La Trine

obsahuje podprahová sdělení

Na navigaci | Klávesové zkratky

Nerozumíš anglicky? Vrať se do hrobu.

Přestřelka, která se strhla kolem toho, zda mají být anglické přednášky na WebExpu otitulkovány nebo tlumočeny, svou arogancí značně překvapila.

O co šlo? Za měsíc se uskuteční 4. ročník konference WebExpo, která do Čech přivede i významné zahraniční přednášející. Což je skvělé. Pomalu končí možnost koupit lístky za výhodnější cenu a Pixy na Twitteru připomněl otázku transkripce nebo tlumočení, kterou jsme už loni řešili s hlavním organizátorem Vaškem Stoupou:

Na webu @webexpo chybí zásadní info: zda se opět předpokládá, že úplně všichni umí plynně anglicky, nebo bude letos překlad. #webexpo

Čímž odstartoval regulérní lynč, zapojily se i osoby, od kterých bych to nečekal. Nikdo neřešil, že informace skutečně na webu chybí, nebo jak a zda by šlo věc realizovat, jen se kopalo do člověka, který nahlas řekl (jistě za mnohé), že mluvené angličtině dobře nerozumí. „Bez angličtiny jsi odepsaný!“ Trefně situaci vystihl @mmister: „Pochopil jsem, že pár nadrženejch hřebečků po třech lekcích angličtiny má potřebu machrovat, že rozumí anglicky.“

Vážně by mě zajímalo, kolik potencionálních návštěvníků WebExpa si pouští filmy a seriály v původním znění bez titulků, bez zaváhání všemu perfektně rozumí, a nejen, že titulky nevyužijí, ale ještě musí plivnout na toho, kdo by je uvítal. Lačně skočili po příležitosti si vychutnat svou minutku pseudonadřazenosti. Blbečci…

Sám jsem vyrůstal na anglicky psané odborné literatuře, později začal louskat beletrii. Obvykle je nejtěžší se prokousat přes první kapitoly, než autor vystřílí svou slovní zásobu, neznámá slovíčka si dohledám a pak se do knihy ponořím a jazyk vůbec nevnímám. Je ale rozdíl mezi psanou a mluvenou formou. Před 10 lety jsem na přednášce Niklause Wirtha zjistil, že z jeho slov pochytím pětinu. Niklaus byl vtipný, sál se co chvíli smál, já povětšinou taky, abych nebyl za blbce. Později mi došlo, že to tak dělala většina. Proto bylo publikum tak vděčné. Proto jsme se nikdy nebavili o obsahu přednášky, stačilo vzájemné ujištění, že to „fakt bylo výborný, voe.“

Rozumět mluvené angličtině je značně individuální disciplína, která se dá těžko naučit. Pamatuji si na setkání s emigrantem do USA, který přiznal, že skutečně dobře rozumět mu trvalo 8 let.

Nedávno jsem tu varoval, že pokud se nenaučíte výborně anglicky, tak jste jako startupář odepsaný a nemáte šanci. Startupář je v pozici toho, kdo se snaží prodat svůj produkt. Ve stejné pozici je i WebExpo, nikoliv návštěvník! Absence transkripce nebo tlumočení je v naší zemi s mizernou znalostí angličtiny bariérou a organizátor by měl zvážit, zda se mu finančně nevyplatí ji odstranit (náklady na přepis vs. více prodaných vstupenek). Jednoduchá ekonomická úvaha, nic víc v tom netřeba hledat. Pikantní pak je, že ti, co nejvíc „hájili“ WebExpo, mu poskytli leda medvědí službu: vylíčili konferenci jako elitářskou a poškodili ji, když odradili ajťáky, kteří se necítí být na dostatečné jazykové výši.

V tu chvíli mělo přijít zastání od organizátorů WebExpa. Vyslechnout si názor, doplnit informaci na web a hlavně ujistit, že WebExpo je akce pro všechny, kteří se každodenně noří do vývoje webů, nikoliv jen pro elitu, která by se tam poplácávala po ramenou (to nejsou má slova). Místo toho WebExpo návštěvníkem pohrdlo, přililo olej do ohně a na stránkách POOH došlo dokonce na nářky. Do prkýnka, kde je letos kuchař, co si po nocích hraje s JavaScriptem?

Na WebExpo rozhodně jdu a moc se těším. Anglické přednášky vcelku zvládám, a kdybych náhodou nerozuměl, bude tam hromada zajímavých témat v češtině. Držel bych palce Vaškovi i v případě, že by přišel s odvážným rozhodnutím češtinu zcela odstřihnout a udělat WebExpo doopravdy mezinárodní. Nicméně tuto kauzu beru jako exemplární ukázku, jak dosrat komunikaci s klienty.

(O tématu psal i Lukáš Churý, Cody a Martin Malý. Příklad ukázkové komunikace najdete třeba u Cuketky. Zda porozumíte angličtině si můžete vyzkoušet na videích z loňského WebExpa.)

Dějiny píšou vítězové

Historie není spravedlivá; vítězům odpouští vše, na poražených nenechá niť suchou. Aniž bychom si to uvědomovali, vnímáme dějiny dvojí optikou.

Už od starověku. Alexandr Veliký je považován za největšího a nejúspěšnějšího vojevůdce v celé historii lidstva. Drží si statut vítěze, díky tomu na něj pohlížíme s úctou a nevnímáme ohromné množství civilních obětí, jeho brutalitu, s jakou srovnával města se zemí nebo dokonce ničil celé říše. Zkrátka to tak nějak patřilo k jeho práci.

