Invex Začínám mít pocit, že vstupenky na Invex si kupují asi jen … no prostě poctiví lidé. Pro nás ostatní – co se takhle v komentářích podělit o zážitky na téma „Jak jsem se dostal na Invex bez placení?“ 🙂

(seznam IP adres pak předám bezpečnostním složkám BVV, jak jinak, znáte mě)

Kdysi frčelo předávání si jedné zakoupené vstupenky přes mřížovanou bránu zpět. Jednotlivci zase usilovali o volňásky od vystavujících firem. No a ti schopnější se registrovali jakožto novináři či jejich fotografové (mít u sebe aparát není nutné, vyzkoušeno).

Já kdysi býval docela vynalézavý. K nejkurióznějším úspěchům patřilo, když jsem na výstaviště převedl pětičlennou výpravu spolužaček a všechny se legitimovaly jako novinář Zdeněk M., toho času šedesátiletý. Ale nejraději mám trik pípa.

Zmanipulováni pípou

Principy manipulace jsou založeny:

  • na nebetyčné drzosti manipulujícího
  • na faktu, že nejnápadněji působí ten, kdo chce být nenápadný
  • a na tom, že to platí i naopak
  • no a především na znalosti lidské povahy. Klíčová vlastnost: pohodlnost

Proto když se před pár lety objevila na bráně „E“ dvojice táhnoucí nějaký tuze těžký předmět Pavilon E (teda alespoň to tak vypadalo, dost se prohýbali) a požádala postarší ostrahu u vstupu, jestli by mohli tu pípu převzít a zanést na stánek E13, kde už na ni netrpělivě čekají, nebo prostě to zařídit jinak, třeba na ten stánek zavolat, jen hlavně rychle, protože oni už měli být dávno někde jinde, zkrátka tehdy ochranka přišla s nápadem (a skoro úplně bez napovídaní), že nejlepší bude vypsat dvojici propustku, ať si to tam zanesou sami a dají jim pokoj. „A vraťte se hned a propustku nám doneste!“ …no to víte že jo!

Možná vás napadá, co kdyby byla ostraha hyperaktivní? Co kdyby zajistila přemístění onoho předmětu na (smyšlený) stánek E13 jiným způsobem? Hmmm, to bych byl chudší o historku, a se smutkem v srdci bych procházel branou „A“ na Invex, legitimující se jako novinář Zdeněk M. 🙂

Invex a zdravotní následky

Invex jsem měl rád dvakrát. V době, kdy počítače začínaly a bylo co vystavovat. A v době, kdy už sice nebylo co vystavovat, ale mezi vystavujícími byli kamarádi.

To jsme pořádali kočovné výpravy z jednoho stánku na druhý, hostili se chlastem, domácí si ho maskovali v kole nebo džusu, aby šéf neviděl. Kolem šesté býval Invex značně rozmazaný. No a pak se jelo na firemní párty mimo areál. V útržkách si vybavuji jeden takový raut pořádaný na ruském ambasádě konzulátu, před budovou hlídkovali muži ozbrojení samopaly a já kvůli nim měl na druhý den pocit, že to všechno byl jenom divoký sen 🙂

V té době jsem bydlel s Jeffem, majitelem známého počítačového velkoobchodu. Řídil pobočku v Brně a po dobu Invexu tu pobýval i jeho šéf, ředitel pobočky pražské. Na jedné takové večerní afterInvex párty vyhlásili pořadatelé soutěž v páce. Poklidná atmosféra, všichni lehce přiopilí a podřízení samozřejmě nechávali vyhrávat své nadřízené. Né tak Jeff. V páce chlapsky zabral, ozvala se hlasitá rána – a on nad svým šéfem vyhrál!

To je asi vše. Jo, ta rána, to byla lámající se šéfova pažní kost. Tehdy party skončila na brněnské úrazovce. Jeff si získal respekt, zápasit s ním v páce dodnes rezolutně odmítáme. A pražský šéf? Ošklivá zlomenina, ale dělal pokroky. Už kolem Vánoc nám předváděl, jak umí mírně pohnout prsty.