skládací a vytahuješ ji jen tehdy, když potřebuješ dát najevo, že jsi
slabozraký – třeba na přechodu bez semaforu. Můžeš si s ní pomoci
taky při orientaci v prostoru, třeba na schodech bez zábradlí. V praxi ale
existuje spousta slabozrakých, kterým by signalizační hůl pomohla, ale
raději ji nepoužívají. Bojí se totiž, že by je lidé označili za
simulanty. Ze zkušenosti mohu říct, že hůl ve spojení se zbytky zraku
přináší spoustu faux pas a nařčení ze simulování. Nikdo z nás přitom
nemá důvod ji nosit jen tak – na výhody máme nárok jen na základě
průkazky ZTP a ZTP/P.“
NICOLE: „Já znám i lidi, kteří kvůli těmto reakcím na veřejnosti
raději začali předstírat, že jsou zcela nevidomí, i když mají zbytky
zraku. Nechtěli být terčem těch nepříjemných otázek. Proto by nám moc
pomohlo, kdyby lidé věděli, že zdaleka ne každý s bílou holí je zcela
nevidomý.“
Slepec nebo nevidomý?
JIŘÍ: „Víš, velmi by nám pomohlo, kdyby se používaly přesné pojmy.
Nejde jen o naši přecitlivělost – správná terminologie pomáhá bořit
mýty. Správné označení ‚orientační hůl‘ a ‚vodicí pes‘ odkazuje
na to, že je užívají také slabozrací, ne jen zcela nevidomí. Právě
proto je zavádějící označení ‚slepecká hůl‘ a
‚slepecký pes‘.“
LADISLAV: „A jak je to se slovem slepec?“
JIŘÍ: „Sám se neidentifikuji jako nevidomý, takže teď nemluvím za
sebe, ale za své známé i neznámé. Ano, označení slepec jim vadí a zní
trochu nepatřičně, ve spisovném projevu až hanlivě. To slovo má spoustu
negativních konotací. Často se na sítích i mimo ně setkávám
s různými frázemi, ve kterých se slovo ‚slepý‘ nebo ‚slepec‘
používá jako synonymum pro někoho s nedostatkem vzdělání či informací.
Myslím, že dřív to tak nebylo. Můžeš se setkat s řadou lidí ze
starší generace, kterým označení ‚slepec‘ a ‚slepecká hůl‘
nevadí. Jak už jsem ale zmiňoval, podporuje to ten stereotyp, že nikdo
s holí nemá ani zbytky zraku. Proto považuji za šťastnější označení
‚nevidomý‘, ‚slabozraký‘ či ‚zrakově postižený‘.“
NICOLE: „Co naopak nemusíš řešit vůbec, jsou běžné fráze spojené
s viděním. Lidi se jim občas vyhýbají, ale není k tomu důvod. Je
úplně normální se mě zeptat, jestli jsem ‚viděla nějaký film‘ nebo
‚jaký je můj pohled na věc‘. Lidi bývají zbytečně opatrní, já se
nad tím ale ani nepozastavím. Vlastně mě mrzí jenom, když se mi za to
někdo začne omlouvat, to je úplně zbytečný.“
Pomoc ve veřejném prostoru
NICOLE: „Základem je komunikace. Nejraději mám, když ke mně někdo
přijde, zeptá se, zda potřebuji pomoci, a taky počká na odpověď.“
JIŘÍ: „Zeptat se na rozsah pomoci a hlavně počkat na odpověď, to bych
rád vyzdvihnul. Občas tě lidi hned čapnou a někam vlečou, což je trochu
nepříjemné. Zrovna včera mi chtěla na Andělu vehementně pomáhat starší
paní. Když jsem poděkoval a řekl, že se jí držet nepotřebuji a jen
s davem přejdu přes tramvajové koleje, tak mě chytla za kabát a začala
táhnout.“ (smích)
NICOLE: „Nicméně to není žádná věda. Když potřebuju pomoci, jenom
se tě chytím za loket, který mi nabídneš – někdo slabozraký se ho
drží, někdo se přímo zavěsí. Ty pak půjdeš o krok přede mnou. Já
díky tobě vím, že každý krok za tebou mohu bezpečně udělat i já.