Ale ať nechodíme daleko do minulosti, vezměme si druhou světovou válku. Po jejím skončení byly válečné zločiny potrestány v norimberském a tokijském procesu. Nutno dodat: válečné zločiny poražené strany. Činy Spojenců, tedy vítězů, nebyly souzeny nikdy. Ať už šlo o vybombardování Drážďan, atomové útoky na Hirošimu a Nagasaki nebo vyvraždění polských důstojníků v Katyni.

Vnímáme německé vojáky a příslušníky SS jako monstra, neváhající kdykoliv s úšklebkem zastřelit civilistu. Zneškodnit takového esesáka představuje hrdinský čin, aniž by se hlavou mihlo, jestli třeba nedělal jen svou práci a neměl rodinu. Hrdinství Gabčíka a Kubiše, úspěšných atentátníků na Heydricha, nijak nesnižuje fakt, že hodili granát i na řidiče. Byť jen dělal svou práci a možná měl rodinu. Patřil k poraženým.

Poválečná samostatnost Československa neměla dlouhého trvání. Komunistický puč, nastolení totalitního režimu, zřízení táborů na nucené práce v uranových dolech, likvidace politickým odpůrců a inteligence. Vykonstruované procesy, popravy, znárodnění majetku. Studená válka mezi bývalými Spojenci, schylovalo se k válce skutečné. V této nepředstavitelné době, srovnatelné s předchozí válečnou, vznikla skupinka odbojářů odhodlaná proti zlu bojovat se zbraní v ruce.

Dnes máme to úžasné štěstí, že žijeme v jednom z nejsvobodnějších období naší historie. Jenže jsme nevyhlásili vítěze a poraženého minulé éry. Byť se to zdá nepochopitelné, „poražený“ si stále drží značnou popularitu a je částečně i vítězem. Chybí skutečný vítěz, který by bral vše. A veřejnost rozděluje názor, zda byli odbojáři hrdinové či vrazi.

Dějiny píšou vítězové. Kdo je ale má psát, pokud vítěz není?

Jak si užít Vary?

Karlovarská vřídla zřel jsem naposledy jako dítě útlého pasu. Letos jsem se konečně rozhoupal navštívit onen slavný Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary (nebo též KVIFF), abych si ověřil, že jde o snobárnu pro celebrity, odkud rád po pár dnech vypadnu. Leč…

Mothership

…leč setrval jsem nadšeně až do konce a vracel se s hromadou skvělých zážitků. Znamená to snad, že jsem snob? Snobní prsten zatím nenosím, jen se ukázalo, že jde o zatraceně příjemnou akci.

Nechci líčit zážitky z posledního ročníku, toho už se výborně zhostili jiní (Katka Svobodová, Jakub Vaněk, Tomáš Žáček, Miloš Čermák a další), raději bych dal dohromady pár doporučení, jak si i vy můžete užít příští KVIFF.

S kým na festival jet?

#KVpijatika v plné polní

Otázka vskutku klíčová! Jste-li introvert milující stříbrné plátno, vychutnáte si KVIFF i sám a vrátíte se se skórem 35 zhlédnutých snímků. Jenže člověk je tvor společenský a rád by se přinejmenším podělil o dojmy z filmů („režisér je dočista magor, že?“). Pokud nepatříte mezi rozené extroverty, ani nejste macho, je dobré si společnost sebou do Varů přivést. To znamená vyrazit s partou. Ideálně alespoň ve trojici, dvojice může být ve výsledku pro oba krapet omezující (vrátím se k tomu později u vstupenek).

Import přátel je jedna věc, daleko zajímavější je se seznámit s někým novým na místě. Tomu můžete vyjít vstříc třeba tak, že se ubytujte na základní škole (dělám to tak vždycky). Namísto hotelové izolace zažijete tu správnou atmosféru zevnitř. Spánek na parketách je zdravý, navíc jde o nejlevnější bydlení a zpravidla nejblíž k centru dění.

Na letošním KVIFF se ale jako vůbec nejlepší družičky ukázaly sociální sítě. Vlastně nevím o jiném festivalu, kam by jelo tolik lidí, které virtuálně znám z Twitteru. Chcete-li za rok podstoupit příjemnou devirtualizaci, doporučuji sledovat hashtag #KVpijatika.

Doprovodné akce a noční život

Na besedě s Jerzy Stuhrem si pan vedle sedící fotil zejména překladatelku

Sledujte program, sledujte plakáty doprovodných akcí, čtěte Festivalový deník a twitter. Během soboty se dalo stihnout i několik koncertů atraktivních kapel. S Festival Pasem je vlezné obvykle zdarma. Pro mě osobně je ještě cennější navštívit besedu s tvůrci, muziku si nechávám až na nightlife. Ten slušně šlape třeba v Aeroflotu, ehm, Aeroportu.

Vary Karla jsou sami o sobě krásné lázeňské město. Dá se posedět v parku na trávě nebo v čajovně na trávě. Můžete vyrazit do turisticky zajímavých míst v okolí, mně třeba doporučili výlet na Loket, ovšem lenost zase zvítězila.

Jídlo a pití

Karlovarské léčivé minerální prameny, na obrázku pramen Wolkerův

Hotel Thermal, připomínající ohořelou vesmírnou loď co dopadla doprostřed Varů, je obklopen řadou stánků s drunkfoodem. Vyhněte se jim. Dobré restaurace se letos snažil zmapovat mistr Cuketka, mým osobní killer tipem je ovšem mistrem opomenutá restaurace Venezia přímo naproti Mothershipu. Tak tam hlavně moc nechoďte, ať příště nejsou fronty.

