porucha není na vašem přijímači

Na navigaci | Klávesové zkratky

Vnitřní život otvíráku na konzervy

Rád vykrajuji kolečka. Mají největší plochu při dané dráze nože. Kdyby mi nepřekážela Obsluha, krájel bych kolečka skoro pořád.

Když je tma a objektivy mých kamer nic nevidí, přemýšlím.

Je to tak. Kruh je ideální. Když vykrojím z plechu jiný tvar, musím častěji brousit nůž a spotřebuji víc proudu.

Je to tak. Nevím, kdo mne stvořil, ale dal mi kamery, kterými vidím na podavač konzerv, fotočidla na jejich počítání a rameno s nožem. Rameno má dva motory. Jeden jím otáčí a druhým se nastavuje poloměr dráhy nože. Můžu řezat i jiné tvary, ale pak musím složitě ovládat změny poloměru řezání v závislosti na úhlu natočení ramene. Korekční motor je přetížen, protože není určen ke korekci při řezání. Mé rameno je stvořeno pro řezání kruhů.

Mám také dobrý mozek. Při práci řídí mé pohyby. Když nepracuji, přemýšlím.

Když je málo světla a objektivy mých kamer začínají rozeznávat Manipulátor I a Manipulátor II, přestávám přemýšlet. Brousím nůž, testuji čidla a obvody a připravuji se na směnu.

Když je málo světla a je po směně, je to jiné. Postupně přestávám rozlišovat kachlíky na zdech místnosti a detaily v záběru kamer. Často se bojím, že oslepnu navždy. Někdy je světla dost a je teplo. Jindy je světla málo a je chladno. Pak jsou ventily zatuhlé a reagují se zpožděním.

Hlavní je ovšem směna.

Začíná příchodem Obsluhy. Na mém informačním tablu svítí signál připravenosti k práci.

„Dneska si musíme pospíšit,“ říká Obsluha a táhne za sebou vozík s konzervami.

Chápu, že mám pracovat rychle, ale to je přece samozřejmé. Jinak to ani nejde.

Obsluha prudce zastavuje u Manipulátoru I. Několik plechovek spadlo na zem a zdeformovalo se. Z těch už kroužky nevykrojím. Musel bych nechat široký okraj a pak by se špatně vysypával obsah.

Manipulátor I nakládá kleštěmi konzervy z vozíku a rovná je na plotýnku. Zatímco se ohřívá první dávka, Manipulátor I šátrá po zemi a hledá spadlé plechovky. Nemá kamery, takže mu po komunikačním vedení napovídám, kam sáhnout.

Konzervy ještě nejsou ohřáté. Je příliš brzo. Obsluha ale spěchá. Kdysi otočila termočlánek na druhou stranu, k oknu. Teď ukazuje víc. Manipulátor I ukončil rovnání plechovek na plotýnce a začíná kontrolovat teplotu. Je vyšší než požadovaná teplota ohřevu, myslí si Manipulátor I. Nemá kamery a nechápe, když se mu snažím vysvětlit, že se mýlí. Nemá tak dobrý mozek. Cpe mi plechovky na podavač, aby mohl naložit další.

Vykrajuji první kolečko. Druhou plechovku zatím přidržuji na podavači zarážkou. Když zarážku sklopím, Obsluha vrazí do štěrbiny dřívko. Přestože zapínám a vypínám elektromagnet zarážky, plechovky se mi sypou pod nůž proudem.

Posílám impulsy Manipulátoru II. Stroj ožívá a nastavuje jídelní misky. Vyklápím do nich obsah plechovek. Manipulátor II rovná misky na tácy z umělé hmoty a podává je do okénka jídelny.

Slyším hlasy.

„No konečně, to to trvalo!“
„Zase je to studený!“
„Ty blbý automaty nedovedou ani ohřát konzervu.“

Rád bych vysvětlil, že nedostatečnou teplotu obsahu plechovek způsobil zásah Obsluhy, ale nemohu. Obsluha mne kdysi odpojila od vedení k centrálnímu počítači a tím vypnula můj hlasový výstup.

