Proč je dobré mít alespoň dvě

Zvoní telefon: „Vezu vám jídlo a už jsem před domem.“

Automatickým pohybem seberu klíče ze stolku, nazuji trepky a v dosti županovo-domácím oblečení vycházím před barák. Je hnusně, prší, chlapík mi předává oběd, poděkuji, protože jsem slušně vychován, chystám se otevřít domovní dveře, a říkám KURVA, protože jsem vzal nějaké úplně jiné klíče.

Takže stojím v kuchyňských trepkách v dešti v kose na ulici a dochází mi, v jak dobré situaci jsem. V těch trepkách jsem prochodil celou Nikaraguu, takže je lze považovat za mimořádně kvalitní obuv, v ruce mám tašku s jídlem, a hlavně: mám u sebe mobil. Pouštím Liftago, že zajedu pro druhé klíče za spolubydlící Markétou do práce, pár minut refreshuji nabídky řidičů, než se mezi oktávkama konečně objeví BMW ročník 2016, vůz dostatečně reprezentativní pro tuto situaci. Než přijede, obědvám a sleduji, jak déšť kreslí do louží.

„Kampak tak nalehko?“ Z řidičovy otázky a výrazu ve tváři usuzuji, že můj outfit neušel jeho pozornosti. „Do divadla, dávají teď v novém nastudování Brněnského Burana.“

V tágu jsem nejprve chvíli po podlaze lovil mobil, bo mi vypadl z kapsy tepláků, a pak si všiml, že mám zadanou platbu hotově, namísto kartou, a peněženka samozřejmě leží zamčená doma. „Dá se to změnit na kartu?“ Řidič kroutí hlavou. „Ok, já bych stejně potřeboval hned hodit zpět, tak si pak jenom odskočím do bytu pro peníze, jo?“ Řidič souhlasí.

Markéta mi půjčila své klíče, vrátili jsme se domů, já spěchám do bytu pro peněženku, odemykám, vcházím dovnitř, odkládám klíče na stolek (!), beru peněženku a pádím zpět.

(Ukázka z připravované brožury „Proč je dobré mít alespoň dvě spolubydlící.“)