Praha má tu nádhernou vlastnost, že vnímání cen jídla z gruntu mění. Díky tomu mi připadaly Vary cenově v poho. Třeba hned první den jsme objevili příjemnou (až domáckou) hospůdku s Plzní za 29 Kč. Kdo z vás to má? A jak mi poradila jistá zkušená mladá slečna: „snaž se do konce festivalu nevystřízlivět, vím, co říkám“. Poslechl jsem 🙂

No, a kdyby došly prašule, můžete cucat vřídla. Každopádně doporučuju pak v kině sedávat poblíž východu.

Filmy

Filmově-divadelní představení Trhák

Á, kino, filmy, málem jsem zapomněl!

Když jsem před 13 lety poprvé navštívil LFŠ, absolvoval jsem snad úplně všechny filmy (krom dne poté, co jsem se opil s celebritou). S každým dalším rokem jsem filmům dával menší prostor, a tudíž jsem ani na KVIFF nejel s potřebou vidět toho hodně. Nicméně právě filmy jsou asi nejužším místem celé akce. Musíte se na ně probojovat, musíte pochopit systém. Zažil jsem dost návštěvníků rozčarovaných z dlouhých front nebo ze zjištění, že Festival Pass přístup na film vůbec nezajišťuje.

V podstatě máte tyto možnosti:

  • koupit si vstupenku, nejlépe už ráno před šestou do fronty, případně „last minute“
  • čekat ve frontě, jestli vás pustí i bez vstupenky (úspěšnost cca 30 %)
  • vstupenku dostat

Jirkovi dost trvalo, než se osmělil vyfotit se se svým oblíbeným programátorem

Mnohokrát se stane, že někdo zavolá „mám lístek na Touhu zabít“ a pokud se rychle ozvete, můžete svou touhu ukojit. Tedy touhu vidět ten film. Pokud jste ale na KVIFF v párečku, pro jeden lístek se neozvete se, že jo. Proto doporučuji spíš trojky, viz foto.

Když se návštěvníci snažili, dostali se na většinu filmů, já se nesnažil vůbec a dostal se na třetinu. Ve srovnání s LFŠ, kde bývá problém dostat se především na filmy nové, to vychází obdobně, protože na KVIFF jsou nové vlastně všechny, navíc se promítají 2–3×. Nové pochopitelně neznamená dobré, třeba mně se nejvíc líbil tento film. V soutěžních snímcích zpravidla o honičky nouze není, ale automobilové vážně nečekejte.

What happens in KV stays in KV

Tak za rok v Karlos Varos!

Zapomněl jsem něco důležitého zmínit nebo odkázat? Dejte v komentářích vědět, článek budu rád postupně doplňovat.

Pravidla psaní přímé řeči

Poznámky pro sebe.

V českém jazyce píšeme přímou řeč do uvozovek ve tvaru čísel 99 a 66. Píší se hned před nebo za přímou řeč bez mezery.

„Byl fajn. Změnil se v kotě.“

Interpunkční znaménka v přímé řeči (tečky, otazníky, vykřičníky) patří do uvozovek. Následující (tzv. uvozovací) věta začíná malým písmenkem:

„Co jsi to udělal?“ zeptal se přiškrceným hlasem.

Pokud je pořadí obrácené, ukončí se uvozovací věta dvojtečkou a přímá řeč začne velkým písmenem:

Zamyslel se: „Vypadalo to, jako by se rozplynul.“

Je-li uvozovací věta uprostřed, první přímou řeč ukončí čárka a druhá začne malým písmenem:

„Něco po nás jde,“ řekl čaroděj, „musíme si dávat pozor.“

Vsetín, I Love You

Sotva člověk vstřebá zážitky z jedné akce, už ho pohltí jiná. Vsetínský Barcamp loni odstartoval pořádání těchto nekonferencí v naší vlasti a zároveň zvýšil povědomí o městě Vsetíně. Po víkendu už Vsetín není jen místem, které dalo světu den94ek nebo SuE?, ale také mého favorita na příštího Anděla za skladbu roku Vsetín, I Love You. Fam fam faram, fam fam faram.

Druhý ročník vsetínského barového kempování s přehledem obhájil loňskou vysokou laťku, nakonec o tom svědčí na 600 spokojených tvítů. Podezření, že tam snad účastníci fasovali éčko, musím rezolutně potvrdit. Fasovala se jak éčka, tak perník. Důkaz si beru na své triko. Stejně tak se potvrdilo, že vsetínský restaurační arsenál není s to zasytit hladové geekrky v přijatelně krátkém čase. Příště raději místo stejčíčků dám bagetku. Fam fam faram.


Zdaleka jsem neviděl a ani nestihl všechny přednášky, na které jsem měl chuť, nicméně video by mělo být brzy online, takže jsem v očekávání. Letos jsem se drze přihlásil i se svým příspěvkem, který jsem vzhledem k různorodosti účastníků a nekonferenčnosti akce pojal trošku experimentálně, pokud jde o poměr formy a obsahu + odbornosti 😉 Takový komplement pátečního školení jQuery & AJAX, kde (musím se pochlubit) jsme stihli probrat úplně celé jQuery a kde taky padl rekord nejmladší účastnice. Fam fam faram.

Po přednáškách a večeři jsem byl poměrně dost unaven a odebral se na hotel … ubytovat se a vzhůru na Slevomatí afterparty! Tam jsem si uvědomil, že už jsem asi divnýdospělý, protože bych si raději objednával panáky za svý u poloprázdného baru, než na Toma Čupra u baru beznadějně natřískaného. Děkuji tedy všem milým lidem, co mi ho přinesli! Pak střih – a najednou bylo ráno, snídaně a vyrazili jsme pod odborným novinářským dohledem s Geek tr&y na 20km tůru kolem Vsetína s cílem zdolat domácí borůvkové knedlíky na Kohútce. Fam fam faram, fam fam faram!

