Na navigaci | Klávesové zkratky

Včerejší večer

Krásný večer. Ponořen do tmy jsem se zaposlouchal do lahodného bublání říčky a sledoval zářící měsíc. Náhle ticho prořízl hluboký mužský hlas. Nerozuměl jsem, co říkal, neboť jsem si doma zapomněl brejle.

Vážně pěkná hloupost – navštívit se svými pěti dioptriemi kino a nevzít si oči je vskutku nejlepší předpoklad nudného večera. A dokonce ani nadprůměrná znalost angličtiny nic nezmůže, když na plátně běží romantický francouzský slaďák. Na druhé straně, ŽTÉM si do češtiny přeložit dokážu a to tvořilo dobrou polovinu dialogů.

Nikdy bych na takovou kravinu nešel, a obzvlášť ne o půl šesté, kdyby mě sem nedotáhla ta ženská, co se teď po mé levici dojímá dějem. Asi před dvěma hodinami mi volala, že v kině dávají skvělou komedii, jenže se dívala na měsíc starej program a tak tu teď sedím a hrozně se těším na FINE.

Konečně rozsvítili a zeptal jsem se Makové Panenky, jak se jí to líbilo a tak, a ona mi nadšeně líčila dojmy, což jsem pochopitelně neposlouchal. Pak jsme vyšli před kino a ona hned: „Emi, kam teď půjdeme?“ a „Emi, pojď se někam projít.“ Jo, drobná informace pro vás, co mě neznáte. Jmenuji se Emanuel. Eman. E-MAN. Fakt, nekecám. Já nevím, co jsem komu proved, ale prostě se tak jmenuju. Nejhorší je, že mi dřív všichni říkali prostě a jednoduše Emi, nebo Emíku, což se dá snést, jenže asi před rokem jsem slavil narozeniny a byla tam přítomna moje babička a ta mi vždycky říká Emánku a mě to samozřejmě pěkně sere, jenže od babičky si to člověk nechá. No, a jak to všichni slyšeli, tak mi druhý den ve škole začali říkat Emánku. A Maková Panenka mi jediná říká pořád Emi, proto jsem s ní.

Co se týče její přezdívky, kdysi jsem si myslel, že jí tak říkají v souvislosti se mnou, jako podle toho večerníčku, který jsem od malička nesnášel. Obzvlášť, když je to vysoce hezká holka s dlouhými havraními vlasy. Jenže omyl. Souvisí to prý spíše s její láskou k opiátům. A možná je pravda úplně někde jinde. Třeba to souvisí s tím, že její matka je prázdná makovice a její otec prázdný makovec. Teda, abych to rozved. Když jsem s Makovou Panenkou chodil již delší dobu, přišel okamžik, kdy mě zatoužili poznat její rodičové. I musel jsem jednoho krásného dne navštívit jejich domov a ohřát si nohy u rodinného krbu. Bylo mi zcela jasné, jak Panence záleží na tom, abych se uvedl co nejlépe, jakožto nekuřák, nepiják, panic tělem i duší, chlapec nepolíbený, za ruku nevzatý.

Obzvlášť jsem byl zvědavý na maminku, neboť jak mi sdělil nejlepší kamarád, Panenka prý bude za nějakých dvacet let vypadat úplně stejně. Teda na padesát procent. Na zbývajících padesát procent bude vypadat jako otec, tudíž jsem se těšil obzvlášť i na otce. S ním jsem se setkal už v obýváku. Ležel na gauči téměř nahý, šíleně hubený a plešatý, furt prděl a působil dojmem idiota, kterej umí jenom čumět do televize nebo do ledničky a stěží rozliší mezi obojím. Něco mi řek napřivítanou a začal se chechtat, ale já jsem mu vůbec nerozuměl, a radši jsem se zasmál taky a on se na mě podíval jako na blbce, tak jsem si šel radši sednout do pokoje vedle. Klika, že neslintal. Uklidňoval jsem se tím, že v budoucnu bude Maková Panenka po matce a ne po otci. Jenže pak jsem poznal i matku. Tak tlustýho slona bych si nedokázal představit ani v nejperverznějších snech. Dalo mi práci se neleknout, zvlášť když na mě namířila hvězdné dalekohledy, co nosí na očích, a příjemně se usmála, přičemž odhalila jediný zub. Vypadala jak chodící hvězdárna křížená s otvíračem na konzervy s těžištěm proklatě nízko u pasu.

