Právě mi příroda nesmírně něžně neznačila, že už není čas na
další kávičku, ale měl bych jít raději spát. To si tak presím kafe, najednou
koukám, ono to všechno crčí do odkapávače, když mi konečně docvakne,
že jsem zapomněl na hrnek. Bleskově tam jeden postavím, nicméně o chvíli
později zjišťuji, konfrontován s prapodivnou chutí vyrobeného nápoje,
že jsem zapomněl také naplnit filtr kávou.
Doušek teplé vody před spaním neuškodí, hlavně že se nikomu nic
nestalo!
Než půjdu spát, dovolte mi ještě malou kreslenou glosu na téma „chucpe –
politická norma socanů.“ Mimochodem, také si myslíte, že člověk, který
se jmenuje Péťa, by nikdy nic špatného nemohl udělat? 🙂
p. s.: jo, pokud nevíte, kdo je Bára Zemanová, tak je to jedna ze dvou
skutečně dobrých zpěvaček v letošní SuperStar. Nova už nevěděla, jak
mě donutit soutěž shlédnout, tak mi ji v neděli pustila do éteru místo
Ztracených. Byl to sice od nich podraz, ale zase jsem „in“. No a té
informaci z titulku jsem nejprve nechtěl věřit – jenže je to vážně
pravda. Dobrou!
Začínám
mít pocit, že vstupenky na Invex si kupují asi jen … no prostě poctiví
lidé. Pro nás ostatní – co se takhle v komentářích podělit
o zážitky na téma „Jak jsem se dostal na Invex bez placení?“ 
(seznam IP adres pak předám bezpečnostním složkám BVV, jak jinak,
znáte mě)
Kdysi frčelo předávání si jedné zakoupené vstupenky přes
mřížovanou bránu zpět. Jednotlivci zase usilovali o volňásky od
vystavujících firem. No a ti schopnější se registrovali jakožto novináři či
jejich fotografové (mít u sebe aparát není nutné, vyzkoušeno).
Já kdysi býval docela vynalézavý. K nejkurióznějším úspěchům
patřilo, když jsem na výstaviště převedl pětičlennou výpravu
spolužaček a všechny se legitimovaly jako novinář Zdeněk M., toho času
šedesátiletý. Ale nejraději mám trik pípa.
Zmanipulováni pípou
Principy manipulace jsou založeny:
- na nebetyčné drzosti manipulujícího
- na faktu, že nejnápadněji působí ten, kdo chce být nenápadný
- a na tom, že to platí i naopak
- no a především na znalosti lidské povahy. Klíčová vlastnost:
pohodlnost
Proto když se před pár lety objevila na bráně „E“ dvojice táhnoucí
nějaký tuze těžký předmět 
(teda alespoň to tak vypadalo, dost se
prohýbali) a požádala postarší ostrahu u vstupu, jestli by mohli tu
pípu převzít a zanést na stánek E13, kde už na ni netrpělivě
čekají, nebo prostě to zařídit jinak, třeba na ten stánek zavolat, jen
hlavně rychle, protože oni už měli být dávno někde jinde, zkrátka tehdy
ochranka přišla s nápadem (a skoro úplně bez napovídaní), že nejlepší
bude vypsat dvojici propustku, ať si to tam zanesou sami a dají jim pokoj.
„A vraťte se hned a propustku nám doneste!“ …no to víte že jo!
Možná vás napadá, co kdyby byla ostraha hyperaktivní? Co kdyby zajistila
přemístění onoho předmětu na (smyšlený) stánek E13 jiným způsobem?
Hmmm, to bych byl chudší o historku, a se smutkem v srdci bych procházel
branou „A“ na Invex, legitimující se jako novinář Zdeněk M.
Invex a zdravotní následky
Invex jsem měl rád dvakrát. V době, kdy počítače začínaly a bylo co
vystavovat. A v době, kdy už sice nebylo co vystavovat, ale mezi
vystavujícími byli kamarádi.
To jsme pořádali kočovné výpravy z jednoho stánku na druhý, hostili
se chlastem, domácí si ho maskovali v kole nebo džusu, aby šéf neviděl.
