nyní skrytá reklamní sdělení v textu

Na navigaci | Klávesové zkratky

Sebereflexe: Jak sám sobě nelézt na nervy

Když něco pochopím mnohem víc do hloubky, čtu si někdy staré články, co jsem o tématu psal, abych zjistil, jak moc jsem se mýlil.

Třeba abych připsal doplnění, nebo když je ten článek ostuda od začátku do konce, tak ho, proč by ne, raději smazal (což jsem asi nikdy neudělal), nebo ho ponechal sobě pro výstrahu (mám takové.)

Nejhorší, na co ale můžete narazit, tak je své mýlící se, sebevědomé a těžce arogantní mladší já. Prostě Čurák.

Teda jako terapie je to fajn, doporučuji každému a hlavně z toho vyvodit závěry. Navíc je zajímavé, že jednal-li jste arogantně, připadáte si jako čurák i pokud jste pravdu měl.

Čeho si všímám u sebe, tak je ztráta schopnosti dobře argumentovat ve chvíli, kdy mě někdo nasere. Ztrácí se mi niť. Protože hrály roli emoce, jenže ty ostatní nevidí a také vy je s odstupem času nevidíte. Představuji si, že je to jako když o vás někdo prohlásí ukrutánskou lež a křivdu a vy zařvete: „co kecáš vole!“ a lidé se otáčejí, ale vidí jednoho poklidného pána a druhého, co na něj řve a vyskakuje.

Můžete si namlouvat, že názor přihlížejících vás nezajímá, jenže vám nedochází, že přihlížet budete časem i vy sám.

(A až si po letech budu číst tohle, budu si říkat, jaký jsem byl takhle začátkem února děsný mudrlat.)

Mohlo by vás zajímat