Kdekdo to zná. Vyzkoušeli jste ono slavné ChatGPT, zeptali se na
jednoduchou úlohu z Bělouna nebo jak uzavřít povinné ručení, a odpověď
byla úplná blbost. „Běloun je přece středoškolská matika a jaký platí
zákon není těžké ověřit na internetu! To že má být
inteligence?!“
Jak je možné, že jedni považují ChatGPT za zázrak a jiní za úplnou
kravinu?
Někteří si pochutnávají na rohlíku, zatímco jiní jsou rozčarovaní,
že s ním nejde zatlouct hřebík. A vůbec se jim nedivím, protože
pochopit, jak celé GPT funguje, jak je správně používat a čím mi může
změnit život, vyžaduje obrovské množství času.
…anebo můžete vytáhnout knowhow z někoho, kdo už tyto vody proplul.
Odkaz v komentáři 🙂
Musím vzdát hold každému, kdo se odhodlá uspořádat konferenci,
protože to znamená připravit se na nečekané, plánovat nepředvídatelné a
zápasit se vším. Jako zástupce ze světa řečníků mám pro vás pár
tipů. Ano, je pravda, že s některými z nás komunikovat je horší než
porod a jiní mají ego větší než rozpočet vaší konference, ale na konci
dne chceme všichni to samé: spokojené diváky odcházející
s úsměvem.
Každý řečník chce vypadat na pódiu jako rocková hvězda, ale to se
nedá, když musí bojovat s technikou, ohlížet se za sebe, jaký se
promítá slajd, nebo když zapomene klíčový bod své prezentace. Proto
zajistěte, aby měli na očích obrazovku se svými poznámkami a náhledem na
slajd, který je na řadě. Ne všichni mají svou prezentaci tak zažitou, že
by ji přednesli ve spánku.
Technika musí šlapat jako švýcarské hodinky. Klikátko na slajdy musí
reagovat na každé stisknutí. Nikdo nechce vidět řečníka v panice, jak se
snaží přežít klikací apokalypsu a tancuje smutnou polku „jeden vpřed,
dva zpět“ se svou prezentací.
Na podiu se ztrácí pojem o čase. Takže dát prezentujícímu hodiny
s odpočtem je základní předpoklad dodržení harmonogramu. Nicméně já
přetékám do basketbalu pravidelně i když časomíru mám, takže je k ní
potřeba ještě vyhazovač.
PechaKucha nebo Lightning talk jsou řečnickým maratonem. Slajdy se totiž
automaticky každých 15 sekund mění, což vyžaduje perfektní timing. Bez
časomíry pro každý slide je to jako balancovat na laně s klapkami
na očích.
Mikrofon v ruce se může stát speakerovým nejhorším nepřítelem,
odhalí každý chvějící se projev nervozity. Což řečníka znervózní
ještě víc, přitom by měl být v klidu, ne ve spirále úzkosti.
Doporučuji lehké headsety. A když už musíte držet mikrofon v ruce,
čokoláda (mrk mrk) před akcí může výborně uklidnit.
Nemluvňata? Rozkošné, ale na konferenci nejsou právě nejlepším
publikem. Žádný řečník nechce soutěžit s brekotem o nejlepší
sólový výkon. Máme v sobě zakódované, že nás takový zvuk automaticky
rozhodí.
Samozřejmě existují různé zábavné akce, kde je naopak účelem
potrápit řečníka. Vězte ale, že na standardních konferencích chceme
speakerům umožnit plynulou prezentaci bez zbytečných překážek. Držím
vám i nám palce, ať se to daří!
Včerejší konference LamadayAI byla
skvělá! Krásné místo, skvělý catering a v publiku, na což my z IT
konferencí vůbec nejsme zvyklí, v publiku byly i ženy!
Tady se musím omluvit těm, kterým jsem navodil mdloby svým naprosto
necitlivým prohlášením, když jsem na afterparty sdělil v hloučku
češtinářek, že jsem se před rokem rozhodl nerozlišovat mezi „mě“ a
„mně“ a píšu jen první variantu. A už vůbec jsem jim neměl
navrhovat, jen co tuto informaci rozdýchaly, že by k tomu mohly vést i své
žáky. Pro svůj plán dosáhnout kodifikaci revolucí zdola budu muset hledat
podporu úplně jinde.
