David Špinar

Ve středu jsem byl od Davida Špinara ze společnosti H1.cz pozván na Kurz tvorby přístupného webu s tím, že: „O školení můžeš napsat i nemusíš, pokud napíšeš, můžeš psát jak pozitivně, tak negativně.“ Pokusím se vyhovět na 100 %, takže tento článek o školení bude i nebude, a pokavaď bude, tak bude psán pozitivně i negativně.

Recenze kurzu

Kurzy H1.cz už dříve recenzovali Daniel Dočekal a Jirka Bureš, jejich kritika mi však přišla docela „opatrná“. Pokusím se být výstižnější.

Kurz probíhá ve zcela nepřístupné budově pod Nuselským mostem 😉. Po příchodu jsem ihned zjistil, kde je okno, a sedl si pěkně dozadu, abych měl přehled, kdo bere akci jako ulejvárnu z práce a kdo má skutečný zájem. Většina posluchačů neměla o přístupnosti moc znalostí a kurz byl pro ně nepochybně přínosem. První polovinu bych doporučil i vedoucím pracovníkům, kteří neznají HTML & spol. Na rovinu však říkám, že těm, kdo se v přístupnosti už trošku orientují, kurz nic nového nedá. Za šest hodin toho tolik stihnout nelze.

Přednášející David Špinar je statný muž, kterého bych si klidně vzal jako bodyguarda při prosazování přístupnosti na nějakém hodně zpátečnickém úřadě 🙂 Hovoří-li s patra, je to zajímavé a odsýpá to. Jakmile však čte z promítaných slajdů, tak to drhne. Proto bych doporučil slajdy zkrátit na jedno či dvouslovné body a pak bych neměl výhrad.

Tedy jste-li cílová skupina, kurz vám doporučuji.

Ivuška

Kurz skončil v pět hodin a abych trošku užil Prahy, zavolal jsem dávné a skvělé kamarádce Ivušce a dali si spicha u té šestinohé sochy na Václaváku. Do hospody jít odmítla, že jde dávat v pátek krev (což je zodpovědné), pozvala mě tedy na bílé víno k sobě domů (což je nezodpovědné). Že bydlí jen kousek odtama. Ten kousek byly dva přestupy metrem a ještě kus šali…ehm…tramvají. Brzy mně bylo jasné, že rezervovaný autobus do Brna nestihnu a zamluvil si pozdější termín.

Pokecali jsme, popili a já vyrazil s tím, že za 20 minut musím být na Florenci. Doběhl jsem k zastávce, nikde žádný automat na lístky. Zkusil jsem štěstí v trafice, jenže měli jen za 14 Kč. Tak jsem vzal alespoň ten.

Ač pražské MHD je mi španělskou vískou, tušil jsem, že lístek „za čtrnáct“ mi stačit nebude. Posilněn půllitrem bílého mě napadl úplně blbý nápad si jej necvakat hned, ale až při přestupu na Metro. No hádejte, koho jsem na další zastávce potkal…

Revizoři

„Pane, ale vy ten lístek nemáte cvaklej. To bude za pět set.“

„Ano, máte pravdu, zcela uznávám své pochybení,“ vrazil jsem mu pětikilo. Což ho očividně překvapilo.

„A proč jste si ho necvak?“

„Zlý úmysl v tom nehledejte, spěchám na autobus do Brna a kdybych chtěl jet na černo, tak si lístek nekoupím vůbec. Ale své pochybení plně uznávám.“ No kecalo mi to, až jsem se sám divil.

„A teď musím vystoupit, když dovolíte,“ nenechal jsem ho ani vypsat stvrzenku.

„A kam tak spěcháte?“

„Na Florenc.“

Mávl na kolegu a vystoupili jsme všichni tři. Postavil se velmi těsně ke mně: „Heleďte, ať nejsem tratnej, nechám si stovku a tady to máte zpět,“ strčil mi do ruky dvě dvoustovky. „Na Florenc, to musíte tady hned doleva a dolů a pojede směr Skalka. A potom přestoupíte… nebo za jak dlouho vám to jede?“

„Za čtvrt hodiny.“

„Tak my tam zajedem s váma, poď Franto, zavezem tady pána na Florenc.“

Následoval hyperoptimalizovaný přesun na Florenc, revizoři mě vyškolili, na který konec nástupiště jít, abych vystoupil blíž ke správným schodům, postěžovali si, jak špatně jsou v Praze vyřešené pásma a na Florenci jsme se srdečně rozloučili. Autobus jsem stihl.

Musím říct, že autobusy Student Agency se cestuje velice příjemně, stewardka vám nosí kafe a na monitoru běží film. Toho večera jsem si vychutnal Báječná léta pod psa a jakmile naběhly titulky, já naběhl na WC. Tedy ne kvůli potřebě, ale ze zvědavosti, prostě mě zajímalo, jak takové WC vypadá.

Vypadá stísněně.

Cestou z toalety jsem míjel chlapíka bušícího do notebooku. Přes to, že byl maskován sluchátky, připomínal mi fotku managera ze stránek www.robertnemec.com (dole uprostřed). Tak jsem se ho zeptal, jestli náhodou není Robert Němec. No a víte, kdo to byl?

Robert

Byl to Robert Němec. To, že jsem si z něj už párkrát vystřelil, přešel naštěstí s úsměvem, pokecali jsme o byznyse, životě a vůbec. A domluvili se, že někdy skočíme na pivo 🙂

Takže tak vypadá den v životě webdesignera.