Když zatáčíš, nemusíš to hlásit, cítím to. Dobré je ale hlásit
schody – a ideálně i s tím, jestli vedou směrem nahoru nebo dolů, to
je celkem velký rozdíl.“
LADISLAV: „A co mám dělat, aby řeč ani chůze nestála?“
NICOLE: „Můžeš jít celkem normálním tempem, občas chodím
i rychleji než ostatní. Co se týká konverzace, mám moc ráda, když mě
někdo doprovází a říká mi, co je kolem. To je hezký rozhovor.“
LADISLAV: „Jako v Amélii z Montmarteru?“
JIŘÍ: „Tuším, že v tom filmu ji pak Amélie nechala uprostřed
silnice, ne? Tak to prosím nedělej nikdy.“ (smích)
LADISLAV: „A co je typická situace, kdy vlastně oceníte nabídku
pomoci?“
NICOLE: „Většinou máme naučené cesty, které dobře známe, protože
je chodíme pravidelně. Na těch obvykle pomoc nepotřebujeme. Problém ale
nastává se vším neobvyklým. Typicky třeba stavba na chodníku, kvůli
které je třeba vybočit do silnice. Tam čekám, dokud mi někdo nepomůže.
Nebo třeba dočasný přesun zastávky či přestup na výlukový spoj ve
vlaku.“
JIŘÍ: „Když jdu někde mezi hodně lidmi, tak se mi uhýbají, což je
milé. Jak ale lidi mívají telefon v ruce nebo jen ukročí směrem ke zdi,
čas od času se s někým trochu srazím. To se jednoduše stává a není
důvod se tím znepokojovat. Prostě se navzájem omluvíme a jdeme dál.
Doufám, že z toho někdo nemá nějaké výčitky.“
NICOLE: „To uhýbání ke zdi je asi nejčastější chyba. Lepší je to
naopak. Budovy většinou používáme jako vodící linii, takže je lepší se
uhnout směrem do prostoru.“
LADISLAV: „Líbilo by se ti, kdyby k tobě někdo přišel, nabídl ti
pomoc a požádal tě, ať ho naučíš tě správně vést, protože to nikdy
nedělal?“
NICOLE: „Jo, to je vlastně prima nápad, to by mě bavilo. Jen je třeba
myslet na to, že každý zrakově postižený je zvyklý chodit trochu jinak,
takže to neplatí univerzálně. Stačí komunikovat a vždycky počkat na
odpověď. Vždycky jít o krok napřed a nikdy nás nechytat za bílou hůl.
To je asi nejčastější chyba. My tou holí potřebujeme zkoumat
terén.“
JIŘÍ: „Přesně tak. Dal bych důraz na to, že základ je se domluvit na
podobě pomoci – a ta každému zrakově postiženému vyhovuje trochu jinak.
„Naučit se správně„ je zavádějící. Už se mi stalo i to, že mi
ochotná kolemjdoucí vysvětlovala, jak se jí mám správně chytnout,
protože jí to tak někdo naučil.“ (smích)
Blbý kecy
LADISLAV: „Asi v každým oboru lidské činnosti existují nějaký
otravný a často opakovaný fráze. Lidi to nemyslí špatně, ale opakují je
tak často, až je to nepříjemný. Vím, že nechcete působit
nevděčně – ale řekněte to na rovinu. Jaký věty vás štvou
nejvíc?“
NICOLE: „Tak ono si zvykneš. Když ti někdo pomáhá, je to jenom milý.
Ale třeba mi není moc příjemný slýchat ‚jak se ti žije v té tmě?‘.
Lidé vůbec nepočítají se skutečností, že mohu ještě něco
vidět.“
JIŘÍ: „Většina z nás totiž v úplné tmě nežije. Ani zcela
nevidomí, kteří přišli o zrak v průběhu života, mimochodem
nepopisují, že by viděli tmu. Prý ‚nevidí nic‘ – podobně jako ty
vnímáš prostor za svou hlavou. Je zajímavé, jak je pro lidi těžké si
představit, že neexistují jen ty dva extrémy ‚vidět normálně‘ a
‚nevidět vůbec‘. Mám nevidomou kamarádku, mimochodem vystudovanou
lékařku, která mi vyprávěla o tom, co se jí přihodilo v době, kdy
ztrácela zrak a už chodila s holí. Když se na ulici na poslední chvíli
vyhnula pánovi, konfrontačním tónem jí řekl: ‚tak buď vidim, nebo
ne‘.“ (smích)
NICOLE: „A navíc nechceš pořád s každým mluvit o svém
postižení. Já mám nejradši, když se se mnou lidi baví úplně normálně
o normálních věcech. Jako kdyby ses bavil s někým ve vlaku.“
NICOLE: „A taky litování vážně nesnáším. Třeba ‚taková
krásná holka a ona je slepá‘.“
JIŘÍ: „To jsou totiž věci, které víme, tak je není třeba opakovat.
