Lada. S ní jsi za frajera.

Měli jsme jednu dobu žlutého Žigulíka. Auto vyrobené sovětským pracujícím lidem s designem prověřeným po dvě desetiletí. U nás to moc velká frajeřina nebyla, ale krátce před revolucí jsme s ním vycestovali do Západního Německa a pamatuji si, jak na to auto kapitalističtí psi zírali, jak se za námi otáčeli, jak si nás fotili. Byl to boží pocit!

Pak se s ním taťka vysekal a měli jsme Ladu Samaru. Auto vyrobené sovětským pracujícím lidem s děsně moderním hranatým designem. Jednou s ním naši jeli do Rakouska, stáli zrovna na červenou na křižovatce, když si taťka ve zpětném zrcátku všiml, že se na ně obrovskou rychlostí řítí Mercedes. Stačil jen mamce říct: „rychle se připoutej“, na víc nebyl čas.

Řidič usnul za volantem a ve více než stovce to napálil přímo do Samary.

Auto úplně našrot, totálka, konec. RIP.

Tedy myslím Mercedes. Na Samaře, co si pamatuji, prasklo zadní levé světlo.

Samaru ten rok vyhlásili evropským tankem roku pro nižší střední třídu.