Na navigaci | Klávesové zkratky

Poslyšte o kreténovi v Horních Počernicích

Včera pořádal Štěpán grilovací párty a protože vím, že bydlí kdesi za Černým mostem, vyrazil jsem na metro a měl před sebou celou trasu B. Vlastně ještě jsem uvažoval nad jednou prekérní věcí: co dělat dlouhých 40 minut v metru bez mobilu, který mi byl o víkendu zdařile ukraden? Vzít si knihu? Na tu je 40 minut málo. Časopisy nemám rád. Tak jsem si ubalil špeka a tři čtvrtě hodiny pokojně zíral před sebe.

Stojím na Černém mostě a jsem překvapen, kolik odsud jezdí autobusů. Sáhl jsem po mobilu, abych zjistil, kterým jedu … a kurva! Mobilu nět. Takže musím postupně obejít všechny jízdní řády. Už u prvního mi dochází, že vlastně ani neznám jméno cílové zastávky. Doma jsem, blbec, jen bleskově mrkl na mapku u facebookové události. Ale jo, vzpomínám si, že název zastávky začínal písmenem „A“, tím jsem si jist. (Teď už vím, že to byla Svépravice.) Obcházím všechny řády, ale nikde nic na „A“.

Co zavolat přítelkyni, která už je na místě? Geniální myšlenka, má ovšem dvě chybičky: 1) nemám telefon a 2) jediné číslo, které si pamatuji, je to mé. Těžká ironie, neboť sám sobě volám zcela minimálně.

Mysli! Vzpomeň si na číslo a mobil si půjčíš. Pomalu si vybavuju, že začíná na 77655 a pak následuje přibližně mocnina 211, ale přesně to nevím a půjčit si telefon a poté zkoušet volat různá čísla asi neprojde… (Teď už vím, že jsem se trefil jen v těch prvních dvou sedmičkách.) (BTW, nedalo mi to, prohledal jsem harddisk a zjistil, že oním číslem bylo 776552046 a měl jsem ho před deseti lety já.)

Zoufale pobíhám po Čerňáku a dochází mi, že zoufalým pobíháním nic nevyřeším, buď se vrátím domů a vyrazím na párty znovu a lépe připraven (ztráta dvě hodiny) nebo to nějak instinktivně najdu (šak Praha není tak velká, ne?). Chytám první autobus co jede předpokládaným směrem, ten se vzápětí stáčí o 180° a míří kamsi špatně, dává mi možnost vystoupit, té nevyužívám a on se opět stáčí o 180° a jede dobrým směrem. Well played, mr. řidič, well played…

Opustili jsme civilizaci a stromořadím si to šineme k nějaké vesnici. Příští zastávka Slatiňanská a je na znamení. To je znamení, říkám si, a mačkám tlačítko. Navíc ten název mi zní děsně povědomě (teď už vím, že kvůli podobnosti se zastávkou Slatinová u našeho baráku). Vystoupil jsem na rozcestí a sebevědomě vyrazil jedním ze směrů. Po 20 minutách chůze mi začíná docházet, že jsem totálně v prdeli.

Jediná možnost je u někoho zazvonit: „Dobrý den, prosimvás, můžu k vám na chvíli na internet?“ Jenže na to nemám odvahu.

Vůbec netuším, kde jsem. Začíná se stmívat. Nicméně kráčím rychlým tempem stále dál. Má to logiku, chci být prostě jinde.

V hlavě si přehrávám scénu, že jsem našel Štěpánův dům, slyším jeho hlas, stojí za grilem, zdravíme se, David mi podává pivo a já říkám: „Borci, ani netušíte, jak rád vás vidím!“. Fata morgana. Ale myslelo se na to pěkně…

Po dlouhém nesmyslném bloudění kdesi a hledání nevímčeho to vzdávám. A žasnu nad naivitou, se kterou jsem vůbec vyrazil. Ano, i cesta může být cíl, za předpokladu, že cílem není gril párty. A zatímco pátrám, jak se dostat zpátky do Prahy, přemýšlím, že si buď budu muset pořídit mobil, nebo přehodnotit návyk zjišťovat informace až na místě.

Cestou míjím mapu. „Horní Počernice“ hlásá nápis. Tak vím, kde jsem, skvělé. Mám intenzivní pocit, že Štěpán bydlí právě v této obci, ale jméno ulice absolutně netuším. Tedy zdá se mi, že se jmenuje nějak Stará cosi, ale mapa nemilosrdně trvá na tom, že taková ulice tu není. (Teď už vím, že mapa měla pravdu, ta ulice se jmenuje naprosto jinak.)

Pobavil mě název ulice V lukách, protože na tenhle trip jsem vyrážel ze zastávky Luka, před třemi hodinami :-) A je to za rohem, se tam můžu alespoň podívat, ať si zpříjemním čekání na bus zpátky. Kráčím ulicí, uvažuji, jaký jsem kretén a najednou zaslechnu Štěpánův hlas. Přijdu blíž, vidím zahrádku, on stojí za grilem, zdraví mě, David mi podává pivo a já nejsem schopen slova…

před 3 lety v rubrice jakože zápisník | shlédnuto 14052× | nahoru |