Těším se na další ročník a jak pravil Chlebovo: „What happens in Vsetin, must stay in Vsetin.“

Poznámka na okraj: dobře zorganizovaná akce, která je pro účastníky zdarma, vždycky vyvolá srovnávání s WebExpem. Do jisté míry si za to může WebExpo samo, neboť nezvládlo komunikaci ohledně své ceny. Třeba když píšu tyto řádky, probíhá konference o internetové bezpečnosti, která je přepočteno na sály 5× dražší než WebExpo, nemá žádné zahraniční hosty, ale nikdo kvůli tomu nenaříká. Ještě aby. Na otázky, proč může být Barcamp zdarma a WebExpo je „tak“ drahé, ale nestačí pouhé odpálkování, že se srovnává nesrovnatelné. Přinejmenším pro účastníky, kteří nerozumí mluvené angličtině, to totiž srovnatelné je. Dokud tu máme rozmlsané publikum zvyklé na štědré sponzory a altruistické organizátory, musí profesionální akce přicházet s něčím navíc. Tím může být třeba novátorský přístup à la IPO48 nebo workshopy na zmíněném WebExpu.

Nadšen z IPO48 i po 48 hodinách

(english version by Google Translate)

IPO48 bylo pro začínající technologické podnikatele něčím, co první WebExpo pro webaře. V pátek se sešlo v centru Prahy několik desítek programátorů, grafiků, marketérů a nadšenců převážně z československa a kdokoliv z nich mohl v 90 sekundách představit a zaujmout ostatní svým nápadem na startup a říci, koho hledá do týmu. Největší zájem byl o vývojáře pro iPhone, až se zdálo, že by se akce měla jmenovat spíš iPHO48. Tuším jen jeden nápadník poptával lidi z byznysu a marketingu.

Účastníci poté sestavili 18 týmů, čímž byla soutěž odstartována a mohlo se jít bušit do klávesnic. Tou dobou jsem řádně vybaven zavítal na #OpenAbsinth2011 a musím říct, že pokud pijete ten správný absint tím správným způsobem ve správné Absintherii a správné společnosti, je to absinolutně úžasné.


Ale zpátky k IPO48, kam jsem se v sobotu vrátil v roli mentora. Co má takový mentor dělat? To jsem tušil jen mlhavě. Zde se organizátoři dopustili chyby, před samotnou akcí mělo proběhnout interní zaškolení a v pátek měli být mentoři představeni soutěžícím. Když už teda žaluju, tak i mediální stránka dosti selhala. Kdyby se náhodou o akci nezmínil Vašek Stoupa, zůstala by až do uzavření registrací v dokonalém utajení. Nicméně to jsou jediné dvě chyby, které na prvním IPO48 vidím, všechno ostatní fungovalo fantasticky a hlavním organizátorům? Lukášovi, Spazemu, Ondřejovi a Honzovi, stejně tak support týmu s nepřehlédnutelným Rasťou, streamujícím Petrem, Honzou, Evou a vždy usměvavou Katkou musím vysmeknout hlubokou poklonu. Je neuvěřitelné, co dokážou PHP programátoři ve volnu po práci zorganizovat 🙂

Jak to probíhalo


Spíš než jako mentor jsem si v sobotu připadal jako dementor, teprve časem jsem začal svou roli chápat. Obcházel jsem týmy a kecal jim do práce. Někteří se pochlubili, co už všechno stihli naprogramovat, tak jsem je pochválil a dodal, ať to klidně celé zahodí, protože tohle fakt nikoho zajímat nebude. Že nejsou na programátorské soutěži. Což byla asi ta největší ťafka pro většinu soutěžících. Počítali s tím, že jdou na hackathon a že vyhraje ten, kdo to naťuká nejlíp. Přitom pohled na jména porotců hovořil jasně: Tohle je Den D! Jestli okamžitě nezmění taktiku, uříznou si zítra při prezentacích leda ostudu. Úkolem bylo vytvořit co nejlepší demo a přesvědčit, že mají jasnou představu, jak svůj projekt budovat a monetizovat.

Našlo se i dost týmů, které o obchodním modelu představu měly, ale ne vždy byl životaschopný, jindy autoři neznali svou konkurenci, chyběla jim strategie či soft-skills. Profi mentor Chris Kowalczyk přezdívaný clonedetector likvidoval vidiny soutěžících tím, že dohledával „jedinečným“ projektům seznamy konkurentů. Petr Ocásek mi říkal, jak jednomu týmu převrátil byznys model naruby a dostal za to jako poděkování 5% podíl ve startupu. Ačkoliv střet s reálem mohl být pro mnohé účastníky ranou, o to větší měli vůli uspět.

Kdybych měl shrnut celé IPO48 do jedné věty: „sejde se hromada nadšenců, dostanou přes držku, otřepou se, poděkují a jdou s hromadou kontaktů a hodně chytřejší domů.“ Jak rád bych si tímhle před 10 lety prošel!

Projekty

Hodnotit jednotlivé projekty se mi příliš nechce, protože pro nezúčastněné to bude leda zavádějící. Negativně akci hodnotí vlastně jen ti, kdo tam nebyli. Úroveň se držela v rámci očekávání, od smartfouních kravinek přes užitečné nápady až po ambiciózní projekty, ale teprve realizace něco rozhodne. Výborně to shrnul John Vanhara a nemám co dodat.