Kolem šesté býval Invex značně rozmazaný. No a pak se jelo na firemní
párty mimo areál. V útržkách si vybavuji jeden takový raut pořádaný na
ruském ambasádě konzulátu, před budovou hlídkovali muži
ozbrojení samopaly a já kvůli nim měl na druhý den pocit, že to všechno
byl jenom divoký sen
V té době jsem bydlel s Jeffem, majitelem známého počítačového
velkoobchodu. Řídil pobočku v Brně a po dobu Invexu tu pobýval i jeho
šéf, ředitel pobočky pražské. Na jedné takové večerní afterInvex
párty vyhlásili pořadatelé soutěž v páce. Poklidná atmosféra, všichni
lehce přiopilí a podřízení samozřejmě nechávali vyhrávat své
nadřízené. Né tak Jeff. V páce chlapsky zabral, ozvala se hlasitá
rána – a on nad svým šéfem vyhrál!
To je asi vše. Jo, ta rána, to byla lámající se šéfova pažní kost.
Tehdy party skončila na brněnské úrazovce. Jeff si získal respekt, zápasit
s ním v páce dodnes rezolutně odmítáme. A pražský šéf? Ošklivá
zlomenina, ale dělal pokroky. Už kolem Vánoc nám předváděl, jak umí
mírně pohnout prsty.
Psal mi kluk,
že jestli bych nevysvětlil trik
pípa, pomocí něhož jsem se kdysi s kamarádem dostal na Invex bez
lístku. Inu proč ne. Hned příští týden se o tom rozepíšu.
Na brněnském výstavišti jsem se byl podívat včera, a protože jsem od
Invexu vůbec nic neočekával, nebyl jsem zklamán. No já byl vlastně
nadšen! Poprvé v životě jsem si totiž zajezdil na Segway Human
Transporter. To je bomba! Po prvních nejistých pohybem jsem přístroj
zkrotil a pak už jezdil s větrem o závod. Všechny ty kabelky, balónky a
tužky mi v tu ránu byly ukradené.
V šest si
mě vyzvedla přítelkyně (-„Davídku, musíme domů.“ -„Né, já
neci.“ -„Ale už se tu zavírá, pán jde taky domů“ -„Buéé, já ci
jezdit!“) a opustili jsme brány výstaviště velmi trapným
pohybem – tzv. chůzí. A doma jsem hned napsal Ježíškovi.
Jenže! Pak jsem na webu zjistil, že už existuje i druhá
verze a ta má mnohem lépe vymyšlený způsob zatáčení – stačí se
naklonit doleva či doprava. Tak jsem musel vzkaz Ježíškovi
konkretizovat.
Téhle hračce patří budoucnost. Je to navíc ideální prostředek na
cesty z hospod, kdy už člověk nevládne chůzí, zatímco naklánění mu
nečiní problém. Pravda, cena je zatím neodpovídající, ale to je jen
otázka času a invence Čínských inženýrů.
Přírodo, zase jsme tě pokořili, co? 🙂
Ňák nebloguju. Nasadil jsem totiž takové pracovní tempo, až se ze mě
kouří. Taky jsou u nás co chvíli hasiči. Makám na projektu, který ze mě
udělá buď milionáře, nebo ne 🙂
Když jsme u těch hasičů, nedávno proběhla tiskem zpráva,
že policie zadržela hasiče podezřelého ze žhářství. Nakonec se ale
ukázalo, že to nebyl hasič nýbrž požárník. Ufff.
Ještě jednou z domova: společnost Internet Mall, vědoma si svého dosti
problematického názvu, investovala 100.000 Kč do soutěže o název nový.
Z obrovského počtu došlých návrhů si představenstvo vybralo
a odhlasovalo název: Internet Mall. Gratulujeme! 🙂
A nyní ze zahraničí. Tuhle jsem se dočetl v Týdnu, jak šikovně Američané vyřešili onen
palčivý problém oslav narozenin. V řadě školek a škol už platí
nařízení, podle něhož může dítě pozvat na oslavu svých narozenin
jedině buď celou třídu, nebo žádného spolužáka. Obdobně na
Valentina – je možné věnovat přání buď všem ve třídě, nebo nikomu.
Ve fotbale a baseballu se přestává počítat skóre, aby prohrávající tým
nepropadl lítosti…
Rozdíl mezi americkou politickou korektností a komunismem je v tom, že
tohle by nenapadlo ani komunisty. A ti mají s rovnostářstvím nějaké
zkušenosti! Vono si to říká země svobody, ale s kým oslavit
narozeniny, to si vybrat nemůžete.
Na závěr tento skutečně nádherný komentář:
Dnes jsme měl možnost vidět film Amadeus, Mozart mi někoho připomínal.
rADo, máte toho asi hodně společného
— Josef Průša
Josefovi posíláme pěknou písničku.