Naopak je dobrý na rovinu zasáhnout v situacích, u kterých je zřejmé,
že je nevidím. Třeba když mám flek na kravatě, tak se neurazím, když mi
to někdo řekne. Ideálně tedy decentně a někdo, koho znám – ne třeba
právník protistrany do mikrofonu.„
NICOLE: „Já bych ráda dodala, že občas umí být pěkně protivní taky
lidi se zrakovým postižením. Hlavně se nenechte propříště odradit, když
třeba někoho chcete pustit sednout v MHD, a on vám odsekne. Může se to
samozřejmě stát, každý se se ztrátou zraku vyrovnává jinak. A hlavně,
každý zrakově postižený je osobnost, kterou netvoří ztráta zraku.“
JIŘÍ: „Ano, někdo mohl přijít o zrak náhle. Mohl třeba před půl
rokem řídit auto a dneska potřebuje bílou hůl. Nebo celý život byl
zvyklý v MHD stát, protože se štítil sedadel – a teď mu čtyři lidé
za deset minut sezení nejen nabídli, ale málem rozkázali, ať si sedne.
Chápu, že někdo v podobném rozpoložení může být na lidi nepříjemný.
Tak se hlavně nenechte odradit a nezobecňujte tuhle zkušenost s tím, že
‚už jim místa nabízet nebudete, když je vlastně nepotřebují‘.
Někteří i zcela nevidomí si opravdu sednout nepotřebují. Pak jsou ale
třeba lidé jako já – mám poškozenou sítnici, dělá mi potíž se
držet a otřesy mi mohou vadu zhoršovat. Je to tedy individuální.“
Dopravní prostředky
JIŘÍ: „Ve velkých českých městech fungují systémy, které nám
hlásí čísla linek MHD. Můžeme si je zapnout ovladačem (říká se mu
povelový vysílač), který nosíme v kapse, nebo je integrovaný v holi.
Tyhle systémy ale nefungují u většiny příměstských spojů a nefungují
ani u meziměstských autobusů a vlaků. Ne vždycky jsou navíc hlášení
dobře slyšet. Když se mě jako zrakově postiženého zeptáš, na jakou
tramvaj čekám, a upozorníš mě, když přijede, ocením to. Ještě jedna
věc by tě asi intuitivně nenapadla – je dobré při čekání na zastávce
nestát přímo vedle zrakově postiženého. Díky tomu ho může
přijíždějící řidič vidět a nechat v klidu nastoupit. Problém míváme
především tehdy, když do zastávky přijedou a otevřou dveře dvě tramvaje
zároveň. Hlášení druhé tramvaje totiž vůbec nemusíme slyšet a mohla by
nám ujet.“
NICOLE: „Obecně s dopravou platí, že v čím menším městě jsi,
tím je orientace náročnější. Na nádraží malého města bez rady
ostatních nastoupíš do autobusu jen těžko. Ve velkých městech je zase
pomoc hodně užitečná v případě nějaké nenadálé situace. Třeba když
dlouho nepřijíždí tramvaj, která měla přijet, nebo když se přesunula
zastávka kvůli rekonstrukci a není to zveřejněné online, což se děje
často. Takové informace je pak pro nás na místě těžké získat.“
NICOLE: „Ještě jsem si teď vzpomněla – když někomu s bílou holí
uvolníš místo v tramvaji, tak mu to musíš taky říct. Občas se stane,
že se zvedne několik lidí, ale neuvědomí si, že to nevidíme.“
JIŘÍ: „A ideálně ho tam taky doprovodit – mysli na to, že když
ukazuješ rukou na volné místo, pravděpodobně nevidí ruku, místo nebo
obojí.“
NICOLE: „Máme taky na tom povelovém vysílači tlačítko, které
spouští zvukovou signalizaci na semaforech. Občas to ale nefunguje. Když
vidíš nevidomého na přechodu a není zapnutá zvuková signalizace, patrně
ocení tvoji pomoc. Náročné je to také při dešti a po něm – to je
provoz mnohem hlasitější a signalizace nebývá slyšet.“
Kompenzační pomůcky
JIŘÍ: „S rozvojem technologií přibyla spousta věcí, které nám
usnadňují život. Když si třeba dneska objednám iPad, od rozbalení
z krabice si ho sám mohu nastavit do podoby, kdy je pro mě plně
použitelný. Operační systém defaultně obsahuje zvětšovací a
odečítací program a další asistivní technologie. Říká se tomu
univerzální design výrobků.“
NICOLE: „Slabozrací lidé mohou pro čtení používat taky zvětšovací
digitální lupy a další pomůcky.“
(Jiří mi pouští čtení z iPadu, které má nastavené tak rychle, že
to zní jako zrychlení Šmoulové. Sám jsem schopný rozumět až při
poloviční rychlosti.)
