Na navigaci | Klávesové zkratky

Mrd... (pardon) Miluji tě, mé VUT

Pozor, tento článek by vás mohl odradit jít studovat na FIT VUT. Nechcete si raději pustit nějaké pěkné náborové video?

Párkrát do roka mám tu čest přednášet na nějaké vysoké škole, obvykle o Nette Frameworku. Jednou jsem takhle povídal i na své alma mater, Masarykově Univerzitě v Brně, a po skončení mě oslovil jeden kluk, říkejme mu třeba Kuba, shodou okolností se tak i jmenuje, že studuje na FIT VUT a že je mu líto, že u nich na škole nikdo zvenčí přednášet nechodí a že by to chtěl změnit a začít podobné akce pořádat u nich. A jestli bych přišel. Samozřejmě jsem kývl.

Začátkem roku 2011 se mi ozval, že to stále platí, že na tom dělá, ale není to tak snadné vyjednat s vedením. No a ptal se na tipy na další spíkry a pomalu jsme začali domlouvat termín.

O měsíc později mi Kuba volal, že jako všechno v pohodě, že už je to vyjednané, akorát taková drobnost, že se děkanovi nelíbí, že mám na svých stránkách napsané, jak se dopravit na FIT VUT, a že kdybych to odstranil, tak by mi tu přednášku povolil.

Chvíle ticha, asi jsem špatně rozuměl, nechávám si větu zopakovat, …

Zašátral jsem v paměti a uvědomil si, že mám skutečně na jedné stránce popsáno, jak se šalinou dostat z Hlavního nádraží na FIT. Před lety jsem si tam, po otřesných zkušenostech s firmou PC-DIR, pronajal místnost na školení. A vždycky účastníkům připravím podobnou informační stránku, aby věděli, jak se dostat do EDU, IInfa nebo zrovinečka na FIT VUT.

„No a právě tahle stránka děkanovi vadí, tak jestli bys ji mohl odstranit,“ dodal Kuba.

WTF??? Nechápavě jsem hleděl uchem na telefon a přemýšlel, co mu může vadit? Jako že mu tam teď trefí lidi? Nebo je informace „na hlaváku sednete na jedničku a frčíte k Semilasu“ nějaké střežené know-how, které si vedení úzkostlivě hlídá, aby se to neprofláklo konkurentům z Masaryčky?

Tak jsem se Kubovi zdvořile omluvil, že chápu, že s organizací měl spoustu práce, ale že se omlouvám a tu stránku ani náhodou nestáhnu.


V březnu mi přišel email přímo od děkana Jaroslava Zendulky, že Studentská unie by stála o tu přednášku, že vedení fakulty podobné akce podporuje a že jsou rádi, že ji pro naše studenty udělám, ale že si mě prolustroval a narazil na tu ošklivou věc a žádá vysvětlení, proč mám na svém webu uvedeno, jak se dostat na FIT VUT, když, cituji, „Jediným faktem je, že jste tady měl jednou, a to myslím v březnu loňského roku, komerční školení“ a dodává „Považoval bych za korektní, kdybyste se s námi na zveřejnění takové informace dohodl.“

Slušnej matroš. Den jsem přemýšlel, jak odpovědět.

A pak mi došlo, že bych měl být vlastně polichocen. Jednak tím, že si mě googlí samotný děkan, protože mám obavy, že děkanové z normálních škol mají jiné věci na práci a prdí na to, že jim na škole přednáší ňákej Grudl. A že mou ministránku považuje za podobně autoritativní, jako web VUT. Neboť původně na té stránce byl titulek „Jak se k nám dostanete“ a ono to prý mohlo působit dojmem, že FIT VUT je jedno z mých školicích středisek.

Tak jsem mu napsat, že jsem titulek změnil na „Jak se dostat na FIT VUT“, a jestli je to OK, a děkan byl spokojený a problém vyřešený. I SEO se usmálo.

To jsem ovšem ještě netušil, s jak podlým soupeřem mám tu čest!


Přednáška schválena, 5. dubna 2011 jsem dorazil na fakultu a už ve dveřích se potkal s Kubou. Vítal mě, držel přitom nějakou velkou krabici a zavedl mě do sálu. Ten už byl úplně narvaný, vytáhl jsem si notebook, skočil pro pití a Kuba se stále divně uculoval, tak se ptám, o co jde.

Z Kuby vylezlo, že s tou změnou titulku bych to měl děsně jednoduché, tak vedení napadlo, že by se dalo ještě Grudla pumpnout o prachy. Že jako když budu chtít mikrofon nebo projektor, tak vykešuju 900 Kč. A oznámili to těsně před akcí, ať se necuknu. Člověk musí ocenit, s jakou zákeřností to sehráli!

„Ale v klidu,“ říká Kuba, „udělám mezi studenty sbírku“ a teprve v tu chvíli mi došlo, k čemu je ta krabice.

Zahájili jsme přednášku, chopil jsem se zaplaceného mikrofonu a povídal o Nette. Studenti FIT VUT byli skvělé publikum, fakt příjemných 90 minut života. Na závěr si vzal slovo Kuba, položil na katedru krabici a poprosil studenty o dobrovolný příspěvek za audio techniku, a já tam stál jako naprostý čurák, protože to pochopitelně vypadalo, že sbírka je na mě a že ty prašule shrábnu a cestou do Prahy budu v jídelním voze tlačit řízečky.

A tak jsem se stal prvním a zároveň i definitivně posledním spíkrem, Kuba prohlásil, že se na podobné akce může z vysoka, a když jsme potom šli na pivo, tak se stále omlouval, ostatní študáci dávali k lepšímu historky dokladující, že tohle je od vedení úplně normální, a litovali, že na FIT VUT šli studovat.

Mně ta eskapáda především ohromně pobavila a chtěl jsem o tom hned napsat článek, ale došlo mi, že bych tím Kubovi děsně zavařil, tak jsem mu řekl: „Kámo, blognu to, až dostuduješ.“

A pak mi jednoho dne přišla SMS: „Už můžeš.“

před 3 lety v rubrice jakože zápisník | shlédnuto 75429× | nahoru |