Maková Panenka si nejspíš všimla mého zděšení, proto mi pošeptala, že její maminka byla dříve velmi krásná a teprve po druhém děcku tak přibrala. Fajn, pomyslel jsem si, tahle informace můžeme mít cenu zlata. Jestli jednou skončím s Panenkou, budu se muset v množství potomků krotit na celkový počet jeden, v opačném případě uzavřu smlouvu se zoologickou na pronájem manželky. A zatímco jsem dumal, maminka neváhala a běhala sem a tam a nosila pořád nějaké chlebíčky a zákusky a jednohubky a dortíčky a pudingy a já nevím co ještě, prostě skvělá hostitelka, jenže já už nemohl, ale ona se jen tak odmítnout nenechala. A ty chlebíčky měla se dvěma různými pomazánkami, jedna byla vyloženě hnusná a smradlavá a ta druhá vyloženě dobrá, a tak jsem se dávil těma dobrýma a ona hned: „A syrečkové nám nechutnají, mladý muži, nechutnají?“ A já na to, že chutnají, ale že to nechci míchat a ta křehká dívka Panenka se zachovala vyloženě chlapsky a zachránila situaci tím, že ty odporné do jednoho zkrmila. Když jsem viděl, jak to v ní mizí, měl jsem strach, aby mi nepřibrala. Naštěstí zůstala pořád stejně krásná, nožky jako laň – tím samozřejmě nemyslím, že by je měla tenké a chlupaté. A odvedle nám do toho prděl idiot tatínek, no prostě balada. Pak se rozletěly dveře, to ze školy došel mladší a jediný bratr Makové Panenky, a protože donesl nějaké blbé známky, proměnila se maminka hostitelka v macechu saň a započala ho brutálně rubat a řvala něco jako: „Podívej se, jak já dřu a ty se flákáš!“ a „Tak to né hošánku!“ a tak dále, prostě nevím, jestli se chtěla nějak předemnou vyšvihnout, ale rubala toho nebohého hajzla úplně za všechno, snad ho zdupla i za vraždu Kennedyho, no jediné, co tomu dítěti nevyčetla, byť by mohla, bylo: „Podívej se, ty spratku, jak jsem kvůli tobě teď tlustá.“ Abych pravdu řekl, s odstupem času hodnotím jako blbost, že jsem právě tuto myšlenku onoho večera prohlásil nahlas, nicméně otec to jediný pochopil jako fór a začal se řehtat a nekecám – řehtal se hned dvěma tělními otvory naráz.

Tak jsme radši s Makovou Panenkou rychle vypadli a ona mi řekla, že si maminka o mně myslí, že jsem blbec, a tatínek si to myslí taky. A já ji řek, že z toho nemám vůbec špatný pocit a chtěl jsem jít domů jenže ona, stejně jako každé jiná holka, se chtěla na rozloučenou políbit a já, stejně jako každý jiný kluk, nechápu, co ženské na tom líbání vidí, ale jako čerstvý blbec jsem se rozhodl jí vyhovět a nechal ji přisát. Jenže co čert chtěl, ona chutnala tou šíleně odpornou pomazánkou, a já měl pocit, že líbám syreček a přitom se mi ještě navíc svévolně vizualizovala její objemná matka, zkrátka jsem se toho snažil nechat. Domů jsem nakonec přecejenom odcházel s nepříjemným pocitem. V ústech.

Trošku jsem odbočil. Takže zpět, Panenka se mě po kině ptala kam pudem, a mě se absolutně nechtělo jít domů, a tak jsem ji nechal rozhodnout: „Póď, projdeme se po hrázi.“ No fajn, vyrazili jsme a Panenka mi cestou povídala o svých plánech, já jsem poslouchal šplouchání ryb a myslel na to, jaké to je být rybou a když tu – kde se vzala tu se vzala, zjevila se nám lavička, a jako že se posadíme. Možná, kdyby ten večer svítil měsíc nebo alespoň hvězdy, nemuselo se to stát. Jenže nesvítil vůbec nikdo a já jsem náhle směrem k Panence pocítil něco velmi silného, něco, čemu se nedalo odolat a musel jsem se k ní otočit a říct jí to. „Panenko, stoupla sis asi do hovna.“ A taky že jo. Nožka jí zajela do obrovského lejna, které tam zanechal buď velikánský pes nebo její matka, a ačkoliv se ho pokusila utřít o trávu, smrdělo furt. Tak jsme šli zpět do města, rovnou na zastávku. Za chvilku přijela tramvaj a rozloučili jsme se a Panenka nastoupila, zkazila aroma uvnitř vozu, píp píp, zavřely se dveře a ona odjížděla vstříc otylé mamince a tatínkovi s pohonem na stlačený plyn. A jako vždy mi poslala ten zvláštní pohled, který říkal, že se možná vidíme naposled.

Omluvte prosím infantilnost, psal to středoškolák. A dokonce to vychází z reality, jen s tím rozdílem, že matka oné černovlásky byla ve skutečnost děsně atraktivní ženská.

před 4 lety v rubrice jakože zápisník | shlédnuto 9020× | nahoru |