Je tomu právě pět let, co z jeskyní v Afghánistánu vyrazila partička
teroristů Al-Kajdy a obelstila veškeré obranné mechanismy Spojených států
amerických. Zpravodajské služby nevyjímaje.
Toho dne se teroristé zmocnili čtyř osobních letadel Boeing. První dvě, se
147 nevinnými pasažéry na palubě, nabourali do budov Světového
obchodního centra. Palivo se rozstříklo a okamžitě začalo hořet.
V celé historii se pouze tři ocelové mrakodrapy zřítily v důsledku
požáru. Dva z nich jsou právě ona zasažená Dvojčata. Třetím je
sousední budova WTC 7. Do té však žádné letadlo nenarazilo. Jen se
prostě zachovala solidárně.
Budovy se k zemi zřítily rychlostí volného pádu. Jakoby spodní
nepoškozená patra nekladla žádný odpor. Jakoby byla zevnitř detonována,
až by se chtělo pomyslet. Ale samozřejmě nechce.
O kvalitě jeskynních trenažérů tedy svědčí nejen bravurně
zvládnutá pilotáž, ale také schopnost zcela symetricky zřítit budovy, a
to nejen ty havarované. Není divu, že na Muhammadově vizitce stálo
pilot se specializací na řízené demolice.
A zatím na jiném místě…
O necelou hodinu později narazilo další unesené letadlo Boeing 757 do
budovy Pentagonu. Stalo se tak pouhých 15 km od letecké základny Andrews
Airbase, která dvěma letkami stíhaček v permanentní pohotovosti střeží
bezpečnost hlavního města Washingtonu.
Naštěstí, Boeing 757 je nejspíš docela maličké letadýlko, protože
na fotografiích
z místa činu se mi nepodařilo zahlédnout žádné jeho trosky. Co
naopak zamrzí, tak skutečnost, že náraz nebyl zaznamenán žádnou
videokamerou. Asi byly zrovna otočené na druhou stranu. Nebo vypnuté. Nebo
pro jistotu obojí.
Čtvrtý Boeing se zřítil v Pensylvánii. Díky odvážnému zásahu
cestujících nebylo nutné stroj sestřelit armádou. Někomu by třeba mohlo
připadat zvláštní, že části motoru a lidských těl se našly v okruhu
deseti kilometrů, ale jak říkám, zřítil se a nebyl ani trošku
sestřelen.
Konec dobrý…
I přes určité nejasnosti nakonec všechno dopadlo dobře. George W. Bush
získal obrovskou popularitu a zahájil nekompromisní válku proti terorismu.
Náklady na zbrojení vyšrouboval do rekordní výše a zaútočil na
Afghánistán a Irák. Své největší nepřátele. A shodou okolností
i poslední nevyčerpaná ložiska ropy a zemního plynu. Doma rozšířil
pravomoci zpravodajských služeb, proti čemuž nemůže nikdo
protestovat – vždyť je to pro dobro poctivých lidí!
Jó, my se máme!
Ač by to tak nemuselo vypadat, nejsem příznivcem žádné konspirační
teorie.
Navnadil mě Pixy, který by rád CD Bobbyho McFerrina, ale nechce si ho koupit. Koupit či
nekoupit? Já v tom mám jasno.
Veškerou hudbu si buď stahuji z internetu, nebo kopíruji od kamarádů.
Chovám se tak v souladu s §
30 Autorského zákona. Tedy mám ji legálně. V žádném případě si
však nekupuji tzv. originální CD. Ze zásady ne!
I když nebylo tomu tak
vždycky. Kdysi jsem míval spoustu originálních CD. Jak českých, tak
zahraničních.
Tenkrát naposled
Pak přišlo chladné únorové ráno roku 2002. Koupil jsem si
v pražském Tescu dvě hudební novinky: Do Evropy nechceme od Tří
sester a dvoucédéčkovou výběrovku Mňágy a Žďorp. Řeknu vám, 849 Kč
za Mňágu bylo na českou kapelu docela dost.
Zklamání přišlo hned v autě. Ani jedno CD mi přehrávač nevzal.
Chránil je totiž Cactus. Fuck
off cactus. Fuck off originální CD. Opět jsem vyhodil peníze za
bezcenné placky. V autě je nepřehraji, v počítači jakbysmet, MP3 z nich
nevyrobím (ano, považuji CD za polotovar,
pohodlnější je přehrávat MP3).
Jenže nebylo to zdaleka první setkání s chráněným CD. Doma mi jich
ležela už pěkná hromádka. Ba co víc – asi půl roku předtím jsem si
koupil Svatou pravdu od Divokýho Billa a nic zlého netuše ji zasunul
do počítače. Mechanika Cactus nekousla, naopak kousl se počítač.