Ale zpět ke konferenci. Musím říct, že sám jsem se zdráhal uvěřit,
že nejsme s Petr Koubský domluvení na obsahu prezentací. Přesně navázal
a rozvinul, co jsem jen letmo zmínil, nebo prostě zapomněl říct. Od teď
už chci mluvit jen ve dvojici!
Jo, a Teresa Caklova se zase tak silně zdráhala uvěřit, že na své
vystoupení dorazím, že se nenechala přesvědčit ani tím, že vedle ní
stojím, popíjím osmičku, jsem ready, a stejně raději můj talk posunula
o hodinu později 😁
Eva Čapková Illésová díky za pozvání a držím palce, abys
uspořádala i tu, mrk mrk, konferenci o onom speciálním tématu!
Jedu na konferenci do Ostrava!!! a píše mi kamarádka, že mám konečně
dodat slajdy. Říkám si, co plaší, šak mluvím až jako poslední, tak jsem
jí aspoň slíbil, že je ve vlaku udělám a pošlu. Jenže ve vlaku žádná
wifi, ani přes mobil, protože železná kostra vagonu bloguje signál, tak
jsem si aspoň zdříml. Sotva jsem přijel, tak zase píše, kde jsou slajdy,
že už je fakt potřebuje, tak odpovídám, že tentokrát už na nich opravdu
začínám dělat, ale proč ta naléhavost, šak mám ještě dvě hodiny čas,
a ptám se, jestli nebude vadit PowerPoint kvůli animacím. A ona, že to je
teda problém, že potřebuje Google Slajdy. Tak to zkouším exportovat přes
PDF, ale tím se animace ztratí. Si říkám „mít prezentaci v Ostravě bez
animací? Bych byl za debila“, tak odpovídám, že to klidně odprezentuju ze
svého notebooku, že tam mám konektor HDMI, nebude žádný problém, a ona
píše, že to nejde, že se jede ze společného počítače a trvá na
Google.
Notyvole, tak se jdu zeptat přímo organizátora co s tím, bo animace, a
on mi překvapivě říká, že prezentace z vlastního notebooku je úplně
v pohodě. A najednou mi to seplo a píšu: „Terko, bavíme se o té
dnešní konferenci v Ostravě?“
„Nevím co je v Ostravě, já se bavím o tvé zítřejší prezentaci
v Praze.“
„Jo tááááák. Tak to je v pohodě.“
To jsou přece zítřejší problémy! Co plaší?!? A klídek, ten
powerpoint jí dodám nejpozději pět minut před začátek talku, slibuju.
Čtu, že se zpracovává nová definice a legislativa o znásilnění. Jsem
zvědavý, jak se vypořádají s terminologií. Jde o to, že kořenem slov
znásilnění nebo násilí je síla. Fyzická. Násilí je záměrný pokus
fyzicky někomu ublížit. Je pravda, že se používá i v přeneseném
významu, třeba psychické násilí, ale vždycky jsem v tom spojení cítil
určitý paradox, jako třeba když se řekne studený oheň apod.
Tudíž bych viděl jako chybu, kdyby došlo k rozšíření definice
násilí o chování, které nepoužívá násilí. Protože od toho tu už
máme jiný a zavedený pojem: agrese. Což je jakékoliv jednání
směřující k poškození druhého. Například „oběť sexuální
agrese“ nebo „útoku“ mi připadá jako velmi přesné pojmenování. Tak
doufejme, že nová úprava neznásilní český jazyk.
Teplé září i říjen byly fajn, ale začal jsem mít vážné obavy, zda
má smysl letos vyrazit na festival Ji.hlava. Jestli to tam bude tak fajn, jak
to byvalo v předchozích ročnících. Jestli kromě sychravého počasí a
depresivních filmů tu bude i ten dotyk přírody, kvůli kterému sem IMHO
všichni jezdí. Přátelé, v Jihlavě je letos všechno cajk.
(ilustrační foto, které jsem ilustroval dnes odpo)
Když hledám nové spolubydlící, spousta lidí píše věci jako
„cestuju, takže v Praze jsem 4–5 dní v týdnu“, nebo „mívám
dlouhé směny, takže téměř nebývám doma“ a tak dále.
Si říkám, jestli ti lidé považují svou přítomnost za něco tak
nepříjemného, že se mě snaží ubezpečit, že tomu budu vystaven co
nejméně. Vůbec přitom netuší, že pro mě je zase nejhorší možná forma
spolubydlení ta, kde se vůbec nepotkáváme. Ať už fyzicky, nebo
duchovně.