Mým tipem na vítěze byl RallyTools a navíc jsem si jeho vítězstvím byl poměrně jistý. Napadl mě nevinný žertíček, že bych pět minut před vyhlášením twitl něco jako „Z tajného zdroje unikla informace, že vítězem bude RallyTools, váš Vilík WikiLík“, nicméně z obavy, že by žertíček nemusel být zas tak nevinný, jsem to raději napsal suše. RallyTools skutečně vyhrál. Když jsem se se svým ďábelským plánem svěřil na afterparty organizátorovi Spazemu, zbledl a orosil se jako dobře natočená Plzeň a říkal něco o volech 🙂

IPO48 dokázalo rozpoutat diskusi o startupech, především z dosud opomíjeného obchodního pohledu. Avšak chápat startup jako a) partičku programátorů nebo b) obchodní záměr jsou jen dva extrémní případy, realita je uprostřed. Jaký je byznys model Twitteru, Wikipedie či Foursquare? V čem je originální Shipito? Co je složitého na naprogramování Slevomatu? Jak vysvětlit lidem mimo IT, že dělám pár let na něčem, co je zdarma? Hodně témat k přemýšlení.

IPO48 byla obrovská zkušenost pro všechny zúčastněné, mě pochopitelně nevyjímaje. Získal jsem kontakty, setkal se a pokecal se skvělými lidmi a ke konci se naučil i trošičku mentořit 🙂 Moc se těším na pokračování.

Jazyková odbočka: všichni soutěžící až na úplné výjimky mluvili česky a slovensky, nicméně soutěž se oficiálně odehrávala jen v angličtině. Podobná situace nastala na GDD, k čemuž napsal Pixy velmi trefnou poznámku na okraj. Bohužel jsem taky odchovanec socialistického školství a tohle téma se mě bytostně týká. Přes to všechno musím říct, že pokud se nenaučíte výborně anglicky, tak jste jako startupář odepsaný a nemáte šanci. Tečka. A nespoléhal bych ani na to, že lépe mluvit blbě než vůbec, protože máte-li během tří minut prodat investorovi svůj produkt, musíte udělat show a ne cosi blekotat.

Jak přežít indickou restauraci

Indická kuchyně mi tak nějak přirostla k žaludku a od té doby tahám do restaurací všechny lidi, kteří měli tu smůlu, že se vyskytli v mém okolí. Když takto tažený jedinec pohlédne do jídelního lístku, položí zpravidla tutéž otázku: „???“ A protože jsem na ni odpovídal už mnohokrát, rozhodl jsem se odpověď sepsat a příště budu pouze odkazovat sem.

Hlavní jídlo

Zcela pominu předkrmy, polévky a saláty, protože mívám problém sníst všechno hlavní jídlo s příslušenstvím a tudíž nejsem v tomto ohledu dostatečně erudován. (Ať nežeru: tip na předkrm je masová, nebo ještě lépe zeleninová, samosa.)

V indické restauraci se hlavní jídla dělí do dvou kategorií:

  1. cosi v hnědé omáčce
  2. jídla bez omáčky připravovaná v peci tandoor

Omáčkových jídel nabízejí restaurace široký sortiment, ale jejich chuť ze začátku nejspíš nerozlišíte. Pokud vám něco říká seriál Červený trpaslík, budete si stejně chtít dát kuřecí Vindaloo [vindalů]. A dobře děláte, je to ze všech omáček ten nejlepší startovní bod. Obsahuje kousky brambory, má výraznou kari chuť a měla by být poměrně ostrá. V každé restauraci vám ji nabídnou nejen s kuřecím masem (chicken [čikn]), ale také s krevetami (prawn [prón]), jehněčím (lamb [lam]), zeleninou (vegetable [vedžetebl]) a výjimečně i s hovězím (meat [mít], masové). Je třeba říci, že Indové jsou mistři vegetariánské kuchyně, proto zeleninová verze zachutná i zapřisáhlému masožravci.

Volba ingredience obvykle zásadním způsobem ovlivní cenu jídla, ačkoliv masa tam najdete jen symbolické množství. Cena se pohybuje dle ingredience od 150–300 Kč. Rozhodně nemá smysl si dávat obří krevety (king prawn) za 600 Kč, které navíc mohou být servírované včetně krunýřku a budete s nimi svádět nerovný boj příborem, tedy pokud krunýřek neradi.

Kari omáčky jsou také odstupňované dle pálivosti: Curry < Madras < Vindaloo < Phall (někde psáno Fal). Ta je nejpálivější. Brambora je jen ve Vindaloo. Někde uprostřed žebříčku se nacházejí další omáčky, např. Jalfrezi [žalfrézi] nebo Bombay Aloo [bombajalů]. Tip: Bombay Aloo je zajímavé tím, že jde v podstatě o totéž, jako Vindaloo, ale stojí polovinu.

Kromě kari omáček najdete na každém jídelním lístku i sladké kokosové omáčky pod názvy Masala a Korma. Nejsou špatné. Také rád zkouším speciality daného podniku, třeba v brněnském Taj je zajímavá omáčka Do Pyaza, v pražském Curry House bych byl ochoten zabíjet komunisty za kapku bangladéšské speciality Rezela. Nebo Butter Chicken. Už jak to píšu, tak bezděčně slintám do klávesnice.

Jídla z pece tandoor kupodivu nejsou pálivá, hodí se tak zejména pro ty, kdo nechtějí ani pálivé, ani sladké. Jejich servírování je úžasné, když vám ho nesou ke stolu, vypadá to jako narozeninový dort se spoustou prskavek a tekutým dusíkem. Lidé mají spontánní tendenci strávníkovi zazpívat hepybrzdej.