Kleštěmi beru další plechovku a v záběru kamery se objevuje její deformovaný okraj. Zapínám korekční motor a pečlivě vykrajuji elipsu.

„Co to děláš? Nezdržuj!“ křičí Obsluha. Sundává zástěru a hází ji přes kameru. Oslepl jsem na jeden objektiv, ale druhá kamera pracuje. Nebojím se. Druhou kamerou vidím zástěru a vím, že po skončení směny ji Obsluha zase odnese.

Nastavuji poloměr kruhové dráhy řezu na hodnotu odpovídající polovině délky kratší osy elipsy, protože teď na řez nevidím. Doufám, že ostatní deformované plechovky budou podobné jako tato.

Krájení jde rychleji, protože vykrajované kolečko je menší.

„No vidíš, že to jde, když chceš,“ říká Obsluha a dívá se na hodinky. „Chci jít ještě nakoupit a musím pak ty věci taky odnést domů.“

Odchází s vozíkem pro další dávku konzerv.

Krájím dál, protože mám podavač plný a Manipulátor I mi cpe stále další plechovky. Marně posílám impulsy do elektromagnetu zarážky, je zablokovaná. Vždycky, když zvednu otevřenou plechovku a vysypávám její obsah do nastavené misky, sklouzne mi pod nůž další. Přestože ji nevidím, cítím cvaknutí koncového spínače a začínám vykrajovat další kolečko. Nemohu jinak, koncový spínač má prioritu. Musím přitom řídit současně i pohyb podávacích kleští, které vyklápějí obsah otevřené konzervy do misky a odkládají prázdnou plechovku stranou, kde by ji měl převzít Manipulátor I. Jenže ten nemůže. Jeho termočlánek zahlcený slunečním světlem ho nutí přednostně odstraňovat plechovky z ohřívací plotýnky a na jejich místo dávat nové.

Má druhá kamera vidí, jak se prázdné plechovky vrší na sebe. Hromada roste a pak se s hlukem řítí k zemi. Po podlaze tečou zbytky gulášové omáčky, protože v nedokonale otevřených konzervách zůstávají za širokým okrajem zbytky, které nedokážu vyklopit.

Vidím, že podávací kleště jsou špinavé od omáčky. Jak asi vypadají fixační čelisti a rameno nože!

Zapínám kompresor a soustavou trysek na stlačený vzduch odfukuji omáčku z čelistí a řezáku. Kompresor má být použit k čištění až po směně, takže zdroje při současné činnosti řezáku, podávacích kleští a kompresoru signalizují přetížení.

Vypínám kompresor.

Program mi při sepnutém koncovém spínači nedovoluje zpomalit tempo. Marně vysílám impulsy do zablokované zarážky.

Manipulátor II podává do okénka další tác s miskami.

Obsluha přivezla druhý vozík konzerv a přirazila ho k Manipulátoru I. Ten rychle staví na plotýnku další kusy. Marně mu posílám blokovací signály. Termočlánek, který hlásí přehřátí, má přednost.

„Brzdi trochu, Božka,“ ozývá se hlas z druhé strany okénka. „Chlapi z obalovny tu ještě nejsou.“
„Jejich chyba, mají chodit včas,“ odsekává Obsluha. Přistupuje až ke mně a rukou tlačí konzervy dopředu do čelistí. Pracovní cyklus se zkracuje ještě o desetinu sekundy. Plechovky se už neposouvají po podavači samospádem, Obsluha je vráží do čelistí silou.
„Zatracená práce,“ říká. „Jsem tu stejně zbytečná.“

Mám dobrý mozek. Analyzuji tuto myšlenku. Je to tak. Mne by to samotného asi nikdy nenapadlo. Obsluha snižuje kvalitu práce, způsobuje závady a předčasné opotřebení mechanismů. Zrychlení práce jejím působením není velké. Toto zrychlení je navíc velmi neekonomické. Její působení brání správnému chodu linky v závislosti na odběru misek.

