Navnadil mě Pixy, který by rád CD Bobbyho McFerrina, ale nechce si ho koupit. Koupit či nekoupit? Já v tom mám jasno.

Veškerou hudbu si buď stahuji z internetu, nebo kopíruji od kamarádů. Chovám se tak v souladu s § 30 Autorského zákona. Tedy mám ji legálně. V žádném případě si však nekupuji tzv. originální CD. Ze zásady ne!

I když nebylo tomu tak vždycky. Kdysi jsem míval spoustu originálních CD. Jak českých, tak zahraničních.

Tenkrát naposled

Pak přišlo chladné únorové ráno roku 2002. Koupil jsem si v pražském Tescu dvě hudební novinky: Do Evropy nechceme od Tří sester a dvoucédéčkovou výběrovku Mňágy a Žďorp. Řeknu vám, 849 Kč za Mňágu bylo na českou kapelu docela dost.

Zklamání přišlo hned v autě. Ani jedno CD mi přehrávač nevzal. Chránil je totiž Cactus. Fuck off cactus. Fuck off originální CD. Opět jsem vyhodil peníze za bezcenné placky. V autě je nepřehraji, v počítači jakbysmet, MP3 z nich nevyrobím (ano, považuji CD za polotovar, pohodlnější je přehrávat MP3).

Jenže nebylo to zdaleka první setkání s chráněným CD. Doma mi jich ležela už pěkná hromádka. Ba co víc – asi půl roku předtím jsem si koupil Svatou pravdu od Divokýho Billa a nic zlého netuše ji zasunul do počítače. Mechanika Cactus nekousla, naopak kousl se počítač. S rozdělanou prací. Tehdy poprvé mi nahrávací společnost způsobila škodu.

To únorové ráno jsem se zařekl, že už nikdy si originální CD nekoupím a dodržel to.

Něco se změnilo

Když jsem se vloni dozvěděl, že Sony začalo zavirovávat počítače svým zákazníkům, postoj k originálkám jsem mírně přehodnotil. Dnes bych si je nejen nekoupil, ale už ani nesmí do mého počítače.

Nahrávací společnosti rozjely tvrdou a nekompromisní válku proti platícím zákazníkům. V mém případě ji vyhrály.