Výběr přílohy


Co si dát k jídlu?

  • rýži
  • placky
  • nebo speciality dle nabídky podniku

Ačkoliv v indických restauracích dělají výbornou a různě ochucenou rýži Basmati, objednávám si častěji placky, protože výbornou rýži si udělám i doma (pokud je pro vás synonymem rýže varný sáček Vitana, zkuste určitě rýži). Jedny placky budou jedné osobně bohatě stačit. Pšeničné placky Nan (někde Naan) se pečou v troubě tandoor, Chapati [čapaty] na pánvi. Díky své neutrální chuti se hodí ke všem druhům pokrmů, zpravidla si však můžete vybrat i s příchutí česnekovou, sladkou kokosovou nebo sýrovou. Jen pozor, indický sýr je trošku něco jiného, než ten náš, tak abyste nebyli zklamaní jeho nevýraznou chutí.

Tip: ke všem kari omáčkám bych doporučil placky Aloo Paratha [alů parata] plněné bramborem, což navzdory popisu je skutečná delikatesa. Bohužel je neumí udělat všude dobře. Ti nejbystřejší čtenáři si mohli všimnout, že cokoliv, co obsahuje bramboru, tak i v názvu obsahuje Aloo. Ano, i Vindaloo!

Občas si k jídlu dám ještě nějakou chuťovku dle nabídky restaurace, například ve zmíněném Curry House to bývá špenát (Saag Bhajee [ság baží]). Pokud nemáte rádi špenát, poraďte ho někomu jinému a pak od něj ochutnejte, třeba přehodnotíte názor.

Pálivost

Chilli patří k indické kuchyni stejně neodmyslitelně, jako pedofilové ke katolické církvi. I nejslabší kari omáčka může citlivým jedincům připadat velmi ostrá. Oříšek tkví v tom, že úroveň pálivosti se v různých podnicích liší, a to dokonce tak, že tam, kde jeden končí (Phall v Golden Tikka) jiný začíná (Curry v Taj Brno).

Ostré jídlo vás donutí smrkat. Pokud v restauraci nemají dostatek ubrousků, je lepší se zásobit kapesníčky. Ještě ostřejší jídlo z vás vyroní slzičky. Važte si jich, jak si budete na ostrost zvykat, budou čím dál tím vzácnější. A skutečně pořádně ostré jídlo dokáže navodit stavy euforie, občas doprovázené barevnými halucinacemi. To je největší bájo! Chilli je prostě legální droga, se vším všudy. Protože jakmile dopapáte a pocítíte ten hřejivý pocit na hrudi, který bude velmi pomaličku sestupovat dolů, jakmile si přestanete říkat „bože, co jsem to snědl, to už nikdy neudělám“ tak si uvědomíte, že chcete zase a hned!

Afrodiziakální účinky nechci rozebírat do přílišných podrobností, stejně tak bych se nerad pouštěl do líčení tzv. „dne poté,“ ačkoliv v tomto případě by bylo nefér čtenáře nechat zcela nepřipraveného. Tak alespoň tři slovní asociace: projímadlo, tryskový pohon, nekončící zážitek.

Hašení

Na pití určitě zkuste indický jogurtový nápoj Lassi [lasí], nejlépe příchuť manga (přítelkyně miluje slané Lassi, já to naopak nemůžu). Nápoj výborně funguje jako orální hasicí přístroj na příliš ostré chilli. A jelikož je skutečně lahodný, dejte si pozor, ať ho všechen nevypijete dřív, než vám donesou jídlo. Nápoj je poměrně sytý a po třech sklenicích byste taky mohli s překvapením zjistit, že Lassi se vrací.

Pálivost pomáhá zdánlivě hasit také pivo, jenže potvory bublinky oheň rozdmýchávají. Můžete zkusit nějaké indické (Cobra, Kingfisher, Namaste), rádi se pak vrátíte k výborné plzínce za poloviční cenu. Jen bacha, pokud je jídlo opravdu pálivé, není nemožné se během večeře i totálně ztřískat.

Mimo nápojů můžete zkusit ještě Raitu, což je jogurtový dresing s neutrální chutí. Je to taková indická „tatarská omáčka“, nikoliv chutí, ale funkcí. Na talířku si trošku zamícháte do kari omáčky a pálivost klesne. Zároveň tak vytvoříte nové chuťové odstíny, doporučuji vyzkoušet.

Kam se jít najíst?

V chutnosti podávaných jídel a Lassi, v jejich servírování a obsluze se jednotlivé restaurace poměrně dost liší. V nevkusnosti interiéru jsou si spíš podobné 😉

Pokud obsluhují přímo Indové, počítejte s tím, že vás nebudou moc obskakovat (čest výjimkám). Když jsem tuhle hledal místo, kde bych se v Praze na 4 hodinky zašil dělat korektury knížky a nikdo by si mě nevšímal, napadla mě Himalaya a obstála. Tudíž máte-li pálivé jídlo a budete potřebovat hasit, je lepší si objednávat pití s nadstandardním předstihem, jinak hrozí spontánní samovznícení. Zaplatit běžte rovnou k pokladně. S indickou obsluhou je lepší komunikovat anglicky. A „ostré“ se tu řekne „spicy“ [spajsy].

Servírování také hraje svou roli, neboť chuť a pálivost kari omáček klesá s jejich teplotou. Proto je fajn, když vám omáčku přinesou v předehřáté masivní kovové misce, nebo ještě lépe, když ji postaví nad hořící svíčku.

Nakonec pár ryze subjektivních tipů: v centru Brna doporučím (dnes již bohužel bývalou) alma mater indických restaurací Taj, která je proslulá pálivostí za hranicí soudnosti ke, u veletrhů najdete taktéž výborný Satyam, v restauraci GOA mi bohužel nechutnalo.