S rozdělanou prací. Tehdy poprvé mi nahrávací společnost
způsobila škodu.
To únorové ráno jsem se zařekl, že už nikdy si originální CD
nekoupím a dodržel to.
Něco se změnilo
Když jsem se vloni dozvěděl, že Sony
začalo zavirovávat počítače svým zákazníkům,
postoj k originálkám jsem mírně přehodnotil. Dnes bych si je nejen
nekoupil, ale už ani nesmí do mého počítače.
Nahrávací společnosti rozjely tvrdou a nekompromisní válku proti
platícím zákazníkům. V mém případě ji vyhrály.
Jedním z projevů úpadku blogu je, když autor na YouTube loví videoklipy
a pak je linkuje a okecává. Jako třeba tuhle
Filip Rožánek.
Dnešním tématem nebude ostrovtipné a sarkastické strefování se do
páně Rožánka. Kdepak. To plánuju na příště. Dnes bych vás rád
seznámil s polským smyčcovým kvartetem Grupa MoCarta. Začneme však, jak
je dobrým zvykem, od Boba.
Dopaje Bobby McFerrin?
Jestli vám jméno Bobbyho McFerrina nic neříká, tak to jeho hit Don't Worry Be Happy
znáte určitě. Že jo? Ale víte, že v celé písničce není použit
jediný nástroj? Bobby je všechny imituje hlasem, bubnuje na hruď a jde mu to
děsně dobře. Dal by se srovnat s Flying Pickets (viz Only You), Bobby to však
zvládá sám. Nakonec, podívejte se na jedno jeho vystoupení.
Paráda.
Ale co mě skutečně dostalo, tak tato improvizace na
Jazzovém Festivalu v Montreaux. Neuvěřitelně muzikální šoumen! Na
internetu je dále k nalezení třeba Ave
maria nebo pěkná ukolébavka.
Mozart, jak ho nezná ani
Salieri
Během varšavských Summer Jazz Days se na pódiu setkal Bobby McFerrin
s kvartetem Grupa MoCarta. Vychutnejte si to! Takhle
jste totiž Malou noční hudbu ještě nikdy neslyšeli.
Tomu říkám hudební smysl pro humor 🙂 A jak se vám líbí sportovní fidlistika?
Nebo hra na smyčcové
kytary či smyčce zcela samotné (osolte
si zvuk)?
A pikoška na závěr. Jakýsi chlapík hraje Don't
Worry Be Happy na těremínku. Jo, že neznáte těremínku? Seznamte
se.
Díly druhé série Derrena Browna nemají znělku alá Knight Rider a ten
dnešní mi navíc připadal poněkud slabší. Viděli jsme jeden
eskamotérský trik s kartičkou a kapsou, malování podle odrazu v zorničce
a opakovala se scénka s telefonní budkou.
Zmanipulujte se sami a hned
Aby vám to nebylo líto, mám tu něco lepšího 🙂 Pravidla jsou
jednoduchá a vážně nemá smysl sám sebe podvádět. Tak si ani zatím
nečtěte komentáře, jo?
- podívejte se na krátké video, kde si skupinka chlapců a děvčat hraje
s míči. Jsou oblečeni v černých a bílých tričkách. Vaším úkolem
bude spočítat, kolikrát si míč přehodí bílí. Nebude to
složité.
- Rozumíte úkolu? Zde je video
(7MB, vyžaduje Javu). Shlédněte ho pouze jednou!
- Tak, a nyní odpovězte na několik otázek.
- Podívejte se na video ještě jednou, abyste si ověřili své
odpovědi.
To je vše. Vlastně ne, ještě děkuji Symenovi za tip 🙂
Říkal jsem si, že by bylo zajímavé pokusit se vysvětlit triky Derrena Browna. Tedy
samozřejmě ty, které jsem schopen objasnit. A čtenáři by třeba
v komentářích odhalili tajemství dalších kousků.
Jenže ono to má háček.
Velmi silnou zbraní Derrena Browna je mluvené slovo. Má špičkově
zvládnutou schopnost do řeči podsouvat signály, kterými ovlivňuje pokusnou
osobu. Bohužel, tyto techniky téměř vždy zůstanou ztraceny
v překladu.
Kdopak je na obraze?
Dobrým příkladem bylo hádání osoby na zakrytém obraze v druhém dílu.
Losem vybraný mladík uhádl, že malba skrývá portrét Orsona Wellese.
