„Blogger, to zní hrdě.“

Tedy obzvlášť, pokud to napíšete se dvěma g!

Nedávno jsem četl článek (odkaz vede přímo na něj!) (stačí tedy kliknout a můžete si ho přečíst taky), ve kterém se pisatel svěřuje, že na blogu zapnul moderované ohlasy poté, co se mu tam začaly objevovat nesmyslné příspěvky.

poznámka: tím slovem „příspěvky“ autor myslí komentáře a nikoliv články. Také jsem původně nechápal, proč palčivý problém kvality spotů řeší moderováním diskuzí ;)

Nesouhlasný postoj k tomuto vyjádřil jistý Pepa Sádra. Ačkoliv oba protagonisté k sobě chovají mimořádnou úctu a obdiv, v jejich přestřelce není nouze o velmi hrubá slova. Zlost nebo vandal nejsou výjimkou! Pepa tvrdí, že moderování je cenzura, jež má pokřivit realitu a navodit dojem, že na sebevětší blábol jsou reakce buď kladné, nebo přinejhorším žádné.

Ačkoliv teď riskuji, že budu definitivně odstřižen od pravidelné blogerské renty, musím něco prozradit. Věčné diskuse o mazání versus nemazání komentářů mají jen odsunout pozornost od daleko závažnější skutečnosti.

Autokomentování

Je to tak. Pokud se nepochválíme sami, nikdo to za nás neudělá. Psát si na vlastní blog lichotivé komentáře pod smyšleným nickem je tak běžná záležitost, že na to existuje v CMS funkce a v slovníku pojmenování: Autokomentování.

Nicméně o autokomentování, podobně jako o autoerotice, se bloger běžně nebaví. Tedy jak který. Jde totiž o internetové společenské tabu.

Pro všechny autokomentisty tu mám dobrou radu:

Piště si každý komentář pod jiným nickem

Jednak sám brzy ztratíte přehled, co jste psal vy a co skuteční čtenáři a když budete posléze listovat archívem svého blogu, narazíte na spoustu příjemných ohlasů a nepoznáte, že jsou vlastně vaše.

A za druhé je tu nebezpečí odhalení. Sám jsem si napsal řadu vřelých reakcí pod nickem Dero (třeba tady či henkaj, nejvíc se mi povedl tento). Čímž jsem přestřelil a už hrozilo veletrapné provalení, proto jsem rychle založil Derův blog a tvářil se, že nic. Bohužel, psát tři blogy pod třema identitama je nad mé síly a trošku to vázne. Legrační je, že ani účastníci brněnských párty nemohou pochopit, že na jednu akci nemůžeme přijít s Derem společně ;)

Dnes si lichotím pokaždé pod jiným nickem a nikdo nic nepozná!

Agent provokatér

Psaní si komentářů a lichotek baví blogera cca rok až sedm. Pak najednou zjistí, že chce víc, že chce adrenalin. A zkusí si napsat nepříjemný komentář proti sobě saménu: „Celou dobu vám lže! Mám důkaz, že za něj všechno programuje brácha!“ A začíná boj. Musí se z toho vylízat. Obhájit se.

Většinou se to povede. A pokud ne, je tu stále undo v podobě smazání diskuze nebo jemné modifikace komentářů (odbočím: nenápadné pozměňování starších komentářů do smířlivějšího vyznění, tzv. smoothing, je další běžná praxe, ale to probereme jindy).

Bloger chce stále víc.

Adrenalin si žádá své.

A pak přijde den. Den, kdy to bloger rozjede na místě, od kterého už nemá klíče…