V Praze: nemám to tu ještě pročesané tak, jako policisté Troju, ale No.1 je Curry House na Palmovce, z břevnovského Tandoor, z Masala nebo Himalaya odcházím spokojený, Golden Tikka chuťově výborná, byť vůbec nepálí, Chanchala v Paladiu je bohužel slabší a dražší a v prostředí obchoďáku, nicméně nabízí zdarma rozvoz. Dejvická Haveli patří mezi podniky, které znovu navštívit neplánuji, byť neříkám, že jsou špatné. Mimo Prahu můžete zkusit Royal Maharaja v Hradci Králové a Tandoor v Písku. Naprostá katastrofa je pak předražená Khajuraho v centru Prahy. (Již neexistuje, byl to od začátku podvod.)

Varování: indické jídlo je prudce návykové.

iPhone 4 - cos mi to Steve proved!

Tuhle mě přistihla přítelkyně, kterak jsem jí v noci šahal na její nádherný pevný oblý 3G. Hmmmm.

Zdatní čtenáři oblíbeného plátku La Trine mohli zaznamenat, že jsem v minulosti projevil jisté sympatie k telefonům iPhone. Vztah s modelem 3G mi vydržel, děkuji za optání, když tu se u nás začal minulý týden prodávat jeho nástupce. Rychlejší, s lepším displejem, foťákem, kamerou a nevím co ještě. Díky nečekaně příznivé cenové politice jsem si jej pořídil ihned.

Pro úplnost: iPhone 4 není přímým nástupcem modelu 3G, mezi oba se ještě vpašoval model 3GS vizuálně totožný s 3G, jen rychlejší a okompasený. Ten způsobil, že se rychlost mého 3G postupně snižovala – tvůrci software se totiž zaměřili na rychlejšího bratříčka. Včetně samotného Apple, jenž mi firmwarem 4.0.x viditelně telefon zpomalil, aniž by přinesl jedinou novou vlastnost. Naopak majitelé 3GS si takřka všechny novinky čtvrté řady užívat mohli.

Smíšené dojmy

Už po rozbalení jsem pochopil, že to nebude láska na první pohled. Divný skleněný těžítko, co nesedne do ruky. Vypadá spíš jako předchůdce, než následník trůnu. Hranatý, placatý, blbě se drží. Tlačí do prstů. Vyklouzává z dlaně. Špatně se zvedá ze stolu. Často jej z kapsy vytáhnu obráceně. Polohu přepínače tichého režimu nepoznám hmatem. Vadí mi!

Průšvih je, že tohle se dá říct o celé řadě jiných mobilů, jen ne o starém iPhone. Jeho tvar byl geniální, design nadčasový, taky jej začali všichni konkurenti kopírovat. Tohle je návrat zpět, k HTC nebo Sony Ericsson.

A že jste někde četli, že předností iPhone 4 je nový design? Snad byste nevěřili recenzím. Ruce špatný tvar nevykecáš. Ani vizuálně nepřesvědčí: když jsem zavítal do Vodafone vyměnit SIM kartu za menší (iPhone 4 má micro SIM) a cestou jej ukázal pár známým, buď ze slušnosti své zklamání skryli za pokus o úsměv, nebo je projevili bez okolků. Necitové!

Konečně jsem ho zapnul a dal mu šanci přesvědčit mě. Jinak půjde z domu.

Po technické stránce

Velikost 1:1 – plný rozměr

Bomba! Displej má tak jemné rozlišení, že navrhuji zrušit v patentních ústavech oddělení displejů, protože nic jemnějšího nemá smysl vynalézat 🙂 Byť jsem si na rozlišení starého iPhone nikdy nestěžoval (a to jsem do něj šel z pokročilejšího displeje u HTC), po týdnu používání si oko navyklo a těžko se vrací k hrubšímu. Graficky nezdařilé magazíny jako Lupa.cz lze dokonce číst na výšku. Díky tomu, že rozlišení je přesným násobkem původního, běží i starší aplikace bez jakékoliv ztráty kvality. Palec hore.

Nejvíc mě u modelu 3G trápila rychlost. Vlastně pomalost. S tou je amen, co dřív trvalo dlouhé sekundy, dnes nabíhá v mžiku oka. V porovnání s 3G je rychlejší 3× – 10×. Zásadní rozdíl se ukáže při internetování v metru, kde je signál pouze v zastávkách. Než si starý iPhone signálu všiml a než načetl stránku, metro se rozjelo. Měl jsem vytipované weby, které vůbec nemělo smysl otevírat. Dnes je situace opačná, že se blíží zastávka si anténa všimne dřív než já a načíst se stihne cokoliv.

Tím se dostáváme k anténě a známému průšvihu Antennagate se ztrácením signálu, pokud tedy iPhone držíte v ruce ;) Celé je to naštěstí nesmysl, signál mám i tam, kde se starší iPhone nebo Androidi nechytají. Ověřeno praxí.

Fajnové je prohození zdířky na reproduktor a mikrofon, díky čemuž si reprák nezakrývám při čtení na šířku. (Teď už víte, proč vám Ocarina nehraje.) Přístroj má výborný fotoaparát s bleskem a možností nahrávat HD video, takže už sebou nemusím tahat kompakt. Přibyla i přední kamerka, věc užitečná leda na to, aby ji člověk při focení omylem aktivoval a lekl se. Nebo se zálibně zahleděl, jako třeba Marek Prokop.