Předtím ho Derren zpracovával slovy „Myslete na někoho jiného.
Dívejte se na mě. Myslete na někoho jiného.“. Tedy tohle slyšeli
diváci České televize. V původním znění nabádá: „Think of
someone else. Look at me. Think of someone else.“
Zvuková blízkost someone else a Orson Welles je přitom
klíčová.
Určitě by pomohlo, kdyby se pořad vysílal bez dabingu, pouze s titulky.
Jenže i tak by byla dobrá znalost angličtiny nutná.
Hádání písmen
Ne vždy však dabing zklame. V šestém díle předvádí Derren své triky
studentům Oxfordské univerzity. Jedním z nich bylo hádání písmene. To
nejprve napsal na kartičku a poté nechal přítomnou studentku hádat. Během
psaní se však dlouze rozmýšlel: „Napíšu nějaké písmeno … hmmmm …
mmmmm, jo.“ A napsal M.
Dojem ještě umocnil zkřížením prstů do tohoto tvaru:
Srdcová sedma
Ruce sehrály důležitou roli při dalším triku, kdy student hádal kartou
ukrytou v saku. Dobře se podívejte, co jeho ruce prováděly při slovech
„a nyní se vám vybaví barva karty“.
Co už fotografie nemůže zachytit, je mírný pohyb připomínající
tlukot srdce.
Simultánka s šachovými
velmistry
Derren se rozhodl změřit síly s devíti šachovými mistry a velmistry a
sehrát s nimi simultánní partii (píše o tom Roj).
Experimentu se zúčastnili známé osobnosti šachového světa, tedy nemohlo
jít o sehrané divadlo na kamery. Derren hrál tzv. zrcadlové šachy, kdy
replikoval tahy mezi dvěma hráči. Stejný trik zkusil už v roce
1972 kouzelník Romark na Bobbyho Fischera a Borise Spasského, Brown však
zapojil mnohem více hráčů a navíc jednoho lichého.
Osm šachistů tedy hrálo proti sobě (Derren první čtyři tahy jen
sledoval a sám figurkou netáhl). Se zbývajícím (také špičkovým)
hráčem se utkal sám. Nepochybuji o tom, že mu tahy napovídal štáb,
třeba jen nenápadným gestem v podobě pokrčených či
natažených prstů.
Doma to vyzkoušejte
A teď něco, co si můžete zkusit sami doma. Napište na papírek slovo
Mrkev a položte ho před testovanou osobu lícem dolů. Poté ji
vyzvěte, ať řekne číslo 3 a pokračuje řadou tak, že vždy přidá
další trojku. Tedy 33, 333, atd. Jakmile se dostane k 3.333.333, požádejte
ji, ať ihned vysloví druh zeleniny, která ji jako první napadne. Bude to ta
na lístečku.
Poté se můžete chvíli tvářit nesmírně tajemně ;)
Dobou internetového temna se myslí určitý čas před rokem
1998. Kdejakou ptákovinu
z poslední doby na Internetu najdete, ale i zprávy ryze historické (třeba
komu roku
1771 vyhořel dům), zatímco ověřit, že známý
podvodník Michal Malý je tentýž Malý, co byl v létech 1991–1992 poslancem
federálního shromáždění za ODS, to už je internetový oříšek (je
to on).
Pozvánka k televizi
Určitě dnes
nezmeškejte ve 23.40 na ČT2 další pokračování diskusního pořadu Studio
Kroměříž! Nebo alespoň nažhavte video. Jak to souvisí s výše řečeným? Pořad se natáčel v roce
1992, takže o něm Internet statečně mlčí (až na pár bezvýznamných
zmínek).
Dnes je pojmem „diskusní pořad“ zúžen na politické tlachání (tedy
u nás, Slováci mají Pod
lampou). Studio Kroměříž pochází z doby, kdy se diskusí
účastnili naopak inteligentní lidé, elita. Jejich výměna názorů je
ještě dnes nesmírně inspirativní a nadčasová.
A co Nova?
Zdálo by se, že na Nově nikdy žádný inteligentní pořad neexistoval.
Tedy myslím z vlastní tvorby. Omyl! Pamatujete si na vysílání Tomáše
Pfeifera? Pokud ne, Internet vám opět nepomůže (temno).
Strašně rád bych se znovu podíval na všechny díly. Nebo alespoň na
jeden. Zkoušel jsem výměnné sítě, ale nic. DVD obsahující první řadu
Pfeiferových pořadů by bylo pokladem nedozírné bioenergetické ceny. Má
ho někdo?