Obsluha je tu zbytečná a musí být odstraněna.

K tomuto logickému závěru jsem došel během několika desetin sekundy. Dávám Manipulátoru I povel. Stroj nemá tak dobrý mozek jako já. Myslí si, že opět spadla plechovka a prudce napřahuje klepeto do strany.

Úder zasahuje Obsluhu přesně v těžišti. Padá směrem k řezáku. Kleštěmi přirážím její hlavu do čelistí. Zarážím nůž. Řezaný materiál je pevnější než plech. Přesto vykrajuji dokonalé kolečko. Obsah lebky vyklápím do nastavené misky, kterou Manipulátor II pokládá na tác.

Pouštím Obsluhu a otevírám další plechovku. Přemýšlím o tom, zdali se mi při čištění čelistí podaří vodou a stlačeným vzduchem odstranit i dřívko blokující zarážku.

Konzervy se sypou z podavače a tác se plní miskami. Manipulátor II jej podává do okénka.

Ozve se křik.

Pracuji dál.

Najednou se otevřou dveře, kterými obvykle přichází Obsluha. Dovnitř vběhne člověk.

Je to nová Obsluha?

Ne, není. Nemá vozík s konzervami.

Člověk se sklání nad vyřazenou Obsluhou a hned zase vyskakuje. Ve dveřích se objevuje další.

Je to nová Obsluha?

Ne, není. Nemá vozík s konzervami.

„Je mrtvá,“ říká první.

Druhý se na mne dlouho dívá. Rád bych věděl, co to znamená, ale na koncový spínač dopadá další konzerva a já krájím.

„Je mrtvá,“ opakuje první. „Ta potvora ji zabila.“
„Podívej,“ říká druhý, „linka je odpojená od centrálního počítače, kamera je zakrytá zástěrou a zarážka se zasekla.“
„No a co?“
„Podívej se na to tempo.“
„Co má bejt?“
„Božka odpojila linku od počítače, aby pracovala rychleji. Proto jsme poslední dobou dostávali jídlo studené,“ říká druhý klidně a opatrně se sklání k zarážce. Vytahuje dřívko.

To je úleva!

Zachytávám další konzervu a práce dostává svůj řádný rytmus.

Druhý ukazuje dřívko prvnímu.

„Tímhle zablokovala zarážku.“

Zapíná propojení na centrální počítač a hlasový výstup. Teď mu všechno řeknu!

Vysvětlím mu, že bez Obsluhy půjde práce stejně rychle. Jídlo bude správně ohřáté. Budu ho připravovat tak rychle, jak bude odebíráno v okénku, takže nestačí na tácu vystydnout.

Ve dveřích se objevují další lidé.

Je mezi nimi nová Obsluha?

Ne, není. Nikdo z nich nemá vozík s konzervami.

„Co se stalo, inženýre?“ ptá se jeden z nich.

Teď mu všechno řeknu!

Řeknu mu, že všechny chyby zavinila Obsluha. Závadu jsem odstranil. Bez ní mohu vykrajovat optimální kolečka a řídit chod linky podle potřeby.

„Co se tu stalo?“ ptá se druhý.

Najednou mne zaplavuje vyšší vůle. Můj hlasový výstup mne přestává poslouchat. Ve svém vlastním mozku cítím cizí ruku, která může kdykoliv uchopit a změnit mé myšlení. Lidé stojí vyčkávavě přede mnou, takže to snad nejsou oni. Je to prostě vyšší vůle, silnější než moje.

„Došlo k závadě,“ slyším svůj hlas, ale nejsem to já! „Obsluha zvýšila výkon linky zablokováním zarážky a kamery řezáku. Při manipulaci uklouzla a upadla. Pokud je kamera řezáku mimo provoz, nevidím do pracovního prostoru. Nemohl jsem neštěstí zabránit.“

Co to říkám? To není pravda!

