Je mi líto Prague Pride.
Dělat festival demonstrující za práva neheterosexuálních menšin a nemít odpůrce musí být děsně deprimující.
- „Hele, my jsme homosexuálové!“
- „Jojo.“
- „A děláme průvod!“
- „Tak fajn.“
- „Homosexuálové! Průvod! Děláme.“
- „Jojo, šikulky.“
- „A jsme polonazí!“
- „Tak ať nenastydnete.“
Loni se alespoň ozval ten, co není z opice, letos se možná ozval taky, ale už naštěstí nikoho nezajímá. Loni medii proběhlo prohlášení iniciované americkým velvyslancem Eisenem podporující práva homosexuálů, což vzbudilo nelibost, neboť „je kontraproduktivní a přebytečné vyjadřovat podporu právům, jež v Česku nikdo nepopírá ani neupírá“ (Karel Schwarzenberg), navíc když s tím přijde velvyslanec země, kde před pár lety byl homosexuální styk nelegální (takže chucpe). A loni si mě pár lidí odebralo z přátel, neboť jsem diskutoval o tom, proč se homosexualita (od roku 1973) neřadí mezi sexuální deviace, na rozdíl třeba od fetišismu, který se týká dost možná většiny populace.
Poučení? Buďme vděční za své odpůrce. Hýčkejme je!