Jak jsem přišel o titul

Tak prej, jestli nechci titul, zeptal se mě pan inženýr M. Nechápal jsem, o čem je řeč, ale M. pokračoval dál. Že na východě Slovenska, kde bydlí, je ekonomika v takovém …ehm… stavu, že si za pár korun koupíš každého. Policajta, soudce, vysokoškolského profesora. A k získání titulu na tamější univerzitě nejsou třeba roky studií, stačí jen u správných lidí nechat tučnou obálku.

Za dvacet tisíc prý dostanu inženýra. Se skutečným diplomem, žádný Photoshop. Prostě až se budou razit červené diplomy, vyrobí se jeden navíc, stačí uvést iniciály. A za čtyřicet tisíc mě dokonce zapíšou do seznamu absolventů, takže si mé studijní úspěchy může každý ověřit.

„A za padesát táců na tebe budou i vzpomínat!“, zasmál se M. a v tu chvíli jsem pochopil, že on sám je nejspíš také frekventantem rychlostudia.

Tuto nabídku jsem dostal v onom krátkém krásném období života mého, kdy pro padesát tisíc stačilo šáhnout do peněženky. A ve mně ten červíček zahlodal, ruka mi zasvrběla. Ne, přátelé, určitě ne proto, abych zbytek života strávil v klamu s falešným titulem. Ani nevím, jak bych jej „implementoval“ do života. Přece všichni kamarádi a rodina ví, že nestuduji, že jsem se na to vykašlal kvůli práci. Tak nemůžu teď, z ničeho nic, se stát inženýr. Leda že… leda že bych se prostě pět let tvářil, že pilně šprtám a pak se s titulem vytasil. Jenže to je taky nesmysl, jednak za pět let tahle nabídka dávno nebude platit, a taky simulace studia někde na východě Slovenska se mi zdá vpravdě komplikovaná. To je už jednodušší fakt vystudovat.

Ale jak říkám, honosit se falešným titulem jsem vážně nechtěl. Spíš mě fascinovalo, že je něco takového vůbec možné. To lejstro bych donesl v pátek do hospody, hodil na stůl a řekl kamarádům: „koukejte, co se dnes dá sehnat. Pravost si račte ověřit.“ A oni by jen hleděli. A pak bychom se dlouze bavili o tom, kam to všechno spěje, a večer bych si diplom založil do skříně, mezi další kuriozity, jako je třeba čestné uznání z jedné výtvarné soutěže. Jo, já, který neumí nakreslit kolečko, aby nevypadalo jak brambora, jsem kdysi dávno s jedním obrázkem lokomotivy vyhrál cenu. Přesně vedle ní by ten inženýrský titul patřil.

Ale pak jsem si řekl, že pajcka je za těch patnáct minut slávy přece jen dost a na titul se vykašlal. K ušetřeným penízkům jsem nějaké přidal a šel si koupit tehdy úplně nový model fotoaparátu Olympus E-20. A začal fotit.

Takže to bylo úvodní slovo, kterým jsem chtěl uvést svůj právě otevřený FotoBlog.