NICOLE: „Je třeba důležité říct, že ani jeden z nás dvou
nepoužívá Braillovo písmo. Spousta lidí ze staré školy ho vnímá jako
základ – a pro lidi nevidomé od narození je skutečně nenahraditelné,
protože prostřednictvím Brailla se učí třeba pravopis nebo čtou notový
zápis. Já se ale učila psát běžnou latinku – psala jsem za pomoci
větších a silnějších řádků tlustým fixem, na který jsem lépe
viděla. Latinku tedy normálně ovládám. Dneska už ale používám pouze
digitální text, který mi může předčítat notebook nebo mobil s hlasovým
výstupem.“
JIŘÍ: „Existuje taky tzv. braillský řádek – speciální
zařízení, které má spoustu miniaturních hmatových teček. Ty vystupují
podle čteného textu – a automaticky ti převádí psaný text do Braillova
písma, takže ho není třeba tisknout. I zcela nevidomí tak dneska mohou
číst webové stránky. Mimochodem, očekávání, že všichni zrakově
postižení umí Brailla, je skutečně další mylná představa. Ve
skutečnosti ho ovládá a potřebuje jen část z nás. Lidé, kteří
přijdou o zrak až v dospělosti, by se ho stejně kvůli nižší citlivosti
prstů měli problém naučit. Ale díky chytrým telefonům, tabletům a
čtečkám knih to není potřeba.“
Vzdělávání
JIŘÍ: „Co se týká vzdělávání, rád bych zdůraznil, že zrakové
postižení není spojeno s žádnou ztrátou intelektu. Zrakově postižení
běžně studují vysoké školy – jen tomu musí věnovat o něco více
času, protože nemohou číst tak rychle. Čteme buď výrazně zvětšený
text po jednotlivých slovech či slabikách, případně posloucháme strojový
hlas (říká se mu hlasový odečítač). Když se vyloženě neučím věci
nazpaměť a čtu třeba novinové články, obvykle používám hlasový
výstup – je to rychlejší.“
NICOLE: „Když přijde řeč na to, že studuju pražská práva, tak se
mě často lidé ptají, jestli existuje nějaký speciální obor pro
nevidomé. Ne, studuji úplně normální práva, jako ostatní studenti.
Nemáme žádné úlevy.“
JIŘÍ: „Ze zkušenosti bych řekl, že náročnější než učení může
být přijetí kolektivu, zejména na základní škole. Ostatní žáci, ale
i jejich rodiče, třeba velmi špatně nesou, když má ‚nějakej
postiženej‘ lepší známky než oni. Už vůbec neřeší, nakolik se jejich
potomci učení věnovali. Většina lidí je bohužel podvědomě
přesvědčená, že se zrakový handicap žáka musí negativně promítnout do
jeho schopnosti se učit. To je ale jen předsudek. Co vím od sluchově a
tělesně postižených, ti se s podobným předsudkem v takové míře
nesetkávají.“
LADISLAV: „Je přesto nějaký konkrétní předmět pro zrakově
postižené výrazně náročnější?“
JIŘÍ: „Teď se mnou určitě bude hodně lidí nesouhlasit, protože
znají třeba nevidomého překladatele. Obecně bych ale řekl, že je pro nás
těžké se v dospělosti učit cizí jazyk. A spousta vysokých škol
v poslední době požaduje hned dva cizí jazyky jako povinné. To bývá
problém. Z vysokoškolských oborů si vybíráme vesměs takové, které jsou
založené na práci s informacemi v textové podobě – tu nám může
přečíst počítač. Často se jedná třeba práva, historii, politologii,
IT, český jazyk a podobně. Pro zrakově postiženého z bilingvní rodiny je
takovým oborem třeba i překladatelství. Ale učit se druhý cizí jazyk,
když studujete třeba práva nebo podobně časově náročný obor, je
potíž.“
NICOLE: „Ano, s učením jazyků je to složitější. Hodně toho při
mluvení odpozoruješ třeba z gest, ale ta my nevidíme. Od začátku ten
jazyk slyšíme jen tak, jako kdybychom telefonovali. A když zrakově
postižený cestuje, pak si těžko přečte nápisy, nemůže ukazovat, je
odkázaný především na mluvené slovo. Zorientovat se v zahraničí mu tak