Výdrž baterky se mi zdá srovnatelná se starším modelem, když byl nový, nicméně teď pohání mnohem silnější mašinu. A ještě je uvnitř kompas, díky němuž se mapa automaticky natáčí ve směru pohybu. Konektory zůstaly stejné včetně 3,5 jacka na sluchátka. Vše bohužel zabaleno v divné kastli, kterou nemám rád.

Nový operační systém iOS4

Byl to právě operační systém, čím Apple drtivě předběhl konkurenci. Ta se už pár let snaží náskok snižovat, s rozdílnými úspěchy. Nokii se Symbianem ujel vlak, Microsoft ještě nenašel nádraží a pouze nováček Android nabídl slušnou alternativu pro geeky.

Vždy jsem míval vůči operačnímu systému iPhone výhrady. Absenci copy&paste a sdílení internetu vyřešila verze 3 (pokud vám sdílení internetu nefunguje, odejděte od O2 k jinému operátorovi). A čtverka konečně přichází s multitaskingem. Využívám jej daleko víc, než bych čekal. Systém si inteligentně drží na pozadí poslední spuštěné aplikace a díky tomu působí ještě rychleji. Uživatel vlastně ani neví, které aplikace běží a které nikoliv. Tedy je otázka, jestli vůbec „běží“, jestli nejsou zastavené, protože se nezdá, že by multitasking víc vybíjel baterku nebo zpomaloval mobil. Na jedné straně tak nemusíte úmorně zabíjet programy jako třeba ve Windows Mobile, na druhé straně nevím, jak si pustit písničku na YouTube a přitom číst RSS. Zřejmě je na aplikaci samotné, jak k multitaskingu přistupuje, protože třeba na Skype běžící v pozadí se lze dovolat.

Multitasking

Aplikace se přepínají buď dvojím stisknutím tlačítka, kdy dole vyběhne pruh s naposledy spuštěnými programy, nebo klasicky stisknutím tlačítka a spuštěním jiné. Dvojstisk navíc zpřístupní ikonky na ovládání iPodu (tj. přehrávače hudby a videa) a velice užitečný zámek otáčení, viz obrázek. Oceníte v posteli.

Procentuální stav baterky nebo obrázek na pozadí pod ikonkami aplikací považuji za drobnosti, ovládání hlasem asi nevyužiji a doufám, že ani funkce pro zrakově postižené.

Naopak jsem velmi kvitoval vylepšení e-mailového klienta pro uživatele GMailu. Zprávy lze místo mazání archivovat a zobrazit sloučené do konverzací. S tím bohužel přišla i řada bugů, takže se těším na update. Kontakty, kalendáře a nově i poznámky synchronizuji s Googlem, tady k žádné změně nedošlo a netuším, co by se na tom ještě dalo vylepšit.

Mazecoidní je program iMovie, se kterým lze stříhat HD video přímo v mobilu. Se vším všudy, fakt paráda.

Spojení s počítačem stále zajišťuje úděsný program iTunes. Dalo by se mu vytknout úplně všechno, počínaje tím, jak ohlašuje 16GB model, na druhou stranu zálohování mají vyřešení perfektně. Migrace ze starého mobilu na nový proběhne automaticky, všechna data a aplikace se přenesou s výjimkou uložených hesel. Také MP3 už netřeba „synchronizovat,“ ale nahrajete je do mobilu přetažením myší (platí i pro 3G). Stále však není možné jednoduše nahrávat do mobilu filmy, musíte si obstarat program konvertující je do divného formátu MOV s vypálenými titulky. Poslední věc, co mi na iPhone vadí.

Půjde z domu?

Věc se má tak, že skoro všechny výhody iPhone 4 má i jeho předchůdce 3GS. S výjimkou úžasného displeje. Vyváží ale zmršený design, na který jsem si ani po týdnu nezvykl? Lze si zpátky zvyknout na starý displej? Pomůže kryt, který mi Steve cvakne ? Nevím. Zatím chodím v noci nostalgicky ošahávat přítelkynin.

(o tři měsíce později: nezvykl jsem si, iPhone 4 je přehmat desetiletí)

Den, kdy jsme si poprvé stáhli

Asi vás překvapím: první možnost stáhnout si program do počítače měli Češi a Slováci už v roce 1987. Dokonce bezdrátově.

Provozovatelem první stahovací služby a předchůdcem Rapidshare byla Československá televize. Vysílala pořad, v jehož závěrečných titulcích byl přenášen software pro počítače ZX Spectrum. Hlavní periferií tehdejších 8bitových počítačů byl totiž magnetofon a k načítání a ukládání programů sloužily audiokazety; software se přenášel jako zvuk. V titulcích tedy místo znělky „hrál“ program. Trošku to připomínalo pískání připojujícího se modemu.

Co to bylo za pořad? Pamatuju si jméno muže, který ho uváděl: David Gruber. Ne, že bych měl tak báječnou paměť, ale když se někdo jmenuje David Gruber, tak si to prostě bůhvíproč pamatuju 🙂 Jeho webovky prozradily, že pořad se jmenoval Kurs rychlého čtení a již v roce 1986 ho natočila ČST Ostrava. Patří jim za to velká poklona, šíření software byl vskutku revoluční počin, navíc v socialistické zemi. A přitom o něm nenajdete na internetu ani zmínku.

Vlastně jednu jsem našel, když hlasatelka uvádí cyklus Počítačová dilemata (opět Gruber & ČST Ostrava, 1986). Poslechněte si ji, zní to vážně kůlově. David Gruber musel být bedna, jeho vize internetu z té doby působí i dnes sympaticky.

Retro

Pamatuje na svůj

Pokud ano, tak jsme stejná generace.