Za komunismu byly volby tajné a svobodné. V rohu volební místnosti stála plenta. Nikdo však neměl odvahu za ni jít. Volební komise pod dohledem příslušníků komunistické strany si jména takových „zrádců“ poznamenávala. Pak je čekalo pronásledování a perzekuce. Teprve revoluce přinesla novinku – za plentu se začalo chodit povinně.

Komunisté moc dobře věděli, že veřejná volba je volba nedemokratická. Má-li být naplněn princip demokracie, nesmí poslanec mít povinnost, ale ani možnost, ukázat, komu dal svůj hlas. Jen takový poslanec nemůže být vydírán. Nemůže se nechat zastrašit vedením vlastní strany. Jen takový poslanec může plnit svůj mandát a nikoliv být jen loutkou v rukou předsedy strany. Tajná volba, kde poslanecký klub má možnost ověřit, jak poslanec hlasoval, to není tajná volba.

Pokud poslanec musí hlasovat tajně, nelze si (jen) penězi koupit jeho hlas. Neexistuje totiž žádný způsob, jak by prokázal, že volil podle dohody. Cestou korupce je naopak volba veřejná. Ta dostává do hry cenu, za kterou je poslanec ochoten veřejně „zradit“ svou stranu.

Jako obvykle, zatuchlý vítr veřejné volby vane zleva.