trvá déle než lidem bez zrakového postižení. Řada lidí se učí jazyk
sledováním filmů v původním znění s titulky – tuhle možnost ale
většina zrakově postižených nemá. Samozřejmě se cizí jazyk naučit
můžeme, ale je to obtížnější a je potřeba volit jiné učební metody,
které u nás dosud příliš rozšířené nejsou.“
Předsudky
LADISLAV: „Existují nějaké další věci, které si lidé o zrakově
postižených myslí, ale nebývají pravda?“
NICOLE: „Třeba to, že všichni máme výborný sluch a umíme hrát na
klavír. Byly na to výzkumy a sluch se opravdu mírně zostří. Ale není to
nijak výrazný rozdíl. Právě ty stereotypy nevidomého klavíristy nebo
maséra nám komplikují přijetí v jiných profesích. Talent a vzdělání
jednotlivých lidí se jednoduše liší – každý jsme jiný. Zrakově
postižení lidé nejsou žádná konzistentní skupina, je to náhodný
výběr.“
JIŘÍ: „Víš, mně občas připadá, že nás lidé vnímají jako
samostatný živočišný druh. Jako kdybychom všichni byli stejní. Řeknou
mi: ‚já viděla zcela nevidomého v TV sportovat, tak ty určitě můžeš
taky, jenom se vymlouváš.‘ Já pak musím znovu vysvětlovat, že by mi
sport zhoršoval poškození sítnice. Lidé taky automaticky očekávají, že
spoustu věcí neumíme. Třeba psát. To je ale nesmysl. Já třeba píšu
psacím písmem úplně normálně. Nepoužívám to – není pro mě totiž
praktické po sobě text luštit, ale umím to i se zavřenýma očima. Otázka
v bance, jestli se umím podepsat, mě tak vždycky pobaví. Spousta těchhle
představ vychází taky z mylného předpokladu, že jsou všichni zrakově
postižení takto postižení už od narození. Většina zrakových postižení
se ale ve skutečnosti objeví až během života.
NICOLE: „Kromě očekávání, že něco neumíme, nám občas lidi naopak
přisuzují superschopnosti, které nemáme. Myslím, že to vychází
z různých filmů, kde jsou hlavními hrdiny geniální nevidomí hudebníci
nebo sportovci. Já třeba závodně plavala (Nicole reprezentovala ČR na
Paralympijských hrách 2012 v Londýně), ale Jiří naopak většinu sportů
provozovat nemůže. No, a pak spousta zrakově postižených nesportuje třeba
proto, že jsou úplně normálně líní nebo je to nebaví. Že máš
postižený zrak automaticky neznamená, že si to budeš chtít kompenzovat
výjimečností v něčem jiném.“
JIŘÍ: „A pak samozřejmě existuje ten předpoklad, že neděláme
klasická povolání. Třeba když jdu pracovně na soud, kde jsem ještě
nebyl, a justiční stráž se nabídne, že mě nasměruje. Když při
nastalém rozhovoru zjistí, že na soud jdu jako právník za svým klientem,
nastane dlouhá chvíle ticha.“
Kamarádství
LADISLAV: „Děláme doma nedělní obědy pro kamarády, příště vás
pozvu. Co nejhezčího pro vás vlastně můžu při setkání udělat?“
NICOLE: „Že nám nabídneš pomoc, když budeš mít pocit, že bychom ji
mohli potřebovat. A jinak, že se k nám budeš chovat úplně normálně.
Budeš se s námi bavit o úplně normálních věcech, o kterých by ses
bavil s kýmkoli jiným. Úplně normální přijetí – to je nejvíc, co
nám můžeš dát.“
JIŘÍ: „Že nás budeš brát, jací jsme. Budeš nás posuzovat stejně,
jako kohokoli jiného – podle našeho chování, vzdělání a práce. Ne
podle našeho postižení. Jen máme něco, navíc nikoli vlastní vinou, se
zrakem. To nás ale nijak nedefinuje. A taky můžeš na Messengeru psát
s diakritikou. Když mi mobil četl tvoje zprávy, bylo jim blbě rozumět.“
(smích)
NICOLE: „A moc děkujeme za rozhovor. Ani bys nevěřil, jak je těžké
tahle témata dostat mezi lidi. Jednoduše o tom nechtějí číst.“
Pokud jste tak dočetli až sem, pro změnu moc děkuji já vám. Má to
smysl. ❤