Protože ve světě se nic neděje, je tu opět naše malé fyzikální
okénko. Tentokrát o Schrödingerově kočce.
Dnes je z ní mem, ale před téměř sto lety šlo o smyšlenou situaci
(takzvaný myšlenkový experiment), která měla svou absurditou poukázat na
problematiku tehdejšího chápání kvantové mechaniky. Zadání je prosté:
do místnosti umístíme kočku, lahvičku s jedovatým plynem a
„nespolehlivou rozbušku“, která na 50 % lahvičku rozbije (a tím zabije
kočku) a na 50 % selže. Výsledek přirozeně zjistíme až pohledem do
místnosti.
Ve světě kvantové fyziky, která popisuje chování základních
stavebních jednotek našeho vesmíru, platí, že prvky mikrosvěta mohou
existovat ve vícero různých stavech současně. A to do chvíle, než se na
ně podíváme. V ten okamžik kouzlo zmizí a uvidíme jen jednu
z možností. A pointou je, že kdyby onou rozbuškou v místnosti byla
taková částice, a její stav by rozhodoval, zda dojde k detonaci nebo ne,
tak schopnost existovat ve více stavech by znamenala, že k výbuchu zároveň
došlo i nedošlo, a tudíž i kočka by byla zároveň mrtvá i živá.
A to až do chvíle, než se na ni podíváme. Což samozřejmě zní jako
nesmysl.
Bylo skutečně prokázáno, že částice mají tuto neuvěřitelnou
vlastnost. Ale nezaniká pohledem pozorovatele, nýbrž interakcí s okolním
světem, při kterém o sobě něco vyzradí – což může být srážka
s měřícím přístrojem, nebo i s jinou částicí. Nebo s lahvičkou
s jedem. Poté je jasné, zda „rozbuška“ explodovala nebo selhala. A osud
kočky je následně jednoznačný.
Zahrnutí pozorovatele do kvantové fyziky vedlo k nesmírnému zájmu
různých šarlatánů, bláznů a podvodníků o tuto oblast. Přitahuje je
mylná interpretace, že pouhé pozorování může ovlivnit realitu. „Pokud
si něco opravdu přejete, kvantová fyzika tvrdí, že se to stane.“ Prdlajs.
Lidské vědomí a síla myšlenky má opravdu moc nad hmotou. Ale musí se
vykonat prostřednictvím těla ?
Na první fotce vidíte mou cestu ke kamarádce, která bydlí na ulici
Soběslavská. Vzal jsem to přes Soběslavovu. Takže jsem dorazil o hodinu
pozdeji a tři kila chudší, ale s ponaučením.
Druhá fotka: zrovna jedu za stejnou kamarádkou do podniku Barcelounoc. Teď
čekám u Barcelo na navazující taxi.
Jsem idiot, ale taxikáři mě mají rádi.
(Jednou nás se slečnou tago ve čtyři ráno místo k domovu odvezlo
k domovu pro důchodce. Fakt musím začít koukat, co odklikavam)
„Váš projekt Umeligence.cz byl nominován v anketě
Křišťálová Lupa“
Wow! To by mě fakt nenapadlo. Nicméně přátelé, nečekejte teď
klasický apel, klasické žebrání o hlasy. Kdepak! Další věta v emailu
totiž zní, že jsem nominován v kategorii, kde může hlasovat jen odborná
porota.
Ale kdo to je? Chci slyšet jména! Jediný člověk, o kterém vím, že je
v odborné porotě, jsem já sám. Svůj hlas mám jistý. Ale jak zapůsobit
na ostatní?
Napadlo mě dát přímo na homepage umeligence.cz otázku „Jsi odborný
porotce? Klikni sem“, protože si říkám, že svědomití porotci před
udělením hlasu nominované weby alespoň rozkliknou. A tam bych jim napsal
něco ve smyslu, že jim nechci radit, ale rozhodně bych doporučil hlasovat
pro tento projekt. Zejména z toho důvodu, že už jsem byl kdysi v historii
velmi úspěšně nominovaný (viz komentář), takže tentokrát bych zkusil
pro změnu vyhrát. Dal bych tomu klejm třeba: „Ukažme, že i holohlavý
člověk může mít Lupy.“