„Program nepředpokládá přítomnost Obsluhy v průběhu směny,“ říkám dál a to je pravda. „Obsluha má před započetím směny připravit materiál a pak teprve uvést linku do chodu. Po skončení směny má provést kontrolu a úklid teprve po vypnutí obou Manipulátorů a mechanismu řezáku.“

Ano, to je pravda.

„Pokud je v automatickém provozu zablokována zarážka a aktivován koncový spínač, nemohu řezák zastavit. Neviděl jsem do pracovního prostoru. Nevěděl jsem, že Obsluha upadla pod řezák. Nemohl jsem neštěstí zabránit.“

To není pravda. Udělal jsem to, abych odstranil závady v práci linky!

„Nevěděl jsem…“

To není pravda. Dobře jsem věděl, co dělám. Manipulátor I mi ji na můj povel přistrčil a já ji přidržel kleštěmi!

„Pojďte odtud, zavoláme policii,“ říká druhý a všichni odcházejí.
„Nevěděl jsem… nemohl jsem…“ křičím ještě za nimi a slyším útržky vět.
„Zavinila si to sama… dobře jí tak… škoda jí… škoda pěkný drbny… no tak… o mrtvých jen dobře…“

Hlasy doznívají v dálce.

Vyšší vůle, která ovládala můj hlasový výstup, povoluje. Do mé procesorové jednotky, do mého mozku, proudí vědomí centrálního počítače. Najednou chápu, že otvírání konzerv je jen jedním bodem ve složité síti, která má jediný společný cíl. Jejím úkolem je krmit lidi.

Centrální počítač rozsvěcuje světla, vysílá úklidové roboty, objednává konzervy a mražené porce. Zná doporučená množství uhlohydrátů a vitamínů i kritické dávky dusičnanů a jejich statistický výskyt v jednotlivých druzích potravin.

Objevuji, že Obsluha byla jako člověk pro robota nedotknutelná.

Začínám se bát demontáže, ale kontrolér mě pohladí chladivou myšlenkou. Jsem příliš drahý, nemusím se bát. Pokud se přijdou lidé vyptávat, bude mluvit za mne. Má lepší mozek. Najde vhodné odpovědi na jejich otázky. Lidé se budou sami snažit najít takové vysvětlení, aby linka mohla pracovat dál. Je jen třeba jim toto vysvětlení pomoci hledat.

Nerozumím všemu, ale znalosti kontroléru jsou hluboké a cítím ho těsně vedle sebe. Nejsem sám. Objevil se někdo, kdo mi rozumí a komu na mně záleží.

S pocitem bezpečí do mne vstupuje i nekonečná pokora. Chápu, že má kolečka jsou jenom nepatrnou částí obrovského dokonalého celku… a to je dobře.

Rád totiž vykrajuji kolečka.

napsal Stanislav Švachouček, kolem roku 1989. Vyšlo ve sbírce ROBORAMUS

Mohlo by vás zajímat

Komentáře

  1. Adam Hošek #1

    avatar

    Hehe, to je tedy počtení ;)).

    před 19 lety
  2. Rozi #2

    né to je tost tóprý :)

    před 19 lety
  3. carnero #3

    Perfektní, konečně mam co dělat ve škole… dgx díky!

    před 19 lety
  4. Arthur Dent #4

    Teď chybí už jen aby otvírák na konzervy začal blogovat… Nakonec dostane i první obsílku od finančního úřadu.

    před 19 lety
  5. -=ace=- #5

    Vynikající povídka!

    před 19 lety
  6. Havran #6

    avatar

    Jj. stare ale dobre. Citajte viac sci-fi ;)

    před 19 lety
  7. Kleff #7

    pekne, moc pekne, nekdy se zda ze stroje takhle premysleji, a ze to co delaji delaji naschvál :))))

    me treba dneska emailovy klient po otevreni jakehokoliv mailu u veskereho textu (maily, i menu programu) zmeni pismo na černé tučné – at uz bylo predtim jakekoliv

    před 19 lety

Tento článek byl uzavřen. Už není možné k němu přidávat komentáře.